|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28102 příspěvků, 4448 autorů a 295983 komentářů :: on-line: 26 ::
|
 |
|
:: Hayward ::
|
| |
|
|
I
Ve všech koutech světa, v každičké končině, městě i vesnici stojí přinejmenším jedno stavení, takové, jaké stojí na pomezí Brackellu a Mortinghamu. Ano ano, na pohled ten nejobyčejnější domek, kolem kterého byste bez povšimnutí prošli a ani styl okenic by vás nezaujal. Je to to nejprostší stavení v širém kraji. Jako v krajích jiných, i v tomto kraji Suffolkském takové staveníčko je.
Jak již víme, stojí právě tam, kde se bracknellské kopce táhnou až za zelené lesy, svažují se v údolí a tam se docela pojí nevelkým potůčkem na mortinghamskou planinu. Uprostřed sáhodlouhých střídajících se pruhů luk a hájů s obdělávanými políčky a poli, tam kde se lány zlatících se klasů zdají být nekonečnými, kam doléhá tlumené bublání nedaleké říčky, a v jejím ústí do mocnějších vod řeky větší, na bracknellských pláních mezi všemi těmi kopci leží nepatrná polnost se svým sídlem v nevelikém domě s okenicemi, které ani za tu zmínku nestojí.
Tudy vede nevzdálená cesta z vesnice, kudy denně projíždějí kočáry panstva z mortinghamského vršku a kudy každou neděli pravidelně proudí hloučky vesničanů na své pouti do kostela, ležícího na návrší nedaleko, aby nepřišly ani o kousek z kázání všudeznámého pana Padricka, mladého, charakterního muže – co muže! –, jenž teprve před několika málo týdny započal svou službu Pánu. Sotvaže byl vysvěcen, nabyl přesvědčení, že jen na jeho kázáních záleží, bude-li svět očištěn od hříchu a smilstva a spasen; a všeobecně se šířícího obdivu.
Tak tedy na tomto nerozsáhlém panstvíčku, které, jak jsem již uvedla, stálo stranou veškerého ruchu vesnického života, vyjma hromadných nedělních výprav k očistci, tak právě tady držel pevnou ruku nad správou majetku jistý pan Hayward – ačkoli nutno podotknout, že tento titul pána domu a hlavy rodiny byl spíše jen formálním označením, takovým neškodným divadélkem před sousedy. Ve skutečnosti totiž byl tento pan Hayward ve všem veden pouze a výhradně úsudky a přáními jeho drahé a milované choti, paní Haywardové.
Dáma narozena do kolébky vystlané sametovými polštářky protkávanými zlatem si jen horko těžko zvykala na všudepanující nedostatky a nepohodlí, a to i přes fakt, že tuto snahu vyvíjela již po celých pětadvacet let. Uskrovňování a skromnost holt neměla v povaze.
Již dlouho svého dávného rozhodnutí – zbrklého a zaslepeného poblouznění – litovala, nyní však už nezmohla nic než čekat, co jí vítr přivane. Nemohla než doufat, že jednoho překrásného dne bude vyslyšena a ona se bude moci vrátit ke svému dřívějšímu způsobu života a věnovat pozornost ničemu než po dlouhá léta zanedbávanému zdroji jejího štěstí: nedělat nic, jen odpočívat a případně čas od času něco vyšít. Ano, takové bylo nejtoužebnější přání této dámy: provdat alespoň jednu za svých dcer do co nejvyšších kruhů, a přitom nepřestávala věřit, že jednoho dne i ona sama dojde klidu ve společnosti snad ještě vznešenější, než z níž ona sama pocházela.
Dcery měla obě krásné – však po matce krásu bezpodmínečně zdědit musely – ne nadarmo přeci byla zamlada tak krásná, a ještě stále je, jen těžký a ne vždy šťastný život po boku jejího vyvoleného jí na tvář připsal několik vrásek a okradl o léta oné nezvratné a největší krásy. Těžko uvěřit, že kdy mohla být zamilovaná natolik, aby se o všechen ten přepych sama připravila. Ale co se stalo, stalo se. A tak i ona se pomalu dobelhávala k poznání, že ne vždy je správné naslouchat svému srdci a opomíjet výstrahy ostatních.
Naštěstí zde byly slečny Haywardovy – mladá, bystrá děvčata, oblíbená v sousedství nejen pro svůj půvab a svěžest, ale i nestrojenost ve vystupování a laskavý vztah k druhým. Jen jedna, starší z nich, pobrala od matky kromě krásy i trochu její marnivosti a příroda jí pozapomněla obdarovat i špetkou taktu. Jinak to byla dívka, jako její sestra, ve všem dokonalá, bez jediné chybičky.
Stejně tak nesmíme ovšem opomenout mladé pány Haywardovi – dva mladíky jaksepatří. Rozverní trochu více než se sluší, skotačiví a za všech okolností (a to i za těch nejnevhodnějších) sršící vtipem a šarmem. Avšak bez újmy na duchu jako na těle. Leckterý sál již vymetli, na žádném plese nesmějí chybět. Ačkoli se tomu těžko věří, i přes jejich časté prohřešení na adresu nejedněch dam, nutno uznat, že jsou ctnost sama. Nikdy se přeci nesnaží nějaké dámě ublížit, kdepak – to ona se do nich bezhlavě zamiluje, aniž by jí dávali jedinou záminku k takovému nízkému činu.
Bohudík pro otce, všechny jeho ratolesti jsou nadmíru chytré a tolerantní a ovládají umění jemnocitu i pokory, proto si mohl být jist, že z jejich úst nikdy nevzejde poznámka o nešťastném nezabezpečeném životě v chudobě – dostatek rozumu by jim v tom zabránil, i kdyby tomu tak bylo (což by nebylo zas až tak nemyslitelné).
Jen jeho Isabela mu dělala nemalé starosti. Neustále jí je něčeho málo, a přestože otci by do očí nikdy nic podobného nevmetla, chodila si stěžovat paní matince; byla celá nešťastná, že musí žít u Greenvillige, v takovém zapadákově, a když ona slyší ve vesnici vyprávět jiná děvčata jaké to je ve městě jako Birmingham, Southampton anebo Londýn, nemůžou po ní přeci chtít, aby zde byla šťastná. To jí ani nenapadne! Nač má potom matčinu krásu a otcův smysl pro vkus, copak tady se může někdy s někým seznámit? – Nemá ani možnost si řádně zatančit – no jak často se v greenvilligském sále konají plesy? Kdyby tak mohla na čas do Londýna, to by všichni koukali, jak rychle by si našla vhodného manžela – ale tady?
Přesně tohle bylo to, co dělalo vrásky paní Haywardové největší. Úplně se ztotožňovala s dceřinými obavami, že tady se jim nikdy nenaskytne slušná vyhlídka na budoucnost.
Pan Hayward se zase trápil, když viděl trápit se paní Haywardovou, která se trápila kvůli trápení jejích dětí. – A tak se trápení oddávali všichni pospolu.
II
To bylo takhle jednou zkraje září. Léto končilo a podzim barvil stromy ve svých sytých odstínech. Slunce bylo ještě vysoko a tak se drahá paní Haywardová rozhodla, že toho musí využít, dokud je času a vyrazit na nějaký společný výlet. Tuto výsadu hostitelky milovala, a když se jí taková příležitost naskytla očividně naposledy, není s to ji nevyužít. Byla by to od ní hotová neomalenost, kdyby své děti a přátele takového povyražení zprostila. Každý měl podobné události tuze rád, a což teprve taková dáma jako paní Haywardová, nic nedělající, znuděná a bez častých výsad tohohle druhu. Za svůj život na venkově si již stačila opatřit řádné služebnictvo, které vyhovovalo jak jí, tak jejich finančním možnostem, a když už si nadělala tolika volného času spíláním čeládky, musela jej umět i řádně zužitkovat. A tu se jí pokaždé dostalo té cti zosnovat plány ať už na den strávený nějakou štrapácí anebo rozpočítat na kteréms plese a v jakéms sále může být nanejvýš a přinejmenším párů anebo si vynutit čestná pozvání pro své ratolesti nejdražší i na kdejaké nicotné soaré v sousedství. Proto teď, když léto odcházelo a počasí se pomalu začínalo hatit, dobře si uvědomila, že by nebylo radno otálet a že by měla co nejrychleji vyrukovat s nějakou další akcí na níž by ona měla podíl největší, ještě než jí to počasí zcela znemožní. Rozhodnutí se jí zrodilo v hlavě a ještě toho dne měla v úmyslu se svými plány spravit ostatní.
Rodina se sešla v plném počtu u oběda. To byla příhodná doba, kdy mohla oznámit svůj skvělý nápad.
„Není to s podivem, že se stále drží tak nádherné počasí? Touto dobou je vždy nepříjemně deštivo a sychravo, ale letos to vypadá, že by léto mohlo vydržet déle než obvykle. Co říkáš, Isabelo drahoušku?“
„Vskutku mamá, berete mi slova z úst. Zrovna jsem se nad tím podivovala. Ano, myslím, že letos je opravdu vydařený podzim.“
„Právě proto mne napadlo něco opravdu úžasného – co kdybychom uspořádali nějaký hromadný výlet do okolí? Dlouho jsme nikde nebyli – naposledy někdy v půli června, pamatuješ, s Cooperovými přeci. Myslím, že bychom nějakou vyjížďku podniknout měli. Musíme se do toho ale vrhnout hnedle, dokud nám počasí přeje.“
„A kampak byste ráda, drahá?“ vložil se do rozhovoru pan Hayward nezáludnou otázkou, ovšem sluchu mu popřáno nebylo.
„Pohleď, no není tam překrásně?“ pokračovala směle dál ona vynalézavá paní domu. „Kdypak naposledy bylo v září tak jako je dnes – ale Jane, dávej přeci pozor! Víš, jak těžce se dostává jahodový džem z mušelínu? Buď opatrnější, prosím tě. Isabelo, co myslíš o tom výletě, kam bychom měli zamířit? A koho vůbec pozvat?“
Isabela měla spousty práce s máslem a houskou a matčinu otázku napoprvé přeslechla, celý problém jí byl tedy ještě jednou s vřelým zápalem zopakován.
„Osobně soudím, že by bylo nejlepší nezajíždět příliš daleko – přeci jen si nemůžeme být stoprocentně jisti, kdy si náhodou déšť neusmyslí a nepřepadne nás třeba vprostřed našeho milého výletu. To bychom potom spěchali rychle domů a přílišná dálka by se nikomu nevyplatila. Ani zvát moc lidí není nejvhodnější –“
„Ale Jane,“ zastavila Isabela mladší sestru s tím, že ona jako starší má rozhodně větší právo do něčeho takového mluvit a v tomto duchu a též s neochvějnou jistotou, že jak se již tolikrát osvědčilo, její názor se u sestry nesetká s pochopením, ji zastavila dřív, nežli by stačila pokračovat ve výčtu jejích pochybností v celé věci, „prosím, nebuď hned ke všemu tak skeptická. Dle mého je dálka to nejvíce vzrušující na celé věci. K čemu by se byl takový výlet pořádal, kdybychom neměli jet dál než za hranice Suffolku? Výlety se přeci pořádají za tím účelem poznat kraje nepoznané.“
„Takový účel bych ve většině případů nazvala záminkou,“ zavrtěla hlavou Jane, mladší z dcer Haywardových. Tato z Haywardových ratolestí bývala vždy bezpodmínečně nejrozvážnější, pro jejíž přízemnost jí i vlastní matka opovrhovala. Ne že by jí nemilovala, jen jí nedokázala odpustit, že nesdílí její touhu po zámožném manželovi, desetitisícové roční rentě a zámečku na kopci nad Mortinghamem. Na to vskutku Jane Haywardovou neužije.
„Souhlasím s Jane,“ přitakal plaše pan Hayward, „nač cestovat bůhví kam, když hnedka támhle za kopcem je krajinka malebná jakou v celém hrabství nenajdete.“
„Ale papá, jak jen můžete být tak sobecký? Vám možná stačí pohled na naše bracknellské kopce, co máme ale dělat my, kteří touží seznat přírodu i jinde než v rodném kraji? Tak například já: kdypak já se podívám jinam než do greenvilligského okolí? To přeci nejde, abych za celý život nepoznala jiného kouta. Co by tomu řekli ostatní – však já vím – ´jen pohleďte jak nevzdělaná je´ – kdepak, to po mne chtít zkrátka a dobře nemůžete,“ stěžovala si Isabela a zatvrzele si vedla svou, až pan Hayward upustil ode všeho zrazování. Na otázku „kam že to vlastně chtějí jet“ dostali odpověď, že koneckonců nemusejí nijak zvlášť daleko a i oni se spokojí s pouhým společenským piknikem na vršku za Greenvillige. Otázka místa se tedy po delších rušných dohadech vyjasnila a nezbývalo než určit, komu nabídnou tu výsadu cestovat s nimi a i jíst v přírodě.
„A co paní Hurstová s dcerou?“ navrhovala Isabela, načež tuto variantu paní Haywardová okamžitě zavrhla, když jí vytanulo na paměti, že ji ctěná slečna Hurstová minulou návštěvu v Doveru pohoršila svým urážlivým chováním natolik, že si přísahala, že ji nechce vidět, nebude-li té nutnosti. „Jak je to děvče neomalené, to by jeden nevěřil,“ lála kolikrát nad slečninou náturou. Jenomže nebylo jiných, kteří by úlohu vděčných hostů zastali namísto výše zmiňovaných dam, a tak po nepříliš dlouhém, natož ne nesmlouvavém přesvědčování paní Haywardovou udolali a zvláště pak byla paní Haywardová svolnější, když jí oba synové přisvědčili, že dáma její šarže si nějaký ten prohřešek vůči morálce klidně dovolit může, a naopak ji to vynese ještě výš, když ostatním dává svá práva najevo – je to děvče krásné a na úrovni a k takovým sem tam nějaké to vznešené jednání patří. Z toho jak neotřele ji starší ze synů bránil a prosil matku, aby ji pozvala, usoudila, že je hotov se slečně Hurstové dvořit a pro tento svůj prozíravý úsudek se v duchu pýřila, jak dobře si umí její synáček, drahý Edgar, vyvolit ženu a ke všemu jí samé slečnina pýcha přinese více užitku, stane-li se tak. Toto přesvědčení v ní vyvolalo rozhodnutí jakkoli podporovat Edgara v jeho počínání, jen aby náhodou nehrozilo, že by se musela vzdát vší naděje na tak slibné vyhlídky.
„I koneckonců proč ne,“ usnesla nakonec, když si v duchu synovu volbu a svůj bystrozrak dosyta vynachválila. „Dámy Hurstovy jsou nejpřijatelnějším řešením. Představa, že by s námi měl jet někdo jiný nebo snad Dickensovi mne utvrzuje v mém přesvědčení, že právě Hurstovy jsou nejlepší volba. Jak by to bývalo dopadlo, kdyby s námi měli jet Nancy a Tom Dickensovi? To jsou teprve kvítka! Chovají se hůř než někdy slečna Hurstová a to na takové jednání nemají nárok jako slečna Hurstová. Jak mne tohle dokáže popíchnout! Zlatá slečna Hurstová; raději budu celý den snášet její usmyslení s vědomím, že je toho plně hodna, nežli bych si jen upomínala tyhle Dickensovic.“
Jane jen s malým zájmem naslouchala matčiným výlevům, neubránila se však podráždění, jež v ní vyvolaly. Nebyla s to pochopit matčiny myšlenkové pochody, když se rozplývala nad nejnepříjemnějším stvořením v sousedství a uvrhovala do opovržení bytosti tak bez viny jako sourozence Dickensovi, rozumné a vnímavé mladé lidi k jakým i ona sama vzhlížela. Jane nepředpokládala, že kde v Anglii by se našel někdo ducha ryzejšího a nadmíru se těšila jejich pevnému přátelství.
„Vezměte však v úvahu, máti, kolikrát vám Dickensovi vypomohli, aniž by si činili sebemenší nároky na odměnu; častokrát se vám dostalo jejich vřelého uvítání v Lowerhoodu a nikdy jste nebyla nucena si na jejich pohostinnost stěžovat; a namísto vzdání díků je budeme odsuzovat pro jejich nevalné poměry tolik se blížící těm našim vlastním? Vskutku by tohle byl ten nejšlechetnější projev sousedské dobroty.“
„Co to plácáš, Jane?“ rozlítila se na ni paní Haywardová, sotvaže jí došel význam všech jejích slov. „Jak jen dokážeš takové nesmysly vypustit z úst? To víš, že si jejich ochoty vážím – co komu udělá takové nevinné poškádleníčko? Snad si nemyslíš, že oni o nás mluví jinak – vymění slovo za slovo, zasmějí se nad ním, ale nikdo to zle nemyslí. Bereš si to příliš osobně. Jistě zrovna v této chvíli rozebírají nad skromnou snídaní svůj ubohý rozpočet a těší se vědomím, že ten náš je ještě bídnější – vůbec bych se nedivila, kdyby si to mysleli, netušíc o našich tajných rezervách.“
„Tajných rezervách?“ ozvala se kolem stolu vlna nelíčeného úžasu, avšak vysvětlení se zdálo být v nedohlednu. Jane se nestačila než divit, jak předpojatě dokáže matka soudit o lidech odjakživa s nimi blízce spřízněných a kterých by si neměla než vážit a ctít je za vše, co pro ně kdy udělali, byť sami pomoc potřebovali.
„A co pozvat pana Padricka?“ vybouchla Isabela s neskrývanou dychtivostí, jakmile opadl veškerý zájem o Dickensovic rodinu.
„To je skvělý nápad, Isabelo,“ nadchli se okamžitě Edgar se Samuelem pro sestřino náhlé vnuknutí; nato se jal Edgar objasňovat příčinu jejich prudkého zaplanutí pro věc. „Zrovna nedávno – v úterý, pokud si dobře pamatuji – nám Padrick vyprávěl, jak by byl rád, kdyby se mu naskytla nějaká příležitost seznámit se se zdejšími obyvateli. ,To víte,´ povídá, ,přibyl jsem do Greenvillige teprve nedávno a jediným mým zdrojem, jak přijít do styku s greenvilligskými, jsou mi jen nedělní mše. Ne že bych se stranil společnosti, to ne – do vesnice čas od času zajdu, ale není to ono, když neznám moc lidí a oni mne. Takovéhle seznamování z ruky není nejvhodnějším způsobem, jak začít přátelské vztahy.´ Zkrátka a dobře, nemyslíte, že by to od nás bylo velkomyslné gesto zhostit se tohoto úkolu a obeznámit ho se zdejšími způsoby? Představíme mu pro začátek Hurstovy a kdoví, třeba mu to pak půjde samo a už nás ani nebude potřebovat. Každopádně navrhuji a jsem pro, abyste Padricka vzali s sebou.“
„Kdo to kdy viděl – kněz a bojí se lidí,“ pitvořila se neuváženě paní Haywardová, která si opětovně vše vyložila po svém a od jádra věci se tak dočista vzdálila.
„Vskutku, vskutku…“ zamumlal jen pan Hayward zamyšleně a tím udělal konec všemu humbuku kolem chystaného výletu.
III
S takovýmto uspořádáním očividně všichni souhlasili, všichni do jednoho byli srdečně pozváni a Doverskému panstvu se posléze dostalo kýžených odpovědí. Dámy Hurstovy vřele poděkovaly za nabídku a ujistily je, že se rozhodně zúčastní, nebudou-li nuceny jinými okolnostmi tyto plány změnit, a i kdyby, ony už si to nějak zařídí, aby se dostavily. Obdobná odezva, jen s nepatrnými odlišnostmi, se jim dostalo i od pana Padricka, který bez bloumavého váhání byl s to souhlasit – stačilo jen vzdáleně přiblížit, co že se to vlastně má dít a bylo jasné, že nemohl odmítnout. Edgar nemusel vyvíjet ani příliš úsilí a tento pán pochopil, jaká příhodná příležitost se mu nabízí: naváže nové a snad i dobré vztahy a navrch má postaráno o náplň celého dne bez jediné námahy. Tak bylo tedy ujednáno a datum události stanoveno na příští čtvrtek. Do té doby mají všichni dost času se na onen den náležitě připravit – každý po svém. Dámy Hurstovy měly hlavu plnou toho, pro kterou toaletu se rozhodnout, pan Padrick sepisoval kázání a nijak si s nadcházející událostí hlavu nelámal, Edgar se Samem se přeli o výhradní právo na slečnu Hurstovou, paní Haywardová s Isabelou zaměstnali nebohého pana Haywarda, který s tím od začátku nechtěl nic mít, aby obstaral alespoň jednu bryčku (čtyři dámy jsou do takové bryčky akorát do počtu – můžou děkovat bohu, že paní Hurstová na poslední chvíli svou účast z jistých nezvratných důvodů odřekla – a pánům bude jistě zadost jízda na koni). Jane všechno to pozdvižení jen u nich v Doveru pozorovala s notnou dávkou pobavení, tou měrou ji však zraňovalo, že nemohla pozvat Toma a dokonce ani Nancy Dickensovou, přítelkyni jejímu srdci tolik blízkou. Nevěděla, nakolik se to dotkne jich, nicméně ona to nenesla vůbec lehce, nejraději by bývala zůstala doma už jen z úcty k nim, želbohu takové východisko nepřipadalo v úvahu.
Soužila se kvůli tomu, neměla však v povaze trápit se kvůli něčemu tolik, aby jí to vzalo všechnu radost ze života. A tak i přes provinění, jež si nesla v srdci, se toho dne, kdy se měli všichni společně vydat několik málo mil, se probouzela prosta zloby i smutku s úsměvem na tváři. Když se probudila v pokoji osvětleném jitřními paprsky počínajícího podzimu, necítila nic než hřejivý pocit radosti ze skutečnosti, že stráví celý den v krásné přírodě, k níž si již v dětství vybudovala vřelý vztah. A když pohlédla z okna na opadající ranní opar nad údolím, protkávaný nejedním sílícím paprskem slunce, uchvátilo ji, co všechno příroda dokáže za kouzla. Nemohla si zoufat, a ten pocit viny z ní polehoučku odplouval – však nejde o nic než o oběd venku s pár známými, které vlastně ani neznali.
Nějakou chvíli po snídani se na Doveru ukázala slečna Hurstová v doprovodu matky. Paní Haywardová se zděsila, sotvaže ji zahlédla – přeci to tak bravurně vypočítala, je jich přesný počet kolik je míst ve voze a co teď, když je zde i paní Hurstová, která je navíc a přebývá? Díkybohu ji hned nato tato dáma, která milostivé paní nadělala za jedinou minutu víc vrásek než by zrcadlo bylo uneslo, uklidnila sdělením, že pouze doprovází dcerunku a že zase musí běžet, ani čaj si nedá. Tím se vše vyjasnilo a paní Haywardová se mohla opět spokojeně věnovat otálení na pohovce, tentokrát za přítomnosti mladé dámy, o níž mohla při té skutečnosti rozjímat jako o své spasitelce a plně se věnovat snění o životě na úrovni a v přepychu a věnu pěti tisíc. Taková představa paní Haywardové lahodila a jen nerada se jí vzdávala, když přišli ostatní členové její rodiny, kteří dosud netkvěli v místnosti po jejím boku a plně se nevěnovali právě příchozímu hostu. Mladíci se předháněli o přízeň mladé, sotva osmnáctileté, slečny, ačkoli mladší Samuel nemohl ani zdaleka konkurovat staršímu a zkušenějšímu Edgarovi.
„Slečno Beatrix, také hoříte takovou nedočkavostí, jak se dnešní den vyvrší jako já?“
„Nikoliv,“ odpověděla dotázaná slečinka tím nejlhostejnějším tónem, jaký jen dokázala v té chvíli ze sebe vyloudit. „Naopak, pane Samueli, vůbec si nemyslím, že by se mělo stát něco příliš zajímavého či neobvyklého. Dle mého den jako každý jiný, obohacený jen o pár hodin na čerstvém vzduchu navíc. Nesdílíte snad i vy,“ (obrátila se k Edgarovi, opírajícímu se o krbovou římsu) „tento můj poznatek?“
Na takovou výzvu nemohl Edgar, jenž změnil okamžitě svůj postoj, jakmile seznal, že jej dáma oslovila, odpovědět jinak než: „Zajisté, drahá slečno Hurstová – na Thorndon Hill bude určitě stejně tolik zábavy jako zde či kdekoliv jinde a taktéž si nemyslím, že by nám dnešní den přichystal kdovíjaké překvapení anebo snad i nástrahy – kdepak – prachobyčejný výlet s jen o něco málo víc než půl tuctu přátel – nic zvláštního na tom přeci není.“
„Zcela jste mne nepochopil, pane Haywarde,“ ohradila se zostra a jak očekávala, strhla tím na sebe značnou část pozornosti, která jí ještě věnována nebyla, což jí stačilo ke spokojenosti a již umírněněji pokračovala: „Rozhodně jsem nechtěla, aby má slova vyzněla jakkoli nepatřičně – nebylo mým záměrem odsuzovat vaši společnost, ani společnost kohokoli dalšího, kdo se má zmíněné akce zúčastnit. Jistě mne dokážete pobavit, a snad i lépe než ruční práce či muzicírování, nemohu se jen ubránit domněnce, že je takovéhle vynucené užití si teplého počasí zbytečné. V každé domácnosti je tolik věcí na práci, o jakés takés rozptýlení nepochybně nikde není nouze, tak proč pořádat hromadné výjezdy za nejistou zábavou?“
Na to jí nikdo nedokázal dát jasnou odpověď a vrátili se k předchozímu potěšení, každý k tomu svému: paní Haywardová se opět s nezájmem pohroužila do zad pohovky, Samuel dokazoval slečně i bratrovi, že ani on není úplně pozadu se svými postřehy a ona se jen oddávala příjemnému obskakování hned dvěma pohlednými mladíky najednou.
Když vstoupila Jane, naskytl se jí zmatený výjev a dalo jí zabrat, než se v něm zcela zorientovala. Na kanapi vzorně seděla elegantně oděná dívka s nohami zkříženými pod pohovkou a dlaněmi schoulenými v klíně, zjevně přezíranou paní domu, která byla naprosto zaneprázdněna lelkováním u krbu, naopak však obletovanou oběma mládenci, jimž ani přes nezastřené dvoření nevěnovala jediný náznak naděje ni holý úsměv. Do toho všeho nyní vstoupila Isabela, zavěšena do pana Padricka, kterého právě potkala před domem, když se šla ven projít. Zrovna se vracela, když zahlédla mužskou postavu ubírající se stejným směrem a tu seznala, že to není nikdo jiný než pan Padrick. Seznámení bylo nevyhnutelné, a tak se pan Padrick chtě nechtě seznámil „z ruky“. Jak to tak ale vypadalo, zřejmě mu to nijak nevadilo – s Isabelou si očividně hned padli do oka, neboť celou dobu setrvával převážně v její blízkosti, a jak se zdálo, neměl v úmyslu se od ní v nejbližších hodinách vzdálit.
Na cestu se vyrazilo, jakmile se dámy naskládaly do vozu, byly pohodlně usazené a na koně se vyhoupli i pánové. Cesta byla krátká, však to měli jen dvě tři míle za vesnicí. Přesto si slečna Hurstová stěžovala, že je celá polámaná a že ji vše bolí. Jakkoli se paní Haywardové slečnino chování protivilo, musela s ní teď být zajedno. Zastavili dole pod kopcem s tím, že na vrch dojdou po svých – koneckonců je to jen pár metrů a nějaký ten kopeček nikomu neuškodí, naopak pro ně potom bude mít krásná vyhlídka větší cenu.
Došli až nahoru; prvně našli nejvhodnější místo k odpočinku a posílili se po tak vyčerpávající štrapáci. Dlouho však sedět nevydrželi a jali se obcházet místo křížem krážem, obdivovat tu celkovou nádheru a donekonečna vychvalovat počasí. Tak nějak se to stalo, že se rozdělili do několika skupinek a každá se ubírala svým vlastním směrem. Slečna Hurstová v doprovodu staršího pana Haywarda zamířili kamsi mezi husté stromoví, zatímco Samuel byl zlomyslnou hříčkou náhod ponechán svému osudu v přítomnosti matky. Jen si pro něco někam odskočil, hnedka se vrátil, a nikde nikdo. Prosil slečnu s Edgarem, aby na něho počkali, že bude zpět než se nadějí, když však přiběhl, po těch dvou jakoby se slehla zem.
Zbytek – pan Padrick s Isabelou a Jane – se zas vydali na obhlídku okolí. Díky tomu mohla Jane poznat jejich nového souseda a kazatele dostatečně zblízka. Seznala jej příjemným společníkem se zdravým sebevědomím, jaké při svém vzezření mohl dovolit. Měl sice líbivou tvář, celkově byl pohledný mladý muž s pronikavým pohledem, žádným kdovíjakým krasavcem však nebyl. Alespoň Jane jej neshledávala nijak výrazným. Zato o Isabele, soudě z jejího bezelstného zájmu o dotyčného, se dalo konstatovat, že jej všeobecně obdivuje, přestože se znají slabé tři hodinky.
„Musím uznat, že Suffolk je kraj nadmíru půvabný. Vyrůstal jsem v Berkshiru a jakkoli jsem byl přesvědčen, že právě tam se nachází krajina v celé Anglii nejmalebnější, jsem nyní nucen doznat, jak moc jsem se mýlil. Jen pohleďte, jak ladně se svíjí támhle ty kopce a jak rozkošně je támhle ten potůček zkroucený – nikdy jsem neviděl nic, co by se tomuto jen vzdáleně rovnalo.“
„Vskutku,“ souhlasila neprodleně Isabela, „o tomto kraji se vypráví až za jeho hranicemi. Je znám pro svůj půvab a malebnost, jak jste jej sám vylíčil.“
„Nemyslím, že by skutečně v celé Anglii nebylo obdobně krásné končiny,“ zasáhla do řeči Jane a obohatila rozhovor svým umírněnějším hlediskem, „nicméně nemohu vám ve vašem nadšení odporovat: tuto krajinu jsem si oblíbila již v útlém věku a srdečně se těším, že i vy jste v ní našel zalíbení.“
„Ovšem, nelze než si Suffolk zamilovat.“
„Prozraďte nám, pane Padricku, co vlastně vedlo vaše kroky právě do Greenvillige? – Nevím, ale já bych nejspíš – kdybych si mohla vybrat zrovna tak jako vy – zamířila spíš do větších a známějších míst: Londýn především,“ převedla Isabela téma na jí bližší, jemuž by porozuměla snáz než sestřiným těžko pochopitelným závěrům. Jak čekala od Jane se jí dostalo pouhého umírňujícího pohledu, zato pan Padrick se do osvětlování svých záměrů vrhl s vervou.
„Naprosto vám rozumím, slečno Haywardová – vaše tužby jsou zřejmé, byť ty mé jsou mnohem prozaičtějšího původu – troufám si říct – nežli by ty vaše kdy mohly být. Jen nerad vás okrádám o vaše iluze, že muž, který je vysvěcen si sám vybírá místo ke konání svého celoživotního poslání a tím spíš, že jen a pouze na jeho rozhodnutí závisí, bude-li kázat na onom místě vskutku celý život. Nebuďte překvapena, ovšem skutečnost je taková, že ti, jimž kněz svá kázání věnuje, mají jeho osud ve svých rukou. Jako příklad mi poslouží jeden můj známý z Berkshiru: muž mnoha kladů a nejřádnější farář, jakého jsem kdy poznal. Nevím, zavinila-li to právě ona příkladnost a oddanost, avšak po pouhých čtyřech letech byl zdejší situací donucen opustit Newbury (tak se jmenuje to městečko, kde tento duchovní působil a kde se narodila má maličkost). Snad se tamnímu posluchačstvu znelíbil duch, v němž se celá kázání nesla – takzvaný stereotyp – pevná struktura projevu, přesně stanovená slovo od slova, jíž užíval neměně každý týden po celé ty roky, které v Newbury strávil. Jen čas od času protkal svá hlásání nějakým tím novátorstvím – povětšinou jím byl toho času nejaktuálnější problém ve vesnici či městě, jak se co nachomýtlo. Dle mého největší chyba jaké se dopustil, byla právě jeho příchylnost, konvenčnost a konzervativnost – mýlka, jaké se já hodlám jednou provždy vyvarovat. Nikdy ode mne neuslyšíte jedno a totéž kázání podvakrát – to při Pánu nade mnou přísahám.“
Během páně Padrickova zaplanutí si Jane všimla, jak horlivě se jal před Isabelou, která ve chvíli jejich společníkovi nadšeně naslouchala, hájit a krášlit svá vlastní kázání. S jakou dychtivostí na Isabelinu otázku odpovídal, ačkoli se od jejího původního znění poněkud vzdálil. Jane takové jednání nepatrně pobavilo, přece však připustila, že v samé podstatě věci má pan Padrick pravdu pravdoucí.
„Podívejte, támhle jdou Edgar se slečnou Beatrix,“ vyhrkla v tu ránu Isabela a upozornila na dvojici, která se před nimi znenadání vynořila z lesíka. „Honem, pojďme za nimi, než nám zase utečou.“
Když mladou dvojici doběhli, zjistili, že Edgar se slečnou Hurstovou byli na cestě zpět k lavičkám, kde na ně již čekala paní Haywardová a chudák Sam, kterého tak nehezky obalamutili. Předtím se však chtěli ještě jednou a naposledy pokochat panorámatem, jaké asi v nejbližší době hned tak neuvidí. Dali se dohromady a celá početná skupinka se šla tedy znovu potěšit pohledem na údolí, kopce i pláně, pole i louky, lesy i říčku, a když se té nádhery vynadívali dostatek, vrátili se nazpátek ke zbytku výletníků.
Jakmile Samuel zpozoroval vracející se hlouček v čele s bratrem a jeho milou společnicí, rozběhl se jim naproti a už z dálky začal s lamentacemi a lál je, jak si to jen představují nechat ho napospas matce, již musil po celou tu dobu zabavovat, jak nejlépe uměl, a přestože se snažil sebevíc, nedala mu pokoje a stále se jí něco nezamlouvalo; jak ji musel obletovat, až i jeho pohotovost, čilý humor a radostné rozpoložení jej opustily pod taktovkou rozmařilé matinky, že už myslil na nejhorší. Zároveň byl však rád, že již nadále nebude odsouzen jen on a všichni si užijí kapriců paní Haywardové. Ledvaže si tato dáma na všecko postěžovala a dala tak klid vrtošivé dušince, byla hotova nechat se umluvit a vydat se na zpáteční cestu. Však už sama dávno zaznamenala, že se nebe smráká a byla by pro ně poslala Sama, kdyby se zrovna nebyli objevili.
IV
Zpáteční cesta proběhla snad ještě rychleji a tišeji než cesta předchozí. Samuel hnal svého koně v předstihu před ostatními; jen výjimečně zpomaloval, to když se mu zželelo nad nebohým zvířetem, které hnal nelidským tempem, jakmile však zpozoroval blížícího se Edgara na svém bujném hřebci, neznal se ke koni pod sebou a burcoval jej k vyšší rychlosti, jen aby se nedostal do jeho těsnější blízkosti. Tak moc na chudáka Sama doléhala bratrova zrada. Devatenáctiletému mladíkovi v područí zklamání z první lásky, té co bývá zpravidla nejsilnější, nelze vytýkat míru jeho rozčilení, když mu přítel jemu nejbližší nastolí takovéto rozčarování. Jak moc tím chudák Sam trpěl – bez zkušeností s city daleko zásažnějšími než při pouhém flirtování s dívkami v sálech. Vědomí, že slečna Beatrix nevznesla prozatím žádnou navýsost osvícenou poznámku, mu jeho muka nijak neulehčovala, jak doufal. Věřil, že je jednoho dne překvapí a oslní svou prozíravostí tou měrou jako nyní svým příjemným vzhledem. S tímto přesvědčením se jeho něžné city vůči této dámě ještě prohlubovali a nedokázal si od nich odpomoci.
Když dorazili domů, seskočil s koně a pelášil nahoru po schodech a zavřel se ve svém pokoji. Tak se stranil bratrovi společnosti, jelikož se oprávněně strachoval, že by si z něho jako z mladšího bratra jen utahoval a tropil si žerty z jeho přecitlivělosti, sám si byl totiž Sam vědom své nepřiměřené, až přehnané reakce. Nyní když ho opustila náhlá afektovanost a rozrušení, když byl stranou přímých zásahů osudu a když mu sešel z očí obraz, který ho tolik podráždil, vytmavila se mu celá záležitost v docela jiném světle. Až teď si uvědomoval, že by se jeho potměšilé chování dalo nazvat bláznovstvím…Alespoň Jane tak vycítila soudě z jeho nezvykle zamlklé uzavřené nálady. Rozhodla se s tím něco udělat, nemohla vidět mladšího bratra takhle se trápit kvůli někomu takovému, jako byla slečna Hurstová.
Využila tedy hned první příležitosti, která se jí naskytla. Na druhý den někdy kolem poledne se vydala Jane na obchůzku po blízkém okolí, když narazila na Sama, vláčejícího se po cestě jako tělo bez duše. Připojila se k němu a po chvíli obezřetného mlčení z její strany spustila: „Ani nevíš, jaké mi děláš starosti, bratříčku – tolik tě mám ráda, a tolik mne zraňuje vidět tě se trápit. Myslíš, že neznám příčinu tvého žalu? Věř mi, Same můj nedražší, slečna Hurstová ti za takovou oběť nestojí, není hodna žádných projevů tvých sebelibějších citů k ní.“
„Ale ty ji neznáš tak jako já, Jane,“ protestoval s otevřeným procítěním.
„Jen si namlouváš, že ji znáš lépe nežli já – slečna Hurstová se nedá poznat hned tak někomu. Budu věřit tomu, že je to v jádru hodné děvče – co je to ale za dívku, která má potřebu ukazovat jen to špatné ze sebe a své povahy a nevyvíjí žádnou snahu o udržení si dobré reputace? – co je to za děvče, které bezcitně přehlíží chlapce, jenž jí dává zřetelně najevo své upřímné city a namísto něj dá přednos jinému, na první pohled méně počestnému, který s ní bude ve všem zajedno, jen aby si ji naklonil, a bude mu přinejmenším jedno, jaké názory to zastává? O tom vztah není – v opravdovém vztahu by měl jeden druhému naslouchat a rozvíjet vzájemné sympatie doplňováním nových obzorů a hledisek toho druhého s tím, že by neměli ani jeden být zcela zaslepeni láskou a dokázat rozpoznat správnost od falše a pošetilosti. Čehož, obávám se, nejsou ani Edgar, ani slečna Hurstová (natož pak dohromady) schopni. Budou se chtít zavděčit jeden druhému natolik, až z toho nakonec oba zhloupnou. K dobru jim nepřispějí ani jejich tolik si podobné povahy. Jsou jeden jako druhý: pošetilí a licoměrní.“
„Snad máš pravdu,“ hlesl jen sklesle a opět upadl v zasmušilé mlčení.
Jane ho tedy nadále nepopouzela a přijala jeho rozhodnutí kráčet dál mlčky. Seč se snažila sebevíc, nešlo jí na rozum, jak mohla mladíka s citlivým srdcem a prozíravým bystrozrakem okouzlit dívka tak samolibá a zhýčkaná, ošizená o rozumové nadání, taková pitvořivá bytost jako je jejich milá sousedka.
Bývala by takhle ještě nějakou tu chvíli dutala, kdyby jim v tu chvíli nepředjel přímo před nosem neznámý kočár. Oba dva sebou trhli, jak se lekli a rychle uskočili ze silnice, aby vůz mohl bez problémů projet. Jakživ v Thorndonu takový krásný kočár ani koutkem oka nezahlédli. Jestlipak si Jane také všimla zlaceného roubení a toho lesklého nátěru? Jaká škoda, že nezahlédli, kdo mohl v takovém honosném voze sedět! A kam měl asi zamířeno? Jane si pomyslela, že tudy nejspíš jenom kdosi projíždí, není přec úplně nesmyslné hádat, že třebas kočí špatně odbočil, zabloudil a teď jenom hledá správnou cestu – a kde jinde by se na směr měl zeptat než ve vesnici? Každopádně si Jane oddychla, když seznala, jak tajemný kočár vrtá Samuelovi hlavou a rád by s ní rozvíjel své úvahy na toto téma, ať už byl skutečný důvod jakkoli odlišný od jejich domněnek – byl-li vůbec kočár skutečný a nezdál-li se jim jen.
Když přišli z vycházky domů, čekalo je uvítání nadmíru nečekané: na pohovce u stolku seděla paní Hurstová s dceruškou po boku. Cokoli, jen takovéto uvítání, by Jane v tu chvíli bývala uvítala s větší radostí, už kvůli Samovi, který v tom momentě mrtvolně zbledl, až si myslela, že v tu ránu omdlí.
„Ale slečno Haywardová, to jsem ráda, že jsme vás ještě zastihli – už jsme se chystali k odchodu,“ vychrlila na Jane sotvaže vešla do dveří paní Hurstová; Jane po těchto slovech jen zamrzelo, že se venku nezdrželi o pár minut déle. „Víte, přišli jsme na Dover výhradně za tím účelem spravit vás s tou novinkou – kdybyste tak věděla, co víme my! No, však právě od toho jsme zde, že?“ ušklíbla se, „Tak poslyšte – vaší paní matince už jsem to také pověděla – zdalipak znáte tu starou dámu z Mortinghamu?“
„Ovšem, jistá lady Bainesová, každý v Thorndonu o ní slyšel, přestože ji samou nikdo neviděl. Myslím, že je mezi thorndonskými velmi oblíbená pro své finanční dary vesnici a chudým; jen díky ní má náš kraj sirotčinec, čímž si mnohé získala.“
Paní Hurstová se vítězoslavně vzpřímila na sofě, až pod ní nepatrně zavrzala.
„Jste velice správně informována. A slyšela jste také o výši její renty? Tři tisíce ročně – o takovém důchodu si já a vaše paní matinka můžeme nechat jen zdát. Ačkoli nepředpokládám, že by nám snění v této záležitosti nějak vypomohlo – Ba co víc! Víte, co se stalo? Sir Baines se odebral na pravdu boží. Už je to tak. Její (lady Bainesové) nebožtík manžel vlastnil skoro čtvrtinu Suffolku: a to znamená, že právoplatným vlastníkem se nyní, po jeho smrti, stává kdo? – hádáte správně, slečno Jane, nikdo jiný než naše slavná lady Bainesová…Ale proč vám to tady všecko vykládám? Jen považte, taková dáma v pokročilém věku – nebudu daleko od pravdy s tvrzením, že je jednou nohou v hrobě. Nebude to nejspíš dlouho trvat a bude chudáka sira Bainese – budiž mu země lehká – následovat.“
Jane se nestačila než podivovat nad lehkomyslností dámy v nejlepších letech, jejíž každé slovo jí zvonilo v uších ještě notnou chvíli po jejich vyřčení; uvádělo ji v úžas, s jakou indiferencí je pronášela a že ji ani nenapadne si slova rozvážit, než je vůbec vypustí z úst. Každá slabika, která paní Hurstové přešla po rtech, skýtala v sobě neochvějnou potřebu prokazovat jejich majitelce vlastní bezchybnost ve věci poměrové a nedovolovala jí na jediný okamžik zaváhat o pravdivosti jejích vlastních úsudků, předsudků i těch nejmalichernějších představ.
„V tom okamžiku přichází na scénu jistý pan Dafoy, synovec lady Bainesové a její nejbližší příbuzný. Je to syn sestry této dámy, prý žije v Salopu a vlastní zde jedno z nejokázalejších panství v celé západní Anglii. Lady Bainesová je hotova mu odkázat Bainesovu držbu, až i ona ulehne do bahna. Dovedete si jen představit bohatství tohoto muže, až bude vše dovršeno? A co je na tom všem to úplně nejlepší – v brzké budoucnosti by měl svou tetičku navštívit, aby se seznámil s panstvím a Suffolkem! Není prý ještě jisté, kdy by měl do našeho kraje zavítat – kdoví, třeba už je dávno v Mortinghamu a těší se jeho rozloze a přepychu. Ó, a abych neopomněla – proslýchá se, že je svobodný: jaká toť neuvěřitelná šance pro naše děvčata – popravdě si však pro takového pána nedovedu představit lepší choť nežli naši Beatrix: je tak střídmá, nenáročná, půvabná a rozumná, jaké vznešené mravy má, ta žádnému zámožnému pánovi ostudu neudělá.“
Jane zprvu blesklo hlavou, zdali by k vyprávění paní Hurstové nebylo možno připsat dnešní překvapení v podobě neznámého drahého kočáru – řešení se nyní nabízelo samo.
„Opravdu si myslíte, že pan Dafoy – tak jste myslím říkala, že se jmenuje – míří do Suffolku jen za tím účelem najít si zde co možná nejroztomilejší ženušku?“ podotkla po oboustranném odmlčení.
Všechny tři přítomné dámy se na Jane zle podívali, avšak pouze jedna jediná jí odpověděla: „Opravdu jste přesvědčená o opaku?“ vrhla na ni slečna Hurstová uštěpačný pohled.
V tom se do rozhovoru zapojil i Samuel, který dosud pochodoval od krbu k oknu, od okna ke krbu a moc z prohozených vět nevnímal. Nyní mu to však nedalo a musel se do toho vložit i on sám.
„Dovolil bych si zodpovědět vaši otázku za svou sestru, slečno Hurstová, nebude-li vám to příliš proti mysli. Nejsem si zcela jist, jak by vám odpověděla Jane, nicméně se musím zastat i druhé, opomíjené, strany: co by na to ten váš pan Dafoy asi řekl, kdyby jen tušil, co se tady na něj chystá? Zamyslete se nad tím, drahé dámy, prosím,“ (zahleděl se na slečnu Hurstovou) „Jistě usuzujete dle hlásané výše jeho šarže – troufám si tvrdit, neboť zde vskutku nevidím jiný důvod proč o tohoto pána tolik stát: neznáte jeho charakter, ani jedinkrát jste jej nezahlédly. On sám pak může mít stejně jisté vysvětlení svého nevázání se. Kdoví, není-li již dávno tajně zaslíben jiné. Tolik povyku pro nic.“
Jane by ráda bratra utišila v jeho rozbouření, nezmohla však více než jej pohledem upozornit a požádat, aby už kvůli sobě ustal v neuvážené mluvě, přesto marně – zmlkl sice, nechtěl však přítomným dámám dopřát pocit blažení z vítězství nad zaujatým mladíkem a směle pokračovaly v oslavování neznámého vojína.
„Tak vznešený pán by přecež netajnůstkařil s něčím takovým jako jsou zásnuby, no to by bylo donebevolající – ne ne, kdepak – je svobodný – říkala to paní Mooreová, když jsem byla dnes dopoledne v Thorndonu na poště. Náhodou jsem ji potkala a ta mi to pověděla,“ vyprávěla paní Hurstová nadšeně, jak vůbec k té novince přišla. „ ,Už to víte?´ povídá mi. ,A co že bych to měla vědět?´ já na to. ,Sir Baines z Mortinghamu je už na pravdě boží – já taky koukala, když mi to támhle v obchodě pověděli. A na Mortingham má teď přijet jistý pan – pan Dafoy – je to synovec staré paní – lady Bainesové. Prý má vše zdědit po nebohém strýci.´ ,I jděte!´ nemohla jsem uvěřit. ,Nedovedu si to vysvětlit jinak. Jen považte, jezdil by někdo vzdát čest mrtvému strýci přes celou Anglii? Na to jsou lidi moc pohodlný a vymysleli si poštu.´“
Načež je paní Hurstová ještě obeznámila s páně Dafoyovým původem a vším, co by se komu mohlo hodit k získání jeho náklonnosti (záměrně nebudu poukazovat na naivitu takového tvrzení; však i na paní Hurstovou jednou dopadne ruka boží).
„Tak Salop, říkáte?“ nadchla se okamžitě paní Haywardová, kterou přítelkyně nemusela dlouho ponoukat a samé jí došlo, jaká to skvělá příležitost se v jejím nuzném životě tak znenáhla objevila. „Však již dlouho je mým snem návštěva salopského hrabství. Ach ano, Salop – zamlada jsem znávala jednoho džentlmena ze Salopu: ucházel se o mne. Já bláhová si však umanula, že uteču s panem Haywardem, nebude-li nám souzen společně prožitý život bok po boku – tak se také stalo…Kde já mohla být, nebýt pana Haywarda a té mé paličatosti a unáhlenosti? Nedovedete si představit, drahá přítelkyně, jaký vznešený pán to byl – nyní je jistě slavný politik a schází se v úzkém kruhu s královskou rodinou, zatímco mne nezbyly než oči pro pláč.“
„Zato máte obětavého muže, jenž by pro vás byl učinil první poslední, a čtyři milující děti,“ namítla Jane, v níž se zmítala zloba nad matčinou bezohledností a lítost nad ubohým mužem, který této ženě daroval více než své srdce, avšak bez dlouhotrvajících důsledků, neboť když zpoznal manželčinu marnivost, byl každičký záchvěv citu tatam.
POKRAČOVÁNÍ JEŠTĚ NENÍ -- POUZE TO ZKOUŠÍM, JESTLI BY TO VŮBEC MĚLO CENU..TAK DÍKY ZA NÁZORY:-)
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 46 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
