|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303445 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Nejen o interpunkci... ::
 Šíma |
publikováno: 01.06.2008, 23:09
|
| Vážení a milí přátelé, pokud si myslíte, že mé múzy zešílely, nebo jsem zešílel já sám, pak možná nejste daleko od pravdy. Možná jsem šílený, ale nejsem nebezpečný a protože se nerad nudím, dal jsem se do sepisování nového textu z cyklu: „Hrátky se slovy“, čili dalšího dílka onoho „naučně-publicistického“ a nikdy nekončícího seriálu o „Tvůrčím psaní“! Snad nedopadnu jako ta zvířátka v pořadu: „Chcete mě?“, nebo nenosím zbytečně pomyslné dříví do lesa! ;-))) |
| |
|
|
/Co na to říkají Pravidla.../
Každá věta, byť sebekratší, by měla být ukončena nějakým tím znaménkem. Co že to je? Ne, nejde o žádného šklebícího se smajlíka, který na nás vyplazuje jazyk, ale interpunkční znaménko, jakými jsou: tečka, čárka, vykřičník, otázník, nebo více teček. V praxi to vypadá asi takto: .,!?...
Věta je v textu velmi důležitá, obsahuje skupinu slov, která se nám snaží něco sdělit, mnohdy něco velmi naléhavého. S přibývající naléhavostí se věta krátí a na jejím konci se vrší jednotlivá znaménka. Někdy tečka, jindy vykřičník, či otazník, podle toho, jak je daná věta míněna a jaký má mít účinek při přečtení nabízené věty, nebo souvětí. Oznamovací věta končí tečkou, tázací otazníkem a rozkazovací vykřičníkem. Jsou však věty, které nikdy nekončí a myšlenka v nich obsažená sahá až kamsi do dálek, takové věty bývají (alespoň formálně) ukončeny třemi tečkami...
Abychom to neprodlužovali, vrhneme se raději na jednotlivá znaménka. Že to bude zase děsná nuda? Chyba lávky, ono se řekne: interpunkční znaménka, jenomže nic není takové, jaké se to na první pohled zdá. Uvidíte sami...
/Tečka/
Pcha, řeknete si. Obyčejná tečka! A co s ní? Tečka bývá nejčastějším ukončením věty. Jedná se jen (a pouze) o obyčejný puntík za posledním slovem ve větě. Bod v prostoru, který nic neříká, jen naznačuje, že právě skončila jedna věta, nebo souvětí. Jenomže i taková tečka má svá práva na vlastní existenci a neměla by být opomíjena a přehlížena, třeba jen díky více tečkám... Ano, tři tečky patří do rodiny teček, ale pozor, věta není slunéčko sedmitečné, více jak tři tečky za větu nedávejte! Ono by to ty tečky vážně trochu sralo, kdyby jich tam bylo více, nehledě na grafickou úpravu textu. Co pak taková věta bez znaménka, to je potom zážitek. Znaménka se hádají, které z nich má mít přednost a vůbec to není pěkné, nechat větu neukončenou. Čtenář pak jen tiše dumá, zda-li nechtěl samotný autor ještě něco říci... Tečka! Asi takto:
.
Vidíte ji? My silně krátkozrací jedinci se musíme přiblížit nosem až k obrazovce počítače. Vypadá tak bezvýznamně, že ano? A co takhle tečky tři?
...
To už je lepší... Může jít o schválně nedokončenou větu, nebo o prvomájovou manifestaci, či snad demonstraci za práva teček. Jedinec toho moc nezmůže, ale v jednotě je síla!
/Čárka/
Co je to? Čárka je taková tečka s fouskem. Tváří se důležitěji, protože na rozdíl od tečky dokáže rozdělit věty i slova a dává samotnému textu lepší ráz, nehledě na grafickou stránku věci. Čárka je trochu snob, protože bez ní by neexistovaly souvětí, ale pozor, čárka není všechno! Takové písmenko „a“, které je dokonce první v abecedě, také dokáže rozdělit věty (i slova) a zároveň je k sobě slepit, tedy je spojit. A čárku to děsně sere, pardon, štve! Čárka je dokonce na konci přímé řeči hojněji používána, než-li tečka, nebo jiná znaménka. Tady také hraje prim. Samotná čárka nám nic neřekne a není ani natolik hezká jako tečka, posuďte sami:
,
Divné, že jo? Čárka, takové podivné a pokroucené nic a jaké dokáže dělat divy v textu. Dokáže rozdělit slova, aby se navzájem nepobila a nezpůsobila nějakou nepřístojnost ve větě. Čárka je také důležitá mezi číslicemi a odděluje celá čísla od těch desetinných, další důvod k tomu, aby patřila mezi šlechtičny a dělala na tečku dlouhý nos. Pozor však na ně, mnohdy nám v textu chybí, nebo se vyskytnou na místech, kde by neměly být! Jsou to prostě potvůrky a jejich hravost nezná mezí...
/Otazník/
Když se někdo na něco ptá, měl by dostat na svou otázku patřičnou odpověď. K tomu slouží znaménko otazníku, které ukazuje, že se dotyčná věta dožaduje odpovědi. Jenomže, někdy prostě nedostaneme na své otázky žádné patřičné informace, které by uspokojily naší zvědavost. Kdo se moc ptá, moc se dozví a kdo se moc dozví, bude dříve stár a zešediví mu vlasy... Tolik slov klasika, který patrně věděl, o čem mluví.
?
Už jen svým vzhledem v nás evokuje (vybízí) k různým otázkám. Lidé se odedávna pořád na něco ptají, nejen proto, že jsme, jako lidstvo, zvědaví a pořád toužíme po něčem novém. Bez otazníku bychom se na nic nemohl ptát a můžeme se jen dohadovat, jak bychom bez tohoto zahnutého, uchu podobnému, chlapáka dopadli. Při otázkách je dobré také naslouchat, abychom věděli, na co se nás dotyčný ptá:
„Kolik je hodin?“
Žádná odpověď... Jaký je verdikt?
„Máš nosit hodinky, osle!“
Otazník si také zabral své místo ve znaménku pro nápovědu, takže se může spolu s čárkou chlubit, že je nepostradatelný. Jenomže on nemá čas být snobem, protože se pořád na něco ptá (jako ty malé děti) a dokáže být mnohdy pořádně otravný! Abych nezapomněl, ona odpověď na vyřčenou otázku neznamená, že máme být k lidem, kteří se ptají, neslušní nebo nevrlí, právě naopak!
/Vykřičník/
Další důležité znaménko... Ano, pomáhá zvýraznit důraz ve větě, nebo souvětí. V přímé řeči mění slova hrdinů v rozkazy, které nelze odmítnout, ledaže by chtěl dotyčný vyvolat vzpouru. Vykřičník je vlastně tečka, která se vdala za kolmou čárku a jsou spolu (jako manželé), dokud je smrt nerozdělí, nebo nebude určeno jinak (třeba jej někdo změní, i když vážně pochybuji, že se vykřičník při své nátuře dostane na smetiště dějin).
!
Stále stojí v pozoru, vždy připravený jako voják v poli padnout za věčnou slávu písmen a vět. Vykřičník nezná žádnou legraci a vyjít s ním je velmi těžké. Už svým vzhledem v nás může vyvolávat určité negativní vibrace. Avšak je nutné se míti na pozoru před přílišným používáním tohoto znaménka, ono se pak případné zvýšení hlasu, nebo jiný důraz snadno v textu ztratí!
„Drž už konečně hubu!“
„Nekecejte mi do toho!“
„Klíííd!“
„Pane bože!“
„Maminko, já chci domů!“
„Nenechávejte mě tady!“
„Pomoc!“
Cítíte ten důraz? Že ano? Na to je vykřičník kadet. Nedá se přehlédnout a je na to patřičně hrdý. Tečka je sice jeho součástí, ale raději drží hubu a tváří se, že jí to vyhovuje. Nakonec, má větší respekt než tečka samotná a to je už co říci... A ještě jedna věc, vykřičník je oblíbeným znaménkem autora, který píše tento text, ale neříkejte mu to a nenavážejte se do něj, děsně by se nasral! Vidíte ten vykřičník? No proto... Dále se ještě zmíníme o znaménkách, která sice neukončují věty, ale v textu jsou důležitá! Přehlédnout je, by byl hřích, ne-li zločin...
/Pomlčka/
Zajímavé znaménko. Jde jen o takovou čárku, která v počtech plní docela důležitou úlohu, od něčeho něco odečítá (nebo odděluje). Mrška jedna... Pardon, ale že má pořád chuť někomu něco brát? Není náhodou takovou zlodějkou? Ale kam se hrabe na Jánošíka, ten alespoň bohatým bral a chudým dával, pokud je to vůbec pravda, ale ponechme raději stranou zbojnické úmysly, ať už jsou jakékoliv a vrhněmež se na pomlčku. Pozor, autor ji nemá rád, připadá mu v textu docela zbytečná, ne-li nadbytečná!
Co na to pomlčka? Mlčí, ale na její slova dojde, asi takto:
-
Že jen natahujete brady a obočí? Krčíte čelo a vrtíte hlavou? Pomlčka je zvláštní znaménko, je docela hojně používaná v textu, i když ne tak hojně jako například: dvojtečka, ale ta je kapitolou samou pro sebe. Co s pomlčkou? Autor o ní moc nechce psát, taktéž o dalším příteli pomlčky, tedy znaménku plus: „+“, což je (spolu s rovnítkem: „=“ a lomítkem: „/“) další znaménko, jehož opodstatnění v textu (a použitelnost) je možná snad jen ve vyjádření matematických rovnic a vzorců (včetně slovních úloh).
Nenechme se proto mýlit, také tato znaménka hrají v textu svou neocenitelnou roli... S rozvojem výpočetní techniky (počítačů) se nám autorům naskytla možnost použít další znaménka, ale jejich použití je čistě specifické, proto se jimi nebudeme dnes zabývat, snad je můžeme (pro úplnost) uvést: @,#,$,&,*,<,>,%. Je jich samozřejmě mnohem více, ale proč si s nimi lámat hlavu.
/Dvojtečka/
Dvě tečka nad sebou. Není to legrace? Jako by ty dvě rošťandy neměly co dělat. Dvojtečka se hodí při rozdělení textu od něčeho, co má být zvýrazněno, či rozčleněno do více celků: asi takto! Nebo u přímé řeči docela hezky rozděluje větu uvozovací s přímou řečí, pokud hrdina nejdříve myslí, koná a pak mluví!
:
Další uplatnění tohoto znaménka? Autor si na nic nevzpomíná! Alibista, stejně myslí pořád na ten vykřičník! Jak k tomu pak přijde chudák dvojtečka? Dvojtečku je možné použít vždy, když dojde k jakémusi rozdělení textu, například do několika odstavců, které jsou označeny písmeny, nebo číslicemi, nebo k upozornění na nějakou skutečnost, za kterou následuje názorný příklad.
/Závorky/
Závorky jsou dvě hezké kulaté věci a evokují v jednom podivné myšlenky na ještě oblejší a kulatější věci, které nosí příslušnice něžného pohlaví vpředu výše a vzadu níže... Na co ten autor nemyslí? Ale pohlédněte sami:
()() ( )( )
„Pane, nechci vás rušit, ale...“
„Co je zase?“
„No, jde totiž o to, že by tyto závorky mohly ledacos naznačovat a jaksi...“
„Naznačovat? Aha, pardon! No toto? Hned to opravím, asi takto:
(a)(b)(c)(d)“
„Co to je?“
„No, přeci písmenka v závorce, pane! Jste slepý?“
„Ne, ale máte pravdu, vypadá to o poznáni lépe! Dobře, můžete pokračovat...“
„Děkuji!“
Kde jsem to přestal? Ano u závorek (na co ten autor nemyslí)? Jak je vidno, mohou závorky nejen oddělovat (ne oddělat autora) slůvka ve větách, na oddělení matematických výrazů nehledě. Závorka je spolu s oním lomítkem: „/“, skvělá věc, jak čtenáři zamotat hlavu!
/Uvozovky/
Uvozovky slouží k uvození slova, nebo vět. O nich bylo již řečeno mnoho a nemá cenu se zde mnoho rozepisovat. Ty vepředu jsou sice trochu níže, než ty vzadu, ale to nemění nic na faktu, že jsou docela důležité při odlišení hovořeného slova (mluvy) od popisu děje, apod.:
„To je ale trouba!“
„Neříkejte, a pročpak?“
„No, myslí si o sobě, jak není chytrej a...“
„A myslí si, že objevil Ameriku, že jo?“
„Jo, asi tak nějak...“
„Poslyšte, když už jsme u toho... Kdo vlastně objevil tu – Ameriku?“
„Kdo? No ten... Ten... Jak jen se jmenoval?“
„Kolumbus?“
„Jo, ten!“
„Víte, že mu docela závidím?“
„A proč jako? Že se štrachal po světě a nic z toho neměl?“
„Ale ne, tak jsem to nemyslel, pane!“
„Jak jste to tedy myslel, pokud to mohu vědět...“
„No, muselo to být docela dobrodružné, nemyslíte?“
„Nemyslím, nemám rád dobrodružství a nevidím na tom nic dobrodružného!“
„Pche!“
„Jaké: Pche?“
„Říkám: Pche! Co je na tom?“
„Ale mě to uráží, pane!“
„Chcete se bít?“
„Ano! Chci vás zabít, pane!“
„Dobře tedy! Dnes večer, nebo zítra – za svítání?“
„Nač čekat! Proč ne dnes?“
„Výborně, jaké zbraně volíte, pane? Pistole, nebo snad meče?“
„Je mi to jedno, rád ukončím váš život, ať už to bude čímkoliv...“
„A co slova?“
„Slova nejsou zbraně, pane!“
„To byste se divil a jaké jsou to zbraně!“
„Ne, nedivil, slova pro mne nic neznamenají!“
„Tak proč se chcete bít?“
„Protože jste mne urazil!“
„Slovem?“
„Ano, slovem! Čím jiným?“
„Tak vidíte, zbabělče, slovo je také zbraň!“
„Běžte k šípku...“
„A co náš souboj?“
„Nemám zbraň a na vás nebudu plýtvat svými slovy, poroučím se!“
Vidíte, jak to dopadlo? Slovo je někdy mocnější než kdejaká zbraň, ale pokud přijde do tuhého, jsou zbraně lepší, slovo není štít (natož brnění) a každý, kdo je ohrožen na životě, by měl konat a neplýtvat slovy při modlitbě, ta vám sice život může zachránit, ale je to velmi nepravděpodobné...
/Několik slov na závěr/
Nač tak veliká mezera? Proč se divíte? I mezera je důležitá! Odděluje jednotlivá slova i písmena, bez nich by byly věty jen hromadou písmen a kdo by to četl? Stačí se jen podívat na kratičký příklad:
Hezkéránohezkýdenhezkývečeradobrounocvámpřejeautor, aťjevášživotkrásnýjakosen!
Mezery plní v samotném textu velmi důležitou a nezastupitelnou roli při oddělování slov a vět, avšak nesmíme zapomínat, že tato bílá místa v textu nepatří mezi slova a znaménka, která ukončují jednotlivé věty. Mezery se nacházejí zpravidla až za těmito (níže uvedenými) znaménky: před tečkou, čárkou, otazníkem a vykřičníkem, dvojtečkou a třemi tečkami, se mezery nedělají, nýbrž (a pouze) za těmito znaménky. S ostatními znaménky je to poněkud jinak:
- před a za pomlčkou (-), znaménkem plus (+), rovnítkem (=), lomítkem (/), apod., je zpravidla nutné mezeru udělat (pokud není samotné lomítko použito namísto závorek a slouží jako symbol pro dělení), nejen pro přehlednost v textu, pokud není dotyčné znaménko součástí nějakého matematického vzorce (A+B=C), užito při dělením slov na řádku (používalo se spíše při psaní na psacím stroji), nebo součástí slůvka, jako například u slova: chcete-li, přestože je toto použití prý chybné a nespisovné a jeho vyjádření by mělo být následující: chceteli;
- co se týče uvozovek (platí to i u jakýchkoliv závorek – kulatých, či hranatých, nebo u lomítka), se mezera používá před první uvozovkou (pokud je uvozená věta uvnitř odstavce) a za uvozovkami, které uzavírají danou větu, nebo uvozené slovo. Mezery uvnitř uvozené věty, se nedělají, stejně tak se neodděluje mezerou slůvko, které je mezi uvozovkami, nebo uvnitř závorky, viz příklad níže:
„Také by toho ten autor už mohl nechat!“ řekl kdosi. „Ne, že by to bylo nezajímavé, ale text je hrozně (ale hrozně) dlouhý!“
A to je konec, přátelé a pokud jsem na něco zapomněl, pak vězte, že jen proto, že jsem také jen (a pouze) člověk... Mějte se hezky!
Váš autor...
/Malá anketa na závěr:/
Autor zde nechce vědět, co si o něm myslíte, ale jaké pocity máte z přečtení tohoto dílka:
a) není to nic moc, nudil jsem se;
b) není to špatné, ale mohlo to být i lepší;
c) bylo to vcelku dobré, ale chyběly mi nějaké příklady navíc;
d) bavil jsem se i trochu poučil, ale přesto tomu něco chybělo;
e) bylo to vynikající a nemělo to chybu.
Tato „mini anketa“ snad autorovi pomůže v jeho další práci, nebo jej přinutí k tomu, aby již nic podobného nečinil (nepsal, nebo nepodnikal) a věnoval se raději jiné práce, protože je to děsná dřina a autora to pomalu (přes všechno vynaložené úsilí a elán) přestává bavit. Ale snad se přinutí také k další tvorbě (v případě pozitivních ohlasů). Autor vám všem předem děkuje a klaní se...
/Poznámka:/
Pokud jste ve škole při výuce spali (jakož tak činil i samotný autor tohoto dílka), nebo máte pochybnosti při použití těchto (nejen) interpunkčních znamének, stačí nahlédnout do Pravidel českého pravopisu! Co je psáno, to je dáno a nakonec, papír snese všechno!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 72 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
