obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Přijď království tvé ::

 autor Leontius publikováno: 07.06.2008, 22:17  
Rozepsáno kdesi večer v sobotu na Štramberku. Oblečený v historických hadrech a s mečem za zády popadl jsem psací potřeby a pustil se do tohohle. Třeba se to bude líbit. Není to nc úžasného a vzhledem k současným technickým potížím, které mě v současnosti obklopují, je to zkontrolováno jen zběžně. Ale možná v tom něco najdete...

P.S. Není to historická povídka, přesože se tak může tvářit. Záměrně jsem se vyhnul uvádění nějakých údajů jako je letopočet, místo nebo jména. Spíše je to o mém názoru na náboženství. Doufám, že nikoho příliš nepobouřím.
 

Přijď království tvé

Pouštní slunce žhnulo na obloze, nemilosrdně vysílalo své paprsky a krutým žárem spalovalo vše, čeho se dotklo. Vzduch byl nehybný a zatuchlý. Plíce se vzpouzely i pouhé snaze o nadechnutí. Kolem dokola se rozkládaly pískem omleté skály a vrcholky pouštních dun. Nehostinné místo, nevhodné pro život.
A přesto zde vládl čilý ruch. Písek téměř nešel vidět, byl zakryt hromadami předmětů všech možných barev a mezi nimi se v početných skupinách proplétali lidé. Hlavy měli skloněné a tělo úpělo únavou. Přesto šli za svým cílem a na potkání si gratulovali k výtečně odvedené práci.
Život a smrt. Dva odvěcí nepřátelé a zároveň neodluční jako dvojčata. Nikdo nemůže popřít ta tenká pojítka, která je spojují. Mezi nimi je i víra. Víra, která lidem ponouká vznešené ideály, vštěpuje jim morální hodnoty a snaží se vytvořit lepší svět. Jaká to oslava života!
Víra musí být pevná. Pro víru je nutno se obětovat. Ve jménu víry položíme na oltář i náš největší poklad – lidskost. Stejně jako si přestaneme cenit vlastního pozemského života, přestáváme si cenit života bezvěrců. Přineseme jim smrt! Bídně zhynou ve jménu Pána! Uzurpují si Svatou zemi a naše nejsvatější památky. Nemají na ně žádného práva, to náš Bůh zde panuje! Ve jménu Ježíše Krista!
Tyto myšlenky doposud držely na nohou ty zubožené trosky, proplétající se hromadami mrtvol. Bez nich by tito svatí bojovníci již dávno padli vyčerpáním, ale takto se z nich stali stroje na zabíjení.
Bitva již skončila. Bezvýznamná šarvátka několika set křižáckých válečníků s početným muslimským oddílem. Na nohou už nestál žádný z bezvěrců, ale řinčení mečů a řev umírajících stále zněly v uších Evropanů.
Zohavená těla se kupila všude kolem, pomalu se pokrývala prachem a splývala s pouští. Už nepřipomínala lidi. Na kůži jim ležela odpudivá směsice krve a písku, údy jim drtily těžké kusy železa, které je dostatečně neochránily před smrtícím úderem. Bůh své bojovníky upomínal, že každé vítězství je zároveň obrazem zkázy a zmaru.
Naprosto vyčerpaní vojáci stále cítili potřebu postarat se o své zraněné kamarády. Nebylo možné tím pletencem lidských těl volně procházet. Hromady mrtvol tvořili dokonalé barikády. Přeživší se orientovali jen pouze sluchu. Vzdechem se nesly dušené steny, nebo zoufalý jekot, pozvolna přecházející do chrapotu a nakonec do hrozivého ticha.
Jen občas bylo možno zaslechnout potlačovaný pláč rytíře, který našel svého nejlepšího přítel těžce raněného, nebo naopak kletby těch, jenž našli raněného saracéna a ukončovali jeho život mečem.
Také přísný křižácký velitel se zachoval, jak se sluší na šlechtice. Ve své zbroji, jenž už dávno ztratila onen kouzelný lesk, kráčel pouštní pánví, kde se střetly osudy jeho lidí s osudy nepřátel. Byl také unavený a především znechucený. Ten hloupý, koktavý písař po jeho boku jen hleděl a nic nepsal. Proč taky? Kdo by si kdy chtěl vzpomenout na tuhle zbytečnou bitvu, kde se křižáci jen s vypětím všech sil vyhnuli porážce?
Zatímco se ve své mysli zaobírá chmurnými myšlenkami, klopýtne a jen pohotový písař ho včas zachytí. Velitel ho hrubě odstrčí. V zarostlé tváři mu hraje zlostný výraz. Taková ostuda. Pohlédne na zem a spatří tělo muslimského válečníka. Bohatě zdobená šupinová zbroj prozrazuje vysoce postaveného šlechtice. Zakřivenou šavli dosud svírá v prstech a je pokryt krví od hlavy až k patě. Kolem něho leží spousta mrtvých křižáků. Velitel polituje svých statečných mužů a neuctivě plivne na mrtvého saracéna. Aby potupu dovršil, kopne do těla špičkou boty.
Muž nepřítomně zasténá a nepatrně pootočí hlavou. Velitel chvíli zaraženě hledí na bojovníka, pak pomalu stáhne rukavice a se zafuněním poklekne. Dva prsty přiloží muži ke krku a na chvíli se zamyslí. Pak se mu rty roztáhnou v úsměvu a oči zajiskří. Krutost v jeho tváři je zřejmá. Hbitě se narovná a zavolá na dvojici rytířů s nosatkami.
O chvíli později je už zajatec nesen v řadě za ostatními nosiči. V jednom bodě se ten lidský had dělí. K táborovým stanům zamíří jedna větev, zatímco druhá zatočí do stínu drobné rokle. Kdesi mezi kameny se ozývají nárazy lopaty do nepoddajné půdy a stloukání křížů. Tam míří ti méně šťastní rytíři, ti jejichž duše je již na cestě k Bohu. Ostatním je ještě souzeno žít, dokud je nezabije infekce či nějaký další muslim. Těla saracénů jsou po prohledání a okradení ponechána na bojišti. Ať si poušť své děti ponechá. Jen jeden jediný z nich má jiný osud. Ke své smůle je odváděn v zástupu živých rytířů.

V Ikrimově rozbolavělé hlavě stále doznívaly poslední okamžiky boje. Matně si pamatoval, jak se na jeho patrolu řítí křižácká jízda, celá zakovaná do železa. Ten dunivý náraz, kdy těla létala vzduchem a umírající koně se vzpínali. Jezdci padali ze hřbetu a záhy byli rozdrceni svými zvířaty nebo podříznuti. Viděl několik obrněnců, kteří se ho snažili obklíčit. Spolehnul se tehdy na své mistrovství s šavlí a spoustě z nich zasadil smrtící úder dřív, než si stačili všimnout, že muslim zahnaný do kouta útočí. Přesto nemohl odolat úderům těžkých mečů. Jeho zbroj se tříštila a on ucítil zničující bolest. Pamatoval si ještě, jak klečí a vysílá poslední myšlenku k Alláhovi. Brzy se s ním shledá. Dostál své víry.
Horečnaté sny se začaly rozplývat. Ikrim zalapal po dechu a otevřel oči. Tma. To není možné! Takhle nemůže vypadat ráj! Znejistěl. Dostal se vlastně do ráje? Zajisté! Vždyť se řídil slovy Muhammadovými, jenž jsou sepsána v Koránu.
Začal rychle přemýšlet. Neprovinil se snad někdy? Pocházel z bohaté rodiny obchodníka. Byl pyšný na svůj původ, ale nikdy neopomněl darovat něco ze svého majetku potřebným. Vzpomínal si, jak ho matka vedla k soucitu a k lásce k bližním.
Nikdy nezapomněl na ty procházky po rušných tržištích, kdy mu do dlaně vtiskla trochu mincí, aby s nimi naložil jak uzná za vhodné. Jeho veselá dětská dušička se vždy rozjařila a očička začala prohlížet drahé zboží vystavené okolo. Pak ovšem uslyšel matčin laskavý, ale zároveň neoblomný hlas recitující posvátné verše:

Víš ty vůbec, co je to stezka vzhůru vedoucí?
Otroka propuštění
Či v den hladu nakrmení
Sirotka příbuzného
Či chudáka nouzí trpícího

Ano, tady byla správná cesta, být dobrý a laskavý. Malý chlapec zapomněl na své ješitné potřeby a peníze věnoval otrhaným dětem, hrajícím si opodál.
K víře ho nabádal jeho starý otec. Bohabojný muslim, vlídný a přitom velmi schopný muž. Patřil mezi tu hrstku, která v dnešních časech stále znala slova Koránu zpaměti. Byl na to nesmírně hrdý a povzbuzoval i svého syna. A tak se mladý Ikrim každou noc modlil k Alláhovi a zcela se oddával víře. Podnikl hidžru do Mekky hned několikrát, dokonce tam odnesl i svého stárnoucího a těžce nemocného otce na ramennou, tak kde se stala chyba?
„Nejsem mrtvý.“ Ujistil se nahlas a v tu chvíli pochopil. Ucítil nejen své dlouhé, zpocené vlasy, které se mu lepily na tváře, ale také zranění z boje. Celé jeho tělo bylo pokryto podlitinami a rankami. Někdo je narychlo ošetřil a vyčistil. Na boku ho něco nesnesitelně bolelo. Pokusil se pohnout, ale okamžitě vykřikl a zkroutil se bolestí. Byl svázaný a při jakémkoliv pokusu o útěk se mu hrubý provaz zaříznul do ošklivé, rozšklebené rány na pravém boku. Svezl se na vlně bolesti. Oči měl rozšířené bolestí ztěžka dýchal. Teď viděl tu jemnou škvíru ve stanovém plátnu, kterou zde prosvítalo světlo. Jeho výkřik byl velmi hlasitý a určitě přilákal pozornost. Někdo přicházel.
Mnich si nervózně poupravil svůj hábit a následoval křižáckého velitele. Neměl rád toho násilnického hromotluka, jenže ještě více nenáviděl tu nevěřící verbež. Ty ukrutné běsy prohánějící se za zdmi Svatého města a vzývající svého falešného Boha. Michael byl křesťan stejně jako všichni tihle rytíři. Nemusel souhlasit s jejich metodami, ale jeho povinností bylo pomáhat svým bližním na jejich cestě. Přesto se mu asistence u výslechů příčila.
Jeho neklidná mysl se zatoulala domů, zpátky k počátkům. Narodil se v chudé rolnické rodině. Přesto si žil spokojeně, nevnímal tu nouzi, která ho obklopovala a užíval si prostého života. Rodiče ho vychovávali v křesťanské víře. Těch pár soust k večeři předcházelo předčítání z Bible a krátká modlitba. Malý Michael se tehdy v duchu usmíval, složitá slova se symbolickými výrazy na něj tehdy příliš nepůsobila. Přes den se věnoval běžným trampotám a večer si doma hrál na slušného hocha.
Jednoho dne byl však přistižen při krádeži v drobném krámku s ovocem. Brunátný obchodník ho pronásledoval po ulici a proklínal ho. Byl však příliš tlustý a mladík se mu snadno ztratil. Tím ovšm trápení neskončilo. Otec se toho dne vrátil z pole a mladíkovi vynadal za jeho chování. Sám je teď ve vesnici považován za špatného otce, který nevede své děti k pravé víře. Pak Michaelovi oznámil, že druhého dne ho odvede k rychtáři a předá spravedlnosti.
Matka v průběhu celé hádky jen mlčela a ušlápnutého mladíka sledovala. Nevypadal vyděšeně ani rozzlobeně. Byla zklamaná až do hlouby duše a to Michaela děsilo nejvíce. Nevydržel to napětí a v noci utekl z domu. Chtěl se vyhnout spravedlivému trestu, jenže tím přivolal mnohem horší trest. Boží trest.
Když se po několika dnech hladovění a strádání vrátil kajícně domů, zjistil, že vesnice byla zasažena morovou ránou. Jeho rodičům už nebylo pomoci, podlehli Černé smrti a on sám zůstal naživu. Uvědomil si, že to je teď jeho úděl. Nést si svou vinu až do konce života.
Zbědovaného Michaela se ujal potulný kněz. Našel ho, jak pohřbívá své rodiče a zželelo se mu otrhaného mladíka. Michael neustále projevoval jakýsi smutek a touhu kát se, což kněze přivedlo na nápad dát mladíka do kláštera.
Michael se chytil této šance a pilně se věnoval odříkání a studiu. Několik let věnoval svému vlastnímu přepisu Bible a našel pravou víru. Činil jen to dobré a čestné. Každé přikázaní přísně dodržoval.
Uplynula spousta let než Michael poznal faleš a nenasytnost systému ve kterém žije. Feudálové neustále toužící po moci a hrabivá Církev, která pro peníze udělá vše. Jak mohl v takovém prostředí dosáhnout odpuštění po tak strašném skutku? Musel udělat něco více.
Na počátku studií u sebe objevil talent pro jazyky. Nedělalo mu zvláštních obtíží naučit se základy cizí řeči a byl za to velmi ceněn. Díky podpoře svých přátel si našel cestu do Svaté země a přidal se k poutníkům. Šel osvobodit Kristův hrob a přiložit ruku k dílu v boji proti bezvěrcům. Byl odhodlaný svou věrností a odvahou zaštítit chrabré rytíře. Právě teď musí dokázat svou loajalitu.
Velitel se zastavil a pohlédl na Michaela. Šedivé oči se do mnicha zabodly jako nože a křižák procedil skrze zuby:
„Nechci, aby se opakovaly ty scény co minule.“
Pak se otočil a vkročil do stanu. Vpustil dovnitř zároveň něco světla. Michale se díval na jeho mohutná záda. Nesnášel toho chlapa. Jenže na jeho kdysi bílém plátěném přehozu se skvěl znak kříže. Přestože byl už značně zašlý a potrhaný, stále tam byl. Byl to Kristův válečník a Michael ho musel následovat. Povzdechl si a vkročil do stanu.

Vězeň spatřil své mučitele a začal se neklidně vrtět. Ostré světlo ho téměř oslepilo a některé rány začaly opět krvácet. Mnich, kráčející za křižákem, se na chvíli zarazil a zhluboka se nadechl. Pak sklonil hlavu a postavil se po boku velitele.
Kžižák se rozkročil nad zajatcem a hrdelním hlasem pronesl několik slov. Mnich je nevýrazně tlumočil zajatci. Sdělil mu, že jeho lidé byly poraženi a jeho samotného čeká smrt.
Saracén to vše tiše vyslechl. Nedal na sobě zdát, že by na něj výhružky udělaly nějaký dojem. Byl už stejně na pokraji svých sil a pomalu umíral.
Křižák se zamračil, když spatřil zajatcovu netečnost. Šlehl pohledem po mnichovi a chraplavě vyslovil několik dalších slov.
Mnich je opět přeložil. Požádal zajatce o několik strategicky důležitých informací. Pohyb nepřátelského vojska, plány, počet mužů a spoustu dalších. Pak vyčkával. Zajatec ani nepozvedl zrak. Jen zíral do země a na špičky velitelových bot. Nastalo napjaté ticho. Bylo slyšet jen těžké vězňovo oddechování a funění starého křižáka. V místnosti to páchlo potem, výkaly a strachem.
Křižák se začal neklidně ošívat. Pak nahlas vyštěkl, aby mnich svou otázku opakoval. Stalo se, jenže vězeň stále hleděl do země. Tentokrát už veliteli došla trpělivost. Prudce vykopnul pravou nohou a zasáhl saracéna do obličeje. Ozvalo se křupnutí a vězni se zlomil nos. Začal prudce krvácet. Hromotluk mu však nedal oddechu. Uchopil ho svou tlapou pod krkem a zvedl ze země. Polámané tělo se svíjelo bolestí a velitel hodil zajatcem na druhý konec stanu. Saracén dopadl na zem a ani se nehnul.
Velitel se otočil na mnicha a třásl se zlostí. Chtěl svému společníkovi přikázat, aby znovu položil vězni otázku, jenže mnich byl bledý jako stěna a držel se podpěry stanu. Násilná scéna, která se před ním odehrála, ho přivedla na okraj mdlob. Nedokázal snést pohled na tu spoustu krve, nemohl slyšet to praštění kostí a ječení týraného člověka. Křižák zrudnul. Ten hloupý pánbíčkář ho zase zklamal! Nic nevydrží. Do pekel s touhle verbeží! Ruka mu sklouzl k dýce u pasu a vykročil k vězni. Ten opět nabyl vědomí a snažil se zvednout hlavu ze země. Mnichovi se mezitím podlomily nohy a před očima se mu zatmělo.

Ikrim přicházel o rozum. Bolest byla nesnesitelná. Úlomky kostí mu trhaly stěny orgánů a krev z něj tekla proudem. Vidění se rozplývalo a myšlení se dalo na ústup. Rozeznával jen nejasnou siluetu mnicha, který omdlel a objemný černý stín s dlouhým nožem v ruce. Pomalu se blížil. Mladý muslim se pokusil odplazit z dosahu, ale přivodil si jen další výbuch utrpení. Tentokrát byl úplně vyřazen a oči odmítly dál sledovat blížícího se křižáka.
Ponořil se do tmy plné bublavých a škrábavých zvuků. Smysly už vypovídaly poslušnost a mozek zpracovával zkreslené a falešné zprávy. Smrt už stála za dveřmi a natahovala své kostlivé prsty po klice. Ikrimův konec se blížil a nebude to vznešená smrt v bitvě.
Proč? Proč mě Alláh opustil? Jak může jediný bůh dopustit, aby tihle nevěřící dokázali tak snadno zvítězit nad námi, nad lidmi spravedlivými a ve víře pevnými? Ikrim věděl, že v Soudný den pohltí tyhle falešné lidi ohnivá propast. Že upadnou do jámy, kde budou drceni kameny a stravováni pekelnými plameny. Ale jak může Alláh dopustit, aby znesvětili jeho svatostánky, aby nejvěrnější takhle trpěli? V posledním záblesku vyslal tuto myšlenku k nebesům. Ptal se svého Boha a očekával odpověď.
Náhle se v temnotě zablesklo a Ikrim Ho spatřil. V prvním okamžiku se mu rozbušilo skomírající srdce a do nevidoucích očí vstoupily slzy radosti. Stála před ním vznešená bytost, zářící a nesmrtelná. Moc a důstojnost z ní jen čišely, stejně jako laskavost a shovívavost.
Jenže pak Ikrim znejistěl. Prohlédnul tu masku a spatřil skutečnost. Uviděl bezmocnou bytost, která byla nikým a zároveň všemi. Viděl skutečně jediného Boha. Viděl Jehovu, Alláha i božstvo křesťanské. On byl ztělesněním všech těchto entit. Všichni uctívali toho jednoho a snad právě proto se vytratila ta iluze moci. Ikrim už viděl jen ubohou bytůstku, vetchého staříka, který byl vláčen za splašeným vozem. Všichni kráčeli, bojovali a umírali pod jeho jménem, ale nikdo se na něj neohlížel. Ideály, myšlenky, dokonce i samotná pravda zůstaly zapomenuty a skryty v tomto okamžiku. Věřící věřili, jenže jen ve falešné myšlenky, které sepsali jiní lidé. Už se neuctíval Bůh, už se uctívaly slova zapsaná do rádoby svatých knih. Boha nikdo nehledal. Všichni ho měli doma. Všichni měli doma zmanipulované a dvojsečné texty, které si vykládali podle potřeby. Žili ve lži, kterou nazývali svatou pravdou. Všichni do jednoho.
Z té příčiny byl On tak smutný. Zrazený a opuštěný. Už ho nikdo nenásledoval. Jeho děti mezi sebou bojovali, všichni ve jménu svého otce a pro jeho slávu. Ne, tohle není sláva. Tohle je zbytečný masakr plný nedorozumění a slepé víry. Tohle se nemělo stát, ale bylo už příliš pozdě.
Bůh se na Ikrima smutně usmál a natáhl ruku. Ikrimovi z hlavy vyprchala slova, kterým až doposud bezvýhradně věřil. Teď viděl pravdu a děsil se skutečnosti.
V tom oba vyrušil hlas odněkud z temnoty. Byl tichý a vyrovnaný. Michael, kterého bezvědomí přivedlo na samý okraj šílenství, viděl to samé co Ikrim. Věděl toho, koho považoval za otce Ježíše Krista a uvědomil si tu křivdu, kterou se na něm celý život dopouštěl. Kdesi v temných zákoutích své mysli obviňoval Boha za ten strašný a nemilosrdný trest, který uvalil na jeho rodinu. Ted viděl, že se mýlil. Ten trest přivolal on sám. Ano, skrze moc této bytosti, ale také skrze pokroucenou a falešnou víru. Zločin a trest. Božstvu nepřísluší rozhodovat a trestat v pozemských záležitostech. To přijde až v Soudný den.
Michael se začal modlit:
„Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé…“

„Přijď království tvé…“ zopakoval a pohledl na Boha. Ten jen přikývnul a otočil se na Ikrima. Muslim chvíli váhal a pak tiše dodal:

„Bismi lláhi r-rahmáni r-rahím *
Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého,
Milosrdnému, slitovnému
Vládci dne soudného!“

Při posledním verši postava opět přikývla a smutně se usmála. Soudný den. Pak mávla rukou a oběma zmizela. Ikrim a Michael jen zděšeně zírali na následující scénu.

Křižák se mračil, když viděl jak zajatý saracén otvírá ústa mumlá slova ve své mateřštině. Ten zatracený mnich byl v bezvědomí, ale co když zajatec právě vyzrazuje nějaké tajemství? Sklonil ruku s dýkou a otočil se k východu ze stanu. Slyšel nějaký podezřelý zvuk.
Náhle ho strhnul k zemi neuvěřitelně silný poryv větru. Dopadl ztěžka na písčitou půdu a stan byl v mžiku roztrhán na kusy. Mohutná pouštní bouře se proháněla táborem. Veliteli se podařilo postavit a rozhlédnout se. Doposud modré nebe se zatáhlo. Křižák vůbec nic nechápal. Zablesklo se, rudý výboj protrhl mraky a začalo pršet. Tentokrát však pršel oheň a začal spalovat panikařící rytíře. Umírali v strašlivých bolestech. Velitel nevydržel ten pohled a otočil se na útěk.
Vrazil však do něčeho ohromného a šupinatého. Tyčila se nad ním mohutná šelma se spoustou hlav a stočených rohů. Z rozšiřujících se nozder stoupala síra a oheň. Země se otřásala pod jejími kroky a dračí oči planuly. Ostré drápy a zuby se nepřirozeně leskly. Otrlý křižák překonal hrůzu a těl mečem. Ostrá čepel dopadla na krk bestie a uťala jednu z jejích hlav. Než se však stačila dotknout země, nahradila ji jiná.
Velitel znal Janovo zjevení a pochopil s čím má tu čest. Na nebi spatřil anděly s planoucími meči, kteří pobíjeli každého, kdo se postavil na odpor. Hory v dáli vybuchovaly a převalovaly se z místa na místo. Země se otvírala a vyvrhovala těla, jenž v ní ležela už stovky let. Z nedalekého bojiště se blížil zástup mrtvých saracénu. Všichni povstali a vydali se zahubit živé. Pak přijde soud.
Velitel upustil meč a padl na kolena. Ústa se mu otvírala a zavírala naprázdno. Nevěděl, jak se před Bohem ospravedlnit a za co vůbec se ospravedlňovat. Šelma natáhla pařát a pouhým pohybem křižáka rozdrtila. Zbroj zaskřípěla a písek se zbarvil krví. K letícím andělům se mezitím přidala horda děsivých džinu, ozbrojených šavlemi. Strašlivé bytosti, bok po boku s anděly, dorážely zbývající křižáky. Hned dva soudné dny na jednom místě, v několika minutách…

Brzy zde zůstala už jen poušť a těla zohavená k nepoznání. Spálené kusy masa, rozházené po okolí skýtaly mnohem hrůznější pohled než včerejší bojiště. Už nebylo možné rozpoznat znak kříže na oděvech mrtvých rytířů. Nebylo možno rozpoznat, kdo je bojovník Krista a kdo uctívač Alláha. Všichni zemřeli jako pouzí lidé, bez ohledu na svou víru. Bůh se je vezme všechny, nepotřebuje je třídit.
Zůstal zde jen jediný živý člověk. Michael se zakuckal a ztěžka se postavil. Oprášil ze svého hábitu písek a rozhlédl se. Neutrpěl ani škrábnutí, jeho oděv nebyl propálen. Dva metry od něho leželo tělo Ikrimovo. Byla to jedná mrtvola, která nebyla zohavena. Mladý saracén podlehnul svým těžkým zraněním.
Mnich s námahou vykopal hrob mezi hromadami spečených mrtvol a Ikrima do něj uložil, stejně jako kdysi své rodiče. Pak ho zasypal, ale nenamáhal se s výrobou kříže. Ani se nepomodlil. Nevěděl ke komu a jak. Našel Boha a ztratil víru.
Ne, neztratil. Jen opustil ta falešná přikázaní. Bude se řídit svým rozumem hledat pravdu. Bude se vyhýbat lžím a všem náboženstvím. Každý ať věří sám v sebe a pokud existuje Bůh, bude všechny věřit stejným metrem, bez ohledu na vyznávané náboženství. Pak Michael uchopil těžkou hůl a opustil tenhle kousek světa, který zažil Apokalypsu dřív než měla skutečně přijít.

Křižáci našli ono místo o pár dní později. Zhrozili se nad tou zkázou a rozhodli se o ní nešířit. Nemohou přece přiznat, že na Svaté vojsko udeřil Boží trest. Nikdo se o tomto nedozví.
Vojevůdce zrovna dopsal dopis adresovaný králi, ve kterém sděloval, že předvoj jeho armády se ztratil v poušti a pravděpodobně všichni zahynuli. Pak dopis zapečetil a předal kurýrovi. Opřel si hlavu a povzdechnul si. Snad mu Bůh odpustí tuhle lež. Pak se natáhl po dalším lejstru. Byl to rozkaz k popravě nějakého šíleného mnicha. Blázen pobíhal po táboře a mluvil cosi o pravém, skutečném Bohu. Jednoznačně kacíř a musí být upálen. Vojevůdce bez rozmyšlení podepsal papír. Pryč s bezvěrci.


* tzv. „basmala“ – úvodní verš každé súry v Koránu, překlad: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.“


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 42 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Mab 24.05.2009, 20:27:30 Odpovědět 
   Tak jsem si dala čas a nechala si to lehce projít hlavou (netrvalo to zas tak dlouho, ne?).
Není to napsané špatně, je to dokonce velmi dobré, ale co se týče obsahu… Jak sám píšeš, je to o tvém názoru na náboženství. Je to tudíž subjektivní a poněkud účelné. Svému záměru podřizuješ ostatní skutečnosti, něco vyzdvihuješ, o něčem se nezmiňuješ vůbec. To je samozřejmě u psaní normální jev =) jenže já to pořád musím srovnávat s tím, jak bych to napsala nebo nenapsala já (mimochodem, dvě odlišné věci se nemají srovnávat), protože je to docela „ožahavé“ téma.
Křižácké války bývají obecně užívány jako perfektní kulisy pro rozehrání myšlenkového střetu dvou velkých náboženství a kultur. Tys je využil dokonale, možná až moc – u toho propojení v bodě Apokalypsy jsem malinko škytla. Možná to bylo tím, že se tam ten Soudný den prostě zjevil moc náhle a já byla jako čtenář nepřipravená na takové vyústění =)
Svým způsobem tady existenci Boha připouštíš, ale paradoxně ho stavíš do role toho nejubožejšího z nás. A tak to, myslím, není. Ubozí jsme my, pokud věříme v nějakého Boha ověšeného obluzujícími nesmysly, nikoli Bůh sám. Zvláštní je ten konec s mnichem, který se rozhodl řídit se svým rozumem. Znamená to, že za naším rozumem už nic dalšího, vyššího neexistuje, anebo ano a pouze rozumem k tomu můžeme dospět? Vždyť to byl právě lidský rozum, kdo udělal z náboženství nástroj k válčení a sporům. Lze se pak rozumem řídit a důvěřovat mu, jako nejvyšší instanci?
Rozhodně je tahle tvoje povídka skvělým podnětem a já zase budu přemýšlet o této věci v poněkud abstraktnější rovině…
 ze dne 26.05.2009, 21:58:41  
   Leontius: Tak já si to taky nechal projít v hlavě :-). Máš tam důležité postřehy... díky.

Subjektivita: S tím se nedá nic dělat, bylo to ožehavé téma a myslím, že objektivně s vírou nakládat nelze.

Apokalypsa: Ta pro mě byla výchozím motivem. Zejména tedy srovnání Apokalypsy v Bibli a v Koránu. Proto tedy i ono "kýčovité" prostředí.

Ale hlavně mě podnítilo tohle:

"Znamená to, že za naším rozumem už nic dalšího, vyššího neexistuje, anebo ano a pouze rozumem k tomu můžeme dospět? Vždyť to byl právě lidský rozum, kdo udělal z náboženství nástroj k válčení a sporům. Lze se pak rozumem řídit a důvěřovat mu, jako nejvyšší instanci?"

- o tom se dá dlouze polemizovat. Dalo by se to vyložit i tak, že Bůh (nebo jakýkoliv ideál, osvícení, nejvyšší instance apod.) je samotným rozumem nebo dokonce jeho podmnožinou. Avšak je na ní nános právě onoho "civilizačního odpadu", který činí Boha nedostupným. No můžeme o tom ještě někdy pokecat, bylo by to zajímavé :-D
 Tracy Harper 18.04.2009, 13:32:07 Odpovědět 
   No, našla jsem tam pár chybek, ale napsané je to dobře :)

Jinak zajímavé myšlenky. Sama jsem kdysi byla věřící, i když postupně mi došlo, že jsem na tom byla podobně, jako Michael, když byl kluk. Důležitá slova, ale nevěděla jsem pořádně, co znamenají. Prostě jsem k tomu byla vychovaná.

Ale tenkrát i ted si říkám, ať každý věří, čemu chce, nikomu jeho víru neberu, jenom ať mi ji nevnucuje.

A zajímalo by mě, proč se lidi kvůli své víře zabíjejí a jestli si někdy uvědomí, že tím nic nevyřeší. No, snad jo. Někdy.
 Tuax 12.10.2008, 19:59:01 Odpovědět 
   jasný a úderný text, vystihující tvůj postoj. Přesto kdyžbych se nad tím měl zamyslet do hloubky... Podotýkám četl jsem Bibli i Korán, oboje už ale velmi dávno. A i jiné texty, ale jsem stále nevěřící v tento způsob víry.

Vybíráš si jen určité věci a ty v rámci příběhu zveličíš vydáš na odiv a k zamyšlení. Taky způsob. Jenže to je jako přimět někoho, aby uzavíral názor jen na základě toho co mu předkládáš. Ale jde to, to ano. Ale to odbíhám.

Když vezmu příběh jako samostatné dílko, bez nějakého účelu a dopadu, přijde mi hodně pěkně ztvárněné. Má to svou dynamiku a hloubku, včetně atmosféry, která prostě na člověka dolehne. Do jejich rolí by šlo obsadit mnohé jiné protagonisty, šlo by i jen prohodit jejich role, změnit dobu a čas a pořád by to bylo stejné. To o lecčems vypovídá.

Otázkou spíše zůstává, ptoč je víra, tím co lidi drží při životě i když už by měli dávno logicky umřít.
 ze dne 13.10.2008, 20:26:17  
   Leontius: Díky za přečtení. Víra je složité téma a věřit může člověk v cokoliv. Závisí jen na hloubce víry, jak mocné jsou důsledky. Já jsem "bez vyznání" :-D.
 taira 20.08.2008, 9:45:26 Odpovědět 
   Konec konců - Armageddon měla být pláň ve Svaté zemi, kde se shromáždí vojska temnot proti Bohu... :-) Nevím, jak moc vědomě či nevědomě pracuješ s tímhle prvkem ze Zjevení, ale svým způsobem to posílilo intenzitu příběhu. Rozhodně bych to brala jako dobrou interpretaci toho, co velká část křižáků v Palestině provozovala. :-D

Historická povídka? - sám píšeš, že to nic takového není, což je dobře. Na jednu stranu totiž dokážeš vystihnout atmosféru doby křížových výprav a mentalitu tehdejších lidí, ale s reáliemi je to fakt horší - mám na mysli čtení, psaní a rozšíření knih, zejména ve středověké Evropě. (ale já mám se svou pseudopersií smíchanou z počátků zoroastriánství, Achaimenovců a Sasánovců co mluvit, že... :-) )

Spojení dvou, resp. tří rovin (muslimské, křesťanské, pragmatické) posiluje atmosféru a plasticitu příběhu; závěrečné paralelní modlitby mě fakt dostaly.

"Náhle se v temnotě zablesklo a Ikrim Ho spatřil. V prvním okamžiku se mu rozbušilo skomírající srdce a do nevidoucích očí vstoupily slzy radosti. Stála před ním vznešená bytost, zářící a nesmrtelná. Moc a důstojnost z ní jen čišely, stejně jako laskavost a shovívavost.
Jenže pak Ikrim znejistěl. Prohlédnul tu masku a spatřil skutečnost. Uviděl bezmocnou bytost, která byla nikým a zároveň všemi. Viděl skutečně jediného Boha. Viděl Jehovu, Alláha i božstvo křesťanské. On byl ztělesněním všech těchto entit."
- tenhle odstavec mi strašně připomněl první ze Zeyerových Tří legend o krucifixu (tu, co se odehrává ve Španělsku v židovské komunitě). Pracuješ s velice podobným obrazem, ale ukazuješ jeho jiné úhly a nanášíš barvy odlišným způsobem. A shrnutí "Boha nikdo nehledal. Všichni ho měli doma." je prostě to, čemu se říká "ženiální".

Opravdu smekám. Takhle kdybych jednou dokázala psát...
 ze dne 22.08.2008, 10:04:35  
   Leontius: Díky za krásný komentář. Mimochodem někde jsem tuším slyšel, že v blízkosti města s názvem Armageddon měla sídlit jedna z Římských legií, která byla křesťany považována za nejkrutější. Čili že by zde byl základ pro onu zmínku?
K téhle povídce jsem si nedělal žádné "rešereše", takže hsitorická určitě není :-).
 Aenica 07.06.2008, 23:09:41 Odpovědět 
   Velmi si na tvém díle cením hlavně spojení dvou rovin - muslimské i křesťanské - které se shodnou právě v místě, které bylo oficiálě rozšířenou příčinou krusád. I když jasně vyjadřuješ svůj vlastní názor, necháváš prostor pro jiné, pouze nasměrováváš k žádanému závěru. Na krátkém příběhu jsi dokázal vykreslit charaktery a vystihnout atmosféru. Jinak v dalších bodech se opět odkazuji na kocourem roztrhaného Šímu. Alespoň prstíky mu nechal...

Jsem jen zvědavá, jak ti dál půjdou psát takto závažná témata bez čečesti...
 ze dne 07.06.2008, 23:25:10  
   Leontius: Díky, jsem rád, že se ti to líbilo, a že jsi vnímala i tu myšlenku :-) No mít při psaní po ruce Bibli a Korán není běžné, ale urrčitě to stojí za to...

Neboj, já se bez tooho obejdu :-D
 Šíma 07.06.2008, 22:53:48 Odpovědět 
   Zaujalo! Saraceni i Křižáci bojovali za svého Boha. Možná netušili, že ačkoliv má mnoho jmen, existuje snad jen jeden jediný, který se nám nikdy nezjeví, protože po nás chce víru, ne vědění jako prostý fakt! Pokud o něčem víme, pak nepotřebujeme věřit...

Celý boj se zdál být zbytečný a onen malý konec světa byl docela zarážející, ale proč by se nemohl udát? Takový malý lokální Armagedon je docela zajímavým jevem k zamyšlení. Při slově Boží zloba, nebo pomsta (za naše hříchy) zamrazí...

Možná je naším novým bohem technika, přestože lidé stále umírají z hladu a také díky nemocem, které řádí po celém světě. Pokud někdo křičí, že bůh není, možná nemá tak docela pravdu! Nechce být viděn, ale to však nevylučuje jeho přítomnost... Hezký příběh k zamyšlení!

Co se týče chybek, do očí mi padla "nosatka", patrně šlo o nosítka, dalších chybek jsem si nevšiml, trochu jsem se začetl a zadumal! ;-) Pardon!
 ze dne 07.06.2008, 23:01:25  
   Leontius: Díky za zastavení... chyb je tam vce, taky jem je teď na svém PC našel, ale v době odesílání... Nevadí, jsem rád, že se líbilo. Já chtěl taky konfontovat Islám a Křesťanství, snad to vyšlo...
 Pavel D. F. 07.06.2008, 22:16:36 Odpovědět 
   Ve jménu Boha bylo napácháno tolik zla, že se nedivím Tvému pohledu na věc a možná teď trošku lépe rozumím i příběhu Kla-stigmatu, který v současnosti píšeš a publikuješ.
Ta předčasná apokalypsa popsaná v Tvém příběhu je něco těžko představitelného, ale vyloučit podobné boží jednání samozřejmě není možné. Spíš se ale obávám, že Bůh poslední dobou rezignoval na nějakou další kultivaci světa, alespoň mně osobně se zdá, že je netečný a nereaguje na modlitby svých služebníků, ať už je jejich náboženství jakékoliv. Připadá mi, že se svět řítí kupředu nějakou setrvačností, která možná přinese ještě mnohé divy vědy a techniky, ale nakonec nás všeobecná entropie rozdrtí a naše civilizace zanikne.
Po technické stránce bych možná nějaké chyby v tomto textu našel, nejsou ale vůbec podstatné. Podstatná je výzva k zamyšlení, která snad pozorným čtenářům pomůže lépe utvářet jejich život.
 ze dne 07.06.2008, 22:51:43  
   Leontius: Díky. Ano máš pravdu a jsem rád, že teď lépe chápeš i tu moji sérii :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Brackenridgeova...
brackenridge2010
Vyděděnci - prv...
Elwig
Nový život
Robbie
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr