|

|
:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
:: První a poslední zápis… ::
Poslední vzdor může mít mnoho podob a tohle je jedna z nich. |
|
|
|
První a poslední zápis…
Prší… Provazce dešťových kapek bubnují na parapet a já se dívám z okna ven. Šedé nebe, pokryté mraky, silný vítr dující do všech zákoutí, to všechno jen prohlubuje mé zoufalství. Hledím na stránky prázdného deníku před sebou. Snad bych i chtěla psát, napsala jsem toho už spoustu, ale… Nejde to.
Slzy mi stékají po tvářích. Nedokážu je zastavit. Je to jako mor, který mne rozežírá zevnitř. Ruka se mi třese.
Ne… Přece neodejdeš jen tak… Musíš nechat alespoň nějaké sdělení… Něco jako důvod… Důvod proč…
A tak si otírám slzy a znovu se vší silou snažím potlačit slzy, které jako ty dešťové kapky za oknem jsou poslem mé vlastní utržené beznaděje.
Beru do ruky propisku a začínám psát. Nevím co vlastně, prozatím jen mé myšlenky… Připadá mi jako nekonečný maratón psát dopis na rozloučenou. Jaký by měl být…?
Nenacházím odpověď…
Je to snad poslední vzdor? Poslední snaha neudělat? Neskončit? Nezabít se…? Kde je teď můj důvod…
Vždycky jsem říkala, že to neudělám dokud najdu alespoň jediný důvod pro ne… Stačilo málo… Falešné přátelství, naděje, že mě přeci jen má někdo rád, beztvarý pocit, že mě někdo potřebuje… ale co teď? Komu vlastně píšu tyto řádky? Jsou tak… nicotné v tom všem…
Jediný list bude v deníku popsaný. Jen jediný a to ještě takovými nesmysly…
Musím se pousmát. Koutky úst se pohnuly v nepřirozeném úšklebku. Ještě, že tu není zrcadlo, nemusím se na sebe koukat… říkám si. Říkám si často samé nesmysly…
První a poslední zápis do deníku píši v jediný den. V den poslední… ale copak tohle něco vyřeší? A jak to vlastně mám skončit? A mám? Kde je teď nějaký falešný přítel? Kde je teď někdo, kdo by na tom byl hůř, aby mi ukázal, že ještě můžu žít dál…
Rodiče přišli domů…
„Ahoj…“ volám jim na pozdrav. Opětují jej, ale já vím, že za můj závěs, který jediný odděluje můj malý pokojíček, nikdo z nich nevstoupí. Že se nezeptají, jak mi je? Slíbili že s tím něco udělají, že to skončí, ale rok se s rokem sešel a nic… Proč s tím nic neudělali? Proč mi nepomohli? Davida si všímají! Jistě je nejstarší… Davida se ptají, má nejlepší známky ve škole… Kristiána si všímají. Jak by ne, vždyť dělá jen samé průšvihy… Adama si všímají… Jistě je dislektik a disgrafik… Všichni pro ně existují a já ne…
Něco mi říká že to tak není, ale já už dál nemůžu. Ne takhle… Veronika se se mnou pohádala, řekla, že už mě nechce znát… Ve škole mě málem ušlapali v šatně co bude dál? Vnitřní hlas se mi staví na odpor. Říká, že musím vytrvat, že jsou jiné způsoby jak říci, že je něco špatně… Ale jaké? To už mi nikdo nepoví…
Snad kdyby teď někdo přišel, kdyby přišel a zeptal se co mi je, proč pláču… Kdyby třeba přišel kdokoliv koho třeba nemám ráda, o kom vím, že nemá rád mě, kdo je zlý, ale kdyby za mnou přišel…
Čekám…
Jak dlouho už…?
Nikdo nepřichází. Nikoho nezajímá, že tu teď sedím. Nikoho…
Přišel můj čas. Je večer. Půjdu do koupelny a nůž si vezmu s sebou…
Zvonek…
Někdo zvoní…
Že by někdo přeci přišel…?¨
Jdu se podívat…
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
počet shlédnutí od publikace: 38 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
|
|
|
|
|
 |
|
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|