» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."

Joseph Addison

počet přístupů: 2140794

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303445 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Altam Kapitola III ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Altam

Alan Dark	publikováno: 12.06.2008, 6:21

Třetí kapitoly příběhu Altam


	Jakmile byli pár desítek metrů za městskými hradbami, pobídli koně do klusu. Krajina kolem byla převážně zelená, všude tráva a stromy, občas víc stromů a někdy také rovnou celý les. Modré nebe nad hlavou, skoro žádné mraky, příjemný vítr. Téměř ideální den. Kazila ho jen skutečnost, že je možná už začali hledat. A až zjistí, že opustili město, poženou se určitě za nimi. Záleží tedy na tom, jak moc se budou strážní u brány bát hněvu svých pánů. Kdyby zjistili, že je nechali projít, jistě by se na kontinent už nikdy nevrátili. Přiblížili se k malému lesíku, u kterého zastavili a sesedli. Vstoupili mezi štíhlé listnaté stromy a koně šli poslušně za nimi. „Aramesi, tohle jsi zahrál výborně,“ prohlásil Gronor. Arames se jen usmál a otočil se na Wilofa. „Také jsem znal tvého otce. Jednou byl u nás v paláci na audienci u mého otce. Zůstal u nás asi týden, kdy mě učil, jak lépe zacházet s mečem. Byl to výborný učitel.“ „Vypadá to, že mého otce znal každý kromě mě. Mimochodem, pamatuji si, že mě tam na lodi zasáhl šíp, ale teď po něm není ani stopy.“ „Wilofe, rytíři Ellai nemají jen bojové schopnosti, umíme používat i magii,“ obrátil se na něj Gronor. „A kde to vůbec jsme? Říkali jste něco o ostrově Orion, ale nic mi to neříká.“ „Tenhle ostrov leží pár mil severně od Norlamu. Je to jediné známé místo výskytu orionské rudy. Všechno, co je vykováno z této rudy, je prakticky nezničitelné. Kovaly se z ní například meče rytířů Ellai. Teď ji Mordraneth používá pro tvorbu výzbroje pro své nejvýznamnější služebníky. Proto je ostrov Orion tak důležitý. Za chvíli bude poledne, takže se utáboříme a trochu si odpočineme.“ Zastavili se a Arames vytvořil malé ohniště z kamenů. Poté si vzal křesadlo a začal rozdělávat oheň. „Takže, můj učedníku. Začnu tě tedy učit. Trénink se zbraněmi necháme na později. Na koni jezdíš docela dobře, v tom se cvičit nepotřebuješ. Magii se můžeš učit až jako rytíř. Mohu tě naučit několika tradicím a historii řádu. Vím, že to není zrovna to nejzajímavější, a většina lidí už to zná, ale pro tebe to bude poučné a možná si vybavíš něco dalšího ze své minulosti. Sakra Aramesi, bude už ten oheň?“ „Ne, nedaří se mi ho rozdělat. Dřevo je asi navlhlé.“ „Tohle dělám strašně nerad.“ Gronor natáhl nad hromádku dříví ruku dlaní dolů. Wilof pocítil, jak se vzduch kolem nich na okamžik mění a jakoby chvěje. Neznámá energie mu zježila vlasy na zátylku a za okamžik už slyšel praskot ohně. „Radši půjdu sehnat něco k jídlu.“ Arames popadl luk a zmizel mezi stromy. „Takže. Řád Ellai odjakživa sídlil v chrámu boha Ellai společně s mágy Slunce. Řád vede velmistr, ale prakticky má každý člen řádu povinnost chránit a sloužit mágům Slunce. Chrám ležel na ostrově uprostřed jezera Alcier. Na břeh vedl velkolepý most a břeh ostrova byl ve výšce několika metrů nad hladinou jezera, takže most byl jedinou přístupovou cestou. Nyní už chrám neexistuje, tvůj otec ho rozbořil. Ale jistě je to lepší, než kdyby se ho zmocnil Mordraneth. Stačí, že obsadil ostatní menší kláštery boha Ellai a nyní tam cvičí svoje služebníky. Na ostrově ale stále ještě leží trosky našeho chrámu, neboť ani Mordraneth, vůdce Temných pánů, se neodvážil jich dotknout.“ „Kdo jsou vlastně ti Temní páni?“ „Jsou to stvůry, i když kdysi to byli normální tvorové. Ale strašlivá síla jejich temného boha Noxara je změnila k nepoznání. Žijí na ostrovech na východ od Altamu, kam dosud nevstoupila noha člověka. Ale jejich vůdce, Temný lord Mordraneth, sídlí v Altamu. Teď si chvíli odpočiňme, už přichází Arames.“ Wilof nastražil uši, ale neslyšel nic. Napínal sluch, jak nejvíce mohl, ale kromě obvyklých zvuků lesa nic jiného neslyšel. Až po pár okamžicích uslyšel Saharťanovy tiché kroky. Jakmile se najedli malé srny, kterou Arames přinesl a trochu si odpočinuli, uchopili znovu otěže svých koní a pomalu se vydali na cestu. „Wilofe, tušíš, proč je jedním ze znaků řádu vlčí hlava?“ „Ne, mistře.“ „Každý uchazeč o titul rytíře Ellai musí splnit zkoušku sestávající ze tří částí. A jednou z nich je povinnost najít si svého lughu.“ „Co to je?“ „Lugha znamená společník. Je to zvíře, se kterým může jeho pán navázat telepatické spojení. Lugha potom svého pána chrání a poslouchá. Každý rytíř má svého lughu, který ho provází po zbytek svého života. Soužitím rytíře se svým lughou se zlepšují rytířovy smysly jako zrak, sluch a čich až na úroveň lughy. Ideální je pro většinu rytířů vlk, proto ta vlčí hlava. Lughou se ale může stát i jiné zvíře. Pamatuji si, že několik rytířů si za lughu vybrali orla nebo sokola, ale to jen výjimečně.“ „A kde máš svého lughu ty?“ „Pokud rytíř dopustí, aby byl jeho lugha zabit, nemá právo pořídit si jiného. Vlastně by to ani nešlo, dlouhým soužitím s lughou se vytvoří vzájemné pouto, jehož přetržením rytíř ztrácí část svých schopností. Každý rytíř má tedy jen jednoho lughu. O dalších částech zkoušky ti povím později, až to budeš potřebovat. Teď bych rád na chvíli nechal svůj jazyk odpočinout.“ Gronor si lokl z měchu na vodu připevněnému ke koňskému sedlu. Wilof neustále přemýšlel o telepatickém spojení mezi člověkem a vlkem. Je to vůbec možné? Aby člověk splynul se zvířetem a zachoval si zdravý rozum? Zřejmě ano. Snad to zjistí, až se stane rytířem. Všiml si, že stromů kolem nich postupně ubývá, blížili se k okraji lesa. Také se ale začínalo stmívat, takže se znovu zastavili a rozdělali oheň. Také dali napít koním, kteří si to jistě zasloužili a Gronor někam zmizel. Po chvíli se vrátil se dvěma tlustými klacky. Jeden hodil Wilofovi a další Aramesovi. „Tak se podíváme na bojový výcvik rytíře. Normální zbraně zatím používat nebudeme, nesmím o tebe přijít. A bojovat můžeš s Aramesem, dokud se trochu nezlepšíš.“ Arames se zašklebil a sebral klacek ze země. Wilof ten svůj také sebral a jen taktak stačil ustoupit před Aramesovým útokem. Další úder vykryl, sehnul se a bodl. Arames před ním uhnul a klacek jemně opřel o Wilofův krk. „Měls ho praštit, aby si to pamatoval. Jak ses mohl takhle odkrýt? Znovu!“ Arames znovu zaútočil a tentokrát si Wilof ze souboje odnesl modřinu na boku. Gronor nařídil ještě několik kol a když skončili, bolelo Wilofa celé tělo. Bylo mu dovoleno jí spát, ale ještě než usnul, zaslechl větu: „Vybral sis sám, učedníku…“ Někdo jím zatřásl a on se okamžitě probudil. „Co se děje?“ „Neptej se a vstávej! Rychle!“ Wilof se obtížně vyhrabal na nohy a přivřel oči před slunečním světlem. „Je pozdě.“ Wilof pohlédl stejným směrem jako jeho společníci a viděl asi dvacítku těch tvorů s černou kůží na koních. Vedl je podivný, asi třímetrový tvor na dvou nohách. Tvor měl navíc dvě hlavy, jednu asi dva metry vysoko a další o metr výš. „Co je to vede za dvouhlavé monstrum?“ „Nemá dvě hlavy. Je to ještěran na jezdeckém ještěrovi.“ „Budeme bojovat?“ „Snad ne. Ještěrani nejsou zrovna snadnými soupeři. Ale uvidíme. Zůstaňte vzadu, mluvit budu já.“ Arames předstoupil o pár kroků dopředu a všichni tři čekali, až k nim skupina dorazí. Wilof už rozeznal ještěra od ještěrana a teď si ho prohlédl pozorněji. Tvor vypadal jako dvoumetrový ještěr, co má dvě nohy a ruce. Samozřejmě měl i ocas, kterým nejspíš na zvířeti udržoval rovnováhu. Ještěran měl na sobě jakousi obdobu kožené zbroje, ale Wilof by se vsadil, že samotná jeho kůže je stejně tvrdá jako zbroj. Kůži měl světle, někde i tmavě zelenou, jen hřebínek na hlavě byl zbarven do oranžova. Na zádech mu visel mohutný obouruční meč, ovšem z hlediska lidí. Pro ještěrana by zřejmě nebyl problém držet ho jen v jedné ruce. Ještěra zastavil několik metrů před trojicí a hbitě z něj seskočil. Černokožci následovali svého vůdce na zen a pevněji sevřeli své meče a kopí. Ještěran vykročil neomylně směrem ke Gronorovi. Arames udělal ještě jeden krok dopředu, takže se ještěran musel zastavit a pohlédl na něj svýma ještěříma očima. „Mluvit můžete se mnou. Toto jsou jen moji služebníci.“ „Mlč, otroku!“ zasyčel ještěran. „Víme, že ty a ten lidssský mladík jssste unikli z lodě ssse zajatci. Teď půjdete sss námi a připojíte ssse ke konvoji zajatců.“ „Ne.“ Ještěran rychlým pohybem tasil meč, jako by nic nevážil. „Pak zemřete. I když je to ššškoda. Byli by z vásss dobří horníci.“


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	15.09.2008, 21:47:39

Útěk z města se podařil, ale štěstí se jich nemůže držet stále... Konec tohoto dílu je toho jasným důkazem! Vzdají se, nebo se budou s onou "příšerou" sedící na jiné "příšeře" bít? Nebudu se pouštět na tenký led a hodnotit Tvůj příběh z pohledu fantasy, protože v tomto tématu také trochu plavu! ;-) Co se mi "nelíbilo"? Takže, můj učedníku. Začnu tě tedy učit --> učedník a učit - možná by bylo lepší použít slůvko "cvičit", měl jsem "na jazyku" jedno vhodné slovo, ale bohužel, vypadlo mi z hlavy... :-( Teď mě napadá, nebylo by lepší, dát tyto věty dohromady? --> Takže, můj učedníku, začnu tě tedy učit. (pokud se budu držet čistě Tvého textu) Takže. Řád Ellai odjakživa sídlil v chrámu boha Ellai společně s mágy Slunce. --> Takže... Řád Ellai... --> Nebo ještě lépe: Takže, řád Ellai... --> Ono to osamocené slůvko: "Takže" vypadá dost divně a vůbec, zdá se mi, že jej používáš dost často! ;-) Na ostrově ale stále ještě leží trosky našeho chrámu, neboť ani Mordraneth, vůdce Temných pánů, se neodvážil jich dotknout. --> Na ostrově však ještě stále leží trosky našeho chrámu... ("ale" je tam jako pěst na oko, hodí se spíše jako spojka) „Je pozdě.“ --> Co takhle vykřičník, nebo tři tečky? Ono když se Tvůj hrdina probudil (vlastně byl probuzen), muselo to vyznít jako takové "zvolání", nebo naštvané konstatování... Ale to je jen můj názor! ;-) Ještěra zastavil několik metrů před trojicí a hbitě z něj seskočil. Černokožci následovali svého vůdce na zen a pevněji sevřeli své meče a kopí. --> Zastavil ještěra několik metrů před trojicí... (Třeba? Nebo ještě lépe: zarazil?) --> ... následovali svého vůdce na zem... (Seskočili tedy na zem ze svých zvířat? Tuším, že "zen" má něco společného s Budhismem...) ;-) Více jsem si toho nevšiml. Část s těmi "ještěrkami" a jejich pány (jezdci) se mi líbila, stejně tak suché konstatování vůdce té cizí skupiny! Otázkou je, co je lepší, zda být otrokem, nebo být mrtvý! A to syčení je také hezké! ;-) Jednička! P.S. Nějak Ti ubývá čtenářů, určitě je to škoda, příběh má v sobě skrytý potencionál, jestli jej dobře rozehraješ, mají se čtenáři ještě na co těšit!


ze dne 17.09.2008, 13:30:11
Alan Dark: Opravdu moc dík, žes to vydržel až sem a opravud se pdoívám na chybky, které jsi objevil a opravím.

čuk	12.06.2008, 6:20:13

Neznám příliš fantasy, nemohu dost dobře posoudit originalitu, ale tenhle příběh se mi jeví být dobře napsaný. Jsou v něm zajímavé motivy a detily, napětí i vyjasnění situace a postav(U těch by bylo možno ještě trochu zvýraznit odlišnosti jejich postav a tváří. Ještěr a ještěran se mi zdají být dobře vylíčení.