obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Neuvážené rozhodnutí ::

Příspěvek je součásti workshopu: Poslední vzdor
 autor nikaxxx publikováno: 27.05.2008, 22:43  
Je to můj první pokus do WS, tak mu držím palce :-). Předem se omlouvám za chyby, které jsem při kontrole přehlédla a doufám, že moje dílko bude alespoň trochu čtivé :-)
 

Konečně se mi podaří otevřít oči. S námahou a bolestí, ale podaří. Pohled na všechno okolo mě překvapí. Můj pokoj je přece vymalován žlutou barvou. Proč tedy koukám na bílý strop? Kam se poděla skříňka, která má své místo naproti posteli? Kde to jsem? Rychle oči zase zavřu, snad se mi alespoň trochu uleví od té mučivé bolesti. Neměla jsem je zkoušet otvírat! Pomalu mi dochází, že spím na nemocniční posteli. Bolest neustupuje, pořád mi třeští hlava a jsem stěží schopná udělat jen nepatrný pohyb prstem. Z ruky mi vede hadička a i pod nosem cítím neznámý předmět. Teprve teď si všimnu rodičů. Sedí vedle mé postele na plastových židlích a ani nedutají. To ticho je k zbláznění. Kdyby ho občas neprotnulo pípnutí přístroje, zničí mě. Nemám sílu ani otevřít pusu. Tak ráda bych na rodiče promluvila, uklidnila je. Táta právě nervozitou roztrhl kelímek s kávou a řízl se o ostrou hranu. Nemůžu dělat nic, jen ležet a snášet všechnu tu neustupující bolest.

„Karolínko!“ leknu se, lehce hýbnu a hned svého neuváženého kroku zalituji. Au!
„Probrala se, doktore!“ ucítím na své ruce bolestný stisk. Hlavou mi projede ostrá bolest. Tak ráda bych mámu poprosila, aby mě pustila, aby mlčela, aby mě neopouštěla! Na její zavolání se dovnitř nahrnou dva muži v bílých pláštích. Bože, chci zase spát. Ať nikdo nemluví! Ať si mě nikdo nevšímá. Najednou prosím o to strašné ticho, které mou nezatěžuje, nedává mí jednu bolestivou ránu za druhou. Uteču, když zavřu oči? Schovám se před všemi lidmi? Za pokus to stojí. Místo vytouženého klidu se mi před očima začne promítat okamžik, který mě dostal až sem.

Vyjela jsem si s kamarádkou do baru. Večer se vydařil. Hudba hrála nepřežitě a zněly jen samé hity. Z parketu jsme se hnuly jedině, když nás ovládla žízeň.
„Simono, už nepij! Musíme se nějak dostat domů.“ marně jsme se snažila odradit jí od dalšího piva.
„Neboj, všechno zvládnu.“ zasmála se a opět zamíchala mezi tančící dav. Byla si jistá, že má vše pod kontrolou, věřila si a s ničím nelámala hlavu. Tak jsem se začala znovu bavit i já. Tehdy se večer rozjel. S nabídkami na panáka se roztrhl pytel. Možná právě proto měla Simona dost už v půl třetí ráno, i když obvykle vydrží mnohem déle. Odešli jsme tedy z baru. Na parkovišti Simona vytáhla z kapsy klíčky a odemkla auto.
„To nemyslíš vážně. Zavolám taxíka!“ vytáhla jsem z kapsy mobil a ujišťovala se, že má kamarádka není blázen. Ale byla, s hlasitým smíchem mi vyrazila telefon z ruky.
„Jsem v pohodě! Škoda utrácet za taxi!“ zatlačila mě do sedadla, rychle nasedla a já neměla na vybranou. Zacvakla jsem si pás a toužila být doma.
„Sotva chodíš!“ stačila jsme namítnout, než nastartovala.
Auto pod jejím velením jezdilo ze strany na stranu, kličkovalo silnici jako pominutý. „Panebože, Simono!“ moje křičení ignorovala. Seděla na místě řidiče, řehtala se jako blázen a dál hazardovala s našimi životy. Když se najednou za zatáčkou vynořilo auto a my ho jen těsně minuly, zařvala jsem: „Zpomal! A zapni si pás!“
„Jsi jak moje máma! Já umím řídit, jasný?“
„Umíš?! Zastav mi. Chci vystoupit, hned!“ hlavou jsem už poněkolikáté bouchla do opěrky. Ruku, odřenou od křečovitého svírání sedačky a držadla zároveň, jsme skoro necítila.
„Už mi lezeš na nervy! Jo, říkala jsem ti o tom objevu?“
„Nechci nic slyšet o objevu. Zabiješ nás. A zapni si ten pás!“ Simona se přestávala kontrolovat a domů to ještě nějaká minutka byla, také nějaká zatáčka. Jediné naše štěstí spočívalo v minimálním, téměř žádném, provozu.
„Jdi do hajzlu s pásem! Našla jsem bráchův deník, někam jsem ho hodila, počkej!“
„Simono, sakra!“ klidně pustila volant a začala něco lovit na zadní sedačce. Natáhla jsem se po volantu ve snaze alespoň udržet auto na silnici.
„Zapni si ten pás! Chyť se volantu, Simono!“ zavřeštěla jsem. Obklopil mě strach. Věděla jsem, že je s námi konec. Nadávala jsem sobě a proklínala Simonu.
„Připoutej se, dělej, bouráme!!“ zakřičela jsem, když naproti nám zasvítila dvě světla a já si byla jistá, že se nedokážu vyhnout. Blížila se rychle ta světla k nám nebo my k nim?
„Hovno pás, tady je ten deník.“ Vítězoslavně se otočila, mávla s ním nad hlavou a v rychlosti ho vyměnila za volant. Přísahala bych, že v okamžiku vystřízlivěla. Strhla volant, autu se zázrakem vyhnula a nabourala do stromu. Ozvala se rána a naše BMW zastavilo. Všude byla tma, cítila jsem krev na obličeji a naopak necítila vše ostatní. Docházel mi vzduch. Ani nevím, jak se mi podařilo vysoukat se z auta na silnici. Pršelo! Déšť mě bičoval do už tak dost bolavých ran. Pamatuji si jen vyděšený obličej pána, který měl auto ukotvené ke krajnici a před ním výstražný trojúhelník. Něco opravoval a my ho málem zabily, blesklo mi hlavou a pak jsem vše začala vidět z dálky. Rozmazané stromy vedle mě, nehybná Simona, auto na šrot a hlas, který volal záchranku. Pak už černočerná tma!

Obraz se rozplynul, znovu jsem otevřela oči. Zatlačila slzy zpět, odkud chtěly přijít a pokusila se usmát na rodiče.
„Jak se cítíš?“ otázku vyslovil sympatický doktor. Mamka objímala tátu hned vedle a plakala. Doktor pochopil, že nejsem schopná mluvit a pokračoval: „měla jsi štěstí, že si byla připoutaná. Budeš v pořádku!“ nepatrně jsem se usmála. Budu v pořádku. Odpojí mě od těch hadiček a bolet ustoupí. Nebude to trvat navždy. Pásy mi zachránily život?
„A … Simona?“ i ta malá otázka mě stála hodně sil i bolesti, ale musela jsem ji vyslovit. Chci na ní zařvat, potřebuju si vybít vztek. Ale také ji ujistit, že tahle nehoda naše přátelství nezničí.

„Je mi to líto, ale …“


 celkové hodnocení autora: 86.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 41 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 kraaska_ 24.07.2008, 10:17:26 Odpovědět 
   několik takových povídek jsem už četla a jednu podobnou dokonce napsala, ale vždycky záleží na autorovi, jak to pojme a každé dílo, i když má stejný námět, je úplně jiné. Moc se mi líbil tvůj sloh.
 ze dne 24.07.2008, 11:59:36  
   nikaxxx: Připouštím, že téma nepatří k nejoriginálnějším, ale máš pravdu, že b každém podání i stejné téma vypadá jinak :-). Jsem ráda, že se ti líbí můj sloh ;-)
 Svetla 28.05.2008, 21:10:07 Odpovědět 
   Pár chybek tam bylo. Např. bolet místo bolest. Je škoda, že bylo jasné hned od začátku, že se vybourají. Deník se mi zdál křečovitě našroubovaný, ale jinak je to slušně napsáno.
 JenniferBlack 28.05.2008, 19:06:17 Odpovědět 
   Bylo tam pár překlepů. Celkem klišé, ale pro začátek dobrý;-)
 Šíma 27.05.2008, 22:54:25 Odpovědět 
   Hezký příklad toho, že alkohol za volant nepatří! Jinak netuším, co bych dodal, vcelku dobře se dílko četlo, děj se pomalu odvíjel a otázek ubývalo (a konec zamrazil)... Jen nechápu, proč ty holky nejely už do toho baru taxíkem, když věděly, že se budou bavit? No, patrně jde o autorskou režii, ne že by se mi dílko nelíbilo! ;-)
 ze dne 28.05.2008, 7:22:53  
   nikaxxx: Děkuju moc za komentář, hrozně mě potěšil :-). A proč nejely holky taxíkem už do baru? Já nevím, nejspíš proto, aby se povídka mohla zúčastnit WS :-D. Ještě jednou díky :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Problémy s osud...
aegitalos
Oratoium Kázání...
Centurio
Tábor - Běh
Rebejah
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr