|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39822 příspěvků, 5843 autorů a 393393 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Jedno jméno... ::
| Přehnaný pohled na svět... |
| |
|
|
Prší. Zase prší. Není nic horšího než sedět ve velký místnosti a koukat z okna na déšť. Poslouchat ty nechutně bubnující kapky vody, jak dopadají na římsu a odtékají rourou podél hran velké třípatrové budovy. A vy nemůžete dělat nic. Jen sedět, koukat ven nebo si okusovat nehty nervozitou z toho, co přijde. Zvednu hlavu, kterou jsem měla až doteď položenou na rukou, podívám se na ostatní. Malý kluk vedle mě se zrovna rozhodl, že nejlepší způsob jakým zahnat trýznivé pocity je začít si kreslit po stole. Dvě dívky přede mnou se nervózně vrtí na svých židlích a pouze občas mezi sebou prohodí pár slov. Úplně vepředu sedí moc pěkný chlapec, který vypadá jako jediný dost klidně a sebevědomě.
A najednou se otevřou dveře a vejde On. Všichni sebou okamžitě trhnou, chlapci vedle vypadne z ruky tužka a děvčata se začnou celé chvět. Prochází se s chladným úsměvem a očima bloudí po přítomných. Vybírá si další oběť, vím to. Nasucho polknu a snažím se všemožně zneviditelnit. Svůj zrak upírám na špičku svých plátěných bot, ruce mám založeny na klíně a pokouším se nevydat ani hlásku. On se mezitím ubíral kolem stěny dál, víc dopředu, kde obvykle sedával. Začínám se potit na zádech. To se mi stává vždy, když mám strach. No tak Kláro, uklidni se, ještě si toho všimne! Pohled na něj mě znechucuje. Vždy, když ho vidím, jak si panovnicky vykračuje v té své kostkované košili, džínech do pasu s koženým páskem a přezkou, v botách snad z minulého století, mám chuť se zvednout a plivnout mu do tváře.
Došel ke svému stolu, který byl před všemi ostatními, na vyvýšeném podlaží. Snad si tak připadá více vůdčí. Sedá si a z rukou vykouzlí své typické gesto. Jakoby si sám se sebou podával ruce a chtěl si s nimi potřást na znamení své suverénnosti. Ach bože, proč jen tu teď musím sedět? Jak dlouho to ještě potrvá? Jestli mě vůbec někdy někdo vysvobodí. Chvíli jen tak sedí a sleduje nás temnýma očima. Trochu se pousměje a sáhne do prvního šuplete. Zoufalství cítím ze všech koutů. To už hnědovláska za mnou nevydrží a zaúpí. Na chvíli posečkal s činností, snad aby nabyl dojmu dramatičnosti. Po krátké pauze pokračuje. Vytahuje ohmataný hnědý zápisník. Každý, kdo tu sedí, je v něm registrován. Začíná v něm se zalíbením listovat. Pokaždé, když si nasliní prst, aby mohl otočit stránku, se mi jícen stahuje do užšího a užšího otvoru, srdce začíná bít rychleji a je to tu zase.
Jen jedno jméno, jen jedno. Co je to jedno jméno, může být kohokoliv. Snažím se uklidňovat, samozřejmě bez výsledku. A ten déšť! Ty protivné kapky, bez problémů, bez života, jen si tak padají z nebe. Možná je to lepší, než sedět právě zde! Zvuk, který vydávají při dopadu, mě ještě víc burcuje. Náhle jsem vycítila, že to budu já. Vím to, ještě dřív než On to propustí skrze své ledové rty.
,,Jistě. Slečna Stromková. My už jsme si dlouho nepovídali, viďte?“ podle tónu hlasu bylo jasné, že nečeká odpověď. Avšak já seberu poslední zbytky odvahy. Možná je to taky naposled…
,,To není pravda!“ vyštěknu po něm a se zrychleným dechem čekám na Jeho reakci. Nikdo uvnitř najednou neví, jakým způsobem by měl vyjádřit tak velké překvapení. Někteří si ani po chvíli neuvědomují, co jsem vlastně udělala. Zato já si to uvědomuji přesně. A On také. Teď mě stihne trest. Potopení, které musím přijmout.
,,Není to pravda, říkáte. Ano, mluvili jsme spolu včera. Leč, to, co jste mi řekla, respektive neřekla, mě vůbec nepotěšilo. Doufám, že dnes budete rozumnější,“ ďábelsky se usmál a jiskra v jeho oku se zdála být výraznější než moje oranžové tričko. Podívám se na něj na znamení posledního vzdoru. Sežehne mě ještě přísnějším pohledem. Už nemohu dělat nic, jen sklopit zrak a poslušně odejít směrem k němu.
,,Takže, slečno, povíte mi dnes, co chci vědět? Musím Vás však upozornit, že pokud odmítnete i dnes, bude to jistě nepříjemné, nicméně ne pro mě,“ mluví ke mně a vztek, který se uvnitř mého těla hromadí, vzroste. Stále mlčím.
,,Asi jste to nepochopila, teď máte mluvit,“ dívá se na mě odměřeně. Vztek se mění na bezradnost. Chce se mi brečet, řvát. Cítím, že už jeho nátlak neunesu, že už každou chvíli musím vybuchnout zoufalstvím. Naprázdno polknu.
,,Dobrá tedy, píšu si, další pět,“ naškrábe do svého nechutného učitelského zápisníku dvě jednoduché kolmice s obloučkem, přímo k mému jménu a stvrdí podpisem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 44 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
