» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."

Gandalf

počet přístupů: 2140814

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28997 příspěvků, 4550 autorů a 303447 komentářů :: on-line: 13 ::

:: We are the greatest II., kap. 18 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: We are the greatest

Nancy Lottinger	publikováno: 15.06.2008, 5:48

We are the greatest II., Kapitola 18. Já nechci ještě zemřít, ne dřív než…

Ach, ta krize... Moc se omlouvám za to velké zpoždění, ale tak jste si aspoň odpočinuli a vynahrazuji to délkou...

Poděkování patří amazonit a Charlotte :-)

Jen stručně připomenu, co se dělo v minulých dílech...

Jedna dějová linie se týká náhledu do Retgerovy (ne tak vzdálené) minulosti, kdy se až podezřele snadno zachránil ze zajetí. Jako "trofej" si s sebou vzal Evu, svou bývalou žačku, která měla být už dávno po smrti. Teď se jí snaží připomenout její dávný život.

Druhá se opět týká Retgera, který hlídal Janu právě před těmi, teří poslali Evu.

A třetí vypráví o Janě, kterou Retger kamsi poslal. Sama si nění stoprocentně jistá, co se děje, ale její pobyt v onom světě netrvá tak dlouho, jak by si představovala.

Enjoy my story :-)


	We are the greatest II., Kapitola 18. Já nechci ještě zemřít, ne dřív než… Neděle, 28. října 2007 I. Vteřina, kterou Retger potřeboval ke vzpamatování, byla pro elitu dostačující k dalšímu útoku. Janino tělo zmizelo s ohnivým výbuchem světla a ostří dýky do sebe vtáhlo oslňující kužel. Naposledy se modře zablesklo, než místo upadlo do původní tmy. Lesem se rozlehla hlasitá nadávka, jak si jeden z mužů ulevil. „Kurva zasraná!“ Měl na mysli Janu, které se podařilo zmizet, aniž by na tom jakkoliv úmyslně s Tomášem spolupracovala. Ten teď ležel obličejem k zemi, třásl se vysílením a nebyl si tak zcela vědom, do jaké nevýhody se dostal. Členové elity prošli nejen výcvikem, ale i mnohými nevratnými a bolestivými mutacemi, které jim dávali nové schopnosti. Jim záleželo na jediném – chtěli být nejlepší. Obyčejný, leč sebelépe vycvičený člověk, jako byl on sám, neměl příliš velkou šanci. Ale i ta nepatrná naděje ho udržovala v přesvědčení, že musí bojovat. K záchraně jediné osoby už toho udělal tolik, že to teď nemohl vzdát… Jenže muži, kteří dostali Janu na starost, nemohli Tomášovi zasadit smrtící ránu. Teď, když byl předmět jejich zájmu neznámo kde, se museli dostat k potřebným informacím právě přes něj – proto si dávali velký pozor, kolik energie uvolní na útok. Prostor ozářil ostrý záblesk světla. Tohle ho mělo zabít pomalu… Tomáš se vrhl k zemi; měl tak akorát okamžik na to, aby se rozhlédl, než ho zasáhl obrovský nápor energie. Nestačil aktivovat vlastní štít – na to byl teď až příliš vysílený. Jeho tělo nedokázalo cizí energii absorbovat, proto se jen bezvládně vzneslo a prudce narazilo do kmene stromu. Gravitace zapůsobila a on se svezl k zemi. Vyrazil si dech a cítil, jak se mu z roztržené kůže hlavy vyvalil proud teplé krve. Vpletla se do jeho vlasů a po malých dávkách skapávala na jeho záda, kde se vpíjela do zpoceného trika a vytvářela na něm tmavé skvrny. Snažil se nadechnout, ale plíce ho neposlouchaly. „Idiote, chceš chcípnout?“ zakřičel na něj muž netrpělivě. „Stála ti za to ta coura? Hm?“ Chtěl říct ano, stála, ale místo toho se musel potýkat s tím, aby vůbec zůstal při vědomí. Kdyby tak mohl dát vědět členům, že se k nim elita dostala tak blízko, mohli by vyhrát, jenže i ta poslední špetka energie ho opouštěla a s ní i naděje na přežití. Po několika nekonečných vteřinách se mu podařilo chytit dech. Z čela mu stékal studený pot a jeho zelené oči se zableskly úlevou. Připadal si jako dítě, které něco rozbilo, nevěděl, co by měl dělat, byl na pokraji smrti a po dlouhé době si připomněl, co je to opravdový strach a nejistota. Několik kroků od něj se znovu zablesklo. Dýka, kterou právě použil jako artefakt potřebný k otevření portálu, reagovala na nežádanou energii v jeho těle. Kdyby se mu podařilo se k ní dostat a aktivovat ji, možná by přežil, informoval by členy, že elita definitivně prolomila jejich zabezpečení… Jenže řád se to tak či tak již brzy dozví, obával se nejhoršího při představě boje na jejich základně. „Kde je ta coura? Vylez!“ snažili se ho vylákat, aniž by museli znovu útočit. Oba se báli, aby ho nezabili – sami by takový útok lehce odrazili, jenže oni byli silnější, patřili do elity… „Dostanu to z tebe, ať už budu muset udělat cokoliv,“ vyhrožoval dál – jeho hlas se nepříjemně přibližoval. Tomáš zatajil dech, když kousek od něj zapraskala větvička. Měli ho už dávno zabít – nevěděl víc než oni, přemítal a v dlani mačkal ostrou větvičku, aby se udržel při smyslech. Nestihl ani odhadnout vzdálenost své poslední naděje a ucítil slabé vibrace, v nichž tušil další útok. K dýce se nedostane… Neměl tušení, co se stane při využití nezkrotné energie proudící v jeho těle, která mu rozhodně nepatřila, ale tušil, že by ho to mohlo zničit. Ne zabít, ale zničit. Jenže pokud nic nepodnikne, zemře stejně… Myšlenky mu proběhly hlavou v jediné rozhodující vteřině. V soustředění svraštil obličej a jeho křik se rozlehl po celém lese, ale neměl čas přemýšlet nad tím, jestli jsou chráněni tlumícím štítem a jestli je někdo neslyší… Tomáš v sobě koncentroval značnou část energie, která napadala jeho vlastní tělo, ale už mu nezbýval čas na eliminaci svých pocitů – vzdouvaly se v něm a on se obával, že ho zničí ochranný firewall… Ve vzduchu cítil smrt. Tlaková vlna mířící k němu se měla co nevidět setkat s jeho vlastním útokem. Od sebe už je dělil jen zlomek vteřiny a právě ta se stala napjatou nekonečností. Tváře lidí, které měl v mysli, vypadaly až příliš skutečně a on se bál, že je ztratí. Všechny, na kterých mu kdy záleželo. Všechny, pro které by umřel a i ty, kteří umřeli pro něj. Neděle, 21. října 2007 I. „Pojď si lehnout,“ řekl přívětivě Tomáš a u srdce ho bodl pocit viny. Jeho doposud netknuté svědomí ho začínalo nesmírně pálit, ale zodpovědnost vůči řádu byla stále silnější. Až příliš si uvědomoval, co musí následovat, a nechtěl žádným způsobem projevit svou slabost. „Vyspi se a-“ „A co potom,“ špitla Eva bojácně a nechtěla se pohnout z místa. Ještě se zdaleka nevzpamatovala ze svých čerstvě nabytých vzpomínek. Stále na sobě cítila nepříjemné doteky svého věznitele a bolest, kterou jí Lukáš s radostí způsoboval. Mučivá vzpomínka pohřbená hned dvakrát – jím a elitou. „Ani nevím, co se děje teď, mám v hlavě zmatek,“ pokračovala dívajíc se do země. Na koberci se vykreslovaly barevné obrazy její minulosti, o které doteď neměla sebemenší tušení. Naivní představa o šťastném životě se rozplynula až příliš rychle a o to byl pád do reality krutější. Jistota zmizela stejně rychle jako nenávist k tomu, kdo ji o ni okradl. Neměla mu to za zlé, jen stále nemohla tvrdit, že si vzpomněla na všechno… Její strach byl ospravedlnitelný, Tomáš jí nic nevyčítal, přesto si teď ze všeho nejvíc přál, aby poslechla a šla si lehnout… „Můžu… ti pomoct,“ začal nesměle v sobecké snaze vše urychlit. „Můžu ti dát něco, po čem lehce usneš a pomůže ti to vzpomenout si-“ při posledním slově zmlkl – Eva se zarazila. „Vzpomenout, ne zapomenout.