obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Lavanna melmë - 5 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 06.06.2008, 5:56  
UPOZORNĚNÍ: Tento díl obsahuje milostnou scénu, tak že je nevhodný pro náctileté.

Jinak věem přeji příjemné počtení.
 

V. – Dům blaženosti.


Elfí princové nasměrovali své svižné kroky do venkovní chodby kryté větvemi vysokých stromů, která vedla na malé nádvoří, kde si ve stáji vyzvednuli koně a vyrazili do města. Projeli celým městem na jeho druhý odlehlý konec u přístaviště, a pak své oře stočili vpravo do úzké uličky, kterou procválali po dlážděné silnici až k místu, ve kterém se rozšiřovala a rozdvojovala. Na rozcestí odbočili vlevo a pokračovali tím směrem, dokud nedorazili až k třípatrové budově, jejíž fasáda měla světle zelený mechový odstín s mléčně zbarvenými skly v oknech a na ozdobném vývěsním štítě, jenž se pohupoval v mírném vánku, který vál od moře, stál krasopisně vyvedený nápis.
„Dům blaženosti, paní Irmo.“
Princové zastavili a Lenwë se zálibně uculil při pohledu na známou budovu.
„Tak jsme zde, bratránku. Ve svatostánku lásky, hříchu, něhy a zábavy.“
Rínon mlčel a jen si prohlížel onen dům. Opět pobídli oře k loudavé chůzi a zavedli koně do útulné přilehlé stáje pro hosty podniku. Když je předali tamnímu podkonímu, vyšli ze stáje, zastavili se před tmavě zelenými dveřmi se zlatým kováním a Lenwë melodicky zaklepal. Zašramotil zámek, vstup se ve chvíli otevřel a uvítal je majordomus v podobně zelené livreji, jakou byly natřené dveře. Srdečně se usmál na vznešené elfy, tedy především na Lenwëho, který stál k němu blíž.
„Vítejte pánové,“ uctivě se uklonil a zase se narovnal. „Je mi velkou ctí vás zde opět uvítal, výsosti.“ Pronesl majordomus a rukou pokynul, aby vešli do útrob domu.
„Zdravím, Alriku, myslíš, že by se tu pro mě a mého bratrance našel nějaký volný stůl?“
„Pro vás, výsosti, vždycky.“ Odvětil úslužně elf v livreji a s tichým cvaknutím za nimi zavřel dveře. „Prosím, pánové, následujte mě.“
Majordomus kráčel v čele s hrdě pozdviženou hlavou a s důležitostí, jež vyzařovala z jeho bezvěké tváře. Prošli delší klenutou chodbou vymalovanou v jemně žlutavých a okrových odstínech. Na zdech visely obrazy s honosnými pozlacenými rámy znázorňující rozličné milostné akty. Při pohledu na některé polohy se Rínonovi údivem pozvedlo hnědé obočí do výšky. Obrazy nebyly jediné doplňky, které zvelebovaly dlouhý průchod. Stály tu i půvabné sochy svůdných nahých dívek propracované do nejpodrobnějších detailů. Vypadaly jako živé, jen se pohnout z místa a zašeptat tichá vábivá slůvka, která mužům dokáží pořádně rozehřát krev v žilách.
Olivrejovaný elf bez povšimnutí procházel kolem těch uměleckých skvostů a směřoval do nitra rozlehlého domu, který se zvenku zdál být mnohem menší. Princové ho následovali do velkého, lehce zšeřelého sálu s menším pódiem, s mnoha stolky, židlemi a s diskrétními kójemi, které byly od sálu oddělené lehkými závěsy, jež dopřávaly hostům jisté soukromí. Tichá podmanivá hudba se linula celým prostorem a podbarvovala intimní atmosféru podniku. Mezi stoly se proplétaly spoře oděné elfky v lehounkých, skoro průhledných látkách. Dlouhé vlasy jim vlály kolem hlav a vlnily se v rytmu hudby. Na pódiu se vznášely tanečnice v průhledných pestrobarevných šátcích a jejich štíhlá těla se pohupovala, tančila a ladně svíjela na luzné tóny fléten, louten a bubínků, které doplňoval něžný hlas pějící libé písně s vášnivým textem. Rínon se naklonil k bratranci a zašeptal mu do ucha.
„Pro vás, výsosti, vždycky.“ Zapapouškoval tiše majordomova slova. „Tak se mi zdá, že si zde stálým a věrným hostem.“
„Závidíš mi snad? Prostě si užívám života a svobody, dokud mohu.“ Odvětil Lenwë.
„Ne, nic ti nezávidím. Naopak bych byl rád, aby si mě naučil zase si život užívat plnými doušky.“
„Neboj, Rínone, však si užiješ, až tě z toho bude hlava bolet.“ Poznamenal s úsměvem Lenwë.
Majordomus je uvedl do sálu, zastavil se a podíval se na muže.
„Vzácní pánové, budete chtít stůl přímo v sále anebo raději dáte přednost diskrétnímu salónku?“
„Raději salónek, Alriku.“
„Prosím, volný je salónek číslo osm.“ Popošel a rozhrnul lehký hedvábný modrý závěs a nechal oba prince vstoupit.
Salónek byl obdélníkového tvaru tak dvakrát tři metry. Elfové se usadili na široké vypolstrované lavice, které se táhly kolem obvodu kóje, jež byly doplněny pestrými saténovými polštářky, a zdi salónku byly vytapetovány brokátovými tapetami v příjemných pastelových barvách. Prostor malé místnůstky osvětlovaly skleněné olejové lampy umístěné v tepaných držácích.
„Udělejte si pohodlí, pánové. Hned vám sem pošlu hostesky, aby vás obsloužily.“ Řekl elf v livreji a odešel.
Upustil odhrnutou látku. Závěs se zavlnil a vrátil se na původní místo.
Rínon s Lenwëm se uvelebili na čalouněné lavici a čekali na příchod elfských hostesek. Lenwë se pohodlně rozvalil na pohovce, natáhnul nohy, překřížil je v kotnících a založil si ruce za hlavu. Rínon se též uhnízdil mezi nadýchanými polštářky a pohledem zkoumal intimně osvětlenou kóji. I zde na každé jedné stěně ze tří zdí se vyjímal jeden obraz. První zobrazoval překrásnou rudovlasou dívku s naprosto odhaleným tělem, jak odpočívá na dece uprostřed rozkvetlé louky a vystavuje své vnady slunci. Na druhém byl vyobrazen spanilý muž v Adamově rouchu stojící pod vodopádem a voda mu laskala nahé tělo. A třetí obraz vyjevoval velmi vášnivou, podmanivou milostnou scénu muže a ženy.
Hnědovlasý elf lehce nedůvěřivě zavrtěl hlavou.
„Co by nato asi řekl strýc Aermar, kdyby nás zde viděl.“ Poznamenal Rínon.
„Můj otec?“ Podivil se Lenwë a pak se vesele zasmál. „A kdo si myslíš, bratránku, že mi tento kouzelný podnik ukázal a poprvé mě sem vzal? Můj bratr Aernil to rozhodně nebyl.“
„To nemyslíš vážně? Strýc sem chodí?“ Vykulil překvapeně oči na svého bratrance. „Copak to tvým rodičům v manželství neklape?“
„Samozřejmě, že jim to klape, ale to víš i můj otec se občas potřebuje trochu odreagovat od těch královských povinností. Takže čas od času sem zajde, podívá se na spoře oděné děvy, popije lahodné vínečko, nechá si udělat příjemnou masáž a když se odtud vrátí domů, je tak moc dobře naladěn, že se s matkou zamknou ve své ložnici a nevyjdou celý den.“
„A to tetě nevadí?“
„Ne, co by jí mělo vadit? Matka mu naprosto důvěřuje, miluje ho, a on ji nikdy s žádnou jinou ženou nepodvedl. Jen se dívá, užívá si klid a odpočívá, na rozdíl do jiných mužů, kteří sem chodí.“
„A tvůj brat sem taky chodí?“
„Aernil?“ zasmál se jeho otázce. „No, dřív sem někdy zavítal, ale posledních pár desítek let jsem ho tu nikdy nepřistihnul. Vlastně od té doby, co mu přes nos přelétla lady Liliath, dcera lorda Arnanora pána Lusirského hvozdu, tak o zdejší zábavu nemá zájem. Teď mu záleží jen na třech věcech. Na jeho studiu s léčiteli, na přípravě královských povinností, aby jednou mohl převzít otcův závazek. No a pak je tu Liliath, ta mu pěkně zamotala hlavu. On se jí snaží nadbíhat, dvořit se jí a dělá všechno proto, aby mu řekla ano, na jeho otázku: ‚Vezmeš si mě?‘ “
„A ona ho ignoruje?“
„Jak se dá říci, brácha se jí líbí, soudím to podle toho, když vidím, jak po něm pokukuje, ale ona není snadný úlovek. Liliath mu zkrátka pořádně zatápí.“ Poznamenal Lenwë a perlivě se zasmál.
„Nejsi trochu škodolibý vůči bratrovi?“
„V žádném případě se Aernilovi neposmívám. Přeju mu, aby měl u ní úspěch, jen se bavím tím, jak ho pěkně dusí ve vlastní šťávě. Liliath je zlatíčko a i mně se líbí, ale nepolezu bratrovi do zelí, taková zmije zase nejsem.“ Prohlásil Lenwë.
„Škoda, že mužů s tím předsevzetím, že druhému muži nebudou lézt do zelí, není víc. Kdyby to tak bylo, nejspíš bych tu teď neseděl.“ Povzdechnul si zničeně Rínon.
„No, tak bratránku, netrap se už a začni se bavit.“
„Zkusím to.“

*

Za chvíli přišly do jejich salónku dvě téměř étericky krásné elfky. Vpluly k nim skrze lehounké závěsy. Dlouhé plavé vlasy za nimi vlály, vlnily se jim na ramenou a splývaly po štíhlých šíjích na odhalená záda a sahaly elfkám až do pasu. Na sobě měly kratičké, hedvábné, cípaté sukýnečky a podprsenky z téměř průhledných látek, takže bylo vidět téměř vše. Jedna elfka měla oděv v jemně lososové barvě a druhá v pomerančově oranžové. Obě se svůdně a zároveň vesele usmívaly. Každá nesla tác s karafou a dvěma sklenicemi na víno. Dívka v lososovém postavila svůj tác na nízký stolek, laškovně zamrkala dlouhými řasami a pronesla něžným hlasem k plavovlasému elfovi.
„Ahoj Lenwë,“ zašvitořila, „ráda tě zase vidím, drahoušku. Přišel ses povyrazit a užít si mou společnost?“
„Jak jinak, Sollaris. Pojď ke mně, krásko.“ Pronesl Lenwë a poplácal si rukou stehno.
Elfka se zatočila jako na obrtlíku a s ladností sobě vlastní se snesla elfovi přímo na klín a objala ho rukama kolem krku a vášnivě ho políbila na ústa. Lenwë ji bez ostychu polibek vrátil. Elfka zavzdychala.
„Ach, Lenwë, ty líbáš ze všech mužů, co znám, nejlépe.“
„Tohle říkáš, nejspíš každému svému klientovi.“ Opáčil princ.
„To není pravda,“ bránila se dívka.
„Přesto mi to lichotí, neboť tobě uvěřím cokoliv, Sollaris.“ Pevně ji sevřel v náruči a políbil ji do výstřihu její podprsenky.
Elfka se zachichotala a pohledem sklouzla na hnědovlasého elfa, který seděl na protější pohovce, u něhož postávala druhá plavovláska.
„Kdo pak je ten roztomilý elf, co s tebou přišel? Ještě jsem ho tu neviděla.“
„To je můj bratranec Rínon, má potíže s láskou. Myslíš, že by ho tvá přítelkyně dokázala rozveselit?“
„Chudáček, trápí se láskou k nějaké ženě, která o něj nestojí. Neměj strach, Corima se o něho postará tak, že na tu jistou osobu už nikdy nepomyslí. Že jo?“ Mrkla na druhou elfku.
Dívka v oranžovém se zářivě usmála a též mrkla spiklenecky okem, a pak zaměřila svůj pohled na Rínona. Svůdně zavrtěla boky, přistoupila blíž k hnědovlasému elfovi, odložila tác na stolek a nalila do sklenek rubínové víno. Vzala sklenky do rukou, nahnula se k němu a nabídla mu krom číše i pohled do prohlubně svých pěkně vyvinutých ňader, jež měla uvězněná v podprsence. Rínon při pohledu na ty oblé přednosti, nasucho polknul. Podala mu sklenici, on ji přijal a zhluboka se napil. Elfka se spokojeně usmála, upila ze svého poháru, lehce si olízla horní ret, na kterém jí ulpěla kapička rudého nápoje a zamrkala na něho dlouhými řasami. Zdálo se, že plně upoutala jeho mužskou pozornost. Odložila sklenku na stůl.
„Chutná ti víno?“ Pronesla vábivým hlasem.
Rínon přikývnul.
„Je velmi lahodné.“
„Myslím, že vím o ještě lahodnější věci.“ A hodila po něm vědoucí pohled a zavlnila se v bocích.
„Tak to bys mi měla tu věc ukázat.“ Prohodil Rínon a poplácal rukou své stehno.
Elfka na nic nečekala a s elegancí a lehkostí se mu uvelebila na klíně.
„Jak se jmenuješ?“ Otázal se jí.
„Zdá se, že jsi nedával pozor, krasavče.“ Pokárala ho a štíhlými prsty pohladila jeho tvář. „Jsem Corima a ty jsi Rínon, že?“ Elf přikývnul. „Taky jsi princ?“ Otázala se a zavrtěla se mu zadečkem na klíně.
„Ach..,“ zasyknul. „Ano,“ přitakal zastřeným hlasem, neboť její tření se o jeho citlivé partie mu dělalo dobře a jeho tep se začínal zrychlovat.
Musel uznat, že dívky v tomto diskrétním podniku věděly, jak na muže něžně zaútočit a odvést jeho pozornost k velmi intimním záležitostem.
Corima se naklonila blíž k Rínonovi a pofoukala mu lalůček špičatého ucha. Elf se zachvěl. Pak začala své svůdné umění. Rukou mu zajela do výstřihu a našla si cestu pod jeho tuniku a štíhlými prsty přejížděla po Rínonově hladké hrudi a jemňoučce ho škrábala nehty po kůži kolem bradavek a ústy mu začala oždibovat krk. Rínonovi se začínaly mlžit myšlenky, krev se mu vzrušením vařila v žilách, a on vrněl jako spokojený kocour.
Lenwë si svého bratrance prohlížel a culil se. Pohladil záda a bok své společnice, ta se k němu nahnula a zašeptala.
„Máš stejně hříšné myšlenky jako já, drahoušku? Chceš je pozorovat a dělat to samé co oni? Stačí říct, mně nebude vadit, když si spolu užijeme před nimi.“
Lenwë si vzrušeně povzdechl při představě těch orgií, ale na druhou stranu věděl, že něco takového by se asi Rínonovi nelíbilo, alespoň ne teď.
„Myslím, Sollaris, že je tu necháme o samotě a my dva se přesuneme do tvého pokoje v patře. Nebudeme je rušit.“ Zašpital jí do ucha.
„Dobře, miláčku, tak pojď. Už se moc těším, až obšťastním tvé tělo.“ Svůdně se usmála.
To Lenwë ignorovat nemohl a hned jí ten kouzelný úsměv slíbal ze rtů, když se pak odtrhnul od jejích úst, lapal po dechu. Sundal ji ze svého klína, vstal z pohovky, vzal ji za ruku a též ji postavil na nohy.
„Pojď, Sollaris, hořím touhou a jen ty ji můžeš uhasit.“
„Jak si přeješ.“
Lenwë ruku v ruce s elfkou opustil salónek, ve kterém byl společně s Rínonem, který si jeho náhlého odchodu vůbec nevšiml, protože byl plně zaměstnán vášnivým líbáním se s Corimou. Elfka v oranžovém rozvázala šerpu jeho tuniky a rozhalila látku na stranu. Ústy se přisála k temně růžovému dvorci a jazykem laskala jeho bradavku, která pod jejím něžným útokem ztvrdla do tuhého hrotu. Elf zaklonil hlavu na opěradlo pohodlné pohovky a slastně zavzdychal. Dívka věnovala stejnou pozornost oběma temným poupatům na mužově hrudi a dlaněmi si zručně našla cestu k jeho opasku na kalhotách a hbitými prsty ho začala rozepínat. Rínon zvrátil hlavu zpět dopředu, vzal její tvář do dlaní, přitáhl si ženin obličej ke svému a začal jí drtit ústa v horečném polibku. Měl v sobě tolik nevybitých emocí, které teď chtěly ven, a tak se tomu podřídil. Pevně objímal poddajné křivky elfčina těla, tisknul ji k sobě a rukama přejížděl po ladných křivkách. Vášeň ho začala pohlcovat. Vše se mu z mysli vytratilo, všechny vzpomínky šly stranou, najednou tu byl jen on, plavovláska v jeho náruči a nesmírná touha, které mu svírala vnitřnosti, a srdce splašeně bušící proti jeho hrudní kosti. Elfka byla velmi šikovná. Než se nadál, položila si ho na pohovku, jeho tunika ležela odhozená na protější pohovce a nohavice měl stažené ke kolenům. Elfka si ho pěkně vychutnávala. Hladila ho, laskala ho, líbala ho všude, kam jen se dostala, a Rínon byl z toho v sedmém nebi. Měl zavřené oči, užíval si milostné hry, vzrušeně oddychoval a sténal blahem. Dovolil Corimě, ať si s ním dělá, co chce, čehož ona velmi ráda využila. Rukama něžně masírovala napnuté svaly na jeho nohách a postupovala po lýtkách přes vypracovaná stehna, až k jeho klínu, kde se v houštině kudrnatých tmavých chloupků, již k nebi vypínal jeho vzrušený pyj. Elfka se prohnaně usmála, dlaní objala Rínonovo jako skála pevné mužství a pomalu ho hladila po celé délce nahoru a dolů. Elf vzrušeně zavrněl. Což bylo znamení, že se mu to líbí. Corima sklonila hlavu k jeho klínu a políbila vlhký vrcholek penisu, pak jej polaskala jazykem a nakonec si ho vložila do úst. Rínon zalapal po dechu, když ucítil, jak se kolem jeho ztopořeného údu sevřely elfčiny měkké rty. Slastné záchvěvy mu probíhaly celým tělem. Žena si ho vychutnávala jako tu největší sladkost. Cumlala ho, lízala, líbala, něžně oždibovala, což ho přivádělo k šílenství. Myslel si, že to již nevydrží. Popadl dívku za ramena o odtáhl ji od svého mužství.
Elfka se na něho podívala nevinným pohledem a otázala se.
„Nelíbí se ti to snad, můj pane?“
„Líbí moc, ale chci víc. Potřebuji být v tobě.“ Zachroptěl vzrušeným hlasem.
„Není nic jednoduššího.“ Pousmála se vábivě.
Přemístila se nad něj, poklekla tak, že měla jeho boky mezi svýma nohama, nadzvednula si kraťounkou sukýnku, čímž mu poskytnula pohled na svůj mírně ochlupený rozkrok, a pak si ho s velkou radostí osedlala. Zavedla jeho tyčící se kopí co nejhlouběji do své vlhké jeskyňky, až se dotýkala ochlupením kořeně jeho údu a Rínon zavzlykal blahem.
„Odhal se.“ Požádal ji nakřápnutým hlasem.
Elfka sáhnula dopředu a rozvázala uzel, který držel pohromadě její podprsenku a odhodila ten titěrný kousek látky na zem. Zvednul ruce a přiložil dlaně na měkká, jemná, oblá ňadra a lehce je zmáčkl. Potěžkal jejich váhu v dlaních a palci dráždivě přejížděl po temně rudý hrotech, které se pod jeho dotykem vztyčily a ztvrdly. Elfka na něm seděla, užívala si jeho mazlení s jejími prsy. Poté jedna elfova ruka začala klesat dolů, pohladil jí žebra, ploché bříško a zajel svádivými prsty do zvlhlého houštíčka v jejím rozkroku, kde prsty mezi jejich těly započal dráždit citlivý bod její ženskosti. Elfka zasténala a prohnula se v zádech. Její boky se rozvlnily, a za okamžik na to se její tělo již zdvíhalo a v pravidelném rytmu dosedalo na princův ztopořený pyj. Vyráželi ze sebe tiché vzdechy, v jednu chvíli si přitáhl její hlavu ke své, aby ji mohl líbat a svými ústy pohlcovat její vzrušené vzdechy. Těla se vlnila v čím dál rychlejším tempu a přirážela ve zběsilých intervalech, pak už přišlo uvolnění. Elfka se začala třást a vnitřní svaly se pevně svíraly kolem Rínonova mužství, což ho přivedlo k bouřlivému vyvrcholení a naplnil její lůno. Byl příjemně vyčerpaný a žena na něm spokojeně oddychovala.
Pohladil ji po vlasech, natáhl ruku a uchopil číši stojící na stolku a zhluboka se napil, neb měl z toho aktu vyschlo v krku. Neřestná děva pozvedla hlavu a s rukama složenýma na jeho hrudi se mu podívala do tváře.
„Dáš mi také napít?“ Otázala se elfka.
Rínon jí podal čísi a ona si z ní usrknula.
„Hmm, dobré víno, lahodné, ale ty jsi sladší.“ Zašvitořila svůdně, odložila číš na stůl a políbila Rínona na ústa.
Elf se jí nijak nebránil a nechal se líbat. O chvíli později ho začala hladit po celém těle a prozkoumávat ho a Rínon cítil, že začíná být opět vzrušený, a tak ji nechal, aby ho znovu přivedla na pokraj extáze.

*

Lenwë s Rínonem strávili v tomto neřestném podniku převážnou část dne, kde si užívali milostných her, aktů, masáží a do paláce se navrátili s blaženými úsměvy až po večeři, takže se nesetkali s nikým z rodinného kruhu a zamířili rovnou do Lenwëho komnaty, kde si dali ještě každý po číši vína a zahráli si partii šachů. Přitom si povídali o tom, co je čekalo v příštích dnech. Lenwë si přečetl odpovědi na své dopisy a potěšeně si promnul ruce, protože všechny odezvy byly kladné. Když dohráli šachovou partii a dopili, odebrali se na kutě, protože druhý den ráno budou muset vstávat hned za rozbřesku, neboť s družinou vyjedou na dvoudenní lov do hlubokých hvozdů, jenž se táhly jihozápadně od Esteledhel.

* * * * * *

Brzy ráno, kdy sluneční paprsky ještě nenabraly na plné síle a jemná mlha od moře se vznášela ve vzduchu, se malé nádvoří u palácových stájí hemžilo mnoha elfy. Z výstavních stájí se vyváděli osedlaní koně s cestovními brašnami a lovci v zelenohnědých oblečcích ozbrojení naditými toulci se šípy a luky na zádech a s ostrými dýkami na opascích se motali kolem svých nedočkavých ořů. Mezi nimi byl i princ Lenwë a Rínon. Když bylo vše připraveno, lovci se vyšvihli na koně, seřadili se do dvojzástupu a vyrazili na lov. Skupina šestnácti elfů vyjela z hlavní brány paláce v Esteledhel a zamířila po udusané cestě směrem na jih k hustému lesu. Koně pádili ve zběsilém tempu nejdřív po široké cestě, pak sjeli na svěže zelenou louku, která je dělila od nedalekého hvozdu. Nešlo ani o to přivést domů velký úlovek, ale prostě si trochu zalovit, vystopovat nějaké to zvíře, aby si zaopatřili večeři, projet se tryskem na koních, nadýchat se vzduchu provoněného jehličím, přenocovat na mechovém loži pod hvězdnou klenbou a střechou z větvoví. Všichni elfové totiž zbožňují spaní pod širákem, milují lesy a svobodu a pocit volnosti, který jim lov uprostřed bujných a divokých hvozdů poskytuje. Stromy jsou tiší přátelé, jež elfům za jasných i bezhvězdných nocí dopřávají místo k odpočinku a ochranu. Princové se svou družinou se proplétali mezi vysokými sosnami a jedlemi. Přeskakovali s koňmi houštiny a vzrostlé kapradí při stopování kořisti. Na večer rozbili tábor na malé mýtině a dopřáli si chutnou večeři, kterou tvořily pečené křepelky a nějaký ten zajíc, a zapíjeli to křišťálově průzračnou a ledově chladnou vodou z lesní studánky. Po večeři seděli kolem plápolajícího ohně a společně si zapěli pár písní a vyprávěli si různé příhody a košilaté vtípky. Chvíli po půlnoci se uložili ke spánku na lesní zem. Hvězdy se třpytily na nebi a měsíční světlo probleskovalo skrze větve a vrhalo na mýtinu pitoreskní bělavé obrazce. Vánek mírně ševelil v korunách stromů a tichem se neslo táhlé houkání sovy, jež byla na lovu. Ráno se naši lovci vzbudili brzy, těsně před svítáním, a pokračovali ve svém honu. Když se den přehoupnul k odpoledni, vyrazili zpět do Esteledhel.

* * * * * *

Dva dny, které strávili v hlubokém hvozdu na lovu, byly vcelku úspěšné. Do paláce se vrátili s docela pěkným úlovkem. S tuctem a půl vypasených zajíců, s deseti koroptvemi, se dvěma srnci a jedním kancem. Úlovek hned zanesli palácovému řezníkovi, aby se o něj postaral, vyvrhnul ho, nechal ho uležet, či ho naložil a uskladnil do chladírny. Lenwë dělal, co mohl, aby Rínona zbavil myšlenek na Niumey a docela se mu to i dařilo. Doufal však, že po výletě na ostrov Avron, už na ni nevzpomene vůbec. Večer po návratu se připojili ke společné večeři s Lenwëho rodinou. Po večeři následovalo společenské posezení ve Slunečním salónku, kde se sešla královna matka Närimea, král Aermar se ženou Alassë, princ Aernil, Rínon, Lenwë a jeho mladší dvanáctiletá sestřička Alissëa. Povídali si, smáli se, ženy se mezi řečí věnovaly ručním pracím a muži diskutovali nad karetní hrou.
„Nemá někdo z vás srdcové eso?“ Otázal se Lenwë.
„Proč, chceš ho snad s námi vyhandlovat? Ale to je proti pravidlům.“ Odvětil pohoršeně Aernil.
„Jen se ptám, ale jak tak vidím ty ho nemáš.“ Hbitě mu nahlédl do vějíře z karet, který držel jeho bratr v ruce.
„Hele, nekoukej mi do karet a věnuj pozornost raději svým.“ Napomenul ho Aernil.
„Ale, no tak, hoši, přestaňte se pošťuchovat.“ Pronesl smířlivě Aermar.
„Pikový král.“ Prohodil Rínon a hodil na kopičku karet tu svou.
„Škoda, ten by se mi hodil.“ Řekl Aernil.
„Smůla.“ Uštěpačně poznamenal Lenwë.
Lenwëho otec si líznul kartu, prohlédnul svou nadílku a zjistil, že mu k ničemu nepasuje, tak ji vyhodil.
„Zelená dáma,“ odložil na kopičku svou kartu král Aermar.
„Báječně, přesně tu potřebuji.“ Zajásal Lenwë a uchopil vyhozenou kartu. „Teď už si můžu konečně vyložit.“ Rychle probral karty ve své ruce a položil na stůl zelenou postupku král, dáma, kluk a tři desítky a pak vyhodil kulovou šestku.
„Ta mi je k ničemu, neměl bys tam něco lepšího?“ popíchnul ho Aernil a sejmul z balíčku kartu a přeměřil si ji zkoumavým pohledem. Držel v prstech křížovou dvojku. „No, tak tahle karta je mi platná asi tak jako skřetovi zrcadlo.“ A odhodil ji na kopičku.
Rínon si líznul další kartu a zajuchal.
„Skvělé, tak na tuhle krásku jsem čekal.“ Zařadil kartu mezi ostatní a začal vynášet na stůl. Hbitě položil několik vějířků. Dvě postupky a tři sedmi. „Pánové klidně mě proklínejte, ale já zavírám.“ A poslední kartu, kterou držel v ruce otočil rubem nahoru a položil ji na kopičku odhozených karet a spokojeně si založil ruce za hlavu.
„To není fér! Už si to zavřel po pátý,“ poznamenal Aernil.
„Jo, drahý bratránku, neštěstí v lásce, štěstí ve hře.“ Odvětil s posmutnělým úsměvem Rínon.
Lenwë sebral všechny karty ze stolu a s umem karbaníka je pečlivě zamíchal, aby mohl rozdat další hru.
Večer uběhl v příjemné atmosféře, kde také Lenwë oznámil, že si s bratrancem vyjedou na lodi a chvíli pobudou v letním sídle na ostrově Avron. Král na to nic nenamítal a dal jim své svolení. Jen prohodil, jestli by s nimi nechtěl na výlet vyrazit i Aernil, ale ten hned začal protestovat, že na to nemá čas, neboť musí studovat s léčiteli, a k tomu by měla v dohledné době přijet na návštěvu lady Liliath se svým otcem a on by ji nerad propásnul. Při zmínce o vyvolené elfce, o níž Aernil mluvil, se Lenwë potutelně usmál. Věděl, že by jeho bratr palác neopustil, ani kdyby přišla větrná bouře, raději by se přikoval ke skále, jen aby tu byl, až jeho dráha přijede. Král svého staršího syna nepřemlouval, protože věděl, že když se rozhodne, tak s ním nic nepohne. Kolem půlnoci si všichni popřáli pěkné sny a princům popřáli šťastnou cestu, a pak se rozešli do svých pokojů.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 30 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tracy Harper 25.01.2009, 23:16:12 Odpovědět 
   No, sem tam nějaký slůvko bych přehodila, ale to není žádná tragédie :D
Jinak, jsou tam velice zajímavé detaily :D
 ze dne 26.01.2009, 19:08:51  
   Annún: Děkuji. Jsem ráda, že se ti příběh líbí. :-)
 Imperial Angel 09.06.2008, 20:54:41 Odpovědět 
   Tak jak jsem slíbila, tak jsem tu :)
Myslím, že amazonit to vystihla dobře, když napsala, že je v tomto díle " živo " :).
Sem tam se ti sice občas objeví drobný překlep, ale většinou nijak neruší ve čtení. Takže přidám známu a těším se na pokračování ;)...
 ze dne 10.06.2008, 8:15:00  
   Annún: Děkuji Imperial angel.
No jak se říká trocha "vzrůša" :-)) musí být, aby to nebyla úplná nuda.
 čertíček244 06.06.2008, 20:40:04 Odpovědět 
   PS: omlouvám se za překlepy
 ze dne 08.06.2008, 19:32:08  
   Annún: Neni zač, to se stane každému.
 čertíček244 06.06.2008, 20:39:38 Odpovědět 
   tak jsme se znovu o trochu posunuli, myslím, že další díl, který bude zřejmě věnován plavbě, bude taky zajímavý ... Jak všichni víme z dřívějších příběhů Rínon nezapoměl .. snad svoji lásku znovu najde, ale pokud mě neklame paměť :o), tak všechny tvé příběhy končí dobře, takže itanhle snad bude mít šťastný konec ..
 ze dne 08.06.2008, 19:31:37  
   Annún: Děkuji Čertíčku,
No ano mám ráda příběhy se štastným koncem, ale kdo ví zda tomu bude i nyní. To se uvidí. :-)))
 ZITULE 06.06.2008, 14:23:36 Odpovědět 
   Moc krasne moje mila , vse uz za me rekli pratele pode mnou. Zitule
 ze dne 06.06.2008, 15:19:38  
   Annún: Díky Zitule.
 Šíma 06.06.2008, 11:28:53 Odpovědět 
   Hezký lechtivý díl je to! ;-) A to jsem si bláhově myslel, že jsou elfové na výši, nakonec, proti gustu... ;-) A také se obávám, že by jinak vymřeli! No, stejně nevěřím, že pokud někdo svou lásku opravdu miloval, že na ní dokáže jen tak zapomenout... Možná na čas, ale ono se to časem vrátí a tak jsem zvědavy, co se bude dít dál! ;-)
 ze dne 06.06.2008, 15:19:23  
   Annún: Děkuji Šímo za milý komentář.
Ach elfové jsou na výši, ale též mají své potřeby a touhy stejně jako lidé, jak říkáš jinak by vymřeli.
 amazonit 06.06.2008, 5:56:45 Odpovědět 
   zatím se zdá, že se snad Rínonovi podaří zapomenout, ale je otázkou, zda navždy, ale čtenáři minulé ,,série" vědí, že tomu tak není, že vše je jen ,,náplast" na bolavé místo, které se jen tak nezhojí... upřímně, doufám, že se nezhojí a že ho přiměje jít svou milou hledat a zachránit, ale uvidíme, v tomto dílu je každopádně velmi ,,živo":o)
 ze dne 06.06.2008, 10:55:13  
   Annún: Děkuji Amazonit. Vše co nyní Rínon prožívá je spíš otupující, aby zahnal bolest v srdci, ale jak to bude dál. Zda vymítí Niu zpaměti na dobro anebo je osud svede opět do hromady, tak to se vše teprve uvidí.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Niečo fakt múdr...
aegitalos
Jemu a drcenému...
immaginacija
Vítej Lásko!
Cass
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr