obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Jako ten plevel ve větru a dešti... ::

Příspěvek je součásti workshopu: Poslední vzdor
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 25.05.2008, 14:10  
Po velmi krátkém uvažování jsem se za pomoci múz rozhodl změnit svůj příspěvek do aktuálního WS-ka. Snad se vám bude líbit a pokud v něm nenajdete ani jedinou přímou řeč, pak se neděste! ;-)))

P.S. Díky čukovi za popostrčení jeho poslední úvahou (viz Kanalizace) a díky čtenářce, jejíž jméno si už nepamatuji, ale chtěla nějaké to pokračování mé povídky s názvem: "Kanál"! A pozor, vykřičníků je tam také pomálu! Hezký den přeji a snad se tam v tom bordelu neztratíte... A čukovi se omlouvám za délku! ;-)
 

Byla Neděle a hrozně lilo. Použít v tomto případě slůvko: pršelo, by bylo nebetyčným rouháním. Sam stál na konci jedné z ulic a zíral do temnoty otevřeného vstupu kolmé šachty do místního kanalizačního řádu. Opíral se o plůtek, který postavil okolo díry v silnici a poslouchal šumění vody na dně šachty, kudy tekly splašky z celé ulice. Kus od Sama byla křižovatka s poměrně rušným provozem, dá-li se tak nazvat frekvence jednoho vozidla za minutu.

Sam si připadal jako kosmonaut a ne příslušník Městských pořádkových služeb, na to že měl název sboru, ve kterém sloužil tak honosné jméno, se den co den rejpal jen v bahně velkoměsta. Vlastně v jeho výkalech a všem tom smetí, které si tu poklidně, tu zase rychle jako v nějaké horské bystřině, plynulo ukryto před zraky všech normálních smrtelníků. Ačkoliv Samova práce stála za hovno a byla také o hovně, líbila se mu a byl na ní, jak se patří hrdý, ostatní však už jeho nadšení tolik nekvitovali. Ano, řekněme si to na rovinu, Sam jim smrděl, skoro jako ten tchoř a mezi námi, jak hezké je to zvířátko...

Sam se chystal sejít dolů do kanálu, přestože k tomu neměl žádný vážný důvod a kdyby jeho nadřízený jen tušil, že se chystá v Neděli vstoupit do té díry a jít vlastně do práce, za kterou nebude mít ani zaplaceno, nejspíše by mu dal padáka. Nehledě na to, že se Sam chystal porušit nejméně tucet bezpečnostních a firemních předpisů. Po cestě přejelo další vznášedlo a z nebe stále tekly proudy vody, které nekončily nikde jinde, než-li ve smrdutém a temném kanálu, do kterého by dobrovolně nevlezl ani ten nejotrlejší zločinec.

Zablesklo se a do nedalekého panoramatu výškových budov udeřil elektrický výboj. Zase to odnesla některá ze staveb ve Městě. Samovi se zdálo, že zde pořád prší, minimálně půl roku v kuse, jako by se samo počasí dočista zbláznilo. Ulice byla tichá a pustá, semafory si poblikávaly jen tak pro sebe a temné nebe nevěstilo nic dobrého. Sam si vzal své nádobíčko a začal sestupovat po jednotlivých příčlích do šachty, na jejímž dně se nyní valila velká řeka. Ještě na povrchu si zapnul výkonnou čelní svítilnu a nyní dával dobrý pozor, aby se nezřítil do tekoucích splašků pod sebou, kdo ví, kam by jej tato masa plovoucích sraček vlastně odnesla. Možná do čističky, možná až na kraj světa.

Zůstal stát na dně šachty, přidržel se nejbližšího stoupacího železa a naklonil se nad vodní hladinu. Popsat tuto substanci jako vodní proud by bylo přinejmenším troufalé, kdyby Sam neměl uzavřenou nepromokavou kombinézu, vysoké boty a helmu s uzavřeným dýchacím systémem, patrně by se tu udávil a vyvrhl všechny své vnitřnosti i se svěračem. Takový zde vládl puch. Indikátor plynů blikal jako pominutý, ale žádné nebezpečí výbuchu nehrozilo. Ne dnes, kdy se povětšinou lenivé a bahnité toky proměnily v dravé říčky s peřejemi. Odněkud uslyšel pištění krys. Nesnášel krysy, hnusily se mu a byly mu odporné!

Sam si vzal dlouhé bydlo, přístroj na měření emisí si založil na patřičné místo na skafandru a do druhé ruky si vzal kufřík s neznámým obsahem. Připadal si jako nějaký kosmonaut, který přistál kdesi na cizí planetě a nyní se jako jeden z prvních dobrodruhů chystá prozkoumat tento veskrze cizí a nepřátelský prostor. Pousmál se a vydal se jen zpola osvětleným tunelem k cíli, který znal jen on sám. Dnes byl svátek a nikdo neměl v plánu sestoupit do těchto podivných míst, kde je možné vše. V poměrně širokém potrubí, které mělo na obou stranách jakési lávky se zábradlíčkem, aby nějaký návštěvník nespadl do vlastního koryta stoky, se Sam pohyboval se sebejistotou sobě vlastní. Toto bylo jen jeho království a za nic na světě si jej nechtěl nechat vzít.

Kdesi se ozval nějaký podivný zvuk, který se vymykal onomu běžnému a nechutnému čvachtání, bublání a šumění, jež občas přerušoval pískot každodenních obyvatel kanalizace, krys. Pouze tito tvorové mu naháněli hrůzu a jen při pomyšlení, že by se k němu měl byť jen jediný z těchto tvorů přiblížit, mu naháněl husí kůži na zádech a na těle mu stál snad sebemenší chlup. Jen jediná skutečnost mu bránila v tom, aby si nadělal do kalhot, nechtěl mít splašky také ve své kombinéze. Otočil se a naslouchal, zda neuslyší tento neznámý zvuk znovu, ale citlivé mikrofony v přilbě již nic nezaznamenaly. Sam pokrčil rameny a vydal se dál vstříc němě zírající temnotě.

Dobře si byl vědom skutečnosti, že pokud zabloudí, nenajdou jej živého, snad jen hromádku kostí, na kterých se bude pomalu ukládat plíseň, prach a pavučiny. Každá městská čtvrť měla své sběrače odpadu, od domovní přípojek až po stále se zvětšující potrubí, které z každé části Města ústilo do některého z hlavních řádů, kterými by mohl v pohodě projet i dvoupatrový městský autobus, kdyby nějaké takové stroje po městě vůbec jezdily.

Při svých průzkumných výpravách přišel Sam na jednu věc, na mnoha místech se na lidskou kanalizaci napojovaly také ještě jiné, starší šachty a potrubí, které nepostavili lidé. Sam věděl také, že se samotný systém kanálů skládá z mnoha pater a určitě na to přišli také jiní, načež se tento fakt donesl i k patřičným institucím a orgánům. Pak byly všechny nalezené vstupy do těchto ještě neprobádaných částí uzavřeny mřížemi, popřípadě zality betonem, či zazděny cihlami. Avšak to by nebyl Sam, aby nenašel jeden z mnoha těchto zapomenutých vstupů v některém z osamocených zákoutí lidského odpadního systému. Proč lidé nesvedli své splašky rovnou do těchto prastarých rour? Kdo ví, třeba měli strach, co všechno by z nich vyhnali.

Sam se začal chvět zimou a proto si zvýšil hladinu horkého vzduchu ve skafandru. Mohl si to dovolit, malý termonukleární článek, který poháněl všechny systémy v jeho kombinéze, byl takřka nevyčerpatelný a jídla a vody měl Sam sebou dost. Samotný skafandr byl takřka nezničitelný, ale nedokázal ochránit svého vlastníka před pádem z velké výšky, v tomto případě by se z něj stal jen jeden z dalších lidských hrobů v tomto zapomenutém a málo navštěvovaném místě, kde slovo hovno, či sračka nemělo žádný význam, protože vše zde bylo obaleno těmito exkrementy.

Po hodině cesty odnikud nikam se Sam konečně dostal do míst, kde se nacházel jeden z mála nezatarasených vstupů do jiného světa v tomto špinavém a páchnoucím lidském prostředí. Naslouchal, zda mimo všedních zvuků nezaslechne pištění krys, nebo ještě něco jiného, avšak z temných a jinak mlčících tunelů se nic neozvalo. Dnes byl přeci svátek a polovina žárovek v kanálech nesvítila. Šetřilo se i zde, energie nebylo nikdy dost a jen Bůh věděl, proč vlastně svítila i ona zbylá polovina. Osamocené žárovky, které poblikávaly vlivem vlhka, agresivního prostředí a elektrického odporu v napůl rozežraných drátech, vytvářely v těchto místech až prazvláštní a děsivé odlesky a stíny.

Jednou za několik let zde nastoupila armáda elektrikářů, aby vyměnili poškozené dráty. Avšak někdy se dotyčným pracovníkům nechtělo do všech koutů tohoto nekonečného a zapáchajícího bludiště, které připomínalo hnijící útroby obrovské příšery. Rozklad byl druhým slovem, které zde vládlo. Bahno, pach hnijících ostatků čehokoliv a tma. Peklo bylo možná jen slabým odvarem toho, co se zde nacházelo: temnota a strach, spolu s nejistou budoucností. Sam se nebál ničeho z tohoto světa, byl zde více, než-li na povrchu, bál se jen jiných živých tvorů. Těch, které znal a těch, které neznal a ještě neviděl...

Protáhl se do úplně cizího systému i světa zároveň a vytáhl si ze svého kufru na popruhu ještě jednu svítilnu. Stěny tohoto potrubí byly vyrobeny z úplně jiných materiálů, než které znal. Když na ně zasvítil, rozzářily se jakýmsi podivným slabým světlem, které pomáhalo záři jeho baterky a přilbové svítilny. Nyní byl Sam takřka v extázi a cítil, jak jím prochází onen blahoslavený pocit, který lidé zažívají snad jen při vyvrcholení ve hrách lásky. Mnoho nechybělo a udělal by se do kombinézy. Připadal si jako někdo jiný, možná i jako samotný Bůh, možná byl již docela zralý do blázince a nebyl by první ani poslední člověk, který poznal cizí svět ukrytý pod tím lidským.

Země se mírně zachvěla a ze stropu spadl mrak prachu. Sam pokračoval dál. Měl pocit, jako by samotné chodby tohoto systému pod lidskou kanalizační sítí žily svým vlastním životem, přestože šlo jen o holou a chladnou skálu, ve které se nacházelo v hloubce několik desítek až stovek metrů pod zemí mnoho jeskyní a kdo ví, možná tento systém sahal až k samotnému jádru planety. Jednotlivé sekce byly pospojovány tunely, se kterými se ty lidské nemohly rovnat. Avšak přes všechnu onu krásu, majestátnost a cizost v Samovi tento svět také pomalu a vtíravě vyvolával i pocit strachu. Ne ten svíravý, kdy má jeden takový strach, že se mu roztahuje prdel, tyto obavy měly docela jiný charakter. Jako by jej někdo sledoval a zároveň nebyl viděn. Sam došel na konec spojovací chodby a ocitl se na okraji rozsáhlé jeskyně, kterou vyplňovaly jakési konstrukce s mnoha plošinami, válci podobnými obrovskému potrubí a různobarevně zářícími světly, která brala energii kdo ví odkud, protože Sam žádné dráty neviděl.

Možná by stálo za zmínku, že Sam svůj bídný život neprožíval na Zemi, ale na jedné z mnoha planet v souhvězdí Labutě, kde lidé našli pomoci teleskopů a dálkových senzorů planetu vhodnou pro život a trvalé osídlení. První osady byly velmi malé a neměly žádný snesitelný komfort, avšak s postupem času se tyto vesnice proměnily v města a lodě ze Sluneční soustavy sem neustále dovážely nový a nový materiál a tak na této Úpršené planetě, jak jí lidé začali říkat, vyrostly továrny na zpracování místních nerostných surovin a výrobu potravin a úpravu vody, aby se dala pít. Ne že by byla zdejší voda jedovatá, ale obsahovala některé látky, které se nežádoucím způsobem projevovaly při vývoji a vývinu lidské populace na této planetě. Zdálo se, že i přes mnohá staletí obývání lidmi si tento svět zachoval mnoho ze svých tajemství. Temné nebe, neustále padající déšť, skály a roviny s půdou, jež odmítla rodit i podivně zakrslé stromy, to vše vytvářelo zdejší svět který osvětlovalo Slunce, jehož svítivost byla oproti tomu pozemského jen poloviční.

Lidé se naučili žít v tomto prostředí. Postavili si zde města, továrny, kosmodromy a obrovské skleníky. Umělé přehrady naplnila zdejší voda, aby ji obrovské úpravny přeměnily na pitnou. Při hledání míst pro podzemní nádrže lidé narazili na ještě tajemnější svět pod povrchem, který se snad provrtával celou planetou. Na žádnou živou bytost, však nepřišli. Kolonisté nenarazili při své každodenní činnosti na žádného domácího tvora. Ostatní zvířata si přivezli sebou, včetně otravných krys, které nikde nesměly chybět a byly nevítanými souputníky lidské civilizace, ať už se přenesla kamkoliv. Vše se zdálo být normální, dokud tyto krysy, jejichž populace se vyšplhala do úctyhodné výše, nezačaly ztrácet s až podivnou pravidelností a časem byl jejich počet redukovat jen na několik tisíc jedinců. Zdálo se, že tato planeta má svého vlastního predátora, který nechtěl být viděn, možná je tento svět přeci jen někým obydlen. Nakonec, lidé nejsou jedinými inteligentními bytostmi ve Vesmíru...

Sam se ještě chvíli kochal pohledem na tuto cizí a nepozemskou technologii, aby sešplhal po podivném lešení do hloubky několika stovek metrů. Při pohledu na temnotou a slabou září světel vyplněnou prázdnotu této jeskyně jej jímala hrůza. Jednou několikrát hodil vstříc zírající propasti několik světlic, ale ani za pomoci termoradaru se mu nepodařilo určit, kde má tato jeskyně dno. Bylo zde jen mnoho skalních plošin, které byly vzájemně propojeny mnoha lávkami, žebříky a rourami, které se táhly všemi směry. Šlo snad o nějaké mimozemské Metro? Možná však těmito potrubími nejezdily vetřelecké vlaky, avšak jejich výkaly a další odpadní látky.

Po několika hodinách si Sam dal oraz a změřil svým přístrojem hladinu nebezpečných látek. Ke svému údivu, zde nenalezl žádné plyny, které by prozrazovaly existenci jakýchkoliv produktů rozkladu. Vzduch v této jeskyni byl stejně dýchatelný, jako ten na povrchu. Sam si sundal přilbu a zhluboka se nadechl. Trochu se rozkašlal, jak mu vnikl chladný vzduch do plic, ale zvuk který vyprodukoval se ztratil kdesi v temnotě. Žádná ozvěna se nekonala. Najedl se a vypil jednu z mnoha připravených lahví s vodou. Prázdnou nádobu hodil obloukem do tmy. Nic se nestalo, jako by ji vyhodil ve Vesmíru. Neozval se žádný zvuk. Ale i přesto měl Sam pocit, že se na něj někdo stále dívá a sleduje každý jeho pohyb.

Čas plynul s neúprosnou pravidelností. Tam nahoře snad uplynul již celý den, ale zde dole si tikal svým vlastním tempem. Sam sebral svých pět švestek a s přilbou na pásku u svého skafandru se vydal dál do nitra cizího systému jeskyní, tunelů a umně vybudovaných chodeb s osvětlením, které bralo svou energii snad ze vzduchu. Dnes byl do svých výpravných choutek zabrán více, než-li jindy. A tak si neuvědomil, že si na několika křižovatkách zapomněl označit směr a místo odkud přišel. Připadal si jako Alenka v říši divů, nebo Jiřík ve svém vidění a možná toho viděl více, než kterýkoliv jiný lidský osadník na této planetě. Zaráželo jej snad jen jediné, bylo jím ticho! Neustálé a do uší bodající ticho, které vyplňovalo snad každou temnou skulinu. Připadal si jako ve snu, dokud jej neprobudil pištivý a skřípavý zvuk bortícího se kovu, když se za Samem utrhla jedna z mnoha lávek a žádná další lávka ani plošina, která by jej zavedla zpět k místu ze kterého vyšel, nehledě na to že zabloudil, zde nebyla po ruce.

Sam sledoval jako ve zpomaleném filmu kus cesty, který se již docela neslyšně otáčel kolem své osy a padal kamsi do hlubiny. Nyní dostal strach. Opravdový strach. Rozhlížel se kolem sebe a do této chvíle přátelský svět se proměnil v hrozného démona. Sam se díval kolem sebe a ke svému zděšení přišel na to, že zde nic nepoznává a patrně se ocitl v úplné jiné části tohoto bludiště, než původně zamýšlel. Se slzami v očích pozoroval otevřený chřtán, jež byl před několika vteřinami cestou zpět. Copak jsou i tyto nepozemské struktury náchylné zubu času? Měl pocit, že tento veskrze cizí systém je schopna zničit snad jen katastrofa planetárních rozměrů. Jedna jediná lávka, která se propadla do nicoty jen pod jeho váhou, jej zbavila vší euforie. Nadělal si do kalhot při pomyšlení, co by se stalo, kdyby se zřítil i s lávkou do propasti a otáčel se za zvuku vlastního jekotu, jako brouk v prázdnotě Vesmíru. Tento svět byl možná Vesmírem ve Vesmíru a ani Sam netušil, kam tyto nekonečné a hluboké propasti vedou, možná do úplně jiné dimenze.

Sam padl na zem a rozbrečel se. Světla na okolních sloupech na okamžik zablikala, jako by se jim náhle nedostávalo energie. A do této chvíle překrásně zářící koule, za které by se nemusel stydět ani ten nejlépe ozdobený vánoční strom, nyní pohasly a namísto nich se rozsvítila jen jakási nouzová světla v podobě bílých koulí. Jejich záře dostala až strašidelný ráz. Ještě jedna věc se změnila, v docela klidném a stoickém povětří jeskyně došlo k rázné změně. Něco se stalo! Možná, že pád plošiny, toho zpropadeného kusu lávky, někoho probudil a dotyčný tvor se vydal prozkoumat, co se děje nad jeho hlavou. V jeskyni byl náhle průvan...

Sam několikrát slýchával o příšerách, které bydlí ve světě pod nohama lidí, jež si přivlastnili povrch této vodní planety. Přestože zdejší oceány zabírají jen asi čtyřicet procent veškeré plochy, koloběh vodních zdrojů je zde neustále v pohybu a tak se nad hladinou oceánu tvořily stále nové a nové mraky, aby se vypršely nad pevninou. Hladina oceánu se zdála být Rájem a pevnina Peklem, ale kdo ví, jaká tajemství skrývají hlubiny moří a ta, která vyplňují svět pod povrchem? Sam se třásl jako při zimnici a ve skrytu své duše doufal, že jej jeho přátelé a známí již hledají. Ale pak si vzpomněl, že nechal jen pouhý vzkaz u sebe doma, že jde na výlet a koho by napadlo, že se vydá v Neděli do kanálů, aby jimi prošel do docela jiného světa, kam se lidé běžně neodváží?

Světla pohasla docela a Sam se ocitl v naprosté tmě na okraji propasti a jeho slabé světlo na přilbě, natož baterka, na tomto faktu nemohly nic změnit. Jeho zdroje byly jen slabými jiskřičkami v jednom ohromném a temném kotli. Sam si připadal jako můra chycená v lahvi, která zběsile létá všemi směry, ale nemá kam utéci. Sam ležel na studené zemi a naslouchal tichému šumění větru. Co se stalo? Ptal se v duchu. Nikdy nespatřil žádný ventilátor, který by dokázal rozvířit zdejší stojatý vzduch, ale pokud je stejně čerstvý jako ten na povrchu, musí přeci existovat nějaká cesta ven.

Čas ubíhal. Vzduch stále tiše šuměl a temnota byla snad ještě hustší. Pak se odněkud ozval další zvuk, připadal mu jako ohromný hukot padající laviny, nebo stroje letícího vstříc své vlastní zkáze. Po několika vteřinách na něj dopadly první kapky vody. Sam se cítil úplně zmatený. Připadal si, že sedí venku před svým domem hluboko v noci, kdy světla nesvítí a nechává se smáčet proudy deště. Kolem něj je však jen skála a nicota, která vyplňuje ohromné prostory v hlubinách země. Hukot byl stále silnější a Sam si musel přikrýt uši, aby neohluchl, pak jej napadla spásná myšlenka a on si nasadil přilbu a vypnul mikrofony. Řev padající vody utichl a změnil se v šepot. Ale to nic neměnilo na faktu, že se nacházel ztracen kdesi hluboko v cizí struktuře pod povrchem a čekal na svou smrt.

Náhlý poryv větru s ním smýkl takovou silou, že jej málem vyhodil z plošiny do propasti. Sam se v poslední chvíli chytil rukama za kus zábradlí na okraji a před očima mu snad proběhl celý jeho život. Visel v temnotě s nohama plandajícími nad otevřeným chřtánem nicoty a přemýšlel o tom, zda-li se nemá pustit a ukončit tento marný boj. Vždyť po sobě nic nezanechal. Dům měl jen pronajatý, jeho místo v práci obsadí zase někdo jiný a žádné paměti v deníku nezanechal. Stane se jen další lidskou bytostí, která zmizela neznámo kde...

Nyní by se rád viděl i po pás v lidských výkalech a pracoval třeba i do úmoru. Dobrodružství a touha po poznání se vytratila jako mávnutím kouzelného proutku. Zbyl jen boj o holou existenci a vše nasvědčovalo tomu, že je již předem prohraný. Sam ztratil jakýkoliv pojem o čase i prostoru a měl pocit, že se i s konstrukcí, které se drží, točí v kruhu a padá kamsi do neznáma. Nedokázal již určit, zda-li visí, nebo již plachtí vzduchem. Připadal si jako na horské dráze bez zajištění, vlečen posledním vozíkem na cestě do Pekel. Pak se pustil a tiše padal temnotou, která se po čase proměnila ve světlo na konci tunelu. A Sam jako jediný z mála lidí poznal, co se skrývá na dně světa pod světem, který byl součástí této planety.

Konečně byl Sam šťastný a nemusel dál žít ve svém bídném životě a prachsprosté existence, jež je pevně spjata s konečností a neustálou obměnou. Všechny ty sračky jej nadobro přestaly zajímat. Až do chvíle, kdy se propadl do nevědomí a jeho mysl pohasla, byl neskonale šťastný a jeho veškerý strach z neznáma byl pryč. Dny ubíhaly a měnily se v roky. Tělo Sama Horovitse nebylo nikdy objeveno a všechny nalezené vstupy do podzemní říše, která se rozkládala pod lidskou směsicí exkrementů, byly zazděny a ukryty před vodu nepropustnými nátěry. Sam byl jen jednou z mnoha figurek, jedno však lidé netušili, přestože to bylo zřejmé! Ono i Peklo samotné má mnoho východů, stejně tak podzemní prostory, které lákaly další a další odvážlivce k jejich prozkoumávání! A zalepte včelí úl, plástev po plástvi, pokud se samotný úl skládá z dalších a dalších částí do sebe vložených...

Na nějaký čas vyplnil svět uvnitř planety až příliš podezřelý klid. Vzduch se ani nepohnul, temnota dál tiše čekala, dokud se nerozzářila ona pestrobarevná světla. Vše bylo jako dřív, jen nahoře chyběl jeden lidský život a dole jedna lávka. Nebylo zde však nikoho, kdo by zaznamenal běh dějin a venku pořád lilo jako z konve. Nebe bylo temné a pod pláštěm deště žili lidé své bídné životy. Tajemství zůstalo tajemstvím a dokud lidé neobjeví příšeru žijící v hlubinách země, zůstanou alespoň na čas ušetření děsu, který se skrýval pod rouškou tmy. Jen ty krysy stále mizely, až se ztratily docela, pak v kanálech začali mizet také lidé, ale to je zase jiný příběh!


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 9 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 68 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:33:33 Odpovědět 
   06. 07. 2014

Člověk, který chápe kanalizaci jako svůj druhý domov?
Výprava do hlubin nepoznaného mě nadchla jen na začátku. Očekával jsem nějaké obludky s protáhlou mordou a tisíci huby.
Namísto nich se neobjevilo nic, než náhlý příval vody, něco jako vodopád, jako kdyby spláchlo obří monstrum. Dále temnota a propast se světlem na konci.
 ze dne 01.08.2014, 14:34:27  
   Šíma: Celé to vyšumělo do prázdna? Možná jsem nechtěl mít překvapivý a děsivý konec... Věc názoru. Ale každopádně díky za komentík a reakci! ;-)
 m2m 08.06.2008, 19:05:51 Odpovědět 
   Ahoj souputníku Šímoviči! :-)

Vykřičníky nejsou??? Co to?
Kde jsou přímé řeči??? :-)

Ne, kecám. Vůbec mi nechybějí, opravdu mám pocit, že i bez přímých řečí dokážeš podat charakter, atmosféru a kdovícoještě.

Jen pozor na sebou/s sebou - s sebou si bereš jídlo atd., sebou vrtíš nebo tak :-)

Známku Ti dodám po skončení WSka (tedy hlasování), moc dobře víš, že WSko, kterého se účastním, nehodnotím :-)
Bylo to fajné...
 ze dne 08.06.2008, 19:54:48  
   Šíma: Díky, Chemiku! ;-) Někdy mi něco ulíííííítne... :-DDD

Jsem rád, že Tě absence vykřičníků a přímé řeči potěšila, díky za zastavení a komentík!!! ;-)
 Emilia W. 06.06.2008, 0:06:30 Odpovědět 
   Velmi pěkně napsáno. Jsi výborný prozaik.
 ze dne 06.06.2008, 10:47:12  
   Šíma: Díky za zastavení a milý komentík! ;-)
 lucinda 29.05.2008, 10:39:51 Odpovědět 
   Ahoj šímo ;)
Četla jsem už včera, no jo, ale já pořád hledala mezi řádky Kanál č.1. ;))
Takže jsem si to přečetla dneska znovu. Celkově se mi to četlo dobře, ale ten konec mě tak nějak usadil. Přijde mi až příliš relistický, což je v podstatě dobře. Víš, v tom smyslu, že si člověk uvědomí, že naší smrtí nic nekončí, prostě se jede dál i bez nás ... ;)
Líbilo ;)
 ze dne 29.05.2008, 11:10:02  
   Šíma: Ahoj, nejde o přímé pokračování "Kanálu", ale trochu jsem si zašpásoval s tímto tématem... ;-) Jsem rád, pokud se Ti dílko líbilo a děkuji Ti za zastavení a komentář! ;-)
 Leontius 28.05.2008, 14:47:47 Odpovědět 
   Pokračování prvního Kanálu? Mě se v hlavě vybavila ta hříčka Se Santou :-D No tady ovšem fousatý maník chyběl. Zato to bylo zajímavé a nádherně plynulé. Začetl jsem se dokonale, ačkoliv od konce jsem možná čekal něco víc. Asi budeš muset dodat 3. pokračování... 1
 ze dne 28.05.2008, 19:18:50  
   Šíma: Nechal jsem si trochu otevřený konec! :-DDD

Díky za zastavení a komentík a jsem rád, že se dílko líbilo! ;-)
 Tuax 26.05.2008, 9:45:38 Odpovědět 
   Zdravíčko. Pěkná výprava do hlubin lidské odvahy a touhy po poznání. Čtivé, napínavé a v jednu chvíli i trochu klaustrofóbické :) Ikdyž ty fobie se postupně měnily, dle toho jak se Sam dostával dál a dál, vstříc svému osudu, který byl už na začátku, aspoň mě jasný, šlo jen o to jak. Lidé mizí odjakživa všude a možná jsou pak i svým způsobem šťastnější, než kdyby žili dál své životy, mezi lidmi jako do chvíle, než odešli a zmizeli...


Jen upozornění na pár věcí, kterých jsem si všimnul:

Sam si vzal dlouhé bydlo... --> Bydlo = je spojené s bydlením a je to živobytí. Řekl bych, že jsi měl na mysli "Bidlo" = tyč :)

A už si jsem jistý, že máš jeden zlozvyk :)
V komentářích hojně používáš frázi "Kdo ví..." je to takové tvoje řečnické, často opakované sousloví a objevuje se hojně i v tvých dílech. Tady v tomto dílku je to na pěti místech :D

Vsuvku o planetě, bych trochu vytrhnul přímo z líčení cesty sama, minimálně mezerami, jako takove intermezzo :) Takhle, mě to v podstatě vyrušilo.

...Připadal si jako Alenka v říši divů, nebo Jiřík ve svém vidění... tohle mi nepasuje do vyprávění. Přijde mi podivné, že by Sam znal Alenku v říši divů, či Jiříkovo vidění. Působí to spíše jako vtlačená myšlenka autora textu čtenáři. Ale kdo ví, třeba v souhvězdí Labutě jsou skvělí čtenáři prehistorických knih :) Ostatně takovývh vsuvek tam máš vícero, ale tahle je taková hodně výrazná. Není dějová, nezapadá do pozadí, do světa, do vědomostí postavy, ale autora textu.

A 1* :)
 ze dne 26.05.2008, 15:12:23  
   Šíma: Ahoj! ;-)

Díky, za obšírný komentík, upozornění a připomínky! Ano, kdo ví, třeba lidé v X-tém století také budou znát starou (cizí-pozemskou) literaturu, nakonec i dnes máme v knihovnách svazky, které jsou staré jako "Metuzalém"... :-DDD

Jsem rád, žes sem zavítal a že ses podíval tomuto dílku na zoubek, je psáno skoro jako rychlovka a vzniklo během jednoho dne, ale to autora v ničem neomlouvá... ;-)

Tu cizí planetu jsem tam musel vtlačit, aby bylo jasné, že se příběh neodehrává na Zemi a co se týče ostatních "vsuvek", šíma je ukecaný lump a často odbíhá od tématu... ;-)

Ještě jednou díky a hezký den, doufám, že ses alespoň na chvíli trochu bál, přestože není toto dílko vytvořeno v přímo hororovém pojetí... ;-)
 Nancy Lottinger 25.05.2008, 14:20:18 Odpovědět 
   Tak to jsem zvědavá, jak si oba povedem :-)
 ze dne 25.05.2008, 16:52:31  
   Šíma: Já také... ;-))) Ono to zase není nic moc (to mé dílko), no uvidíme! Díky za zastavení a komentík! :-DDD
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Sisters Of Fate
bionic
Nota
asi
Nikdo nekouří t...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr