|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303446 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Čekání na kometu - II. ::
| Čekání na kometu: "Včerejšek" - II. |
| |
|
|
ČERVEN 1968
Vzhůru k výšinám!
„Takže chlapi,“ začal vysoký usměvavý chlápek s ulíznutou patkou, „já sem Wally a tamten, co ste ho potkali u vchodu, byl Donn, náš pilot. Jen abychom si to ujasnili – já sem letovej kapitán a můžu vám říct úplně všecko, co byste tady o tom chtěli vědět. Vzhledem k tomu, že ste už dokončili výcvik, nemůžeme před váma nic tajit… Nikdo nic? No, tak začnu já. Za prvý: nikdo eště nikdy nebyl ve vesmíru. Jo, je to tak. Asi si řikáte, co teda všechen ten poprask, co kolem toho v posledních pár letech byl? Co všechno to vychvalování našich statečnejch kosmonautů a tak? Na tohle vám teda odpovědět nedokážu, ale řeknu vám: měl sem bejt velitelem Mercury-Atlas 8 v dvaašedesátym i Geminy 6A v pětašedesátym, ale víte co? Nebyl sem. Nikdo nebyl. Natočili sme sice odlet, někdo vyrobil pár obrázků vesmíru, a pak sme to rozeslali do televizí, jenže to byl všechno podvrh, rozumíte? Byla – a pořád je!- těžká doba, lidi se potřebovali něčeho chytnout, získat novou víru ve svojí zem. A cožpak by jim to let jejich, americkejch, kosmonautů do vesmíru neumožnil? To si teda pište, že jo. Takže to bychom měli… Co tak koukáte? Bylo by vám snad líp, kdybych vám to neřek? No, taky si myslim… Hele, chlapi, ste celý bledý – chápu, že vás to vzalo, ale jestli chcete tam nahoru -“ a při těch slovech vzhlédl k modravému nebi „- musíte teda sakra něco vydržet! Sledoval sem vás ve výcviku a tam ste si vedli dost dobře. Na zelenáče. Tak co tady blbnete? No tak? Vzchopte se! Joe, Hale, Thome! Halóó! No konečně! Eště nejste ve vesmíru, ste pořád na Zemi, pamatujte. Ale až budete nahoře, bude to sakra tvrdý, to mi věřte… Víte, závidim vám. Taky bych se tam rád podíval, jenže všichni řikaj: ,Wally, takovýho zkušenýho chlapa jako ty potřebujeme tady dole a beztak seš na to už moc starej´, ale pětačtyřicet… to přeci není žádnej věk, ne? Teda ne, že bych vám to nepřál, o tom žádná, jen bych to rád viděl na vlastní oči… Vesmír… Musí to bejt krásný, to teda jo… No, ale už vás zdržuju, co? Vy byste se radši šli rozloučit s manželkama a dětma, no nemám pravdu? Tak upalujte, zejtra se vaše životy otočí vo sto osumdesát stupňů, takže buďte připravený. Ale teď už honem! Rodiny novejch Americkejch hrdinů čekaj!“
Joe Sczimak zasalutoval a odjel za svou matkou do Dallasu.
Hal Pensdor zasalutoval také, zavolal si taxi a nechal se odvézt do Boise, domů k ženě.
Thome Getz se smutně usmál na Waltera Schirru, usedl na kapotu vesmírného modulu a zapálil si cigaretu.
Pro některé z nich to měl být poslední den, kdy viděli svou matičku Zemi.
-
Raketa odletěla osmého června roku 1968, přesně v 5.30 ráno. Raketová základna ukrytá v nevadské poušti se zaplnila hustým, černošedým kouřem ze kterého štípaly oči. Několik málo přihlížejících techniků se rozkašlalo a skrylo obličeje do šátků a košilí.
Nikdo neviděl, jak se raketa Eden Zero odlepuje od země, jak stoupá do výšin a mizí někde v dáli, zanechávaje za sebou jen rudou linku trysek.
U odletu nebyli přítomni novináři a ani NASA raději ten přelomový okamžik nenatáčela. Z 8. června 1968, z 5.30 v nevadské poušti, se nedochovaly žádné záznamy. Jen Kayl Conelly si poznamenal do svého notýsku: „Vzhůru k výšinám!“
-
Tak se tedy Joe Sczimak, Hal Pensdor a Thome Getz, společně s kapitánem Goronézem a dvěma techniky Hollandem a Brooksem, rozloučili se Zemí. Nikdo nevěděl, co je tam nahoře, v temných hlubinách vesmíru, čeká, jaké hrůzy se tam skrývají. Jaká tajemství asi odhalí?
Očekávali mnohé, ale to, co skutečně přišlo, ne.
21. ČERVNA 1968
Překvapení
„Všichni zpátky do rakety!“ zařval Goronéz, ale už bylo pozdě. Země pukla a odřízla tak Sczimaka s Pensdorem od zbytku skupiny. Dva muži balancovali na okraji vzniklé propasti a s hrůzou sledovali, jak jsou s každým dalším kamínkem dále od záchrany, jak jejich naděje na návrat na Zemi mizí společně s půdou Měsíce. Thome Getz se zastavil na půl cesty mezi raketou a propastí. Otáčel nerozhodně hlavou ze strany na stranu, jakoby se nemohl rozhodnout, jakým směrem se dát.
„Tady, Thome!“ řval Sczimak a natahoval po něm ruce. „Pomoz nám!“ Pensdorovi se pod přilbou třpytily slzy zoufalství. Z druhé strany se nesl drsný, střízlivý hlas kapitána Goronéze: „Zpátky do rakety, povídám! Zpátky, Getzi!“
Najednou mu někdo stiskl paži a táhl ho pryč. „Pusť!“ sykl a snažil se vyprostit ze sevření, jenže Hollandovi ruce byly jako svěráky. Sevření nepovolilo a Getz se nechával vláčet stříbřitou krajinou dál k raketě.
Najednou se ozvalo zabublání a pak strašlivý třesk, jako kdyby ve vteřině udeřily tisíce hromů. Země za propastí vybuchla v záplavě úlomků horniny a vyřinula se z ní vroucí láva. Syčela na studené zemině, plazila se a propalovala hlouběji a hlouběji do povrchu Měsíce; statisíce hektolitrů magmatu, který po staletí dřímal pod povrchem planety, se nyní vydral na povrch, vyburcován tryskami rakety a násilnými vrty prvních Pozemšťanů.
Pensdor zařval a zřítil se do propasti. Sczimak po něm vztáhl ruku, ale v dlani mu zůstala jen propocená vlněná rukavice se štítkem H.PENSDOR. „Pensdore!“ zaúpěl. Rychle se plazil pryč od rozšiřující se propasti, ale z druhé strany na něj dotírala vroucí láva, neúprosně postupující vpřed. Sczimak se vydrápal na vrcholek nejvyššího kráteru v okolí a vzhlédl ke Getzovi. V jeho očích byla hrůza a děs, strach, strašlivý strach ne ze smrti, ale z toho, že jeho život bude zmařen zde, hluboko ve vesmíru, uprostřed ničeho a daleko od Země.
Nad hlavami jim na chvíli zasvítil chvost komety a vzápětí se ztratil za obzorem. Sczimak před sebe vymrštil ruku a Getz jeho gesto napodobil o několik desítek yardů dále, ve vzdálenosti, která se v tu chvíli zdála nevyslovitelná. Jejich pohledy se na okamžik střetly, ale potom strčili Getze do rakety, zabouchly vzduchotěsný poklop a zažehly trysky.
Když se raketa odlepila od země, zanechávaje pod sebou rozpadající se Měsíc, přilepil se Thome Getz na kulaté okénko a vyhlédl ven. Několikrát zamlžil sklo svým vlhkým dechem, a tak ho musel otřít. Potom se kouř z trysek rozptýlil a on pod sebou zahlédl maličkou modrou postavu, stojící mezi bezednou temnou propastí a žhnoucí záplavou magmatu, s rukama rozpaženýma, prosebně vztaženýma k raketě, která mizela v dáli. To bylo naposledy, co Thome Getz viděl Joa Sczimaka.
Walter Holland a Cliff Brooks mezitím zajistili všechny poklopy v raketě a vyspravili porouchaný ovládací pult. Goronéz se pokoušel spojit se Zemí. Neúspěšně. Vysílačka nefungovala.
Proč já, přemýšlel Thome Getz, když Měsíc mizel v okénku a stávalo se z něj jenom stříbrné kolo, které se zdálo být tak hrozně, hrozně daleko. Proč zrovna já jsem přežil a zemřel Pensdor a Sczimak, na které doma čekaly rodiny? Proč zrovna já, který jsem sem přiletěl zemřít, proč zrovna já se mám ve vší slávě vrátit na Zem a stát se hrdinou, zatímco muži, kteří opravdu něco dokázali, zemřeli na cizí planetě, v zemi, kterou doopravdy nikdy nepoznali? Copak to má, Bože, nějaký smysl? To všechno – život, lidské snažení… K čemu to je? Abychom chcípli jako krysy, jako Joe s Halem, statisíce mil od své vlasti?
Někde se ozvalo tlumené zarachtání. Raketa sebou smýkla ze strany na stranu a Thome Getz těžce dopadl hlavou na roh aluminiového stolku. Z čela se mu vyřinula krev. To, jak raketa Eden Zero kličkuje mezi rojem meteoritů, jak velké měděné balvany se svištěním míjejí její trup a mizejí v hlubinách vesmíru, jak Holland s Brooksem vítězoslavně výskají, když se konečně dostanou do otevřeného kosmu, a jak se kapitán Goronéz potutelně usmívá – to už Thome Getz neviděl. Z bezvědomí se probudil až druhý den po přistání, v losangelské nemocnici, a první, co viděl, byl televizní záznam jejich triumfálního přistání. Když se na scénu dostal on – potupně ležící na nosítkách – a lidé mu začali líbat čelo a třást jeho bezvládnou rukou, odvrátil pohled. On není hrdina. Nikdy jím nebyl a nikdy jím nebude. To ti, co položili životy za svou vlast tam nahoře, obětovali se jako pokusní králíci, aby se do učebnic mohli zapsat ne jejich jména, ale to, že Měsíc je divoký, prázdný a rozhodně zcela nevhodný pro záměr člověka ho obydlet.
Hal Pensdor, který zmizel v temné mordě měsíčné propasti, a Joe Sczimak, pohlcen prastarou lávou – ti byli hrdiny. Byl a vždycky budou.
Thome Getz se otočil na bok a usnul. Toho dne nepípl ani ptáček, aby nevyrušil jeho zasloužený, spravedlivý spánek.
ČERVEN 2008
Červnové noci
„Přemýšlelas někdy o tom, proč tu jsi?“
„Já? Promiň, ale – já tu jsem přeci pořád. To ty jsi přišel, nikdo tě nezval, nikdo tě neočekával…“
„A teď jsem tady.“
Odmlčel se.
„Jsi tu čtyřicet let.“
„Ano. A mě pořád přijde, jako by to bylo včera.“
„Co myslíš?“
„Když odletěla moje raketa a nechala mě tady, pamatuju si každou vteřinku… A jak jsem padal…“
„A jak jsme tě chytili.“
„Jak jste mě chytili. Asi jsem vám ještě nepoděkoval, takže – díky.“
„Nemáš zač, Hale, jen musíš pochopit, že dříve nebo později budeš muset odejít. Tvoji bratři se nevzdají, nikdy tě nepřestanou hledat…“
„Nikdy mě hledat nezačali…“
„Jistě, ale na Lúnen se vrátí. Je jedno jestli pro tebe nebo jen proto, aby se znovu přesvědčili, že je tu nic dobrého nečeká. Vrátí se a bude jich víc, mnohem víc. Cítím to. Cítíme to všichni, dokážeme vytušit ze vzduchu, že přijdou. Napadnou nás. Budeme se bránit a snad se tentokrát i ubráníme, ale oni přijdou znovu a znovu a budou do nás bušit svými technologiemi tak dlouho, dokud nezemřeme nebo se nepodřídíme. To je náš osud.“
Hal Pensdor se podrbal na zarostlé bradě, a potom se obrátil zpátky na Měsíčňanku, která seděla na větvi vedle něj. Byla krásná, jako modrý opar tetelící se v povětří, neurčitých, ale krásných tvarů, s velikýma očima, černýma jako uhel. Jemné stříbrné vlasy jí čechral vítr, teplý, měsíční vítr, který přinášel vůni neznámých dálek.
„Říkalas, že budu muset odejít.“
„Ano.“
„Ale proč? Byl jsem tu čtyřicet let a čtyřicet let se nic nestalo. Změnilo se teď něco?“
„Ne. To celou dobu to bylo špatně. Nikdy jsi sem neměl přijít, celá tvoje raketa, vaše průzkumné vrtání naší země – to všechno nás poškodilo a poškodilo to naši planetu. Copak nechápeš? Měsíc se rozpadá. Možná, že to bude trvat stovky nebo tisíce let, než bude docela zničen, ale čím více lidí sem přijde, tím dříve se to stane.“
„Pořád nechápu…“
„Tak poslouchej. Jediný důvod, proč jsme tě zachránili byl, abychom si tě mohli prohlédnout. Cítili jsme k tobě sice nevyslovitelnou nenávist, ale to neměnilo nic na tom, že jsme měli zájem poznat vás – Pozemšťany – i váš život a vaši kulturu. To se povedlo a naši představení mají teď spoustu informací, které nám mohou dobře posloužit při obraně. Před vámi, samozřejmě. Tebe už ale nepotřebujeme – abych se vyjádřila přesně, víc se s tebou nesmíme zaobírat. Musíš pryč, kamkoliv, jen daleko, předaleko od naší planety. Musíš se stát hvězdným prachem a nechat se v milionu kousíčků rozprášit do vesmíru. Kdybys zůstal, zahubíš nás. Posloužil bys lidem jako záminka, jako důvod, proč vyhladit celou měsíční civilizaci. Shazovali by vinu na nás a ospravedlňovali ten masakr tím, že jsme zahubili tvého přítele a tebe unesli, abychom tě mohli mučit a udělat si z tebe otroka. Už rozumíš? Nemůžeš tu zůstat a musíš odejít. Hned teď. Svoje věci nech tady, nebyly by ti k ničemu. Tam, kam jdeš, je nebudeš potřebovat. No tak? Běž nebo tě zabiju. Myslím to vážně.“
Hal Pensdor se roztřásl, vlasy na zátylku se mu zježily. Ruce s husí kůži skryl za záda. Pozoroval tu nádhernou, éterickou bytost jak na něj mrká velikýma očima, jak vydechuje šedivé obláčky dýmu vonící po jasmínech – jestli si ještě pamatoval, jak voní jasmíny. Nevěděl, co říct, nemohl se pohnout. Byl bezradný, úplně bezradný.
Měsíčňanka, Lúnen, která dostala své jméno podle Měsíce, která sama byla Měsícem, stejně jako všichni její bratři a sestry byli Měsícem, smutně pokývala hlavou a pozvedla dlouhou, útlou paži, pokrytou hebkou modrou kůží.
„Je mi to líto,“ zašeptala a Hal se ani nepohnul.
Z prstu se jí začala plazit nitka šedivé mlhy, rozvětvovala se jako koruna stromu a obsypávala se stříbrnými lístečky a zlatými jablíčky, rostla a rostla, až byla větší než oni dva, byla i větší než celý měděný strom, na kterém seděli, a když se zastavila, svírala celý Měsíc, celou stříbrnou planetu, ve svých jemných dlaních. Jedna větev se oddělila a vstoupila do Pozemšťana. Hal otevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Oči mu pohasly, ruce klesly dolů a hlavu měl zvrácenou dozadu, jako kdyby byl znovu tím malým chlapcem a s otevřenou pusou čekal na první kapky deště, na to, až si čerstvou, nezkalenou vodou svlaží hrdlo, rozpálené po dlouhém dni her a radovánek. Byl zpátky v Boise, u své ženy, obědval krocana, přitom kouřil dýmku a četl včerejší noviny, divil se, jak to, že se všechny ceny na burze tak propadly a proč že je počasí tak pěkné a není zataženo, jak tomu bylo poslední týden. Byl rozzuřeným mladým mužem, nastupujícím do třpytivé rakety, stoupal vzhůru k výšinám, se smíchem se vznášel ve stavu beztíže a zvracel, když pominul, přistával na křehkém povrchu Měsíce, Lúnen, a jako komár znovu a znovu zabodával obrovský vrták do jeho vrásčité kůže, do toho starého dobráka Měsíce, který mu měl vydělat majland. Jenže potom se země rozdělila a on už jen padal, minuty, hodiny, dny, měsíce a roky, staletí a milénia vznášel se v temnotě a děsil se toho, co ho čeká na konci, cítil, jak se něco vznáší kolem něj, jak ho to obemyká jemnými, studenými pažemi a když otevřel oči, zahlédl modrá těla zářící do tmy, stříbrné vlasy třepetající se v hlubině toho nekonečného pádu, viděl skleněné oči, třpytící se jako rubíny. Viděl, jak sedí na měděném stromě a Měsíčňanka Lúnen z něj vysává vzpomínky, zbavuje ho duše a přijímá ji za svou, stává se jím a přeci jím není, protože on je on, i když bez vzpomínek. Avšak bez vzpomínek člověk ztrácí jsoucnost, stává se jen bezduchou medúzou, vpíjející se za úděsného úpění do vrásčitého povrchu Měsíce, mizející v propadlinách vesmíru a připojující se ke všem ostatním, kteří tu byli před ním.
Lúnen zatřásla rukou a mlžné nitky se rozplynuly v povětří. Stříbrné lístky uvadly, zlatá jablíčka shnila a ztratila se. Lúnen si načechrala třpytivé vlasy a seskočila se stromu. Naposledy se ohlédla, a potom už vyrazila pryč, kamkoliv, protože ona byla Lúnen, ona byla Měsícem. A měsíc byl jí.
-
Schylovalo se k tomu už dlouho, ale nikdo přesně nevěděl, kdy to přijde. Rakety byly připravené, prsty na tlačítkách startérů – jediný pokyn shora mohl zažehnout trysky pěti desítek strojů a vyslat je na dobyvatelskou misi, nazvanou příhodně „Conquistador“.
Neměla to být objevná expedice, neměl to být dokonce ani pokus o navázání kontaktu s Měsícem a tím, co tam žije. Byla to válka a ať tam nahoře bylo cokoliv, tyhle rakety to měly zničit. Byly vybaveny nejmodernějšími zbraněmi, jaké americká armáda mohla poskytnout, lidé na palubě byli rekrutování z řad mariňáků, leteckých sil i vysloužilců z Iráku. „Nejlepší muži Ameriky,“ hlásal prezident před slavným odletem. „Vy jste ti, kdo budou psát novou Americkou historii! Vzhůru do výšin!“
Rakety odstartovaly 31. června 2008 v 18.00 z raketového centra na Floridě. Byla to velká sláva a živý přenos byl přenášen všemi světovými televizemi vyjma Al Jazeery, která tou dobou uveřejňovala záběry z teroristického doupěte, kde byl nalezen Ayman al-Zawahiri, dohlížející na konstruování atomové bomby.
31. června 2008 v 18.00 Irák oficiálně kapituloval a válka v Iráku tedy skončila. Nikoho to ale nezajímalo, protože v tu chvíli padesát raket vystartovalo na cestu do vesmíru, na cestu mlhovinami a temnou hmotou, aby přistály na povrchu Měsíce a zajistily na něm prostor pro spokojené žití dvou set tisíc prvních osadníků.
Byla horká noc posledního června a celý svět hleděl k zrudlé obloze. Měsíc té noci plakal.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 8 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
