|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303446 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Moje nostalgie ::
Už dlouho mě trápila jedna věc, o které jsem se rozhodoval, zda o ní napsat, nebo ne. 10.6. jedna negativní událost odstartovala tuto lavinu.
Je to spontánní dílko, ve kterém jsem se z toho chtěl vypsat a čtenářům SE přiblížit, proč zrovna píšu svoje knihy... Protože v tomhle to všechno najdete.
Těším se na vaše názory :)
PS: Kdo chce rýpat, ať si rovnou lehne pod raketu. Jeho žití nemá smysl. |
| |
|
|
Na úvod bych chtěl vysvětlit jednu věc. Magicy, jejichž název zmiňuju všude v textu, je karetní hra, známá také jako Magic: The gathering – M:tg.
Asi bych měl začít s tím, co mě donutilo sepsat toto vylití mysli... Nešlo o nic jiného než o to, že jsem se jako karetní hráč s M:tg rozhodl skoncovat. Prodal jsem svojí sbírku, kterou jsem měl několik let, včetně hracího balíčku, který jsem měl neměněný po několik let i sběratelských alb, kde se nacházely různé klenoty, které byly dnes už těžko sehnatelné. Prodal jsem to všechno za pakatel, ale byl jsem spokojený. Spokojený, že už se s nimi nesetkám.
Magicy mě životem provázely už od čtvrté třídy základní školy, kdy mě s nimi seznámil Aleš - jeden z dobrých přátel, které jsem tehdy měl – a jak moji pravidelní čtenáři ví, byl to člen Společenstva. Člen party, o které můžu prohlásit, že patřila k tomu nejlepšímu, s čím jsem se na tomhle světě setkal.
Tehdy doznívala doba Pokémonů – první ze dvou částí, za kterých bylo Společenstvo kompletní a fungovalo, jak mělo. Na magicy jsem koukal jako na něco úplně nového: Karty pokémon jsem hrál také a i závodně, tak mě okamžitě muselo zaujmout i toto!
Netrvalo dlouho a pravidla jsem měl v malíčku.
Naším tehdejším hráčským doupětem byla herna na Lužinách v Praze, jen několik set metrů od našich bydlišť. Vedl jí chlapík okolo padesátky, Pavel, který poprvé pozval učitele Magicu, aby místní mládeži ukázali, jak se také dá trávit volný čas. Jeho záměr se vyvedl a brzo už magicy umělo hrát celé Společenstvo.
Dobu zasvěcenou hraní v Pavlově doupěti jsem pokládal ještě jako slabý odvar toho, co mělo přijít – nejlepší hráčské období a zároveň i období, kdy byla celá parta pohromadě a které mě po letech tlačí do psaní knih S.E.
Do půl roka jsme se dostatečně v herně „zaštamgastili“ a Pavla brali skoro jako našeho tátu, když nás nechával hrát na konzolích, které byly v herně umístěny, zdarma. Tykali jsme si a Pavel se znal i s našimi rodiči.
Pavel také hrál magicy, a měl dva balíčky. Když ho někdo vyzval, před výzvou neuhnul a hráče rozdrtil napadrť. Pokud si ho snad vyzyvatel dovolil porazit, zpravidla padl na kolena před Pavlovým druhým balíčkem, který oponenta znemožnil už úplně. V historii herny ho snad porazil jen jednou jedinkrát JEDEN člověk.
Pohoda ale neměla vydržet dlouho, nájem byl v obchodním centru vysoký a bylo jasné, že Pavlova herna spěje ke svému konci.
Když hráčské doupě zanikalo a vypadalo to, že už našim karbanickým časům odzvonilo, našli jsme jinou hernu: Exil. Také nebyla vzdálená, snad jen o kilometr nebo dva víc, ale což o to, byl to přece magicový klub!
Poprvé jsem tam přišel ještě s rodiči, „jen tak mimochodem“. V obchodě si mě okamžitě všimli místní harcovníci, svalení na stolech po dlouhém turnaji a na jedenáctiletého holomka vrhali zaujaté pohledy, co tu tak pozdě večer chce.
Obsluha, kterou tvořil dvacetiletý mladík ostříhaný podle hrnce, se mě okamžitě ujmula. Moje přání bylo jediné, a to karta, o které tehdy každý hráč v pro zbytek města zapadlé Pavlově herně jen snil.
Sice jí neměli, ale to vůbec nevadilo! Když jsem přišel na Lužiny a rozhlásil novinu o herně mezi členy Společenstva, hned jsem je zaujal a někteří z nich tam i začali chodit.
Když jsem srovnal tehdy bující Exil se skomírající Pavlovou hernou, rozdíl nemohl být větší. Rodiče mi sice říkali, ať Exil před Pavlem nikdy nezmiňuju, ale já nevěděl proč a před panem provozním se o „supr herně na Hůrce“ bavil dál...
Po delší době byla Pavlova herna kvůli vysokému nájemnému navždy uzavřená a tak naše parta utržila první šrám. Pamatuju si, jak jsem si s Pavlem naposledy potřásl rukou, loučil se a děkoval za skvělé zážitky. Na vánoce jsme mu dokonce poslali pohled, kde se podepsal každý člen Společenstva. Když obchod ještě fungoval, měl ho tam vždycky vystavený.
Tehdy se vazby v partě začaly trhat. Jako první se od naší karetní party, od „Společenstva“, odtrhl vtipálek Tomáš, také známý z mojí knížky. Vydržel to s námi jen nedlouho po zavíračce Pavlovy herny a do Exilu za námi už nepřišel.
Do Exilu jsem poprvé „naostro“ zavítal s tátou, který mi dokoupil karty, které jsem do svého balíčku potřeboval – pamatuju si, jak jsem šel na turnaj, kde už byli ostří hoši a můj umaštěný paklík karet by proti nim neměl velkou šanci. Tehdy jsem s pomocí otčíma dal dohromady něco, s čím bych se nebál vyrazit ani na tehdejší šampionát. Mladík z obsluhy nám dokonce dal plastové obaly na balíček zdarma!
Mezi tehdejší nezapomenutelné momenty pro mě patřilo, když na mě tatík v jízdě autem vytasil čtyři kousky tehdy nesehnatelné karty.
Ten stejný balíček, lety vylepšovaný, ale dnes už poražený na celé čáře, jsem před několika dny prodal. Už toho nechám a nebudu předbíhat, slibuju!
A pak přišel velkofilm Pán prstenů a s ním i stejnojmenná karetní hra. I když jsem si říkal, zůstanu u magicu, mánie mě po shlédnutí prvního dílu „Společenstvo prstenu“ okamžitě strhla a já neměl na výběr, než se připojit ke zbytku Společenstva v karbaničení LOTRa. Magicy jsem hrál dál, ale spíš jen relaxačně, než jako něco vážnějšího.
Každý člen party hrál kompletně jiný balíček a tak to mělo být. Když se přede mnou někdo zmínil o nějakém hraném archetypu, vždycky jsem si vybavil člena Společenstva a to, co hrál.
Další milník, který si teď vybavuju, byl první vymodlený turnaj tehdy se teprve rozšiřujícího Pána prstenů: Obsluha nám při každém pokusu o uspořádání nějakého pořádného klání vyčítala, že nemáme osm hráčů, nejmenší možný počet, a tak že nic nebude. Asi se na nové kartičky podle Tolkiena dívali skrz prsty.
A najednou jsme tu měli ne osm, ale rovnou devět lidí: pět členů Společenstva a jejich čtyři kamarádi! Jako hráč jsem sice dostal nakládačku, ale byl to první turnaj Pána prstenů se skvělou partou – a na takové se nezapomíná.
To byla druhá polovina nejlepších časů se Společenstvem, na kterou si pamatuju.
S každým členem party jsem měl unikátní zážitky: S Alešem jsme chodili vždycky v osm hodin ráno o víkendu (!) na pravidelné turnaje, a byl to Aleš, který měl jeden z neporazitelných ( a také finančně nejnáročnějších ) balíčků. Jakub měl zase levný, ale dopodrobna promyšlený paklík, který vás porážel vždy nějakou úlisnou metodou a vzteky jste přitom mlátili do stolu. S ním jsem vždycky chodil do supermarketu poblíž a kupoval čokoládu Toblerone ( skrytá reklama )
Bratři Jirka a Pepa měli pochopitelně styl hraní protichůdný, jak jen to šlo: Dospělák Pepa hrál jako profesionál, Jirka zase nezapomněl při každé hře žertovat a mít poznámky.
A já... Si to užíval. Sluníčko, léto, skvělí kamarádi, napínavé turnaje a do toho parťák táta, který nás rozvážel po nejrůznějších mistrovstvích a šampionátech.
Doba, za kterou stálo žít, za kterou bych dnešek vyměnil kdykoli, jen by stačilo říct. A country neposlouchám 
Prostě: Všechno bylo tip top a nejhorší probém pro mě byla možná občas lehce vysoká cena některých kartiček. Dneska se už nedá překonat můj tehdejší tradiční sobotní program: Ráno se vzbudit okolo půl osmé, skočit o tři bloky nahoru za Alešem, doplazit se na zastávku autobusu opodál a prodiskutovávat přitom nejnovější karetní kombinace.
S Alešem jsem také zažil jednu srandovní příhodu, kterou bych radši neměl zmiňovat, uvidíte proč.
Pro LOTRa existovala jakási doplňková balení, ve kterých se nacházely nové kartičky do sbírky i do balíčku. Jelikož pro nás, puberťáky, byly tuze drahé a peněz moc nebylo... Je to nehezké a Mirkovi Dušínovi bysme radost neudělali: Já, Aleš a jeden náš kamarád jsme každý po jednom ukradli a pak okamžitě utekli na záchodek.
Když jsem se vynořil se svým „úlovkem“ do sbírky, po chvíli z kabinky vystoupil Aleš a bylo jasné, že byl vystresovaný. Cituji:
„Hele... Jsem byl v kabince, a najednou slyším: Co máš?! Tak se bojim, jestli to neni obsluha, a řeknu, že Rapid fire ( jméno karty ). Tak se bojim, kdo teď vyleze.“
Ze záchodku vylezil třetí parťák a Alešovi se okamžitě začal smát. Aleš jen zakroutil hlavou a řekl památnou větu, na kterou nezapomenu.
„To byla dobrá LAN PARTY.“
Lan Party. Jasně. Propojení po síti se proměnilo na propojení třech zlodějů ve třech kabinkách.
Aleš byl výborný vtipálek a s ním byl moje bytí v Exilu nikdy nebylo takové, jako bylo.
Dneska už si s Alešem skoro vůbec nepíšu, teda... Můj poslední dotaz byl po dlouhé době před měsícem a to jak že se to zapojuje nový harddisk...
Řekl jsem že nebudu předbíhat, safra!
Ideální doba, jak jsem řekl.
A vtom - něco se zlomilo a šlo to z kopce.
Kluk v sedmé třídě začal dospívat do puberťáka, které ne nadarmo označuju za smutné, nepěkné a absolutně svinské období.
O kartičky se zajímal o něco míň, o holky trochu víc, ve třídě mu dávalo zabrat učení i spolužáci, kteří když bůh rozdával pomyslná „kolečka“ si pro ně šli dvakrát a tak to šlo dál.
Přirozený vývoj, řekl jsem si. Kartičky, co to je, je čas na reál.
Tehdy se to zlomilo. Nezapomenu na to, jak jsem šel jednou z posledních cest z Exilu s Alešem k němu domů, když řekl tu větu: „No, LOTR mě už stejně moc nebaví.“
Šok.
Proč? Leze to do peněz? To snad ne.
Nevím, co byl tenkrát ten důvod, proč Aleš stagnoval a přestával hrát. A pak to přišlo – Aleš začal rozprodávat balíček, ten, co vyhrával!!
Bylo mi příšerně. Ptal jsem se ho milionkrát, co se stalo, ksakru?! Ale jeho to už nebavilo, nemohl jsem nic dělat. Všechno se mění, nic není stejné.
A tak Aleš prodal svůj Lotrovský balíček Pepovi. Alešova cesta ve Společenstvu po dlouhé době dospěla ke svému konci.
Byl jsem otřesený, ale čekal jsem to. Když jsem se odvrátil od kartiček do reálného života, tušil jsem, že to ostatní udělají také.
V Exilu se střídal personál. Naši dva oblíbení zaměstnanci tam už nebyli a na jejich místo nastoupil tichý a odměřený prodavač, se kterým sice také byla legrace... Ale znáte to, nebylo to ono.
S Jakubem, dalším členem party, jsem hrál až do konce dalšího školního roku. Vydržel to se mnou několik měsíců po vydání „Návratu krále“, v době, kdy už s námi Aleš nehrál. Kuba měl pořád stejný balíček a že byl sakra dobrý.
V ten moment vydavatel hry zakázal jednu z podstatných karet v Jakubově sestavě. Musel by si postavit nový, aby mohl hrát dál.
Neudělal to. Měl plány s novou edicí, která měla přinést nové kartičky, ale nikdy je nedotáhl do konce. Možná to bylo proto, že po Návratu krále u Pána prstenů nikoho už nedrželo nic nového a hráčů tedy bylo poskrovnu. Naposledy jsme se zastavili pro Toblerone a Společenstvo opustil další člen.
Bratři Jirka a Pepa odcestovali do Brazílie na dva roky a bylo po všem.
A tehdy jsem Exil nechal být i já a vrhl se naplno do spleti života.
Po roce, možná po roce a půl, mi ale něco chybělo.
Nevěděl jsem co to bylo. Řešit otázky na příjímačky na střední, nene, v tom to nebylo, na střední jsem se dostal skrz pěkný průměr. Holky... Ne, asi ne, po pár nevydařených pokusech jsem spíš čekal, jak to přijde... Co bylo to, co mi scházelo?
V osmé třídě základní školy jsem se dal dohromady s Michalem, sedmým členem Společenstva a posledním, které jsem do té party přijmul. Hrál nějaké kartičky, které mi byly povědomé – magicy! Skočil jsem po novém magicářovi stejně rychle jako on po starém a stali jsme se velkými parťáky, skoro jako Vinnetou a Old Shatterhand!
Chtěl jsem se vrátit! Chybělo mi přesně tohle!
Nejdřív jsme chodili do nové herny, která byla spíš neudržovaný pajzl, ale potom přišla myšlenka na Exil.
A jak to vypadá v Exilu? V místě, kam jsem vždycky chodil?
Když jsme se tam s Michalem vypravili, bylo zavřeno. To bylo ale divné – vždyť v tuto dobu tam bylo vždycky otevřeno...
Dívali jsme se skrz zamřížované sklo dovnitř, jako vězňové. Všechno vypadalo v pořádku, jak je tedy možné, že Exil nefungoval?
O týden později zamřížovaný Exil zdobila další cedule: Na prodej.
Začal jsem kontaktovat svoje bývalé kamarády ze Společenstva a dostal je do hry.
Mezi absolutní top tehdejších pokusů o Magic byla naše účast ( byť jako pozorovatelů ) na světovém šampionátu v Praze. Tehdy jsem tam byl s Michalem a s Alešem. Aleš losoval brutální vtipy, Michal přizvukoval... A já se bavil.
Jako za starých časů.
Moje pokusy o znovuobnovení Společenstva ale vyšly vniveč.
Aleš to vzdal po třech měsících, že prý „radši bude venku s kámošema a kámoškama“. Jakub odpadl po měsících devíti, prostě ho to nebavilo a finance dané do karet dal do kouření a „kalení“. Karty jsem jim dokonce obstarával, tak moc jsem chtěl, aby se časy Exilu vrátily. Jirku a Pepu jsem už vůbec nezkoušel, bylo mi zvláštně nostalgicky, když mi Jirka řekl, že „Pepa dohrával poslední turnaje Pána prstenů vůbec...“
Bylo jasné, že doby Exilu už se nikdy nevrátí.
Zůstal se mnou nakonec jen Michal, který mě snad celou dobu pochopil, to co jsem říkal o Exilu a Společenstvu, i když Exil sám nikdy nenavštívil. Dodneška sedáváme u cukrárny, která po Exilu zbyla a vzpomínáme na staré časy.
Chodil se mnou pokaždé hrát, byl u toho, když jsem se stal oficiálním magicovým rozhočím, jedním z mála.
Mohlo to tak být, že bychom hráli jen my dva, jako oddaní spoluhráči. Karty si kupoval sám, sám mi ohledně karet psal...
Ale do jediné slušnější herny v Praze, kde jsme nakonec skončili, se stahovala různá individua. Psal jsem články o mých zkušenostech s magicem jen tak pro radost a pro zasmání, ale tamější štamgasti si mě za ně začali brutálně dobírat a skoro i šikanovat. Proč, to mi dodnes nedošlo.
Nešlo to tak dál. Na krámě je nehodlali vyhazovat, jen jim domluvili a to bylo vše. Nakonec jsem si s hlavním agresorem promluvil sám a vysvětlil mu situaci. Pochopil to rychle, možná to bylo všechno, o co šlo, jen dát štamgastům najevo, že jim jsem přece nic neudělal.
Magicová nálada začala stagnovat i u mě. Nebylo s kým hrát, místa, kde hrát, také nestála za moc... Nebylo to už takové, jako kdysi. Poslední hřebíček do rakve bylo, když si Michal našel přítelkyni a na moje typické výzvy reagoval: „Nebudu sedět v místnosti s Nerdama.“ (Podle wikipedie: Nerd is a term often bearing a derogatory connotation or stereotype, that refers to a person who passionately pursues intellectual activities, esoteric knowledge, or other obscure interests that are age inappropriate rather than engaging in more social or popular activities. Therefore, a nerd is often excluded from physical activity and considered a loner by peers )
A tak jsem skončil. Před několika dny jsem prodal svůj hrací balíček a desky jednomu kamarádovi, se kterým jsem hrál, sice za pakatel, ale víc jsem snad ani chtít nemohl.
Když jsem jel metrem na místo srazu s obchodníkem, vzpomínal jsem na časy, které jsem strávil s karetními hrami – a i s magicy.
Bylo mi toho všeho líto, ale táhnout dál to už nemělo cenu. Exil byl místo, kde jsem nechal své srdce a tak ho už nic nemohlo nahradit.
Na konec článku nevím, co bych řekl. Bylo to spontánní, chtěl jsem se z toho vypsat... Text nemá poučovat, nemá být žádným blábolivým výlevem, jenom takovou nostalgickou vzpomínkou.
Těším se u dalšího počtení, mějte se krásně.
-K
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
