obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Trůn Smrti I. ::

 autor Sirnis publikováno: 03.06.2008, 14:22  
Tak trochu ted budu spojovat minulost z předešlého fantasy díla a trochu větší romantiky nebo spíše asi řeknu citů a lásky z díla Zamilovaný blázen
snad tedy bude ona kombinace stejně chutná, jako předešlá verze Má matka je Smrt a já jsem její posel
 

Byl krásný letní den. Takový den, kdy je obloha bez jediného mráčku na míle daleko a ve vzduchu se vznáší dusno a strašné nelidské horko, které všechny tvory ubíjí a lidi nevyjímaje. A takové počasí pak všechny nutí nic nedělat. Pouze někde přečkávat ve stínu a doufat, že se brzy ochladí...
Město Tamir - ležící na břehu jezera Kita - se stále víc rozšiřovalo do okolních lesů, které byli míceny a spalovány pro získání další orné půdy, jež by nasytila tisíce obyvatel hlavního města mladého království, kterému vládl Ivan I., bývalý nejnižší šlechtic z království, které sám zničil, když zosnoval a uskutečnil vraždu panovníka, která měla jediný cíl. Oslabit všechny ostatní šlechtice nad ním, kteří si upírali nárok na trůn a v nelítostných bojích a vraždách vyčerpávali svou moc a bohatství, zatímco on nejubožejší šlechtic budoval svou vlastní říši.
U Tamiru – dva kilometry daleko od městské brány – se na kopci, kde se ještě před třemy lety rozléhal hustý les jehličnatých stromů a dnes se rozkládala jen travnatá pastvina pro dobytek se za oslnivé bílé záře zhmotnili dva služebníci Smrti. Oba se po navrácení do světa živých pořádně nadechly a ucítili vůni lučních květin. Byla to pro oba taková změna po letech v říši mrtvých, kde existoval jen hnilobný zápach vládkyně, který vyvolával pouze pocit nevolnosti.
Žena v černém plášti si sňala z hlavy kápi a smaragdovýma očima přejela po barevném světě, který tak dlouho neviděla. Od její smrti, kdy její tělo strávily plameny vyvolané mocným lichem uběhlo již patnáct let a ani nedoufala, že ještě kdy spatří krásy přírody. Plná radosti se pak přitiskla na hruď svého společníka – rytíře Smrti – a spojila své rty s jeho v dlouhém polibku.
Statný muž s výškou ke dvěma metrům a zrzavou hřívou po prvotním šoku od sebe překrásnou ženu odtáhl. “Co děláš Kláro? Kdyby nás viděla Smrt, tak ...,” avšak nedokázal své obavy dopovědět, neboť jej umlčel další polibek.
Klára když přerušila spojení rtů s rytířem Smrti se na krátkou vzdálenost odtáhla, rukou pohladila znetvořenou levou tvář muže před sebou, jehož rudé oko teď pulzovalo vzrušením a řekla: “Smrt bez svého kamene nic ve světě živých nevidí. Já jsem teď jejím zrakem a uvidí jen to, co jí sama dovolím.”
“Ale Kláro, neměli bychom tak riskovat.”
“Jakube, celé ty dlouhé roky v říši mrtvých naše láska byla sužována obavami před Smrtí. Mučilo mě to víc, než by dokázalo kterékoliv z tamnějších mučidel. Nenuť mě city k tobě dále zapírat,” a potom, co domluvila upřela žena celou svou sílu smaragdových očí na rytíře Smrti.
Jakub nebyl schopen odolávat takovému pohledu, stejně jako ani svým vlastním citům k nádherné ženě, a tak jí jen k sobě přitisknul a na okamžik zapomněl na prvořadý úkol, po jehož splnění měl on a ona dostat znovu život, který jim sama Smrt vzala, když rozkázala lichovi je oba zabít v domnění, že tak přinutí svého prvorozeného potomka, aby jí vrátil kámen Smrti, bez kterého neměla v řiši živých žádnou moc. O to více jí pak hněvalo, že se její syn ještě více zatvrdil a posléze rozmetal mocný artefakt na kousky, které teď měl za úkol on a Klára vypátrat a poté spojit znovu dohromady.
Několik minut spolu setrvali v objetí. Rytíř a kněžka Smrti, kteří zemřeli v mladém věku a pro které jediná možnost, jak se znovu navrátit na svět a prožít po boku toho druhého šťastný život, byla honba za kusy kamene Smrti, která je mohla dohnat k vraždám, krutostem a všem věcem, kterými oba opovrhovali. Ale nebylo pro ně na vybranou, jejich láska jim v tom dávala sílu avšak i důvod pokračovat.
“Jakube, co teď podnikneme?” zeptala se Klára, když odložili vzájemné city, aby se začali věnovat svému poslání.
Rytíř Smrti se rozhlédl z kopce po krajině. Díky vykácenému lesu měl ohromné město jako na dlani. Z dob, kdy byl ještě živý uběhlo tolik let, za které se Tamir neuvěřitelně rozrostl právě vládou Ivana I.. V životě by neřekl, že za tak krátkou dobu je možné, aby z kdysy malého ubohého městečka vzniklo to, co viděl před sebou. Mohutné hradby, za kterými se tyčily k nebi majestátní věže a přepychové stavby, mezi kterými dominoval hlavně vladařův příbytek - majestátní hrad - jenž se stále dostavoval, ale už teď ukazoval na obdiv všem svojí velkolepost. “Půjdeme se podívat do kláštera. Zjistíme nějaké informace a pak se vydáme do města obstarat nějaké koně a vydáme se do Nekropole.” Při posledním slově se kněžka Smrti mírně otřásla. Proč také ne, když právě tam přišla s Jakubem o svůj život.
A tak dvojice služebníků Smrti vyrazila ke klášteru Velkého patrona, který stál necelou míly od Tamiru a u kterého se doposud ještě stále nalézal les a byl to také jediný směr, kam se lidé z hlavního města království Ivana I. nerozšiřovali.
Cestou na dvojici zahalenou do černých pláštích pražilo slunce, jako kdyby se snažilo vypálit vřed na těle světa. Ale i když do dvou služebníků Smrti vysílalo sebevíc hřejivých paprsků, ani jednomu z nich to nedělalo žádné potíže. Byli totiž oba dávno mrtví a horkost, únavu ani jiné slabosti obyčejných smrtelníků jejich těla neznala.

Když se Jakub s Klárou prodraly dubovým lesem na místo, kde měl stát klášter, oba na místě ztuhly. Pohled na ruiny oběma vyrazil dech. Zvláště rytíři Smrti, který krátce po svém narození byl předán svou matkou prostitutkou do klášterního sirotčince, který mu dal domov a hlavně bratra Jana. Mnicha a zároveň bývalého velmistra řádu Bílé růže, kterého po letech považoval za svého otce, jehož nikdy nepoznal.
Klára objala Jakuba, ne ani tak proto, že jí zkáza místa, které pomáhalo opuštěným dětem a raněným tak zasáhlo, ale aby Jakub věděl, že je s ním a není na nic sám.
„Kdo to mohl udělat?“ řekl rytíř Smrti a stále nemohl uvěřit nad zkázou před sebou.
I Kláře bylo zcela jasné, že by příroda těžko takhle zničila klášter. To mohl udělat jen úmyslně založený požár.
Jakub se uvolnil z obětí kněžky Smrti a vydal se do ruin. Procházel je několik desítek minut a krom zničených věcí nacházel i vzpomínky na místa, kde si hrával, kde se pral s ostatními sirotky v dětských roztržkách a kde měl ten pravý domov, než se ho rozhodl opustit, aby pomohl nejmocnějšímu potomkovi Smrti, kvůli kterému přišel nakonec o život. Sevřel pravou ruku v pěst a udeřil do zdi vedle sebe, která se po nárazu roztříštila. Kusy kamenů se rozletěly po troskách, které další údery rytíře Smrti rozšiřovaly.
Klára z bezpečné vzdálenosti přihlížela, jak se Jakub snaží vybít svou zlobu. Nechala ho a raději použila své vycvičené magické schopnosti, které jí nechtěně dal posel Smrti, když jí zde v klášteře daroval život namísto toho, aby její duši poslal do říše mrtvých. Zavřela smaragdové oči a poté se odebrala do doby, kdy ještě stál klášter nezničený. Bylo to pět let zpátky a uviděla mnoho statných válečníků oděných do umně zhotovených zbrojí a kožešin, kteří na rozkaz vladaře Ivana I. zatarasili dveře a okna a potom zapálily stavbu i se všemi uvnitř. Klára otevřela oči, aby dále neviděla plameny sahající až k nebi a neslyšela nářek lidí ve své hlavě. Jakub stál před ní a i když mu nic neřekla, dobře věděl, co udělala.
„Kdo to byl,“ zeptal se rytíř Smrti a levou ruku položil na rukojeť černého meče zavěšeného v pochvě u pasu, kterým by ve vteřině vykonal spravedlnost.
„Lupiči. Vzali vše, co mělo nějakou cenu a potom zapálily klášter,“ lhala Klára a doufala, že Jakub lži uvěří.
Rytíř Smrti v duchu proklel ony žháře a přísahal jim, že pokud mu některý z nich zkříží cestu, bude pro ně smrt vysvobozením z muk, která jim způsobí. Pak se Jakub otočil k Tamiru a vydal se vpřed. Nehodlal zůstat v troskách, které mu způsobovaly tolik bolesti ani minutu.
Klára vyšla hned za ním, ale pak najednou zbystřila. Vycítila z hlavního města mladého království podivné vibrace, které prozrazovali, že v Tamiru jsou mágové nebo někdo, kdo je schopný oba služebníky Smrti v davu obyčejných lidí lehce vypátrat. Přiběhla tedy k Jakubovi a chytila ho za ruku.
„Co je?“
„Musíme počkat na noc. Ve městě je někdo, kdo nás dokáže vypátrat. Musíme být opatrní,“ odpověděla kněžka Smrti.
Jakub se podíval k Tamiru. Přál si, co nejdříve splnit dohodu se Smrtí, která by jemu i Kláře navrátila život, ale věděl, že ani oni dva s ohromnou mocí nejsou nesmrtelní. A tak se zastavil a řekl: „Dobrá, počkáme na noc, ale co do té doby budeme dělat?“
Kněžka Smrti si stoupla před Jakuba a pohlédla mu do očí. Jediným pohybem své ruky rozepnula sponu u svého pláště a nechala jej spadnout na zem. Potom muže před sebou dlouze a něžně políbila. Když spojení rtů přerušila, tiše zašeptala: „O něčem bych věděla.“ Pak rozepnula další spony na svém koženém brnění a uvolnila své krásné tělo ze sevření nepohodlného oděvu. Potom se s rytířem Smrti poprvé milovala a dala průchod veškerým citům, které v říši mrtvých po celá dlouhá léta musela skrývat.


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.06.2008, 18:14:54 Odpovědět 
   Ať se mládí vydovádí a být znovu živým a při síle? Tvé hrdince se vůbec nedivím, ale pokud jim vše fungovalo, proč si nezašpásovat? I když, také mě to trochu zarazilo, jenomže, když je fůra času a láska až za hrob, potom musí všechno stranou a Smrt je od nich pěkně vzdálená a vlastně jsou již mrtví (nebo snad nemrtví?)... Omlouvám se, jinak se těším na pokračování! Zatím nemá sílu číst předešlou ságu a tak se spokojím s touto! Hezký den! ;-)

P.S. Kdyby tak rytíř věděl, kdo ten klášter zapálil... Asi dám také Dvojku! Jenomže jako povzbuzení to patrně stačit nebude! Tak jo, dám Ti Jedna mínus (jako čtenář Jedničku) ať se práší za kočáry, ať neřekneš, že to nestojí za další pokračování, ale věřím, že bys pokračoval i s horší známkou! ;-)
 m2m 03.06.2008, 14:22:35 Odpovědět 
   Ahoj!
Předem řeknu, že nechápu tu anotaci. Jak "nechutná"? Z toho jsem fakt zmaten.

Dál.
"...lesů, které byli míceny..." = správně užiješ ypsilon v "míceny", takže bys měl správně užít ypsilon i v "byly" ;-)
Tohle souvětí celé bych i celou pokrátil - podívej se, kolik je v něm vět a jak neobratně jejich rozestavení působí. Máš v něm plno vedlejších vět začínajících "které" nebo "jež", zkus si to přečíst nahlas a řekni mi, jestli Ti to sedí. Mně nikoliv. Osobně bych souvětí pokrátil.

třemy = třemi

...služebníci se zhmotnili, tak proč následně píšeš, že se "nadechly"? Tyhle chybky prameni z nepřečtení si textu po sobě. Opravdu ano. Důkladně tak pročíst a opravit. Stejně tak čárky. Psal jsem Ti to už u Posla, oslovení se také odděluje čárkami. U Posla jsi postupně začal toto pravidlo dodržovat, bohužel, dnes je například Klára bez čárky. ("Co děláš Kláro?...")

"Jakub nebyl schopen odolávat takovému pohledu, stejně jako ani svým vlastním citům k nádherné ženě, a tak jí jen k sobě přitisknul a na okamžik zapomněl na prvořadý úkol, po jehož splnění měl on a ona dostat znovu život, který jim sama Smrt vzala, když rozkázala lichovi je oba zabít v domnění, že tak přinutí svého prvorozeného potomka, aby jí vrátil kámen Smrti, bez kterého neměla v řiši živých žádnou moc."
= fuj! Zkrátit! Tohle je přímo ohyzdné souvětí...

"Ale nebylo pro ně na vybranou, jejich láska jim v tom dávala sílu avšak i důvod pokračovat."
= osobně tu nevidím důvod k užití spojky negující. Totiž "avšak" vyjadřuje, že část po něm následující je v rozporu s tou částí předcházející. Jako by jejich láska byla důvodem, proč nepokračovat, avšak byla důvodem, proč pokračovat. Jestli mi rozumíš... Staré dobré "a" se mi zdá mnohem variabilnější.

"...necelou míly..." = míli (dle vzoru růže <-> necelou "růži" )

Jakub s Klárou se prodralI - neboť jakmile je ve skupině byť jen jeden chlap, stává se skupina životnou a podle toho také vypadá koncovka slovesa.

Čárky jsem zmínil. To je opravdu potřeba se naučit nebo si najít někoho, kdo Ti to opraví. Vypisovat je by bylo nadlouho, vznikl by komentář delší, než Tvé dílko.

Takže kolem a kolem, bohužel, kvůli kvantu chyb, netrpělivosti při psaní i následném čtení, stylisticky neobratně postaveným souvětím a bohužel i v tomto díle absenci čehokoliv zajímavého (kromě scénky s vypálením kláštera, ta slibuje pěkně akční odvetu) sáhnu ke známce dvě. Nejspíš bych měl kvůli tomu všemu jít ještě níž, ale řeknu to narovinu:
Pro Posla Smrti a jeho pokračování budu mít prostě nejspíš slabost :-)

Příště si dej víc záležet na opravách!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Hra temnot - Pr...
walac
Samuel - II. ka...
Nicolas
2. Jak se jmenu...
Kittanya
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr