obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915778 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39713 příspěvků, 5825 autorů a 392910 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Zombie ::

 autor Joanne publikováno: 14.06.2008, 17:12  
Tohle je úryvek z detektivního příběhu, který píši, s fantazy námětem
 

„Dědečku, vyprávěj mi znovu o slavné zlodějce Mině,“ žebrala červenovlasá holčička. Upírala přitom svoje jasně zelené oči na svého dědečka. Ten si rukou prohrábl, kdysi jistě černé , nyní už značně šedivějící vlasy, rukou. Opětoval jí pohled stejně zelených očí, jako měla ona.
„Vždyť ten příběh znáš už zpaměti, Lily. Dneska lituju dne, kdy jsem ti ho říkal. Kdyby věděla tvoje matka, co ti vyprávím, zakázala by mi tě vídat.“
„Neboj, dědečku, já to mámě nepovím. Přísahám na malíček.“ Přitom zvedla malíček do výšky. Ona ví, jak někoho donutit mluvit, pomyslel si.
„Budu o tom uvažovat,“ řekl vážným hlasem, přesto mu škubalo v koutcích úst.
„Prosím, prosím, slibuju, že si budu dělat úkoly, do školy, bez odmlouvání.“
„Tak dobrá. Já ti ho znovu povím, ale tentokrát naposledy, jasné?“
Lily horečnatě přikyvovala, ale v duchu věděla, že jí ho bude muset vyprávět znovu.
„Kdysi dávno žila jedna zlodějka. Jmenovala se Mina. Lidé, démoni, víly, no prostě všechny bytosti obývající planetu se jí báli. Přesto se našli dva lidé, kteří ji milovali. Obě to byly dívky. Krásné a velice chytré, ale také trochu dětské a moc upovídané. Přesto ji miloval jako svou sestrui.....“
Lily upírala své krásné oči na dědečka, tajil se jí dech, slyšela ten příběh snad desetkrát, ale pokaždé jí přebíhal po zádech mráz. Jak se dědečkovo vyprávění chýlilo ke konci, měla pocit, že má v žaludku smotané hady. Ze zelených očích jí, tak jako pokaždé, stékaly slzy.
„Neplač, Lily, ony jsou šťastné. Jsou tam,“ a ukázal směrem na oblohu.
„Já vím,“ vzlykala Lily. „Řeknu ti tajemství, chceš? Ale musíš si ho nechat jen a jen pro sebe.“
Přikývl, nebylo nic, co by jí neslíbil nebo pro ni neudělal. Byla tolik podobná jeho ženě, kterou někdo před lety zavraždil. Stejné vlasy, plné červené rty a schopnost manipulovat s lidmi. Pouze oči se lišily. Ona měla hnědé a malé, Lily velké a zelené.
Přitočila se k němu a do ucha mu zašeptala: „Chci najít Růži přátelství a probudit Minu.“
„Ale holčičko, Mina je mrtvá, nikdo neví, kde se nachází její tělo a Růže přátelství zůstala v jejím těle. Nevím, zda se ti poštěstí je najít. Nicméně, přeju ti hodně štěstí při hledání.“
„Já věděla, že to pochopíš. Mám tě ráda dědečku.“ Objala ho. Přivinul si ji na hruď. Náhle se mu vymanila z náruče. Rozběhla se k oknu, lákaná hrozným randálem.
„Dědečku, dědo, bojím se. Podívej, venku jsou lidé a útočí na jiné lidi.“
„Utíkej od okna, ať tě nikdo nevidí. To jsou pouliční gangy. Mají zase nevyřízené účty.“
Bylo pozdě jedna dobře mířená bomba vlétla oknem do místnosti. Všechno kolem sebe roztrhala na kusy. Lily stačila uskočit za pohovku. Kolem ní létaly úlomky nábytku, střepů, všude se válely kotouče prachu a omítky. Lily se rozkašlala. Schoulená do klubíčka, ležela za pohovkou, nedokázala se podívat na spoušť po granátu. Když se usadil prach, opatrně vykoukla zpoza gauče, ale to co uviděla jí vehnalo hořké slzy do očí. Na zemi ležely zuhelnatělé zbytky lidského těla.
„Nééééééééééé....“

Trhnutím se probudila. Zase ten sen. Stále stejný sen, který se jí zdá noc co noc už dvacet let. Do místnosti se začínaly prodírat sluneční paprsky. Rozhlédla se kolem, jakoby doufajíc, že uklidní své rozbušené srdce. Pohledem zabloudila ke staré fotografii. Byl na ní muž, k němu se tiskla malá holčička s červenými vlasy a zelenýma očima. Odhrnula ze zpoceného čela vlasy. Vyhrabala se z postele, vratkými kroky přešla k oknu a odhrnula těžký závěs. Přimhouřila oči, před slunečními paprsky. Už jistějšími kroky přešla k zrcadlu.
„No ty vypadáš, Lily.“ Řekla hlasem, ve kterém zaznívala odevzdanost s osudem. Měla vysokou postavu, převyšovala i některé muže. Dlouhé červené vlasy trčely všemi směry. Štíhlými prsty přejela přes hladkou tvář s vystouplými lícními kostmi.
„Vždycky jsi říkal, že vypadám, jako babička.“ Otočila se na fotku dědečka. „Zajímalo by mě, jestli byla taky tak vysoká.
Ježíš, to už je tolik hodin, zase přijdu pozdě.“ Zkoprněle zírala na hodiny, které ukazovaly něco po půl deváté. Naházela na sebe oblečení, které se válelo poházené po zemi. Narychlo učesala vlasy. Z nočního stolku popadla mobil a klíčky od auta. Nerada jezdila autem, ale když nebylo zbytí. Vystartovala z bytu jako raketa, na schodech porazila sousedku, vracející se z noční.
„Omlouvám se.“
„Zase jdete pozdě do práce, Lily?“
Lily neodpověděla a pádila k autu. Prudce otevřela dvířka a vlétla za volant. Strčila klíčky do zapalování, otočila a nic.
„No tak netrucuj, prosím, prosím. Slibuju, že tě vezmu do servisu na opravu, ale teď se rozjeď.“ Přesvědčovala Lily své audi.
„Sakra,“ zaklela. Pěstmi bušila na volant, až se kolemjdoucí začali ohlížet. Vylezla z auta a rozběhla se na autobusovou zastávku. Doufala, že stihne alespoň autobus, už přibíhala k zastávce, když se autobus rozjel.
„No to snad ne. Tohle je zlej sen. Zase to budu muset vzít sprintem.“
Rozběhla, cestou porážela kolemjdoucí, ale ani se neomluvila a neotočila. Smykem zastavila před policejní stanicí. Vlítla dovnitř ani nepozdravila recepční a už se hnala po schodech nahoru. Celá uřícená zastavila před svou kanceláří. Otevřela dveře a s šokem zůstala stát na prahu. Uvnitř kanceláře na jejím křesle a za něčím, co se matně podobalo stolu s navršeným papírem, seděl šéf.
„Jdete pozdě,“ místo pozdravu ji přivítal.
„Omlouvám se, pane. Moje auto se rozhodlo stávkovat.“
„Pojďte dovnitř. Přece nebudete stát na prahu a poskytovat tím svým kolegům divadelní představení.“
„A-ano,“ zakoktala Lily. Vešla do kanceláře a zabouchla dveře, až se na stěně zahoupaly obrázky krajin.
„Posaďte se přece. Jednou si alespoň zkusíte sedět na židli pro obžalované a svědky.“
Lily se neochotně posadila na tvrdou židli a se závistí hleděla na svého obtloustlého šéfa se začínající pleší. Dívala se mu do hnědých očích, aniž by uhnula pohledem.
„Co máte na srdci, pane?“
„Jste skutečně výtečná policistka. Jak vás napadlo, že budu mít něco na srdci?“
„Za prvé: kdybyste neměl nové rozkazy asi byste neseděl v mé kanceláři. Za druhé: kdykoli se děje něco výjimečného nebo neobvyklého kouříte značkové doutníky.“
Zatleskal. Lily nepohnula jediným svalem ve tváři. I když byl její nadřízený dobrým policistou, nikdy si nepadli do oka.
Naklonil se k ní, až se téměř dotýkali nosy. Lily na okamžik zatajila dech. Nedala však na sobě znát, jak se ho štítí a zpříma mu hleděla do očí.
„Mám pro vás novinku, drahá.“ Už jen slovo „drahá“ vyvolalo u Lily vlnu nevole.
„A co to má být? Mám snad padáka nebo ještě lepší, půjdu rovnou do basy?“
Zachechtal se.
„Bohužel ani jedno ani druhé. Budete mít nového kolegu. A ne, že ho zničíte jako ty ostatní, i když možná on zamete s vámi.“
Lily s nenávistí zírala do hnědých očí svého nadřízeného.
„To nemyslíte vážně,“ mrazivý hlas přiměl šéfa, aby uhnul pohledem.
„Smrtelně, nikdy jsem nebyl vážnější. A pamatujte si, chovejte se slušně nebo poletíte.“ Zasyčel jí do ucha nadřízený. Lily zůstala sedět jako opařená.
Šéf se zvedl z křesla za stolem a s výrazem zadostiučinění opouštěl kancelář.
On se snad zbláznil, já nepotřebuju dalšího nezkušeného policajta, co se mi bude motat pod nohy a nenechá mě pátrat...
Z jejích myšlenek jí vyrušilo zaklepání na dveře. Teprve nyní si uvědomila, že sedí ve své kanceláři sama. Rychlým pohledem zhodnotila svůj zevnějšek. Trochu upravila vlasy, v tichosti se přesunula do křesla a velitelským hlasem zvolala: „Dále.“
Do místnosti vešel asi třicetiletý muž. Lily vytřeštila oči. Tohle že by měl být její kolega?
Dlouhé černé vlasy mu sahaly k ramenům.. Pomněnkově modré oči hleděly do zelených očí Lily. Na sobě měl bílou košili a džíny. Lily obešla stůl, ke své radosti i nevoli zjistila, že ji převyšuje o půl hlavy.
„Lily, těší mě.“
„Robin. Váš nadřízený mě varoval, prý jste pěkná fúrie.“
„To je od něho hezké, od toho staré páprdy. Posaďte. Stůl s věcmi tu ještě nemáte, ale doufám, že vám ho brzy přinesou.“
Lily shrnula ze stolu několik papírů přímo na zem.Z hromádky po pravé ruce vyhrabala nějaké papíry, začetla se. Svého nového kolegy si nevšímala. Byl jí ukradený, horší už bylo nevšímat si upřeného pohledu jeho očí. Lily se snažila soustředit na text ve složkách, ale ten jeho pohled.
„Přejete si ještě něco vysvětlit?“
„Ano, šéf, říkal, že mě provedete po oddělení. Prý se na nic jiného ani nehodíte, než dělat průvodkyni.“
Lily se ušklíbla. Zaklapla složku s papíry.
Tohle mi ještě chybělo, dělat někomu chůvu. Zvedla se ze svého křesla a rázným krokem přešla svou maličkou kancelář. Trhnutím otevřela dveře a počkala až Robin vyjde na chodbu.
„Kde chcete začít?“
„To je jedno,“
„Opravdu?“ Zeptala se škodolibě Lily. „Tak, když je vám to jedno, tak můžeme začít třeba v oddělení patologie.“
Ráznými kroky šla liduprázdnou chodbou následovaná Robinem. Na konci chodby byly dveře s nápisem Patologie, nepovolaným vstup zakázán. Rozrazila dvoukřídlé dveře a rázovala chodbou bez oken až ke schodišti. Ani jednou se neohlédla, jestli jde Robin za ní nebo ne. Vešla do pitevny, kde patolog právě pitval jedno tělo.
„Máš tu pěkný smrad, Richarde. Nechceš vyvětrat?“
Od mrtvoly ležící na pitevní stole zvedl hlavu asi padesátiletý patolog.
„Lily, to je překvapení, dlouho jsi se tu neukázala, vlastně od doby, kdy zemřela Beatrice. Vy dvě jste byly tým, to se ti musí nechat, ale od její smrti jsi nějak zahořkla, pročpak?“
„Richarde, já sem nepřišla probírat můj život. Mám nového kolegu, tak mu to tu chci trochu ukázat.“
„Jistě, jistě jen se rozhlížejte. Patologie je moc příjemné místo na prohlídky. A jak se vlastně jmenujete?“
„Robin.“
„Richard a můžeme si tykat. Já si na formality nepotrpím.“
„Promiňte, že vás ruším, ale docela by mě zajímalo na čem vlastně pracuješ, Richarde.“
„Včera večer přivezli tuhle chudinku. Našli ji na ulici, nejpodivnější je, že neměla v těle ani kapku krve. Prostě nic. Dokonce jsem nenašel ani stopy po upířím kousnutí. Asi to nejspíš přidělí opět tobě. Ty jsi na případy s paranormálními jevy, ne?“
„Tak mi můžeš rovnou říct všechny podrobnosti.“ Lily přešla ke stolu s mrtvolou.
„Těpic, vždyť je to ještě mladá holčina.“
„Není o moc mladší než vy.“ Lily nadskočila, když uslyšela Robinův hedvábný hlas.
„Jak to můžete vědět? Jste snad expert přes věk?“
„Toho si nevšímej,“ vložil se Richard do rozhovoru. „Lily je takhle podrážděná už od svého nástupu na oddělení a po smrti Beatrice se to ještě zhoršilo. Něco vám o ní povím. Nikdo nezná její rodinu a neví o její minulosti, dokonce ani Beatrice to nevěděla a to byli nejlepší přítelkyně.“
„Richarde,“ vykřikla Lily, „asi jsem něco objevila.“
Lily se skláněla nad mrtvolou. Richard s Robinem přešli ke stolu.
„Tak co jsi objevila?“ zeptal se, se zájmem Richard.
„Na té mrtvole mi už od začátku něco nehrálo. A už se nedivím. Ona totiž není mrtvá od včerejška, ale zemřela před dvaceti lety.“
„To přece není možné?!“ vykřikl Richard, „jak může být mrtvá dvacet let? To bychom tu z ní měli jenom kosti, a ne celé zachovalé tělo.“
„Richarde, kdyby tu z ní zbyly jenom kosti, asi by mi to nedali za úkol. Pročítala jsem si složku, co mi nechal šéf na stole. A není to první případ. Několik se jich vyskytlo už před lety a poslední asi minulý měsíc.
To, že neměla ani kapku krve, znamená, že máme, co do činění se zombií, chápeš? Prostě oživlá mrtvola a mým úkolem je zjistit, kdo je vrací zpět do života a proč jsou to samé mladé ženy.“
„Budeš asi potřebovat nějaké vybavení, co?“
„Ty mi čteš myšlenky. Do večera ti pošlu kompletní seznam. A díky, jsi zlato.“
„Pro tebe všechno.“
„Tak mi půjdeme,“ mrkla očkem po Robinovi, ale ten nedal mrknutím oka nic najevo. Jeho tvář byla jako z mramoru.
Vyšli z patologie a po schodech nahoru se vrátili do kanceláře. Lily s bručením přešla ke svému uklizenému stolu.
„Kdo mi tady zase smýčil, to si nemůžou dát uklízečky pohov?“ Rozčilovala se Lily. Pohledem zabloudila do rohu místnosti, kde už byl nový mahagonový stůl. Robin se mlčky posadil za svůj nový stůl.
Lily přehrabala vzorně poskládané složky papírů, dokud nenašla složku s včerejším případem. Hodila nohy na stůl a začetla se znovu do případu. Robin si tiše odkašlal.
„Zapomněla jsem na něco?“ Zeptala se naštvaně Lily.
„Řekněme, že ano. Jsem váš nový kolega, a proto předpokládám seznámení s novým případem.“ Robinův hlas zněl chladně a výhružně. Lily vytřeštila na Robina oči. Tohle si k ní nikdy žádný nováček nedovolil. Hrdě se zvedla ze židle, přešla k Robinovu stolu i se složkou.
„Tady to máte,“ opřela se o Robinův stůl a sledovala jeho reakci. Robin si od ní vzal papíry a začetl se. Ve tváři se mu nepohnul ani jediný sval. Lily si netrpělivě poklepávala nohou o zem.
„Nemusíte být nervózní.“
„Já nejsem nervózní, jsem úplně klidná.“
„To vidím. To, co se píše v těchto papírech, je opravdu zajímavé. S jedním s vámi musím souhlasit, měla jste pravdu pokud jste tvrdila, že jde o zombii, jenže tahle zombie není obyčejná. Po celém světě se vyskytují případy tak zvaných „Měsíčních zombií“.“
„Nechápu.“
„Ani se vám nedivím, vy jste se doposud setkala asi jen s upíry, vampíry, démony a obyčejnými zombíky, že?“
„Ano,“ Lily nechápavě hleděla na Robina.
„Vysvětlím vám to. Tak jako upír není vampír a vampír nemůže být upírem, nemůže být Měsíční zombie, obyčejnou zombií. Stále nechápete? Řekněte mi rozdíl mezi upírem a vampírem.“
„Upír své oběti nezabíjí. Vezme si jen potřebné množství krve a nechá je být. Vampír naproti tomu své oběti úmyslně zabíjí.“
„Správně, podobné je to i s Měsíční zombií a obyčejnou zombií. Obyčejná potřebuje k životu lidské maso a krev, ale Měsíční se živí lidskými dušemi. Nejradši má duše lidí šťastných, veselých, kteří mají rádi život. Smrtelná je pro ni duše člověka, který má odpor k životu nebo je nějakým způsobem nešťastný. Chápete?“
„Myslím, že ano. A které z nich jsou nebezpečnější?“
„Zkuste si odpovědět sama, a teď mě nerušte, musím si projít i zbytek stran. Je na vás, jak se je budete snažit pochopit.“
„Copak to jde? Jak můžu pochopit netvora?“ Robin na Lily vrhl nepřátelský pohled. Lily při jeho pohledu zbledla.
„Musím si odskočit.“ Lily vystřelila z kanceláře, jako torpédo. Zavřela se na ženských záchodech. Teprve tam se svezla po zdi na zem, pro jistotu schovala hlavu v dlaních. Před sebou viděla jeho pohled plný nenávisti, bolesti a ještě něčeho, co nedokázala popsat, ale co zažívala od toho osudného dne, kdy ji zabili dědečka.
Po chvíli, která se jí zdála věčností, přešla k umyvadlu. Zvedla hlavu a podívala se na svůj vyplašený a bledý obličej v zrcadle. Nikdy ji nic tak nevyděsilo, jako on.
Obraz v zrcadle se pomalu začínal měnit. Lily zírala do zrcadla, kde před chvíli zmizel její obličej.
„Ahoj, Lily, už jsme se dlouho neviděli.“
„Co tu děláš?“
„Přišla jsem tě varovat,“ promluvil obraz v zrcadle. Lily hleděla do oříškových očích.
„Mě a předčím? Nic mi nehrozí, tedy doufám.“
„Opravdu?“ poznamenala pobaveně stříbrovlasý obraz v zrcadle. „Necítíš nebezpečí ani ze svého kolegy? Měla by sis dávat větší pozor, děvenko, on to totiž není člověk.“
„To stejné jsi říkala i o Beatrici a jak to dopadlo? Je mrtvá a za všechno můžeš ty, nenávidím tě. Jsi jako všichni démoni, jsi netvor.“
Stříbrovlasé ženě ztemněly oči. „To už tu jednou bylo.“
„Omlouvám se,“ Ze zelených očích jí skapávaly slzy.
„Nic se nestalo, ale tohle už nikdy neříkej, ano?“
„Slibuju, musím se vrátit, než mě začne hledat. Všechno mi řekneš, až se vrátím domů, tam budu mít klid, doufám.“

Vrátila se do kanceláře. Robin seděl za stolem a pročítal papíry. Lily se kolem protáhla, sedla si za svůj stůl, když se ozvalo zaklepání. Do kanceláře vešel, „šéfe, co zase chcete?“ Lily se v hlase zračila nechuť.
„Přišel jsem se podívat, jak spolu spolupracujete. A taky jsem vám přišel oznámit, že budete mít svého nadřízeného.“
Cože? On se snad zbláznil, tohle už je na mě trochu moc. Lily v duchu běsnila.
„A koho?“ zeptala se medovým hlasem, možná až moc medovým, prolétlo jí hlavou.
„Tady vašeho nového kolegu.“ Ukázal přitom na Robina. Na Lily šly mrákoty. Snesla by cokoli, ale tohle, ne.
Robin nehnul ani brvou, jakoby to věděl od začátku. Lily seděla ve svém křesle, jako opařená.
Prosím, prosím, ať už se probudím, kéž by tohle všechno byl jen zlý sen. Nebyl to sen a Lily to moc dobře věděla. Šéf se jen usmál a zmizel, než se Lily stačila vzpamatovat.
„Asi bych vám měla pogratulovat, co?“ Zeptala zmatená Lily.
„Nemusíte, já o žádnou gratulaci nestojím, a když jsme u toho, chci abyste do práce chodila včas, taky by se mohlo stát, že na vašem místě bude někdo jiný.“
V Lily se vzmáhal veškerý vztek a nenávist.“
„Jste oba stejní,“ zahuhlala Lily.
„Co jste říkala?“ Zeptal se Robin, přitom se otočil. Teď si hleděli z očí do očí, modré propalovaly zelené.
„Nic, budu se snažit chodit včas. Půjdu domů, dneska s tím případem stejně nepohneme a venku je už pěkná tma.“
„Dávejte na sebe pozor, nikdy nevíte, co se venku může stát.“
„O mně se nebojte, postarám se o sebe sama. Jsem dospělá a navíc mám pistoli se stříbrnými kulkami. Dobrou noc, pane!“
Lily si vzala z věšáku kabát. Cestou z oddělení stále myslela na Robina na to, co o něm slyšela od odrazu v zrcadle. Vyšla do jasné, chladné noci. Na nebi svítily hvězdičky, ale nikde nebyl vidět jejich pastýř, bílý měsíc.
Lily kráčela liduprázdnými ulicemi, zabraná do svých myšlenek, nepostřehla stín, který se za ní tiše kradl.
Začínala jí být zima, přitáhla si těsněji k tělu kabát. Náhle ucítila v zátylku známé šimrání. Přidala do kroku, nechtělo se jí s nikým bojovat.
Stín zrychlil také, uvědomil si, že jeho kořist, si ho všimla. Nechtěl jí ztratit z dohledu, v ní se možná skrývají odpovědi, které chce znát.
Lily začínala panikařit. Nikdy nezažila takový pocit, jako nyní. Strach propletený s lítostí, byla vyděšená. Naštěstí se před ní začínaly vynořovat světla činžovního domu, kde bydlela. Připadala si jako námořník, který v dálce vidí záchranou bójku, ale cesta k ní je ještě daleká. Posledních pár metrů vzala úprkem. Oddychla si až za zavřenými dveřmi svého bytu.
Stín chvíli přešlapoval pod oknem, kde se rozsvítilo, pak si uvědomil, že tuhle kořist ztratil. Vydal se na další lov, vždyť noc je ještě tak mladá.
Lily rozsvítila, nikdy jí nepřipadal její byt přátelštější. Kabát pověsila u dveří, opatrně vytáhla z pouzdra pistol a položila ji na stůl vedle klíčů. Aniž by se vysvlékla, lehla si do postele. Cítila, jak jí přemáhá spánek, když jí z něho probudil hlas.
Lily vystartovala z postele. Rozhlédla se po místnosti, ale nikoho neviděla, pak si uvědomila, že hlas vychází z jejího nitra. Přešla k zrcadlu, kde se její tvář začínala měnit. O chvíli později hleděla do oříškových očí.
„Omlouvám se, asi jsem na chvíli usnula.“
„Nic se nestalo, Lily, ale pro příště si vezmi auto.“
„Děkuju za upozornění, Mino, jenže to by muselo jezdit. A co jsi mi chtěla říct o Robinovi?“
„Je nebezpečný. Patří k tak zvaným Lovcům. Tato skupina existovala více jak před třemi tisíci lety. Když jsem se ještě svobodně mohla prohánět po lesích, byla to jen malá organizace, která mě ohrožovala pramálo, ale postupem času se více a více formulovali a rozrůstali. Dneska jsou nebezpeční, s lidmi nemají nic společného. Tato organizace je tvořená upíry.“
„Počkej, počkej, chceš říct, že Robin je upír?“
„Ano, jednou jsem se s ním setkala. A řekněme, že nemáme na sebe příjemné vzpomínky, ale to je dávná historie.“
„Když už se zabýváme minulostí, můžeš mi říct, jak je možné, že jsi přežila, když všechny legendy mluví o tom, jak sis probodla srdce Růží přátelství?“
„Říct ti to můžu, ale nevím k čemu ti to bude.“
„Nejvíc mě zajímá, jak ses dostala do mého a těla a proč?“
„Jak dlouho už o mně víš?“
„Od svých osmi let, tedy od doby, kdy jsem o tobě slyšela poprvé.“
„Popravdě já si tě nevybrala, to Růže přátelství, rozhodla se, že mi po nějakých tisících letech dá znovu šanci žít. Když jsi se narodila, vtělila mě do tebe. Jenže si neuvědomila, že ti ublíží. Ty jsi se narodila, jako čistokrevný démon.“
„Já nejsem démon, jsem člověk.“
„Ne nejsi, jsi démon a možná jsi nebezpečnější než já, protože nemáš svou pravou podobu. Když jsem se dostala do tvého srdce, setkala jsem se tam s liščím démonem. Vlk a liška jsou příbuzní, takže jsme si docela dobře rozuměli. Naše dohoda zněla, dokud nebudeš připravená, neodhalí se tvá pravá podoba.“
„A kdy to bude?“
„To netuším Lily,“ poznamenala Mina, rozhovor jí začínal unavovat, cítila, že za chvíli zmizí ze zrcadla, dokud bude mít Lily podobu člověka, nemůže se od nich oddělit.
„Půjdu si lehnout, jsem unavená, po tolika informacích se divím, že to se mnou ještě neseklo. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Lily.“
Lily se podívala do své rozestlané postele. Náhle ucítila, jak se jí víčka klíží, stačila natáhnout budík a padnout do postele. Za chvíli se ocitla v říši snů, kde jí nehrozilo žádné nebezpečí.
Ráno se probudila ještě před budíkem. Prohrábla si rukou vlasy. Přešla k zrcadlu, kde už jí vítal její vlastní odraz.
„No ty zas vypadáš.“ Rezignovaným hlasem pronesla Lily. Vzala hřeben z poličky a začala pročesávat své vlasy. Stále se v myšlenkách vracela k včerejšímu rozhovoru s Minou. Nešlo jí do hlavy, jak může být Robin upírem. Ti přece žijí v noci. Musí se na to zeptat Miny.
Odhodila kartáč zpět do police. Chystala se jít do koupelny, aby se osprchovala, když se rozdrnčel zvonek.
Lily otevřela dveře a zůstala stát jako opařená. Ve dveřích stál Robin, její nový nadřízený. Nečekal až ho Lily pozve dál a vešel do bytu.
„Předpokládám, že jste už byla na odchodu, i když...“ Mrkl okem na Lilianin noční úbor. Lily cítila, jak se jí hrne krev do tváří.
„Téměř,“ zamumlala, „asi si půjdu vybrat něco vhodnějšího.“
Jak nejrychleji to šlo vycouvala z předsíňky. Ani ji nenapadlo pozvat Robina dál. Vyhrabala ze skříně džíny a volné tričko. Ledabyle upravila vlasy jeden pramen jí přitom spadl přes oko. Nechala ho být. Co tu dělá? Jak se vůbec opovažuje vtrhnout mi do bytu, aniž by se mě zeptal? Náhle Lily vytřeštila oči. Kde vzal moji adresu? Nikde jsem ji neuvedla. Práskla za sebou dveřmi až několik uschlých plátků růže opadlo a líně dopadlo na zem.
Robin přešel z předsíňky do kuchyně. Posadil se na jednu dost rozvrzanou židli v rohu místnosti. Kritickým okem zhodnotil situaci v kuchyni.
Po celé délce malé místnůstky se táhla ošumělá kuchyňská linka se starým a trochu oprýskaným dřezem, navršeným kupou nádobí, které čekalo až ho někdo umyje. Uprostřed místnosti stál stařičký stůl. Robin měl strach, že při větší zátěži se rozpadne.
Z pozorování kuchyňky ho vytrhlo prásknutí dveří. Vyskočil na nohy. Do místnosti vpadla Lily. Se zklamaným obličejem hleděla na svého nadřízeného.
„Doufala jsem, že už tu nebudete,“ pronesla tichým hlasem, přesto ji Robin slyšel.
„To jste doufala zbytečně, máme případ, který nepočká.“ Robin vyšel do předsíňky. Lily nezbylo nic jiného než ho následovat.
Vyšli do zachmuřeného počasí. Lily si v duchu pomyslela, že počasí odráží její náladu. Na obloze visely těžké černé mraky. Lily si povzdychla, to zase bude den.
Robin už seděl v autě a netrpělivě jí naznačoval, aby si sedla na sedadlo spolujezdce. Lily bez námitek uposlechla.
V autě vládlo naprosté ticho. Lily poočku sledovala svého nového kolegu. Nyní si uvědomila, že je v obličeji poměrně bledý. Černé vlasy měl dnes stažené do pevného culíku. Odvrátila oči a zaměřila svůj pohled na ubíhající krajinu za okénkem auta.
„Je to ještě daleko?“ Zeptala se Lily prolomivše ticho, které v autě panovalo.
„Ani ne,“ odpověděl tiše Robin.
Lily si povzdychla, tohle bude těžké. Neubránila se zívnutí, což neuniklo Robinově pozornosti. Jemně se usmál.
„Už jsme tady,“ Robin vjížděl na příjezdovou cestu, pod koly mu chřupal štěrk.
Tohle nevypadá jako místo činu, pomyslela si v duchu Lily.


 celkové hodnocení autora: 82.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 56 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 14.06.2008, 17:11:59 Odpovědět 
   Zdravím. :)

Přiznávám, celkem se mi líbí myšlenka reálného světa, ve kterém přesto funguje existence upírů a spol. - v tomto ohledu neřešíš "jak je to možné", ale bereš za své fakt existenci nadpřirozených a nepřirozených bytostí. Chtělo by však lépe promyslet funkčnost takového světa - do této chvíle netuším, zda-li je upírství Robina jen příznak jinakosti, nebo vyložený exces - tj. zda lidská společnost v realitě příběhu bere existenci např. upírů jako u nás existenci jiné menšiny (nebo etnika; nechci jmenovat žádnou národnost), nebo jenom část společnosti je informovaná a zbytek žije v blahé nevědomosti?
Co se týče fungování vztahů na pracovišti: lehce nereálné. Dospělí lidé se jednak nechovají jako odsekávající puberťáci (aspoň většina ne), navíc časté pozdní příchody se buď tolerují, nebo se udávají na papíře jako důvod výpovědi. Také představení Robina coby Lilyina nového nadřízeného je podivné. Nicméně dokud nebude zveřejněný celý příběh, příliš bych do jeho struktury nezasahovala - text by se měl měnit a doplňovat až po svém prvním konečném dopsání.
Další připomínky se týkají spíše textu, než obsahu:
- zpomal. Děj se žene kupředu, ale nezaškodilo by zpomalit, ujasnit si, co je pro příběh důležité, a co se může s klidem vyhodit. To se týká i jednotlivých vět: překotnost cítím i v jejich skladbě. Zdá se mi, že text neplyne až tak hladce, jak by mohl. Nejspíš to je prostým nevypsáním se - každému autorovi nějakou dobu trvá, než najde svou polohu a styl, který mu vyhovuje nejlépe.
Místy bych si trochu víc pohrála s členěním textu, tj. s odstavci. Jeden příklad za všechny:

"Trhnutím se probudila. Zase ten sen. Stále stejný sen, který se jí zdá noc co noc už dvacet let.
Do místnosti se začínaly prodírat sluneční paprsky. Rozhlédla se kolem, jakoby doufajíc, že uklidní své rozbušené srdce. Pohledem zabloudila ke staré fotografii. Byl na ní muž, k němu se tiskla malá holčička s červenými vlasy a zelenýma očima.
Odhrnula ze zpoceného čela vlasy. Vyhrabala se z postele, vratkými kroky přešla k oknu a odhrnula těžký závěs. Přimhouřila oči, před slunečními paprsky. Už jistějšími kroky přešla k zrcadlu."

Sama jsem se dlouho musela učit, jak text nejlépe rozčlenit, aby jednak "vypadal dobře" a hlavně, aby získal jistou atmosféru. Je to spíš hra, než věda - prostě občas zkus vzít část textu a vyzkoušet si, jak by fungoval při jiném rozdělení.

Obecně to není špatná práce. Zajímavý námět, který v sobě ukrývá ještě hodně nezodpovězeného včetně Lilyiny podstaty. Opravdu se těším na další pokračování - jen bych doporučovala, pokud ještě není text celý napsaný, nepokoušet se do něj markantněji zasahovat už teď. Mohlo by se stát, že se struktura rozsype a soudržnost, která teď zatím funguje, se vytratí. To však nechám na tobě - možná naopak v další části dojde k vysvětlení fungování reality Lilyina světa - tedy jak je to třeba s démony, jestli je to obecně platná vědomost, nebo o jejich existenci vědí jen vyvolení.
Mám jen jednu prosbu: prozatím neměň začátek. Svádí to, nicméně z vlastní zkušenosti vím, že pokud u nedopsaného textu začneš překopávat začátek, ke konci se dostaneš mnohem později, pokud vůbec. Text by se měl nejprve kompletně dopsat, než se začne "překopávat" a upravovat. Aby existovala základna, ze které se dále dá stavět - nebo ji kompletně předělat. Z vody se vařit nedá :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Neocortext8
kilgoretraut
Průzory z minul...
Džordž J.S.
Dopis z vězení
xenie
obr
obr obr obr
obr

Děda
SiLK
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr