|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303445 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: O Faethónovi ::
 Aenica |
publikováno: 08.06.2008, 15:13
|
| Asi tolik, kolik se dá vymyslet za čtrnáct hodin jízdy v autobuse... |
| |
|
|
O Faethónovi
Myšlenka na nějakou věc rodí příchylnost k této věci. Z této příchylnosti se rodí touha a z touhy vášeň. Vášeň rodí klam a klam rodí zmatek v mysli a ze zmatku mysli pochází nakonec zánik člověka.
Bhagavadgíta
Ardžuna naklonil hlavu k vodní hladině. Proud utíkal podél bahnitých linií rákosu, nebe se však na něm ani nepohnulo, stejně jako odraz Ardžunův, který přejížděl prsty po své narudlé pokožce. Vše ale bylo příliš pravdivé, hmotnější, než čekal a než doufal, všechny jeho tužby jako by zakrývala cihlová zeď, která rostla pod bříšky jeho prstů, vinula se mu dokonce i ve vlasech a v očích a v jejich drahách mu vypalovala cejch bolesti z marného počínání.
Jak hloupé. Jak lidské... pomyslel si opovržlivě a rozehnal dlaní obraz na stovky vyplašených vlnek.
Nafialovělé paprsky slunce se draly zpoza hor a vrhaly na temně zelený rákos a rudé květy dengeru přízračný stín jitra. Ardžuna se rychle zvedl a rozběhl se skrz zarostlou džungli. Tráva a trní mu rozdíraly předloktí a ze skrytu stromů porostlých liánou se blýskaly oči šelem. Jak by ale mohla některá z nich ublížit jemu?
Příkrý svah vzal i jeho mladému tělu dech, ale touha po dosažení vrcholu byla silnější než únava. Konečně rozhrnul poslední větve pralesa a stanul na vymýcené plošině tyčící se nad divoce klokotající říčkou, burácející v místech, kde se vodopádem svažovala do modravého jezera. Ze všeho nejpůsobivější bylo však gigantické rudé slunce, vystupující nad horizont v dramatickém okamžiku svítání.
V tom dlouhém aktu rozpojení země a nebes se nad džunglí na pozadí krvavého kotouče objevila božská bárka. Vyzdvihla se do vzduchu vlečená silou nesmrtelné moci boha slunce Manuy a dravostí hejna ptáků, které kroužilo kolem ní v dráze její cesty. Zářila stříbřitými a zlatými odlesky a nezměrná výška, v níž se nacházela, nedávala možnost rozeznat obrysy oblých boků vytvarovaných rukama bohů.
Ardžuna zvedl ruce k nebi, jako by se chtěl sluneční bárky dotknout. Každý den mohl jen sledovat, jak opisuje sluneční dráhu, jen se dívat a přemýšlet nad tím, jaké to asi je být roven slunci a bohům. Skrze jeho prsty se prohnal vánek, který mu dokazoval, jak drobná je jeho dlaň ve srovnání s mocí bohů, jak bláhové je uchopit něco, co vytvořila síla pro obyčejného smrtelníka nepochopitelná.
Zklamaně se obrátil a vykročil dolů k chrámu na Elunze, městu, kterému bohové říkali Manchester.
„Matko?“
„Ardžuno? Proč nespíš?“
„Kde je otec, matko?“
„Spi, Ardžuno. Otec je daleko a bude ještě dlouho pryč.“
„Je pravda, že je můj otec sluneční bůh? Je pravda, že nejsem smrtelník, ale syn boha slunce Manuy?“
„Je to pravda, Ardžuno.“
„Potom jsem bůh, matko? Proč si pro mě otec nepřijde?“
„Nejsi bůh, maličký. Bohové sídlí v nebeském paláci na hoře, které říkají Neolondon a tam se žádný smrtelník, ani ty, Ardžuno, nedostane. Tam všichni žijí věčně a radostně a my nemáme právo do jejich životů zasahovat, to oni jsou našimi pány a průvodci.“
„Když je můj otec bůh, vidí mě neustále?“
„To víš, že vidí. Hlídá tě kudy chodíš, a když si budeš přát, navštíví tě ve spánku, bude sedět vedle tvého lůžka a zpívat o vstávajícím slunci.“
„Chci vidět svého otce. Když smrtelníci nemohou zasahovat do životů bohů, potom nemají právo zasahovat ani do mého. Nemůžu být jako ostatní. Vím to celý život, matko.“
„Rouháš se proti bohům, Ardžuno! Jen z jejich vůle jsi jejich syn a já tvá matka, pokud by chtěli, abys byl jako oni, žil bys v paláci svého otce a každý den křižoval jeho vozem oblohu. Potom bys ale nemohl být u mě a já bych byla smutná, kdybych musela zdvihat hlavu ke slunci, abych spatřila tvou tvář.“
„Proč si sluneční bůh nepřijde i pro tebe, matko?“
„Protože jsem smrtelná, synku. Stejně jako ty.“
Slunce stojící v zenitu na pozadí stupňovitého chrámu na Elunze rudě plápolalo na plátně nachového nebe. Od jeho úpatí až na vrchol k oltáři a svatému přístěnku se táhlo kamenné schodiště a úplně nahoře pod bílou plachtou stál kněz s očima nehybně upřenýma do země. Dav, nad nímž se vznášela aura kajícnosti, se pomalým krokem přibližoval k chrámu.
Ardžuna se prodíral mezi lidmi, hlavu hrdě vztyčenou a zrakem hledal své sestry. Po chvíli se však zklamaně odvrátil a probojovával si cestu ke chrámu.
Na jeho úpatí stála blyštivá socha slunečního boha Manuy několikanásobně převyšující lidskou postavu a zastiňující každého člověka svou sličnou tváří, pevným držením těla a odhodlaným výrazem. Jeho krása byla nezměrná a Ardžuna věděl, že božské spodobnění ani v detailech nelže; jak by také mohlo, když bylo jedním z darů, které lidem poskytli samotní bohové, aby je mohli vzývat?
Ardžuna vztáhl ruce na pozdrav svému otci a pak pevným krokem vystoupal po schodech chrámu až ke svatému přístěnku, zatímco si dav vzrušeně šeptal a ukazoval na něj.
Kněz, shrbený, starý muž s vyholenou lebkou a bílými kresbami na kůži přikývnul Ardžunovi na pozdrav. Mladý muž se otočil, přehlédl dav s nadřazenou samozřejmostí a vstoupil do plátnem zahaleného přístěnku. Netrpělivě, téměř až s třesoucíma se rukama vkročil do kruhu zalitého nepřirozeným bílým světlem a zavřel oči, aby si vychutnal okamžik povznesení. Svět jako by ustal a obrátil se kolem něj.
Ardžuna zamrkal. Proud bílého světla byl pro jeho oči tak nezvyklý a prudký, že si musel paží zaclonit zrak. Nehnutě stál a prudce oddechoval, toužebně očekával chvíli, kdy si jeho oči přivyknou božské záři a on bude moct vstoupit do paláce svého otce. Pak jeden opatrný krok a za ním druhý. Chtěl dokázat, že místo, na kterém žijí bohové, je stejně přirozené i pro něj.
Bílé zdi, hladké jak zrcadlící se vodní hladina, se mateřsky obepínaly kolem rozlehlého prostoru vyplněného prapodivnými objekty a předměty, které Ardžuna nepoznával, kromě samotného trůnu slunečního boha vypínajícího se nad hromadou podušek. Na něm seděla rovná postava oděná do bílého roucha, mladá, nádherná a přívětivá jako samo slunce, bůh živoucí a nikdy nezrozený se usmíval na svého syna a kynul mu, aby přišel blíž.
Ardžuna otci pozdrav neopětoval, usedl do podušek k Manuovým nohám a políbil mu ruku. Bůh pozvedl svou pravici a položil ji mladíkovi na temeno hlavy.
„Tolik toužíš vidět svého otce, Ardžuno, že ani nepočkáš na konec obřadu?“ oslovil otec svého syna, nikoli však káravě. Každé jeho slovo mu plynulo z úst jako paprsek světla, který hladí lidskou tvář a konejší ho, každá hláska se podobala kapce zlata zalévající svět.
„Otče, přeješ si snad, abych ti vzdával čest v davu, který k tobě necítí stejnou lásku jako já? Mám snad být stejný jako tisíce jiných, kteří ani neznají tvou skutečnou velkolepost?“
Manua se pousmál. „Nemůžeš přece zapomínat na ostatní z bohů Nebuly.“
Ardžuna prudce zvedl hlavu. „A kdo je skvělejší než ty, otče? Nejsi snad sluneční bůh, který ukázal lidem ptáky a vůz? Jedině samotný vládce Kardar, který na své arše přivezl na Nebulu koně a osly a jiná užitečná zvířata spolu s květinami nevídané krásy a čarovné moci, nádherné kameny, které se třpytí stejně jako slunce, které uctíváme? Ani dokonalá Asísia, která dala lidem umění hudby a naučila je řeči bohů, se nemůže rovnat s tebou! Stejně tak…“
Manua pozvedl ruku, aby ho v jeho řeči zarazil. „Vskutku, uznáváš, že bohové dali Nebule dary, které předtím neznala.“ Jeho výraz byl nyní zamyšlený a hlas tichý, oči měl upřené kamsi mimo Ardžunovu tvář, jako by se díval do nezměrných dálek nepoznaného nekonečna.
„Bohové jsou všemocní.“ Mladík se odmlčel. „Proč jsi mi dal život, otče, když mohu žít ve světě, který se nehodí pro božího syna, zároveň ale nikdy nepoznat blaho nekonečného života?“
„Jsou věci, Ardžuno, které znají jen bohové žijící zde,“ máchl rukou kolem sebe. „A ani ty, přestože jsi můj syn, je nemůžeš poznat.“
Ardžuna se zklamaně odvrátil. Chvíli mlčel, jako by přemýšlel. „Jak mám ale vědět, že jsem skutečně tvůj syn, když je můj život stejný jako každého jiného smrtelníka?“
„Už jen to, že tu můžeš být se mnou, ti nestačí? Proč bych ti jinak dával jméno nejskvělejšího z princů, kterým kdy dal vesmír život?“ Manua se zvedl ze svého trůnu a přešel k boční stěně svého příbytku. V jasně bílé záři se jeho tělo skvělo jako živoucí drahokam, když uchopil do ruky knihu a podal ji svému synovi, zatímco se opět usadil na svém trůně. „Čti mi, Ardžuno. Přečti mi, co říká Svatá kniha.“
Mladík vzal svazek rozpačitě do ruky. „Kterou část ti mám přečíst, otče?“
„Čti na stranách, které se tvým prstům samy otevřou,“ odpověděl.
Ardžuna otevřel Svatou knihu. Letmo přelétl očima řádky a četl: „Vyrovnaný člověk pevné mysli nečeká na plody svých činů a dosahuje míru. Avšak člověk rozkolísaný a žádostmi oklamaný je vězněm své připoutanosti. Kdo je odpoutaný, kdo vnitřním poznáním zvítězil nad sebou samým, prožívá šťastný život v tvrzi svého těla s devíti branami. Nic nekoná, ani nepobízí k činům. Nestvořil jsem člověka ani samotný čin proto, aby byly skutky spjaty se svými výsledky. Jen vnější jevy tak šálí všechno lidstvo. Všudypřítomný duch nepřihlíží k zásluze ani k provinění a lidé netrpí pro spáchaný hřích, ale proto, že jejich vědění je zahaleno nevědomostí. Ale nevědomost se rozptýlí Poznáním, tak jako sluneční světlo rozhání noční temnotu…“
„Jen vnější jevy šálí všechno lidstvo…“ hlesl Manua tiše.
„Otče?“ zvedl Ardžuna hlavu od čtení. „Chceš, abych přestal? To ty jsi přece dal lidem Svatou knihu, ty přece víš, jaký je její obsah…“
„Ano,“ přikývl sluneční bůh s jako by nuceným úsměvem na tváři, „to já… Jediná kniha…“
„Je to druhá kniha, otče,“ řekl Ardžuna poněkud znepokojeně. Ještě nikdy neviděl svého božského otce tak rozrušeného. Pak se však pousmál. „Vím, že mě zkoušíš. Já ale znám všechny části Svaté knihy a vím, že první vypráví o svržení krutovládného boha Jakoba nejmocnějším Kardarem a o příchodu ostatních bohů, kteří přišli, aby se spolu s ním starali o Nebulu.“
„Já znám!“ křikl na něj Manua. Křečovitě se chytil opěradla svého trůnu a přejel pohledem Ardžunu vyděšeného k smrti. Přivřel oči a zhluboka vydechl. Potom pohladil syna po tváři. „Ale nevědomost se rozptýlí Poznáním, tak jako sluneční světlo rozhání noční temnotu.“
„Nerozumím, otče,“ pravil Ardžuna tiše.
„Jsi roven bohům, Ardžuno, tak jako je každý smrtelník.“
Mladík vytřeštil oči. „Co to říkáš, otče? Chceš… chceš říct, že nejsem tvůj syn? Že jsem stejný jako ostatní… ?“
„Všichni jsme si rovni, Ardžuno,“ odpověděl sluneční bůh. „Nemáš proč uctívat svého otce, když jsi stejně hoden nazývat se bohem jako já!“
„Chceš říct otče, že…“
„Ano, Ardžuno, vím, co říkám.“
Ardžuna se zarazil. Jeho mocí opojená mysl jako by vnímala jen slova, která si přála slyšet a nechápala skutečnou váhu toho, co mu Manua svěřoval. Cítil, jak se jeho pýcha dme celým tělem, jak celé ty roky marného snění a touhy se náhle mění v něco tak lehce uchopitelného, tak skutečného… „Jsem ti skutečně roven?“ vydechl.
Sluneční bůh vstal ze svého trůnu. „Požaduj jakýkoli důkaz, synu. Splním ti všechno, co budeš žádat.“
„Všechno?“ hlesl Ardžuna omámen jeho slovy. „Pokud si opravdu mohu přát cokoli… Dovol mi řídit tvou sluneční bárku!“
Manuovo tělo ustrnulo uprostřed pohybu. Napjaté ticho se na okamžik neslo místností. „Přej si cokoli, synu, jen tohle ne. Dokázal bys to, to ano, ale ne hned, ne teď. Jet ve dráze slunce a chránit život na Nebule vyžaduje mnohem víc než odhodlání.“
„Říkal jsi přece, že si mohu přát cokoli! Tvoje slovo neplatí, otče? Říkal jsi přece, že jsem ti roven.“
„Ano, ale tak jako pták nemůže plout pod vodou, ty nemůžeš řídit sluneční bárku!“
„Když pták loví, může se octnout pod vodou,“ stál si Ardžuna na svém. „Já nechci ovládat chod slunce jako ty, chci si jen zkusit jaké to je být mu mnohem blíž než kterýkoli jiný tvor.“
„Nevíš, o čem mluvíš,“ zakroutil Manua razantně hlavou. „Kdybys odbočil z dráhy slunce, zničil bys všechno, co na Nebule vzkvétá a co ji živí!“
Ardžuna se odmlčel. „Myslel jsem, že právě ty dodržíš slovo, které jsi mi dal. Vždyť je to psáno ve Svaté knize, kterou jsi přinesl lidem, právě ty nás učíš cti! Přišel jsem za tebou, protože jsem tě miloval a obdivoval jako největšího z bohů. Teď ale vidím, že nejsi takový, za jakého jsem tě pokládal.“
„Tohle mi říkáš ty, můj vlastní syn?“ odpověděl Manua na jeho troufalost. Tiše přešel ke stěně, na které se točily zvláštní symboly a obrazce a dlouho se do nich mlčky díval, než se s povzdechem obrátil na mladíka. „Tak tedy dobrá. Dovolím ti řídit mou sluneční bárku. Ale musíš vědět, že řídit ji vyžaduje velké soustředění na cíl, který máš před sebou. Pokud se tvoje myšlenky během cesty budou toulat jinými směry, ohrozíš tím nejen sebe.“
Ardžuna se vítězoslavně pousmál. „Jsem přece tvůj syn.“
Červený poplach. Oheň v sektoru 12 a 15. Červený poplach.
Madison utíkal po požárním schodišti. Rudá světla se rozsvěcovala a zhasínala v celé lodi. Z prasklých trubek na něj prýštila studená voda a ta rozechvívala jeho rozrušené tělo ještě více. Noha se mu smekla. Ruce podklouzly a Madison upadl na podlahu chodby, zkroucený v nepřirozené poloze. Křečovitě se zapřel pažemi a s bolestným vyjeknutím se mu podařilo opřít se zády o stěnu protkanou kabely.
Červený poplach.
„Žiješ? Co je s tebou, Same?“ Archerová utíkala chodbou a s bravurní mrštností se vyhýbala kalužím vody. Po tváři jí stékala krev.
Madison přijal její nabízenou ruku a postavil se. Jejich dech na okamžik pádil stejným rytmem, stejně zběsilým a zoufalým. „Kde je velitel Jacob?“ vyhrkl sípavým hlasem.
Archerová s ním nesmlouvavě trhla. „Pojď!“ zařvala na něj, když se jí vzpouzel.
Oheň v sektoru 12, 13 a 15. Červený poplach.
Blikající světlo křivilo stíny. Hlas rozléhající se palubou přerušoval varovný alarm.
„Na lodi se rozšířil požár. Kde je sakra Banks?“ křikla Archerová zoufale, zatímco podpírala kulhajícího Madisona.
Chodba skončila. Zavřené vchodové dveře jim bránily v cestě.
Archerová nevybíravě odstrčila svého společníka ke stěně a vyťukala bezpečnostní kód. S peprnou nadávkou praštila do přístroje.
„Žlutá 12 MF 1859,“ vypravil ze sebe Madison, zatímco se snažil popadnout dech.
„Žlutá…“ Prsty se rozrušeně míhaly po tlačítcích.
Dveře se odsunuly.
Oba dva vpadli do místnosti tak prudce, že do sebe strčili a skončili na podlaze jeden na druhém. Madison se rozlámaně snažil vstát ze zad vědecké pracovnice.
Náhle Archerová vyděšeně vyjekla.
„Snad byste se nezděsila trochy krve?“ ozvalo se nad nimi.
Madison zvedl hlavu. Nad ním se tyčil komandér Carter, v obličeji naprosto kamenný, jako by k nim už nedoléhala výstraha z chodby. Nebyl to však on, který ženu vyděsil. Několik centimetrů od místa jejich dopadu ležela mrtvola a kolem její hlavy se jako svatozář rozlévala kaluž krve. Vytřeštěné oči upřené do podlahy už působily ztuhle a mrtvolně.
„Velitel… Vr-vrchní velitel…“ vykoktal Madison, jako by to byla první mrtvola v životě, kterou uviděl. Upřel tázavý pohled na Cartera.
„Ošklivá nehoda,“ odpověděl komandér na jeho nevyslovenou otázkou a pousmál se.
Madison měl pocit, jako by se uvnitř těla zachvěl. Snažil se posbírat veškeré zbytky rozumu a vykřikl: „Musíme uhasit požár! Kde je Banks a Leighton?“
„Myslíte toho samého Leightona, který přesvědčil počítač, že hoří?“ odpověděl cynicky. Pohodil hlavou, jako by chtěl odehnat Madisonův zděšený výraz upírající se na velitelovu mrtvolu. „Ale no tak, seržante. Podařilo se vám dostat nás dostatečně daleko od vybuchujícího Slunce a teď vás překvapí náhlá změna velení. Kdyby velitel Jacob žil, nenechal by nás dál zůstávat na Nebule, která je již obydlená, a vy, Archerová, dobře víte, že nemáme dost prostředků udržovat faunu a flóru na Theře, aniž bychom začali s jejím vysazováním. Udělal jsem to pro lidstvo.“
„Udělal jste to kvůli tomu, abyste mohl dál lhát lidem z Nebuly!“ vykřikla Archerová hystericky.
„Nikdo jim nikdy nelhal. Ti primitivové vůbec neznají řeč, tak jak bych v nich mohl vyvolávat jakékoli mylné představy?“
Archerová odpudivě nakřivila tvář. „Je to nemorální. Je to… hnusné…“
„Pokud je mi známo, většina posádky váš názor nesdílí,“ odpověděl Carter. „A jestli vám na tom tolik záleží, může to být právě váš úkol. Naučte ty neandrtálce mluvit a možná zapomenu na vaši vyslovenou nechuť nad novým velením. A vy, seržante,“ obrátil se k Madisonovi, „říkal jste, že je na té planetě něco, co brání vysazení pozemských druhů živočichů?“
Madison pomalu a tupě přikývl s očima upřenýma na mrtvého velitele. „Ano. Je to plyn v atmosféře, který…“
„Nezajímá mě chemické složení atmosféry. Docela dobře si ale pamatuji, že jste hovořil o tom, že pokud dokážeme zmírnit průběh jeho reakce se slunečním zářením, budeme moci adaptovat naši faunu.“
„Tím ale zabijeme tu stávající!“ vyjekla znovu Archerová, třesoucí se po celém těle. Nemohla uvěřit, že je komandér schopný myslet na podobné věci nad mrtvolou zavražděného velitele Jacoba.
Carter pokrčil rameny. „Je to nutná oběť. Nebulané jsou prý schopni podobné adaptace bez následků, nemám pravdu?“
Madison mlčel. Jeho čelist byla ochromená a těžká jako po alkoholu. „Z dlouhodobého hlediska… ano…“ přikývl.
„Potom byste mi měli oba děkovat, že jsem vás zachránil. Možná to pro vás bude… jiné, ale myslí, že si brzy zvyknete. Čeká nás život, o jakém se nám mohlo dříve jen snít.“
Archerová rezignovaně přivřela oči. „Vy nejste člověk. Vy jste zrůda.“
„Omyl, Archerová. Já jsem bůh.“
Ardžuna sebevědomě položil prsty na palubní desku. Nevěděl, že to hejno ptáků poletujících kolem podivné sluneční bárky je tak neobvyklé. Čekal sice ledacos, ale tihle kulatí tvorové obíhající kolem lodi byli vskutku zvláštní. Vlastně mu spíš než cokoli jiného připomínali hladce opracované kameny.
Jakmile jeho dlaně dosedly na desku, hejno začalo poletovat neuvěřitelnou rychlostí. Mysli na to, že cestuješ za sluncem, mysli na to, snažil se udržet soustředění na jedinou věc, kterou mu otec přikázal. Jeho myšlenky byly však zaneprázdněny podivností samotné lodi, v níž se nacházel. Nikdy takový člun předtím neviděl. Čekal snad od božího plavidla něco jiného?
Tiché bzučení a vibrace ovládly stěny plavidla. Ardžuna cítil, jak se ubírá stále rychleji vpřed. Na tváři se mu rozlil vítězoslavný úsměv. On, člověk, dosáhl na úroveň bohů! Právě teď drží jejich otěže, otěže moci kterou po nezměrné věky nepředali nikomu jinému, jen jemu, Ardžunovi, synu slunečního boha Manua.
Jeho mysl ovládla náhlá touha. I sluneční bůh jezdí stále po stejných drahách, neustále v té samé výši. Ale on, Ardžuna, může být slunci ještě blíž!
Sluneční bárka se začala obracet. Mladík se zakymácel. Plavidlo nabrala ohromnou rychlost, puzené netrpělivostí a touhou. Ardžuna zvedl zrak. Překvapeně vyjekl. Náhlý proud slunečního světla mu zakryl celý pohled ven a jeho oči se bolestně zavřely, vyděšené a slepé. Mladík upadl na zem a s ním se k zemi hroutila i božská bárka. Ardžuna vykřikl.
Oslepující blesk náhle sjel z oblohy. Lidé na Nebule vyděšeně sledovali proud světla, který zaplavil planetu po ohlušujícím výbuchu.
Je vskutku těžké vidět Mě tak, jak jsi Mě spatřil. Ani bohům nebyl dopřán tento pohled, ačkoliv po něm tolik touží. Ani čtením svatých písem, ani přísným odříkáním, ani sebeobětováním nelze Mne vidět tak, jak jsi Mě uviděl ty. Jen naprostou oddaností ke Mně, Ardžuno, mohou lidské oči zřít, poznat a proniknout Mou vesmírnou podobu. Neboť kdo stále koná Mé činy, kdo vidí ve Mně svůj jediný cíl, kdo miluje jen Mne a k nikomu nepociťuje nepřátelství, ten, můj milý Ardžuno, je skutečně spojen se Mnou.
Bhagavadgíta
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 20 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 40 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
