|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303445 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: 39 ::
 m2m |
publikováno: 05.06.2008, 7:36
|
Po dlouhé předlouhé době mě inspirovalo zadání WSka...
A tak vznikla tato kravinka.
Omlouvám se za překlepy, kterým jsem se v rychlém psaní (abych stihl termín) nevyhl. (Pokud si budete stěžovat na opakování slov - je záměrné :-) )
Díky směřuji jedné nejmenované osobě a Verče za spoustu opravených překlepů a připomínek, které mi pomohly více, než si sama myslí. Díky moc. |
| |
|
|
Den osmatřicátý
Ta příchuť nehostinné krásy mě uchvacuje. Sleduji hrubé linky skalnatého obzoru, velikáni z kamene postávají tiše vedle hliněných obloučků, které mi tak lascivně připomínají ženská ňadra.
Opatrně našlapuji po změti kamínků, písku a prachu, když stoupám na jeden z těch pahorků, abych se přesvědčil, že mě za ním čeká jen další pouštní moře, po kterém se jako ztracený trosečník plavím. Mojí bárkou jsou pevné kožené boty, které jsem si koupil večer předtím, než jsem nastoupil na loď, jež ztroskotala zde, na neznámém břehu neznámého moře na neznámé planetě.
Stmívá se. Poslední z dvojice sluncí zapadá za obzor, ale vím, že zanedlouho na druhé straně vystoupí chladný červený obr, aby vystřídal svého menšího modrého spolucestujícího na cestě vesmírným prachem, vesmírným prázdnem.
Usadím se na balvan a vytáhnu svou poslední energetickou tyčinku. Je to poslední kousek jídla, který mi zbyl. Rozpůlím tyčinku vedví a polovinu zabalím zpátky do plastového sáčku. Tiše pozoruji temnoucí oblohu a pomalu žvýkám malá sousta. Jím pomalu. Již jsem se za svého pobytu zde na neznámém břehu neznámého moře naučil, co to je zvracet vyčerpáním.
Než si z batohu udělám polštář, vytáhnu vojenskou láhev s vodou, kterou jsem načerpal ze zásobníku ještě dřív, než se stihla veškerá voda ve vraku zkazit. Loknu si jednou, dvakrát, ale víckrát nemohu. Mám sice ještě možná deset jedenáct litrů vody v batohu, ale nevím, jak dlouho ještě půjdu, než padnu na některý z balvanů a nechám syrová slunce, aby mě ohlodala na kost.
Stulím se do klubíčka a tiše zamručím přání dobré noci.
Bylo mi patnáct, když byla naše rodina vystěhována do průmyslového ghetta na okraji těžařské kolonie Gremma, jak se nazývala celá malá sluneční soustava. Kolem trojice sluncí tam obíhala šestice planet, nehostinných a tvrdých, ale bohatých na minerály a lidstvem dávno zapomenutou tekutinu, které se před staletími říkalo černé zlato. Na celé planetě Gremma III, která jako jediná byla obyvatelná, bylo jedno malé slané jezero, které se stále zmenšovalo, neboť obsah minerálů, které dvojice řek do něj tekoucích přinášely, zvyšovaly salinitu. Vždycky mě fascinovalo, že jezero, které má dva přítoky ale žádný odtok, se zmenšuje. A tenhle zájem o geochemii mi zůstal.
Na univerzitě jsem potkal Karin, malou stydlivou dívku, vedle které hromotluk jako já musel vypadat směšně. Hrával jsem rugby, protože Gremma byla obydlená evropskými vysídlenci. S Karin jsem prožil nádherná léta, ale také jsem myslel na svoji kariéru. Vystudoval jsem a dal se k FSA, federální vědecké společnosti. Až příliš pozdě jsem si uvědomil, že práce, kterou jsem od ní přijal, mě odloučí od všeho, co jsem znal. A spojí s něčím, co jsem vždy odmítal.
Loď prudce zpomalila.
Seděl jsem v kantýně a málem přepadl přes stůl. Výdejní automat na jídlo mi právě ohříval něco, co mělo být nejspíš kuřecími kousky s nudlemi, ale brzy po nástupu na bitevník třídy Maximus jsem pochopil, že vojenský žvanec je hlavně chemicky dochucený kekeš, který svou chutí, vůní i tvary sotva připomíná vybrané jídlo.
Velitel lodi, poručík Grimson, téměř vyskočil. Seděl naproti mně, před sebou měl mé papíry, které jsem mu dodal ihned po skoku. Byla na nich analýza prostředí, na kterém jeho jednotka operovala. A já, jako vědec přidružený díky FSA k armádě, jsem tam sbíral hlínu, abych hned na místě mohl federální námořní pěchotě poskytnout informace, které po mě chtěli.
Vraceli jsme se na Nový Port Said sérií skoků, z dosud nepojmenované sluneční soustavy, na které se usadili Odvrhlíci, dvěma skoky jsme se ocitli u vojenské základny na Ranymedě, kde jsme doplnili palivo pro hyperprostorové motory a odtud pak skokem rovnou k Siriu a potom k domovské Zemi. Ve chvíli, kdy loď zpomalila tak prudce, že jsem málem spadl poručíkovi do klína, jsme byli ve fázi skoku z Ranymedy na Sirius. Vojáci spali ve svých kryoboxech, zatímco poručík a já jsme probírali za stolem v kantýně výsledek mise.
Vždycky musí být někdo vzhůru, když loď skáče prostorem.
Tenhle skok byl ale přerušen náhle, nečekaně, uprostřed svého zenitu, loď sebou prostě trhla a zpomalila tak, že se během deseti vteřin zcela zastavila. Poručík i já jsme běželi na můstek, neboť palubní počítač, Otec, jak vojáci familiárně vousatého staříka – samozřejmě holografického – pojmenovali, nereagoval na naše otázky, výkřiky ani prosby. Všechny monitory na můstku byly zhasnuté, místo holografu Otce problikávala změť červených písmen.
„CRITICAL FAILURE,“ hlásala.
Poručík zaklel.
Den patnáctý
Ležím v malém výklenku ve skále. Zuří bouře.
A já zvracím.
Dešťové kapky, které znám ze Země nebo jí podobných kolonií, jsou tu nahrazeny pískem, prachem a suchem. Všechna ta zrnka, co víří vzduchem, mi létají do úst, z nichž se line proud žaludeční šťávy, slin i krve.
Prší tu písek, prach a kamení. Do uší se mi zařezává hlomoz zdejší bouře. Nebe nade mnou a okolo mě se prohání černou, šedou i bílou barvou, všude jsou vidět větrníky z písku, které mávají svými křídly stejně, jako děti rukama, když si na pískovišti hrají na vojáky.
Žaludek mi svírají křeče, prohýbám se jako starověký luk, když jej válečník napíná, bouře se na okamžik uklidňuje, vylézám ze svého úkrytu a sleduji tu čarohru barev, větru i země, do jejíchž útrob mě snesly ocelové perutě vesmírného obra. Na stejný okamžik, na který se bouře utišila, se utišil i můj žaludek a já jen s otevřenými ústy a škvírkami místo očí sleduji to, co přede mnou nakreslil nějaký bůh, který se nade mnou ironicky rozesmál.
A pak to přijde znovu a znovu. Oblaka, na vteřinku rozběhnutá do všech stran, se znovu smrsknou do jedné velké koule, z níž jakoby padají velké písčité kapky.
Přitulím se zpátky ke svému batohu a rozkašlu se. Z úst mi vyletí drahocenné sliny, stejně tak ale i hlína hlenem spojená do směšných chuchvalců, které přistanou sarkasticky na okraji mého výklenku, přesně na místo, kam nedopadá žádná ze zdejších dešťových kapek. Studený vichr se protočí v mém dolíku a přinutí mě se obejmout a schoulit se jako plod v děloze své matky.
„Nedostaneš mě,“ zasyčím směrem do pouště. „Nedostaneš mě! Nedostala mě tvoje nemoc, nedostaneš mě ani ty sama!“
Usnu ve chvíli, kdy déšť písku a prachu ustane.
Den první
Poprvé se probudím ve chvíli, kdy lodí otřese náraz. Můj kryobox se sveze na stranu, takže vidím sršící jiskry proudící z boxů ostatních vojáků. Poručík rozhodl, že vojáky probudí, ale nechá je v uzamčených schránkách, neboť jsou téměř nerozbitné.
Téměř.
Sleduji slzícíma očima, jak se box s tělem sotva probuzeného muže v bílém tílku a zelených trenkách jako těžký pták s malými křídly snese na zem, ve vzduchu se protočí a dopadne vrškem na podlahu. Kdybych v kryoboxu nepřišel o sluch, nejspíš bych uslyšel temné zasyčení přetrženého vedení kyslíku, ale příliš hlasitým pískáním zničeného reproduktoru v boxu jsem o jeden ze svých smyslů přišel. Tak můžu jen rozmazaným zrakem sledovat, jak se na mě z vršku snáší další kryoschránka, která se točí jako baletka kolem své osy, vidím vystrašený výraz jednoho z vojáků, jeho spoutané ruce sebou trhají, jeho oči mne prosí o pomoc.
Nemůžu mu pomoct.
Jeho schránka spadne na tu moji, tunový kolos prohne plexisklový vršek mého útočiště tak, že mě uvolněný plastový popruh šlehne obrovskou silou přes čelo.
Chvíli s přicházejícím bezvědomím bojuji, možná je to jen vteřina, možná je to i minuta, nevím, prostě to jen cítím.
A pak…
Podruhé se probudím, když mou schránkou zavibruje další děsivá rána.
Vrátil se mi sluch, přišel jsem ale o zrak. Poškozený počítač kryoboxu vhání na moje polonahé tělo chlad, hadičkami, které by za normálních okolností ústily do mých žil, je vháněna do polstrovaného podloží schránky dávka živin.
Slyším tlumené syčení uvnitř svého boxu, slyším neznatelné bouchání, které svým dezorientovaným mozkem nedokážu lokalizovat.
A pak se najednou ozve zapraskaní, jež mi připomene syčení táboráku, který jsme si s Karin udělali na mírumilovné Doře, kde jsme trávili svoje líbánky. Sprška jisker mi spadne na prsa, zmateně si mokrými dlaněmi klepu do žeber, dál nedosáhnu, v marné snaze si spálený hrudník zchladit.
Zrak se mi vrátí ve chvíli, kdy ucítím, jak cosi stáhlo můj kryobox dolů. Vidím tak jen pokroucená těla dvojice vojáků, kteří nestihli vylézt ze své schránky. Stačím jen vykopnout nohama, vím, že je to zbytečné, protože boxy jsou dělané tak, aby z nich mohl vylézt jen plně probuzený člověk.
Zatmí se mi před očima a já znovu upadnu do bezesného bezvědomí.
Utíkal jsem prázdnou chodbou a míjel jiskrami sršící torza uklízecích robotů, kteří zemřeli ve stejnou chvíli jako řídící počítač celé lodi. Nefungovalo nic, ani holografické projekce okolního vesmíru, které jsem mohl ještě před několika minutami sledovat v každém koutě, kam počítače obrázky okolního prostoru zobrazovaly.
Nefungovalo osvětlení.
Nefungovalo nic.
Motory podzvukové, nadzvukové i hyperprostorové přestaly prostě táhnout.
Loď se začala v prázdnu kdesi nad šedavou planetou, kterou jsem zahlédl koutkem oka z můstku, naklánět, umělá gravitace se v tu chvíli vypnula, takže jsem sletěl nahoru, obrovský křižník Námořní pěchoty se pomalým táhlým obloukem začal řítit k planetě, která obíhala kolem dvojice sluncí.
Den čtrnáctý
Stojím nad jámou, do níž jsem uložil posledního vojáka, jehož poslední výdech uklouzl na této chladné planetě do prázdna zdejší atmosféry. Neubráním se slzám. Bylo nás osm, kteří přežili a kteří se ocitli na planině vedle našeho křižníku. Všichni…
…zemřeli.
Rozhlédnu se po ploché rovině, z níž jako kámen vržený na silnici, ční vrak křižníku Maximus. Jeho střední část, ze které jsem před dvěma týdny vytáhl dva umírající mariňáky, se rozvaluje ve studeném oparu unikajícího kyslíku. Nádrže s jeho zásobami jsou proražené, stejně jako zásobníky pitné vody.
Jámu nezasypu. Je to zbytečné.
„Sbohem, Jime…“
Dopotácím se, unavený a vyčerpaný, do prázdného tábora, v němž se třepotá poslední plachta posledního stanu. Sednu si pod její perutě a obejmu si kolena. Můj zrak spočine na velkém vojenském batohu, který jsem naplnil čutorami s vodou, konzervami a energetickými tyčinkami. Navrch jsem položil poslední tři páry vojenských ponožek.
Svalím se na záda, ruce položené na plačících očích, vzlykám a polykám svoje slané perly.
Jsem tu sám.
Den jedenáctý
„Dělej, vlož to tam!“ sykne unaveným tónem desátník Jonas.
Jim, kterému se na hlavě blyští čerstvý obvaz, ani nepřikývne. Levačkou si drásá ošklivou vyrážku, která – stejně jako u desátníka Jonáše – vyrašila před týdnem, pár hodin předtím, než zemřel první z vojáků. Bojím se, že z vyrážky se stane stejná skupinka nádorovitých bulek, které měli na těle všichni mrtví, které jsme pohřbili u trupu naší lodi.
Vítr propleskává plachty našich přístřešků.
Zdejší déšť bez vodních kapek, plný kamínků a prachu, padá šikmo dolů a bičuje mě do tváře. Vyhrabu se ze svého úkrytu doplazím se k Jimovi, který si stahuje z pravého ukazováčku malý kompaktní disk, aby jej vložil do počítače. Jim strávil nad jeho oživováním týden, plazil se promáčklými koridory, aby dokázal natáhnout kabely k centrálnímu počítači, mrtvé Otci, a něco z něj vyždímat.
„Je tam,“ řekne jen. Jonas i já se nakloníme přes Jimova ramena a nevěřícně sledujeme záznam.
Den šestnáctý
Nevím, co je zač, tahle drsná kráska bez soucitu, která jakýmsi magickým kouzlem přitahuje k sobě vesmírné koráby, jako to dělá světlo s komáry. V mysli se mi přehrávají obrázky ze záznamu na kompaktním disku, který jsme našli v jedné opuštěné jeskyni v nedalekém skalním masívu.
Masívu, ve kterém právě trpím pod náporem další bouře.
Kamínky tu létají s takovou silou, že mi na pokožce, která není chráněná žádnou vrstvou oděvu, naskakují krvavé šrámky. Některé kousky kamení se mi zařezávají do tváře, cítím, jak se mi z drobných ranek spouští krev, ale nemá smysl se bránit, když si rukama překryju oči, mám desítky kamenných jehlic v dlaních, když natočím hlavu na druhou stranu, cítím, jak se mi do temene zabodávají tihle kamenní hlodavci svými drobnými kamennými zoubky.
Plazím se proti větru. Síly mi ubývají.
Ale vím, co mě čeká na druhé straně masívu.
Viděl jsem to na obrázcích ze záznamu.
Den dvaadvacátý
Sráz končí.
Padnu na jeho okraji, pode mnou se najednou otevře několik dvacítek metrů hluboká propast, připomíná mi ohromný hradní příkop, suchý a prázdný, jako ohromná překážka, přes kterou musí dobyvatel přejít, aby dosáhl hradu.
Místo vody zde teče kov. Zmrzlý starověký kov. Vleže vytáhnu z batohu dalekohled, kterým přejedu to obrovské údolí plné pomníků lidstva.
V dálce pode mnou je obrovské vrakoviště.
Vidím lodě, na jejichž trupech se třpytí hrdé nápisy vojenského námořnictva, chudá jména vesmírných obchodníků, kteří se jako kovová hračka přiblížili k magnetu; rozeznávám tvary stovky let starých průkopníků vesmírného dobývání, mé unavené a hladové oči pročítají názvy vězeňských lodí, které měly tu smůlu, že si je cosi přitáhlo k sobě, aby se jimi nasytilo.
Den pátý
Bezradně stojíme nad prázdnou jámou, která ještě včera byla hrobem. Kříž se jménem zemřelého vojáka, který upadl do kómatu sotva pár hodin poté, co jsme ho těžce raněného vytáhli z Maxima, se na nás ironicky směje. Jediné, co na dně hrobu zůstalo, jsou psí známky.
Po zádech mi přeběhne mráz a jsem si jist, že to není zdejší chladnou atmosférou.
Den devětatřicátý
Netrvá to dlouho.
Z uší se mi spustí krev, z nosu vyletí hlenová kulička, před očima vyskočí rej světélek a jisker. Mezi ušima cítím dlouhé prstíky čehosi, prstíky bez nehtů, tlačí mě uvnitř hlavy, připomíná mi to bolest hlavy, kterou jsem zažil, když jsem procházel jednoduchým výcvikovým kursem u armády – zvracel jsem krev vyčerpáním, spal jsem dvě hodiny denně, hlava mi třeštila, že jsem se bál, že mi pukne.
Ale tohle je mnohem intenzivnější.
Ta bolest je nádherná.
Hladové prstíky mi hladí moje podvědomí, šimrají, tlačí, škrábou, z úst se mi valí krev a hlen z mých vnitřností, kolena i kyčle mi najednou slábnou, ale cítím se prapodivně lehký, skoro se vznáším, ač bolest je nesnesitelná.
A krásná zároveň.
V hlavě mi najednou vyskočí obrázek Karin, jak houpe naše dvojčata na zahradní houpačce, přistihnu se, že se usmívám i pláču zároveň. Jedna část mého vědomí mě nutí utíkat od té bolesti pryč, druhá část mě vábí dál, jako by mi slibovala, že až se vyškrábu na vršek téhle hory, tohohle čehosi, spatřím tajemství vesmíru, nezměrnou moc, která má tu sílu přitahovat vše živé i neživé, lodě i lidi, kteří zde ztroskotali, brát jim vlastní vůli i životy.
Neviditelné prstíky se s každým krokem zhmotňují, najednou kolem mě létají dlouhé chlupaté pařáty, které kdosi překryl záclonami, průhledné a nejasné, ale přitom odstrašující a slizce nepřirozené.
„Mě nedostaneš!“ vyplivnu ze sebe v posledním návalu své vůle, cítím, jak mě cosi ovládá, vím, že nemohu vyhrát, moje bytost najednou touží stát se dalším z těch prstíků, pařátů, záclonovině průhledných tvorů, kteří mi před očima přehrávají vše, co lidstvo nikdy pochopit nemůže.
Všechna tajemství se přede mnou odkrývají.
Ale to jedno jediné, které najednou potřebuji znát, se nejspíš nikdy nedozvím.
Jen pár krůčků a jsem nahoře. Posledních pár metrů. Plazím se, vznáším se, krvácím, umírám.
Již nevidím. Oči mi pukly jako zralé melouny, cítím, jak se mi po tváři koulejí krvavé slzy z mých již prázdných důlků.
Naposledy…
Vytáhnu z elastického pouzdra na svém stehně pistoli.
A celé to cosi zakřičí. Všechny ty neviditelně viditelné prstíky se slétnou na mojí hlavu a zabuší do ní stejně jako beranidlo do středověké brány. A stejně jako ta brána i moje hlava pukne, rozrazí se na všechny strany…
Ale již jsem tu…
Nahoře. Padnu tváří do prachu.
Z posledních sil natáhnu paži se zbraní.
Umírám. Vím, že moje tělo se stane stejným pařátem, jaké mi trhají vnitřnosti, mozek i vlastní vůli.
A pak, najednou, v poslední vteřině mého bytí, se přede mnou ta poslední tajemná komnata otevře…
Jsem uvnitř…
© Chemist, 2008
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 16 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 38 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 108 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
