obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"
Joseph Rudyard Kipling
obr
obr počet přístupů: 2915454 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39673 příspěvků, 5755 autorů a 391166 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Malý červený slon ::

Příspěvek je součásti workshopu: Poslední vzdor
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky na smutnou ( i veselou) notu
 autor čertíček244 publikováno: 25.05.2008, 14:12  
Nevím, jestli tato povídka úplně splňuje zadání WS, ale snad si v ní každý najde to své. Bohužel mně nějak zlobí HTML značky, takže se omlouvám za nepřítomnost kurzívy. Pro lepší pochopení textu jsem děj z minulosti uvedla tečkami před a za textem (možná, že by to bylo jasné i bez nich, ale pro jistotu). PS: omlouvám se za případné chybičky, i když dělám korekci, vždy se mi nějaká potvůrka někde objeví ... (některým čtenářům se předem omluvím i za délku :o) )
 

23.11. 2007 14:00
Prosklenými dveřmi vstoupila do budovy a z kabátu sklepala poslední kapky listopadového deště. Usmála se na starého muže v uniformě ochranky a vydala se k výtahu, který však někdo blokoval.
Půjdu po schodech, řekla si.
Karolína stoupala po schodišti do druhého patra. Kolikrát už po něm šla. Kolikrát doufala, že je to naposledy. Marně…
Konečně zdolala poslední stupeň a zamířila modrou chodbou, kterou zdobily postavičky z večerníčků, vlevo.
*
... „Maminko, podívej, Maková panenka! A kde má Emanuela?“ optala se černovlasá holčička, která pevně svírala její ruku.
„Nevím, broučku, asi se už panu malíři nevešel na stěnu,“ odpověděla a stiskla jí malou dlaň.
„Ale Maková panenka musí mít Emanuela, mají se přece rádi!“ popotahovala holčička. ...
*
Ten Emanuel tu opravdu schází, uvědomila si najednou bolestivě.
Zastavila se před dveřmi do pokoje a hleděla přes skla dovnitř. Pak je s povzdechnutím otevřela.
„Paní Zahajská,“ zarazil ji hlas zvenčí.
„Ano,“ odpověděla.
„Vaši dcerku právě odvezli,“ řekla jí sestra.
„Děkuji,“ polkla.
*
... „Neplač, maminko, nebolí to,“ holčička jí pohladila po vlasech.
„Já vím, Miško, já nepláču ... jen mně zlobí oči,“ řekla a otočila se tak, aby dcerka neviděla další slzy.
„Lžeš a lhát se nemá!“ odpověděla jí Miška. „Já nechci, abys plakala. Opravdu mi nevadí, že tu zůstanu. Jsou na mně hodní!“
Ach ten její malý smíšek. ...
*
Vrátila se do pokoje. Dýchal klidem stejně, jako celé patro. Na uklizeném nočním stolku ležela drobná knížka vázaná v kůži. Jemně jí vzala do rukou a pohladila jí bříškem prstů.
*
... „Ahoj, Míšo, něco jsem ti přinesla,“ hleděla do unavené tváře. Byla hrozně bledá.
„Co je to … knížka?“ optala se jí dcerka dychtivě a začala prohlížet stránky. „Vždyť je prázdná, nic v ní není,“ odložila jí zklamaně.
„Opravdu v ní nic není, broučku, je to tak schválně, víš?“ řekla s úsměvem.
„Proč?“
„Budeš si do této knížky zapisovat všechno, co tu prožiješ, abys mi o tom pak mohla vyprávět, ano?“ odpověděla jí Karolína.
„Hurá, bude ze mě spisovatelka,“ vykřikla Míša a vrhla se jí kolem krku. ...
*
Otevřela knížku a nalistovala první stránku. Pomalu začala číst.
*
20.10. 2007
Dneska mi maminka přinesla Bima. Prý, aby mi tady nebylo smutno a měla jsem si s kým povídat.
*
... „Koukej, našla jsem ti kamaráda,“ řekla dcerce, když jí viděla tiše sedět na posteli.
„Kdo je to?“ optala se Míša se zájmem.
„Podívej se sama,“ odpověděla jí a natáhla k ní ruce.
„Slon. Ale proč je červený?“
„Protože červený nosí štěstí, víš,“ usmála se na dcerku. „Jak mu budeš říkat?“
„Bim,“ odpověděla bez zaváhání.
„Ahoj Bime,“ rozesmála se Karolína a oba je objala. ...
*
Zvedla oči a rozhlédla se po pokoji. Bim seděl na ustlané postýlce a vypadal smutně, osaměle. I ta jeho červená barva se zdála nějak vybledlá.
Otřela si slzy a vrátila se ke čtení.
*
25.10. 2007
Maminka znovu plakala, když odcházela. Já vím, že je smutná, ale nemusí. Je mi tady docela dobře, jsou na mně všichni hodní. Jen se mi stýská po tatínkovi, už tu dlouho nebyl.
Musím říct mamince, aby ho přivedla. A taky ať nepláče, protože já se přeci uzdravím, vím to, protože to chci! A Bim to chce taky, řekl mi to.
*
Karolíně se podlomily nohy a zatočila se jí hlava. Posadila se na postel a deník položila vedle sebe. Ruce se jí třásly.
Ach broučku, měla jsi tenkrát v sobě víc síly než já, pomyslela si. Tolik jsi bojovala.
Znovu se pustila do čtení.
*
1.11. 2007
Dneska začíná listopad. Už bych měla napsat dopis Ježíškovi, aby mi stihnul koupit všechny dárky. Vlastně toho moc nechci .. nové pastelky a hlavně šálu pro Bima. A ještě, aby tatínek přišel s maminkou, chodí teď každý zvlášť a jsou smutní (hlavně maminka).
Musím končit, jde sem sestřička.
PS: Ta holčička vedle dnes zemřela … mně se to ale nestane! Uzdravím se!
A … dnes v noci někdo z nebe ukradl všechny hvězdy.
*
... Vešla do pokoje a zarazila se. Míša stála na židli u okna a plakala. Přistoupila k ní a vzala jí do náruče. Nepřestala.
„Copak se stalo, miláčku?“ zeptala se a posadila se s dcerkou na postel.
„Někdo ukradl v noci z nebe všechny hvězdy, maminko,“ rozbrečela se ještě víc.
„Ale jdi ty, blázínku! Neukradl! To je jen Hvězdáříčci schovali do pláštěnek, aby jim nezmokly,“ odpověděla Karolína a otřela Mišce slzy z očí.
„Hvězdáříčci?“ zeptala se jí a popotáhla. „Co to je?“
„Jsou to takový malí skřítci, kteří se starají o hvězdy. Každý skřítek má na starosti jednu hvězdičku..“
„Mám taky svýho skřítka?“
„Každý má skřítka, zlatíčko.“
„I tatínek?“
„I tatínek,“ povzdechla si Karolína.
„A proč už sem nechodí s tebou? On mně už nemá rád?“ zeptala se Míša plačtivě.
„Má tě rád, broučku, moc! Ale nemůže být s maminkou, víš?“
„Proč?“
„Protože má rád jinou paní,“ řekla Karolína a oči se jí zalily slzami.
„Neplač, maminko, já mám ráda jenom tebe!“ řekla Míša a pevně ji objala. ...
*
Alespoň, že je Michal trochu šťastný, řekla si Karolína a podívala se z okna. Venku stále pršelo. Déšť svýma rukama hladil obnažené větve stromů a zpíval jim písně o zimní víle, která už brzy převezme vládu nad krajem.
Zalistovala stránkami a zrak ji padl na předposlední datum.
*
20.11. 2007
Dopis Ježíškovi jsem už napsala, ale nevím jestli to stihne. Už nemám tolik síly. Babička vždycky říkala, že je slabá jako moucha. Tak jsem asi moucha.
Snažím se před maminkou vypadat statečně, víš Bime, nechci, aby byla ještě smutnější. Mám jí moc ráda, ale nevím jestli to vydržím tak dlouho ….
Jdu spát, jsem unavená …
PS: Hvězdáříčci znovu schovali hvězdy a ta moje tam ještě stále je, takže … snad to bude dobré.
*
„Proč, Bime? Proč se to stalo?“ zeptala se Karolína potichu a přitiskla k sobě malého slona. Něžně ji hladil chobotem a dodával jí sílu.
Otočila na poslední popsanou stránku.
*
22.11. 2007
Dneska jsem celý den prospala , už je to zřejmě poslední den, Bime, já … vím to. Nemám sílu bojovat, jsem vyčerpaná.
*
... Zvonil telefon.
Karolína vyskočila z postele. „Zahajská, prosím?“
„Tady nemocnice, měla byste přijet, Vaše dcera zkolabovala,“ oznámil jí profesionální hlas.
„Budu tam.“
Do pokoje přiběhla celá udýchaná. Sestra jí sdělila, že Míšu odvezli na sál. Čekala.
Hodiny ukazovaly přesně čtvrt na pět ráno, když její dcera vzdala boj o svůj život.
Omdlela. Pak si pamatuje jen manžela, který jí odvezl domů. ...
*
Karolína se rozplakala. Její malý smíšek to věděl. Celou dobu tušila, že je to s ní zlé, a přesto bojovala, do poslední chvíle.
Bim seděl na jejích kolenech, do svého kožíšku chytal její slzy a konejšil ji svým natisklým úsměvem.
„Bime, taky ti chybí, viď. Ale teď je jí líp, víš … už ji nic nebolí,“ šeptala mu Karolína do uší.
„Určitě je někde mezi Hvězdáříčky na své šťastné hvězdě. Nebo se stala našim strážným andělem!“ dodala ještě. Zvedla se z postele, uhladila prostěradlo a naposledy se rozhlédla po místnosti, ve které strávila tolik času a kde zažila tolik bezmoci a smutku.
Pak vzala do ruky Míšin deník a s Bimem v náručí potichu opustila pokoj. V očích měla slzy a chvěla se. Naposledy se otočila ke dveřím, za kterými zůstal uvězněný kus jejího srdce.
Vydala se chodbou ke schodišti.
Byla na půli cesty, když z pokoje před ní vyšla malá holčička s úplně oholenou hlavou.
„Dobrý den,“ pozdravila unaveně.
„Ahoj, jak se jmenuješ?“ usmála se na ní přes slzy Karolína.
„Já jsem Markétka. A ty?“
„Karolína.“
„Ty pláčeš?“
„Ne nepláču, jen mi slzí oči, víš,“ odpověděla a vzpomněla si na Míšu.
„Už musím jít! Za chvíli přijde maminka s tatínkem, tak aby se nezlobili,“ řekla náhle Markétka. „Ahoj.“
„Ahoj!“ odpověděla Karolína a pokračovala ke schodišti. Nad ním se zastavila, zrak ji padnul na Bima, a pak se otočila.
Snad se Míša nebude zlobit, pomyslela si.
„Markétko,“ zavolala na holčičku a ta se zarazila.
„Já …… chtěla bych ti někoho představit,“ řekla a pohlédla do dychtivé tváře. „Tohle je Bim a hledá kamarádku …,“ podala slona holčičce. Ta ho hned pevně stiskla v náručí.
„A proč je červený?“
„Protože červení sloni nosí štěstí,“ řekla Karolína a do očí se jí znovu vrátily slzy. „Buď na něj hodná!“ usmála se smutně na skřítka před sebou.
„Budu!“ řekla Markétka a odběhla do svého pokoje i se slonem. Ve dveřích se na moment zastavila.
„Děkuju,“ vykřikla ještě.
*
Karolína pomalým krokem opouštěla nemocniční areál.
Udělala jsem dobře, alespoň bude Bim v dobrých rukou, říkala si, když kráčela směrem k domovu.
Z černých mraků se pomalu začal snášet další déšť, ve kterém tančily první sněhové vločky. Znovu si vzpomněla na dcerku, bodlo jí u srdce a před očima se jí zatmělo bolestí. Zastavila se a sledovala drobnou perličku sněhu na své dlani.
*
... „Maminko, proč vlastně padá sníh? A proč je bílý?“ ptala se Míša.
„Víš, Míšo, to andělé ztrácejí peříčka ze svých křídel,“ odpověděla.
„A proč je ztrácejí?“
„Pro ty, kteří zemřeli, pro lidi i pro zvířata. Darují jim část peříček ze svých křídel, aby mohli dolétnout do nebe a stát se taky anděly,“ řekla Karolína a dala dcerce pusu na tvář.
„Až zemřu, půjčí mi andělé taky peříčka?“ zašeptala Míša.
„Určitě, broučku, budeš mít spoustu nádherných peříček,“ odpověděla jí Karolína se slzami v očích. ...
*
Vloček začalo přibývat. V divokém reji si s deštěm vyměňovaly jemné polibky a umíraly ve chvíli, kdy dopadly na rozpálené lidské tváře.
„Ty vločky jsou jen pro tebe, miláčku. Andělé dnes jen tobě půjčují svá peříčka! Budeš mi chybět!“ pronesla Karolína smutně do podvečerního ticha a vykročila k domovu, ve kterém jí čekala jen bolestivá samota.


 celkové hodnocení autora: 96.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 17 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 42 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 86 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jackie Decker 21.08.2011, 13:58:36 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jackie Decker ze dne 20.08.2011, 14:31:18

   To je v pořádku, jen jsem teď na měko protože taky moc nechybělo a málem jsem ztratila dceru i když zase za jiných okolností. Tohle je báječné poselství o naději a zmaru. Sama bych to nenapsala lépe. mé slzy jsou největším uznáním, jaké ti jsem schopná dát...
 ze dne 21.08.2011, 17:07:55  
   čertíček244: já vím jak ti bylo, takže jsem moc ráda, že to dobře dopadlo... ještě jednou děkuji.
 Jackie Decker 20.08.2011, 14:31:18 Odpovědět 
   Tohle je opravdu krásně napsané. Úplně to vidím před očima... Dokonale jsi mě rozplakala...
 ze dne 21.08.2011, 12:58:14  
   čertíček244: Děkuju, Jackie... nechtěla jsem tě rozbrečet.
 Alasea 13.09.2009, 15:16:02 Odpovědět 
   Člověk stále chová naději. Plné citů, naděje a lásky. A tak perfektně podané, že by z toho člověk začal slzet. Až budu moci známkovat, vrátím se. :-)
 ze dne 16.02.2011, 12:13:57  
   čertíček244: Ahojky, koukám, že jsem úplně přehlídla jeden milý komentář. děkuji za něj tedy dodatečně, i když s hodně velkým zpožděním.
 BaD 09.09.2008, 23:49:03 Odpovědět 
   Stává se mi poměrně často, že autor napíše tragickou povídku a ostatní pak nemůžou než dát za jedna, protože je dílko zkrátka chytne za srdce, nebo jen prostě nemůžou hodnotit špatně, aby se necítili necitliví...
Jenže ty si tady rozehrála dokonalou hru s city, s precizně vypilovaným dějem i zpracováním. A přestože člověk už od počátku tuší špatný konec, ty ho nutíš věřit až do konce v ten šťastný. A když už ten neodvratný konec přijde, cítí člověk, že už předem tušil jak to dopadne, a přesto ho smrt malé holčičky raní. Až se mi udělalo špatně. Smutek vystupňovaný k hranici únosnosti a přesto bez jakéhokoli patosu a prvoplánovaného hraní na city. Hraješ na city. Dokonale, ale věrohodně a o to je to celé ještě smutnější. Snad se neurazíš, když ti dám pouhou jedničku.
 ze dne 10.09.2008, 6:13:36  
   čertíček244: Urazit se? Mně by úplně stačil jen ten tvůj nádherný komentář, BaDe. Díky moc.
 Nancy Lottinger 08.08.2008, 9:36:02 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Nancy Lottinger ze dne 07.08.2008, 22:51:35

   Tak teď jsem já ráda, že už jsem to jednou říkala a že si to pamatuješ, alespoň víš, že jem nekecala ;-)
 ze dne 08.08.2008, 11:14:35  
   čertíček244: bych si nikdy nedovolila pochybovat o pravdivosti tvých slov ... :o)
 Nancy Lottinger 07.08.2008, 22:51:35 Odpovědět 
   Ono snad tady ani nejde dát něco jiného než za jedna... Ze začátku jsem si říkala, proč je tam tolik odmlk, jenže to pak všechno splyne s textem a člověk jen hltá a hltá a pak si řekne, že ho jen zlobí oči, ačkoliv to jsou slzy :'(
 ze dne 08.08.2008, 6:31:47  
   čertíček244: Nancy, jednou jsi mi napsala, že nečteš anotace ... a já ti te´d věřím, protože, kdyby jsi si jí přečetla, tak se dozvíš, že mám třemi tečkami značenou minulost, protože mě zlobí vkládání html značek a nemůžu sem nacpat kurzívu. :o) :o) Děkuji ti moc a moc za tvoji milou návštěvu a komentář. :o)
 Te Bi 11.06.2008, 19:52:20 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Te Bi ze dne 11.06.2008, 19:32:50

   Ještě taková moje malá vsuvečka, úplně mimo mísu, ale... Jen kvůli mý vibrující nostalgický struně. Jako malá jsem měla kocoura jménem Bim. Nebyl červenej, ale Bim to byl do morku kostí. :)
 ze dne 11.06.2008, 21:01:48  
   čertíček244: Bim je krásný jméno, který mi sem sedlo úplně přesně...
 Te Bi 11.06.2008, 19:32:50 Odpovědět 
   Je to nádhera. Dodat něco navíc je přetěžký...
Jako jeden z posledních ws, který mě čekaly, potvrzuje to o třešničkách (na mega dortu posledních vzdorů) a o tom nejlepším, co čeká na konci...
 ze dne 11.06.2008, 19:47:23  
   čertíček244: moc ti děkuji Te Bi .. za krásný komentář a návštěvu ...
 Charlotte Cole 09.06.2008, 13:01:39 Odpovědět 
   Je to opravdu silné, až mi to vehnalo slzy do očí... Víc toho ze sebe nevyplodím, takže snad asi jenom 1. =)
 ze dne 09.06.2008, 16:28:58  
   čertíček244: tvá návštěva tady mi úplně stačí ... děkuji ti moc Charlotte
 m2m 07.06.2008, 11:20:35 Odpovědět 
   Ahojky. Než se vzmůžu na komentář lepšího řádu, asi bych měl poukázat na toto:
"... jen mně zlobí oči..." - koho/čeho, 2.pád -> mě/mně zlobí oči

Pokud je tam něco dalšího, jako chyba, nevím, protože je to sakra silné.
Po technické stránce bych se nebránil tomu rozehnat flashbacky do stran, dejme tomu ten flashback s vločkami sněhu dát někam k začátku, text pak zakončit tím posledním odstavcem, který tam tedy je... Myslím, že by to působilo mnohem silněji, navíc by to propojovalo konec i začátek a vznikl by kruh - hodně silná to zbraň v rukou autora.

WSka nikdy nehodnotím, tedy těch, kterých se účastním, ale už teď vím, že známku dodám, až se vyhlásí vítězové...a já až si vyberu tři favority. Myslím, že jednoho jsem právě objevil...
 ze dne 15.06.2008, 12:36:49  
   čertíček244: děkuji za tu čest ..
 ze dne 14.06.2008, 20:23:19  
   m2m: Známka dodána ;-) :-)
A po třetím přečtení šupajdí do oblíbených textů...
 ze dne 07.06.2008, 15:40:25  
   čertíček244: Ahoj chemiku, díky za upozornění na chybičku .. potvora se zase vloudila.
Psala jsem to tak, jak mi to přišlo, ale asi máš pravdu s tím začátkem a koncem.
Jinak ti moc děkuji za komentář....Trochu víc se za něj červenám. :o)
 lucinda 29.05.2008, 12:08:15 Odpovědět 
   Četla jsem včera a proklínala tě. ;)))
Říkala jsem si, jak jen můžeš nechat umřít nvinné dítě a nechat matku na všechno samotnou. Nee, jako matka tří dětí, jsem to cítila trojnásob, no jo, my mámy ...
PS : Ten manžel měl stát po jejím boku ... ;)
 ze dne 29.05.2008, 14:16:26  
   čertíček244: prokletí mám přece už v přezdívce ... :o)
Víš, Luci, měl, ale někteří muži to prostě neunesou (a někdy i ženy ..) a radši utíkají .. je to všechno o svědomí. Děkuji ti za tvé proklínání. :o)
 Leontius 28.05.2008, 15:17:47 Odpovědět 
   Myslím si, že nejvýmluvnější v tuto chvíli bude jen známka, nezmůžu se na komentář. Snad jen, že zde poprvé věřím v autenticitu deníku.

1
 ze dne 28.05.2008, 18:28:43  
   čertíček244: Děkuji moc, Davide.
 amazonit 27.05.2008, 17:18:51 Odpovědět 
   velmi silné, dojemné, přesto se to netopí v patosu, naopak je to takové střízlivější, o to snad čtenáři bližší a věrohodnější, že jednomu vyhrknou slzy do očí

trochu rýpnu, protože je ten text skvělý a chybek málo, tak trochu překvapí tyto: různé pády nebudou mít oba JÍ
bodlo jí u srdce a před očima se jí zatmělo bolestí

tohle samozřejmě na známce pranic nemění:o))
 ze dne 27.05.2008, 18:37:44  
   čertíček244: já vím amazonit, občas mi dělá potíže to správně přiřadit, ach jo ( a nebo se prostě jen uklepnu :o( ). Jinak děkuji za tvůj milý komentář a návštěvu ... cením si toho!
 Tuax 27.05.2008, 9:11:55 Odpovědět 
   Velmi silné atosférou, pojetím, líbivým hraním se slovy a smutné svou podstatou. Pohltilo mě natolik, že v závěru jsem měl v očích slzy... děkuji.
 ze dne 27.05.2008, 10:23:29  
   čertíček244: já děkuji tobě, Luboši ... za komentář i návštěvu u mého dílka
 ZITULE 26.05.2008, 22:56:32 Odpovědět 
   Nadherny a smutny pribeh, mohu jen potvrdit ze smrt ditete je nejkrutejsi vec a ve Tvem podani pribeh nema chybu, tecou mi slzy... a pisi za jeda! Zitule
 ze dne 27.05.2008, 10:22:04  
   čertíček244: já nevím co napsat ... děkuji ti moc Zitulko.
 Auril 26.05.2008, 16:15:27 Odpovědět 
   Zmůžu se jen na tiché páni...
 ze dne 26.05.2008, 16:16:51  
   čertíček244: a já se zmůžu jen na děkuji, doufám, že postačí, protože tvůj komentář mi vzal slova ..
 paryba 26.05.2008, 15:34:07 Odpovědět 
   Tady ani nemam co rict... tohle je tak strasne smutny...
 ze dne 26.05.2008, 16:10:14  
   čertíček244: já vím .... díky za komentář a návštěvu parybko
 nikaxxx 26.05.2008, 10:02:01 Odpovědět 
   Ani nevím, co na to mám napsat. Vyjádřit pocity matky, které zemře dítě musí být těžký a tys to zvládla bezchybně. Normálně mi u toho i tekla slza :-). Ještě nemůžu známkovat, ale jednička by na to stejně nestačila. 1*** :-)
 ze dne 26.05.2008, 10:08:02  
   čertíček244: Já teď nevím, co mám říci na tvůj komentář ... doufám, že bude stačit to neoriginální děkuji a to moc!!
 Šíma 25.05.2008, 17:28:46 Odpovědět 
   Je to síla a dobře napsaný! Jednička!
 ze dne 25.05.2008, 17:39:31  
   čertíček244: Díky Šímo, moc, za tvůj komentář i za známku! :o) Ráda tě vždy vidím u svých "literárních" pokusů. :o)
 OH 25.05.2008, 14:25:35 Odpovědět 
   Čau, Jitko, teda to je nářez a duchna, že by jeden...
Výborně napsaný, myslím a líbí se mi to, k týhle podě... neděli jako stvořený. Hromada silnejch přirovnání, když umíraj děti, tak to je hrůza
 ze dne 25.05.2008, 17:38:35  
   čertíček244: Díky Ondro, když umírají dospělí, nebo staří lidé .. je to hrozný, ale člověk si pořád říká, že to tak musí být, ale když umírají děti je to příšerný. Díky za návštěvu a komentář.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
Nečekaná cesta ...
Jitka Kratochvílová
Do poslední kap...
Adel1518
And The God Cri...
Granpadia Crapate
obr
obr obr obr
obr

Povídka
florinka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr