obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389839 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Vanda a bezdomovec ::

 redaktor čuk publikováno: 18.06.2008, 22:23  
Druhá varianta ze soutěžní výzvy pí Obermannové: "Dopiš povídku". Zatímco má první varianta v předchozím příspěvku byla "andělská", tato je "ďábelská". I tím, jak jsem ji nesčetněkrát přepracovával ve snaze o přesnější psychologii dvou podivných lidí. Budu povděčen za kritiku. Ostatně: do té soutěže může každý poslat i těch pokračování víc.
 

OBERMANNOVÁ:
Chodila sem už asi rok. Nejdřív tak dvakrát týdně, ale postupně ji to sem táhlo pořád víc. Ale proč? Nijak zvlášť moc přece nečetla. Navíc si nemohla dovolit tu nic kupovat.
To obří knihkupectví v sobě mělo zvláštní klid. Také tady se hemžila spousta lidí, podobně jako na ulici, ale vypadali vlídněji. Vandě se zdáli hodnější. Možná tohle byl ten důvod. Od té doby, co viděla na ulici tamto neštěstí, bála se lidí pořád víc.
Vanda šla podél dlouhého regálu a četla si tituly. Příběhy jedné noci, Příběhy proti smutku, Pán much. Nic jí to neříkalo. Vytáhla si dva svazky a zamířila nahoru do kavárny, aby si jimi mohla v klidu listovat.
Tohle bylo nejspolehlivější místo na světě, kde přestala vidět obličeje. Jak se tlačili, jak se ptali: „Ještě dýchá?“ Jak lačnili po krvi, po senzaci. A jak se nemohla z toho chumlu dostat. Cítila na sobě tlak těl, jejich teplo, jejich pachy. Chtěla pryč, protože ta žena umírala, houkání záchranky už se blížilo a Vanda se na to nechtěla s nimi dívat. Pak už jen utíkala ulicí a v zádech je pořád cítila. Pohledy, co se jich nemůže zbavit nikde jinde než v obřím knihkupectví.
Otevřela na straně sto dvacet osm. Někde slyšela, že pokud člověk chce znát odpověď na cokoli, má bez rozmyslu otevřít jakoukoli knihu na náhodné stránce a přečíst první větu, která mu padne do oka.
Tohle nebude obyčejný hon, protože to zvíře nezanechává stopy, četla. Přemýšlela o tom sdělení, které náhoda nadělila.
„To není moc veselá kniha,“ ozvalo se jí za zády.
Nepřekvapilo, že nad ní stojí a že se ani neposadí. Neměl by na zaplacení. Dala se s ním do řeči teprve včera, ale zná ho dlouho. Teda zná – od vidění odtud. Je nepřehlédnutelný. Páchnoucí bezdomovec, který hltá v knihkupectví jednu knihu za druhou od rána do večera, aby se zahřál. Zadívala se na cáry novin, které mu vyčuhovaly z bot místo ponožek. Neměla by se s ním bavit.

ČUK.
Řekla káravě:
„Ale včera jste mi slíbil, že se na dnešek dáte trochu do pořádku.“
„Nestih jsem.“

Vanda věděla, že tento ošuntělý muž s divnýma očima se vymlouvá. Ale něco jí k němu přitahovalo, takže mu dovolila, aby si přisednul. Cítila nad ním převahu, jakou už dávno nad nikým neměla. Byl přece jenom exot a netypický člověk, který nevlastní nic a nemůže nic. Možná se v ní objevila trochu zvrácená radost, že je na tom někdo ještě hůř než ona. Možná že se přimísil nádech obdivu k tomu, kdo dovedl vybočit z řady a uzavřít se do sebe.Třeba se vzrušovala svým masochistickým strachem z jeho drzosti či možné odhodlanosti ke všemu. Anebo ji potěší, že si může dopřát pohrdání nad bezdomovcovou směšností, s níž si vymyslí zdůvodnění svého pádu. Jako kdyby už slyšela sentimentální historky typu: žena mi utekla nebo umřela a dal jsem se na pití, kamarádi mě svedli k hráčské vášni, mé odvážné plány v podniku zkrachovaly, zbyly mi jen obrovské dluhy a totální exekuce, kdosi mě zradil a nekonečně ponížil, byl jsem vyhozen z práce a pak manželkou z bytu bez jediné koruny, postihlo mě divné tělesné poškození nebo zvláštní psychická nemoc, která mi zabraňuje se soustředit a něco dělat.

Byla připravena přikousnout si ke kávě kousek přeslazeného koláčku, zvýšit si sebevědomí tím, že projeví účastnost. Pro jednou bude lidskou a chápající, ona, vnitřně uzavřená mírně stárnoucí dívka, která ukáže, že dovede vkusně a taktně poskytnout nejen otřepané rady, ale věnovat i určitou materiální pomoc. Vanda byla dost neupřímná i k sobě samé, nedovedla si připustit, že má uvnitř skrytou soucitnost - a tenhle bezdomovec vypadal opravdu utahaně a ušinutě. A nepřipustila si ani to, že ona má v sobě navíc ukryt bodavý osten, dýku zabalenou v pouzdře, o jejímž hrotu není dosud rozhodnuto, kdy a kam zamíří. Snad proto s bezdomovcem cítila jakousi nepochopitelnou sounáležitost.

Chtěla si objednat velký koňak. Aby ji hřálo nejen u srdce.
Koňak objednal bezdomovec, jasnovidně a velitelským hlasem:
„Pane vrchní, ten nejjemnější a ve dvojité dávce a pro dva!“
K pohrdavé rudé číšníkově tváři i k Vandiným široce otevřeným modrým očím dodal tiše a bezbarvě:
„Nebojte se, mám čím zaplatit.“
Tón hlasu přesto působil mrazivě a nepřipouštěl žádný odpor. Vanda v záblesku neurčitého poznání vycítila, že za mužovou suverenitou je cosi, co se touží vyslovit a co dosud jen vystrkuje růžky. A nemusí to být hezké vyslovení.
Když číšník odešel, Vanda pokárala svého nevábně vypadajícího společníka:
„Měl byste peníze utratit za něco rozumnějšího.“
Číšník neotálel a šouravým krokem a zjevně neochotně přinesl dva koňaky. Furiantsky objednala další rundu.

Přiťukli si, vypili naráz. Vandy se zmocnila euforie, pocit, že právě teď se jí podaří, musí podařit vymknout se z obklíčení hradeb šedivých a nechutně sobeckých lidských tváří.
Konečně vypluje z tmavé mělčiny své samotářské posedlosti pod slunce širého moře! I když bude bouřlivé.
A on se rozpovídá a ona se bude bavit, třeba s nehezkým pocitem zadostiučinění vůči zlému světu. Nebo se dokonce odváží vylovit na světlo boží ve svém podvědomí ukrývanou perličku vzdoru a červíka revolty. Tak nepřesně si to představovala.

Bezdomovec se usmál a jeho obličej se složil do škaredých vrásek:
„Asi si teď myslíte, tenhle halama, kterej proti vám sedí, je schopnej všeho. Něčeho, co se sama neodvážíte, nebo na co jsou vaše nehtíky příliš čistý.“
Ruka se sklenkou se jí lehce zatřásla. Pomyslela si: tak tudy půjde rozhovor: směrem jakési nabídky.
„Nerozumím vám. Co tím myslíte?“
„Vaši posedlost, kterou si neuvědomujete. Touhu zabít toho, kdo zabil vaše rodiče. Pronásleduje vás po všechny ty roky. Bere vám klid, tejrá vaše myšlení.“

Překvapena postavila sklenku na květovaný ubrus a řekla trochu nuceně a pohrdavě:
„Prosím vás, co vy o tom víte!“
Čekala rozpaky, dostavila se nabubřelá, poučující a panovačná rétorika:
„Dávná momentka .Vzpomínejte! Holčička se slámovejma copánkama se zastavila u výlohy s hračkami.“
„Jak jste mě mohl vidět?“
Odpověděl sarkasticky: „Vždycky se rád dívám na holčičky. Neměl jsem to dělat, když jsem řídil auto a bez ohledu na semafor jsem vjel na přechod, kde stáli vaši.“

V mužových slovech bylo cosi děsivého. Jak klidně přiznal, že on je tím, kdo jí vzal rodiče! Křečovitě sevřela cíp ubrusu. Napínala se v ní podivná pružina. Ještě děsivější bylo, že klid v mužově obličeji byl jen zdánlivý, pouze na povrchu.
Teď mužův hlas drhnul jako smirkový papír:
„Červená na semaforu. Rudá krev na dlažbě, koukněte, jako růže na tomhle ubruse. Vaše plavý copánky a úsměv ve tváři, kterej za chvíli potom zhasne. Do tý doby jsem měl v sobě pojistku, jen jsem se díval.. Pohled na dětskou krásu a současně pohled na krev, pak se přidal zápach vzrušenýho davu. Pojistka se vyviklala. Kriminál ji uvolnil.“
Dívka zakoktala, asi jak se pružina v ní napínala a zabarvovala jako ocel při kalení:
„Vy jste se zbláznil.“
Ušklíbl se:
„Toužila jste asi slyšet drsnou historku. Tady je naservírovaná. Celou tu dobu jsem vás viděl před očima. Smích i pláč.“

Chtěla zavolat číšníka. Bála se? Jedna část její mysli ano. Ale druhá část v mozku ne! On vystihl jen příchuť strachu. Snažil se Vandu uklidnit falešně monotónním vtíravým hlasem. Přidal i rádoby laskavé gesto. Někdy tohle působí protikladně.
„Vy se nemusíte bát. Už nejste ta malá dívenka. Vám jsem přece neublížil. Bála se jiná. Skutečná. Pozdějc. Kriminál pro pedofilíky je velice krutej. A nevychová.“

Muž se díval na Vandu uhrančivýma očima, tak se asi dívá kobra z vězení proutěného koše na své oběti. Otřásla se. I v ní se otvírá proutěný koš. Ústa jsou ještě dívčí a šeptají si: proč ji proboha tak mučí?
Muž trochu projasnil pohled úsměvem a klidně pokračoval beze stopy vzrušení:
„Mý posedlosti se nedá zbavit. Krásná literatura! Prej zušlechťuje! Podívejte se blíž! Všude násilí a lidská zrůdnost pod obrovskou přetvářkou. Já se nepřetvařuju. Poučil jsem se. Co jsem neuměl, vyštudoval jsem se z knih. Jsem téměř neviditelnej štvanec. Zvíře zanechává jen stopy svých obětí. Vlk uloví a zamete za sebou. Ale je strašně osamělej. A už ho to přestává bavit.“

Napadlo jí, že asi skutečně sedí před vrahem, nejen úchylákem. Překonala nával vzrušení i poslední zbytky plíživého pocitu strachu, snad vycítila, že on se jen stylizuje, že i on se něčeho bojí a že je mu pod slupkou drsňáka skoro do pláče. Košík s její kobrou se pootevřel ještě víc. Pokusila se ji uspávat tichým hlasem:
„Měl byste se léčit.“
„Kdybyste znala jejich pravou tvář, těch v bílejch pláštích.“
„Asi jste se špatně díval.“
Skoro vykřikl:
„Nemám jiný oči. Ale jedno vidím jasně. Na týhle zemi není spravedlnost. Ale je trest. Vy máte jediná právo ho províst. Zabil jsem vaše rodiče.“
Zavřela na okamžik oči, srdce se jí zastavovalo.Výkřik byl řezavě bolestný. Pro něho i pro ni. Napnul pružinu v ní.
Při následující vzpomínce se muž nehezky usmál:
„Kdybyste byla u výkladní skříně sama a já šel pěšky okolo, koupil bych vám medvídka.“
Vanda si domyslela, co by bylo asi dál. Schoulila se a vzápětí se narovnala. Ten muž maskovaný za bezdomovce je nebezpečný! Její vnitřní pružina byla připravena k práci. Kobra vystrčila hlavu V dívce se pohnulo cosi bojovného a mstivého. Snad jakási pojistka se uvolnila.

Muž vytáhl z hluboké kapsy ošuntělého saka revolver a položil ho před dívku:
Řekl s jasnou oddělovanou artikulací: „Vykonejte spravedlnost.“
Uvědomovala si vyšinutost situace, nepoznávala svůj hlas, tak jako někdy herec na jevišti nepoznává ten svůj, když zašeptala téměř falešně:
„Vy se mi mstíte.“
Řekl chraplavě:
„To je o důvod víc, abyste to do mě napálila.“
„To by byla další msta. Vy budete mít věčný klid a já převezmu vaši roli zločince.“
Zasmál se cynicky a s podtextem smutku, teď tady byl velice patrný:
„Třeba bude stačit, když mě pořádně zmrzačíte. Pod stolem mi můžete ustřelit kule.“

Náhle se jí zmocnil drásavý pocit. Kobra na ni zasyčela. Vždyť i ona je vinna. Tím, že rodičům utekla, oni se na přechodu zastavili, hledali ji, a pak se přiřítilo to auto...
Každý nese svou vinu. Čí je větší? I její život je tou tragickou nehodou zmarnělý, byť se to napohled nezdá. Kobra se usmála. Okamžitě ji strhl proud nenávisti, překonala však nutkání říci si: oko za oko, zub za zub.
Co má udělat? Co může ještě ztratit? Ne! V duchu si vztekle dupla nohou a nasadila si bojovou přilbici. Kobra přikývla. Po smrti rodičů zažila dost krušné chvíle, a teď se v ní objevila touha po ztracených dětských hrách, co nemohou už být dětské. A současně se v ní prorazila hráz opatrnického života. Hořkost se změnila v divoké rozjaření, dokonce v skrytou brutalitu. Až k sebezničení. Je třeba odvážného činu, je třeba bojovat! Riskovat, i když opravdový bojovník předstírá klid. Logická část jejího mozku přemýšlela a propočítávala pravděpodobnost variant, brala v potaz oba protivníky.

Vyňala z revolveru náboje. Pak do prázdné komory bubínku vložila zpátky jeden náboj a roztočila bubínek. Položila revolver na stůl.
Cítila, že je odhodlaně ztrnulá, bez myšlenky, jako ledová sfinga. V zádech ji bodaly senzacechtivé pohledy, zarudlé vzrušením, že uvidí ruskou ruletu.
Řekla trochu furiantsky a současně jako naprogramovaná:
„Hodíme si korunou, kdo začne.“
Vandin smích začal hysterií a skončil v překvapivé tónině cynického přesvědčování: „Vlastně je to tak. Spravedlnost může přinést jedině náhoda. Jedině náhoda.“

Vybuchl a bouchnul pěstí do stolu:
„Ne! Hrajete si se mnou, ale já nechci bejt smejkanej náhodnejma setkáníma. Přelstila jste mě. Jste silnější než jsem myslel. A já dál už nebudu nosit na ksichtu škrabošku sraba.“
Prohlédla ho. Vyhrála. Věděla jak mu je a co se v něm děje. Jako v čarodějnickém kotlíku hrůzy se v něm svářely pocity: obdiv síly a euforie nadvlády, a na druhé straně únava bezvýchodnosti, únava těla pohybujícího se nepřátelskými dny jako v minovém poli. K tomu smutek nad tím, co bylo a co bude. Stud. A teď ona! Taková hanba! Kotlík překypěl.
Muž se rozhlédl. Také spatřil k nim otočené obličeje lačnící po senzaci. Beze slova sebral se stolu revolver a strčil do kapsy. Na stůl položil velkou bankovku. Vstal a rychle odešel.
V patách mu běžel křik stáda: Chyťte ho! Pozor, je to blázen. Slečno, není vám dobře? Je to zločinec!
V hlavě jí duněla tisícovka bubeníků. Vše kolem ní dostalo rudou barvu, všechny zvuky se slily v kakofonický nářek a vytí. S výjimkou výstřelu, který zazněl dole z jednoho zákoutí knihkupectví, kde se schovával a kde si čítával. Slyšela ho jen ona sama, neboť ostatní byli uneseni vzrušením svého křiku.
Pak se ve Vandě rozhostilo nesmírné ticho a klid. Poprvé od smrti svých rodičů cítila, že je vysvobozena, protože to dokázala.

Vstala ze židle, podívala se pronikavým pohledem na všechny ty chytráky a diskutéry, kteří se pomalu vraceli na svá místa u stolků. Už se jich nebála, byli přece tak směšní. Prošla k východu z kavárny. Krokem královny. Ještě se musí rozloučit. Poděkovat za poučení. Pohled na krev už jí nebude vadit. Usmíření? Odpuštění? Zapomenutí? Nebo je cynismus lepší maskou než tvář plná skrývaného strachu?
V kavárně na stolku po Vandě zbylo pět ostrých nábojů přikrytých dvěma svazky knih. Do knihkupectví ani kavárny už nikdy nepřišla.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 15 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 43 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 mistrovamarketka 10.11.2008, 21:25:29 Odpovědět 
   Líbilo se mi to moc. Ráda bych napsala nějaké hlubokomyslnější hodnocení. Obávám se ale, že to neumím. Takže zůstaneme u té první věty ;-)
 ze dne 11.11.2008, 7:32:54  
   čuk: Díky za přečtení. chtěl jsem dosáhnout hlubšíhoo a nezvyklého phledu, bohužel v soutěži jsem neuspěl.
 čuk 04.07.2008, 17:00:36 Odpovědět 
   Díky moc za hodnocení. Však jsem tento text mnohokrát zvažoval a předělával. Byl jsem asi na vrcholku vlny, po které nastává sestup. POtěšilo mne tvé uznání.
 Michal Chocholatý 04.07.2008, 15:26:33 Odpovědět 
   Povídka na mne působí naprosto profesionálním dojmem. Popisy psychiky postav jsou vybroušené do uvěřeníhodné podoby. Text je plynulý a nikde nezadrhává. Nepozastavil jsem se nad ničím, co by mi připadalo hodné výtky. Naopak, už po několika řádcích jsem na text nahlížel jako na vzor, z něhož bych si měl pro svá budoucí díla vzírt příklad. Velmi povedené.
 ze dne 11.11.2008, 7:30:44  
   čuk: Děkuji za hodnocení. BOhužel se povídka v řadě ostatních neumíastila do prvné desítky soutěže
 čuk 22.06.2008, 7:00:10 Odpovědět 
   Díky za přečtení a známku. Strnulý se podle pravidel opravdu píse se s.
Momentálně byla Vanda v určité euforii, ale kdoví, jak to bude až odezní, jestli v sobě nepovleče změněné břemeno
 Hanulka222 21.06.2008, 9:35:10 Odpovědět 
   Dlouho jsem přemýšlela nad slovem zmarnělý. Je to zvláštní obrat, na jednu stranu smysl dává, ale možná by bylo lepší tu větu postavit trošku jinak, ale je to samozřejmě jen můj názor.
Potom mě ještě napadlo, jestli se strnulý nemá psát se s na začátku. (Asi bych si konečně měla koupit Pravidla...)
Jinak co se týká psychologického rozpracování, přišlo mi docela hluboké. Dívka, ve které se mele minulost s přítomností, touha se osvobodit a zároveň pouto, které je drží u propasti. Na druhé straně muž, který je vězněm sebe samého.
Konec, který snad znamená nový začátek, i když si myslím, že i přes její svobodu to tam bude pořád svým způsobem viset. Člověk se minulosti nezbaví, leda že by ji násilně potlačoval a to jen vede k dalším problémům a překážkám.
Abych to nějak ukončila- líbilo se mi to, čtení jsem si užívala. Dokonalý prostor pro čtenáře, který se může vtělit jak do roli jednoho, či druhého. (Původně jsem chtěla napsat oběti a vraha, ale když nad tím přemýšlím, oba jsou svým způsobem oběma významy poznamenáni.)
Dávám jedničku, hvězdičku můžu poslat už jen v komentáři. 1*
Přeji pěkný den!!!
 Danuše 19.06.2008, 23:31:38 Odpovědět 
   Velmi poutavé, moc se mi to líbilo !
 ze dne 20.06.2008, 7:28:41  
   čuk: Děkuji za přečtení i ashovívavost ke složitosti textu.
 OH 19.06.2008, 10:08:54 Odpovědět 
   Zdravím,
příběh mi nepřipadá reálný, má dost komplikované popisy psychologií postav, ale když po textu nechci uvěřiteknost a když si nepředstavuji, co by znamenalo vytáhnout a hrát si s revolverem v knihovně, tak je to především pěkně drsnej nářez...
 ze dne 19.06.2008, 11:19:11  
   čuk: Díky za hodnocení. Revolver vytáhl v kavárně a ne v knihovně, samozřejmě že to vzbudilo rozruch. Příběh je extrémní. Vanda byla zadaná jako dívka s obsesí, bezomovec je podán jako úchyl a darebák, který je na pokraji svých psychických sil. Proto se mi ta psychologie psala obtížně a dost jsem uvažoval nad zvraty nálad a postojů, především střetu dvou rozílně extrémních a vychýlených psychik.Myslím: silně netypické, ale možné byž málo pravděpodobné.
 paryba 19.06.2008, 9:59:27 Odpovědět 
   Vyborny!
 ze dne 19.06.2008, 11:14:12  
   čuk: Díky za shovívavost k určitému ušinutí psychiky
 Šíma 18.06.2008, 23:25:17 Odpovědět 
   Četl jsem hned 2x... ;-) Oproti minulé verzi se tato zdá přímo ďábelská! Onen bezdomovec přišel za naší dívkou s jistým záměrem a patrně měl vše promyšlené dopředu, zatímco žena v kavárně o ničem netušila, přestože se mi zdá, že toho muže alespoň trochu znala... No, vypadá to, že ano (od vidění), nebo se mýlím! ;-) Hrají si spolu na kočku a myš a každý chvilku drží pilku! Zpracování je "čukovské", místy chybí, nebo nadbývá mezera i dvojtečka (nehoním si triko) a nedělám, že nemám o čem psát! :-D Líbilo, je to ďábelsky drsné, je to o přetvářce (zdá se) a je to také (patrně) o vině a trestu (bez odpuštění?), přestože se mi zdá, že na konci zavládl v hrdinčině srdci klid a mír (ona jej přece - toho šíleného bezdomovce - nezabila, alespoň ne svou vlastní rukou)... Raději už jdu!
 ze dne 19.06.2008, 6:47:21  
   čuk: Vcelku jsi vystihl, bezdomovce znala od vidění v knihovně. Onen bezdomovec byl tak psychicky labilní, že se chtel přiznat dívce, které zabil rodiče, tedy vlastně už toužil po trestu a ona ho nasměrovala. Díky za přečtení a známku
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
6. Darl
kadla
Není to málo?
Bira
Panenky - 2.
Amater
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr