» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."

Caesar

počet přístupů: 2140801

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303445 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Ztracená magie (32) - Bitva o Hrodgard ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená magie

Gandalf	publikováno: 04.06.2008, 23:49

32. kapitola - půjde o život, takže humor stranou!


	Kapitola dvaatřicátá - Bitva o Hrodgard Pozornost všech nyní směřovala ven. Stále ještě nebylo jasné, kde přišel voják k tak ošklivému zranění. Kapitán Roland spěšně přiběhl Norbertovi na pomoc, ale tam, kam se právě odebírala vojákova duše, tam nemohl ani nejvyšší vojenský vůdce. Byl mrtev. Roland ještě okamžik setrval nad zkrvaveným tělem. Těkavým pohledem se ujistil, že se muži dávají do pohybu a v nesledovaný okamžik uronil drobnou slzu za život dobrého muže. Třesoucí se dlaní navěky uzavřel ztuhlá víčka. Naplněn zlobou a očekáváním, hrdě povstal. Vše náhle utichlo. "Ven!" zařval bez varování. "Všichni do zbraně a ven!" natáhl levou paži s hrozivě napnutým ukazovákem. "Kapitáne!" běžela za ním Copatá, "Kapitáne, co se..." "Měli byste se někam ukrýt," přerušil jí Roland, "nebo nám být nablízku. Rozhodnutí nechám na vás," srazil paty k sobě a ladně se otočil k východu. "Můžu se tam podívat a zjistit situaci," nabídl se hned Mojmír, "když dovolíte." Roland mlčel. "Kdo to mohl být?" zajíkala se Copatá, když hleděla na rozpáraný krk. Rudá krev pomalu stékala po mramorově bílém hrdle a kreslila na něm obraz hrůzy. "To chci zjistit," odvětil kapitán a vykročil ven. "Jdeme za ním," šeptl Mojmír a raději se nedíval pod sebe, když se vznášel nad mrtvolou vojáka. Venku na ně čekal dech beroucí výjev, hodný zapovězeným knihám o démonech. Kolem dokola psích kotců ležely jen mrtvoly nebohých zvířat, potřísněné krví. A uprostřed toho všeho se krčila odporná zrůda, napůl zvíře a napůl člověk. Výhružně cenil ostré tesáky, vědom si toho, že nemá šanci na útěk. "Jak se to sem dostalo?!" vyhrknul jeden z vojáků. "To ten čokl!" křikl druhý a špičkou meče ukázal na psí kůži, povalující se u nohou monstra. "Vylezlo to z něj!" Všichni se otřásli strachem a znechucením. "Bude to jen zvěd," usoudil kapitán a postoupil vpřed. "Možná posel," dodal a zkoumavě si netvora prohlížel. "Posel?" udivil se další muž. "A čí?" "Těch, kteří čekají před branou," odpověděl svižně kapitán, aniž by odtrhl svůj zrak od krvavé bestie. "Mojmíre!" volala elfka za vznášejícím se čarodějem, ale marně. Stoupal rychle a brzy měl celou scénu jak na dlani. "Jsme obklíčeni!" zakřičel dolů na nádvoří. Vojáci jen strnule užasli. "Jsou jich tisíce!" mapoval dál situaci čaroděj a snažil se držet odstup od nebezpečných lukostřelců. Armáda lidí a démonů již byla na svém místě a právě dorazil i konvoj se záhadným povozem. Byl černý jak uhel a nebýt okolních loučí, splynul by s okolím. Rohatí obři právě natahovali dva katapulty a vkládali do nich olejem polité balvany, brzy připravené k zapálení. "Nechápu to! Proč na nás útočí královská inkvizice?" volal Mojmír, neustále balancující ve vzduchu nad hradbami. "Jsou to jen loutky," řekl chladně kapitán a zaostřil na hrdlo krčícího se tvora. "a loutkář se jim někde směje. Už to nejsou lidé, jen nemyslící bytosti posedlé démony!" dodal a prudce švihl před sebe. Netvor se ještě více přikrčil, ale neustoupil ani o krok. "Jestli jsou všichni takoví fešáci jako tenhle," ušklíbla se Copatá, "tak mi bude potěšením dát jim polibek na rozloučenou!" "Mají obléhací věže!" volal Mojmír od hradeb. "Kolik?" zeptal se nějaký voják. "Tři... ne... čtyři!" zděsil se čaroděj, když viděl, jak se kvapem blíží ke zdi. "A beranidlo!" "Musíme zajistit bránu!" zavelel onen voják, zřejmě nižší důstojník. "Chci lidi na hradbách!" dodal kapitán a udělal další kroky vpřed. "A lučištníci ať mají nabito! Máme jich tu stovku, tak ať ochutnají naši hořící ocel!" Muži se okamžitě rozeběhli, každý s nějakým úkolem a předem daným postavením při obraně hradu. Střelci utvořili pět řad po dvaceti mužích. Před sebe každý dostal kožený toulec se speciální úpravou dýnka, aby jej bylo možno postavit na kamennou dlažbu nádvoří. Mezi každou z pěti řad bylo dost místa pro ohniváky, jak říkali chlapcům podpalující hroty šípů, namáčené ve speciálním oleji, který nestekl dolů a vydržel dlouho a silně hořet. Lučištníci stříleli naslepo, takže mohli být dole na nádvoří, ale střelci z kuší, jež mají silnější průraznost a hodí se i na oplátované vojáky, nyní vybíhají na hradby, aby mohli přesně mířit. Budou vyhledávat slabá místa a strategické body, kterými jsou vodiči věží a katapultů, nosiči beranidla a v neposlední řadě čarodějové. "Bude to rychlá a drtivá bitva," řekl kapitán a udělal poslední krok vpřed, "ale vítěz vezme vše, nebudou žádní poražení... prostě... nebudou!" křikl a v očích mu zajiskřilo. Prudce sekl vpřed, čímž prořízl bestii hrdlo. Ta za odporného jekotu padla k zemi a vykrvácela. Muži se jen ohlédli, ale nijak na kapitánův čin nezareagovali. "Pane! Mám informovat krále?" zeptal se jeden z ohniváků, chlapec menšího vzrůstu, sotva dospělý. "Král mě výslovně žádal, abych jej ničím nerušil." "Ale, pane, tohle je přeci..." namítal chlapec, vědom si svého nicotného postavení vůči kapitánovi. "Ničím," naklonil se k němu Roland, "ničím, řekl jsem." Chlapec dvakrát zamrkal a už se nezmohl na víc, než jen zasalutovat a odejít. "Král," zahřímal na celé nádvoří, "král se ani nedozví, že se tu nějaká bitva odehrála. Pod mým vedením neutrpí Hrodgard žádné újmy a do rozbřesku bude zase svobodný. Nedovolím nikomu, ani našim lidem, aby stáli proti nám... proti mně!" Kapitán znechuceně kopl do mrtvoly a naznačil dvěma urostlejším mužům, že by mohla být vrácena k majiteli: "Hoďte jim to na hlavy!" Oba se silným sebezapřením a s úšklebky chytili odporné zvíře za ruce a nohy. Společně jej vynesli vysoko nad bránu, kde se jim naskytl pohled na již nabité katapulty a planoucí kameny. Dvě obléhací věže se pomalu blížily ke zdi a čtyři obrové z řad démonů již nesli mohutné beranidlo s okovanou hlavicí. Když už ten pohled nemohli vydržet, rozhoupali tělo té zrůdy a vrhli jej přímo na hlavy několika žoldáků, kteří pod hradbami právě zkoumali podivně mělké příkopy. Než aby vojáci zjišťovali, jak silná bude nepřítelova reakce na zabitého zvěda, raději prchli zpět dolů do bezpečí a už se neohlíželi. "Jak to vypadá?" volala Copatá za Mojmírem a samou nedočkavostí vyběhla také na hradby. "Špatně. Ty věže jsou už skoro u hradeb a pokud hned při prvním výstřelu zasáhnou katapulty naše zdi..." "Zas tak zle bych to neviděl," přerušil je nižší důstojník a představil se: "Jsem Alexandr, ale chlapi mi říkají Alex. A jsem levou rukou tady kap'tána Rolanda." "Levou?" podivila se Copatá, která už zase pokukovala po svém vysněném muži, jak bravurně zvládá vyhrocenou situaci. "Pravou je... totiž byl Norbert. Takže teď to padlo na mě." "Říkal jste, že to nebude zlé..." vrátil se Mojmír na začátek. "Ty věže mají dřevěné. Takže o to se postarají naši lučištníci a ohnivý příkop." "A ty katapulty?" nadhodil Mojmír. "Jsou příliš daleko. Znám válečné stroje a tenhle typ katapultu nemá moc velký dostřel." "Tak proč už jsou nabité?!" mával rukama směrem ke strojům, vypadajícím, že každou chvílí vystřelí. "Jen nás straší. Prostě nevystřelí, jsou si jistí vítězstvím, takže poslouží jen jako nouzový plán." "Jak to můžete vědět?" Čárymar už raději slétl na úroveň ostatních na hradbách, aby zbytečně nepřipoutával pozornost. "Bojoval jsem už v řadě bitev, takže to prostě vím. Buď mi věřte anebo ne." "Já bych mu věřila," řekla jen tak zasněně Copatá, očima a duchem úplně někde jinde. "Máte nějaký plán?" začal se vyptávat Mojmír. "Jak zajistíte bránu?" "Už je zajištěná. A navíc má dvojitou mříž, takže by museli mít něco, co by tavilo kov." "Nebo někoho, kdo by zevnitř otevřel," zauvažoval čaroděj nad posláním onoho prapodivného tvora. "To už ale nemají," usmál se Alex a popostrčil Copatou. "Co? Něco se stalo?!" vyhrkla vylekaně elfka, načež se jí ze zorného pole vytratil kapitán. "Teprve stane," šeptl Alex, jakoby to bylo nějaké tajemství. "Když dovolíte," popostrčil jí ještě o kus, aby mohl nahmatat kovovou páku. "Olej?" vytušil Mojmír. "Ne tak docela. Ale je to něco na ten způsob," odvětil voják a opřel se do zarezlého mechanismu. Cosi pod hradbami zaskřípělo a zadunělo. Z výšky asi dvou dospělých mužů se z hradeb začala řinout tmavomodrá tekutina, velmi hustá a silně zapáchající bahnem a sírou. Vytékala z malých otvorů ve zdi a rychle plnila vydlážděný příkop. Zdálo se, že nepřítel zastavil dvě věže a vyčkával na zprávu od vojáků u hradeb. "Tohle prokouknou!" nevěřila Copatá, že se nechají dobrovolně spálit. "Pokud to neprokoukli teď, tak už je pozdě," usmál se Alex a vytrhnul kolemjdoucímu vojákovi pochodeň z ruky: "Tak si na ně posvítíme," a vrhnul plápolající kus dřeva dolů do příkopu. Následovala okamžitá reakce a vzplanutí všeho, co se nacházelo poblíž. Za oběť plamenů padla nejbližší obléhací věž, která již zasahovala do příkopu. Zděšení vojáci v panice opouštěli věž po schodech či rovnou skokem, který ale končil smrtí. Ostatní ustoupili vzad, takže ohnivá věž, nikým nedržená a nezajištěná, se dala do pohybu z mírného svahu. Cestou nabrala několik nedobrovolných cestujících a nakonec dostihla i svou mladší sestřičku, kterou se do té chvíle dařilo před plameny uchránit. V jednom ohni tak skončilo několik vojáků královské inkvizice a dvě obléhací věže. "Pro začátek by to šlo, co říkáte?" ušklíbl se Alex na oba. "Jo, ale ještě mají ty dvě věže," založila si Copatá ruce na prsou a odmítala připustit, že by nějaký muž zvládl něco lépe než ona. Snad s výjimkou kapitána. "Ale jsou jim k ničemu, k tomu ohnivému příkopu se už nepřiblíží." "Teď se určitě zaměří na nejslabší článek řetězu naší obrany - na bránu," strachoval se Mojmír, vědom si síly, jakou musí čtyři takoví obři vyvinout. "Dřevo možná rozlomí, ale mříž těžko. A navíc," otočil se Alex ke kapitánovi na nádvoří, "máme pro ně připraven první dárek!" "Krýt se!" zakřičel voják a každý se přikrčil k zemi. Roland už držel nad hlavou meč a vyčkával, až všichni lučištníci budou mít v ruce šíp. "Tětivy natáhnout!" zavelel. "Střední dostřel!" sekundoval mu Alex na hradbách. Vybral tak nejzranitelnější střed celé armády, kde mimo jiné byl i Teodorik se svými pomocníky. "Ohniváci!" pokračoval Roland. Každou řadou proběhl mladý chlapec s loučí a napaloval jeden šíp za druhým. "Vítr severoseverozápad, mírně kolísavý!" vytušil Alex pouhým prstem a pohledem na korouhev. "Vyčkejte rozkazu!" zastavil přípravy kapitán a běžel se ujistit o stavu celé situace sám. "Můžete mi věřit, pane, teď máme..." "Jdi mi z cesty! Chci to vidět!" Kapitán se nahnul přes okraj hradeb. Okamžik jen tak civěl na mumraj vojáků a démonů, zahalených částečně závojem noci a zčásti hustým dýmem z hořícího příkopu. Pak se zhluboka zasmál a nepřestával. "Tak jste nakonec tady," usmíval se, jako by právě vítal hosty na svém hradě. V ten samý okamžik si Mojmír všiml, že se pohnula nosítka, na kterých seděl sám inkvizitor, nyní hledící přímo k hradbám. Jakoby si vyměňovali s kapitánem pohled. "Pane, lučištníci čekají," přistoupil blíže Alex. "Ještě chvíli..." usmíval se dál Roland. "Pane, nepřítel se dal do pohybu." "Já vím... ještě chvíli..." trval na svém kapitán. "Pane! Ten povoz, něco z něj vylézá ven!" oklepal se hrůzou voják, když si vzpomněl na to, co viděl na nádvoří. "Teď! Palte!" zařval kapitán rovnou na muže dolů. Právě v okamžik, kdy cosi temného opustilo povoz a vyčkávalo to dole, pod nosítky. Stovka mužů rázem vystřelila sto ohnivých šípů nad hlavy. Každý z nich letěl lehce a klouzal vzduchem jako poštolky letící za svou kořistí. V řadách nepřítele vše utichlo a hlavy se zaujetím sledovaly blížící se ohnivý déšť. Jako první zareagoval Teodorik na nosítkách a nějakými obzvláště ohavnými a ostrými slovy okřikl stvůru ukrytou ve stínu a vyčkávající na jeho rozkaz. Pak hbitě seskočil dolů a nechal se obklopit svými poskoky a ještě něčím, co z té dálky vypadalo jako panter či nějaká puma, ač to zvíře mělo kočičí rysy. Ze stínu se vynořila nahá ženská postava. Byla mrtvolně bílá s dlouhými černými vlasy, které jí zakrývaly i obličej a sahaly až po pás. Končetiny měla nepřirozeně zprohýbané a protáhlé. Natočila hlavu k nebesům a skrytýma očima sledovala dopadající šípy. V moment, kdy by se normálně hroty šípů zakousávaly do nechráněných míst na tělech vojáků, roztáhla žena ruce a vší silou je napřáhla vzhůru. Jako nějakým kouzlem, podařilo se jí většinu šípů na místě zastavit. Zbytek dopadl neškodně na zem a jen pár zasáhlo svůj cíl. Aniž by cokoliv řekla, srazila své odporné pařáty k sobě a pak jimi ukázala přímo na hrad. Necelá stovka zapálených šípů se ladným obloukem vracela zpátky do místa výstřelu. "Všichni do krytu! Zapálené šípy!" varoval Alex, ale kapitán jej odstrčil stranou. "Ne! Zůstaňte, kde jste. Jen zbabělí psi utíkají!" "Pane!" vmísil se do toho Mojmír a mrknul na Copatou, aby byla připravena na cokoliv. "Nikdo se ani nehne! Držte pozice!" řval kapitán a houf šípů se blížil ke svému cíli. "Jste blázen a sebevrah!" neudržel se už Čárymar a chystal se kapitána jakkoliv zpacifikovat. "Tohle tě zklidní, čaroději!" zasyčel na něj jako had na svou oběť a vytáhl z kapsy Agaraš. Přitiskl jej Mojmírovi na hruď a vychutnával si jeho bezmoc. Copatá nevěděla, co má udělat dřív. Šípy právě přelétávaly hradby a zkoprnělí vojáci jen nečině hleděli na kapitána, který dal jasný rozkaz: "Držet pozice."


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 17		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Alan Dark	03.12.2008, 16:50:53

Pěkná bitva, ale doufám, že v dalším díle bude ještě pokračovat...

Fuxik(5)	19.07.2008, 19:02:24

Kráásná bitva, luxusni, moc :)

Šíma	05.06.2008, 11:45:28

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 05.06.2008, 11:24:20* ;-)))

Šíma	05.06.2008, 11:24:20

Bitva ještě ani nezačala a už máme první oběti v řadách nepřítele. Naši obránci to nebudou mít lehké, protože jak se zdá, má sebou Inkvizitor také pěkně silné čaroděje... A co se týče mírného chaosu v řadách obránců, kapitán bude mít co dělat, aby udržel obránce na hradbách. Napadlo mě, proč Čárymar také nepomůže nějakým kouzlem? Nebo je to naschvál? Kapitán jej drží pěkně zkrátka... Je to hra o čas a také o nervy... Jo, jo, pevné nervy budou potřebovat nejen obránci města, ale také čtenáři! ;-))) V téhle větě jsem našel jedno podivné slůvko: A jsem levou rukou tady kap'tána Rolanda. --> "kap'tána" --> možná je to naschvál, možná jde o překlep, kdo ví? ;-) P.S. Copatá! Držím jí palec, vlastně i našemu čaroději a všem kladným hrdinům a zároveň čekám, co na ně ještě oni záporáci před hradbami vymyslí... Jednička!


ze dne 05.06.2008, 11:30:54
Gandalf: Čárymar by kouzlil, ale nemůže, vždyť se to jmenuje "Ztracená magie" ;) A pokud mohl kdy někdo "kouzlit", pak jedině Šerlen či jemu podobní, kteří zřejmě získali alternativu v magii (viz královo vysvětlení ohledně Agarašů). "kap`tán" je hovorově zkrácený "kapitán", něco jako ma`am (madam). Je to sice prznění jazyka českého, ale užívá se hojně v knihách za Velkou louží a mně se toto zkrácení zalíbilo, takže jej také někdy využiji. Prostě něco jako nářečí, mluvčí spolkne "i" a řekne jen: "kaptán" :)