obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kla-stigma, 17. kapitola + Epilog ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Kla-stigma
 autor Leontius publikováno: 13.06.2008, 0:00  
Část XVII. Bůh

Poslední souboj se odehraje daleko na východě. Howard je mrtev. Trix se přidala zpátky ke družině a Mendax se ukrývá ve stínech. A někde hluboko čeká tajemný protivník.

Omlouvám se za trošku zdlouhavější kapitolu, snad bude dostatečně zjímavá.

Taky bych možná uvítal zhodnocení dílka jako celku. Děj, atmosféra, postavy, spád. Rád bych pak všechny chyby vychytal. Děkuji všem stálým čtenářům. Zejména Pavlovi D.F. za jeho redaktorskou práci a Šímovi s Imperial Angel za to, že u té hrůzy vydrželi. Díky.
 

Část XVII. Bůh

Majestátní stavby se dravě škrábaly do šedivého nebe a temné, pokroucené věže mizely kdesi v nekonečných oblacích popela. Vše bylo naprosto statické, nikde se nic nehnulo. Mrtvo a pusto, žádný větřík nerozvířil ani ten nejjemnější prach. Takhle si mladík představoval svět pár minut po Apokalypse. Ticho, smrt, konec.
Na tomto místě však mohlo proběhnout hned několik Božích soudů najednou. Věž, krouticí se poblíž družiny, připomínala minaret postavený na jakési démonické mešitě. Hned naproti ní stála zvrácená variace na katolický kostel v barokním slohu. Množství věžiček a všemožných výčnělků připomínalo ježka, kterého na silnici převálcoval nákladní automobil. Tyto dva svatostánky dvou protichůdných náboženství na sebe shlížely v podivném, trpitelském usmíření.
A nebyly zdaleka sami. Nespočet dalších znetvořených staveb tvořilo scenérii téhle temné Akropole. Chrámy starého Řecka byly zdobeny obrazy šílících satyrů a Dionýsovských orgií. Hitlerovou noční můrou by byly ty hrůzně zdobené falzifikáty synagog. Mohutná pseudo-Buddhistická pagoda šířila strach a hrůzu. Desítky, snad stovky chrámu se kupily na relativně malém prostorů. Od pouhých totemů z lebek, přes drobné kapličky, až po obrovské katedrály. Jaký šílený démon je zde mohl nakupit a vtisknout jim pečeť ďábelskosti a absurdnosti? Snad chtěl mít všechny své soukmenovce hezky po ruce a neustále si je hlídat. Možná je uvnitř těch staveb věznil a mučil, dával najevo svou nadřazenost.
Nebylo třeba hledat úkryt toho krutovládce a tyrana. Všechny stavby převyšovala plísní pokrytá, stupňovitá pyramida, podobná těm Aztéckým. Proporce byly vůči ostatním budovám obludně zvětšené. Připomínala monstrum, chystající se rozdrtit vše, co by se odvážilo popřít její suverenitu.

Družina se zastavila před nejbližší stavbou a nikdo se neodhodlal jít dál. Mladík odhadoval, že je zrovna poledne, den po té chaotické noci, která stála život Howarda a vrátila Trix svobodnou vůli. Dívka se snažila vyrovnat s duševním otřesem, avšak stále ji nebylo příliš do řeči. Mladík věřil, že Trix by nejraději utekla zpátky do Tábora nebo Osady a k tajuplným stavbám by se raději nepřiblížila. Přesto s nimi šla a dokonce jim darovala své zásoby. Byly to jakési tvrdé, hořké suchary. Neodvažovali se zjišťovat, o co se vůbec jedná. Zoufale zhltli několik kousků a okamžitě pocítili, jak se jim vrací síla.
Třebaže z nich ono dílo temné magie sejmulo únavu, nedokázalo odstranit strach a zoufalství. Vstupovali do království něčeho, pro co lidský rozum neměl vysvětlení. Navíc se kdesi mezi těmito pyramidami potuluje Mendax a čeká na svou vzácnou kořist.
Mladík se otočil k Trix a pohlédl na ni. Hlavu měla skloněnou a odmítala se třeba jen podívat před sebe.
„Co nás tam čeká?“ zeptal se a poupravil si batoh na zádech. Třásl se nervozitou.
„Já… Nepamatuji si,“ vyhrkla naráz a nahlas vzlykla.
„Trix? Proti čemu vlastně stojíme? Kdo teď vládne Mendaxovi?“
„Jemu? Jemu nemlže vládnout nikdo. Je příliš zaslepený vidinou zisku a mocí. To je jeho slabina i jeho síla,“ pravila s předstíranou lhostejností a neklidně sebou škubla. Odváděla pozornost.
„Kdo tě ovládal? Kdo je ten samozvaný Bůh?“ vytrval mladík u své otázky. Zůstal nekompromisní.
Dlouho mlčela. Několikrát se na mladíka zadávala, jakoby ho prosila, aby se na nic neptal. Nakonec z ní přesto vyšla nejasná odpověď:
„Není to žádný Bůh! Je to vězeň jako my, jenže on tu byl první…“
Ztichla. Mladík ji už nehodlal dál trápit. Jen ji položil ruku na rameno a zašeptal:
„Jdeš s námi?“
Prostá, syrová otázka. Zde by nepomohlo žádné utěšování, žádný soucit ani falešná naděje. Trix ze všech nejlépe věděla do čeho jde a záleželo pouze na ní. Obličej se jí zkřivil do lítostivého úsměvu a zadívala se mladíkovi přímo do očí. Jemně mu pohladila hřbet ruky a rychle přikývla.
„Nezapomněli jste doufám na mě?“ ozvalo se dvojici za zády.
Otočili se a podívali se na Felis. V drobné dívce opět ožila její divoká, horkokrevná povaha. Vrátily se ji síly, stejně jako chuť do života.
„Co se tak díváte vy dvě hrdličky? Už by jste se mohli pustit. Radši popadněte nějakou zbraň, než nás roznesou na kopytech.“
Mladík se zamračil, ale musel uznat, že Felis má pravdu. Tady končila idylka. Opouštěli peklo a vstupovali na místo ještě horší. Naděje zanechali už dávno, co bude na řadě teď?

Mendax zatínal pěsti a snažil se zachovat klid. Cítil se, jakoby se mu měla rozskočit hlava. Jeho zaměstnavatel nebyl spokojen s včerejším výkonem a chtěl po něm vysvětlení. Proč je vlastně nezabil, když měl příležitost? V hlavě mu vládnul naprostý chaos. On nevěděl! Nedokázal sám sobě vysvětlit své chování! K čertu s tím vším! Proč vlastně váhal? Do ruky mu vklouzla pistole a spolu s ní mu na mysli vytanul zřetelný rozkaz: „Zabij je!“
Vycenil zuby v dravčím úsměvu. Ano! Nastal čas, aby tomu zelenáči vysvětlil, kdo je tady pánem! Pro takové jako on tu není místo! Upravil si plášť tak, aby mu nezavázel a schoval se do nedalekého kostela. Ve skrytu vložil do komory zbraně jeden ze zbývajících tří nábojů. Tiché cvaknutí rezonovalo v rozsáhlé hale a žoldák se opět zašklebil. Jedna kulka pro každého. To byla příjemná výzva. Mendax nepochyboval o tom, že uspěje.

Jakýsi mrzák bloudil mezi démonickými stavbami. Sípavě oddychoval a levá ruka mu plandala podél těla. Už jí vůbec necítil a byl za to vděčný. Maso na ní bylo spáleno téměř na uhel. Celé jeho tělo zakusilo plameny a život v něm pomalu skomíral. Slabost, otupělost a vyčerpání ho brzy složí, jenže nejdřív se nechá řídit hněvem! Pomstí se původci svého utrpení. Věděl, že je někde tady, věděl to! On mu to řekl, ten který je všudypřítomný! V pravačce svíral zrezivělý, zahnutý nůž.

Družina kráčela se zatajeným dechem skrze démonickou Akropoli. Očima těkali z místa na místo a zbraně měli v pohotovosti. Nikdo z nich nedoufal, že by cesta k hlavnímu zikkuratu mohla být tak snadná. Opatrně nakukovali do každých dveří a plížili se podél stěn. Zbytečně. Žádné Oběti, žádná monstra se zde neukrývala.
Mladík postupoval v čele, následován Felis. Trix se loudala vzadu a neustále se otáčela zpět. Musela bojovat s touhou utéct z tohoto místa. Zrovna obcházeli jakousi okázalou stavbu, snad inspirovanou pravoslavným kostelem, když zaslechli první cizí zvuk v tomhle prokletém pohřebišti.
Bolestné, přerývané dýchání působilo téměř jako bouře. Trojice se okamžitě zastavila a připravila se k bojí. Jakési neznámé nebezpečí se k nim neohrabaně blížilo, každou chvíli se mohlo vynořit zpoza rohu. Mladík se přikrčil a vytáhl pistoli. Byl to kousek, který našel u Howarda. Velká ráže a umělecky zdobená. Ještě z ní nevystřelil, avšak přesto tušil, že se jedná o smrtící záležitost. Znovu se zaposlouchal, ale tentokrát mu odpovědí bylo ticho.
Sebevědomým gestem naznačil svým společnicím, aby zůstaly vzadu a opatrně plížil podél zdi. Nacházel se již pár metrů od dveří do kostela. Že by se ten neznámý zvuk vycházel zevnitř? Uchopil zbraň oběma rukama a vykročil kupředu. Jeden krok, dva, tři… Už bude moci nakouknout do útrob té zvrácené stavby.
Náhle uslyšel hrdelní řev a prudce vzhlédl. Z výklenku vedle dveří se vyřítilo cosi, co připomínalo zbloudilou, zapomenutou Oběť. Jenže na rozdíl od nich tohle žilo a mladík to dokonce poznával.
Lysá lebka byla ošklivě popálená a rudé puchýře v něm budily odpor. Levá ruka se mrtvě pohupovala. Nebylo divu, na zbytcích kožené bundy na rameni byl zřetelně vidět průstřel.
Rusty! Mladík si byl jistý, že ten zrádný Zjizvenec musel zemřít během útoku na Osadu! Vždyť on sám ho nechal ležet vážně zraněného v hořící chatrči. To přece nemohl přežít! A přesto ta lidská troska stála před ním a v očích ji zářila zloba a nenávist.
To on mu pomohl, ten tajemný Bůh. Držel teď Rutyho při životě a využíval jeho hněvu. Je to jen další ubohá loutka, bez svobodné vůle, bez života, ale s touhou život odebírat.
Jeho zranění však byla příliš vážná. Mladík měl víc než dost času namířit pistolí. Hleděl na Rustyho znetvořený supí obličej skrze mířidla a cítil zvrácenou radost. Prstem jemně přejel po spoušti. Rusty se ani nepokoušel krýt. Mladík stiskl spoušť.
Neozvalo se žádné zaburácení. Pistole nevystřelila, spoušť ani nešla pořádně zmáčknout. Mladík vytřeštil oči. Pojistka! Kdyby se reflexivně nevrhl stranou, byla by ta zatracená součástka zbraně poslední věcí, na kterou by v životě pomyslel.
Musel se pořádně zaklonit, aby se vyhnul ošklivě zubatému ostří a upadl na zem. Tvrdě narazil bokem a bolestně vykřiknul. Levou rukou se zoufale snažil zbraň odjistit. Zjizvenec se otočil s naprosto nepředvídatelnou rychlostí a chystal se ke skoku.
Mladíkův pohled sklouzl na tu zatracenou pistoli. Konečně spatřil ten nepatrný, zdobený výčnělek, který sloužil jako pojistka. Bezděčně po něm hmátnul, i když věděl, že už je pozdě. Rusty byl připraven zasadit finální úder.
Na obličeji ucítil něco odporně lepkavého a uslyšel překvapené zafunění. Nechápavě zdvihl zrak a pohlédl na Rustyho. Stal přímo nad ním, nůž zdvižený vysoko nad hlavu. Jeho drobná očka však nabyly skelného výrazu a hleděly kamsi do prázdna.
Teprve po chvíli mladík zaregistroval rozšiřující se skvrnu na protivníkově hrudi. Někdo ho zastřelil, ale kdo? Zahleděl se skrze otevřené do temnoty kostela a za jednou z lavic spatřil temnou postavu. Žoldák. Rustyho nečekaný útok zachránil mladíkovi život. Ta kulka byla určena jemu.
V náhlém návalu zlosti a nenávisti vypálil celý zásobník směrem k Mendaxovi. Slyšel třetici se dřevo a viděl, jak se žoldák vrhá do dalšího úkrytu. Mladík na nic nečekal a odplazil se od dveří.
Rusty se teprve teď sesunul k zemi. Nůž mu vypadl z rukou a zapíchnul se do země. Obličej mu ztuhnul v groteskně nechápavém výrazu. Teď byl již definitivně mrtev.
Mladík hledal v kapse pláště další munici a zakřičel a varoval své společníky:
„Nechoďte tam!“
Felis poslechla a zůstala přitisknutá ke zdi. Šavli měla připravenou k úderu. Trix se zírala na mladíka a přemáhala touhu se k němu rozeběhnout. Setrvávali v napjatém tichu a vrhali po sobě nejisté pohledy.
Konečně se Felis přes mladíkovy protesty odhodlala podívat do útrob budovy. Chvíli obezřetně nakukovala a pak zmizela uvnitř. Mladíkovi tuhla krev v žilách. Žoldák mohl snadno přežít jeho zběsilou palbu a teď jen čekal, až mu padnou do pasti.
Trvalo snad celou věčnost, než se dívka vrátila. Vykročila ze dveří a ve tváři jí zračil zmatek a strach.
„Není tam. Naprosto zmizel.“
„Ten kostel musí mít ještě nějaký jiný vchod,“ zamyslel se mladík.
„Nic jsem nenašla,“ trvala na svém Felis.
Mladík se tím ale nehodlal zabývat. Obrátil se k monstrózní pyramidě a vykročil kupředu. Vzpomněl si na obležený Tábor a uvědomil si, že nesmí ztrácet ani vteřinu.

„Kupředu vy zahnívající chásko! Chopte se té šance a uveďte v pohyb své zmrzačené pahýly a vydejte se na poslední pochod! Tu cestu za smrtí, kterou bláhově nazýváte životem, jste již prošli! Teď se před vámi otvírá nová, přímočařejší a krvavější stezka! Rozdávejte smrt, předveďte její neskonalý půvab těm zrádným, přežívajícím troskám.
Pohleďte do jejich prohnilých srdcí, pohleďte skrze mé vševidoucí oči, když vaše jsou zkalené krví! Spatříte jejich třesoucí se duše, lapené v horoucím Pekle a to vy jste jejich trestem! Jsou poznamenání tím děsuplným znamením, oni vám přinesli smrt. Oplaťte jim to!“ Donuťte je se poklonit před pravým a nejvyšším Bohem!
Bezduchým hordám v hlavě duněl tento šílený hlas. Žádná z těch bestií nerozuměla jedinému slovu. Pouze se hnala kupředu, nedbaje sebevětších zranění, a pobíjela k smrti znavené a vyděšené Zjizvence. Přímo z nich čpěla jakási poskvrna, která Oběti přitahovala jako světlo můry.
Všemocný Bůh dál vykřikoval své patetické proslovy a chvílemi přecházel do neartikulovaného řevu a ďábelského smíchu. Užíval si ten pocit, tu možnost vládnout nad osudem a smrtí. Ano! To byla jeho veliká vášeň. Nic než absolutní moc! Však byl také nekonečně trpělivý a cílevědomý. Zasloužil si vítězství!
Ne, ne vždy mu všechno vycházelo, jenže on se přizpůsobil. Za života mu jeho nepřekonatelná ctižádost a krutost pomohla najít cestu k Ďáblu, k té prapůvodní podstatě Zla, před kterou se třásly všechny ty ubohé napodobeniny, jaké si snažila vytvořit slabá, vykonstruovaná náboženství. Smlouva byla prostá. Nesmrtelnost. Jenže k čemu ta je? Sama o sobě nenese žádný skutečný užitek, je jen těžkým, dvojbřitým nástrojem. Je ho třeba dobře využít! Celých sedm století sbíral neumírající mág schopnosti, aby jednoho dne propadl Peklu. Takovému Peklu, které bylo vytvořené jen pro něj, které bylo vytvořeno z jeho nenasytnosti a zloby. Zde doufal, že usmrtí svého věznitele a sám převezme vládu. Nakonec se však musel spokojit jen s polovičatým vítězstvím a otevřít bránu dalším troufalým ubožákům. Když nemůže vládnout světu, vytvoří si vlastní! Už brzy…
(„Můj pane…“)
Ah! Mendax. Ten úskočný, výtečný žoldák. Jediná loutka, která si zaslouží vlastní vůli. Byla by škoda omezovat něco tak brilantního a zkázonosného. V Božích očích byl Mendax jediným člověkem hodným Kla-Stigmatu.
(„Ti kacířští troufalci mi unikli. Jsou na cestě do chrámu.“)
Bůh se znepokojením obrátil pohled na žoldáka. Viděl, jak se přikrčil, když vycítil jeho blízkost. Zklamat toho Nejvyššího se nevyplácí. Pak se ale shovívavě usmál. Nechá tu ubohou skupinku sejít až do spodních komnat a zde je rozdrtí na prach. Ukáže jim, jak šeredně se mýlili.

Výstup k vrcholku se ukázal namáhavější, než se mohlo na první pohled zdát. Vysoké schody byly strmé a nebezpečně se svažovaly dolů. Jejich povrch byl navíc pokryt nevábnou a mokvající plísní tyrkysové barvy. Kdykoliv na ni došlápli, museli se ze všech sil snažit, aby udrželi rovnováhu a nezřítili se do propasti. Houbovitá hmota se pokaždé s odporným mlasknutím probořila a družinu málem omráčil hnilobný zápach.
Felis si s odfrknutím přetáhla kus pláště přes nos a ústa a rozeběhla se. Mladík ji nezkoušel zastavit, věděl, že dívka je dost obratná a že neupadne. Sám se věnoval Trix, které se šlo ztěžka. Jemně ji podepřel a vedl ji po nekonečných schodech. Felis už mezitím dosáhla vrcholku a zůstala zaraženě čekat na horní plošince.
Mladík s Trix se ji brzy postavily po boku. Rusovlasá dívka se vyprostila z mladíkova sevření a pokusila se postavit na vlastní nohy. V zelených očích ji plál vzdor a nespokojenost s vlastní slabostí. Sotva však pohlédla na drobný chrám na vrchní plošině, zbledla a zadívala se prosebně na mladíka.
Ten ji ovšem ani nezaregistroval. Se smíšenými pocity odhodlání a strachu hleděl na vchod do chrámu. Kolem dokola byl ozdoben freskami všemožných postaviček, povětšinou s lidskými rysy, ale mladík si povšiml i jakéhosi opeřeného, svíjejícího se hada a dalších zvířat. Neznámý umělec si s nimi krutě pohrál. Každý z nich působil vznešeně a vladařsky, jenže zároveň prchal od něčeho, co se nacházelo v centru výjevu. Uhýbal pohledem a krčil svůj hřbet před něčím mnohem silnějším. V centru výjevu stál povědomý výjev: http://img252.imageshack.us/img252/9738/klarv6.jpg
Mladík se otřásl a sklopil oči. Měl ta věc ho strašila ve snech, to ona ho zabila. Kla-stigma bylo nožem, který mu někdo vrazil do srdce. Ten někdo čekal nedaleko a určitě neztratil nic ze své síly. Zde byl dokonce tím nejvyšším vládcem, jak znázorňoval děsivý obrazec.
Jediná Felis jakoby to zlo nevnímala. Otočila se na své společníky s nechápavým výrazem. Nevinně pokrčila rameny a vstoupila do chrámu. Zakrátko zmizela v temnotě nepřirozeně úzkého a vysokého průchodu.
Mladík sklopil oči k zemi a pomalu vykročil za ní. Nechtěl zahlédnout ten pekelný reliéf, nechtěl vidět ty odporné detaily na fresce. Ty obličeje naplněné děsem. Ten všudypřítomný teror a strach, který postavičkám doslova tříštil hlavy a tvořil z nich bezduché posluhovače. Končetiny nepřirozeně zkroucené v křeči. Nehty zarývající se do masa, jazyk překousnutý vlastní čelistí…
V očích ho začaly pálit slzy. Zaťal pěsti a snažil se nemyslet na ten znak. Nyní ho měl přímo nad hlavou a zároveň narazil na neproniknutelnou zeď. Zeď z vlastního strachu.
„Ne!“ vykřikl a vrhnul se kupředu. Bylo to jako skok do žhnoucí pece, přestože mu naskočila husí kůže. Narazil obličejem do tvrdé země a ucítil tupou bolest. Rychle se postavil a ohlédl se.
Trix stála před vchodem nemohla se odhodlat ke vstupu. Hleděla jakoby skrze mladíka a rty se jí nepatrně třásly. Pokusil se k ní natáhnout ruku. V první chvíli ho neviděla, ale pak pomalu vykročila. Kladla nohy pomalu vedle sebe a přibližovala se k děsivé fresce. Octla se na úrovni portálu, když v tom ji náhle ruce proti vlastní vůli vystřelily od boků a pevně se zachytily výčnělků na zdi. Některé z nich byl ostré a Trix mezi prsty prosáklo několik kapek krve. Zhroutila se na kolena. Mladík k ní přiskočil a pokusil se ji vtáhnout dovnitř. Bránila se však zuby nehty a on musel ustoupit. Snad Trix probral jeho nejistý výraz nebo se dokázala sama vymanit z područí šíleného strachu. Najednou na něj pohlédla a zahanbeně přiznala:
„Nemůžu… Nedokáži vstoupit. Musíš jít sám. Pomoz Felis. Zachraň nás všechny…“
Pak se sesunula na podlahu a zůstala ležet. Mladík zaváhal, nechtěl ji opouštět, také nesměl zapomínat na Felis. Ona se už vydala do útrob té pyramidy! Naposledy se podíval na Trix. Ne, teď už ji nenechá trpět! Musí to zlo zničit už jenom kvůli ní! Rozběhl se po drobných schůdcích dolů, do útrob ohromující stavby.

Nesouměrná chodba se vlnila a kroutila. Přesto vedla stále vpřed, k jedinému cíli. Táhla se pyramidou jako monstrózní střeva dračí bestie. Vzduch byla zatuchlý a téměř nedýchatelný. Nazelenalé stěny osvětlovala tajuplná mléčná záře, která se v podobě mlhy ploužila skrze katakomby. Stěny byly blízko u sebe a mladík se o ně při běhu odíral. Absurdní proporce chodby na něj působily tísnivě a nepřátelsky. Musel se co nejdříve dostat pryč, než ho ta démonická stavba připraví o rozum.
„Felis!“ zakřičel do temnoty.
Žádná odpověď. To ovšem čekal a ani se nezastavil. Utíkal a oči upíral přímo vpřed. Náhle se v dáli cosi hnulo. Mladík zpomalil a pokusil se zaostřit. Byla to dívka. Konečně ji našel. Felis určitě zaslechla jeho volání a zastavila se.
Čekala nehybně na místě a sledovala mladíka, který se v první chvíli rovněž zarazil. Zrovna se chystal znova rozeběhnout, když v tom se mu zatočila hlava. Co se to děje? Felis stála a zároveň se přibližovala. Zavřel oči a znova je otevřel. Dívka byla skutečně o několik metrů blíže, přestože se ani nehnula. I v jejím obličeji bylo znát zmatení. Náhle stáli vedle sebe, aniž se kdokoliv z nich pohnul.
Teď se dala do pohybu celá chodba. Kroutila se a skládala jako tahací harmonika. Světélkující mlha se začínala kumulovat v mohutný kruhový útvar, který se trhaně přibližoval. Vtáhnul je do sebe jako vír a chodba zmizela. Nikdo z nich se nemohl ani pohnout, byli lapeni a protivník je měl zcela ve své moci.
Najednou začalo nadpřirozené vězení rotovat a roztahovat se. Amébovité záhyby mlhy nabývaly pevných obrysů a po několika okamžicích se mladíkovy nohy opět dotkly pevné země. Felis dopadla hned vedle něho.
Stáli v kruhovém sále s vysokým stropem a šedivými stěnami. Nebyl nijak zdoben a vypadal starobyleji a zašleji než zbytek pyramidy. Přímo před nimi stoupalo schodiště k nevelkému pódiu.
Na vrcholku stálo jakési kamenné křeslo, nebo snad trůn. Chvíli to vypadalo, že na tomto významném postu se povaluje jen kupa hadrů. Jenže pod hromadami rozedraných a špinavých látek se cosi skrývalo. Prázdné oční důlky hledící přímo na návštěvníky naháněly nepřirozený strach a hrůzu. Z mrtvého těla uvězněného mága čišelo zlo.
Mladík okamžitě tasil pistoli a vypálil celý zásobník. Na tuhle vzdálenost nemohl chybit. Kulky se zaryly do plesnivé róby a ztrouchnivělé kosti suše zapraskaly. Každý náboj kostlivcem trhnul, div se nesesypal z trůnu na zem. Ze záhybu pláště vyklouzlo něco, co mladíkovi přivodilo děsivý šok. Kla-stigma, naprosto nerozeznatelné od originálu. Pak zbraň jen několikrát cvakla. Poslední kousky munice byly pryč.
Po výstřelech nastalo napjaté ticho. Mladík ztěžka oddechoval a neodvažoval se pohnout. Felis se na něj zmateně dívala s otevřenými ústy. Bylo po všem? Až pak se místností rozlehl smích. Odlehčený a jakoby vlídný. Ozýval se od trůnu, ale rezonoval snad v každé molekule, která tento svět tvořila. Mladík zůstal jen nechápavě stát, ale dívka padla na všechny čtyři a třásla se jako při zimnici. Každé slovo, které mág vyslovil svými neviditelnými ústy ji působilo bolest:
„Smrtelníci! Jak se opovažujete vůbec vstoupit do mého chrámu? A kdo jste, že si myslíte, že mě můžete zabít? Mě? Mne, toho nejvyššího z nejvyšších. Klaní se přede mnou i ti nejmocnější! Velcí bozi vaší doby mi dělají poslíčky! Zeus úpí v mých okovech, Quetzalcoatl je můj domácí mazlíček, Kálí se plazí u mých nohou jako nějaká děvka a Juno je má nejponíženější služka. Vládnu všemu a všem.“
Mladík tu vychloubačnou řeč téměř neposlouchal. Vycítil faleš a šílenství. Bylo to jen dobře zahrané divadlo. Ale pro koho? Rozhlédl se a ruka mu sklouzla k meči. Zahleděl se do temného koutu napravo za trůnem. Neodpovídal.
„Budete pykat za své hříchy!“ zahřímal šílený Bůh a místnost ozářil světelný výboj.
Žhnoucí koule modrého ohně zasáhla mladíka přímo do prsou. Zavrávoral, ale přesto se udržel na noho. Bolest ho téměř omráčila, ale zůstal nezraněn. Veškerá moc té bytosti pramenila z nečistého pouta, které vytvořilo Kla-stigma. On sám se však té moci vymykal a mág si to doposud neuvědomoval.
Místnost vyplnil zklamaný řev a jekot. Felis padla na zem a přestala se hýbat. Mladík doufal, že jen omdlela. Bůh pochopil, střetl se po dlouhé době se svou slabinou, o které ani nevěděl.
„Zabij je!“ rozkázal.
Ze stínu vystoupil Mendax. Černý plášť volně splýval a ukrýval celý zbrojní arzenál, který měl žoldák vždy u sebe. V jeho pravici však mladík zahlédl povědomou pistoli. Chystal se sáhnout po meči, ale pochopil, že je to zbytečné. Jeho protivník byl ve výhodě. Shlížel na něj povýšeně z pódia a krutě se usmíval. Zbraň doposud zůstávala ve spuštěné poloze.
„Mendaxi…“ oslovil mladík žoldáka a neklidně přešlápnul. „Věřím, že máš svou čest a že víš jak se správně rozhodnout. Nemůžeš se přece spolčit s něčím tak šíleným a nelidským…“
„Jsem námezdní voják, hlupáku. Má čest je na prodej a nikdo si nemůže dovolit dát mi tolik jako On.“
Mladík hleděl do očí svého soka. Byly temné a nemrkající. Byly to ještě vůbec lidské oči? I prázdné oči mágovy vypadaly živěji a lidštěji.
„Co ti nabídnul? Co ti nabídne jeho vítězství? Zotročí nebo zahubí vše živé! Civilizace, pro jakou jsi pracoval, už nebude existovat!“
„Pracuji pro něj od samého počátku! Nikdo jeho nabídku ještě nepředčil, neboť On mi nabídnul svobodnou vůli! Jeho vítězství je neodvratné a já sám se povezu na jeho vlně!“
„Proč by ti měl dávat něco, co máš od samého počátku? Dokaž, že tu vůli máš! Ještě není pozdě, můžeme ho zastavit. Mám pro tebe zakázku! Odměnou ti bude svoboda ve světě, ve kterém si vždy najdeš dost práce.“
Mendax nevypadal pohnutě. Přesto však nepozvednul zbraň a měřil mladíka pohledem. Byl potichu. Mladík se odvážil pohledem sklouznout k mágovi. Jeho oči plály rudým světlem, stejně jako amulet na jeho krku.
„STŘÍLEJ!“
Žoldák prudce trhl rukou a mladík na okamžik zahlédnul černé ústí zbraně. Pokusil se uskočit stranou, ale jeho reflexy se zdaleka nevyrovnaly zkušenému zabijákovi . Spatřil slabý záblesk uvnitř hlavně a uslyšel cvaknutí úderníku. Krátce na to ho zasáhla kulka.

Trix se otupěle vyškrábala na nohy. Hlava jí třeštila a celé tělo se bránilo jakémukoliv pohybu. Něco významného se dělo a stále nechápala co. Pokusila se koncentrovat veškerou vůli a zavřela oči. Bolest vystřídala nastupující úleva a ticho. Klid v tomto světě byl však vždy předzvěstí něčeho strašného.
On. Ten děsivý loutkař v modrém, rozedraném plášti. Jeho malé drama, komedie pro pobavení, se mu začalo vymykat z rukou. Už nebyl svrchovaným pánem nad žádným ze svých služebníků. Chytal se posledních stébel trávy a veškerou sílu vynakládal na kontrolu jediného služebníka. Ostatní byli osvobozeni a magie jeho artefaktů byla utlumena.
Podívala se na zdobený vchod před sebou. Teď mohla projít. Teď ji navíc poháněl nový strach. Cítila blížící se smrt. Ne však pro sebe, ale pro své bližní. Nadechla se a proběhla temným portálem.

Theodor, poslední žijící důstojník Zjizvených, stál na vrcholku náspu a snažil se z brašny u pasu vyhrabat další broky. Vrátil se do Tábora krátce poté, co se povedlo úspěšně stabilizovat situaci v Osadě. Celé Stádo bez rozdílů teď pracovalo na obnově zničených staveb. Na Theodorovo naléhání zavrhli hloupé byrokratické zřízení a ze všech sil začali pracovat na zpříjemňování života v tomto Pekle. Jenže oni ještě nevěděli o blížící e pohromě, která již stihla zničit Tábor.
Zaklapnul zbraň a naslepo vypálil do toho chumlu, který se už škrábal po náspu. Několik postav se zřítilo a strhlo sebou snad desítku těch ostatních nemrtvých mrzáků. Theodor se zvrhle usmál a znovu šáhnul do brašny.
„Jen pojďte, parchanti!“
Otočil se a pohlédl na ostatní.
„Snažte se je vyvést z rovnováhy! Jestli se vyškrábou až nahoru, přelijou se přes nás jak kobylky!“
„Ano, pane!“
Pane. V duchu se rozesmál Jo, jsem důstojník. A čemu vlastně velím? Dvacítce bojeschopných otrhanců, kteří se brání tím, co jim zrovna přijde pod ruku. Jsme jen chatrnou zdí před polním lazaretem, plným vážně raněných mužů a žen. Plným k smrti vyděšených dětí. Až se tam ta nemrtvá chátra dostane. Nastane ten pravý masakr. Konec Tábora a Zjizvenců.
V jednu chvíli se mu zdálo, že ty bestie polevily. Jejich pohyby byly najednou ztratily jistotu a koordinaci. Už nebyli valící se masou, ale hordou nemyslících jednotlivců.
Theodor však neměl mnoho času na přemýšlení. Přímo před ním se vztyčila hnijící, pokřivená bestie. Bez hlesu se ohnala dřevěným kyjem. Důstojník zmáčkl obě spouště a bytost se doslova rozpůlila. Hned na to padl omráčený k zemi a do očí mu stékala krev.

Trix proběhla rovnou, strmě se svažující chodbou. Zaujalo ji jemné zdobení na zdech, připomínající žebra, jakoby v útrobách velryby. Tušila, že se jedná o nezbytnou součást magické ochrany téhle stavby. Díky těm „žebrům“ mohl On ovládat délku, zákruty a vzhled celé pyramidy. Teď se však soustředil na něco jiného a dívku čekal jen krátký sestup.
Vběhla do místnosti a okamžitě spatřila mladíka, ležícího na zemi. Byl mrtvý? Chtěla se k němu rozeběhnout, ale povšimla si také Felis a Mendaxe. A bytosti na trůnu…

Mladík tvrdě dopadnul na kamennou podlahu. Šílel bolestí. Kulka, letící pod úhlem, mu roztříštila žebro a zasáhla ledviny. Pak jeho tělo opustila zády. V tom místě pomalu rozkvétala rudá květina. Snažil se nepřemýšlet nad zraněním. Cítil jak mu úlomky kosti trhají tkáně uvnitř těla a věděl, že mu pomalu začínají selhávat orgány.
A přesto to byl také žoldákův plán! Z nějakého důvodu ho nechtěl hned mrtvého. Kdyby to bylo jeho záměrem, určitě by už mladík nežil. Takže teď mohl zamlženým zrakem sledovat poslední dějství.
Nejprve bylo ticho, přerušené jen klapnutím zbraně. Mendax nabil. Vložil svůj poslední náboj do komory pistole a natáhl ji. Pak promluvil mág. Věcně a klidně.
„Teď ji.“
Myslel Felis, která se pomalu probírala ze mdlob. Proto mluvil tak potichu, nechtěl ji znovu omráčit. Ležela na podlaze a slabě se podpírala rukama. Žoldák zaváhal.
„Hodláš znovu zdržovat? Dělej!“
Nic. Žoldák hleděl rozšířenýma očima na Felis a nervózně si pohrával se zbraní. Jakoby v něm ožily vzpomínky. Viděl malou, divokou Felis, která mu několikrát zachránila život. Která mu vždy důvěřovala, ačkoliv o to nestál. Nechápal ani teď její pohnutky, stále tu malou holku nesnášel, necítil ani vděk. Ovšem mohl ji zabít? Neprovinil by se proti něčemu? Tady už nešlo o odměnu, tady šlo o princip. Podíval se na svého zaměstnavatele a poprvé za svůj život odmítnul. Mluvil chladně a sebejistě:
„Ne. Nemusíme ji zabíjet. Už si vytrpěla dost.“
„Tak tedy zemři, bezvěrče!“
V místnosti se rozzářila další moudrá koule plamenů a blesků. Ani žoldákovy reflexy na ni nestlačily. Smrtící výboj energie ho zasáhl do levého boku. Utrhnul mu nohu a spálil většinu trupu. Mendax dopadl obličejem na podlahu.
Mladík se otřásl. V místnosti už nebyl nikdo, kdo by se mágovi mohl postavit. Prohráli. Vládce Pekla uhájil svůj post. Konec.
Někdo se ho jemně dotknul. S námahou otočil hlavu a spatřil Trix. Rusé vlasy ji spadaly do obličeje a ve smaragdových očích se leskly slzy. Neříkala nic. Jen ho políbila. Mladíkovi uvázla všechna slova v krku. Když konečně věděl, co chce říci, ucítil na jazyku kovovou pachuť. Krev. Už bylo příliš pozdě na nějaké omluvy a vyznání.
Pootočil hlavu a podíval se na žoldáka. Zpod roztrhaného pláště na něj zíraly dvě oči. Nejprve si pomyslel, že Mendax je už mrtev, ale v tom si všiml úst.
Žoldák se na ně usmíval. Upřímně usmíval. To mladíka ze všeho nejvíce udivilo. Mendax mrknul a obličej se mu stáhl do soustředěného výrazu. Ošklivě popálenou levou rukou se podepřel a vytočil se k postavě na trůnu. Oči mu jiskřily a z úst vytékal široký pramínek krve. Přesto se pořád usmíval. Natáhnul levou ruku, ve které dosud svíral zbraň. Pečlivě zamířil. Ta doba se zdála být nekonečná. Na čele mu perlil pot a oči se nehnuly.
„Nabízím ti ještě jednu možnost, zelenáči,“ pronesl do ticha a zmáčknul spoušť.
Vražednická zbraň vypálila naposledy a kulka zamířila přímo k trůnu. Protrhl cár látky u krku a přeťala řetízek, na kterém se houpal děsivý amulet. Kus kovu sesunul po mrtvém těle svého majitele a skutálel se na zem. Několikrát zařinčel na schodech a zastavil se dva metry od mladíka.
Mendax se zasmál a sesunul se k zemi. Přestal se hýbat. Mágův hlas se znovu rozlehnul místností. Tentokrát byl však mnohem slabší a zdaleka ne tak děsivý.
„Ne! Nemůžete ho mít! Vraťte mi ho! Je můj!“
Trix hleděla na amulet jak uhranutá. Odporný znak se kroutil a měnil, stejně jako se střídaly jeho barvy. Od světle modré po krvavě rudou. Trix se té věci štítila.
Náhle se objevila druhá dívka. Felis byla nezvykle bledá, ale přesto mrštně vyskočila na nohy a popadla Kla-stigma. Chvíli poté klečela u mladíka a podávala mu tu zrůdnost.
Váhal. Takhle se Mendax odvděčil. Nabídl mu druhou možnost. Alternativu ke smrti. Jenže co bylo horší? S čím vším se ještě bude muset potýkat? A co když ho ta věc ve skutečnosti zahubí? Musel se rozhodnout rychle. Cítil jak z něj vyprchává život.
Naposledy se vzepjal a popadnul Trix kolem krku. Byla překvapená, ale okamžitě ho podepřela. Přitiskl se k ní a dlouze ji políbil. Tehdy ji vyslal poslední dvě myšlenky. Miluji tě. Sbohem.
Druhou rukou za zády chmátl po amuletu a vytrhnul ho zaražené Felis z rukou. Cítil, jak se mu ostré hrany zaryly do prstů. Sevřel ho pevněji a nechal se obstoupit jeho silou.

Epilog

Theodor se konečně probral z bezvědomí. Na hlavě cítil chladný obklad. S funěním ho strhl a posadil se. Okamžitě mu přispěchala na pomoc jedna z Narozených. Nařídila mu, aby si lehl. Důstojník ji počastoval pohledem a odstrčil. Nenechá si rozkazovat od takového špinavého děcka, když venku umírají jeho lidé.
V místnosti to páchlo krví a leželo tam asi patnáct lidí. Příliš málo. Spousta jich musela zemřít. Theodora však zarazily ty podezřele kvalitní obvazy, kterými byli ošetřeni. Kde se tu sebraly?
Pomalu se dobelhal k východu a vkročil na násep. V první chvíli ho oslepilo ostré slunce a tak sklopil zrak. Bosýma nohama cítil jemnou trávu.
Tráva? Slunce?
Uslyšel také křik ptáků. Vzhlédl a spatřil modré nebe. Pryč byly mračna prachu a popela. Země ožila. Nevěřícně kráčel Táborem. Pryč byly Oběti. Ano, řady Zjizvenců prořídly, ale přesto ještě zůstali silnou komunitou. Zničené příbytky byly znovu budovány a každý pracoval. Zahlédl také několik lidí ze Stáda. Ti byrokrati taky přispěchali na pomoc.
Otočil se k východu a spatřil dvě mladé ženy, které se k němu blížily. Byly pohublé a špinavé. Tu menší z nich znal. Byla to Felis.
„Co… co se stalo?“
„Už je po všem. Nepřítel je poražena zničen, už se nemůže vrátit.“
Theodor přikývnul, jakoby chápal, i když nerozuměl ničemu.
„A náš vůdce? Kde je?“
Felis odvrátila zrak. Nebyla si jistá, co odpovědět. Otočila se na rusovlasou ženu a potichu se s ní poradila očima.
Nakonec odpověděla:
„Je mrtev.“

Ale nevěřila tomu. Ona i Trix si jasně vzpomínaly na poslední okamžiky v pyramidě. Na řev, který se vydral z mladíkova hrdla, stejně jako na odporný zvuk vycházející z útrob země. Stavba se začala otřásat. Jen s vypětím všech sil si zachránily život. Nemohly ho odtamtud dostat. Nezbyl čas.
Už mohly jen doufat. Snad tohle milosrdenství, které projevila dříve spálená země, bylo známkou vítězství. Možná, že on je teď vládcem tohohle světa. Už ne pekla, ale skutečného žijícího světa.
Felis v to věřila. Trix však svírala nejistota. Jenom ona se na útěku ohlédla a spatřila mladíka, jak stál na nohou a proti němu dvě jiné postavy. Nemrtvého mága, jenž se nehodlal vzdát svého amuletu a jakousi obrovskou stínovou bytost. Byl to ten Ďábel, kterého viděla ve snu tehdy u sochy. Připadalo ji to jako v minulém životě.
Ztratila mnoho a získala tak málo. Mohla ji utěšit ta plocha zeleně rozkládající se kolem? Ta čistá obloha a falešná naděje? Možná už je po všem. Prokletí Kla-Stigmatu bylo zlomeno, jenže co když pouze vyměnili jedno prokletí za druhé?


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tuax 12.10.2008, 2:31:24 Odpovědět 
   Tak tady máš můj posudek na celou tvůj příběh Kla-stigma, podobně jako jsem to udělal i u jiných dočtených delších příběhů. Je to podáno tak jak to na mě působilo.

Dílo: Kla-stigma
Autor: Leontius

Jednou větou:
Příběh odehrávající se v alternativním pekle pro hříšníky, kteří využili moci pekelného amuletu Kla-stigma.

Ve zkratce:
Poutavě vyprávěný příběh, který se promítá kolem hlavního hrdiny a díky němuž poznáme alternativní peklo. Svět kam po smrti odcházejí hříšníci, kteří zneužili v našem světě, ke svému prospěchu Kla-stigma. S mladíkem absolvujeme první kroky v tomto temném světě, ve kterém se separovaly dvě společnosti. Jedna vojensky zaměřená a druhá otrokářkská. Tyto dvě frakce proti sobě vedly boje a sváry, ale až s příchodem hlavního hrdiny, se začínají věci měnit. A i když to chvílemi vypad, že to peklo nemusí být až tak strašné, vybírá si na hříšnících svou nemilosrdnou daň. Je to příběh plný smrti, nenávisti i naděje.

Hlouběji:
Na začátku příběhu se dozvíme o existenci zvláštního amuletu, který má, na první pohled, zdánlivou moc, ochraňovat svého nositele. Leč záhy zjistíme, že tomu je jinak. Amulet svého nositele jen využívá a sytí se smrtí lidí, kteří jsou jeho nositeli na blízku. Čímž ho mnohdy i ochraňuje, před důsledky dřívějších umrtí.

Tento amulet se dostane do ruky mladíkovi (tak se jmenuje hlavní hrdina po celý příběh - nikoho nikdy nezajímalo jméno, krom čtenářů). Mladík ve své podstatě bystrý člověk, záhy odhalí jeho vliv a rozhodne se ho zbavit, jenže to zapřičiní jeho smrt a znovuzrození v pekle pro hříšníky, kteří využívali moc amuletu.

Mladík je ihned vržen do víru intrik mezi dvěma frakcemi a svýmičiny, si postupně získává určitou známost a vliv. Působí jako vyvolený toho světa, ikdyž ho tak nikdo z jeho okolí nebere. A tak začne jeho nekonečná pouť tímto světem sem a tam. Je to až zarážející, kolik z příběhu zaberou jen neustálé výpravy, které jsou většinou podány ve zkratce a důležité je spíše to na jejeich konci a začátku, než výpravy samotné.

Seznámí se z postrachem tohoto světa nájemným vrahem Mendaxem, lehkou děvou Menetrix, Vůdcem frakce zjizvených, kterého dělá jeho strýček, který je zde zván Generálem. Pro zpřehlednění a plynulosti textu se jmen moc nedočkáme, je to mix symbolických jmen a nic neříkajících jmen, se jmény naprosto prostými. Chybí tomu vyváženost, ujednotit si styl. Takto to na mě působí, jako když pejsek s kočičkou pekli dort...

Každopádně tento hrdina (mladík) je plný ideálů a představ a je mu špatně z toho jak je tento svět zkažený, jen díky tomu že si ho do značné míry takto vybudovali zdejší hříšníci. Což taky čekat od lidí, kteří v našem světě využívali moc amuletu k zabíjení druhých. Pardaoxně mladík je natolik vytrvalý, houževnatý a má velký kus štěstí, takže uvede do pohybu změny, které mají vliv na obě společenství. Obě dvě budou prakticky téměř vyhubena, vyvražděna. Za celou dobu vyprávění se nedozvíme ani zdánlivě kolik jich je na té či oné straně, přesto smrt je zde na denním pořádku a jich i na konci po masakrech stále hodně, takže kdo ví.

Celé je to vedeno ke konci, který čtenáře patrně překvapí, přesto na mě působí spíše rozpačitě. To ať už si každý čtenář zhodnotí sám, podle sebe.


Reálie
Jsou dosti strohé, ale zachovávají v sobě vše co takový svět má obsahovat a jsou nejsilnější stránkou příběhu, ačkoli by nebylo na škodu je více popsat, přidat více z onoho světa, více ho oživit, aby to působilo více knižně.

Postavy
Mladík - pro mě do zančné míry zklamání, protože jeho profil se měnil, jako by byl malé dítě, občas jednal tak jak by jednat nemohl, díky tomu že nevlastnil potřebné znalosti.
Mendax - asi stěžejní postava příběhu, nájemný vrah, který intrikuje a zabíjí podle toho jak se mu to zrovna hodí. Sice taky není dokonalý a od záporné postavy se očekávají jiné věci, ale asi až tak zaporný nebyls ohledem na některé jeho výkyvy v příběhu a závěr samotný. A to že zabíjí pro radost? každý je nějaký.
Menetrix - lehká děva, působí velmi zajímavě, aspoň z počátku, má znalosti, vědomosti o světě, má intelect a jedná dosti osobitě. Bohužel záhy se z ní stává jen loutka a v příběhu má sice ještě větší roli, ale působí to už příliš nicotně.
Generál - jedna z mála postav, která působí aspoň trochu přesvědčivě, leč jeho osud je taky brzy zpečetěn.
Howard - postava, která má prostřihy vzpomínek a jedná tak, že zaujme, je oživením v té plejádě stejně se chovajících postav.
Dveřník - asi nejlepší postava ze všech. Bohužel má taky jen malou roli v příběhu, ale svůůj dojem vě mně zanechal po celý příběh a bylo mi líto, že dále nebyla zmíňka byť o jeho smrti, nebo o něčem dalším. Pro mě osobně nejlepší postava celé knihy.
Felis - narozená, příbuzná od mladíka. Její jednání je velmi podobné mladíkovu, v podstatě až na pár detailů jedná úplně stejně jako on.
Plejáda dalších postav - přemýšlím a žádná další zajímavá mě nenapadá a ne, nezapoměl jsem na Kýrose, Rustyho a další...


Plusy
Svět, který v sobě nese většinu znaků postapokalyptických světů známé z jiných knižních a filmových podob. Svět je sám o sobě dost silnou stránkou tohoto příběhu a do zančné míry jeho nosnou páteří, která potěší všechny příznivce podobných světů.

Čtivost. I přes nějaké chyby v příběhu je text plynulý, má pěkný spád. Čtenáře si chytí na začátku a vypustí ho na konci. Tohle je velmi silná stránka tohoto příběhu, která je schopná do zančné míry odbopurat většinu nedostatku, jen tím že existuje. V podstatě má i vliv na to, že si těch nedostatku čtenář mnohdy ani nevšimne.

Mínusy
Příběh je vyprávěn příliš zkratkovitě, má blíže k filmovému scénáři, než ke knižnímu románu. Některé scény v příběhu na to přímo doplácejí svou nelogičností, přičemž kniha poskytuje dost prostoru k tomu, aby se autor mohl lépe vyjádřit a popsat jednotlivé události, tak aby to pro čtenáře bylo co nejstravitelnější.

Postavy. Postavy si projdou určitým vývojem, což je s ohledem na délku příběhu nutnost, ale samy se příliš neprojevují. Všechny vypadají příliš podobně, každá z nich má danou nějakou vlastnost a tu prezentuje jako princip, či archetyp, ale nechovají se přirozeně. Jejich chování je dosti nestálé a nejen díky situacím, ve kterých se nacházejí. Chybí více myšlenek postav, více jejich emocí, prostě chybí jim duše. Tady byly spíše jen herci.

Květnatost. Autor se snaží text prokjládat mnohdy odbornými, cize znějícími výrazy a přitom to konfrontuje s naprosto omezenými názvy v daném světě. A tak obyčejný Tábor, má kolem sebe perimetry, které asi ne akždého osloví. Je znát autorova znalost a zájem ve vojenství, jenže některé chování mladíka v bojích je silně nevěrohodné, on jedná jak člověk znalý v bojích, vojenských taktikách, k čemuž, ale ze svého předhozího života patrně nemá dost vědomostí, tyto vědomostí do něj promítá sám autor a proto mladík působí jako loutka a ne svéprávný hrdina.

S ohledem na vše výše zmíněné jsem váhal mezi celkovouznámkou díla 2-3. Ale s přihlédnutím k tomu, že mě tento svět fakt bavil, ikdyž jsem měl výhrady vůči postavám. Tak s přimhouřeným okem dávám dvojku. Ale je pořád co pilovat. ;)

Tuax
 ze dne 12.10.2008, 16:18:45  
   Leontius: Díky za pořádný rozbor. Nečakl jsem, že to vezmeš tak vážně :-). Bohužel odpovím jen zde. Jak píši níže: jsem rád, že si sotva najdu čas na odpověď na komentáře, případně na krátký příspěvek do WS. Vrhnu se i na tvé dílo, ale zatím si musím trošku ustlálit program v rámci docela hektického školínho roku. Doufám, že to příliš nevadí a opět děkuji.
 MC_Kejml 09.10.2008, 22:09:01 Odpovědět 
   Tak, a jsme u konce.

No. Nejdřív jsem měl z díla pocit podobný Falloutu, ale potom jsem si vybavil hned jiný film, který se k tvému příběhu prostě HODIL (Yor: The hunter from the future).

Je to čtivé, skvěle představitelné, místy se v ději čtenář orientuje hůř, ale to neva, občas se také mihne nějaká ta chybka, ale to nestrhává dílo, protože slovosled a pravopis se vždycky dá opravit.

Konec byl zvláštní, ale ne nečekaný, krajina u "Boha" byla správně bizarní, pesimistická a snostrašidelná (xD). Možná to chtělo nějakou dohru i v reálném světě.

Bylo to dobré.
 ze dne 12.10.2008, 16:13:49  
   Leontius: Díky za celkové přečtení. Omlouvám se, ale v poslední době mám málo času (maturitní ročník a tak). Takže ještě jednou díky, díky a díky. Pokusím se pořádně odvděčit, ale naneštěstí asi nebudu tak úžasně rychlý jako ty.
 Imperial Angel 18.06.2008, 12:13:57 Odpovědět 
   Co se týká toho děkování - kdyby to byla hrůza, tak bych to nečetla ;)
Uff, poslední díly se opravdu četly jedním dechem. Myslím, že v tvém případě délka rozhodně není překážkou, protože dokážeš připoutat čtenáře.
Nevím, jestli se mi povede napsat stejně obsáhlé komentáře, jako jsou ty předchozí, ale snad se mi povede vypsat všechno, co mám na mysli :).
Upřímně, když ti tenhle díl vyšel, tak mě trochu šokovalo, že jsi to skončil takhle brzy. A když jsem tenhle díl dneska četla, byla jsem překvapená ještě více. Myslím, že se ti povedl perfektní závěr, plný zvratu - takový, který dokáže ještě zesílit dojem z celého dílka a jen utvrdí čtenáře v tom, že číst nebyla ztráta času.
Souhlasím s Pavlem D. F. - s každým dalším dílem byl děj poutavější a postavy více živé, víc se s nimi dokázal člověk sžít.
Ani nevím, jestli jsem napsala všechno, co jsem chtěla...Ale opravdu, jsem ráda, že jsem strávila část volného času nad touhle sérií.
Málokdy se mi stává, že mám po přečtení nějakého příběhu, knihy, chuť se k ní vracet - vlastně ty knížky byly asi jen tři ...
Jedna ;)...
 ze dne 18.06.2008, 16:22:54  
   Leontius: Díky moc za krásný komentář. Teď to jenom poopravovat :-D
 Šíma 13.06.2008, 15:47:32 Odpovědět 
   Konec byl hezky zamotaný a až do poslední chvíle nebylo jasné, kdo zvítězí... Proměna Pekla v Ráj mě překvapila, i když proč ne? Zlo bylo poraženo, ne však bez obětí. Nějaký překlep (nedoklep, či snad chybějící písmenko) by se našel, ale jsou to jen prkotiny... Příběh skončil (snad) smrtí hrdiny, trochu jsem mu i nadržoval! ;-) Pavel má pravdu, žádný hrdina (natož hrdinka) není bílý, nebo černý, ale má svůj odstín šedi a jen těžko se dá určit, co přesně v daném okamžiku udělá... Pojetí Pekla, kterému vládl první vlastník onoho amuletu donutil k zamyšlení. Snad není opravdový Bůh ani zdaleka takovou osobou, která vládla v jednom z mnoha světů, které popisuješ... ;-) Pokud bys chtěl širší rozbor a zamyšlení, musel bych se zadumat, ale patrně by ze mně nevypadlo nic lepšího, než Ti napsal Pavel D.F. ;-)

P.S. Bylo to napínavé, tajemné a mystické a jeden netušil, jak to celé vlastně dopadne a kterým směrem se děj zvrtne (nepsal jsem to už?). Konec je vlastně takovým splněním marných nadějí a naděje prý umírá jako poslední! Ale kdo ví? Třeba napíšeš novou sérii, protože smrt našeho hrdiny je nejasná a moc amuletu je nekonečná, možná záleží na tom, kdo jej v danou chvíli vlastní a jaký je uvnitř ve svém srdci! Díky za hezké počtení a těším se na další dílka! :-DDD
 ze dne 13.06.2008, 19:10:20  
   Leontius: Zdar Šímo! Jsem rád, že jsem Tě zmátl/překvapil atd. Nová série.. hmm. Ano, srabácky doznávám, že možná i proto byl ten konec tak otevřený. Ale prozatím si chci odpočinout u povídek...
 Pavel D. F. 12.06.2008, 23:58:30 Odpovědět 
   Jako vždy strhující děj až do konce. Je evidentní, že se mladík obětoval za zemi, které měl vládnout. Co bude dál, záleží asi do velké míry na samotných Zjizvených a Stádu. Jedna důležitá věc ale stojí za tím vším – pokud i v tomto případě šlo o smlouvu s ďáblem, těžko se dá předpokládat, že se Peklo změní v Ráj.

Přeješ si celkové zhodnocení. Nebudu se asi příliš vzdalovat od svých dílčích komentářů, protože se mi celé dílo jeví konzistentní, jak po stránce děje, tak po stránce stylu. Atmosféra byla vždy na úrovni, postavy uvěřitelné, nedá se říct, že by byly schématické, každá postava procházela určitým vývojem, který měl někdy i několik charakterových rovin. Největším vývojem asi prošel sám hlavní hrdina – od holobrádka po (svým způsobem) spasitele. Ale ani Trix nebyla černobílá, Mendaxův charakter byl velice tvárný, ze začátku nebylo vůbec patrné, že je pod vlivem nějakého božstva.
Samotnou kapitolou by byl svět Kla-stigmatu – toto zvláštní prostředí s několika různými charaktery přírody, zákony přežití i zákony obou lidských společenství. Specifický byl vztah uživatelů Kla-stigmatu a Obětí, tedy „Peklem trestaných“ lidí s relativně svobodnou vůlí a chudáků se „zkonzumovanou“ duší. Poněkud v pozadí stáli narození, jejichž pobyt v tomto světě nebyl svázán s amuletem ani na jedné straně barikády – možná jsem trošku víc očekával od Felis, která v závěru výpravy mohla klidně převzít rozhodující roli a mám takový dojem, že by si s ní onen „bůh“ neporadil.
Po technické stránce musím pochválit, že se kvalita textu postupně zlepšovala. Nějaké chybičky se sice najdou i v poslední kapitole, ale je jich daleko méně než na začátku.

Mám takový dojem, že jsi za toho půl roku zrál se svým příběhem. Jak se vyvíjel on, vyvíjely se i Tvoje literární schopnosti. Nepokládám se za žádného velkého znalce literární teorie, možná by neškodilo, kdyby si celý příběh přečetl Čuk, který by jistě mohl poskytnout mnohem fundovanější hodnocení. Nebo Ekyelka, to by asi byl ten správný kritik pro dílo tohoto ražení. Pokud je systém SASPI přiláká, dávám jim to na zvážení.

V každém případě se budu těšit na další Tvoje příspěvky. Jsem rád, že jsem v Tobě našel další osobnost tohoto serveru, která mu může dát patřičnou úroveň.
 ze dne 13.06.2008, 19:07:19  
   Leontius: Ještě jednou děkuji za tu řadu publikací a vyčerpávající komentáře :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Dveře
Tilda
Šeromor
Liesko_vec
JEDNA noc
Semtex
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr