obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Logika věci... ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Hra se slovy...
 redaktor Šíma publikováno: 07.06.2008, 23:01  
Nehledejte v tomto šíleném dílku žádná moudra, stejně tam nejsou a nechtějte vědět, co mi řekla jedna Lžička! Proč to velké písmeno "L"? Protože ta lžička ví o psaní více, než-li já a proto zahanben tiše odcházím a přeju vám, ať se vám toto dílko alespoň trochu líbí a pobaví! ;-)
 

/Logika věci? Co na to Alenka?/

Další dílko z cyklu: „Hrátky se slovy“, které nepojednává o možných cestách, jakými se lze ubírat při tvorbě samotného děje, ať už se jedná o jakýkoliv literární žánr (bez rozdílu daného tématu). Tvorba literárních dílek je mnohdy srovnatelná s cestou Alenky v Říši divu (v Zemi za zrcadlem), kde není nic takové, jaké se to na první pohled zdá. Kde je však onen zajíc? Není tu, patrně zase někam odhopkal.

Vykašleme se na něj a jdeme tedy dál sami, snad nikde nezabloudíme... Hele, dveře! Zajímavé, okolo nich nic není a z každé strany vypadají jako obyčejné dveře, ke kterým někdo zapomněl postavit dům... Zkusíme je otevřít? Jde to docela ztuha... Skříííííp! Pro pána krále! Už dost... To je zajímavé... Vidíte to také? Zvenku jsou tyto dveře docela obyčejné, ale jen co překročíte jejich práh, ocitnete se v docela jiném světě. Alenko? Jsi tady?

/Průchody mezi světy.../

Někomu by se mohlo docela zdát, že logika (logické myšlení) nemá v literatuře místo a ve světě, kde je možné vše, včetně chůze po hlavě, nemá co dělat. Ale chyba lávky! Každý příběh musí mít svůj začátek i konec, včetně děje mezi těmito dvěma body. Představte si jednoduchý příběh jako úsečku se dvěma body: „A“ a „B“, kde písmeno „A“ označuje začátek a písmeno „B“ konec. Že to ví i malé dítě? I takový Večerníček (na dobrou noc) má svůj začátek a končí až příliš rychle, nakonec, nám se do postele ještě nechce...

Kde jsme to skončili? U začátku a konce, ano, omlouvám se, ale byl jsem někde mimo. Nebudeme se zabývat větvení příběhu a vedení více než jedné dějové roviny (bez flashbacků, tedy návratů v čase – něco jako vzpomínek, které pomáhají utvářet charakteristiku děje a postav). Máme zde docela miloučký a kraťoučký příběh:

*****


Malá dívka v červeném čepečku a červených šatečkách kráčela obutá do červených sandálů lesem. Bylo hezky, sluníčko docela připékalo a tak byl v šeru lesa pod korunami obrovských stromů příjemný chládek. Pěšina byla pěkně vyšlapaná a dobře znatelná a ani oné malé dívčině se nechtělo sejít z této cestičky, kdo ví, jaká nebezpečí číhala za prvním keříkem, nebo kmenem stromu? Ano, tušíte správně, ona dívčina se jmenovala Karkulka. Proč? Asi proto, že byla celá červená, na tom však nesejde.

Z čistajasna před ní vyskočil vlk. Takový postarší a vypelichaný tvor na čtyřech tlapách, s ocasem, který by si zasloužil vykartáčovat a hlavou se dvěma ušima, špičatou tlamou a nepěknými kukadly, které nevěstily nic dobrého. Vlk se otřepal a pohlédl chtivě na Karkulku. Ta leknutím uskočila a zůstala stát, sotva držela svůj košíček. Málem jej upustila a vysypala jeho obsah na zem. Neřekl jsem, že nesla košíček? Ne? Pardon...

„Kam jdeš, Karkulko!“ zeptal se jí vlk.

„K babičce!“ odsekla mu. „Vylekals mě!“

„Jsem tu od toho, abych strašil takové malé holčičky, jako jsi ty!“

„Na to si nech zajít chuť, vlku! Co chceš?“

„Co to neseš v košíčku, Karkulko?“

„Jdu k babičce, nesu jí něco k jídlu a pití, je totiž nemocná!“

„Tvá babička stůně? Jak smutné...“

„Jsi ošklivý vlku, kdybys dovolil, musím jít dál, babička na mě už čeká!“ obořila se na vlka.

„Na to, že ses před chvíli třásla strachy, máš teď odvahy dost!“ řekl jí vlk a uhnul Karkulce z cesty.

„Babička se bude bát, kde tak dlouho jsem, doufám, že už tě neuvidím!“ řekla vlkovi a pokračovala v cestě za babičkou.

„To se ještě uvidí!“ zabručel vlk a olízl si tlamu svým dlouhým jazykem. Těžko říci, zdali měl chuť na Karkulku, košík který nesla, nebo na babičku, jež ležela ve své chaloupce zachumlaná v posteli.


*****


Tady můžeme náš příběh utnout a nebudeme pátrat po tom, zdali onen vlk naši Karkuli skutečně sežral i s babičkou, nebo ne. Možná nebyl právě v tu chvíli po ruce žádný myslivec, který by babičku i s Karkulkou zachránil a vlk šel do své nory spokojeně trávit. Že jsem cynik a necita? Možná ano, ale toto je jedna z možností, jak ukončit příběh o Karkulce, který je vlastně již notoricky známý... Ale mohl by se stát i takto:

*****


„Karkulko, kam jdeš?“ zeptal se jí vlk na pěšině v temném lese.

„Za babičkou!“ řekla mu.

„A víš, Karkulko, že jsi pěkná kráva?“ uculil se vlk, pokud je to vůbec možné.

„Nejsem!“ zamračila se.

„A jsi!“ přikývl vlk.

„Ne, nejsem!“ zčervenala Karkulka a dala si ruce v bok.

„Ale jsi!“ řekl jí vlk klidně.

„Ne!“

„Ano!“

„Ne!“

„Ale ano,“ zavrčel vlk a ukázal tlapou na její ruce.

„A proč bych měla být?“ zeptala se jej Karkulka vyčerpaně s otázkou v očích.

„Vážně jdeš za babičkou? A kde máš košíček?“ zeptal se jí jen tak mimochodem.

„Já kráva ho nechala doma!“ plácla se Karkulka do čela.


*****


Je to zřejmé, postavy i děj je stejný, avšak přesto je mezi oběma příběhy dost podstatný rozdíl a tím je jiný úhel pohledu. Jak praví logika věci, ne každý začátek musí mít svůj konec a někdy je konec začátkem a samotný začátek může začínat koncem celého příběhu. Že jsem se docela zamotal ve svém zamyšlení? Ale kde že! Není to tak docela pravda...

*****


„Pusť nás ven!“ bouchala Karkulka do vlkova břicha, který se nyní podobal spíše veliké chlupaté kouli, nežli vlkovi. Ležel na zemi a snažil se vstát na své krátké nohy, ale babička s Karkulkou mu v břiše poskakovaly s takovou silou, že nemohl ani normálně chodit. Zamyšleně tedy ležel v babiččině chaloupce na zemi vedle postele a čekal, zda se náhodou u chaloupky neobjeví nějaký ten myslivec, který by jej zbavil tohoto trápení. Mít v žaludku divokou Karkuli a ještě k tomu s babičkou, to není žádná slast. Vlk stále čekal a myslivec nikde...

„Pusť nás ven!“ křičela Karkulka. „Nebo to pěkně schytáš!“

„Hm,“ vydal ze sebe vlk a na víc se nezmohl. Uběhla další hodina a stále se nic nedělo.

„Vlku, neslyšíš?“ poskakovala mu Karkulka v žaludku. „Zase jsi nás obě sežral, co na to tvůj cholesterol? Přece nechceš umřít na infarkt, nebo mozkovou mrtvici?“

„Hmm,“ odpověděl jí vlk.

„Tak nás pusť!“ uslyšel znovu onen dívčí hlas.

„To nepůjde...“ vysoukal ze sebe. „Až přijde hajný, budeme si spolu hrát na doktora a pak se uvidí...“


*****


Ano, začíná to být zajímavé. Nyní může Karkulka ve vlkově břiše vzpomínat na hezké odpoledne, kdy si to hopkala po lese a dívala se na krásné kytičky, keře a stromy kolem... Dokud nepotkala vlka, který jí začal dávat nemístné otázky a mlsně se přitom olizoval. Kam jdeš, Karkulko? A tak dále, vždyť to všichni známe! Hele zajíc? Co dělá zajíc v pohádce o Karkulce? Nic, tenhle je z jiného příběhu... Rychle za ním!

/Co se zaječí norou?/

Kde to jsme? No, vypadá to, že jsme se krapet zmenšili. Všechno kolem nás je poněkud větší, než před chvílí a zdá se, že se už dveřmi, kterými jsme sem prošli, nevrátíme zpět. Nezbývá nám, nežli skočit dovnitř zaječí chodby a doufat, že všechno dobře dopadne! Fííí, to je ale jízda, kam se hrabe tobogán, nebo horská dráha! Jen těch kořenů by mohlo být méně, jeden se každou chvíli bouchne do hlavy.

Jízda skončila a my jsme dopadli zadkem na docela tvrdou zem. Ale kde to jsme? Tohle přeci není svět Za zrcadlem? Že by šlo o červí díru mezi jednotlivými světy ve Vesmíru a ne o obyčejnou skluzavkou pana Zajíce? Zajíci, kde jsi, ty jedna potvoro chlupatá! Patrně už nejsme v pohádce... Ale kde tedy? Tady něco leží... Nějaké rozsypané a poztrácené indície! Mrkneme se na ně?

Každý příběh by měl mít určité schéma a měl by vycházet od neznámého vstříc novým a překvapujícím faktům. Pokud byste dali na začátek svého příběhu jeho pointu a vše, co mělo být řečeno, těžko by se našel čtenář, který by si vaše dílko přečetl. Nejlépe je krmit svého čtenáře pomaloučku a polehoučku (jako ježibaba v pohádce o Jeníčkovi a Mařence). On se časem chytí a pěkně nám ztloustne, uvidíte. Nemá cenu vše prozradit na začátku dílka, náš „jedlík“ by mohl odejít od hostiny a najít si jinou restauraci, kde vaří lépe!

Co to tady nevidíme? Lampa! Je stará a vypadá, že je na petrolej... Zlomená násada od lopaty, ale lopata nikde... Zrezivělý krompáč, kde je však nějaká díra? Copak je náš zajíc zlatokopem? A tady? To vypadá jako mapa... Copak zlatá horečka, ta už tu byla... Ale ta mapa je nějak divná, neoznačuje žádné místo, kam bychom měli jít. Vlastně na ní nic není, jde jen o kus zmuchlaného papíru... Ono se sice říká, že papír snese všechno, ale nebojte se, králičí, nebo zaječí bobek v něm není!

Když před sebou uvidíme dveře, první co nás napadne, je vyzkoušet, zda nejsou zamčené. Pak nám zvědavost nedá a pokusíme se je otevřít, abychom zjistili, co že je za nimi ukryto za tajemství! Možná se také trochu chvějeme strachy, ale touha po neznámu je přeci jen silnější, než naše obavy. Ale tady žádné dveře nejsou? Jen strom s dírou u kořenů, ze které jsme vyskočili a široko daleko je jen travnatá rovina s vysokými stébly, které se kolébají ve větru pod zamračeným nebem. Asi bude pršet...

Každý čtenář potřebuje ve svém příběhu nějakou myšlenku, nebo nosnou kostru, které se bude držet, aby se v ději neztratil a nepotřeboval onu lampu, která stejně nesvítí. Není nic horšího, nežli to, že se váš čtenář začne ohlížet po jiných stránkách vašeho dílka bez toho, aby jej četl hezky popořadě, protože vypadl z kontextu. Potřebuje znát postavy příběhu a postupně se seznamovat s jejich charaktery. Rozhlížet se v místě děje a žasnout nad maličkostmi... Hele, sirky! Co ty tu dělají? Ještě mít petrolej a můžeme svítit!

Samotný text by neměl být příliš těžký, aby se čtenář nemusel skrze něj probíjet, ale lehce klouzal po jednotlivých řádcích a těšil se na další události. Zamiloval si jednotlivé postavy a vžil se do jejich imaginárního života. Nebude na škodu, když si popláče nad jejich ztrátou, nebo se bude radovat spolu s nimi, ale pozor, záměrem žádného dílka není dostat svého čtenáře do blázince. Nakonec každý čtenář by měl znát onu hranici mezi realitou a světem za písmenky příběhu, který právě čte... Není však snem každého autora dostat své čtenáře do kolen?

Co se zlomenou násadou od lopaty? Šlo vůbec o lopatu? Správná otázka, položená ve správný čas! Takové nejasné indicie jen přinutí čtenáře k dalšímu čtení, aby přišel dané věci na kloub? Tajemno a napůl vyřčené otázky spolu s nejasnými odpověďmi jen nabízejí k tomu, aby se dotyčný čtenář prokousal příběhem až k jeho zdárnému konci, ale konec nemusí být jeho vysvobozením a může být nejasný a mlhavý, přestože má pointu jako dům... Je proto nutné, aby čtenář nepotřeboval onu pomyslnou lopatu a nemusel se slůvky navíc prohazovat a necítil se při čtení, jako při sklízení několika metráků uhlí, nebo koksu...

Mapa slouží k tomu, aby se dotyčný mohl zorientovat a zbytečně nebloudil. Mapa však může být slepá, tedy nemusí obsahovat popisy potoků, říček, hor a kde čeho... O to je potom těžší se zorientovat a určit správný směr. Je dobré si pohrát s představivostí čtenáře a nechat jeho myšlenky jít určitým směrem a pak mu naznačit, že byla jeho dedukce čistě mylná a že může hádat od začátku, tedy znovu se zamýšlet nad osudy hrdinů, okolnostmi děje a hledat místo, kde je zakopaný pes (tedy čistě obrazně řečeno)! I naše běžná realita všedních dnů je každým z nás viděna jinýma očima, a což pak realita fiktivního světa děje toho či onoho příběhu? Co čtenář, to jiný názor na věc, jiný přístup a jiné myšlení... Někdo se nechává unášet dějem (jako dravým proudem horské říčky), jiný čte pomalu a přemýšlí a jeho postup připomíná širokou a lenivou řeku kdesi u jejího ústí.

Co se sirkami? Zapálíme onu mapu, která je nám na houby? Nebo snad tu lampu? Sirky lze použít k mnoha účelům, lze pomoci nich rozdělat oheň, strčit je s hmoždinkou do zdi, pokud se v ní kýve, můžeme z nich postavit třeba Eiffelovku! Stejně je tomu i s příběhem, jeho dějem a samotnými postavami. A jak s tím souvisí ona pověstná logika? Příběh se přeci staví od základů, jako dům, nejprve je potřeba vybrat místo, pak vykopat díru pro základy, postavit zdi a na nich nasadit střechu, aby nám nepršelo na hlavu. Příběh musí být také správně postavený, aby se nám nesesypal jako domeček z karet a čtenář neměl pocit, že mu pořád teče za krk (o botách raději ani nemluvím)!

*****


Odněkud přihopkal bílý králík s červenou mašlí a cylindrem. Mrkl na mne svýma velikýma a černýma očima a pohlédl na zamračenou oblohu. Byl tak vysoký, že mi sahal do půl pasu. Několikrát se podrbal za uchem, div si cylindr neshodil z hlavy.

„Asi bude pršet!“ řekl mi a díval se, jak se tráva divoce vlní ve větru. Vypadala jako velké a rozlehlé zelené moře.

„Asi ano,“ řekl jsem. „Co tu vůbec děláš?“

„Nedivíš se, že mluvím?“ zapochyboval králík.

„No, trochu je mi to divné, ale ve světě fantazie je přece možné všechno!“ namítl jsem.

„A není ti trochu trapně, když chceš někomu říkat, jak by měl psát a používat svou hlavu? Stejně si to udělá každý podle svého...“ řekl mi králík, nebo to byl snad zajíc? Ono se to v tom cylindru nedalo moc dobře poznat...

„No...“ začal jsem. „Snažím se pomoci...“

„Nech je bloudit, nech je trápit se s tunami zbytečných slůvek a slov! Nech je, ať se lopotí s oním pomyslným krompáčem... Nikdo za ně nic neudělá a jen svou pílí a prací se naučí něčemu novému!“ řekl mi králík, nebo zajíc v jedné osobě. „Nemáš strach že zmokneš? Vážně ne?“

„Ale...“

„Musí si tím projít sami!“ řekl mi a odhopkal do vlnící se zelené trávy. „Je to jen na nich...“


/Co s logikou zaječí nory?/

Když si koupíme nějaký výrobek, který neznáme a neměli jsme ještě tu čest s ním pracovat, nebo jej používat, pomůže nám návod k obsluze. Začínajícím i pokročilým spisovatelům by také mnohdy pomohl nějaký ten návod, nebo slůvko, jak udělat to, či ono. Osobně jsem se musel sám prodírat tímto pro mne ještě neprobádaným světem a stále si připadám jako nějaký cestovatel, nebo objevitel, protože stále narážím na nové věci a pořád je co se učit. Ten bílý králík, nebo co to bylo, který mě zavedl až sem, to určitě věděl.

Logické myšlení a technická stavba příběhu je věcí jednou, ale jeho prožívání při tvorbě děje a postav a čtení tohoto příběhu čtenáři, je věcí druhou. Literatura je zde přeci o citech, pocitech a prožívání, pokud nejde o literaturu faktů. Jde o to, že každý autor se pohybuje ve svém vlastním a bezbřehém světě fantazie a čím jsou zkušenosti dotyčného autora větší, tím krásnější a zajímavější je tento svět. Čtenář pak tiše žasne a po přečtení toho, či onoho díla, jen zírá na obálku knihy a jméno autora...

*****


„šímo?“ ozvala se čajová lžička na mém stole, která vězela až po okraj v teplé a voňavé kávě.

„Cože?“ otáčel jsem se na všechny strany. „Co?“

„Tady, vedle tebe v tom velkém hrnku...“ ozvalo se znovu.

„Kde?“ zírám na lžičku, která na mě mrká svým velký okem. Hned na to se trochu zachichotala a nadělala v hrnku vlnky.

„šímo?“ zeptala se znovu. „Není logika jen na škodu věci, pomineme-li technickou stránku? Přeci každý alespoň trochu ví, jak postavit slova do vět, jak dát svým hrdinům život, jak rozehrát byť i ten sebelehčí děj a dovést jej do víceméně zdárného konce! Neuč ptáky létat, na to tu jsou jiní!“

„Nerozumím...“ zamyslel jsem se. Co ví lžičky o psaní? Hodí se leda tak k míchání nápojů a k jejich pití. „Cože?“

„Myšlení je to, co tvoří, šímo! Myšlení a obrazy v hlavách autorů! Až pak nastává ona chvíle, kdy musí to co vidí převést do nějaké (pro ostatní) srozumitelné podoby. Samozřejmě, že je důležité, jak se daný příběh postaví a zda odolá dešti a větru...“ řekla mi lžička.

„Poslyš, vůbec ti nerozumím!“ opáčil jsem a napil se kávy z hrnku. Lžička cinkla o porcelán a dala se do hlasitého smíchu. „A to si o sobě myslíš, že dovedeš tvořivě psát?“

„Co?“

„Nejdůležitější jsou základy, znalost jazyka a slovní zásoba. Pak je nutné mít alespoň ždibec talentu a být obstojným vyprávěčem a mít co říci!“ zamračila se lžička. „Hele, upij ještě trochu toho kafe, nebo se zalknu!“

„A dál?“ zamračil jsem se.

„Co dál?“ odmlčela se lžička. „Nekecej a pij!“

„Tak jo...“ usrkl jsem trochu kávy.

„Víc!“ řekla mi a cvrnkla mě do nosu. „Víc...“

„Jo...“ zahuhňal jsem nesrozumitelně a pořád nechápal, o co jí vlastně jde.

„Nezdá se ti, že už náš rozhovor je tak trochu mimo mísu a není příliš uvěřitelný a vymyká se běžným normál logického myšlení? Rozum je sice dobrý nástroj, ale někdy není na škodu psát také srdcem...“ řekla mi lžička. „Není to kafe moc sladké?“

„E-e!“ řekl jsem jí. „A dál?“

„Konečně v tom kafi nemusím plavat!“ oddechla si.

„Je mi jasné, že náš rozhovor je poněkud zcestný, ale...“ zamyslel jsem se.

„Lžičky normálně nemluví a nekecají nikomu do psaní!“ zazubila se lžička. „Svět na druhé straně (na papíře uprostřed slov, vyřčených a nevyřčených myšlenek) je docela jiný, než svět, ve kterém žijete! Nemůžeš nikomu nadiktovat, jak má tvořit, na to musí přijít každý sám, můžeš jen dát někomu nějakou tu radu, nebo jej povzbudit milým slovem, nebo konstruktivní kritikou...“

„Ty jsi se zbláznila!“ řekl jsem lžičce. „Jak to souvisí s tématem?“

„Blázen jsi tu ty!“ zamračila se. „To kafe bude za chvíli studené!“

„Jasně, máš pravdu, já tu mluvím s tebou, jako bys byla živou bytostí...“ souhlasil jsem.

„Nemá to v sobě žádnou logiku, že jo?“ řekla mi. „Kde jsme to skončili?“

„Studené kafe!“ mávl jsem rukou.

„Aha! Logicky vzato bys to kafe měl vypít, dokud nebude jako led, ale na druhé straně je studené kafe prý dobré na krásu!“ řekla mi lžička. „Co jiný úhel pohledu?“

„Jaký?“ znejistěl jsem.

„Co by na to řeklo to kafe!“

„Na co?“ zděsil jsem se.

„Že skončí ve tvém břiše, patrně to nebudou příliš růžové vyhlídky!“ řekla lžička a zamyslela se.

„Začínám mít pocit, že se naši čtenáři unudí k smrti!“ namítl jsem.

„Kdepak!“ řekla lžička. „Budou se chytat za hlavu a myslet na to, že ses určitě pomátl na rozumu!“

„A jaký je závěr?“

„Dopij to a řeknu ti, co chceš slyšet!“ mrkla na mne spiklenecky. „Nenech se prosit, pravda bývá někdy na dně...“

„To se říká o víně!“ řekl jsem jí.

„Ten zajíc neměl pravdu!“ zamračila se. „Hele, ještě tam něco zbylo...“

„Proč ne?“

„Talent není všechno, práce také ne! Štěstí je potřeba, ale důležitá je láska ke psaní! Bez ní je všechno zbytečné...“ řekla mi lžička.

„No to máš pravdu, ale...“

„Rozum myslí a pracuje na jiné úrovni, než-li srdce, to jen cítí!“ zamyslela se. „Ale ve skutečnosti srdce jen pohání krev ve tvém těle a nemá s city nic společného! Rozum je také jen stroj na kontrolu tvého těla, aby ses mohl věnovat jiným věcem, jako například snění, psaní a objevování nových věcí!“

„A práce?“

„Práce je jen činnost, kterou vykonáváte...“ řekla lžička. „Nezdá se ti, že už spolu mluvíme nějak moc dlouho? A pokud se chceš zeptat, proč můžeš v duchu mluvit sám se sebou, myslet a cítit, na to se mě neptej, jsem jen obyčejná lžička...“

„A naše společné téma?“ zapochyboval jsem. „Nač byl tento rozhovor?“

„Nehledej logiku tam, kde není! Svět je prostě kulatý a točí se kolem Slunce a na všechny své otázky stejně nedostaneš odpovědi!“ řekla mi lžička. „To kafe...“

„Je jako led a není sladké...“ souhlasil jsem. „Pořád čekám na pointu!“

„Pořád?“

„Ano?“

„A jak dlouho chceš na ni čekat?“ zamrkala na mne.

„Jak dlouho bude potřeba...“ namítl jsem.

„Život není jen o psaní a čtení!“ řekla mi lžička. „Svět v příbězích je sice fajn, ale nedá se jím žít! Psát pro druhé je také dobré, ale ostatní tě nemusí pochopit a nemusíš se zalíbit!“

„Měl bych toho nechat?“ zhrozil jsem se.

„Ne, pokud je psaní tvým koníčkem a baví tě to!“ řekla lžička. „Budu už muset jít...“

„Jsi normální?“ zeptal jsem se jí.

„Ne, ty snad ano?“ usmála se. „Čert vem logiku, pravidla a ponaučení! O tom to přeci není!“


/Lžička v prázdném hrnku/

Přede mnou leží prázdný hrnek od kafe s němou lžičkou. Patrně už nikdy neřekne ani slovo. Bílý zajíc je také pryč, možná to byl králík, ale to je jedno. Důležité je, že jsme se dobrali ke konci tohoto dílka. Každý začátek má svůj konec. Snad toto dílko pobavilo, snad i trochu poučilo, kdo ví?

Doufám, že toto dílko není posledním, které jsem napsal. Co si myslí králík, nebo lžička může být k věci, ale také nemusí. Pokud se podíváme kolem sebe, zjistíme, že ne všechno může být postaveno čistě podle logiky „věci“. Co je to vůbec za pojem? Všechno má svůj smysl. I celý svět, ve kterém žijeme, otázkou však je, zda i ten největší nesmysl (a blábol) má svůj smysl.

*****


„Tohle jsi nechal v mé noře!“ řekl mi bílý králík, teď již bez cylindru, avšak stále s červenou mašlí.

„Co to je?“

„Smysl tvého snažení!“ pokrčil králík rameny.

„Cože?“ zeptal jsem se, ale on byl již ten tam.


*****


Co mi přinesl? Možná vám to povím v nějakém dalším díle! Zatím se mějte hezky a neberte se tak vážně, stejně tak i svou tvorbu. Psaní pro radost, o tom to je! A co se týče uvěřitelnosti vašich příběhů, důležité je, zda se zalíbí a zda zaujmou. Tak dobře, povím vám to, ten králík mi přinesl svůj cylindr a v něm všechny indicie, které jsme našli na tom travnatém poli, jen netuším, co s tím harampádím budu asi dělat?

A lžička se mi pořád směje a slyším její jemné cinkání, ale je dobře, že už nemluví...

/Konec/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 9 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 26 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 59 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:34:18 Odpovědět 
   06. 07. 2014
Už mě tvoje hry se slovy vážně unavují. Přečetl jsem si jen půlku a hodnotit radši nebudu.
 ze dne 01.08.2014, 14:27:46  
   Šíma: Díky za názor. Asi ses přežral šímových textů... ;-)
 endless 29.07.2008, 20:59:26 Odpovědět 
   Nejlepší mi přijde ta část rozhovoru se lžičkou .... to by zasloužilo samostatnou story ,-)
 ze dne 29.07.2008, 21:41:12  
   Šíma: Rozhovor se lžičkou? Ty jo... Hm... Samostatné story? Asi ne... ;-)

Díky za zastavení a komentík! Jsem rád, že se líbilo! ;-)

P.S. Uvidím, snad mě něco napadne... Třeba nějaká múza, bez nich se píše tak těžce... Uf!
 Kondrakar 11.07.2008, 9:56:25 Odpovědět 
   Jj, psaní je někdy o logice a někdy není. Záleží na příběhu, situaci atd, ale logický text musí být (aspoň většinou). paráda.

Je vidět, že ti múzy přejí. na mě poslední dobou nějak prdí
 ze dne 11.07.2008, 11:17:22  
   Šíma: Však ony se vrátí, až poznají, koho opustily! ;-) Držím palec a děkuji za zastavení a komentík! ;-)
 Nancy Lottinger 20.06.2008, 10:03:49 Odpovědět 
   Ještě chci dodat - kdyby tohle byla kniha, ze které bych si měla číst a učit se, beru ji všema deseti, jen bych byla hrozně ráda, kdyby se tu objevilo i něco z tvé staré prózy :-)
 ze dne 20.06.2008, 12:16:35  
   Šíma: Něco mám v plánu, takovou starou novelku, ale chce to ještě na ní trochu zapracovat... Někde jsem ztratil její původní verzi a ta přepracovaná se mi nelíbí... Ach jo! :-(
 Nancy Lottinger 14.06.2008, 10:27:19 Odpovědět 
   Opravdu píšeš dobrou prózu ;-)
 ze dne 14.06.2008, 11:52:08  
   Šíma: Děkuji! ;-)
 Zarka 10.06.2008, 14:02:19 Odpovědět 
   Úžasné!!!
(jak jinak;) 1)
 ze dne 10.06.2008, 19:55:06  
   Šíma: Díky! ;-)
 lucinda 10.06.2008, 10:13:46 Odpovědět 
   Lžíčka byla fantastická. Ušáček a karkulka? Taky.
A i když jsou to témata nevděčná, páč jsou obehraná, ve tvém podání je to skvělé. ;)
A ať to čtu jak chci - na horu dolů, ze strany na stranu - vnímám jediné. To, že píšeš s láskou. ;)
 ze dne 10.06.2008, 19:54:41  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík, jsem rád, že se dílko líbilo! ;-)
 Pelion 09.06.2008, 18:51:33 Odpovědět 
   "Logika věci..."
Zdravím Tě, pane... Logika v Tvém podání, jest logicky jiná, příjemnější, sametovější, "šímovitější"...
Nu, je to celkem logické. Myslíš i za jiné a své postřehy dovedně maluješ pomocí klávesnice do monitoru svého PC. (Snad máš svůj PC a nechodíš kradmo do internetové kavárny :-)) )
Slabý pokus o vtip, přiznávám... :-(
Zpět k Tvému dílku. S takovou lžičkou i s oním králíkem či zajíčkem, bych také někdy rád mluvil. Ano, znám recept. Fantazie. Té se údajně meze nekladou. Nebudu Tě zdržovat déle svým rádoby komentářem a napíši - docela se mi Tvé dílko zamlouvalo. Snad se neurazíš, ale okolnosti si žádají dáti jedničku. No, nediv se, jinou známku si nezasloužíš! A basta!
Hezký večer přeji, pane Šímo... :-)
 ze dne 16.06.2008, 11:49:53  
   Šíma: Ještě jednou díky za milý komentík! ;-)))
 ze dne 09.06.2008, 19:08:16  
   Šíma: No toto? Reakce na Tvůj komentík se objevil u paryby (snad promine)... :-(

Díky, Pelione, za zastavení a komentář! ;-)))
 paryba 09.06.2008, 10:53:04 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: paryba ze dne 08.06.2008, 17:52:20

   Tak jsem tu znovu, Simiku mily, a musim priznat, ze jsem se bavila i poucila, Tvuj text se mi cetl velmi prijemne a vis co? Myslim, ze by mne docela bavilo listovat nejakym literarnim casopisem a narazit tam na Tvoje dilko... Proste - libi se mi, jak pises. Zanechavam jednicku a mavam ploutvi :-)
 ze dne 09.06.2008, 19:06:49  
   Šíma: Díky, pane! A komentík nenudil! ;-)
 ze dne 09.06.2008, 17:12:58  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík a také Ti mávám! ;-)
 paryba 08.06.2008, 17:52:20 Odpovědět 
   Dnes mám internet jen na chviličku, ale už se těším, až tu budu na delší dobu, abych si tohle dílo mohla v klidu přečíst... zatím se loučím a přijdu - doufám brzy :)
 ze dne 08.06.2008, 18:31:06  
   Šíma: ;-)
 ZITULE 08.06.2008, 17:38:19 Odpovědět 
   Ano, Pavel dobre vystihl vse, Tvoje psani je vzdy srdecne, plne citu a emoci, clovek si pri cteni prijde na sve, vsak vis dala jsem bez rozmyslu za jedna a uprimne. Zitule
 ze dne 08.06.2008, 18:31:42  
   Šíma: Dík! ;-)
 Pavel D. F. 07.06.2008, 23:00:17 Odpovědět 
   Zvláštní. Jsem schopen si koupit knížku o tvůrčím psaní, ale když ji začnu číst, obvykle se otřesu děsem, jak suchopárné takové texty můžou být. To se mi u Tvých dílek o literatuře nestává. Možná nám neodkryješ všechny finesy, jak bychom měli napsat bestseller, ale jedno je jisté – Tvoje texty jsou psány srdcem, a to říká mnoho.
Mám rád logické příběhy, když i fantazie má svůj řád. Možná proto jsem nikdy příběhy Alenky za zrcadlem neměl rád, mně spíše než Carrollova vyhovuje fantazie Tolkienova. Jsou ale čtenáři, kteří ze svého dětského nadšení nevyrostli a Alenka nebo Země Oz jsou pro ně pokladnicí nádherných chvil s literaturou.
Ať tak nebo tak, souhlasím plně s tím, že člověk musí k psaní mít jistý vztah, musí mu přinášet radost. Psát jen pro peníze, to by nebylo nic pro mě. I proto se možná raději setkávám s autory tady na SASPI, než bych dřel někde v redakci „solidních“ novin.
 ze dne 07.06.2008, 23:02:38  
   Šíma: Díky za publikaci i komentík! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zorie ze Střeko...
Zirvith Snicket
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Návštěva
Baworg
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr