» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Osud si cestu najde."

Vergilius

počet přístupů: 2140799

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303445 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Skandál v hotelu Kalypso ::

kulkul	publikováno: 31.05.2008, 6:03

Lido 21+22. Pravý důvod pranice mezi Milanem a domnělým "dr.Šapkem" zatím neznáme, nevíme zda Milan obdržené peníze prohrál, či před komplicem skryl. Podstatné to není.


	KAPITOLA 21 Nuda. Nuda je absence zájmu o jakoukoliv aktivitu. Pomalé usínání ve stoje, klinický spánek stihující člověka i ve vzkvétajícím prostředí bohatém na vzruchy. Nuda s polozasutými stesky je odvrácená tvář stability. Zažít bídu, nevadí, zažít nudu po vyřčení posledních slov - to vadí. Dalibor Lido, vysoký muž středních let, mladého vzhledu, hra svalů, umělec a podnikatel, vítěz nad nepřáteli i záludnými překážkami bojuje svůj boj se sokem nečekaně se zjevivším a o to nebezpečnějším. Bojuje sám se sebou, s pocitem nudy a marnosti. Má miliony, dvě reklamní agentury, úspěch i slávu uznávaného esejisty, jeho scénáře vyprodaly nesčetně kinosálů, dveřník prestižního hotelu Kalypso ho v poníženém onikání oslovuje (mylně) "pan režisér"... na své velké téma však Dalibor dosud čeká. Hleď, jsem krásný a drahý a nepatřím ti, dráždí bombastický přepych hotelu ješitnost mužů a marnivost žen, ale Dalibor Lido odpovídá racionálním "co bych s tebou dělal, chlapče". Nesmísně výnosná obchodní říše ho neláká, takzvaná hospodářská soutěž, tj. dobývání nových a oslavování starých vítězství ho nudí a pobuřuje. Vážně se zabývá myšlenkou zbavit se podílů v obou agenturách, jež spoluřídí, rozdat miliony na humanitární účely a odejít do ústranní, psát. Peníze, zisk, bohatství, moc a z moci plynoucí větší peníze, k čemu je to dobré? Pekelná mašinérie trhu, v jejímž nelidském soukolí hyne člověk, jemuž mělo prvoplánově býti slouženo. Bohatství. Bohatství je na odiv vystavené pošramocené sebevědomí, bohatství je okrádání druhých. Dalibor nestojí o bohatství vyjma takového, které by ho lidem přiblížilo, pokud takové vůbec existuje. Touží naopak prométheovsky se rozdat, podělit se o nejlepší myšlenky, otisknout své drama úpěnlivého hledání do slov podmanivé novely. Ve svých třiačtyřiceti letech, pohroužený v soucit ke všemu živému, je prost sobeckých zájmů, není však prost odpovědnosti. Dělej něco pro lidstvo, utíkám - podepsán "tvůj život". Na co si to vlastně hrajeme, ptá se Dalibor znechuceně, vida atraktivní servírku blond vlasů, která s laskavým úsměvem (upřímnost je zcela jistě započítána v ceně) rozestavuje před hosty broušené pohárky naplněné býčí krví. Absolutní kráska se při servírování nápojů s přesně vypočítanou "neúmyslností" otře paží Daliboru o rameno. Její štíhlá, lesklá hříběcí stehna se zalesknou svůdností, přestože jsou pouhým závdavkem, lákadlem k tomu, co je promyšleně ukryto. Neznatelné, typicky dívčí boky obepíná zlatý pás nádherně propadlý směrem k panenskému klínu. Když přistoupí k Daliboru s přenevinnou otázkou "vybráno?", našeptává oslovenému jeho neomylný cit pro jména: "Sára, ona se jmenuje Sára". Ale musíte mluvit pravdu - poroučí dívka zchytralýma očima. Vás, vybral jsem si vás - chce slyšet... Jaký trapný a nechutný tanec to tančíme za peníze?! Dalibor by nejradši milé slečně Sáře uštědřil přes ostré obliny zadečku pár výchovných plácnutí. "Víno," vydechne Jola vzrušeně. To kvůli dětem, napadne Dalibora, kvůli dětem hrajeme tu hloupou komedii, snad. Děti neznají blazeovanost, jsou přímé, výbušné, líbíte-li se jim, bez ostychu vás políbí, v opačném případě vypláznou jazyk. Křesťanství učí, že Ježíš Kristus, člověk pomazaný od Boha a zakladatel největšího světového náboženství, nikdy nebránil dětem v přístupu k sobě a dokonce často srovnáním dětské čistoty s egoismem "moudrých" zahanboval své odpůrce. Kvůli Jole pocítí Dalibor divokou chuť ztropit legraci, skandál. Obrátit si se smrtelně vážným obličejem sklenku býčí krve na hlavu, napít se krevnatého moku a pohoršlivě zabučet, ať se ta dáma s dekoltem u stolku vedle vyděsí. Anebo jediným trhnutím ubrusem proměnit laciné pozlátko v hromadu střepů! Smála by se? Jistěže. Je na podobné excesy od papínka zvyklá. "Ble," uleví si Jola poté, co se napila, "já jsem pila v životě jenom šampaňské." "Musíš se to naučit, podívej já," popadne Jirka Mušle sklenku a systémem "na ex" ji do sebe obrátí. "To není pití, to je přečerpávání," zhrozí se Nela. "Účel světí prostředky," olízne se mladý distributor. V jednom výchovném aspektu však Jiří pravdu má. Jola se zanedlouho ocitne v neznámém prostředí ubytovacího internátu mezi hloučkem stejně starých, stejně nezralých a rozpustilých děvčat utržených z rodičovského řetězu. Aniž by chtěl zasahovat do svědomí vychovatelek, je Daliboru jasné, že nějaká ta nevinná kapka alkoholu se na pokoji, například po mimořádně zdařilé písemné práci, objeví. Absolutní zákazy v období všeobecně nazývaném puberta nebo telecí léta jsou však zbytečné. Mladému duchu, jehož okvětní lístky se začínají rozvíjet v krásnou květinku, nelze zakázat poznávat, bylo by to totéž jako zakázat žít. Rodiče, kteří dávají dětem takové absolutní zákazy se svých dětí defakto zříkají. Nic nezraní dítě tolik jako poznání, jak hluboce mu rodiče neumí nebo nechtějí porozumět. Co je lepší? Dítě svázané neužitečnými zákazy a rodič bojující předem prohraný podobně neužitečný boj zbraněmi zjevně nedůstojnými jako smutek, nedůvěra, citové vydírání - anebo dítě nikoliv svázané, nýbrž poučené a svobodné, naplněné důvěrou a sdílností, dítě, které chápe a oceňuje svou vlastní hodnotu? Je lepší si nad traumatizovaným dítětem umýt ruce nezrušitelným zákazem konzumace alkoholu, anebo mu význam opiátů v životě dospělého vysvětlit? Ať si každý rodič odpoví podle svého svědomí, Dalibor své názory nikomu nevnucuje. Avšak pozor: otázka nezní, co je jednodušší, co dá méně úsilí, ale co je lepší! Dalibor je vždy přesvědčen, že lepší, čestnější a mravnější je to druhé. Když Nela s nejlepším úmyslem řekne "nejlépe bude, když nebudeš pít vůbec", Dalibor cítí, že nesmí mlčet. "Pij střídmě a jen při vhodné příležitosti. Pij pro inspiraci, když je ti dobře, tvá radost se znásobí, ale nikdy nepij pro útěchu bolesti, tvá bolest by se také znásobila." "Nikdy nepij sama, to je největší svinstvo," dodá Jiří Mušle. "Nesmíš pít ani se špatnými kamarády," doplňuje další dobrou radu Nela. Podmračené čelo Joly zračí usilovné přemýšlení. Dnes poprvé je nucena si uvědomit, že teplé a bezpečné hnízdečko v útulném činžovním domě na Slavanech opustí vstříc cizím, strohým Mariánským Lázním bez ostražitého dohledu dvou párů očí bdících nad jejím štěstím. Jola vzdychne a nejen ona, také na Dalibora a Nelu dolehne jako těžký pocit nevyhnutelné ztráty milovaného dítěte, před níž je izoluje již jen tenoučká vrstvička posledních školních prázdnin, dovolené, která v žádných zeměpisných šířkách netrvá věčně. Vše, co je třeba vykonat, je vykonáno, ptáče musí vylétnout z hnízda, ale... Vaše děti nejsou vaše, jsou to jen Boží šípy skrze vás procházející, dejte jim veškerou lásku a brzy je propusťte - řekl slavný arabský prorok Chalíf Džibrán, ale... Ale... Nemám a nikdy nebudu mít nic než Jolu - sevře se v Daliboru srdce, ten nejodolnější, nejvytrvalejší a nejzranitelnější sval, to proklaté lidské srdce. Jola, mládě, ještě včera (před devíti lety anebo včera?) rozpustile kráčící v bílých punčoškách doprovázená otcem poprvé do školy, půjde nyní vlastní cestou, sama. Již nebudou tři, budou toliko dva a jeden, Dalibor se jistě přimkne více k Nele, prožijí druhé líbánky uzavřeni klenbou citadely lásky, lépe se (pokud je to vůbec možné) poznají, ono znovu a znovu originální "my" se rozroste v méně pestrých, zato krásnějších, teplejších barvách podzimu, něco však odejde, zanikne. Čím bude Nela, literatura, život bez Joly a jejího milého vyrušování? Zemřu steskem, zblázním se, neunesu tíhu odloučení, cítí Dalibor Lido (43) popelavý úzkostí, on, hora masa, chladný byznysman, bývalý ostrý levý bek, nadějný scénárista a povídkář. Ani drtivá síla neuchrání muže před Jobovou zvěstí samoty. Muž i žena mají v živé paměti bezcílné bloudění pustým bytem v době Joliného školního výletu do Itálie. Jak litovali a proklínali osud, že jim nesvěřil dětí více! Jako dvojce pohybujících se arci, ve skutečnosti ale mrtvých robotů se dovlekli posléze do ložnice, aby se utěšili sexem, nejpříjemnější činností na světě. Pamatují si příliš živě, jak si na vrcholu milostného aktu smutně uvědomili, že jim Jola opravdu chybí. Muž a žena vzdychnou. "Tati, jak jako inspiraci?" řekne nakonec Jola. Neexistuje pozornější posluchač s upřímnějším věcným zájmem nad Jolu. Ani Dalibor, otupělý spisovatelskou nádeničinou, nebere svá slova tak kanonicky vážně, jak je slyší Jola. "Inspirace je popud, podnět k něčemu, k tvorbě, k tvořivé činnosti, k vdechnutí života něčemu, co zdánlivě žít nemůže," stluče Dalibor hala bala definici, o jejíž souvislosti se přou celé generace odborníků. "Já vím, ale vínem?" nerozumí Jola. "S vínem se může dostavit objevný pocit, vznešená nálada, dobrotivá úcta k lidem, přátelství, obětavost - vždyť i odporný lakomec po sklence vína junácky rozhazuje. To je jemná inspirace vínem, jak ji rozumí soudní lidé, naproti tomu divoké opíjení vedoucí k agresivitě, není ispirací, ale obyčejným obžerstvím!" "Jo, to jste vystihl, šéfe, na mě to sedí jako ušité," říká Jiří Mušle poněkud zaraženě. "Nemysli, Jiříčku, že Dalibor má abstinentské projevy vyčtené z odborné literatury," zasáhne do debaty dobře míněným popíchnutím Nela. "Přiznám bez mučení, že se při vhodných společenských událostech pití nevyhýbám." "Nevyhýbáš? Spíše piješ jako duha," škádlí Nela. "Jako včera ráno, když jste rozbil parket, to byla bomba!" "Ani na okamžik jsem neztratil kontrolu. Věděl jsem dokonale, co dělám," uvede Dalibor na svou obranu. "Akorát, že vás neposlouchalo tělo že... Co vy na to?" doráží Jiří. Dalibor však do diskuse, jejíž komtury dosti měknou, dále nezasahuje. Nic není tak trapné, jako oprašování a vypočítávání pseudolegrací, které veselá společnost kamarádů z mokré čtvrti uhnětla. Při omýlání kulantních příhod zní zpravidla bouřlivý smích hlavních aktérů, jimž vlastní dovádění připadá vrcholně vtipné, leč ve skutečnosti je mrtvolně nudné. "Táta měl jen drobné škrábnutí," zastane se Dalibora Jola. "Víte co? Obraťme list," zastane se muže také Nela. "Táta prej: to nic není, kousl mě komár," připomene Jola, ale i ji umlčí důrazné Nelino "obraťme list". KAPITOLA 22 "Obraťme list," ukončila Nela zbytečnou slovní přestřelku dvou rozkohoutěných pardálů, Dalibora a Jiřího Mušle. Byla zahloubaná do čtení bohatého menu s množstvím zeleninových příloh, chutných salátů a famózních pokrmů s názvy, jimž by snadněji porozuměl Číňan. Pro zbloudilce neznající orientální jazyky měla knížečka naštěstí vloženou tvrdou kartu zalitou v plastikové fólii s vyobrazením hlavních chodů formou barevné koláže, podle níž si mohl pohodlně vybrat své oblíbené jídlo i hluchoněmý. Jediné, co však Nela pod lákavými obrázky vybranných lahůdek citelně postrádala, byl údaj o kalorické hodnotě kilojoulů zrádně schovaných pod vykřupanými kůrčičkami fritovaných kuřecích stehýnek. Jak jinak měly ženy udržet štíhlé a pružné postavy, případně redukovat tělesnou váhu? O tom jistě snila u sousedního stolu tlustá žena v háčkované tunice s čtverečkovými motivy, která byla jako vystřižená z rubriky "nejsem štíhlá, co má být". Ohromná porce vysoké svíčkové s dvojnásobkem knedlíků utopených v jezeru rajské omáčky, jíž pojídala ze zlacené oválné mísy, její obezitě však nesvědčila. Jesliže už sníte kalorickou bombu, nezajídejte ji rozbuškou - vybavila se Nele v paměti bezděky užitečná rada vyčtená z ženského časopisu. Žena u sousedního stolu však stručnou a vtipnou poučku neznala a pokud ano, viditelně se jí neřídila - a završila příval tuku nadýchnutými kopečky smetanové zmrzliny. Jejího muže, sportovního sympaťáka s vnímavým pohledem, jemuž bohužel manželka doslova kynula před očima, Nela litovala. Pochromované železné kostry židlí odrážely nablýskaný luxus jídelního apartmá. Z kazetového stropu vrčícím desítkami vrtulových osvěžovačů visely křišťálové lustry s baňkami žároviček podobajících se svíčkám, lampičky svíčkovitého tvaru nedočkavě čekaly také podél stěn obložených modřínovým dřevem, na večerní příležitost k osvícení řady Tizianových reprodukcí a vytvoření intimně náročných zákoutí, v nichž bude znít veselý smích prosakující důvěrnými sliby... nevalné ovšem důvěryhodnosti. To bylo Nele jasné, neboť nebyla dnešní. Nelin pohled zabloudil skrz široká okna s nařasenými krajkovými záclonami, která by mohla sloužit jako kulisy k natáčení balkonové scény s Romeem a Julií, na otevřené prostranství se zahradou v poměrně příkrém svahu s barevnými schůdky lemovanými jemným kapradím a hustě olistěným loubincem. Místo zvolené blízko oken dovolovalo upřít pohled také vysoko na nebe, do něhož se zapichovaly ostré věže chrámu s baňatými zvony. Myslela na Milana, držela palce jeho hráčskému štěstí, až se jí olivově zeleně nalakované nehty zarývaly do dlaní. Musí vyhrát, určitě vyhraje, musí! - zaklínala Nela osud. S každým rozevřením prosklenných dveří do jídelny projelo Neliným tělem nervózní zachvění, do vinárničky však vstupovaly povětšinou neznámé tváře s vyjímkou dr.Šapka, který se, patrně po pravidelné sobotní procházce, dostavil k příjemnému posezení. Povzbudivě na Nelu kývl a usedl do samostatného kupé, zdviženým ukazovákem signalizoval poněkud toporné číšnici příchod nového hosta. Nela žasla nad suverenitou ležérně se klátícího elegána, který si sem troufal bez předpisového smokingu, oblečený do oranžové vestičky bez rukávů s šachovými figurkami na hrudi a úzkých kalhot s ozdobnými švy, na nohou měl nejobyčejnější sandále. Nela chvíli pochybovala, zda je to vůbec dr.Šapko? Kosmetik se však nenechával ovlivňovat společenskými normami, spíše se jimi velkoryse bavil, patřil vždy k těm, kteří módní trendy spíše sami udávali. Číšnice v kratičké minisukni s rozparky po stranách (byla všechno možné jen ne ochotná) nebrala dr.Šapka z neznámých důvodů na vědomí, přes jeho hlasité upozorňování louskáním prstů a ostrý retný sykot. Nela se za tristní nevšímavost ke vzácné osobnosti styděla, nejradši by vstala a člověku v úzkých posloužila sama. Také ostatní byli chováním obsluhy pobouřeni a uraženi, muži sahali výmluvně pro peněženku, ženy skrývaly pod batistové kapesníčky tváře naběhlé zlostí. Korunu tomu nasadil již přiopilý Jiří Mušle svým rádoby vtipem. "Teplým nenaléváme..." Jola se dala do smíchu, který dr.Šapka jistě bolel, ale na Jolu se Nela nemohla zlobit. Zato Jiřímu Mušle by nejradši ubalila pohlavek. Nesnášela, když někdo škodolibě urážel její přátele. Navíc kosmetik měl zájem o jistý druh kávy, alkoholu se, jak Nela dobře věděla ze salónu, úzkostlivě vyhýbal. "Jolo mlč," zahřímal Dalibor a namířil autoritativní ukazovák do prsou Jiřího Mušle, "a ty se nauč být tolerantní. I kdyby ten člověk byl stokrát homosexuálem, má svá práva jako kdokoliv jiný!" "Já to tak nemyslel," zablekotal Jiří. "Tím hůře. Snažíš se být vtipný, ale to, co často začíná posměšky, může vyústit v otevřenou rasovou nesnášenlivost." "Navíc ten člověk je můj známý kosmetik dr.Šapko," dodala Nela. "Já to tak nemyslel," rozhodil Jiří Mušle ruce. "Mami, ten pán je homosexuál?" šeptala Jola otázku, která ji zajímala ze všeho nejvíce. "Není, ty blázínku, prostě jen objevil přirozenou krásu výrazných barev," uklidnila Jolu Nela. "A i kdyby byl, je to jen a jen jeho věc," pokrčil také Dalibor nevzrušeně rameny. Někdy musela Nela Dalibora prostě obdivovat. --- Avšak dříve než odezněl jeden rodící se delikt, došlo k dalším v nepřetržitém sledu, Nela se z nich později ještě dlouho vytrhovala ze snů. Odklopné dveře jídelny se znovu se strašidelnou pomalostí rozevřely, vstupující postava však v protikladu k pokojnému dr.Šapkovi vzbuzovala spíše úděs. Černou koženou bundu s rozedranými rukávy odložila na věšák a s hrozivě napjatými bicepsy postoupila do ostrého světla předsálí, provrtávajíc nic netušící stolovníky pohrdavými pohledy kalných očí podlitých krví. V zaťaté pěsti držel lahev kořalky. V sále ustal cinkot příborů a nastalo ticho, které později nahradil vzrušený šepot. Zraky hostů se zděšeně upřely na rabiátsky vyhlížející postavu, v níž Nela s námahou rozpoznala Milana Líbala. Snad celou minutu provrtával Milan Líbal Nelina manžela Dalibora nehnutým vyzývavým pohledem jako kdyby chtěl vyvolat rvačku. "Kdo to je?" vyjekl nakonec Jiří Mušle. Prohrál a opil se - uvědomila si Nela. Bláhové sny o dovolené ve Středomoří se proměnily v prach, ale Nela Milanovi neúspěch nezazlívala, byla by mu vděčná už jen za obětavost, s níž se statečně bil za jejich společné štěstí. O peníze jí vůbec nešlo, jen litovala a neschvalovala, že Milan porážku neunesl. Unaveně svěsil hlavu a sesul se na volné místo naproti dr.Šapkovi. Byl to Milan Líbal, jak ho Nela neznala. Kam se vytratil jeho optimismus, jeho šarm, schopnost bořit svět a toulat se po hvězdách, která Nelu okouzlovala? Dříve pohledný a energický muž nabitý nezkrotnou silou, kterému bývala cizí lenivá apatie... upadl do bolestínské... Do bolestínské... apatie připomínající... želvu hledající... Bože, co to zase říkám - zarazila se Nela. Znovu ji rozbolela hlava, jako včera. Silou vůle se nutila k pozornosti. Kapesní zapalovač, z něhož ani po desátém skřípavém škrtnutí nevyšel plamen, Milan vztekle mrštil do rohu, nezažehnutou cigaretu nechal roztržitě v ústech. Dr.Šapko podal Milanovi krabičku spolehlivých zápalek, kterou však Milan hodil stejným směrem jako dříve zapalovač. Hosté v té chvíli již dávno přestali jíst. Kosmetik byl také vyvedený z míry a radši odtrhnul Milanovi lahev od úst. "Dovol?" rozlobil se Milan. Chvíli se přetahovali a strkali až Milan silou zarumploval stolem. Stůl dr.Šapka zasáhl v pase a přiměl ho k sednutí. Vzápětí znovu prudce vyskočil - - - a znovu byl sražený na židli chladnokrevnou Milanovou reakcí. Kdykoliv Dr.Šapko vstal, Milan ho okamžitě stolem přitiskl na stěnu a nutil usednout. Kosmetik ovšem Milanovu taktiku prohlédl, mrštně prolezl pod stolem. Uvolnil se tak z potupného sevření, stanul nečekaně před Milanem a vší silou ho uděřil do nekryté hrudi, až Milan zakašlal bolestí. "Jdeme na ně?" zablýskal Jiří Mušle bojovně očima. "Už toho bylo dost, musíme je roztrhnout, jdeme," zdvihl se Dalibor ze židle a svěřil Nele do opatrování nové sako, které by si v nastávajícím boji nerad poškodil. Nela však nesnášela jakékoliv násilí, ani na televizní obrazovce, a už vůbec netoužila po bitce čtyř mužů, kteří vlastně jí byli na celém světě nejdražší. Nechtěla nikdy, aby se Dalibor s Milanem pral. "Třeba se umlaťte k smrti, ale beze mě!" vyhrkla hystericky a spolu s Jolou se daly na útěk. "Honem do auta!" volala Nela v běhu. "Zavoláme policii," navrhla Jola, když rozrazily hlouček čumilů u dveří a dostaly se z hotelu. Policii se psy a revolvery... co se to děje a proč, propána - žasla Nela a uvědomila si ještě něco mnohem horšího: nebylo vyloučené, že také Dalibor je ozbrojený revolverem, případně i Milan, či dokonce oba dva! Příšerná blízkost smrtelného nebezpečí odčerpala ze zdecimované Nely všechny zbytky naděje. Věděla dobře, že i malorážka s krátkým dostřelem může mít při použití zblízka smrtící účinky. Od okamžiku poznání nebezpečí se z Nely stala ubohá hříčka v područí náhody s jediným cílem: zachránit Jolu. Rozplakala se. "Pojedeme radši domů Jolo, pojď ale rychle!" Nela koutkem ucha naslouchala zda nezazní rány osudných výstřelů. Odemkla auto klíčem nalezeným v kapse Daliborova saka. Nela hbitě nastartovala a bez zbytečného váhání sešlápla pedál plynu na podlahu, bolest hlavy nevnímala. Poslušný vůz vyrazil ze dvora na nábřežní třídu, kde Nela urycheně zařadila nejvyšší stupeň. Mercedes se spokojeně zhoupl a dal se do divokého závodu s časem o každou vteřinu. Naolejované trolejové sloupy s girlandami... trčící... k bleděmodrému nebi se slývaly s leskem pestrých výloh... obchůdků... uskakující v mámivém... klamu rychlosti v poslední možné chvíli doleva a doprava. Okrasné stromy vzrostlé... z chodníkové dlažby a nádoby na domovní odpad se po projetí bez ustání troubící Nely znatelně rozkývaly... snad respektem... snad s překvapivým kymácivým pohybem... Nela blouznila, neposedná slovíčka jí šuměla v hlavě, bublala a uspávala ji v nejnevhodnější chvíli, navíc bezděčně stále šlapala na plyn. Sobotní provoz s poloprázdnými křižovatkami naštěstí dovoloval razantní Nelinu jízdu, ale pak se střetla s dlouhým kamionem přejíždějícím přes špatně průjezdnou křižovatku. Nela viděla překážku jako přes mlžnou clonu. Upozornila řidiče vehiklu na nutnost bleskového odjezdu. Troubila na laxního šofera klaksonem a také několikerým zablikáním světel se ho snažila vyburcovat. Řidič Nelin signál opětoval, avšak jeho snaha přinutit obludu k rychlejšímu šinutí... přes asfaltovou vozovku odrážející vrstvy... tetelivě se vařícího letního vzduchu, v němž hejna černých kosů s oranžovými zobáčky... kdy teploměr... teploměr... Nesmíš omdlít - zaslechla Nela hlas svého strážného anděla s krásně nařasenými... křídly bohatě splývavými... Nesmím omdlít - poručila si Nela. Červená krabice s desítkami třepotajících se červenobílých vlaječek a obřím oblémem značky Coca-coly s krásně vykreslenými... jasnými detaily se výhrůžně přibližovala... Nela na okamžik zkameněla zděšením. "Pozor!" zavřískla také Jola. Nela se naštěstí Joliným výkřikem vzpamatovala a strhla řízení do strany. Jola napadla na Nelu a obě zadržely až vypolstrované boční dveře vozu, které nárazu dvou padajících těl chválabohu odolaly. Zpocená Nela si s ulehčením oddechla a dupla na brzdu. "Jsi v pořádku, dívenko?" ohledávala Jolu, na níž naštěstí kromě několika pohmožděnin vážnější zranění nenašla. Jola navíc tvrdila, že modřiny má už z dřívější doby. "Chválabohu, vyvázly jsme," šeptala Nela s úlevou, "teď jenom domů." "Domů," přidala se také Jola.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 23		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	31.05.2008, 7:07:02

Hezké a hned dva díly najednou? Panečku... ;-) Tato myšlenka mne zaujala: Dělej něco pro lidstvo, utíkám - podepsán "tvůj život". Tohle se mi vážně líbí... :-D Co napsat na závěr? Líbilo! Ocitl jsem se na chvíli v docela jiném světě, který může i nemusí být odrazem naší všední a každodenní reality... Jsem zvědavý, jak bude příběh pokračovat dál, co se stane s našimi mužskými hrdiny a zda Nela s Jolou skutečně v pořádku dojedou domů! ;-)


ze dne 04.06.2008, 10:56:35
kulkul: To je z jednoho hrnečku-suvenýru "dělěj něco utíkám - tvůj život". Ale řikal jsem si že Dalibor Lido by to jistě rozšířil a nabubřele zveličil tím "pro lidstvo". Děkuju.

amazonit	31.05.2008, 6:03:04

odhalení a přiblížení jisté povrchnosti, pompéznosti, pod níž je co? prázdno vytvořené z peněz a mezitím pěkně vložený kontrast rodiny, tedy minimálně hlubokého vztahu k potomkovi a pak náhle onen zlom v podobě Neliných neznámých známých zdá se mi, že Nela jednala trochu neuváženě a zbytečně ,,hystericky", když narychlo opustila hotel, naštěstí nejsi z těch, kdo situaci ,,hrotí", co jen to jde, takže jsi ji z hrozící nehody nechal vyváznout ve zdraví, co ale mužské osazenstvo? jak ono se má, jak se dostane domů, neřekne Milan něco, co Nelu zdiskredituje? snad se dočkáme pokračování brzo stihující člověka - to mi nějak nezní - postuhující, stíhající?


ze dne 04.06.2008, 11:20:26
kulkul: Nad hrdinama držim ochrannou ruku. Pocitově ať se vyráchaj v bahně a nebezpečí, ale nechat umřít nebo opravdu ublížit postavě, kterou jsem si vymyslel, a ona mě sama odměnila oživnutím - to se nesmí. To by byla imaginace naruby. Tvorba je oživování, uzdravování trvání. KK Ó jaká KK-ova moudrost a vznešené ohledy, a zatím se musím vždycky zachránit sama. NL Milan nic nezdiskredituje, protože nastává MOJE chvíle, ztěžejní okamžit románu a poynta příběhu!! Mušle!!!