|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303445 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč (18-21) ::
Minule se Společenstvo znovu dostalo do Brdičkovy školy - na místo, kam chodili před příchodem elementů na školu - a také na místo, kde se měl odehrávat trénink elementalistů "z ulice". Dále také Jirka osvětlil Kamilovi, jak to bylo ve skutečnosti s Markétou...
A dneska si posvítíme na Terezu
http://i56.photobucket.com/albums/g200/MC_Kejml/terezapt3.jpg
:)
Enjoy! |
| |
|
|
XVIII
Zničený jsem se ploužil pryč ze školy. Jak je tohle možné? Copak mě Markéta měla ráda jen kvůli tomu, že jí to Mr. Kdosi dal za úkol? To mi přišla jako sakra velká podpásovka.
Bylo mi sice jasný, že jsem se měl většímu kontaktu s Markétou vyhnout, na Velké Ohradě, i na tržišti – i když, teď si asi jen něco namlouvám. Šel jsem po ní a když jí Pepa osvobodil, tak jsem si řekl, to bude nějakej osud, že jsem osvobodil zrovna jí... A co potom, když mi řekla, že se právě rozešla s Markem?
Chopil jsem se šance a i když jsem se k ní nejdřív choval jako debil, přesvědčila mě, že to myslí vážně a že si ze mě srandu nedělá. Jak se říká, člověk leckdy nevidí, co má přímo před očima. Teď mi to Jirka řekl a nevím nevím, ale už se moc s Markétou nechci setkat.
Protože teď už je to stejně jedno. Ve skutečnosti měla ráda jen Marka a teď, když je Mr. Kdosi v tahu, vrátila se k němu. Znovu půjde s Hyperionovcema proti nám, tentokrát ji ale nikdo neosvobodí.
V šedé hale panoval čirý ruch; uniformovaní muži sem přinášeli krabice s rozmanitým obsahem. Někde jsem zahlédl nadepsáno „Zbraně“, v jiných byla prý „Administrativa“.
Do místnosti vstoupil Jakub s bednou na zádech. Složil svůj náklad a podíval se na mě s Jirkou.
„Bežte pomáhat, je tam toho dost,“ usmál se.
„Jasně, jdem,“ přikývl jsem. „Kde je zbytek?“
„Venku, vykládaj věci.“
Před školou pomáhalo Společenstvo vynášet zásoby z vozů. Jakmile jsme se s Jirkou vynořili ze školních vrat, přišel ke mně jeden z dozorčích agentů.
„Agent Nágl,“ představil se. „Jste pan Beer?“
„Jo, to jo.“
„Podepište zde obdržení zásilky.“ Agent mi podal podložený arch papíru a já na něj co nejúhledněji naškrábal svůj podpis
„Kdy máme čekat studenty?“
„V osm hodin, budou přivedeni před školu. Další rozhodutí jsou na vás.“
Přikývl jsem a vrátil dokument agentovi. „Dobře. A kdy přijedou další zásoby?“
„Ta dnešní dávka vám stačí na týden. Příští sobotu sem ve stejnou dobu dopravíme další.“
„Fajn,“ souhlasil jsem, „jdu pomoct ostatním, zatím nashle.“
Netrvalo dlouho a vše, co nám přivezli, leželo v šedé vchodové hale do školy. Auta odjížděla severní cestou kolem obelisku a já usoudil, že bych měl nechat Společenstvo chvíli odpočinout. Rozsadili jsme se v předsíni ústavu a dali si oddech od nošení těžkých krabic.
„Takže: řekněte mi, jak to ve škole vypadá,“ vyzval jsem partu. „Aleši, Pepo?“
„Ano. Budova nad námi vypadá v pořádku, ve třídách je pitná voda, stejně tak je pro studenty připravena jídelna,“ pokynul rukou Pepa, sedící na jedné z krabic. „Malá tělocvična se také zachovala.“
„Fajn. A ty?“ Otočil jsem se na Tomáše.
„Taky, v B jedničce voda teče a lavice jsou v pohodě,“ usmál se.
„Díky, co u tebe, Terezo?“
Elementalistka se zavrtěla. „Jo, dobrý.“
„Myslím ty třídy,“ zdvihl jsem obočí.
„Jo, já vím, všechno je v nich v pořádku.“
„Tak to by bylo asi všechno... Jo, kdyby vás to zajímalo, tak tělocvičny se taky zachovaly,“ přejel jsem pohledem po Společenstvu. „Hej Tome, co to děláš?“
Elementalista se hrabal v jedné z krabic a prohlížel zbraně, které v ní byly. Zrovna v rukou držel sekeru s koženým jílcem.
„To jsou parádní věcičky, co?“ zazubil se.
„Co bychom si měli na začátku ujasnit je, jestli bychom je měli dávat studentům hned, jakmile přijdou,“ pokynul rukou Pepa.
„Nebudem jim je dávat hned, to je jasný,“ kývl jsem na něj. „Budeme je rozdávat těm, co už umí element dost ovládnout.“
„To zní jako fajn nápad,“ přikývl Pepa a rozhlédl se po Společenstvu. „A jak to vidíte vy?“
„Podle mě máte oba pravdu,“ řekl Jakub. „Kdybysme jim je dali teď, tak by s nima dělali... No..,“ ušklíbl se Jakub.
„Co vy dva?“ otočil jsem se na Jirku s Tomášem.
„No tak já bych je dal jen těm, co něco uměj, nebo co se toho dost naučej, vždycky když bysme je uznali schopnejma,“ Jirka se ohlédl na Tomáše.
„Jasný. Asi by je měli dostat, když se na ně budeme moct spolehnout, a zkontrolovat je jako u maturit,“ usmál se.
Souhlasil jsem. „Tak a- teď si můžeme ještě rozhodit tělocvičny, kde kdo bude trénovat, ne?“
„Nejprve se musíme dohodnout, JAK budeme učit,“ zastavil mě rukou Pepa.
„A úplně nejdřív asi roztřídíme ty věci a odnosíme je,“ ohrnul ret Jirka.
„Okej,“ postavil jsem se a setřásl ze sebe prach. „Co ty, Aleši? Moc jsi toho nenapovídal, neříkej, že se vrátily starý časy,“ žertoval jsem.
„... Ne, to ne,“ zakroutil hlavou.
„Já jen tak pro jistotu,“ kývl jsem na něj. Věděl jsem, že je s ním zase něco v nepořádku.
„Takže, kde bude naše zbrojnice?“ zeptal se Pepa.
Pokrčil jsem rameny. „Má někdo nějaký nápad?“
„No, já: je tam pořád ta školnická dílna?“ řekl Jakub.
Jirka přikývl. „Je, teď 'sme kolem ní s Kamilem šli. Myslíš dát zbraně tam?“
„Můžeme. Co ty na to?“ kývl na mě Pepa.
Souhlasil jsem. „Je to dobrý nápad. Ale nikdy jsem tam nebyl, myslím, že se tam zvenku nedá dostat, ne?“
„To asi neví nikdo z nás,“ zamračil se Tomáš.
„Já se tam kouknu,“ Michal seskočil z krabice.
„No tak jo, tady máš,“ Hodil jsem po Michalovi klíče. „Pro jistotu běžte někdo s ním,“ rozhlížel jsem se po partě.
„Já tam půjdu,“ přihlásila se Tereza.
Tomáš naznačil rukou odchod.“Tak makám, makám, nemáme celej den,“ zažertoval.
Michal se tedy zanedlouho odebral společně s Terezou do pavilonu na konci chodby, kam jsme původně šli s Jirkou.
„Tak ať si to tam užijou,“ ušklíbl se Jirka, čímž nahrál Tomášovi. „Je pak zajdu zkontrolovat.“ Společenstvo propuklo v smích.
„Tak fajn. Stravovat studenty budeme v jídelnách, to je jasný,“ podíval jsem se na partu.
Pepa přikývl a otočil se na mě. “A co krejčí? Kam s nimi?“
„Tak nejdřív asi zjistíme, za jak dlouho udělaj' ty uniformy. Zásoby na to přivezli, žejo?“ zeptal se Jakub.
„Fakt nevim,“ zůžil jsem pohled. „Viděli jste někde něco pro ně?“
Tomáš se sklonil a usmál se. „Právě na nich sedim.“
„Aha... Tak je asi ubytujem, no- myslíte, že jim bude stačit malá tělocvična?“ řekl jsem.
„Měla by,“ prohlásil Pepa. „Ale nebudeme tam něco chtít dělat?“
Jirka zakroutil hlavou. „K trénování stačej tělocvičny tři...“
„Ale že bysme je měli dávat zrovna tam... Já nevim, no,“ polemizoval Jakub.
Aleš ukázal napříč halou. „... A co je támhle?“
Na konci předsíně, kde jsme seděli, byly dřevěné dveře, kde prý školníci měli druhou dílnu. Vstal jsem ze země a odemkl je. „To hned zjistíme.“
Za dveřmi přístěnku bylo zcela vybíleno. Ve středně veliké místnosti zbyl jen stůl a napodobenina kanape.
„Tam by to docela šlo, co?“ křikl na mě ode dveří Tomáš.
„No, jasný,“ zavřel jsem dveře. „Tam je ubytujem, je to tam docela velký a v nejhorším případě je přemístíme do tý tělocvičny.“
„Tak to máme, 'eště mě napadlo: dáme někoho do kanceláře?“ ptal se Jirka.
„Jak to myslíš?“
„No asi jako sekretářku, nebo sekretáře,“ zasmál se Tomáš.
„... Já sekretáře NEDĚLÁM,“ dal vědět hlasitě nesouhlas Aleš.
„Jo, takhle. Co Terezu?“
Sedl jsem si na blízkou bednu a Jirka ukázal na přilepenou etiketu. „Bacha na vejce,“ řekl.
„Co? V tom jsou vejce?“ zamračil jsem se. Zaklonil jsem se a na krabici stálo: „Mléčné výrobky - Vejce, Mléko, Máslo.“
„Ne, hřebíky!“ neodolal Tomáš, čímž opět Společenstvo rozesmál.
Když smích dozněl, opět jsem se ujal slova. „Takže sekretářku... K čemu nám bude? Tomáši, skoč zatím pro Michala s Terezou.“ Větrný elementalista doslova vyletěl z podlahy.
„Myslím, že se na ni budou obracet studenti se svými potřebami a ona je nám bude tlumočit,“ rozložil ruce Pepa. „Také bude dávat pozor na telefony, třeba od Smetany. A v neposlední řadě by u někoho měly být klíče od zbrojnice. Je nebezpečné nosit mezi sebou něco takového, ztratíme je, a co potom naděláme?“
Přikývl jsem. „Máš pravdu, uděláme to tak. Dáme tam vysílačky a další věci, co budou potřeba spíš časem. Řekneme to Tereze, až přijde.“
„Tak fajn,“ odkašlal si Jirka, „odnosíme teda ke školníkům ty věci?“
Asi je zvědavej na to, jaké zbraně nám přivezli. No, to jsem i já – tak jdeme.
„Tak jo. Kubo, zůstaneš tu, a dohlídneš, jestli se něco venku neděje? Až přijdou, tak tě vystřídá Tereza, nebo někdo,“ řekl jsem.
Elementalista se otřásl. “Eh, jo, určitě. Hele, už jdou.“
Michal, Tomáš, a Tereza se vrátili z dílen; Tomáš se – jako obvykle – uvolněně usmíval. “Hele, Terezo, prej 'seš naše sekretářka,“ zašklebil se Jirka.
Elementalistka byla zjevně překvapená. „Cože?“
„Nebude to nic těžkýho,“ usmál jsem se. „V kanceláři budeš vyřizovat hovory a tlumočit nám věci od žáků.“
Tereza pohrdlivě obrátila oči v sloup, když to postřehl Pepa. „Je to důležitá práce, Terezo. Musíme se postarat o naše studenty a především dávat velký pozor na telefonáty z BIS.“
„No tak jo, no,“ Tereza pokrčila rozmrzele rameny.
„Dobře. Jdi do kanceláře a zabydli se tam, je možný, že bude volat Smetana,“ kývl jsem na Terezu. „Tomáši, ty to běž pohlídat ven. My jdeme zatím nanosit zbraně do dílny, mimochodem, jak to tam vypadá... Michale?“ Otočil jsem se na něj.
„Žádný dveře ven tam nejsou, jenom bude potřeba asi nějak zadělat okna, aby tam lidi nekoukali,“ mávnul rukou.
„Fajn, s tím si poradíme. Tak pojďte, jdeme nosit,“ povzdychl jsem si.
XIX
Odnosili jsme bedny se zbraněmi ke dveřím bývalé školnické dílny a teď jsme se rozhodovali, co s nimi dál.
„Nevyndáme ty zbraně?“ řekl Jirka. „Rozložíme je tu a pak si budem‘ moct líp vybírat.“
„Jo, to uděláme, abysme v nich měli pořádek,“ souhlasil jsem. „Vyházíme odsud, co není potřeba, a připravíme je.“
Dílna měřila okolo pěti čtverečních metrů a byla prosáklá typickým zápachem ředidel. Kromě podivných mechanismů, které by se daly přirovnat k „strojích na atomovku“, po obvodu místnosti stály skříně s nejrůznějšími chemikáliemi. Na zadní stěně byla dvě zakalená okna, která, jak je vidět, už dlouho nezažila mytí. Pod nimi se nacházel široký zašpiněný stůl.
Pepa otevřel jednu z kartonových beden. „Nejdřív ty zbraně vyložíme a potom je rozmístíme do skříní. To máme za chvíli,“ řekl.
„To můžeme. A rovnou si i vyhradíme, kam budeme co dávat – Michale, Kubo, vyházejte ty krámy ze skříní ven, Aleši, ty je potom spálíš, jo?“
Aleš si něco pro sebe zamumlal, když se do rozhovoru razantně vložil Pepa. „Neničil bych vybavení dílny, nevíme, kdy ho můžeme potřebovat.“
„Co to dát všechno do jedný skříně?“ navrhl Jakub.
„Taky fakt. Barvy tu nechejte, všechnu chemii dejte do týhle skříně... A tu vyneste ven k tomu braku, co tam je. Kdyžtak se k tomu vrátíme. Nářadí naházejte do rohu.“
Michal s Kubou se dali do práce a já jsem rozbalil dlouhou krabici přede mnou. V polystyrenovém obale byly naskládané pochvy s meči - jeden z nich jsem vytáhl a prohlédl si ho, délkou byl podobný mému bastardovi.
Začal jsem skládat meče doprostřed stolu, Aleš na kraji vykládal jednobřité sekery. Zbraně se mi velice líbily, bylo vidět, že je někdo pracně vytvořil.
Pepa se ke mně přitočil s exotickými nunchakami. “Ty, Kamile, koukni. Takové zbraně bych tady vážně nečekal.“
„To máš pravdu, zajímalo by mě, kdo navrhl, aby nám takové zbraně poslali?“
„Někdo, kdo se v tom vyzná, zdá se,“ Pepa položil na stůl několik dalších exemplářů.
„Stejně jsem nikdy nepochopil, jak se s nima bojuje.“
„Asi to nějak roztočíš... Hm. Nevím.“
Za dobu, za kterou jsme připravovali zbrojnici, Michal s Jakubem naplnili jednu z vysokých skříní různými překážejícími chemikáliemi a Pepa zatemnil okna starými novinami. Zapnul jsem světlo a ze stropu se rozzářila jediná ostrá žárovka.
Všichni se nakonec zapojili do procesu vykládání zbraní a za necelou čtvrthodinu už byly věci na svém místě.
Parta udýchaných elementalistů si prohlédla své dílo. Všechno bylo připraveno na rozdání připraveným studentům.
Na stole vepředu ležel široký sortiment mečů - tradiční dlouhé, krátké, nebo obouruční, dále orientální šavle, široké scimitary a nechyběly ani přesné dýky.
Ve skříních napravo byly zavěšené jak rozmanité druhy sekyr, tak i oštěpy nebo zdobená kopí, velmi podobné Tomášovu, vedle nich stály opřené dlouhé bojové hole. Řada pokračovala černými palcáty s ostrými hroty a jim podobnými řemdihy. Na konci byly střelné zbraně – opracované luky a kuše, také nám poslali pár pistolí a automatů.
Nad levou stranou zbrojnice žaslo téměř celé Společenstvo; nacházely se tam především orientální a neobvyklé zbraně. Některé z nich jsem ani v životě neviděl, natož si představil někoho s nimi bojovat.
Byly tam kosy, hvězdice, nunchaky, podivné ozubené kruhy zvané šakramy, veliké ostnaté boxery, mohutná kladiva, halapartny a další neobvyklé zbraně.
Nedokážu si představit, jak s tímhle někoho naučíme bojovat.
„Tak to by bylo,“ oddechl jsem si. „Kolik je hodin, Kubo?“
Jakub vytáhl ze zadní kapsy telefon. „Třináct čtyřicet pět.“
„Bysme si mohli dát oběd, ne?“ řekl vyhladověle Jirka.
„Z čeho,“ řekl jsem smutně. „Snad něco najdeme v těch bednách, pojďte,“ vybídl jsem kluky k odchodu.
„Já to tady zatím pohlídám,“ nabídl se Pepa. „A Michal se mnou, nevadí?“
Michal přikývl a usedl na odloženou lavici opodál.
„Proč ne. Měla by tady být stálá stráž, díky, žes ses nabídl. Jídlo vám přineseme,“ prohlásil jsem rozpačitě.
Poslední dobu má Pepa čím dál tím víc pravdu, asi bych mu měl dát více místa. Je dobře, že mi pomáhá, a to ještě ani nepřišli studenti.
Spolu s ostatními jsem se vydal zpátky halou do šedé školní předsíně. „Hej Tomáši, kontrolní dotaz: Co se dělo, když jsi přišel do dílny, jak tam byli Tereza a Michal?“ zasmál se Jirka.
S Jakubem jsme po sobě hodili potměšilé úsměvy a čekali na Tomášovu odpověď. „No co asi.“
„Povídej, přeháněj,“ zašklebil se Jirka.
„Co by, kontrolovali dílnu,“ slušňácky opáčil Tomáš. „Mám přehánět, ne?“ usmál se.
„A když nepřeháníš?“
„Tak řeknu, že se vraceli,“ zazubil se Tomáš.
“Pcha,“ obrátil Jirka oči v sloup. „Čekal bych ňákej-“
„Skandál?“ doplnil jsem ho.
„Heh..,“ uchechtl se elementalista. „Ale ne, já jim to přece přeju.“
„Nevěřim!,“ zasmál se Tomáš.
Obrátil jsem téma. “A co... Jak vidíte náš trénink tady?“
„Snad to pude, když si zaberu tamtu fajnovou tělocvičnu,“ řekl Jirka.
„Jakou?“ zamračil se Tomáš.
„Jak se tam hrál nohec.“
Elementalista uznale pokýval hlavou. „Jo jasný... Hele ale... Jak počítám, tak elementů je šest, a tělocvičny jen tři..“
„To je fakt,“ zamručel jsem. „Jirko, zabereš si tu tělocvičnu i s bratrem?“
Jirka přikývl. “Jo, klidně.“
„Fajn,“ řekl jsem. „Já budu mít pro svoje elemenalisty tu pod počítačema a to nám zbejvaj tři. Oheň, Země, a Vzduch... Co byste, kluci, řekli, kdybyste trénovali na hřišti?“ ukázal jsem na Jakuba s Tomášem.
Jakub pokrčil rameny. „Tak mě to nevadí, aspoň je tam dost místa.“
„To jo, na lítání se nebudeme mačkat v tělocvičně,“ usmál se Tomáš. „Jdem tam.“
„Fajn, jsem rád, že souhlasíte. Zbejvá nám Aleš s Terezou a Michal.“
Aleš se okamžitě vzpamatoval. „...Ta... Dělá sekretářku, ne?“
„To není problém, když budete trénovat vy dva, tak si tam sednu třeba já. Zařídím vám samostatný hodiny,“ navrhl jsem.
„...Tak fajn.“
„A vůbec, Aleši.. Jsi v pořádku, abys moh' trénovat?“ zeptal se ho Tomáš.
„...Jo..,“ odpověděl táhle.
„Budete mít tu průchozí tělocvičnu, jak se tam hrával basket, jo?“
„...Nechytnou ty dřeva tam..?“
„Tak my si to s nima vyměníme, pokud ti to teda nevadí,“ řekl Jakub a otočil se na mě.
„Jasně, že nevadí. Jen musíte dát pozor, kam střílíte,“ kývl jsem na Jakuba.
Přišli jsme do šedivé chodby a začali prohledávat krabice; pozval jsem Terezu dovnitř, aby si dala zaslouženou svačinu s námi.
“Tak jo,“ Jirka mrzce zavřel jednu z krabic. „Suchý špagety si asi nedáme...“
Z opačné strany místnosti jsem zaslechl Jakuba. „Je tu nějaký ovoce. Chcete ho?“
Zbytek Společenstva souhlasil, tak jsme se dali do jídla. „Terezo, venku se nic nedělo?“ řekl Tomáš, přehazující si v ruce pomeranč.
Elementalistka zakroutila hlavou a já jsem za ní zahlédl společenskou místnost, ukrytou v roletách. Hodil jsem Tomášovi pár jablek. „Doneseš, prosím, klukům svačinu?“
Elementalista vystřelil z podlahy. „Jo, jasně.“
„Tady bysme mohli udělat nějakej proslov, ne?“ ukázal jsem na místnost za Jirkou.
„Tam se nevejdou, spíš bych to udělal v tělocvičně,“ mumlal Jakub.
„To je asi fakt,“ kývl jsem. „Převlíkat se budou asi v šatnách a támhle u skříněk... Klíčky od nich jsou v kanceláři, že jo?“
„Já nevím,“ ohrnul Jirka ret.
„Hrm,“ povzdychl jsem si.
“Terezo, nechtěla bys tam jít? To abys sis to prohlídla, dokud je čas.“ Jakub si pohledem změřil elementalistku. „Nechci tě vyhánět, ale...“
„No jo!“ Tereza naštvaně seskočila z krabice a přešla ke mně. „Dej mi klíče!“ zamračila se.
„Na..,“ podal jsem jí svazek klíčů, který mi vzápětí vytrhla z ruky. Dlouhými kroky si to štrádovala do schodů ke kanceláři a těsně se minula s vracejícím se Tomášem. „Vrátit!“ křičel jsem za ní.
Jirka si protřel obličej a zasmál se. „Ta tě neposlouchá.“
„To vidím..,“ nadzvedl jsem obočí.
„Co, chyběl jsem vám?“ vyhrkl přicházející Tomáš provokativním tónem.
„Sedej... Právě jsme byli svědky Terezina hysterickýho vystoupení,“ mrkl na Tomáše Jirka. „A za všechno, jako vždycky, může Podles.“
Jakub se zatvářil překvapeně. „Jsem jí to normálně řek'... A div nás nezabila.“
„Já jsem věděl, proč jsem jí nechal!“ varovně mával ve vzduchu prstem Jirka.
„Co to slyším?“ pousmál se Tomáš.
„Jo... Jí nechám Michalovi, už se znaj dýl.“
„Udělals dobře,“ kývl jsem na Jirku. „Aspoň se o ní nebudete tahat, máme na starost jiný věci.“
„To jo...“ Jirka se podíval ven. „Tak kolik myslíte, že jich příde?“
„Pokud by přivedli každýho Pražáka v pubertě, tak je po nás,“ Tomáš dal hlavu do dlaní.
„Počkej, element snad nemaj všichni, ne?“ snažil jsem se mu zvednout náladu.
„Já fakt nevim,“ řekl Jirka. „Zatím jsem neviděl nikoho bez něj.“
„Pochybuju, že nám dají k vycvičení několik deset tisíc lidí,“ zakroutil jsem hlavou. „To by osm lidí nezvládlo ani omylem.“
Společenstvo uznale zamručelo, když se znovu ozval Jakub: „Pokud ale nechtěj, abysme trénovali vždycky třeba tisíc lidí, a za hodinu třeba další tisíc.“
„Dávají nám za to šedesát sedum klacků, tak je to i docela možný,“ zamračil se Jirka.
„To je kravina,“ řekl jsem. „Tolik lidí by se do školy ani nevešlo! Tady jich ubytujeme maximálně osm set.“
„Jo... A jo,“ usmál se Tomáš. „Tolik by jich už nebyl takovej problém vytrénovat.“
„Jo, vždyť jo,“ seskočil jsem z bedny. „Pojďte; nanosíme to do jídelen a rovnou vezmeme i věci na spaní, ve velkejch chodbách na prvním stupni je spousta místa. Zajdete někdo pro Terezu? Potřebujeme venku zase nějakou stráž.“
Tomáš se beze slova rozletěl do kanceláře a ostatní se mezitím chopili beden. Sám jsem si naložil na záda těžkou krabici s jídlem a pomalu stoupal do schodů.
Nedonesl jsem ji ani do půli cesty, když se z kanceláře ozval výkřik. „JAU!“
XX
Pevně jsem uchopil bednu a přidal do kroku. „Co se děje, kluci? Zakopli jste někdo?“
„Ne, ale Tomáš asi dostal nandáno od Terezy,“ konstatoval suše Jakub, zírající do vstupní haly.
Dotáhl jsem náklad do prvního patra a prokličkoval kolem ostatních zpátky do přízemí. „Noste dál, zjistím, co se děje,“ řekl jsem.
A skutečně, halou ke mě letěl Tomáš. „Skoro mě sejmula!“ řekl naštvaně. „Není v moc dobrý náladě!“
„Běž nosit,“ plácnul jsem Tomáše po zádech. „Uvidím, co se dá dělat,“ řekl jsem a šel si na problém pořádně posvítit.
Došel jsem ke kanceláři a přemýšlel, proč na nás může být Tereza naštvaná a jak jí pomoci. Nevěděl jsem o ničem špatném, co jsme jí udělali.
Zaklepal jsem na modré dveře s nápisem kancelář. „Můžu dál?“
Když jsem se nedočkal odpovědi, vešel jsem dovnitř. Tereza seděla s nevraživým pohledem za stolem a uspořádávala si tam nervózně věci. „Co je?“ sjela mě pohledem.
Ohrnul jsem ret. „Co udělal Tomáš?“
„Nic. Chceš něco?“
„No, chtěl jsem tě požádat, abys to zase chvíli pohlídala před školou-“
„Ne! Už jsem tam byla, řekni někomu jinýmu!“ vyjela na mě.
Sedl jsem si na židli naproti ní. „Co se zase stalo?“
„Nech mě!“ Zamračila se. „A nerozkazuj tu furt!“
„Cože? Jak, nerozkazuj?! Víš, co se tady vůbec děje?!“
„Jo! A pokud nic jinýho nechceš, tak jdi!“
Ukázal na ni. „TY mi tady říkat, co mám dělat, nebudeš! Nevím, proč to děláš, ale aby tě to nemrzelo!“
Rezignovaně jsem se odebral ke dveřím, zatímco Tereza na mě pokřikovala další jízlivé vtípky na úrovni čtvrté třídy. Jestli mi tady něco doopravdy nechybělo, bylo její přiblblé chování ze školy. Však já vím, kdo ji zklidní a kdo to z ní dostane.
Na konci haly jsem zabouchal na vrata k tělocvičnám. „Hej hoši, potřebuju vás!“ křikl jsem.
Za chvíli mi otevřel Michal.
„Hele, Tereza se nějak vzteká, a my nevíme, proč. Možná bys za ní měl zajít,“ řekl jsem Michalovi.
„Jo, jasný,“ přikývl. „Kde je?“
„V kanceláři.“
„Aha, tak jo.“ Michal se odebral pryč - snad jí pomůže.
Vešel jsem do průchodu mezi pavilony a po mé levé ruce byla školnická dílna – o zeď u ní se opíral kdo jiný než Pepa.
„Pepo, pojď se vystřídat,“ vyzval jsem ho. „Nosíme věci do jídelen a tady to už musí být pěkná nuda.“
„No, nenudil jsem se, ale dobře, rád se s někým vyměním,“ prohlásil vesele Pepa.
„Zatím tu počkám a chvíli budu hlídkovat. Pošli mi sem pak třeba... Tomáše, a Jakuba pošli hlídkovat ven.“
Elementalista přikývl a šel za zbytkem Společenstva; dřepl jsem si k otevřeným dveřím a sledoval Michala, vcházejícího do kanceláře. Schválně, jak dlouho tam pobyde a s jakou přijde.
Pořád mi nešlo do hlavy, proč je tak rozzuřená, vždyť jí nikdo z nás neprovedl nic špatného, ale když se podívám na to, co děláme... Jde nám to vůbec? Jo, souhra tu je, jídlo máme a zbraně jsme dostali perfektní. A když už tu jsem, tak bych si mohl nějaké z nich prohlédnout a vyzkoušet.
Dveře s idiotským zámkem jsem zapřel plechovkou od oleje a vešel dovnitř.
Pohled na všechny ty zbraně mě ohromil. Každá z nich byla svým způsobem lákavá k vyzkoušení, ale já jsem se téměř okamžitě vydal ke skříním s exotickým obsahem.
Namátkově jsem si vzal do ruky právě půl metru velký ostnatý kruh, zvaný šakram. Chytil jsem ho a zapřemýšlel, jak bych s ním zacházel.
Nejspíš to funguje jako... Cirkulárka. Rozmáchl jsem se šakramem do vzduchu a v několika krocích si podal pomyslného nepřítele. Užitečná zbraň, pomyslel jsem si.
Ode dveří se ozval známý hlas. „Hej, Done Quijote, běž nosit jídlo, jdu tě vystřídat.“
Položil jsem šakram na své místo. „Ok, Tomáši, pak tě zavolám. Jo a nezapomeň, ty dveře se dají otevřít jen zevnitř, tak kdyby někdo bouchal, víš, co máš dělat.“
„No jasně,“ usmál se Tomáš. „Zatím si tady vyzkouším ty udělátka.“
„Hlavně se nezabij,“ dodal jsem a šel pryč.
Když jsem se vracel do šedé haly, z kanceláře se náhle vynořil Michal.
Na tváři měl rozmrzelý výraz. „Taky tě vykopla?“ zasmál jsem se a pokračoval dál.
„Ale to ne...“
„Tak co se děje?“
„Štve jí, že jí pořád rozkazujeme,“ povzdychl si Michal.
„No jo, no... Jednou bude rozkazovat ona.“
„Cože?“
„Vážně si myslíš, že se s Hyperionovcema už nepotkáme?“ ušklíbl jsem se. „Že Prahu zabezpečí pár flintama, když na nepřátelský straně jsou borci jako Marek?“
„To je asi fakt... Ale co to má společnýho s ní?“
„Až, pokud vůbec, s Alešem vycvičí elementalisty, tak se armáda potká s Hyperionovcema - a když se bude takhle chovat, tak myslíš, že jí poslechnou?“
„Nevím, ale neměli bysme na ni být tvrdí. Znáš Terezu, ta se jen tak nezmění.“
„Pokud bude dělat kraviny i před armádou, tak-“
„To Aleš zachrání, teda aspoň doufám...“
„Aleš se zase vrátil do svojí mlčenlivý formy, tak nevím, co před armádou udělá. A jak se bude cítit armáda, když druhej velitel bude... Tereza?“ mávnul jsem rukou.
„Někoho nezměníš,“ řekl pochybovačně.
To ještě uvidíme, řekl jsem si a doširoka se usmál.
XXI
Okolo čtvrté hodiny byla jídelna připravena na stravování studentů. Když jsme se vrátili dolů do předsíně, stály tam poslední dvě krabice s tajemným obsahem.
„ “Administrativa“...“ přečetl Jirka nápis na jedné z beden.
„Co to asi bude?“ řekl Michal.
Vrhl jsem se k jedné z krabic. „To uvidíme, až to rozděláme.“
Když jsem otevřel kartonový obal, vykouklo na mě několik balíků papíru. „Papír?“ prohlásil jsem nevěřícně.
„No, řekl jsi Smetanovi o papír, tak ho tu máš,“ založil ruce Pepa.
„Tak to asi vzal moc doslova.“ Vyndal jsem balíčky ven, abych zjistil, jestli pod nimi něco není.
„Sada per..,“ nadzvedl jsem obočí a položil krabičku vedle sebe. „Potom tam je ještě několik lékáren. Ale když máme na naší straně Pepu, tak o nic nejde,“ usmál jsem se.
„Síly mi mohou dojít a potom nic nedokážu... Lékárny bych, jako vše ostatní, donesl pro jistotu do kanceláře.“
„Já jsem je nechtěl vyhodit,“ podíval jsem se skepticky na elementalistu. „Dáme je tam, to je jasný.“
Jirka opodál rozevřel druhou bednu. „A hele, konečně něco použitelnýho!“ zaradoval se. „Vysílačky!“ Vzal jednu z nich a zamával s ní nad hlavou.
„No vida... A baterie tam taky jsou, že jo?“
„Jo, hafo balení,“ otočil se na mě. „Chceš?“
„Určitě, všichni si jednu vezmeme, komunikovat přes mobily v osmi lidech není nic moc.“
Každý si postupně vybral vysílačku. „Donesu taky jednu Tomášovi,“ řekl jsem. „Vezmete to zatím do kanceláře?“
Kluci se chopili beden a já jsem spěchal předat vysílačku do zbrojnice. Zpátky jsem se vracel ale už s Tomášem – teď, když je všechno odnošené, je čas se dohodnout, co dál. Ostatní čekali na tyrkysových křeslech před kanceláří.
Když se usadili i Tereza s Tomášem, zeptal jsem se Jakuba na čas – bylo půl sedmé, takže nejvyšší čas se dohodnout.
„Takže co navrhujete dál?“ řekl jsem a prohlédl jsem si partu, která tady byla v plné sestavě.
„Hm... Tělocvičny jsme si už rozdělili,“ řekl Jirka.
Michala to překvapilo. „Cože?“
„No, kde kdo bude trénovat... U tebe si ještě vůbec nejsem jistej,“ snažil jsem se zahladit, že jsem na něj prostě zapomněl.
„A u mě?“ zasmál se Pepa.
„Ty to vůbec neřeš, budem trénovat v tý u vchodu,“ otočil se na bratra Jirka.
„Aha... No, proč ne.“
„Dál: Aleš s Terezou trénují na hřišti a Jakub s Tomášem v průchozí tělocvičně.“
„To souhlasí,“ usmál se Tomáš.
„V průchozí? To je jaká?“ zamračila se Tereza.
„Mezi vchodem do školy a počítačema,“ odpověděl jsem.
„Jak se tam hrával basket,“ dodal Jirka.
„Aha..,“ pokývala smutně hlavou, ostatně jako vždy.
„No a já budu v tělocvičně u počítačů,“ mávl jsem rukou. „Michale, nevím, kam bys chtěl... nejlíp bys asi trénoval v přírodě a tý je okolo školy málo.“
„Tak já nevím, no..,“ pokrčil rameny elementalista.
Přejel jsem očima po zbytku party. „Nikdo z vás neví o nějakým jiným vhodným místě pro trénink?“
„Tak já bych věděl, ale nebylo by to v přírodě,“ přihásil se nejistě Jakub.
„Povídej.“
„Rovnou před školou, na tržišti, nebo na parkovišti pod Uni-marketem...“
„To parkoviště by asi šlo,“ přikývl Michal.
Myslel jsem, že Michal potřebuje pro úspěšný trénink být někde v lesích, nebo někde, na druhou stranu, když jsem se víc zamyslel nad tím, jak je vhodné parkoviště pro trénink, tak mi docela vyhovovalo – byla tam spousta volného místa, jediná nevýhoda spočívala ve větší vzdálenosti od školy.
Jak už Jakub zmínil, parkoviště se nacházelo pod Uni-marketem, vzdáleným od školy tak sto metrů. Když se člověk podíval z náspu na chodníku pod školou, měl přehled o parkovišti v celé jeho velikosti.
„Dobře, jak chceš, dej ale bacha, i když se to nezdá, je to docela daleko,“ varoval jsem Michala. „A tobě, Kubo, díky za nápad.“
„V pohodě, hlavně, že to ‘de,“ dodal Jakub.
„A teď ta těžší část, jak to uděláme, až se nám sem navalí ta horda studentů?“ povzdychl jsem si.
„Tak asi jim nejdřív sebereme mobily, ne?“ řekl Michal.
„No, jo. A někdo je bude zapisovat a vítat, jako to udělali u Invalidovny. Vždycky by se ptal na jméno, věk, a element,“ rozhlédl jsem se po ostatních.“Vezmete si to někdo na starosti?“
„Já,“ přihlásil se Pepa. „A já s ním,“ ukázal na mě jeho bratr.
„No dobře. Asi je jedno, kde jací elementalisti budou spát, přesto bych to rozdělil do pavilonů. Máte nějaké návrhy?“
„Tak asi podle elementů,“ pokrčil rameny Tomáš.
„To zaprvé, ale Kamile, nezapomeň rozmístit jednotlivá pohlaví daleko od sebe. Koneckonců elementalistkami se mohou stát i dívky,“ pokynul rukou Pepa.
„To je pravda. Kluky dáme pod jídelnu do tříd prvního stupně, holky do B jedničky a B dvojky.“
„Takže na elementy kašlem‘?“ zdvihl obočí Tomáš.
„No, ne. V nějakých třídách by spali ohniví, jinde větrní, a tak dál,“ dodal jsem.
„No, hej, je fajn, že se o tom bavíme, ale ani venku, ani zbrojnici nikdo nehlídá,“ Jirka se rozhlédl chodbou. „Možná, že by do budoucna moh' někdo hlídkovat na střeše.“
„Až se dohodneme, tak tam zas půjdem... A s tou střechou je to dobrej nápad,“ řekl jsem. „Tomáš by tam mohl vyletět.“
„Nebo tam vylezem z jídelny,“ dodal Tomáš.
„Nebo tak.“
„Pořád jsme ale nevyřešili to nejdůležitější,“ rozhodil ruce Pepa. „A to, jak budeme zacházet se studenty.“
„Po tom, co je zapíšeme, jim dáme klíčky od skříněk. Je jich tu hodně, tak snad bude stačit jim je dát po dvou,“ kývl jsem ke skříňkám v patře pod námi. „Pak je nasměrujeme do tříd.“
„V tomto bodě by jim někdo měl vysvětlit o co jde a jak už jsme řekli, odebrat jim mobily,“ pomohl mi Pepa.
„Hele a... Co jim dát u zápisu nějaký letáčky, na kterejch bude, vo co de?“ řekl Jakub.
„To je škoda papíru, co udělat nějakej plakát s vysvětlivkama a dát ho třeba do šedý haly?“ navrhl Michal.
„A na každý patro nějakej podobnej se školním řádem..!“ doplnil ho Jirka.
„To by asi šlo. Uděláte ty plakáty někdo? Michale, Terezo, možná..?“ Podíval jsem se na pár a doufal, že se Tereza zase nezačne vztekat.
Dvojice na sebe mrkla a obrátila pohled na mě. „No jasně,“ řekl Michal, zatímco Tereza, k mému překvapení, souhlasně přikyvovala.
„Dobře. Tomáši: Sebereš studentům ve vrátnici mobily?“
„Klidně jim je zatáhnu natrvalo,“ zažertoval elementalista.
„Výborný, potom: Potřebuju pár lidí, aby studenty zavedli do jejich třídy a provedl takovou tu základní řeč.“
„Já bych udělal velkej proslov až v nějaký tělocvičně,“ řekl Jakub.
„Nebo to, asi jo. Ale někdo je odvést musí a měli by aspoň trochu poznat lidi, co je budou učit.“
„V tom není problém, Kamile,“ prohásil Pepa. „Představíš nás na proslovu. Na druhou stranu, mít předtím možnost alespoň krátce vidět vyučující není ke škodě.“
„Budeme je odvádět vždycky po třiceti na třídu... Souhlas?“ pokračoval jsem dál.
Společenstvo souhlasně zamručelo. „A co ti.. krejčí a kuchaři?“ řekl Michal.
„Kuchaře dáme rovnou do kuchyně s tím, ať vždy připraví snídani, oběd, a večeři... Krejčí dáme do školnickýho bytu a pak je necháme studentům vzít míry, do večera by je měli mít a další den by už pracovali,“ řekl jsem. „Co myslíte?“
„To by měli stihnout, to je pravda. Máme nějaký koncept uniform?“ zeptal se Pepa. Tomáš s bolestivým výrazem zakroutil hlavou.
„Tak nějaký navrhnem',“ usmál se lhostejně Jirka.
„To nebudou žádný výkřiky módy... Stačí stejnokroj v barvě elementu, podobnej, jako na vojně,“ řekl jsem.
„Tak nejspíš jo..,“ podepřel si hlavu Tomáš. „Barvy jsou lehký, modrá, červená, černá, bílá, zelená a... Ehm... Kubo... Nenapadá tě něco pro nás?“ rozpačitě pohlédl na Jakuba.
„No tak pro mě žlutá,“ pokrčil rameny Jakub. „A pro tebe asi světle fialová.“
„Božínkovsky růžovoučká,“ dodal Jirka s jistým přízvukem. „Budete vypadat jak buzny... Haha.“
„No tak já nevím!“ zamračil se Tomáš.
„Těžko říct, fialová je spíš k černý - A co třeba světle zelená a modrá?“ poradil jsem.
„Asi nic jinýho nezbyde... Ale ne, já bych byl pro tu fialovou. Líp se tak poznáme, takhle by po škole chodily jakési podivné mixy Kamila a Michala,“ zazubil se Tomáš.
„Jo, fialovou, to bude lepší,“ přikývl Jakub.
„Vyřešeno... A co všechno mají ušít?“ založil jsem ruce. „Máte nějaké nápady, kluci?“
„Košili, kravatu, volné sako a kalhoty,“ řekl Pepa.
„To chci vidět ty upocence v létě,“ zasmál se arogantně Jirka.
„Čepici asi ne, co?“
„To není nutný,“ zakroutil hlavou. „Nevíme, jestli bude dostatek látky, i když by tedy měl být.“
„Navíc se v budově čepice nenosí,“ varovně vztyčil prst Tomáš.
„Tak dobře, uniformy vyřešený..,“ řekl jsem. „Kde jsme to skončili předtím?“
„Jak je přivedeme do tříd,“ odpověděl Michal.
„Jo. No, asi je necháme vyložit si věci, a vyhlásíme v půl devátý sraz u druhejch dveří do školy. Víte u kterých, směrem od Velký Ohrady.“
Ostatní přikývli a já pokračoval. „A tam odtud je zavedeme do mojí tělocvičny, ta je asi největší. Což mi připomíná... Pódium.“
Můj bezradný pohled vyvolal vlnu reakcí. „Není na to ve škole nějaký lešení?“ zeptal se Michal.
„Možná by se podařilo něco sestavit z toho braku u zbrojnice,“ prohlásil Jakub. „Ale já si nárok na pódium nijak nedělám.“
„Měli bysme ho mít, jinak v tom bude nepořádek,“ zakroutil jsem hlavou. „Zítra můžeme zkusit nějaký sestrojit.“
Jirka se protáhl. “Tak jo, nějak to uděláme... Já už jsem dneska úplně mrtvej.“
„Dneska už jsme udělali, co se dalo, ale pořád jsme se nedohodli na způsobu učení,“ řekl jsem.
„Tak dobře,“ kývl na mě Pepa. „Máme proslov, čekám, že hlavní řeč povedeš ty, Kamile, jako vůdce Společenstva.“
Za delší dobu jsem zaslechl „vůdce Společenstva“, což mi přidalo na dobré náladě. Na druhou stranu to, že jsem měl provést hlavní řeč, ji zase snížilo na bod mrazu.
„Tak co mi zbejvá,“ rozhodil jsem ruce. „Ale čekám, že vy všichni se představíte a budete mít aspoň jednu, dvě věty,“ Změřil jsem si podezřívavě Společenstvo.
„Myslím, že to spolu zvládeme,“ Pepa se otočil na svého bratra. „No, jo, nějak to sfouknem',“ řekl Jirka.
„Kubo, Tomáši, půjde to i s váma?“ zeptal jsem se větrných elementalistů.
Kuba těžce vydechl. „Nevim, no... Ani nějak nevim, co bych řek‘.“
„Tak kdo jste, co tady děláte.., kdy budou tréninky, a tak podobně.“
„Ale jo, to dáme,“ Tomáš plácl Jakuba do zad. „Žejo?“
Kuba neurčitě pokrčil rameny. „Tome, udělejte to nějak v mezích vážnosti,“ zasmál jsem se.
„Tak to ne!“ zažertoval.
„Michale, co ty?“ otočil jsem se na něj. „Zvládeš to?“
„No, musím, co mi zbejvá,“ zašklebil se elementalista.
Teď přišla ta nejtěžší část. Nedokázal jsem si představit, jak kdokoli z následujících dvou elementalistů přednese nějakou rozumou řeč.
„Aleši, Terezo, víte, co na vás zeptám.“
„... Hrm... Hehe, no, já nevim,“ uchechtl se Aleš.
„Ale víš!“ naštvaně se na něj obořila Tereza.
„... No, a tohle,“ rezignovaně se podíval na Terezu. „To mi chybělo.“
„Musíte to spolu nějak přežít,“ zasmál se Tomáš.
„No jo, já věděl, proč-“ Jirka začal mávat vztyčeným prstem, když se jeho pohled setkal s mým. Neznatelně jsem zakroutil hlavou a vykulil oči. „Proč, ehm, nemám jako element oheň, že?“ zazubil se.
„...Tak já to nějak zkusim, no,“ zamručel Aleš.
„Fajn,“ rozhlédl jsem se po ostatních. „Po proslovu si je odvedeme do jednotlivejch tělocvičen a začneme s první hodinou. Navrhoval bych výuku po třech hodinách s odpolední pauzou, večeří a večerním tréninkem, ne?“
„To by rozhodně šlo,“ přikývl Pepa. „V osm snídaně, první trénink od půl deváté do půl dvanácté...“
„Hodina na oběd, pak zase tři hodiny, dvouhodinová pauza, večeře a nakonec krátkej hodinovej trénink?“ nadzvedl obočí Michal.
„Přesně tak,“ ukázal jsem na něj. „Je vidět, že na tom se shodneme... Schválně, jestli to nakonec vyjde.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
