|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Stále vpřed ::
| To jsem se zas lekl, co ze mě vypadlo. Neptejte se jak. Je to tady, je to chaotické a nevím jestli to dává smysl. Posuďte sami. |
| |
|
|
Stále vpřed! Nevnímat ty malicherné, hloupé překážky. Člověk přece nemůže být překážkou sám sobě! Mysl přece není otrokem těla! Každá myšlenka je mi přece podřízena, tak jak to, že jsem tak týrán? Nutím své svaly k pohybu, přestože cítím, jak těžknou, jak se naplňují tekutým olovem. Řekl jsem si: „Jdi!“ a jdu dál, neporažen svou slabostí, svou lidskostí.
Jenže jak mám poručit své mysli, své zatracené představivostí? Té dvojbřité sekyře, té zakuklené bestii, která mě chvíli vede za ručičku a hned na to mě stahuje dolů, do propasti. Do té absolutní temnoty, která neexistuje a přitom ji vidím přímo před očima jasněji než tu proklatou pustinu. Proč se mi můj mozek snaží namluvit, že se doslova vaří uvnitř lebky, že kůže na zádech mi černá a loupe se dolů v dlouhých spálených plátech? Jsem svým pánem! Dokážu si poručit, je to přece tak snadné…
Mé vyprahlé rty se otřásly. Rozhodly se přispěchat na pomoc ubožákovi, který přicházel o rozum. Chtěly mi pomoci, přinést úlevu a dodat novou sílu. Nabral jsem do plic doušek horkého vzduchu a napůl z vlastní vůle pronesl tu milosrdnou lež:
„Procházím se…“
Jsem čilý a svěží. Jdu sebevědomě a bez starostí. Nikam nespěchám, nic mě netrápí. Jsem přece na nevinné, všední procházce. Zrovna je klidné sobotní poledne a já si užívám chvíle šetrného odpočinku. Kdykoliv se můžu zastavit, sednout si na lavičku a usrknout trochu občerstvující vody.
Voda!
Zírám na rozsáhlou rovinu, která mě obklopuje. Zdánlivě nekonečná. Nic než písek, vyprahlá půda, uschlé keříky. Ani vítr nenavštíví tohle pohřebiště naděje.
Ale já nic z toho nevidím!
„…po břehu moře…“
Příboj doráží klidně na pevninu a líně ji omývá. Slyším ten dunivý a přitom tak okouzlující zvuk. Vlnky se vzpínají a paprsky slunce se na nich třpytí. Je to poklad, tekuté zlato a stříbro. Obdivuji ho, mám ho na dosah a je jen můj. Vlhký písek tmavne a já v něm zanechávám hluboké stopy. To proto se kráčí tak ztěžka. Může za to ta hojnost vody!
Voda!
Jen moře dun. Vzpínají se, ale zůstávají nehybné. Netříští se o žádný břeh, nemění se v okouzlující bílou pěnu. Jsou mrtvé jako všechno okolo a jsou důstojnou připomínkou konečnosti. Budou mým věčným monumentem.
Ale já nic z toho nevidím!
„…při západu slunce…“
Ano, teď vidím ten zlatavý kotouč jak tone ve vlnách. Tam na obzoru! Má duše je rozechvělá tou dojímavou scénu. Působí to tak romanticky. Šeptám své pocity dívce po mém boku. Usmívá se a její oči souhlasně jiskří. Vkládám ruku na její rameno přitahuji ji k sobě. Teď je ten pravý čas na lásku. Jsme spolu a zasněně se díváme na vodní hladinu.
Voda!
Ta odporná žhavá koule je přímo nad mou hlavou. Žhne jako kovářská pec a mé tmavé vlasy přitahují její paprsky jako magnet. Bičuje mě neustále, nenechá mne vydechnout. Pořád mě poučuje o tom, kdo zde rozhoduje o životě a smrti.
Ale já nic z toho nevidím!
„… a schyluje se k mírnému deštíku.“
Dokončil jsem z posledních sil svou modlitbu. Trpce jsem se při tom usmíval, ještě jsem netušil ironii skrytou v těch slovech. Mé budoucí činy mi doposud byly utajeny. Automaticky jsem zavřel své oči, ale bylo to zbytečné. Už dávno jsem na své okolí pohlížel vnitřním zrakem. Budoval jsem si svět uvnitř sebe samotného.
Pohlížím k nebesům a vidím ty nevinné mráčky. Plují tam ve výšce a smějí se na drobné lidi pod sebou. Smilují se nade mnou? Určitě! Svět je přece spravedlivým místem. Příroda nám vždy daruje to, co potřebujeme. Už je to tak na světě zařízené. Ale co ji vlastně vracíme my? Nic! A právě proto nad námi pláče. Právě proto z mraků kanou slzy, právě proto prší.
Voda!
Ano! Ucítil jsem pár kapek na svém rameni a na bradě. Natáhl jsem dlaň a zachytával jsem vláhu. Udělal jsem z rukou misku těsně před hrudí a ta se pomalu plnila. Poušť už neexistovala. Já ji vyměnil. Bohapustým podvodem jsem oklamal svou mysl a nyní můžu pít!
Nevidím teplý proud krve, který mi tryská z proříznuté krkavice a odpočítává mi poslední sekundy na tomto světě. Nevím nic o tom noži, jenž leží zapíchnutý vedle mne v písku. Jako nějaké prašivé zvíře chlemtám vlastní život ze svých rukou. Cítím tu hořkou, kovovou pachuť na jazyce a považuji ji za tu nejčistší a nejprůzračnější vodu, kterou jsem kdy pil. A taky přináší vše co jsem od ní čekal. Cítím jak stéká mými útrobami a příjemně chladí. Cítím ten chlad, jak se šíři od nohou. Jsem šťastný! Klesám na kolena. Přepadá mne mírná ospalost, ale ta nic neznamená. Teď už budu v pořádku. Zachránil jsem se…
Mladého spisovatele našli dva dny od osudné havárie jeho osobního letounu. Ztroskotal krátce před polednem na okraji pouště. Naneštěstí zamířil opačným směrem a ztratil se. To, že se od letadla vzdálil téměř dvacet kilometrů, bylo nadlidským výkonem. Svůj život ukončil sebevraždou. Nožem si podřezal hrdlo a zakrátko vykrvácel. Ve tváři mu kupodivu nezračila hrůza a rezignace, ale vítězoslavný úsměv, do kterého byly staženy rty, pokryté zaschlou krví. Opodál ležel opotřebovaný zápisník. Vyšetřovatelé doufali v nějakou stopu, která by případ objasnila. Stála zde však jen jedna nejasná věta:
„Procházím se po břehu moře při západu slunce a schyluje se k mírnému deštíku.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 28 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 61 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
