obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Trůn Smrti III. ::

 autor Sirnis publikováno: 15.06.2008, 1:33  
Tak další část, další kus příběhu...
 

Noc konečně vystřídala horký den a pro vše živé nastala chvíle oddechu, než slunce za několik hodin opět obnoví svou vládu.
Všechny brány do Tamiru byli zavřené a jen malá vstupní dvířka v masivních dubových vratech, zpevněná ocelovými pláty, byla otevřená, aby hlídky mohly do města vpustit posli, kteří neustále pendlovali mezi hlavním městem království Ivana I. a vojenskými posádkami okolo obležené Harky, která neustále odolávala panovníkově stále početnější armádě.
„Taky by nás mohli nechat vyspat. Kvůli komu vůbec hlídáme bránu? Vždyť tudy žádný posel nikdy nešel a není nikdo, kdo by se mohl jen pokusit napadnout město,“ řekl jeden z vojáků na hlídce u východní brány. Jeho statná postava - něco přes dva metry výšky a pořádným svalnatým tělem - byla napasována do pevného a těžkého brnění vycpaného vlčími kožešinami, aby nedřela svého majitele při pohybu. Váha zbroje byla nejméně padesát kilo, ale muž byl zvyklý. Byl horal, muž nejsilnějšího národu z lidí na kontinentě a právě díky panovníkovi mladého království se z kdysi primitivních obyvatel horských oblastí stali všemi uznávaní řemeslníci a bojovníci, schopní se utkat i s početní přesilou třikrát takovou, než měla jejich vlastní jednotka.
„Ztichni,“ okřikl jej druh na hlídce. „Zapoměls?! Velitel obchází hlídky a já rozhodně nechci skončit jako ti z minulého týdne, které nechal zbičovat.“
„Ale prosím tě. Když jsou tak blbý, že nechají západní bránu dokořán a jen tak se všichni vykradou do nejbližšího hostince, tak si podle mě nic jiného nezaslouží.“
Náhle zazněly zvuky okovaných bot na dlážděné cestě, která vedla ke klášteru Velkého patrona. Avšak po této cestě se do města nevracel nikdo od té doby, co klášter vyhořel. Oba muži sevřely rukojetě svých ohromných mečů a kráčejíc vedle sebe se vydali před bránu, kde se pořádné rozhlédli. Zbylých deset válečníků, kteří spali ve strážnici za bránou, připraveni rychle vyskočit na nohy v případě ohrožení nechali spát. Nešlo přitom ani tak o neopatrnost, jako spíše o bojovou vášeň, která jim proudila v žilách a kterou nedokázali ignorovat vždy, když se vyskytla možnost nějakého boje. To také byla jediná a celkem i zásadní nevýhoda statných válečníků ze severu.
„Vidíš něco?“ zeptal se první dřív, než mu stejnou otázku stačil položit jeho druh.
„Ne. Vidím úplný hovno,“ odvětil horal a ani ho nenapadlo se podívat na oblohu, na níž jasně zářil měsíc a hvězdy, které celou krajinu viditelně osvětlovaly.
A tak dva tmavé obrysy proklouzly okolo hlídky do města a ztratili se v jedné z mnoha ulic.
„Co teď,“ zeptala se Klára, když s Jakubem zastavili dostatečně daleko od brány. Pak si sejmula z hlavy kápi a její plášť ztratil svou maskovací schopnost.
„Půjdu se podívat po nějakých stájí. Ty tu na mě počkej,“ odvětil rytíř Smrti a pod ochranou svého pláště pronikl hlouběji do města.
Klára se otočila a její smaragdové oči upoutala neudržovaná stavba hostince. Vzpomněla si na tu stavbu. Stála tu již před patnácti lety, kdy se ještě nacházela na kraji Tamiru. Kněžka Smrti přistoupila k budově a hebkou rukou přejela po rozpadající se omítce. Vzpomněla si, jak si okolo této budovy hrávala s kamarády, když její otec - rybář - byl zrovna na jezeře a chytal ryby, aby je za pár šupů prodal na trhu a uživil tak jí a sebe. A také, aby z peněz, které střádal po smrti své milované ženy splnil přísahu, kterou složil u jejího těla, že zajistí, aby Kláru čekala lepší budoucnost. Tato vzpomínka vyvolala emoce, které stvořili slzu, co jí stekla po tváři. Pak se Klára najednou vydala dál po ulici, hlouběji do středu Tamiru k přístavišti, kde kdysi žila v jedné z rozpadlých chatrčí.
Na konci své cesty se ocitla v odpudivých slamech, které byli naprosto stejné jako před patnácti lety. Tenkrát je však obývali jen chudí lidé, dnes to byli rodiny původních obyvatel Tamiru, které nedokázaly soupeřit s pracovitostí řemeslníků horalů a nemohli se přihlásit ani do armády, protože muži byli stejně jako jejich rodiny vyhladovělí a král Ivan I. si zakládal na majestátnosti svého vojska. Navíc zbroje a zbraně se v kovárnách vyráběly jen pro muže, kteří měli pořádnou sílu a byli okolo dvou metrů vysocí, takže jí žádný z obyčejných Tamirských mužů nedokázal obléknout, unést, natož nějak využít.
Klára přistoupila k jedné mírně udržované chatrči, z jejíž oken vycházela na ulici záře dohořívající svíčky. Nakoukla pod ochranou pláště dovnitř a spatřila rodinu v otrhaném oblečení, vyhladovělou, špinavou a úplně na dně. Přesto matka láskyplně přikryla obě děti – desetiletého chlapce a sedmiletou holčičku – dekou sešitou z kusů ušpiněných hadrů a sama ulehla vedle muže, kterému se v očích odrážela bezmoc a lítost nad tím, jak jeho rodina živoří. Vzpomněla si na pohled svého vlastního otce, který ten samý pohled měl také. Pak kněžka Smrti zavřela oči a použila svou moc, aby se vydala v čase nazpět a viděla obraz vlastní rodiny, otce a matky, jak ještě oba žily i s ní v té samé chatrči u níž stála a přes veškerou bídu měli velké bohatství, alespoň jeden druhého. Během vize se Kláře ze zavřených očí draly desítky slz, které stékaly po jejích hebkých tváří a dopadaly na rozpálenou kamennou zem, jež v nočním chladu nestačila ztratit své nastřádané teplo...

Vlado přešlapoval ve své komnatě v nejvyšší věži Tamirského hradu. Přes svých pětadvacet let se mu v mladé tváři odrážela moudrost a vědění desítek vzácných a moudrých spisů, jenž přečetl a znal nazpaměť. Byl vrchní mág na dvoře krále Ivana I. a byl také jeho prvorozený syn. To bylo dopředu naplánováno vladařem, který ještě za časů svého šlechtického titulu spřádal plány, jak vybudovat vlastní říši. A proto se také naoko zamiloval do jedné z čarodějek, která mu jeho lživé city uvěřila a z plodu své pravé lásky porodila vladaři syna, který měl už od narození obrovský potenciál. Přesto místo vděků, či nějaké odměny dal Ivan I. matku svého prvorozeného syna zabít a pečlivě veškeré stopy po onom činu zahladil, aby se vyhnul možného nebezpečí ze strany mocného mága.
Vlado se procházel po honosně vyzdobené komnatě, které se slušely pro syna panovníka, ale svou moudrostí opovrhoval tak okázalým přepychem. Více jej zajímal svět a právě magie byla prostředkem, jak jej mohl zkoumat a prohlížet si ho z bezpečí komnaty. Nebyl povahou odvážný dobrodruh, k čemu taky, byl čaroděj, jeho mocí bylo vědění a magie v krvi, díky níž dokázal i z několika tuctů válečníků v těžké zbroji v několika vteřinách udělat hromádku kouřícího popela. Přesto ani on nedokázal zdolat hradby Harky, hlavního města království, které jeho otec rozvrátil. A panovník na něj neustále tlačil a nutil jej k dalším a dalším pokusům, neboť jeho touha po absolutní moci neznala mezí. A dokud stálo hlavní město z říše, ve které býval tím nejubožejším šlechticem, nebyl schopen ve válečném snažení polevit. Těžko mu Vlado vysvětloval, že silná přítomnost cechu mágů a rytířů Bílé růže bude překážkou, kterou ani on není schopen překonat.
Nakonec se mladý muž musel uklidnit, a tak zanechal marného vymýšlení nových plánů útoků na Harku a vydal se ke křišťálové kouli ve středu pokoje, díky níž se mohl jen tak rozhlížet nad blízkým okolím říše svého otce, pozorovat přírodní krásy a zajímavosti. A to samé hodlal udělat zrovna teď, neboť čím častěji kouli používal, tím s její pomocí dokázal nahlédnout dále. Ale dnešní noci jej neupoutala nezmapovaná místa, ale sám Tamir a místo v chudinské části města, ve které zachytil podivné obrazy, vidiny ze života malé holčičky, která spokojeně žila se svou matkou a otcem v bídě. A to Vlada velmi upoutalo. Bylo totiž jasné, že ten, kdo dokáže vyvolávat obrazy z minulosti, není jen tak obyčejný člověk. A proto okamžitě vyslal na ono místo jednotku válečníků, jednoho vymítače a mága, z řad noviců, které sám zasvěcoval do tajemství kouzel.

„To je ona! Chyťte jí,“ vykřikl do ticha Tamirských ulic ponořených ve tmě vymítač, když s početnou jednotkou dorazil do chudinské čtvrti a spatřil Kláru, která měla nerozumně staženou kápi.
První horalští válečníci vyrazili, ale deset kroků od cíle je smetl na zem černý přízrak, který skočil mezi ně z boční ulice a smetl vše okolo sebe. Potom Jakub ze sebe strhl plášť, aby jeho protivníci viděli s kým bojují a kdo jim přinese smrt.
Klára se probrala z krásných vzpomínek a procitla ve tvrdé realitě. Další vojáci Ivana I. k ní přibíhali z opačné strany pod vedením Vladova novice, a tak kněžka Smrti poprvé sáhla po svých schopnostech, přinášejících smrt a utrpení.
Stejně jako mohl Kamir, tak i ona přivolala temnotu, která narozdíl od příkazů posla Smrti neposlouchala kněžku zcela na slovo. Ale tentokrát splnila temnota vše, co jí bylo nařízeno a černý závoj dopadl na tucet statných válečníků a mladého mága, který namísto vztyčení ochranných magických bariér jen otevřel pusu dokořán a nechal ze sebe vysát život stejně jako vojáci Ivana I..
Jakub tasil svůj černý meč a odrazil jím útok první dvojice protivníků. Na své straně pak měl všechny trumfy, neboť i když byli bojovníci ze severu tvrdí a vytrvalí válečníci, jejich um a výhody nad obyčejnými lidmi se střetávali s prokletím horké krve, která právě teď zapříčinila, že se nedokázali dohodnout, kdo z nich se utká s jediným soupeřem jako první, a tak jeden do druhého schválně strkali a čistili si cestu k Jakubovi.
Rytíř Smrti se usmál a i jeho znetvořené oko jásalo v podobě zesílené záře. Toužil po krvi, smrti a zabíjení. A tak bez jakéhokoliv slitování vtrhl mezi strkající se válečníky a ve vířící změti svou černou čepelí sekal, bodal a porcoval statné muže ze severu na kusy.
Klára se až děsila při pohledu na bojové schopnosti svého milého, ale dobře věděla, že jiná cesta není. Pokud měli splnit poslání a získat znovu život, museli ukázat všem, že kdo jim bude stát v cestě, tvrdě zaplatí...
Vymítač sáhl po svých mentálních schopnostech a plnou silou jimi udeřil na rytíře Smrti. Ten trochu zakolísal a nevykryl útok meče jednoho ze tří zbývajících protivníků včas, takže mu ostří zbraně přejelo po zádech. Čepel však jen neškodně sklouzla po brnění z kostí, které služebníka Smrti dokonale chránilo před obyčejnými zbraněmi.
Za svůj údiv pak horal po útoku, kterým by zabil jakéhokoliv válečníka v sebelepší zbroji, zaplatil životem.
Vymítač rychle zjistil, že náporem svého maximálního duševního útoku, jenž by usmrtil kteréhokoliv člověka, nemůže skolit protivníka před sebou, a tak moudře vzal do zaječí.
Jakub poté přišel ke Kláře: „Řekl jsem ti, aby si na mě počkala v té ulici! Proč jsi mě neposlechla?“
„Vzpomínky,“ odvětila vzápětí kněžka Smrti a potom nahlédla do okna chatrče, kde se vyděšení členové chudé rodiny tiskli jeden ke druhému, když se před jejich obydlím odehrálo děsivé divadlo smrti.
Jakub nahlédl oknem také, ale když si všiml, že jeho rudé oko vyděsilo rodinu ještě víc, okamžitě se stáhl a přes hlavu si přetáhl kápi pláště, který na sebe hodil hned po boji. Rytíř Smrti se chystal něco říci, ale povyk dalších vojáků Ivana I., kteří se k nim právě hnali mu v tom zabránil. Popadl Kláru za ruku a společně utíkali uličkou, ze které se předtím vyřítil.

Vlado se na souboj vojáků svého otce a dvou služebníků Smrti díval skrze svou křišťálovou kouli. Ztráty na životech jej sice chvíli tížily, ale zvědavost nad otázkou, co je ten muž a žena zač, byla silnější. Zburcoval proto všechny vymítače s mágy v Tamiru a v jejich čele vyrazil do ulic města po stopách oné dvojice...

Klára s Jakubem prchali, ale Vlado a jeho nohsledi jim byli v patách kamkoliv se hnuli.
„Sem,“ zavelel Jakub a vedl Kláru ke vchodu do stok. Těsně před ním se mu však kněžka Smrti vyvlekla z držení a zastavila se. „Co je?“
„Nemohu,“ zaznělo tiše v odpověď.
„Cože?!“
„Nemohu jít do těch stok. Před patnácti lety ...“ začala Klára vysvětlovat, ale v tom z blízké ulice vyrazil Vlado se svými pohůnky, a tak Jakub popadl svou milou a zmizel s ní i proti její vůli v temném kanále.
„Za nimi!“ rozkázal syn panovníka, ale žádný z vymítačů nebo mágů se neměl do pronásledování
služebníků Smrti v nebezpečných stokách, kde se rozmnožili tvorové šíleného mága, kteří zabili každého, kdo se odvážil vstoupit na jejich území. A tak Vlado jen zuřil nad nezdarem, protože sám by se nikam nevydal, protože nikdy nebyl dobrodruh.
Klára mlátila vztekem i zoufalstvím Jakuba do zad, když jí nesl na rameni starými chodbami stok, ale rytíř Smrti údery nevnímal. Musel uniknout před mocným mágem a jeho pohunky, aby splnil úkol, aby mohl být se svou láskou opět živý...

***

Ebenový havran sledoval prchajícího licha, který v podobě šedého mraku směřoval do jediného města v nekonečných džunglích Arenu. Do města stvořeného nejmocnějším mágem ze všech, který za tisíce let svého života se stal žijícím bohem, když se rozhodl přetvořit pralesní kočkovité šelmy a dát jim lidštější podobu.
Havran naposledy obkroužil místo, ve kterém zmizel lich, a pak se vrátil ke svému pánovi, aby mu vypověděl, kde se jeho kořist skrývá.
Sám lich pak zamířil k balkónu paláce, odkud skoro všemocný čaroděj shlížel na poddané a radoval se nad svým dílem, které se mělo čile k světu. Když dorazil ke zlatem vykládanému balkónu, vrátil se do své původní podoby muže skrytého v plášti.
„Co tu děláš?“ zahřměl hlas pána města, když si všiml nepozvané návštěvy.
Zkáza si sňal z hlavy kápy a odhalil tak pouhou lebku, která mu zbyla po přeměně z živého člověka v nemrtvého. Rudě žhnoucíma očima se podíval na mága a potom jeho ústa bez jazyka zřetelně odpověděla: „Našel mě Kamir. Tenhle měsíc to je už po třetí. Nemohu před ním pořád utíkat.“
„Hmm … to opravdu nemůžeš. Narušuje naše plány již dost dlouho a pokud nebude vše připraveno, bude nás to oba stát krk.“
„Tak ho zabijme! Nám oběma se nemůže postavit.“
„Ne! To tě nesmí ani napadnout,“ zazněl hřmotně hlas mága. „Jestli zemře, ohrozí nás to ještě víc. Kamirovi se nesmí zkřivit ani vlásek.“
„Dnes jsem se konečně dostal ke chrámu. Byl jsem tak blízko ke splnění úkolu, ale pak se objevil on a já musel prchnout. Takhle to dál nejde!“
„Máš pravdu. Takhle to dál nejde. Budu muset našeho milého posla Smrti pozvat na návštěvu do svého panství. Ty tu počkáš dokud Kamir neprojde branou mého města a potom se vydáš znovu hledat chrám. Já už se postarám, aby tě při hledání neobtěžoval.“
Lich vykouzlil na své ohyzdné tváři podivný výraz, který mohl vyjadřovat jediné. Krutou radost.

Kamir se prodíral zarostlou džunglí, zabrán přitom do svých myšlenek. Před patnácti lety se konečně osvobodil z vlivu své matky a dostal možnost žít život podle svého. Ale místo úlevy a konečného užívání se po ty roky jen trápil a přemítal nad vším, co tak pracně získal. Co mu zbylo? NIC. Jeho láska se pro něho obětovala a nejlepší přítel a většina spojenců ztratila život. Ani se neodvažoval pomyslet, co jejich duším udělala matka, která jistě nad zničením svého artefaktu dlouho běsnila a možná ještě dnes v ní stále plane hněv.
„Kráá,“ zazněl hlas ebenového havrana, který dvakrát přelétl nad svým pánem, vytrhl ho tak ze zamyšlení a potom mu přistál na rameni.
„Ty jsi můj jediný přítel, který mě nikdy neopustí,“ promluvil posel Smrti na opeřeného společníka a pravou rukou přejel po jeho hrudi. Potom skrze prsty, které přiložil havranovi k hlavě se vloudil do prosté zvířecí mysli a vytáhl z ní obrázky toho, co spatřil. Zvláště při obrazech, jak lich míří k sídlu nejmocnějšího mága se mu to vůbec nelíbilo. Přesto zamířil po stopě licha do města kočičích lidí, kterým vládl mocný protivník, s kterým se Kamir za bezpočet svých životů již jednou střetl a dobře si pamatoval, jakých podlostí a zrůdností byl čaroděj schopen.

***

Kláru napadalo mnohé, jak by Jakubovi ublížila za to, že jí zatáhl proti její vůli do stok, ale ve skrytu duše věděla, že se zachoval správně. Přesto odporné místo kněžce Smrti vracelo neradostné vzpomínky na minulost. Na událost, kterou zažila spolu s Kamirem, když se spolu ocitli mezi stvůrami šíleného mága a stíny s upíry, kteří se posla Smrti snažili získat pro vlastní účely.
„Co je s tebou,“ zeptal se rytíř Smrti, když krásnou ženu postavil na ne zrovna hezkou podlahu, pokrytou silnou vrstvou odporností.
Klára se podíval v čem to stojí, ale rychle zvedla pohled ze země, když rozpoznala pár obrysů některých věcí. Netoužila se přesvědčit, jestli to je to, co si myslí. Pak se podívala na statného muže před sebou a začala stručně vysvětlovat: „Před patnácti lety v těchto stokách položil můj otec svůj život za to, aby zachránil Kamira. Když tu nyní stojím a díky novým schopnostem cítím pozůstatky šíleného čaroděje, který všechno způsobil, je mi strašně. Chápeš mě?“
Jakub pohlédl kněžce Smrti do smaragdových očí a místo slov jí obejmul. Dobře si vzpomněl, jak mu přítel pověděl o hrůzném zážitku ze stok, kdy ho nejprve bývalý rádce Ivana I. nechal chytit v domnění, že je nějaký léčitel a jeho zvrácená mysl toužila přetvořit bytí někoho tak vyjímečného ke stvoření hrůzného monstra. O to bylo větší překvapení, když zjistil, kdo ve skutečnosti je.
A když potom posel Smrti pronásledoval s Klárou mága tajnou chodbou ze sklepení - kde byl pod domem nynějšího vladaře uvězněn - do stok. Střetl se s znetvořeným rybářem, který láskou k dceři překonal moc mága a pomohl jim oběma v útěku. Ale v boji nalezl smrt i vysvobození z kruté existence, kterou mu šílený čaroděj proti jeho vůli nadělil.
„Jsou tady,“ řekla Klára a vymanila se z objetí. Pak se ustrašeně rozhlížela zleva doprava, odkud očekávala příchod nezvaných bytostí, v jejichž domově se právě ocitli.
Rytíř Smrti tasil černý meč a připraven střetnout se s čímkoliv, zaujal bojový postoj. Levou stranu hlídal mečem a pravou svou kostěnou rukavicí.
Klára dobře věděla, že na tvory, kteří přicházely nemůže použít své schopnosti, neboť nad něčím, co nebylo už živé, ale zároveň ani mrtvé, neměla kněžka Smrti pražádnou moc. A tak jen zavřela oči a soustředila se na přítomnost blížících se protivníků. Bylo jich spousta, až moc a pohybovali se koordinovaně na to, že jejich stvořitel byl dávno mrtvý a nebyl nikdo, kdo by jim zadával příkazy. Jako smečka hladových vlků postupně zablokovala jednotlivé únikové cesty a potom se jako velká voda vydali chodbami stok přímo k nim..


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.06.2008, 14:39:40 Odpovědět 
   Když jsem četl o těch mužích, kteří spí a zároveň hlídají městskou bránu, vzpomněl jsem si na Blanické rytíře a pana Cimrmana! Ale to jen na okraj! :-DDD

No, co bych jen tak asi napsal... Jednička (s fouskem), nechám se překvapit další částí! Chybky jsem přehlížel, ono se to četlo skorem samo! ;-)
 m2m 15.06.2008, 1:33:39 Odpovědět 
   Ahoj!
Tak přeci jen jsem se dnes dostal k internetu natolik, že jsem si udělal čas od učení se na zkoušky a vrhl jsem se k Tobě.

A protože mám dobrou náladu, juchej! :-)

"Všechny brány do Tamiru byli zavřené..."
Stejně jako u dalších "íčkových" chyb bych pro další díl doporučoval řádnou korekturu. Jestli máš už Trůn napsaný celý předem, mohl bych se pokusit to opravit přes prázdniny (s tím, že bohužel nebudu mít internet). Pokud sis tedy nenašel korektora sám od sebe (doporučoval bych to udělat).

"...vpustit posli..." - nikdy nezapomeň skloňovat vzory -> vpustit 'pány'

"Zbylých deset válečníků, kteří spali ve strážnici za bránou, připraveni rychle vyskočit na nohy v případě ohrožení nechali spát."
- dám Ti poslední radu. Pak už budu chyby takovýchto charakterů přecházet mlčením. Podtrhni si v tom souvětí slovesa, která zde slouží jako přísudky.
-> "spali", "nechali" --> určitě zde bude jedna čárka.
-> podtrhni si přívlastkové věty, případně nějaké přívlastky, které nemohou stát samy o sobě. -> "...kteří spali ve strážnici za branou," a "připraveni rychle vyskočit na nohy v případě ohrožení..."
Co Ti teď zbylo z toho souvětí? "Zbylých deset válečníků nechali spát." To je základ toho souvětí, věta hlavní. Cokoliv do ní vložíš, musíš oddělit čárky. Jestli si nejsi jistý, vyškrtej si z té věty všechno, co tam být ve skutečnosti nemusí a co jen větu rozvíjí. To je ten základ, to, co jsi vyškrtl, musíš ohraničit čárkou.
Snad Ti to pomohlo.

„Co teď,“ zeptala se Klára...
Víš, skutečně mě mrzí, že ani jednou jsi na toto nezareagoval.
"Co teď?" zeptala se Klára...
Když je tázací věta, měla by nejspíš končit tázacím znamením.

No. Těch chybek je skutečně kvantum. Ale mám dobrou náladu a text je sakra čtivý...takže to zase zprůměruju na jedna tečka pět a počkám si na další díl.

Chce to jen opravit. Složitá souvětí pokrátit a text dosáhne možná naprosto stoprocentní čtivosti...

Takže...
Zase u dalšího dílu...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Láska?
Sorenka
Dva života - Ka...
Trenz
Búrka
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr