|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303445 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: AME: Prolog - neboli začátek ::
Opožděně přidávám pár předscén, alias jádro pudla, takže proč a zač... (kdo s kým, kde a kdy až v budoucích epizodách) Místní hrdinové jsou vedlejší, byli použiti víceméně k oživení jinak nudného výkladu ;-)
PS: středověkem to tedy začalo, přístě (kapitola 2.) už trochu dob našinci bližších |
| |
|
|
Prolog
„Ticho tam vzadu!“ zahřměl stařecký hlas ponurou asketickou místností. Jeho původce seděl na stoličce u otevřeného okna. Třásl se vysokým věkem a bílý vous mu sahal až na kabát. V ruce žmoulal dřevěnou hůl a nepatrně jí hrozil kroužku mladých lidí, který seděl kolem něj.
„Devírové,“ začal znovu, „čili Denoaréth vírvelh, tovaryši čárů. Jejich osudy jsou historií magie a prolité krv – už zase, Anrine?!!!!“ rozpřáhl se holí na jednoho mladého čaroděje. Ten ztichl. Ocelově šedé oči se vyzývavě zavrtaly do mistrových.
„Je mi jasné, Anrine, že ty to všechno víš,“ procedil kmet mezi zuby, „ale buď tak laskav a dopřej to také těm ostatním.“
Anrina začaly pálit rohovky.
„Takže…, se nebáli používat žádnou magii, bílou, šedou, zapletli se i s černou. Jako jedni z prvních prošli chodbami Amethilis… “
Amethilis. To bylo jméno tří planetárních sester, které se točily kolem sebe navzájem ve výkrutech waltzu a ještě stíhaly obletět Slunce jako při hře v Zelenou louku.
Trojčata propojovaly zvláštní chodby, kterými se potuloval Velký duch Agameyron a ještě mnoho menších. Nebyli tam ale sami. Přes čarovné kopce v krajině, keltské Sídhe, do nich pronikli smrtelní.
Bytosti, pozemšťané i lidé mluvící podivnými jazyky. Ne všem se ale povedlo kolem ducha proklouznout. S majetnickou zuřivostí samce si hlídal svůj píseček a dráždila ho jakákoliv magie; kromě jeho vlastní. Kdo si nedal pozor, vypustily ho chodby coby molekulový karbanátek.
Cestovatelé z řad pozemských čarodějů vytvořili novou kastu. Vrstvu, která měla zvláštní schopnosti a říkala si bidaréth – poutníci. To oni dali sesterským světům lidská jména.
Ale měli strach z poryvu větru v chodbách, kterým Velký snad projevoval svou přítomnost. Ten vichr znamenal smrt. A proto se zmocnili bílé magie, jíž stálí obyvatelé chodeb vládli a která byla mocnější než všechny její zbylé druhy. Chtěli bojovat proti větru jeho vlastními prostředky. Ale jako u všech velkých krádeží, něco malého jim uniklo.
Orbit, kde není naprosto nic. Jen meziplanetární prostor a prach.
„Je to pryč! Všechno je pryč!“
„Ty malé krysy z masa a kostí…“ zasyčel. „Bratře, teď se sem mohou dostat kdy se jim zachce…“
„Doufejte, drazí bratři, že mají dost nerozumu a těmi čáry se pobijí sami mezi sebou,“ pronesl cynicky ten třetí.
První bezvýsledně pátral po mlžnatém obrazci. Na hvězdném pozadí se ale vznášely jen vesmírné dálavy. „Pro vousy kosmu! Není tady ani moudro! Odnesli i Agameyronovo moudro!“
Jeho mysl potemněla ještě víc. „Jsme bezbranní, jestli se Velký vrátí. Když oni poznají, co moudro obnáší, pak i proti nim…“
Druhý shlédl výsledky a rozhodl: „Chci to moudro zpátky, rozumíte?! Bude na svém místě stůj co stůj, na oběti nehledě!“
„Ale bratře, …“ snažil se první pacifisticky namítnout.
Poslední ze čtveřice se na něj prudce obořil: „Slyšel jsi, co zde bratr řekl, ne? Tak jdi a konej!“
Zraněně se na tři druhy podíval. Vy blázni, co když kvůli vašemu třasu z Velkého budeme muset zničit modrou planetu; z koho pak budeme žít?
...
„Devírové patří mezi poutníky, kterých už je dnes ale málo. Kromě středo-baltské Evropy, jich nejvíc žije ještě ve staré dobré Anglii a na Británských ostrovech obecně. Mimochodem, to je jedno z mála míst, kde po údajných ďáblových služebnících jistého formátu ještě tolik nepase církev.“ Prokopius mluvil z vlastní zkušenosti. Jako Král kacířů okusil ochranu i pronásledování mnoha mocných, než dorazil ke čtyřem králům čarodějů, o jejichž existenci měl i to mlhavé povědomí jen málokdo.
„Dlouho pobývali v Heten-rítě, Neskutečné, kde žijí elfové a mnoho jiných stvoření. Skončilo to tak,“ povzdechl si, „že do jejich rodokmenu pronikla elfská krev.“ Kromě dalších věcí se netajil ani svou nenávistí k elfům a „všeliké podobné havěti“.
Anrin se přesto tvářil mimořádně povýšeně.
Prokopius ho sežehl káravým pohledem. „Na třech elthilských pahorcích se usadili před dlouhou dobou, ani nevíme kdy. Pod jejich vládou se udržely všechny národy, které stihly projít kolem. Co z toho je ? Směska, která žije pod hradem Elthilem. Neberte to laskavě jako rasovou urážku.“ Od učence, který vydatně rozkládal církev ve jménu šikanované magie a jehož chtěl papež už dlouho tajně upálit, to znělo legračně. Popudil už, koho mohl.
„Každopádně, lidské plémě je stádo sviní, nikoliv čistých Kristových oveček,“ ušklíbl se, „takže se brzy našlo dost závistivců a nepřejících. Nespočetněkrát proti elthilským pánům vytáhli a pokaždé se vrátili rozprášení. Přesto se paktovali dál a dál, jak tupohlavá hovada. Čarodějové i vládci. K jejich debaklům přispělo i to, že se Devírové spojili s okolními třemi králi čarodějů. Vrána k vráně sedá a elfská krev táhne k sobě.
A potom přišel soumrak, co trvá dodnes. Nepřátelé najednou začali slavit úspěchy. Moc králů se stahovala a drobila. Čím to? Do Evropy totiž přišel někdo nový. Aby se prosadil, používal všechny možné praktiky. A sám nejhorší běs ho nám byl dlužen! Nikdo nevěděl, jak mu čelit.“ Mistrovy prsty levé ruky, nenápadně vztažené k Anrinovi, se klepaly vypětím. Mladík vzdoroval houževnatě a snažil se vybuchnout. Prokopius několikrát znechuceně přežvýkl.
„Světem se plížil temný stín,“ snížil hlas do šepotavých hlubin, „Všechno pod jeho tělem chřadlo. Z moří a stepí přicházeli nájezdníci. Byli krutí. Strach narůstal… “
V posluchárně bylo ticho hrobovější než obvykle.
„Všechny hranice se ježily zbraněmi. A světlí čarodějové tápali jako nikdy. Černí se radši připojili k nim. Tento gordický uzel rozťal až jeden mimořádně odvážný muž… Gunnwulf!“
Obecenstvo s sebou škublo.
„Vydal se na východ. Jako odsouzenec měl na výběr: jít, nebo zemřít. Došel až kamsi za hranice Livonska. Od obzoru k obzoru, všude byla bažina. Nikdo by se tam nevydal, natož žil. A potom Skandinávec zmizel. Když ho zadlouho zase našli, byl nesmírně zbídačený. Jeho paměť byla v troskách, ale něco z ní přece vymámili. Obraz rovinaté stepi v tisíci odstínech šedé. Pokud se pamatuji, byl poslední, kdo se z takové výpravy vrátil.“
Nedovolili si ani zívnout.
„Tak bylo poprvé ukázáno na Zirteny, kteří nám nedali pokoj dodnes a o nichž se teď pořád mluví, jak jste asi postřehli. Chtěli si urvat co největší díl, tak se museli střetnout s Devíry. Tenkrát, kolem roku 1000, všichni čekali konec světa. Přemyslovské knížectví se ocitlo v krizi a panovníci zbabrali, co mohli. Špatné příklady táhnou, takže Devírové je hbitě následovali.“
Anrin se mohutně vzepřel. Mistr přitvrdil a mladík opět zkrotl.
„Sobieslav, elthilský král, se zabil při lovu. Jeho syn byl malé dítě a všichni mužští příbuzní byli buď mrtví nebo ztracení. Na trůně tenkrát seděla mladá vdova… To byla ideální příležitost k válce!
A přece pohořeli. Jeho žena totiž křehce jen působila. Žel byla to elfka, ale silná jako málokterá. Ukousli si větší sousto než které zvládli a ono je zadávilo.“
Prokopius žvanil a žvanil a tichým kouzlem tlačil Anrina pořád víc do kouta.
Konečně nastal vytoužený konec přednášky. Mistr po své oběti vrhl to nejúčinnější tišící zaklínadlo, jaké znal a teprve pak ho nechal volně odejít.
Pořád ještě seděl u okna a nechal si průvanem čechrat vousy.
„Mistře Prokopie…?“
Vytržen ze svých úvah, ohlédl se za hlasem. Stála tam dáma s obrovským motýlím kloboukem na hlavě, v šatech drze žluté barvy. Zelené oči v kulatém obličeji si ho tvrdě změřily. Našpulila rty. Učenec vytušil, co se stane.
„Myslela jsem,“ prskla jako kočka, „že Vaše hodiny jsou k rozšiřování obzorů a ne jako cvičiště pro donucovací kouzla, ovšem jen pro Vás. Nepřijde Vám to poněkud naruby?!“
Prokopius vynaložil část tenčících se zásob stařecké energie, aby vstal. „Paní Johano,“ políbil jí galantně ruku, „cvičit sebeovládání by spíše potřeboval váš syn, neurážejte se prosím. Jeho rtuťovitost pozoruji již od prvních hodin a řada žáků by mi přisvědčila, že jeho nepřístojné a někdy dokonce arogantní chování brzdí výklad.“
„Chcete mi říci,“ cupitala kolem něj pořád dokola, „že s ním máte problémy? Že s ním nejednáte, jak se náleží?“
„Pouze jak se sluší v dané situaci. Vašemu synovi chybí specifická část respektu, což je ovšem otázkou výchovy_“
Nafoukla se jako volská žába. Tváře jí zrudly.
„Račte za prominutí, paní Johano, musí se to nějak odnaučit, jinak si nedokáži představit jeho pozdější letoru.“
„Každý dělej, co je tvým řemeslem. Já jsem žena a matka, vy muž a učenec. Tak je dáno. Porozuměl jste mi snad.“ Práskla za sebou dveřmi. Prokopiova ústa se roztáhla v pohrdavý úsměšek. Byla to tuctová scéna.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.7 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
