obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Čekání na kometu - III. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Čekání na kometu
 autor Uskar-Arah publikováno: 15.06.2008, 6:01  
Čekání na kometu: "Zítřek"
 

5. ČERVNA 2018
Sylvio Goronéz


Obrovské pumpy se daly do pohybu. Dmychadla, veliká jako okolní stavení, se vyfukovala a s děsivým pištěním a sípáním zase nafukovala, masivní písty roztáčely celé mohutné soukolí, rudá světla zářila do vlažné jarní noci a někde tam nahoře, v záplavě trubek, matek a všelijakých koleček a jiných udělátek, třpytil se na temném nebi Měsíc jako bílá tvář starcova, tvář dobrácká, vybízející poutníky k cestě po vráskách svého obličeje.
Sylvio Goronéz hleděl za odlétajícími ptáky a toužil letět s nimi, kroužit nad modrými oceány, zlatými pouštěmi i pralesy s prastarými městy ukrytými v záplavě lián. Snil o poslední cestě po matičce Zemi, o velkolepém rozloučení s ní. Věděl, že ji musí opustit; a vlastně po tom asi i toužil, i když si to v tu chvíli nepřipouštěl. Přesto na něj toho večera padly chmury a on, hledíc na ten strašlivý stroj, který měl po dalších patnáct let pumpovat vzduch na Měsíc, najednou pocítil silnou vazbu ke své vlasti. Nejen k Idaho, které miloval celý svůj život, ale k celé modré planetě, jeho planetě. Najednou se mu nechtělo pryč, někam do temných hlubin vesmíru, kde nikdo nevěděl, co ho čeká, a odkud si jeho otec odnesl jen šílenství. Říkali sice, že Měsíc bude odrazovým můstkem pro dobývání dalších planet a že ti, kdo budou první, budou také největšími hrdiny, avšak na to teď nehleděl. Podstatné bylo, že skorem po pětatřiceti letech opouští svůj domov a na každé takové chvilce je něco smutného a dojemného.
Sylvio Goronéz odvrátil hlavu od funícího stroje a usedl na kapotu své dodávky. Jestli měl zítřek být jeho posledním dnem na Zemi, bude to také den nejkrásnější. Ještě pár minut jen tak seděl a se smířlivým úsměvem hleděl do prázdna. Potom se sebral, usedl za volant a vyjel po silnici pryč, vstříc novým zítřkům.

5. ČERVNA 2018
Lidé – Skoti


Pan Gavin Irving, obchodník s pračkami a vůbec se vším, co se nějakým způsobem týkalo praní, vystoupil z rakety do nového měsíčního rána. Od raketové stanice to bylo do města nějakých pět mil, a i když mu lidé z cestovní kanceláře nabízeli odvoz taxíkem, rozhodl se jít pěšky a prohlédnout si vše, co mu Měsíc může nabídnout. Mimoto měl tak alespoň chvíli na přemýšlení, bez neustálého otravování dětmi a nespokojenou manželkou. Ti neváhali a vydali se do rukou měsíční taxi služby, aniž by na něj brali ohled. To bylo vůbec první, co mu na Měsíci udělalo radost.
Gavin Irving si přehodil tašku přes rameno a svižným krokem vykročil po pěšině. Nezdálo se, že by tu někdo chodil pěšky, protože značení tu zcela chybělo a na cestě byly otisky jen jedněch nohou – ploských a čtyřprstých. Gavin si od srdce přál, aby to byly stovky a tisíce let staré stopy Měsíčňanů, kteří byli zcela vyhlazeni před nějakými deseti lety, aby to byla jen smutná vzpomínka na něco, co muselo ustoupit moderní lidské civilizaci. V hloubi mozku mu však vrtala myšlenka, která ho samotného děsila: rád by je viděl. Tedy, rád by viděl ty lidi – nebo tvory -, kteří tudy kráčeli léta před ním, zanechali na měsíční pěšině svou historii a zase si šli po svých. A pak přiletěl člověk a –
Gavin Irving zakopl o stříbrný kámen a natáhl se jak široký tak dlouhý na zem. Vyplivl z pusy sladký prach, postavil se a začal se oklepávat. To stříbrné svinstvo drželo na oblečení jako přilepené! Pěkných pár minut tam jako pitomec strávil setřásáním smítek prachu z košile a kalhot, a až potom se vydal zase vpřed, cestou, která se teď stáčela podél kopců.
Za dvacet minut došel ke značce. V zemi byla zaražená zrezlá tyč a na ní drátky nedbale připevněn plastový trojúhelník.
VÍTEJTE V METONU! hlásala veliká zelená písmena. DO MĚSTA POKRAČUJTE VPŘED (2,1 MÍLE) – KE STANICI „Λ“ VZAD (3,7 MÍLE) – DO REZERVACE „LÚNEN“ VLEVO (20 MIL). HEZKÝ DEN!

Gavin Irving tedy pokrčil rameny a pokračoval vpřed. Při stoupání do hladkého kopce přemýšlel, co že je to asi ta rezervace „Lúnen“? Možná nějaký přírodní park, říkal si, možná veliké muzeum, pojednávající o historii Měsíce. Obé by ho zajímalo, a proto si to rychle zapsal do svého bločku. Nenáviděl ty pitomé čipy, které reagovaly na myšlenky hostitele a řídily se podle jeho přání – manželka i děti je měly, ale on si odmítl něčím takovým pošpinit tělo. Místo aby si ukládal své poznámky do paměti čipu, psal si je tedy na starý, zažloutlý papír a těšil se, až ho znovu vyloví z kapsy a nasaje jeho vůni. Jako teď.
Když dokončil ten malý, nevinný rituál, popadl znovu tašku a překonal poslední několikayardové převýšení. Udýchaně se zastavil na vrcholku kopce aby nabral dech, ale když se napřímil a pohlédl vpřed, aby znovu vykročil, zarazil se. Čelist mu klesla, taška sklouzla s ramene. Musel si protřít oči, aby uvěřil tomu, co viděl.
Co na tom, že většina z těch krásných věcí byla uměle vytvořená – co na tom, že vodu do jezer přivezli z Kanady, co na tom, že zlaté hory byly jen navršené hromady roztaveného písku, co na tom, že oázu v údolí vyrvala obrovská rypadla někde na Sahaře ze země a dopravila ji až sem, že zasněžené vrcholky na obzoru byly jen trojrozměrnou iluzí, že rudé girlandy a lampiony všude kolem tu vůbec nezůstaly po poslední oslavě Měsíčňanů, že veliký hrad na vrcholku jednoho z kopců nebyl prapůvodním výtvorem měsíčních kmenů, ale jen nepovedenou napodobeninou hradu edinburského, kterou zde vlastníma rukama vztyčili skotští osadníci. Komu to vadilo? Kdo se cítil o něco ochuzen? Vždyť to bylo nádherné! Srdce plesalo jen při pohledu na tu fantastickou krajinu a chmurná nálada z dlouhé cesty i myšlenky na návrat byly rázem ty tam. Byl by blázen, kdo by nezatoužil alespoň jednou smočit rozpálené tělo v křišťálových jezerech, zlézt hory z roztaveného zlata nebo se projít ve stínu palem v údolí!
Tak to bylo i s Gavinem Irvingem: rychle vytáhl z tašky peněženku a doklady, strčil si je do kapsy a rozběhl se dolů z kopce, vstříc všem těm nádherám. Svůj starý, nudný život zanechal za sebou společně s kufrem a nyní se řítil svahem, skákal, rozhazoval rukama a výskal jako malé děcko. A město už čekalo.

-


Večer se na vrcholku metonského kopce zjevilo několik modravých postav. Blýskaly do tmy skleněnýma očima a bělostné zuby se jim třpytily, když se prohrabovaly kufrem pana Irvinga. Jeden z tvorů objevil způsob, jak použít jednu z těch legračních dlouhých věcí a radostně se rozchechtal. Ostatní ho následovali.

-


Druhého rána byla poblíž Metonu nalezena skupinka vzácných Měsíčňanů. Bohužel, všichni byli mrtví; oběsili se na prádelních šňůrách.

6. ČERVNA 2018
Posvícení


V Shickardu, v domě (a samozřejmě také na zahradě) Rupperta Greena, se pořádala hostina. Samotný organizátor sice předesílal, že celá akce bude spíše komornějšího rázu a jen pro úzký okruh přátel, že nestojí o nějakou veřejnou šarádu a že se také nehodlá zapojovat do takzvaného „zkulturňování Měsíce“, ale nikoho to nezajímalo; lidé chtěli slavit.
A protože nikdo jiný, než Ruppert Green, široko daleko žádnou oslavu nepořádal, sjela se společnost z celého okresu právě k němu, do jeho malého zděného domku ve viktoriánském stylu, na příjemnou, sytě zelenou zahrádku s rozrytými záhony rajčat a paprik a jedinou lavičkou a slunečníkem. To, co by dříve všechny odpuzovalo, dnes nikomu nevadilo – každý si přinesl vlastní gril, vlastní jídlo i vlastní sezení, a kdo se nevešel, ten se uvelebil před domem na silnici a bylo mu docela jedno, že vozy nemají kudy projet. Dnes – ach bože! Ten den byl tak výjimečný! – se lidé nepřišli najíst za peníze Rupperta Greena, nepřišli kritickým okem prozkoumávat jeho novostavbu, aby o ní potom mohli referovat svým známým, nepřišli dokonce ani proto, že potřebovali kde složit hlavu, protože z jejich měsíčních domů stály sotva základy! Lidé z celého nöggerathského okresu dorazili do domu a na zahradu Rupperta Greena z Shickardu z jediného prostého důvodu – chtěli být spolu.
Tu noc se hodně jedlo a pilo, ale také hodně mluvilo. Byli tu významní představitelé prozatímní měsíční vlády a se zájmem naslouchali názorům obyčejných dělníků, jejichž problémy se jako zázrakem dalšího dne vyřešily, byli tu slavní pozemští sportovci a hudebníci, kteří by o ostatní hosty dříve ani pohledem nezavadili, ale – světe div se! – toho večera, toho nádherného červnového večera, bavili se ti samí s obyčejnými lidmi, s rolníky, mlynáři a řezníky, s drogisty a obchodními cestujícími a vůbec s každým, koho potkali, a rozuměli si jako bratr bratru, jako člověk člověku.
Ruppert Green se toho večera opil do němoty a ráno už se neprobudil. Jedna taková událost však nemohla přebýt radost těch, kteří se konečně zbavili lezavé nejistoty a ztuhlosti, kteří se stali opravdovými, prvními Měsíčňany a dali vale Zemi jako svému domovu. Ruppert Green otevřel lidem oči a dal jim novou naději do života.
Od toho dne se na Měsíci slavil 6. června „Svátek znovuzrození“ a každý, kdo toho dne vyšel do ulic, vzpomněl si na Rupperta Greena z Shickardu a uronil za něj slzu. Zlatou, blyštivou slzu, ze které vyklíčil nový život.
A tak začal Měsíc znovu žít.

10. ČERVNA 2018
Lidé – Irové


Jako druzí dorazili na Měsíc Irové. Zatímco Skoti se usídlili v Metonu, poblíž severního pólu, Irové se spokojili s malým územím na rovníku. Leželo uprostřed vyschlého imbrijského moře, a protože nemělo do té doby žádný název, začali mu irští osadníci říkat prostě Malé Irsko.
Vykutali nové moherské útesy, stloukli si osadu Baile Átha Gealach, hrací skříně v ní nechali celý den kvílet U2 a do toho poslouchali přenos fotbalového utkání proti Skotům; hrálo se na Zemi, ale radiové vlny – narozdíl od těch televizních – měly dosah až daleko do vesmíru. To bylo také příčinou toho, proč se po posledním zuřivém výkřiku irského komentátora „Mallaithe Albain!“ osazenstvo hostince jako na povel zvedlo, popadlo tyče a motyky a vyrazilo ven. Kam směřovali, o tom nemohlo být pochyb.
Bás go Albain! Bás go Sasana! Bás go cách!“ Smrt Skotsku. Smrt Anglii. Smrt všem.
Tak započala krátká, jednodenní válka Irska proti… všem. Přes dvanáct desítek mužů se zvedlo od svých radiopřijímačů a vyšlo do ulic, pochodovali jako neprostupný šik vpřed na Meton a vyzývali všechny bohy, aby toho večera stáli při nich.

-


Gavin Irving si lokl teplého piva a vyhlédl ven. Otevřenými dveřmi bylo vidět, jak se na obzoru rýsuje stohlavý dav a jeho ryk se nesl až sem.
„Podělanej fotbal,“ zabručel Gavin, dopil pivo a přebral od hostinského kriketovou pálku. „Podělaný Irové.“

21. ŘÍJNA 2018
První setkání


Studené prstíky se pátravě plazily po rámu postele, zkoumaly hebkou peřinu i prostěradlo, postříbřené měsíčním prachem, ohmatávaly příčle z chladného kovu a pomalu, pomalinku postupovaly vzhůru, ke hrudníku, zvedajícímu se v pravidelných, klidných intervalech.
Lori Reeno přiletěl včera jednou z těch velikých raket, které přistávaly poblíž Mee. Vířily prach a dělaly strašlivý hluk, tavily písek ve zlato a sklo a celé okolí se naplnilo hustým dýmek z jejich trysek, zatímco kolem běhali novináři a fotili si každou pitomost, za kterou by jim v redakci mohli zaplatit pár usmolených centů. Byla to velká sláva, lidé jásali a mávali pruhatými vlaječkami. To byl konečně ten den, kdy Měsíc pozná, co je to život, seznámí se s novými dobyvateli, kterým bude po následující tisíciletí říkat pane! Byl to slavný den, den vítězství. Přistáli Američané.
A spolu s nimi přistál i Lori Reeno z Nebrasky a teď ležel úplně vyčerpaný v měkké posteli v Drebbelu. Spal tvrdě a nic na světě by ho tu noc nemohlo vzbudit. Jen ty chladné a docela tenké prstíčky, co se mu plazily po šíji…
Najednou se ve tmě pokoje něco objevilo. Bylo to modré jako ranní mlha nebo kouř z dýmky a vznášely se kolem toho zlaté včelky, které docela tichounce bzučely a spřádaly stříbrná vlákna pro svého pána. Než byl však jeho blyštivý šat hotov, stiskl Měsíčňan vší silou to, co mu leželo pod prsty.
Zapraskalo to, ozval se dušený výkřik a Lori Reeno vytřeštil dokořán oči podlité krví. Otevíral naprázdno ústa, z nichž se valila pěna, a lapal po dechu jako kapr, když ho na chvíli vylovíte doma z vany. Měsíčňan přitvrdil, Lori Reenou hrábl naprázdno rukama do vzduchu, zachroptěl a bylo to vůbec to poslední, co z něj kdy vyšlo.
Potom noční návštěvník povolil sevření, utřel si poslintané ruce do peřiny, přehodil Pozemšťana přes rameno a úplně klidně vypochodoval ven z drebbelské ubytovny.

-


Ráno lidé z Jižního Drebbelu našli na náměstí veliký kříž a na něm – Loriho Reena, oblečeného v nádherné hazuce vyrobené ze stříbřitých šupinek, které se leskly jako diamanty v záři jitřního slunce. V tu chvíli si lidé vůbec poprvé od svého příjezdu uvědomili, že tu nejsou sami, a rozhodli se s tím okamžitě něco dělat.
Zbrojnictví Hafize Šachela mělo toho dne otevřeno až do půlnoci.

LEDEN 2019
Munmani


Ve většině měst po celém Měsíci se brzy vžil pro Měsíčňany výraz Munman, vypůjčený od Angličanů z Beaurnontu. Lidé se poté naučili rozdělovat Munmany na několik kmenů; na ty zlé – Vanhui, Pašeny, Kvetelety a Fenyly -, které Pozemšťané bez milosti stříleli, a na ty hodné – Abulváfy, Sahy a Delarije -, z jejichž zabíjení měli ještě větší potěšení, protože nekladly žádný odpor.
Když se jen pár měsíců po drebbelském incidentu objevil ve Stadiu na severu Aestejského moře slabý a dlouhou cestou zmožený Delarij, bylo z toho zákonitě veliké pozdvižení. Zpráva o jeho příchodu letěla od domu k domu rychlostí blesku a zanedlouho bylo celé Stadium nakupené na náměstí, lidé se mačkali a překřikovali se a nad davem blýskaly fotoaparáty, snažící se zachytit tu měsíční trosku, toho ubožáka, který sem přišel žebrat o něco k jídlu a k pití, protože i vlastní bratři ho odmítli živit.
Netrvalo dlouho a na místo dorazila armáda; víříce mračna prachu, přiřítila se trojice šedých džípů a z nich vyskákali po zuby ozbrojení vojáci se zatvrzelými výrazy na tvářích a puškami v rukou a odehnali dav od toho zbědovaného stvoření.
Delarij se zatím v bolestivém deliriu svíjel v prachu, zvracel krev a měsíční kameny, které pojídal na cestě sem, a nikdo mu nedával víc než hodinu života. Ani seržant Joemo, který tu byl nejvyšší šarže a v Munmanech se trochu vyznal, se neodvažoval naložit tvora do vozu a odjet s ním na základnu, protože mršina by mu určitě zasmrděla celý džíp. Seržant Joemo už takové jako on viděl – často, když neměl večer co dělat, syn spal u kamaráda a manželka hrála s přítelkyněmi bridge, zajel na základnu a spolu s oddílem průzkumníků vyrazil v bugině do pouští, hledat osamělé modré poutníky, vznášející se jako modrá mlha nad žhnoucím pískem. Často se vraceli s nepořízenou, avšak ještě častěji se jim povedlo ulovit do velikých křišťálových sítí malinkou kostřičku obalenou modrou kůží, se smutnýma očima ze skla, a odvézt ji na přezkoumání do vojenské laboratoře. Tam Munmani umírali jako na běžícím páse; možná jim vadilo umělé osvětlení nebo dokonale sterilní chirurgické pomůcky – to se doktorům ani biologům nikdy nepodařilo zjistit. Na každý pád nevydrželi v blízkosti člověka déle než pár hodin. Právě proto řekl seržant Joemo to, co řekl:
„Hej, lidi! Jestli chcete toho Munmana zabít, zabijte ho! Jestli ho chcete mučit, mučte ho! Ale až naposledy vydechne, vystrojte mu pohřeb, jaký byste vystrojili každému křesťanovi, protože i tenhle tvor si to zaslouží! Pohřběte ho ve smutku a se vší úctou, vzdejte hold jeho rodu a politujte zlý osud jeho matky, i kdybyste ji nenáviděli stejně jako jeho! Hej, lidi! Dejte mu, co zaslouží – smrt či život -, ale nedovolte, aby jeho mrtvolu rozsápaly pouštní hyeny! To je rozkaz a kdo ho poruší, bude se zodpovídat ze svých činů mně a jen mně, rozumíte?“
Dav zamručel, někdo si dodal sebevědomí zařváním pár slov o „podělaný armádě“ a někdo jiný zase plivl na tu malou modrou kostřičku na zemi, a pak už se všichni klidili zpátky do svých domovů a byli celí nešťastní, že si nemůžou vybít svůj vztek na tom bezbranném stvoření, pomstít smrt Loriho Reena, kterého v životě neviděli, zakroutit krkem Delarijovi a ukřižovat ho na prahnoucím slunci tak, jak to on udělal jim.
Seržant Joemo naposledy pohlédl na umírajícího Munmana a otřel si kapesníkem orosené čelo.
„Možná by ho měl někdo vzít,“ navrhl desátník Callighan.
„Ne. Není kdo by ho vzal a už vůbec ne kam by ho vzal. Rozhodně ne.“
„Ale pane…!“
„Žádné ale. Vlezte si do vozu, to je rozkaz! Podejte mi mapu a síť. Díky, Callighane. A teď jeďte. Kam? To je jedno. Prostě někam, do pouště. Chci je ještě jednou vidět. Munmany. Chci je vidět, než všichni zemřou na tu zpropadenou nemoc, kterou jsme sem přitáhli.“
„Nemoc, pane? Jakou?“
Seržant Joemo stáhl okénko a nechal si vát pouštní vítr do očí, aby skryl slzy.
„Sebe.“

-


Seržant s desátníkem jezdili několik hodin po poušti a prohlíželi si skleněné oči Měsíčňanů, vsazené do křehkých tělíček. Oba dva se přemáhali, aby se nedali do pláče, a když už to bylo k nevydržení, zastavili se u jednoho zvláštního zlatého bludného kamenu, tyčícího se uprostřed prázdné pouště, a usedli na něj.
„Callighane, dejte mi svou zbraň.“
„Pane?“
„Vaši zbraň!“
„Ach… ano, jistě!“ Desátník Callighan rychle rozepnul pouzdro a vytáhl z něj krátkou pistoli, černou jako sama noc. Leskla se ve stříbřité, hypnotizující záři Měsíce.
Seržant Joemo přijal od podřízeného zbraň. Chvíli si s ní jen tak točil v ruce, hladil ji a prohlížel hlaveň a spoušť, jestli vše sedí tak jak má. Potom vzhlédl ke Callighanovi a v očích měl slzy. Kanuly mu jako roztavené zlato dolů po tváři, odkapávaly ze špičky nosu a dole se měnily ve vzpomínky, ve zlaté květy plné krásy a smutku.
„Je to tak dávno…“ začal seržant Joemo, ale nechal větu nedokončenou.
Callighan mlčel.
„Měl byste jít, desátníku. To je rozkaz.“
„Seru na rozkazy, pane!“
Seržant Joemo se smutně usmál. „Jak myslíte,“ řekl. „Když to chcete vidět… Ale stejně myslím, že byste měl být raději se svou rodinou…“
„Jste férovej chlap, pane, asi vůbec nejlepší důstojník na základně. Mám vás rád a většina ostatních kluků taky, nechceme, abyste skončil… takhle. Pojďte – skočíme do auta, trochu se projedeme a pak třeba můžem zajít k Medvědovi nebo kam budete chtít, koupim vám pivo a slanečky s vekou a jestli vám to bude málo, můžete zajít na večery k nám. Moje žena vaří výborně, přál bych vám ochutnat její sekanou!“
Seržant Joemo si protřel oči, ale zlaté valounky se dál snášely na zem a jako opona začíná a končí představení, ty slzy začínaly a končily něco krásného, ale moc smutného, příliš smutného na to, aby to mohl desátník Callighan pochopit.
„Moc rád bych tu sekanou ochutnal, opravdu moc rád,“ řekl seržant Joemo a stiskl Callighanovi ruku. „Vyřiďte své ženě, že si vzala úžasného muže. Má štěstí, skutečně. A vaše děti,“ zasmál se tiše, „každý by chtěl takového tátu jako jste vy. Vychovejte je dobře, Callighane. Vím, že to tak uděláte.“
„Já…“ Desátník Callighan zhluboka polkl, polkl všechna ta léta, kdy sloužil pod seržantem Joemem, obdivně k němu vzhlížel a každým dnem, každou hodinou, minutou i každou vteřinou se snažil být jako on. A teď… „Děkuji, pane.“
„Jste čím jste, Joe, za to není třeba díků. Jen vám to už zatraceně musel někdo říct.“
„Pane!“ Desátník Callighan nervózně přešlápl. Pistole v seržantových rukou začala dělat věci, které by neměla. „Vy jste dobrý člověk, pane! A ostatní na vás čekají – na základně, doma… Vždyť vy byste mohl být taky dobrým otcem, je vám sotva čtyřicet! Pane, no tak! Pane! Co to… co to děláte? Pane!“
Seržant Joemo ztrhl z krku psí známky a hodil je na zem, do stříbrného měsíčního prachu. Ruce se mu třásly a koutky úst cukaly, ale někde, hluboko ve své zhrzené, zklamané duši, našel sílu na ten poslední zoufalý čin. Pozvedl zbraň, pevně sevřenou oběma rukama.
„Sbohem, desátníku,“ zašeptal, strčil si hlaveň pistole do úst a stiskl spoušť.

-


„Zemřel jako hrdina, paní Joemová. Bojoval sám proti všem, jeho jednotka odjela z bojiště, ale on tam zůstal, jenom kvůli mně. Byl jsem zraněný a on vždycky říkal: ,Neopustím bojiště dřív, než bude poslední voják z mého oddílu bezpečně sedět ve vrtulníku!´ A tak to také bylo. Jak říkám, paní Joemová: šel sám proti celé armádě nepřítele jen aby mě dostal z toho pekla. Nesl mě na zádech celou míly a přitom se odevšad rojili vojáci a snažili se ho dostat. Ale on běžel dál, pálil kolem sebe a pořád opakoval: ,Dostanem se z toho, Joey, bude dobře!´ Víte, paní… kdyby nebylo jeho, byl bych dnes mrtev. Je mi velice líto, že můj život byl vykoupen tím jeho a chápu vaší oprávněnou nenávist vůči mě, avšak mohu vám s jistotou říct, že život vašeho muže byl položen za správnou věc a stal se prvním krokem k vítězství. Díky vašemu muži, paní Joemová, se člověku konečně otevřel vesmír! Jsem pyšný na to, že jsem mohl pod seržantem sloužit a všichni ostatní to cítí stejně. Upřímnou soustrast, madam.“
Desátník Joseph Callighan podal plačící ženě řetízek s kovovým štítkem. Jméno ALGERNON JOEMO, vyražené na rubu, bylo potřísněno krví.
Když paní Joemová roztřesenýma rukama přijala ten danajský dar, tu strašlivou věc, ze které by se žádná žena nedokázala těšit tak, jako z nových prstenů nebo lodiček, vrátil se desátník Callighan do svého vozu a odjel pryč, od ženy, která ztratila vše, co pro ní kdy mělo nějakou cenu.

-

Doma Joea přivítaly rozdováděné děti s růžovými tvářičkami a baculatými prstíky. Tiskl je k sobě znovu a znovu a děkoval Bohu, že mu něco takového dopřál. Zrovna když se chystal dojít nahoru pro míček a rukavici, aby si se synem zahrál baseball, zavolala jeho žena, jeho milovaná žena, z kuchyně.
Toho dne měli k obědu sekanou.


 celkové hodnocení autora: 96.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Aenica 16.06.2008, 14:45:29 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Aenica ze dne 15.06.2008, 10:36:23

   Také jsem se snažila toto tvoje stanovisko obhájit - možná to v tom spěchu vyznělo jinak, v posledních dnech se ze mě totiž stala mašina na komentáře. Chtěla jsem říct, že mi ona fantastičnost v příběhu naprosto vyhovuje :)
 Šíma 15.06.2008, 12:24:54 Odpovědět 
   Hezké scifko! Dobře se četlo a já jsem si zavzpomínal na dílka "starých mistrů" SCI-FI a kdyby se děj neodehrával na Měsíci, řekl bych, že jsem znovu na Marsu a čtu Marťanskou kroniku (její volné pokračování)! ;-)

Nechám Ti tu Jedničku a jdu se podívat, zda jsem četl předchozí část! :-D
 ze dne 16.06.2008, 10:10:40  
   Uskar-Arah: Díky za zastavení a vůbec všecko :) Jenom bych to asi nenazval sci-fi. spíš něco jako "alternativní minulost přiroezně ovlivňující děje minulosti" :D Prostě se nesnažímpsát o výdobytcích moderního lidstva a podobných věcí, jak je to ve většině sci-fi, ale spíše o lidech a jejich pocitech. Měsíc mi slouží jen jako pozadí pro rozvíjení situací, které by na Zemi a v současnosti působili pravděpodobně nepřístojně.
Domluvil jsem. Howgh
 Aenica 15.06.2008, 10:36:23 Odpovědět 
   Krásné počtení na nedělní ráno, skoro bych až řekla, že v čapkovském stylu. Jsou zde charaktery, jaké musíme a obdivovat a činy, které musíme anenávidět a vyvarovat se jich. Atmosféra Měsíce je tak nevídaná a zajímavá, že se ani neodvážím polemizovat nad některými věcmi - je to možná pravda či to pravda není. Mě to uchvátilo a tečka.
 ze dne 16.06.2008, 10:12:05  
   Uskar-Arah: Jak jsem psal k Šímově komentáři, Měsíc v mém dílku není od toho, aby byl do detailů popisován a byla dodržována jeho vědecká konzistence a podobné věci, ale jen jako vhodné prostředí pro postavy, o kterých píšu.

Takže díky a u příštího dílu nashledanou! :)
 amazonit 15.06.2008, 6:01:28 Odpovědět 
   zprvu tak trochu stroze deníkově, jen v obrysech a ke konci propracováno, vše působí velmi přirozeně, snad až moc, čtenáře to zkrátka chytne...
co se zprvu mohlo zdát pohodové a idylické, v sobě nese mnoho krutosti, lidé se opět ,,vybarvují" a nešetří svým nerespektem ke všemu, co se netýká jejich civilizace
je vidět, že ti nápady rozhodně nedocházejí, naopak
 ze dne 16.06.2008, 10:13:37  
   Uskar-Arah: Není to zvláštní, že lidem se zdají nejkrásnější příběhy, které skutečně, podle pravdy, vypovídají o nich samotných,o tom jací jsou a jak by se v popisovaných situacích zachovali?
Je to stejně divná věc, ten člověk...
Jo - DÍKY moc! :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Nevnímáš (Smysl...
Julia de Sena
Arn Dresko IV. ...
jindra
Jsou slova ...
Dick
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr