|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: "Bobřík odvahy" ::
 Eillen |
publikováno: 27.05.2008, 12:09
|
| Příběh, který popisuji, se bohužel stal. Bylo mi tehdy sedm let a poprvé jsem byla se skauty na týdením výletu. Nutno podotknout, že také poslední. Od té doby mě rodiče pustili jen na jeden den. |
| |
|
|
Uprostřed lesů se začínalo šeřit. Co na tom, že bylo teprve šest hodin. Sem už slunce nemohlo. Vedoucí zavolal nástup a parta dětí běžela ze schodů dolů.
„Doufám, že jste všichni vybalení. Za hodinu bude večeře. Než se ale uvaří, musí někdo dojít pro vodu. Cestu máte vyznačenou červenými fáborky z krepového papíru rozvěšenými tak, abyste je viděli. Dneska pro vodu půjde Lenka,“ začal hned, jak jsme nastoupili do řady. Cítila jsem se hrdá, když mi zadal úkol a usmívala jsem se od ucha k uchu. Jakmile na mě kývl, vyběhla jsem nahoru, přezula se do botasek, vzala si na sebe bundu a utíkala zpět dolů. Převzala jsem si kastrol od zástupce a vyrazila pro vodu.
Myslela jsem si, že to bude jenom kousek, ale to bych nesměla mít smůlu. Po pár krocích se spustil vydatný déšť a já byla ráda, že vidím na cestu. Fáborky jsem vůbec neviděla a když už jsem na nějaký narazila, byl celý bílý. Šla jsem podle nich dál a jediné, na co jsem myslela, byla chata, kam jsem se už chtěla vrátit.
Po hodině jsem si uvědomila, že jsem se ztratila. Déšť neustával a fáborky nikde nebyly. Snažila jsem se myslet na něco pěkného, abych zapomněla na to, že jsem sama uprostřed lesa a nevím, jak se vrátit zpět. Sedla jsem si na pařez a rozbrečela se. Strach prostupoval každou mojí buňkou. Po několika minutách jsem si otřela obličej rukávem. Sice to nepomohlo, protože jsem byla mokrá od deště, ale pro mě to mělo význam. Nevzdám to. Půjdu dál. Tu pitomou chatu prostě najdu, i kdybych měla projít celý les.
Svého plánu jsem se vzdala ve chvíli, kdy jsem ve tmě zakopla o pařez a při pádu si narazila koleno. Nemohla jsem už dál. Byla jsem utahaná, promoklá a chtělo se mi spát. Doplazila jsem se k místu, kde se mi zdálo, že prší nejméně a tam na sebe naházela co nejvíc jehličí šlo. Kastrol jsem si dala přes hlavu, aby mi nepršelo alespoň na ní. Po chvíli jsem usnula.
Probudilo mě až volání. Ze všech stran se ozývalo: „LENKO! LENKO! SLYŠÍŠ NÁS?“ Posadila jsem se a snažila se zavolat na zpět, ale místo křiku jsem jen zakuňkala. Bála jsem se, že projdou kolem a nenajdou mě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám u sebe kastrol a začala jsem do něj mlátit klackama.
Po pár minutách přiběhl vedoucí, vzal mě do náruče a běžel se mnou k chatě. Ostatní utíkali za ním a svítili mu aspoň trochu na cestu.
Konečně jsem byla v teple. Mokré oblečení ze mě rychle sundali a postavili mě do sprchy. Za chvilku jsem byla prohřátá, zabalená do několika ručníků a odnesena do postele.
Ráno jsem se probudila s rýmou a teplotou. V jídelně na mě čekal kouřící hrnek čaje a nastoupená celá Divoká Orlice.
„Lenko, včera sis prožila asi nejhorší noc svého života. A proto jsme se rozhodli, že za odměnu si zasloužíš zápis do kroniky. Až ti bude líp, můžeš vše napsat. A tady Monika slíbila, že přikreslí obrázek, jak jsi nás na sebe upozornila.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
91.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 16 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 38 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
