» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."

Caesar

počet přístupů: 2140808

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303446 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Rvačka v hotelu Kalypso ::

kulkul	publikováno: 13.06.2008, 6:31

Lido 23 - svátek literatury, celá kapitola o mně. Dostal jsem přes hubu, ale Dalibor to podal (jak jinak) velkoryse, skoro jako kdybych vyhrál. Čtenáře zdraví v úctě J.Mušle


	Dva muži s rozvahou ale rychle, neboť je třeba jednat, přistupují k druhým dvěma podivně bojujícím. Ten menší v oranžovém tričku zasypává evidentně silnějšího ranami svých pěstiček, silák se zatím spokojuje s krátkými, ostrými výpady, jimiž chce protivníka spíše varovat než mu doopravdy ublížit. Počínání silného nelze nazvat přímo rytířským, ale nechybí mu nadhled, ztotožnění se s ním však brání bezohledná radost z násilí čitelná v chladných očích siláka. Dalibor Lido dobře zná tento typ citových deprivantů s mimořádnými fyzickými dispozicemi, charakterově však vyprahlých, neschoných zakotvit v řádném životě. Nalézáme je všude tam, kde se děje anebo chystá něco špatného, jinak se nudí a dřímají, zaprodanci zla, chroničtí recidivisté, pachatelé trestných činů. Dalibor Lido a Jiří Mušle si vyměňují posty, benjamínek se pokusí zneškodnit střízlíka, zatímco Dalibor změří síly s pořízkem. Dalibor Lido zhluboka vdechne a pohyby paží se v rychlosti rozcvičuje před nastávajícím zápasem. Nejde jen o to nenadálým útokem skolit výtržníka k zemi a pokračovat v tom tak dlouho, dokud tento má sílu a chuť se zvednout, je třeba brát ohled na reputaci hotelu, volit takový způsob boje, aby jeho průběh byl hladký a co nejkratší. Dalibor vnímá nešťastné gesto objevivšího se ředitele podniku, jemu je totiž každá potyčka nepříjemná. A pak se stane něco neobvyklého... Ten "menší" výtržník si patrně uvědomil, že situace nazrává k dalšímu zápisu v jeho i tak dost zaplněném trestním rejstříku, hbitě proklouzne Jiřímu Mušle pod rukama a utíká. Silák to kvituje úšklebkem v buldočí tváři a vyzývavě se staví proti Daliboru. Jemu na nějakém roce nápravného zařízení nesejde. Ať jsem bit, jen když se peru. Škoda však, že Dalibor v té chvíli nevidí do tváře Jiřímu Mušle. Vyčetl by v ní mohutný vnitřní boj muže, jenž býval vždy "tím druhým", jenž však náhle pochopil, že osud třímá ve vlastních rukou. Viděl by možná i zbytky studu za to, jak snadno si nechal svoji kořist uniknout, rozhodně ale také nové odhodlání podstoupit skutečný duel se silnějším soupeřem, překonat ho - a hlavně sám sebe. Paže Jiřího Mušle, v nichž jako nejjemnější elektronika hrají nitky nervů, se nalévají krví, jeho většinou laxně shrbená šíje se bojovně vypne, diletantský úsměv mluvky vystřídá soustředěný přezíravý výraz nočního ochránce pořádku z Las Vegas. Škoda, že Dalibor nevidí Jiřímu Mušle do tváře, v níž se odehrává drama zrození muže. Jiří Mušle se mihne kolem Dalibora a vrhá se na nepřítele, vzápětí je sražen k zemi tvrdým pravým hákem na bradu. Jiří je okamžitě na nohou a - znovu na zemi. Druhý hák dopadl patrně na stejné místo. Však Jiří již krvácí. Dalibor bezděčně sykne, neboť rány původně patřily jemu, i když on by si počínal opatrněji a zajisté by se účinněji kryl. Jirka se však znovu pustil do bitky, tentokrát s větší rozvahou. Správně odhadl nebezpečí rozmáchlých pěstí muže s buldočím obličejem a rozhodl se pro boj zblízka. Popadl soka pod krkem za sežmoulanou košili a přitáhl ho k sobě, takže jeho nebezpečné pěsti máchly do prázdna. Hromotluk ale není žádný zelenáč a protiúder na sebe nenechal dlouho čekat. Silou Bivoje je Jiří Mušle vyzdvižen do výše, ztrácí pevnou půdu pod nohama, ale nikoli duchapřítomnost a dřív než s ním silnější udeří o zem, uchopí ho Jiří za vlasy a trhá jimi ze strany na stranu. Co se zpočátku podobalo hře znuděné kočky s bezmocnou myší, z toho se stává opravdová pranice plná smýkání a ran, hekání a hledání rovnováhy. Od chvíle, kdy se fyzicky slabšímu zato mrštnějšímu Jiřímu podařilo vnutit soupeři vlastní způsob boje a eliminovat jeho prudké údery, je výsledek zápasu těžké odhadnout. Navíc má obratnější Jiří zřejmě větší výdrž, i když oba toho mají dost, pořízek přecejenom namáhavěji lape po dechu s očima vystupujícíma z důlků. "Už je toho, myslím, akorát dost, a vy, pane, ruce vzhůru," namíří Dalibor na Samsona z hráčské herny hlaveň revolveru, který bleskem vytáhl ze závěsného plátěnného pouzdra na boku. Muž s buldočí tváří pustí Jiřího Mušle a pomalu, neochotně zdvihá ruce nad hlavu, přesněji řečeno do výše ramen, když náhle hmátne pravačkou k pasu, druhou rukou se současně sápe na Dalibora. Zákon psychologie boje hovoří v tomto případě poměrně jasně: nevystřelíš-li ty, vystřelí on. Při jakékoliv singularitě se v tomto případě nečeká. Po neuposlechnutí výzvy "ruce vzhůru" se po celém světě již střílí. Třeskne výstřel, bohudíky jediný. Na podlahu padá starší typ revolveru ráže 0.75, muž zavyje a chytne se za roztříštěné zápěstí pravé ruky. Dalibor Lido mířil přesně. "To mi draze zaplatíš," drtí zraněný kletby mezi zuby. "Tak dost!" zahřmí Dalibor, "vaše chování se mi nějak přestává líbit a doporučoval bych prozatím vykání, nemyslíte?!" "Podám na vás žalobu pro neoprávněné ohrožování a... a..." "Neohrožuji já vás, ale vy ohrožujete pokojné občany při obědě," zní usvědčující odpověď Dalibora. "Ano, ano," ozývají se ze sálu souhlasné výkřiky. "Kdyby nebylo těchto dvou pánů, obrali by nás o všechno," křičí jeden, "vidíte přece, že měl pistoli." "Postavili by nás ke zdi," přidává se druhý. "Zavolejte policii," volá kterási žena. "A jeden, čiperka, zdrhnul." "Tenhle rozhodně patří za mříže." "Kouká mu to z očí. Postřílel by nás jako vrabce." "Je to terorista!" volá žena. "Ještě že existují slušní lidé, kteří nejsou zcela bezmocní a dovedou se zastat druhých." V jídelně zkrátka propuká chaos, hosté se vracejí k stydnoucím jídlům a ulevují si z nashromážděného strachu nauváženými a někdy i trapnými výkřiky. Dav. Dav je beztvará masa lidí, jejichž rozum je momentálně potlačen na úroveň hlodavce. Co by nejhorší z lidí nedokázal o samotě, dokáže prostý úředníček v rozvášněném davu. Hrubost, omezenost a zarputilá nízkost anonymních tupců (já ne, to oni) Dalibora Lida odjakživa odpuzuje a děsí. Reakce servírky Sáry je mnohem objektivnější. "Vydržte, prosím, hned zavolám policii." Krátce děkovně stiskne Daliboru paži v předloktí. "To je zbytečné," soudí Dalibor. "Proč?" nechápe Sára. "Proč?" ozve se také Jiří Mušle. "Copak nevidíte, že tento muž uprchl z protialkoholní léčebny? Všimněte si jeho široce rozšířených zornic, skelného pohledu a nutkavého škubání víčkem. Zdlouhavé vyšetřování policií mu rozhodně nepomůže, potřebuje léčit. Volejte protialkoholní léčebnu v Bohnicích!" "Ne!" zaúpí náhle postižený, "nechci zpátky do Bohnic. To mě radši zastřelte." "Uklidněte se, člověče, a buďte chlap. Když budete opravdu chtít, dokážete to." "Nedokážu." "Dokážete. Svaly máte jako Herkules, nebudete se snad bát sám sebe!" "A co je tohle?" zamává alkoholik postřelenou rukou. Do očí se mu derou slzy. "Nechtěl jsem vás zranit, jen zneškodnit," omlouvá se Dalibor, "dvě rvačky a jedna přestřelka vám byly málo, nemohl jsem jednat jinak." "Cože?" nevěří pacient, "vůbec nic si nepamatuji." "Mému příteli jste málem urazil bradu," připomene Dalibor. "Ach... promiňte... a kde je Šimon?" "Váš kolega práskl do bot. Vidíte, přecejen si na něco vzpomínáte, dostanete se z toho." "Lékař to bude každou chvíli," hlásí Sára. "Chtěl jsem... chtěl jsem do Německa. Mají tam nové metody. Všechno prý zvládnou operací čelního laloku, žádný antabus, žádná skupina, za čtrnáct dnů jste venku... Chtějí za to 1000 marek. Nějaké peníze jsem měl, ale nestačilo to. Pak se na mě přilepil ten... darebák..." "Máte podezření, že je náhončím herny?" "To si pište," odplivne si nemocný s nechutí a Sára přikývne, "toho tak dostat do ruky." "Zasloužil by pořádný výprask, ale nevěřte samospasitelnosti německých nemocnic. Jsou také známy případy, kdy úspěšně operovaný pacient zdánlivě bezdůvodně spáchá sebevraždu. Pochopte, že jste to vy, vaše vůle, která jediná vás může uzdravit. Terapeutická skupina vás každopádně nemine. Ukažte tu ruku." "Au!" vykřikne zraněný a zatímco mu Dalibor rovná kůstky kolem průstřelu, stýská si, "vlastně to nic není, ale strašný nápor na hlavu. Nic, vůbec nic nemůžete dělat, jenom prostě nechlastáte. Strašná izolace." "Navštívím vás," slíbí Dalibor. "Já taky," slíbí Jiří Mušle, "a vás vezmeme s sebou, co vy na to, servírko?" "Možná," zrůžovatí Sára, "když budu mít čas." "Fakt? To byste byli moc hodní. To by mě podrželo." Hloučkem zvědavců ve dveřích projede nová vlna dění, jejíž pěna vnese do sálu tři silné zřízence bohnické léčebny v bílých pláštích s nachystanou svěrací kazajkou. "Je tady, hlavně pomalu, nevyplašte ho," udílí lovcům lidí v patách roztřesený doktůrek drmolivé povely. Daliboru se zatmí před očima studem a zlostí. Ten, na nějž si vyšlápli div ne se sítěmi a železy jako na škodnou zvěř, hodí na své přátele ironický pohled. Kdyby hodiny popisoval tyto nedůstojné praktiky uplatňované na nemocných nevěřili by mu ani slovo. "Co to má znamenat, doktore?" supí Dalibor, dnes poprvé už se špatným sebeovládáním, "zajišťujete nemocného anebo lovíte vlka?!" "Starejte se o sebe, pane," pokusí se Dalibora odstrčit z cesty první ošetřovatel, "děláme jen svou práci. Víme sami nejlépe, co na koho platí." "Pěkná práce, pokořujete a ponižujete lidi." "Ne více, než ponižují sami sebe, tak pusťte, sakra, chlape," snaží se lapiduch přejít přes Dalibora, jehož dvoumetrová postava jako by zarostla do země. Napětí v sále znovu stoupá. Zažije Kalypso třetí potyčku během jednoho dne? Na jedné straně stojí tři zřízenci ústavu, proti nim Dalibor Lido hájící základní lidská práva, která je nutno respektovat u svobodného občana stejně jako u výtržníka, potažmo recidivisty. Po bok Dalibora se postavil Jiří Mušle a také několik mužů z davu, jehož sympatie se znatelně posunuly na stranu pronásledovaného. "S nemocným člověkem jednají jako se zločincem!" křičí táž žena, která ho před minutkou nazvala teroristou. "Nechte toho, půjdu sám," promluví náhle až dosud podivně zamlklý delikvent a postoupí dva tři kroky vpřed. "Jo, tak to je jiná, tomu říkám spolupráce," pochvaluje si zřízenec. "V životě jsem to neviděl," zírá druhý ošetřevatel nabízeje utečenci cigaretu, ten ji s vděčným úsměvem přijme. Šik bělokabátníků se rozestoupí a zase zavře za chovancem spíš jako čestný doprovod než zásahová jednotka, jak bylo původně zamýšleno. "Nepřišel k nám dobrovolně, ale soudním rozhodnutím. Již třikrát utekl. Naposledy na útěku odzbrojil vrátného," vysvětluje Daliboru lékař, "v takovém případě jdou žerty stranou." "Žerty anebo ohledy?" Dalibor se jen pomalu smiřuje s neadekvátností chystaného zákroku. "Věřte, že největší radost z hladkého průběhu mám já sám," přizná lékař upřímně, "i když mě velice překvapil." "Už neuteče..." řekne Dalibor. --- Sál je najednou nezvykle tichý a prázdný. Dalibor Lido a Jiří Mušle se vracejí k uprázdněnému stolu, otevřenými okny zní hlahol motorů a zvuky lidských kročejí. Dalibor cítí příjemnou únavu jako po dopsání povídky nebo jiné namáhavé, ale smysluplné činnosti. Za oknem šílí léto až k divokosti, v hotelu s mramorovými zdmi je však příjemně, z reproduktorů zní něžné violoncello a plačtivě sladký zpěv černé zpěvačky "...oh, angel, oh, my love..." (Ach, andílku, má lásko...) Dalibor nezná její příběh, ale zná mnoho jiných, mnohé dokonce jako autor úspěšně převyprávěl v povídkových cyklech ze života, a proto černošce rozumí "...oh yes, my angel, my love..." V životě muže, který splnil své přirozené a společensko-etické funkce, totiž reprodukci plus poznání, pochopení a podmanění si sebe sama, přichází okamžik, kdy si s vyrovnaným klidem uvědomí a přijme, že dokáže všechno na světě - ale nemůže to dělat věčně. Definitivně se smíří sám se sebou, pochopí, že není žádný ideální hrdina z filmových pláten, ani líbivý superman. Je jen obyčejným člověkem nijak nevynikajícím nad druhé, a přesto se snaží s tím člověkem, s oním "já v mém já" dobře vyjít, smířit se s ním a snad ho mít i trochu rád. I když je to těžké, nemožné to není. Smířit se sám se sebou a žít pro druhé, to je smysl života - uvažuje Dalibor Lido klidně. "Ale dobře mi jí natřel," přiloží si Jirka Mušle balíček s ledovými kostkami na rozseknutý ret. "Podcenil jsi jeho rychlost." "Chtěl jsem to s ním zkusit... ale on hned bum bum, padni, komu padni. To už se, uznáte, nedalo nic dělat." "Uznám," zazubí se Dalibor zapaluje si cigaretu, "a uznávám, že sis nevedl špatně, ten trik s vlasy ho vyhodil ze sedla." "Nevím ani, jak jsem na to v rychlosti přišel," odmítá chválu Jiří, "on mě za plešku popadnout nemohl, haha, chápete ten vtip, že?" "Důležité je, že zabral." "A co vy," obrátí se Jirka k Sáře, "přisedněte si, přece vás neukousneme." "Přijde na to," vyhne se žlutovláska přímé odpovědi, "někteří koušou." "Jako mě třeba kousnul," přejede Jiří prstem rozseknuté místo na bradě. Sára doopravdy vyprskne smíchy. Tak statečně prolitá krev odplavila nejen Jirkovo panický ostych před ženami, ale i "vymušlené" vtipy.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 26		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	17.06.2008, 15:20:24

:-DDD Nemohl jsem najít to správné slovo, ano, etické! Ups... :-DDD

Šíma	13.06.2008, 16:01:01

Takže rvačka (hlava, nehlava, včetně střelných zbraní) dopadla dobře, až na nějaké to zranění... Koukal jsem, jak to naši hrdinové dokázali zvládnout a nepříliš lichotivou situaci uhráli do "autu" a přinutili hlavního záporáka, aby se dobrovolně vydal lapiduchům! ;-) Tuto část jsi sepsal se stylem sobě vlastním. Líbilo! Trochu mi ona bitka začínala zavánět tragikomedií, ale nakonec jsi do akce zakomponoval nejen myšlení svých hrdinů, ale také jejich morální a estetické cítění (zastali se přeci onoho utečence, který všechny v restauraci ohrožoval). Co dodat? Těším se na další část! Jak to dopadlo s Nelou a Jolou? Tuším, že se v minulé části jen tak tak vyhnuly srážce! Budu netrpělivě čekat na pokračování... ;-)


ze dne 17.06.2008, 13:11:16
kulkul: "Etické" Šimo ne "estetické". Mně ty dějový dramatický scény nejdou tak vyšla skoro komedie. A přestřelka je taky trochu opsaná z "Old Surehanda" ale pšt, já dávam za opisování pětky, to nesmí nikdo vědět!! Nela a Jola jsou teď doma a čekaj - na další, už předposlední kapitolu Lida. Děkuju a ahoj.

amazonit	13.06.2008, 6:30:50

netušila jsem, že se naši ,,chlapci" umějí tak rvát - jako lítí tygři, netušila jsem, že vygraduješ tento díl až k pistolím, jenže já toho netuším, netuším, jak přesně vypadá mužský svět s morálně-etickým cítěním a plněním chlapských závazků a povinností, ale myslím, že naši dva hrdinové si počínali tak, že jejich hrdost ani čest neutrpěla, naopak -pokračovat v tom tak dlouho, dokud tento má sílu a chuť se zvednout - asi bych zde dala, dokud tento bude mít chuť, protože se to neví, spíš předpokládá a dozvíme se to v budoucnosti


ze dne 17.06.2008, 13:16:05
kulkul: Ano vážená redaktorko přesně tak vystihnuté dobře, jenom moje huba utrpěla, hahaha, jinak hrdost a tyhle věci jsou v pohodě. Jsem rád že počet shlédnutí stále dosahuje požadované číslo, už bude brzo konec. Mušle.