» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."

Luigi Pirandello

počet přístupů: 2140791

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303445 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Opus Pictus XXVI ::

kilgoretraut	publikováno: 28.05.2008, 13:10

Tady toto:


	Slavnosti lipových květů, hepčí, příležitost zvolení Fyzika za hlavu; alegorické vozy s usměvavými lidově krojovanými se statnými staročeskými rybníkáři statkáři hospodskými cechmistry hop hej ejhle výskajícími na pivem zbroceném státem chráněném dřevě; na dalším bujný válečný oř oplátovaný pancířem ze škodových závodů čabraka se ztopořenými lvy na něm opilý kaskadér v nablýskané zbroji pestrém varkoči se spuštěným hledím drže dlouhé kopí praporec na němž Svatý Václave nedej zahynouti nám ni budoucím; pojízdné ochutnávky kořeněných nápojů z hrdého Západu tajnosti šéfalchymisty nespočet tajemných chutí v každém poháru; minesängeři ze všech koutů vlasti ověšeni stuhami z jarmarků popliváni pankáči za tu a tu zvrácenou albu; divotvorné kotle plné věhlasného ležáku jen si nabrat plechovou naběračkou pro naše velebné hosty necizáky vlastenecké geroje; panslovanská pachuť v grilovaných párcích stoupajících kouřem k nebeským nosům; na dalším roje řezníků kolem prasete asi vosy a Jablko sváru ono ví že bude rána do lebky a kudla v hrdle jitrničky čekají na kýbl třesou se jako před lety Hrdina na dvorku krve štětin kvilu před smrtí pytláci sbalili vercajk; bílá červená modrá obtisklá ve tvářích diváků jen z komínů se nekouří zvony mlčí; a na konci všeho tribuna na kolečkách v ní vítěz bojů za vše za utužování svobody za kremaci zdarma za očkování za mír novoinaugurovaný Prezident bez choti Svatý mává volnou po pivu zvláčnělou rukou do jásajících davů; Hrdinovy slzy kanoucí zrcadla v nich ta podívaná jako bys ji vystřihnul z novin a nalepil; nic než národ. Nyní se dostávám k otázce promíšení: Vzpomínáte-li si na Velký spánek a Probuzení a na duše dětí tanyny s krysami, víte také, že jsem si kousek schoval na jindy, mohu tedy navázat, doplnit cennou informací. Neanomocné spektrum duchů se netísnilo ve stokách, nenalokalo se plynných parů, aby zaniklo obtížené vrstvami nad. Prodralo se poklopy ven, zabydlelo se v ulicích, hledalo své ztracené rodiče. Ale: kdo z nich byl doopravdy ztracen? Uměle oplodnělé? Pokuřující dýmky v bačkorách? Nebo snad: průvody barev? Vyhnanec-podzemník se strunami? Hrdina? Trojice uzamčená do sebe? Já sám? Asi všichni dohromady, ale o nich: Zpočátku se zdálo nevinným pozorovatelům, že pestrobarevná mlha je produktem chemikálie chrlící továrny, domněnky, že Spánek se brzy vrátí, ale omyl omylů. Chromatická masa se převalovala, nebyla však nebezpečná tělu ani duši, hledala odpočinek – to nikdo netušil, všichni se báli, ale strach se posléze vytracoval jako někteří barevní Ztracenci za větrů před bouří, takoví ztratili i to poslední, naději, rozptýlili se do bezbarevna. Zbylo jen pár míst s duhovou mlhou. Jedno takové bylo na dvorku, do kterého pohlížel Polobůh, hledaje zpívanou inspiraci, a jelikož hudba bývá barevná, nacházel ji, třeba i když se v zelenýchmodrýchžlutýchčervených oparech míhaly ruce prsty na spouštích optických přístrojů. Stalo se to totiž fenoménem, turistickým lákadlem pro zvědavce, lovce senzací, nevěřící Tomáše z celého světa. Tak přispěly děti sežrané Dětmi do státní pokladnice, budiž jim vítr lehký. Dovolte, abych vás představil: Strýcův Rádče, to jsou mí čtenáři; čtenáři, to je Rádce Strýce. Podáváte si ruce a možná vám je na omdlení – možná by to měla být ruka vaše a cosi větvovitého, nikoliv rukavruce. Je zabydlen v kytaře, nejen ve zvucích, ale i v dutosti dřeva, v kornatějících strunách, a teď stojí před vámi, jako kdyby vyskočil z mysli páně Nepraše. Prach neprach, nyní strunatec. Nevyjadřuje se jako vy, mluví akordy, nádechy tónů, větami melodií. Možná si rozumíte, možná ne, v každém pádě vzletu víte, jak každý z vás vypadá. Vy, mnohozvíře pohledu a poradce a jáduch za ním nevněm. Pokud rozumíte ve vlnách zvuku, nemusel bych překládat: „Zdravím vás. Vítejte v paláci mého pána. Chovejte se jako doma, komorníci připravují nocleh, zdržíte se, že ano? Musíte být po dlouhé cestě vyčerpaní...“ Ne, ne, ne, to je hlas krysího komorního, spletl jsem si vlnu, Rádce hovoří jinak: „Dobrý den. Mým úkolem v tomto království je poskytovat rady. Ne vám, ale Nejvyššímu. Dávat zpětný odraz, myslet dopředu, stávat se denodenně motorem myšlenky a plánu. Víte, my tu máme pořád den, slunce nezapadá ani nevychází, záříme si tu sami...“ Chcete-li zůstat a poznat taje chodeb průrev, stačí jen lusknout prsty a služebníci boží u vašich nohou. Lože čekají, anebo: nechť vaše ruce nohy šplhají po žebříku nahoru, víkem zpátky mezi bdící. Nevím, jestli vám to mám prozradit... Ne, raději ne, nesluší se to. (…) Inu, ehm, je to lákavé, protože: vždy jsem měl slabost pro klevety a zajímavé seběhliny. Povím vám to: Dandandydonjuan a jeho slečny. Jedna byla od rány, taková, co se neštítí chlapa praštit, kdykoliv si to zaslouží. Ti dva měli mezi sebou napětí – nejiskřilo to, jak se povídá, ono to hřmělo. Dobrovolně se stal její hračkou, královniným šaškem. Divil jsem se jako nikdy: jak mohl!? „Takový hovado!“ ujelo mi najednou. Vždyť při takhle pilném libidu musí být peklo žít, nechat se někým vláčet rozlohou dní. Takoví jedinci potřebují milovanou osobu zmnožit, rozhodně ne žena v jednotném čísle. Nepletu se: Dandyatakdál se nemohl zbavit všech milých pro jednu myslitelnou bohyni, pokračoval v tom tanci křížem krážem parketami postelí, sklípků, pubertou načichlých záchodků, zatímco se naoko plnými hlty francouzských polibků věnoval jí. Věděla to. Celou tu dobu cítila stopu cizích parfému na krku, tvářích, v rozkroku, jako ohař. Samozřejmě, že se myl – jak už jsem dříve napsal, denodenně a důkladně k prodrhnutému opálení pokožky – ale pach milenek nemohl smít a Bohyně to poznala, zkušená matrona. V náznacích ho zkoušela, kam až hodlá svými lžemi zajít, sestoupit, a ty se kumulovaly. Hned povím jak: Když stavíme komín z knížek (jako např. já tehdy u Krtka, abych si sedl), je stále snazší jej zbortit. Stačí malý pohyb, strčení do. Také čím více knih, tím větší nepořádek. Fuj. Hromada stránek a hřbetů byla jeho smrt. Ano, Bohyně ho uškrtila na lůžku hned vedle mého, viděl a slyšel jsem je schovaný ve skříni, mám tu úchylku. Když odešla, opatrně za sebou zavřela, pekelnice, vyšel jsem a počal zapisovat do černé kroniky. Dandy na posteli jako spící panna s modřinami na krku. Oběť – bývá to tak, že ten, který nikdy žárlení nepocítil, nakonec stejně skončí pod rukama Yaga. Ale jakéhopak! Tenhle mouřenín byl ženská – světlovlasá valkýra. Baba Yaga.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	28.05.2008, 13:44:12

Souhlasím s amazonit! ;-)

amazonit	28.05.2008, 13:10:40

jo jo, klasická věcička - tedy v tvém podání klasická, poněkud unavenější čtenář bude ,,zmaten" jako vždy, když nebude plně soustředěn na text, si uvědomuji, že to klade dost velká nároky na čtenáře a jak jsem k tomu došla, jsem trochu unavená a čtení ve mně nezanechalo to, co obvykle... nějaké pocity, myšlenky... prázdno, snad by možná bylo dobré trochu to polidštit a zpřístupnit většímu okruhu čtenářů - i těm unavenějším:o))


ze dne 28.05.2008, 19:09:05
kilgoretraut: To ale nelze... za únavu svých čtenářů nemůžu. Můžu tak maximálně za to, že text je těžký. Toť vše. Nehodlám být kurvou. Jen ať to plyne tak, jak to plyne, žádná úprava pro neopatrné, žádné vození za ručičku, nic takového - já myslel, že vy dva jste to už pochopili... No nic. Četba pro náročné? Tak ať - anebo - tím lépe. Je sice fakt, že můj vztah ke čtenáři je macešský, ale s tím se holt nedá nic dělat. Tak věci jsou. Čtenáři mě nedělají - to já je dělám. Nejdřív je text, pak teprve čtenáři textu. Toť má filosofie tvorby a četby... Dík za pozornost.