|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303446 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Inkvizitor - 1.část ::
 Aenica |
publikováno: 15.06.2008, 11:43
|
| Múza pracuje na plné obrátky, takže vám představuji její nejnovější výplod - dvoudílnou povídku s názvem Inkvizitor. |
| |
|
|
Inkvizitor
Každý bojovník světla už se někdy bál jít do boje.
Každý bojovník světla už v minulosti zradil a lhal.
Každý bojovník světla už kráčel cestou, jež nebyla jeho.
Každý bojovník světla už trpěl kvůli maličkostem.
Každý bojovník světla už si myslel, že není bojovníkem světla.
Každý bojovník světla už pochybil v duchovních povinnostech.
Každý bojovník světla už řekl ano, když chtěl říci ne.
Každý bojovník světla už zranil někoho, koho miluje.
Proto je bojovníkem světla, protože tím vším prošel a neztratil naději, že se polepší.
Paolo Coelho
Nad hořícím lesem se vznášel pach smrti. Bělavé komíny kouře stoupaly k nebi s pocitem štěstí, že se jako jediné mohly rozplynout v nejvyšší vůli světa. Stromy, připoutané životem ke své matce, nyní v tomto konečném aktu destrukce vydechly svou sílu zpět ke kořenům země, kde se jim dostalo posledního požehnání. Žádné výkřiky, jen zvuk dřeva praskajícího ve výhni rozezněl krajinu, jako by mrtvolné ticho z milosti dolehlo na svět dřív, než se vše obrátilo v prach.
William stál přitisknutý ke kmeni a jeho silueta se jevila stejně pokroucená jako nespočet stínů kolem. V černém kabátě splýval s lesem nenápadně jako duch, přece jen bylo v jeho zjevu a postoji cosi nepřátelského vůči přirozenému principu lesa, něco pokřiveného nejen ve své vnější schránce, ale také kdesi uvnitř, kde se teď rvalo jeho svědomí samo se sebou a pohlíželo na dílo zkázy s nuceně cynickým výrazem. V jeho černých očích se odrážely lačně rudé plameny a sem tam se bleskly i na tepané hlavici hole, o kterou se při chůzi opíral. V tuhle chvíli však vyčkával. Byl zvyklý pohybovat se ve tmě; vždyť kdo by jej chtěl také spatřit v záři slunce – jeho, muže se zjizvenou tváří a pajdavou chůzí?
Stál tu a snažil se překonat svou zdrženlivost. Nechápal, co se to s ním děje, vždyť pohled na umlklý les v něm nemohl způsobit takový strach, aby se bál pohnout. Měl pocit, že jej něco drží ve svém sevření, že se ho někdo snaží zastavit před vykonáním svého poslání, které bylo – jaké vůbec bylo? Věděl snad něco o tom, proč ho Nejvyšší Inkvizitor poslal na tohle místo? Byl si jistý, že je to zkouška, jaká ale je a čím může být on, novic, prospěšný svému pánovi, netušil. Ale to sevření... nemůžu dýchat...
Varovalo ho to od dalšího kroku, a přesto cítil touhu vystoupit ze skrytu stínu – z přístřeší svého jediného přítele. Soustředil veškerou svou mysl na odehnání toho neuchopitelného přízraku, ale cítil, že je to mnohem silnější než on. Kosti jako by se mu křečovitě sevřely.
„Odejdi!“ procedil mezi zuby jako osvobozující zaklínadlo.
„Mám odejít, Cornwalle?“ ozvalo se za jeho zády.
Dlaň se dotkla jeho ramene a chladivý balzám se mu v tom okamžiku rozlil do všech koutů těla. Hlas Mistra ho dokázal přinutit ke klidu, zároveň s opět se nastolující vládou vlastního vědomí ho však začaly přepadat výčitky, že se poddal neviditelnému strachu dřív, než mohl začít plnit úkol. Cítil se v Inkvizitorových očích ponížený.
„Čekal jsem, že se horlivě pustíš do své služby a místo toho tě najdu zde. Sub fago magno stabat – in initio vitae…“ odcitoval Mistr.
„Zklamal jsem, pane,“ doznal se William bez jakýchkoli vytáček a dovolil si obrátit se čelem k Velkému Inkvizitorovi. „Zdálo se mi, jako bych cítil něco, co mě posílá zpět. Snažil jsem se bránit... ale jsem jen slabý učedník, pane.“
Inkvizitorova ústa se protáhla v němém úšklebku. Ze tmy mezi stromy vyvstávala jeho bledá tvář, až se jeho obličej zdál být jakýmsi živě namalovaným portrétem, který se vznášel jako duch nad umírajícím lesem. Opuchlá víčka zdůrazňovaly červené oční linky a jeho holou lebku zčásti zakrývala rudá kapuce jeho hávu, sahajícího až na zem. „Ďábel je tvůj pokušitel a protivník a čím více se mu budeš bránit, tím častěji se bude snažit tě navštěvovat. Víš, kdo je ten muž, v němž dnes přebývá démon, a jehož musíme zastavit?“
William přikývl. „Ano, dostal jsem vaši zprávu.“
„Ubohý chlapče, nic nevíš a nechápeš, vidíš před sebou zjevení, ale nedokážeš poznat, zda-li je to vtělení božské či nízké. Dokázal by snad náš pán zastavit tvé svaté poslání, když stojíš před jeho prahem? Hřích, který na tebe přestoupil je strašlivější než všechny svody pekel, které na tebe mohou číhat skrze toho, jehož život si Bůh žádá. Skvrna, kterou na tobě zanechal, se bude zvětšovat tím déle, čím jej necháš, aby na tebe vztahoval svůj vliv a snažil se tě strhnout na svou cestu. Vždyť se vaše pěšiny vinou vedle sebe, jenže tvůj směr je naprosto opačný. Dnes se musí protnout a ty musíš dokázat, že jsi silný a připravený odolávat hříchu, který na tebe číhá. Pokloň se synu a modli se!“
„Ale pane, když stojí Bůh na naší straně, ten Nejspravedlivější ze všech, jak můžeme jít špatnou cestou, když mu nasloucháme?“ pravil William.
Inkvizitor se mu zadíval do očí. Mladý Cornwall byl pro něj velmi cenný materiál, bylo jej však zapotřebí tvarovat mnohem silněji než ostatní novice, za což mohla nejspíš jeho pochybovačná povaha a... ano, dědičný sklon ke hříchu, který měl v sobě od narození. Nebylo možná moudré vrhnout jej do arény proti tak silnému nepříteli, ale když se nyní naskytla neopakovatelná příležitost utkat se tváří v tvář, nemohl ji Inkvizitor odmítnout. Vždyť právě teď stál na dosah ruky neopakovatelné výzvě, stačilo po ní jen sáhnout a uchopit ji a získat tím nástroj mnohem mocnější, že jakým vládl samotný Svatý Otec. Cornwall neselže, je si tím jistý.
„Ne, nemůžeme selhat, pokud máme stále na zřeteli jeho záměr,“ odpověděl Inkvizitor. „Náš Pán nám však klade do cesty překážky a sleduje naše počínání v boji proti nepřátelům. Pokud prokážeme, že jsme ho hodni, navždy se do něj uzavřeme a budeme moci vyslovit jeho jméno beze strachu. Pokud však neobstojíme a neprokážeme dostatečnou víru, stihne nás trest jeho Nejspravedlivější ruky. Pokud půjdeš do boje se mnou a budeš mi naslouchat, povedu tvé činy ke spáse duše. Musíš však věřit a být věrný nejen ve své víře.“
William cítil, jak se ho dotýká sláva Boží. „Už nikdy nepodlehnu nepříteli, pane. To slibuji před Bohem, jako že jsem jeho služebník.“
Inkvizitor pocítil triumf, nedal jej však na sobě znát ani nejmenším náznakem. Blahosklonně pozvedl ruku k Williamově hlavě a pokynul mu, aby ho následoval.
William kulhavě kráčel za svým pánem. Jakmile opustil jistotu nočního přítmí a ocitl se v ohnisku obklíčeném kolem dokola plameny, měl pocit, jako by na něj celý les upřel svůj zrak.
Vrahu! Zrádče!
Stromy mu metaly slova pomsty přímo do obličeje. William ještě neměl příležitost poznat svět vlastníma očima a netušil, odkud může očekávat útok. Teď věděl, že i les je jeho nepřítelem. Ten, kdo se brání Boží pomstě, je kacíř a proto se Jeho oheň chopil díla. Tak jako se upalují bezvěrci, neušlo ani toto místo hříchu svému trestu.
Uchopil hlavici hole, do níž byl vytepána hadí tvář, ještě pevněji.
Dvě řady vojáků, rozestoupené uctivě kolem obou mužů, stály před jediným stavením, které zůstalo zachováno. Jeho vrtkavá konstrukce se chabě nakláněla na stranu jako stařec sklánějící se nad vlastním hrobem, William však věděl, že ten komu poskytla přístřeší, je tygrem číhajícím v rezivějící kleci. Kůly byly na jedné straně úplně zuhelnatělé a zdálo se tudíž velmi podivné, že srub ještě nespadl.
William nerozuměl vojenskému řemeslu, ale jeho mysl, která mu často vyšla v ústrety s podivnými myšlenkami, mu opět vnukla hloupý nápad. Jak moc asi musí smrt děsit ty, kterým slouží jako jediný nástroj moci? Sami se skrývají do železných plátů brnění, krčí se v nich v zoufalé naději, že je jejich dobrodějka nikdy nenavštíví a nevybere si daň za svou přízeň. Čím více strachu na ně útočilo, tím více se vojáci museli skrývat a o to víc je strach přirážel k zemi pod tíhou všech svých nadějí, že se nikdy nesetkají s vlastním osudem. Proč se tolik báli, když byla moc Boží na jejich straně?
Cornwalle...
Williamovy útroby se prohnuly bolestí. Cítil železnou pěst, která jej uvnitř stiskla ledovým sevřením, až se jen s obtížemi otočil za svým pánem, od něhož trest přicházel.
„Ano, můj pane,“ řekl pevně, jak jen dokázal. Udělal chybu, když se nechal odlákat od svého úkolu.
Velký Inkvizitor zvedl ruku k nebi v gestu vyjadřujícím vděk, a když ji nechal pomalu klesat, vyzval Williama, aby vešel dovnitř.
William hleděl na ten polorozbořený vchod, na ten portál zbavený jakéhokoli odstrašujícího účinku. Pokud zde má ještě něco vykonat, vykoná to ke slávě Boží a k naprosté spokojenosti svého pána.
Jediná místnost, v níž se náhle octl, zabírala celou plochu chatrče. Příšeří narušovala zář ohně pronikající zvenku. Bylo tu ale ještě něco – mohlo to být jakési světlo, které obklopovalo hříšníka klečícího na zemi, nebo to snad způsobila hra stínů třepotajících se před zápražím... Williama zachvátila zbožná úcta. Vypadalo to, jako by sám Nejvyšší natáhl prst ke kacíři a zalil jej světlem své spravedlnosti. Z toho mystického zážitku se mu sevřel žaludek – ano, cítil tíseň, přes všechnu dokonalost, jakou by na něj měl okamžik působit a čím více se nechal unášet obdivem k tomu úkazu, tím citelněji do něj proudila bezmoc. Věděl, že je to úskok ďábla a už se jeho záludnými nástrahami nenechal obelhat. Uklidnil svou mysl a zaměřil se na muže pod sebou.
V prvním okamžiku ho napadlo, že čekal něco víc než tohoto stárnoucího člověka, krčícího se bez hnutí, jako by už ani nedýchal. Černé vlasy mu na spáncích šedivěly a prázdné oči upíral bez pohnutí na zem. Když si však všiml pohledu Williama, vzhlédl a z úst mu vyšel hlasitý povzdech.
Inkvizitor položil Williamovi ruku na rameno a zašeptal mu do ucha: „Toť ďábel ve své nejhorší podobě! Snaží se v tobě vzbudit soucit, když na sebe vezme podobu slabého starce, je v něm však sémě zla, které jen čeká na úrodnou půdu, v níž by mohlo vzklíčit. Nenech se zmást jeho zjevem a nesnaž se mu pohlédnout do mysli – našel bys v ní jen špínu, hnus bezbožného světa, hnis bující z nejhoršího zla, které se směje každému tvému zaváhání.“
William cítil jeho dech na svých tvářích a snažil se ucuknout. Měl v sobě pocit rozpolcenosti, jaký dosud nezažil – zdálo se mu, jako by někdo rozerval jeho duši podobnou krystalu a snažil se teď všechny popadané střípky sesbírat dohromady a znovu z nich vytvořit dokonalý celek. Cítil ale, že ať se snaží sebevíc, nemůže se zbavit jizev, které v něm zůstávaly. „Co mám udělat?“
Inkvizitor mu vložil do ruky zbraň.
William nepohlédl na meč, který se mu náhle octl v ruce, cítil jen jeho chladnou rukojeť a jeho váhu znásobenou vlastními pochybami. Když viděl černé oči muže, kterého měl zabít, pomyslel si náhle, že by ty oči mohly stejně tak být i jeho.
„Pro slávu Boží!“ zvolal Inkvizitor, když mu zbraň podal.
William se násilně oprostil od všech myšlenek. Pokud je Bůh nade mnou a shlíží na mě, jsem jeho ruka, kterou vede jeho záměr. Pozvedl čepel meče ke kacířově hlavě. „Chceš udělit odpuštění?“ pravil mírně, jako by skutečně doufal, že se hříšník zalekne jeho moci a bude chtít učinit pokání.
„Chci odpuštění jen pro jediného člověka,“ odpověděl muž.
William zastavil svou ruku. „Kdo je to?“
„Je to člověk, kterému jsem nestihl říct největší tajemství světa. Položil jsem pro to tajemství vlastní život a ani jsem jej nestihl předat tomu, komu bylo určeno.“ Měl hluboký, pevný hlas, silně kontrastující s jeho vetchým zevnějškem. „To je můj největší hřích.“
William zaváhal. Nesměl, teď opravdu nesměl pochybovat, musel přemoci svou špatnou povahu a bojovat sám se sebou, aby splnil vyšší cíl. Nevěděl, jak má mluvit s takovým člověkem, Bože, proč to vůbec měl být on, kdo vykoná tenhle trest? Nejvyšší Inkvizitor stojí za jeho zády, proč on sám nezasáhne? „Ty znáš tajemství světa?“ vyplynulo mu samo z úst, než se stačil zadržet.
Muži zajiskřil v očích zvláštní oheň. Byla to jen záře zvenčí? „Nejen světa, ale samotného vesmíru, všeho bytí a Boha.“
„Rouhání...“ vydechl William slovo, které se mu opřelo do jazyka při jediné nesourodé větě, která ho v tu chvíli napadla.
Muž se náhle vztyčil ze země, uchopil ho pevně za levici, jíž se William opíral o hůl a strhl ho k sobě. „Ono jest...“
„Pro slávu Boží!“ zvolal Nejvyšší Inkvizitor.
Věta, snad nedokončená, s níž zmizelo ze světa i rozřešení jeho největšího tajemství, se rozplynula na zkrvavené čepeli meče, který William svíral.
Balthazar Cornwall, jeho otec, ležel mrtev na zemi.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 16 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 46 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
