|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303444 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta II - Svoji? ::
 honzoch |
publikováno: 30.05.2008, 14:07
|
V minulém dile jsem se Kristian i obe sestry pokusili uprchnout. Prvnim dvema jmenovanym se to podarilo, ne ovsem mladsi z obou sester. Jaky udel asi ceka Zuzku?
Kristianovi i Lidce se sice splni prakticky vse, v co mohli doufat, ale zbydou spise rozporuplné pocity... |
| |
|
|
7) Svoji
Lidka s Kristiánem kráčeli vlahým ránem. Nad nimi se tyčily vršky stromů a zakrývaly výhled na vzdálený Štivianov. Mlčeli, napjaté ticho čas od času narušil vzlyk.
Lidka se utápěla v sestřině neštěstí a bylo zbytečné jí cokoliv vysvětlovat. Výčitky se umlčet nedaly a vlastní svědomí na ni pronikavě křičelo Zuzčiným hlasem.
Jak jsi mne tam mohla nechat?
Stále měla před očima zoufalý pohled toho ubohého stvoření, uhánějícího přes nádvoří k záchraně, které nikdy nedosáhlo.
Zlobila se sama na sebe, že nevyrazila zpět a sestru nezachránila. Zcela ignorovala možnost, že by tím zničila sama sebe.
Nevnímala krásu příhody ani snahy Kristiána rozveselit ji. Nemohla zakrýt rozčarování nad jeho počínáním. Aby také ne, to on jí zabránil vrátit se a odtáhl ji do hlouby lesa, jako by sama neměla svobodnou vůli. Dávala mu své pocity patřičně najevo a jeho pokusy o smír míjela s uraženými grimasami.
Znehyběli.
Zvuk, pochazející z jejich blízkosti, je oba přiměl, aby obrátili hlavy. Divočák. Strnule pozorovali, jak se mohutný kanec ztratil v hustolese.
A právě ten okamžik vrátil Lidku do reality. Konečně nechala účinkovat Kristiánova slova a ráda v ně uvěřila.
„To, že ji chytili, ještě přeci neznamená, že je ztracená! Co provedla tak špatného, aby jí hned ubližovali...baronka není zlá...“
Dívka přikývla a přestala lamentovat.
Kdo by nyní očekával milostnou idylku a sladké řečičky, zmýlil by se. Lidka zcela zmlkla, ne však v ukřivděnosti, ale v zadumání.
Mladík by rád navrhl něco, co ho pálilo na jazyku už delší dobu. Ano, nemohl to zastírat! Toužil po ní a polibky mu začaly být málo. Kdy jindy se mu naskytne lepší příležitost než nyní, když jsou sami uprostřed lesa?
Uspěšně započal nový rozhovor. Pracně vykřesaný plamínek mu ale zkomíral pod rukama, pořád ne a ne ji nenápadně zavést k tomu ožehavému tématu.
Zastavili, aby si odpočinuli. Bylo to věru potřeba.
Celou noc se trmáceli mezi kopci, zakopávali o kořeny a strachyplně obraceli hlavy, zda tma neskrývá pronásledovatele.
Byli na malé mítině, kryté skalkou. Vládlo zde neprosté ticho, široko daleko jediná živá duše.
Posadili se do trávy a hleděli k obloze. Co nedokázala slova, povedlo se někomu jinému.
A teď čaruj, přírodo, mocná čarodějko!
Jejich šatstvo zůstalo rozházené po celé mítince. Ale kdo se ohlížel na oblečení nebo na nedaleké mraveniště! V vzájemném objetí se jim i tráva měnila v nejměkčí lůžko.
Byli svoji.
Zuzka se moc nevyspala. Celou noc se bolestně převalovala ze strany na stranu s vědomím, že ji ráno čeká další trest, ještě horší než ten předchozí. Od otce kdysi dostala nařezáno a ne jednou, ale tohle bylo něco jiného. V myšlenkách se toulala okolo sestřiny zrady, která ji sžírala jako jed. Proč se to muselo stát?
Vždyť oni to tak chtěli, mnou si ruce, byla jim na obtíž!
Zamčené dveře ji jen utvrzovaly v hlubokém pesimismu. Byla tu zavřená jako ve vězení!
Nechtěla, aby se rozednilo. Bláhové přání. Obloha se zanedlouho pustila do vyklízení své hvězdné výlohy a bledla k ránu.
S blížícím se svítáním rostl kámen v jejím žaludku do obludných rozměrů. Jen ne další trestání! Nahlý dupot na schodech ji dokonale vyplašil. Každé došlápnutí boty na schod zasáhlo součastně i její srdce a rozhopalo jej jako kyvadlo. V panickém strachu se skryla pod peřinu a dělala, že spí.
Klíče zachřestily v zámku. Zabořila obličej do polštáře.
Nově příchozí s ní celkem jemně a citlivě zatřepal.
„Zuzi, vstávej. Už je čas...“
Ján Szendrei se dvěma pandury stál přímo u jejího lůžka.
„Kam jdeme?“ nechtěla rozumět tomu, co říkal.
„K baronce! Nemáš se čeho bát...“ vycítil její obavy a pomohl jí na nohy.
Vyrazili ihned.
Ruka Jána Szendreie visela schlíple na bilé pásce.
„Je to vážné?“ starostlivě se otázala.
„Ne,“ zavrtěl hlavou, „felčar říkal, že to nic není...“
Z jeho hlasu pochopila, že se nemá cenu ptát dál.
Nervozita se k Zuzce opět přidružila před barončinými dveřmi. Společně s kapitánem vkročila. Baronka byla v místnosti sama, seděla za stolem.
„Kapitáne, nechte nás o samotě!“ vzhléda od hromady lejster. Szedrei se odporoučel.
Zuzana klesla na rozbitá kolena a pokorně se klanila.
„Vstaň, Zuzko!“ poručila baronka. Už to oslovení dodalo děvčeti naději.
Přesto se stále cítila v určitém ohrožení a snaha se udělat co nejmenší nemohla být vehementnější. Se 180 centimetry proti barončiným 160 to nebylo vubec nic lehkého...
„Tvá sestra utekla s Kristiánem a nechala tě tu, vid? Zradila te s milencem!“
„Mne chytli na útěku.“ popravdě odpověděla mladší sestra.
„Vidíš, vidíš! Nechala tě osudu…“
Zuzka zpytavě sklopila zrak a popotáhla.
„Mohla bych ti nechat vysázet i ty zbylé rány, Zuzano! A ještě tě potrestat, že jsi chtěla utéci, neustále mi lhala o těh dvou a ještě sis za to nechávala platit!“
Ve studu se utapějící děvče ztuhlo, snad v předtuše, že hrozba dalšího výprasku je stále reálná.
„Každý člověk musí umět odpouštět,“ usmála se Její Milost shovívavě, „a já tě nechci ubít k smrti nebo zmrzačit…nejsem zrůda...“
Zuzčiny zarudlé oči překvapeně zamrkaly.
Baronka dokončila: „Zbytek trestu ti odpouštím, myslím, že si ještě zasloužíš šanci! Ale musíš zapomenout na sestru! Tvoje paní ti věří, podívej!“
Zuzka přijala nabízený dukát se slzami vděku v očích.
„A teď běž! Než seženu někoho za tu falešnici, budeš všechnu její práci vykonávat sama...“
„Vynasnažím se, milosti! Děkuji!“ ochotně přikývla, víc než spokojena s tak malým trestem.
„A řekni kapitánovi ať jde dál!“
Barončin beránčí pohled vyprovodil Zuzanku ze dveří.
Véghová se spokojeně usmála, dostalo se jí velkého zadostiučinení.
Lidka je zatracena, ale tuhle ovečku zachránila, vyrvala ji vlkům a spasila ji před pekelnými svody. Líbilo se jí, jak dívka vydechla úlevou, když dostala milost a jak se vděkem rozplakala. Alespoň jednou jí byl někdo vděčný, jednou v životě.
Ján Szendrei stanul před baronkou. „Přejete si, milostivá?“
„Jsem ráda, že jste se postavil zlu tváří v tvář...“
Pohled jí sklouzl ke zraněné ruce.
Szendrei zopakoval svou obvyklou odpověď: „Bude to v pořádku, Milosti! Felčar Korniecki už se na to díval!“
„Ať to radši prohlédne Kamenský, ten je študovaný,“ nedůvěřivě si prohlížela jeho zranění, „nechtěla bych přijít o svého nejvěrnějšího služebníka! Potřebujete nejlepšího doktora!“
„Stokrát díky, Vaše Milost, ale ráčila jste ho uvrhnout do vězení.“
„Už si vzpomínám! A toho vašeho Ondreje taky! Vysvobodit a přivést!“
Dva hajduci odešli pro vězně.
Kristiánova hlava spočívala na Lidčině hrudi. Těžce oddychovali. Nejradši by tak setrvali až do konce světa, ale nic netrvá věčně.
Měl by slíbit, že si ji hned vezme. Tak se „kdysi“ dohodli. Ale čert to vem.
Oba čekali, kdy se jeden z nich ozve, aby se oblékli a šli dál. Marně. Kam spěchat?
Lidka se jen pomalu probírala ze slastí milování a rukou si přidržovala Kristiánovu hlavu u nahých prsů. Stala se ženou. Cítila jeho dech a tlukot svého srdce.
Nevděčnou úlohu ničitele klidu a slastného nicnecnedělání chtě nechtě přijal právě on: „Lidunko, jdeme! Musíme dál...“
„Nech mne ještě chvilku ležet! Nikam nemusíme, svět je tu pro nás...“ vzdychla.
„Ale jen do chvíle, než nás doženou! Ty nevíš, jak bude baronka řádit! Navnadil jsem jí a pak jsem ji přivázal k posteli jako zvíře!“
Vstal, posbíral své svršky a hodil Lidce ty její. Připadali si jak Adam a Eva, vyhnaní z ráje.
Nazí a bezbranní, uprostřed lesa, probraní z krásného snu s vědomím spáchaného hříchu. Byl to vůbec hříh? Jejich slušná křesťanská výchova celu tu dobu obcházela kolem a dělala, že nic nevidí. Místo toho, aby je napomenula...
Zpocení se soukali do šatstva. Kristián si spokojeně pobrukoval, tohle bylo něco jiného než s baronkou.
A pak Lidka zmizela.
Ještě zaslechl její smích a když se ohlédl, nebylo po ní ani památky. Snad si ta nezbeda nechce hrát na schovávanou? Chtěla. Ovšem cíp jejích šatů, vykukující zpoza stromu, ukončil jejich hru ještě dříve než mohla začít.
Zapomněl na opatrnost a s rukama přiloženýma k ústům a zvolal: „No tak Liduš! Vždyť jsi vidět na sto mil daleko!“
„A ty slyšet!“ opětovala mu v potlačovaném smíchu.
Netrvalo dlouho a Lidka stála zpátky před ním a v celé své kráse. Tmavé oči se jí vyzívavě blýskaly.
Začali se za hlasitého vyskání honit po lese.
Jejich neopatrnost nezůstala bez trestu.
„Ruce vzhůru! Co tu řvete jak na lesy, pobudové?!“ zazněl za jejich zády energický hlas nově příchozího. Zrovna zastavili, aby nabrali dech.
Kristián, stojící k útočníkům zády, pohlédl bezradně do Lidčiny zkamenělé tváře, která se v zápětí proměnila k nepoznaní. To když pohlédla na onoho nezvaného hosta. Z podivné směsy štěstí, překvapení i studu, vyčetl mladík něco neobvykle pozitivního.
„Otče?! Václave?!“ hlesla a honem zahlazovala stopy po milování. Nebylo to potřeba, Martin Plešek byl tak zaslepen dojetím ze shledání s dcerou tak, že ho její pocuchaný zevnějšek nevyvedl z míry.
„Lidko!“ přibehl k ní a začal ji objímat. Naopak Václav nedůvěřivě obhlížel Kristiána, šlechtické šaty mu pranic nevoněly a tak nějak tušil, co se tu před chvilkou odehrálo.
Následovalo stručné vyprávění, co se přihodilo.
Nejhorší zvěstí bylo ztráta Zuzky, Lidka měla dokonce strach, aby to otce neporazilo.
Ve vzduchu visela poslední nevyslovená otázka. Lidčina důvěra zatím Kristiána chránila před podezřívavostí, ale bylo jen otázkou času, kdy se někdo ozve.
Sám mladý rytíř pocítil, že by mohly nastat potíže a umlčel Lidku, už už se chystající k dalšímu vysvětlování.
„Jsem Kristián Kerkesi, pánové! Nedohodl jsem se s baronkou a tak jsem utekl s Lidkou!“
Lidka převzala štafetu a snaha nasadit Kristiánovi před Plešky svatozář nebyla tak úplně neúspěšná.
„Kristián mne chránil před baronkou, ona mi ubližovala…“
„Moc nás těší.“ okamžitě mu podal ruku Martin Plešek. Václav byl o hodně zdrženlivější. Až nabídnutá ruka mladého pána ho přimela, aby ji ztiskl, i když neupřímně a dávaje najevo odstup. Otec bystře poznal, ze bude lepší otupit případné hrany a podotkl: „Nemusíte se ničeho bát! Dovedeme vás k veliteli!“
Kristián svolil, co mu také zbývalo. A tohle přeco chtěli, nebo ne?!
„Drahý otče, já mám Kristiána ráda!“ spustila během cesty do zbojnického ležení. Ani byste nevěřili, jak dlouho se na ten moment připravovala. Očekávala různé reakce, ne však tu, co přišla.
„Máš ho ráda?“ t ázal se zamyšleně, jako by pořádně nerozuměl. Přikývla a začervenala se. Otec ji objal kolem ramene: „Lidko, je toho na mne moc! Myslím, že budeme mít dost času!“
Kousla se do rtu a ztichla. Což o to, ráda ho mít může, to přeci není trestné, ale...
Jestli přijde tatinek na to, jak daleko už zašli, bude průšvih. Je hodný, ale na ni nedá dopustit.
Stano Cervenka a Jakub Pyrka hleděli s mírnými rozpaky a překvapením na Lidku s Kristiánem, kteří se jim představili teprve před chvilkou. Pyrka se obrátil k Cervenkovi: „Stanko, on je šlechtic! To nejde...“
Ten mu oponoval: „Šlechtic nešlechtic, zachránil ji! Můžeme mu věřit!“
Chvilku si cosi šeptali.
Kristián, Lidka i otec napjatě čekali na verdikt. Zbojníci se seskupili kolem. Kristián byl nakonec ještě vděčný Lidce, že všechny zvědavé zbojnické pohledy stáhla na sebe a ušetřila ho od nich.
„Tak dobře, můžete se k nám přidat.“ kývl Cervenka hlavou po dlouhé poradě s Pyrkou a nakonec i Cyrilem a několika dalšími.
Lidka se vytrhla Kristiánovi a vrhla se otci kolem krku. Ten byl radostí bez sebe.
Z Kristiána už takovou radost neměl. Úkosem hleděl na toho mladého rytíře a přišlo mu, že definitivně přišel o dceru. Pomalu mu docházelo, jak to ti dva myslí se svojí láskou. Asi by se o jejich vztah zajímal více, nebýt nejistoty nad Zuzčiným osudem. Netrpěl dlouho, k poledni totiž ohlásila zbojnická hlídka nově příchozího.
Janko zvěstoval: „Pavol je tu! Přímo z hradu...“
Doktor Kamenský se přátelsky zdravil se zbojníky.
„Co tu proboha dělá?! On také?!“ vyrazil ze sebe Kristián.
„On také.“ upřimně se zasmál Cervenka mladíkovu překvapení.
Kamenský se dlouho nezdržel. Uklidnil Pleškovic rodinu sdělením, že je Zuzka v naprostém bezpečí. Když odcházel, věnoval pobavený pohled mileneckému páru: „Tedy, čekal jsem, že vás tu najdu, ale že budete tak rychlí?! To smekám...“
S úsměvem na rtech vyrazil zpět na Štivianov. Úleva, plynoucí ze Zuzčiny záchrany byla obrovská. Kristián a nakonec i Lidka byli rádi, že všechno dopadlo jak dopadlo...
Pozdě odpoledne stála Lidka sama nedaleko od tábora a úzkostlivě sledovala výsekem mezi stromy ku hradu. Přála si být sama. Zbojnický život bude těžší než ten na hradě. Zatím mohla být spokojená.
„Ach, Zuzanko, možná je to takhle zprávné!“
Ucítila, jak ji mužská ruka něžně objala kolem živůtku.
„Kristiáne?“ vydechla. Něžně ji k sobě přivinul: „Už nemysli na sestru, tím jí nepomůžeš!“
„Budeme žít mezi zbojníky?“
„Budeme muset, má rodina mne už nepřijme! A pokud ano, pak bez tebe...“
„A naše láska?“
„Ještě asi nenastal čas, tvůj otec si ji nepřeje…“
„Vidí ve mně matku.“
„Nechceš utéci?“
„Zase? A od otce? Pořád utíkáme!“
„Já vím, má drahá. Záleží jen na tobě.“
„Chtěla bych tě za muže…“
„Musel bych se zeptat tvého otce!“
„Za šlechtice mne nedá! Páni mu vzali všechno, nenávidí je!“
Na chvilku ztichli a bez hlesu naslouchali hlasu lesa.
Jen do té doby, než se ve stráni opodál objevil Jakub Pyrka. Nebylo pochyb, šel k nim.
Okamžitě se od sebe oddělili. Pud sebezáchovy tentokrát nestačil, Pyrka tu byl beztak jen kvůli nim.
„Ale, ale,“ nehezky jim vytýkal, „copak to tu máme za tajnosti?“
Přistoupil k Lidce a uchopil ji za ruku. Kristián zvolal: „Co to děláš?“
„Sklapni! Já jsem kapitán zbojníků, ne ty! A moc mne zajímá tahle květinka!“ rozesmál se Pyrka a beze studu si ji přitiskl ke hrudi. Takový odpor nečekal, zaťala do něj drápky jako tygřice. Uvolnil sevření. Nepomohlo mu to. Facka z leva, facka z prava. Rozzuřeně se vzpřímil a uchopil ji za ruce.
Kdyby se Kristián včas nevzpamatoval, mohlo být s Lidkou hodne zle. Pyrka se rychle oklepal z přivalu ran a povalil ji na zem.
Mladý rytíř tasil meč a přiskočil k nim. Zbraň zlehka políbila zbojníkův krk a násilník byl hned jako beránek.
Kristián po něm vyjel: „Dej si pozor, na Lidku mi nesahej! Ta není pro tebe!“
„To se ukáže!“ pohrdavě vykřikl Pyrka a ve zlém rozpoložení je opustil. Oba mladí milenci si v hrůze uvědomili, že právě zaseli do srdce Jakuba Pyrky semeno zášti a tušili, že to pro ně určitě nezůstane bez následků.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 7 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