“ „Proč vzpomínat na něco, na co by chtěli všichni ostatní zapomenout?“ zeptala se vyčítavě. Všimla si, že se mu příliš nechtělo do odpovědi. „Musíš pochopit a pak se sama rozhodneš, co chceš udělat. Mám jedinou podmínku a té se nevyhneš,“ dodal a skryl veškeré stopy svých dosavadních pochybností. „Co… co je to za podmínku?“ vyhrkla a odtáhla se od něj, jako by ji jeho doteky spalovaly. Svými slovy zničil špetku té důvěry, kterou si v ní dokázal za tak krátkou dobu vybudovat. „Na konci toho všeho – a nevím, jak dlouho to bude trvat – tě budu muset zabít, Evo,“ řekl s naprostou vážností a jakmile to vyslovil nahlas, stalo se to pro něj náhle stravitelnější. Napjatá atmosféra se paradoxně rozplynula, jako by nikdy předtím neexistovala, a až teď byla Eva schopna pohlédnout do jeho zelených očí. „To je vtip?“ zakryla touhu se na něj rozkřičet a rozškrábat mu jeho pohledný obličej, jenže on se neměl k žádné odpovědi. Z jeho zelených očí vyzařovala vyrovnanost a nepřirozený klid. Ne, tohle nečekala. Vždyť v tom byla nevinně, právě jí ukázal, že si s ní elita jen zahrávala, že to ve skutečnosti nebyla ona, ale jen nějaká falešná identita, kterou ji obdařili. A teď, po tom všem, čím si prošla, ji chce zabít? Nemohla – nechtěla tomu uvěřit. „Co přesně myslíš tím na konci toho všeho? Teď mě zradíš i ty? Právě jsem se ti svěřila do rukou a…“ „A já tě chci zabít?“ dořekl větu za ni. „Je mi líto, ale to je fakt, který se prostě stane,“ řekl s ohledem na to, že bude muset svůj čin ospravedlnit. „Že se prostě stane? Nechápu to. Nic nechápu!“ „Uklidni se,“ řekl odměřeně. Jak nelidské bylo neposlouchat své city a srdce, ale řídit se čistě rozumem. Jak nelidské a… těžké. Jenže to ona už dávno zapomněla. Časy, kdy pracovala pro řád, už dávno pominuly a s nimi i touha po moci. Ta se teď přeměnila v obyčejné přání žít. „Uklidni se? Co bys dělal ty, kdyby ti řekli, že umřeš?“ „Uklidnil bych se,“ odpověděl prostě. „Slyšel jsem to už mockrát, Evo. Sama jsi zažila, co dělají ostatní pro získání moci; oba víme, že je to špatné, ale oba jsme pracovali – a já pořád ještě pracuju – pro řád, vstoupili jsme do něj dobrovolně a věděli jsme, jaká jsou rizika. Tady je jedno z nich: žila jsi s představou, že jsi někdo jiný.“ „Co bys dělal ty?“ zopakovala otázku, protože tušila, že není upřímný, tušila, že se za tou tvrdou slupkou skrývá člověk s city. „Bál bych se o ty, na kterých mi záleží.“ „Proč mám umřít?“ „Protože jsi byla důležitým článkem téhle mise a bohužel musím říct, že byla úspěšná.“ Nemělo cenu se vyhýbat odpovědi. On chtěl být upřímný, aspoň pro tuto chvíli, která se už rozhodně nebude opakovat. Tolik lží, co bylo vysloveno, aby uchránily křehkou pravdu… A nejvíc ho mrzelo, že musel lhát lidem, které miloval. „Kdybych to nebyl já, ale někdo jiný – myslím někdo, kdo by tě neznal, asi by se to neprovalilo. Členství nemá původní složení, ale já jsem zůstal, vím, kdo jsi, vím přesně, co se tenkrát nepovedlo, a také vím, že jsme si s vámi nepěkně zahrávali a mrzí mě to.“ Retger se s nepřítomným výrazem zadíval do jejích skelných očí a postupně si vybavoval vzpomínky, které zůstaly pohřbeny pod hromadou nových a nových problémů. „Netušil jsem, že se o nás začne zajímat ještě někdo jiný. A proč ses zrovna ty – bez urážky – stala součástí elity. Už nezáleží na tom, že za to nemůžeš, dobrovolně jsi plnila jejich úkoly, byla to tvoje svobodná vůle. Věděla jsi moc dobře, co se chystá, a nadšeně jsi přijala další úkol. Nedomyslela sis důsledky, že?“ „Já o ničem nevěděla,“ polkla nasucho a rozplakala se. „Přísahám! Vždyť jsi teď sám viděl, jak to bylo!“ „…A pochopil.“ „Co?“ „Že bys to neudělala, kdybys měla své vzpomínky.“ „Neudělala bych to, kdybych měla vlastní vzpomínky!“ vyhrkla vítězoslavně. Síla vzdorovat ji definitivně opustila. „Ale ty tomu nerozumíš,“ řekl zklamaně. „Kdybys měla zabít svoji nejlepší kamarádku a oni ti nevysvětlili proč, neudělala bys to. Ale kohokoliv jiného – kohokoliv, koho bys neznala, ano. Řekni mi, co jste zač?“ „Pořád jsme, proto ti to nemůžu říct!“ „S tím jsem počítal.“ „Já nechci umřít,“ zašeptala, ačkoliv už se s tím podvědomě smířila. Až příliš chápala systém jejich světa. Veškerá pravidla, díky kterým přežívala až dodnes. Pravidla, která vytvářely celé generace všech lidí zasvěcených do magie. „Já ti rozumím-“ až moc dobře, dodal v duchu „-ale tohle budu muset udělat. Nesnaž se utéct,“ prosil ji, když ještě o krok ustoupila ke dveřím kuchyně. Jeho slova byla jako jed, který se jí rozléval po celém těle a paralyzoval ji. „Byla jsi jen prostředek, jak se k nám dostat, zároveň omyl, kterého se dopustili, a ty teď zaplatíš za jejich chyby. Je mi líto, tuhle válku jsi prohrála, ale dávám ti možnost vyhrát poslední bitvu. Stačí jen chtít.“ „Ale já nechci umřít,“ zvýšila ještě o oktávu hlas, ale najednou byla pro svou záchranu zase ochotna podstoupit cokoliv. „To, co jsem ti dal předtím vypít, eliminuje tvou energii, proto nejsi schopna využívat své schopnosti,“ upozornil ji, když zaznamenal nepatrný nárůst energie. „Nezmůžeš nic, maximálně tě to vyčerpá.“ Zachvěla se. „Udělám… cokoliv,“ vydechla poslední naději, protože jí byl Tomášův tón až příliš povědomý. Byl to rozsudek nad jejím životem a od šibenice ji dělil už jen dav přihlížejících – její myšlenky, které si měla utřídit, jak pochopila. Jen zavrtěl hlavou a náhle přišlo vysvobození – smířila se se skutečností. „Mám jít spát? Jen tak?“ přistoupila na jeho krutou hru a sledovala zlověstné jiskry v jeho očích, než přikývl. Na chvíli se vytratil, nechal ji tam samotnou jako sebevraha před skokem. Pohrávala si se svými myšlenkami, jako by to všechno byly jen prachsprosté lži. Příliš krátká chvíle pro umírajícího člověka. Věděla to a už s tím nemohla nic udělat. Nevnímala teplo sálající z Retgerovy dlaně, když jí do ruky vtiskl lahvičku s onou záhadnou látkou, ani si neuvědomovala hořkost její chutě mísící se se slanými slzami, které jí proudem tekly po rozpálených tvářích. Její organismus byl příliš ochablý na jakoukoliv vzpouru, spánku se poddala rychle a bezbolestně. Kolena se jí podlomila a její křehké tělo zachytily Retgerovy paže. Zdvihl ji do náruče, uložil do své postele a sledoval, jak duše opouští tělo osmnáctileté dívky, která se poddala touze po moci a zaplatila ji svým životem. Pondělí, 29. října 2007 II. Jana nastoupila do drahého auta a s křečovitým úsměvem ještě zamávala mámě. Ta bez zdržování vyparkovala a odjela do práce. Když za sebou zavírala dveře, ještě na vteřinu zaváhala. Přítomnost jejího otce ji trochu děsila; několik měsíců ho neviděla a navíc jí stále vyčítal smrt svého syna. Tep se jí o něco zrychlil, když si na Lukáše vzpomněla – bylo snad možné, že je v tomhle světě stále naživu? Až příliš si uvědomovala, že není ve své kůži. Nadšení, které před chvílí pocítila, z ní znenadání vyprchalo a zbyla jen touha zjistit, co přesně se stalo a hlavně proč. „Tak s čím potřebuješ pomoct?“ zeptala se Jana, jak nejpřirozeněji dokázala. „Nejdřív bych chtěl vysvětlit, proč jsem tě právě viděl vcházet do školy,“ řekl odměřeně a pootočil se, aby si ji dobře prohlédl. Ne, nezdálo se jí to. Jeho oči doslova hořely touhou dozvědět se její tajemství, na které ani ona sama neznala správnou odpověď. Panenky stáhl do úzkých štěrbin, duhovky se naopak rozšířily a o několik odstínů ztmavly, bělmo zežloutlo a jeho beztvará ústa se stáhla do úzké štěrbiny. Pobaveně sledoval její reakci – svět, který pro ni mohl být lepší, ji chtěl nemilosrdně seznámit s realitou. S tlumeným výkřikem nahmatala kliku, což vyvolalo další arogantní úšklebek na jeho tváři. Přece ji nemohlo napadnout, že zamkne; byla v šoku, když jí pevně stiskl rameno, trhnutím si ji otočil k sobě a hypnotizoval ji svýma démonskýma očima. Vzedmula se v ní vlna opovržení, která ji vyburcovala k sebeobraně. Vší silou ho praštila do obličeje a vteřinku, kterou tím získala, využila k odemčení dveří. Podařilo se jí je otevřít, jenže to už za sebou slyšela pronikavý smích. Pevně jí zmáčkl stehno, až znovu vykřikla – tentokrát bolestí. Cítila, jak se jí do něj zarývá několik ostrých drápů a s odporem si domyslela, že se jeho tělo mění – mutací prošlo spoustu lidí, kteří toužili po moci. Na kalhotách se jí objevilo několik tmavě rudých skvrn, a jak sebou škubla, zaryl jí otec nehty ještě hlouběji do masa. S velkým sebezapřením sebou znovu škubnula; tentokrát se jí povedlo vytrhnout z jeho sevření a vypadla z auta na zem. Vydechla překvapením. Jakmile jeho nehty přestaly uzavírat poškozenou tepnu, polila ji horkost; z rány mohutně krvácela a džíny se krví okamžitě nasákly. Jana se odplazila jen pár kroků stranou, protože jí zranění nedovolovalo vstát. Uslyšela za sebou bouchnutí dveří a vzápětí přibližující se kroky. Nechávala na chodníku krvavé stopy, ale už nedokázala jít dál. Nepřipouštěla si, že je na dohled agresora a pokud ji hned nezabije on sám, během pár vteřin vykrvácí… Nepříjemné cvaknutí ji přimělo se otočit. Snad to byl i jeho vnitřní povel, který jí vyslal – ona se otočit chtěla. Dívala se přímo na hlaveň zbraně, kterou v ruce svíral její otec. Žlutá barva se z jeho očí opět vytratila, a nehty, které se zaryly do její stehenní tepny, se znovu zkrátily v obyčejné prsty zašpiněné od její krve. „Hlavně neudělej nějakou blbost,“ varoval ji chladně. „Chci si jen popovídat, můžu to krvácení hned zastavit a nemusí se ti vůbec nic stát.“ „Už se stalo,“ cekla z posledních sil. „Zavazuji se neporušitelným slibem.“ Karel nestačil zareagovat; zbraň se v jeho rukou zachvěla, jak se dral na povrch jeho vztek. „Nemyslel jsem si, že řád vychovává takové… naivní blbce,“ hledal správná slova. „Vážně jsem měl dojem, že moje dcera zdědila jen to nejlepší – spletl jsem se.“ Sklonil hlaveň níž a vystřelil; nová bolest přehlušila tu starou.


celkové hodnocení autora: 97.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 6		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 22		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 27		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

MC_Kejml	29.05.2009, 17:50:32

Odpověď na příspěvek od uživatele: MC_Kejml* ze dne 27.05.2009, 14:54:36* Tak, hezky polopatě, tak to je nejlepší. No, já to pochopil tak, že když chce člen stvořit nějakou energii, musí k tomu mít předmět, kterým jej usměrní - a ve dvou případech to byla jakási dýka. Vím, že jinde prostě mávli rukou a šup s paprsky na nepřítele, ale zrovna tyhle dvě události mi tak nějak rozhejbaly kolečka v hlavě.


ze dne 29.05.2009, 18:35:03
Nancy Lottinger: Tenhle druh energie je něco mnohem víc, proto je k tomu zapotřebí něco, co tu energii dokáže shromáždit v sobě, téměř neomzene :-)

MC_Kejml	27.05.2009, 14:54:36

Užití a kontrola magických schopností je spojená se zbraněmi některých členů? Nejprve to použila Jana na neznámého útočníka na hřišti, kde byl Daniel, a nyní Retger plně nemohl kontrolovat svoji energii proto, že ji neměl ( a byla daleko ) ? Moc jsem neporozuměl Řekni mi, co jste zač?“ „Pořád jsme, proto ti to nemůžu říct!“ Vysvětlíš, prosím? No, bylo to smutné. Eva tedy doopravdy odchází, a tentokrát už defintivně. Zrada řádu se tedy zřejmě platí životem. A pasáž s otcem byla samozřejmě ... intenzivní. Představoval jsem si Diabla ze stejnojmenné hry. ;) 1


ze dne 29.05.2009, 17:11:25
Nancy Lottinger: "Řekni mi, co přesně dělá vaše organizace, co jste zač?" "Stále jsem její součástí, tudíž ti to bohužel nemůžu říct, i kdybych chtěla." "Myslel jsem si to, ale zkusit jsem to musel. Ták, teď pro mě tudíž už nemáš žádnou cenu, můžu tě zabít." :-D Elita si myslela, že Janu bez řečí zabijou, že nebudou vyzvídat, jak to, že je mrtvá, zároveň se chtěli přes ně dostat k řádu... Teď nevím, jak to s těmi zbraněmi myslíš. Každý člověk, který je v mém světě schopný shromažďovat nadbytečnou energii, může ji přeměnit v moc, ať už k přenosu, energickým paprskům, tlakovým vlnám, ochranným štítům... Pak existují další schopnosti, které vyžadují koncentraci, jako třeba nabourat se do něčích myšlenek a pak si s nima hrát apod... Jana na hřišti použila zvláštní zbraň, artefakt, ale to je bohužel ta část, kde je jen náznak s modrým blýsknutím, které se později objevuje v lese s Retgerem. To je ta část, která potřebuje doupravit. Retger mohl kontrolovat energii, už nebyl zdrogovaný, ale byl rozrušený. Eva také, ale její moc byla navíc omezena malou dávkou látky, kterou dostala později (časově, jinak už to bylo dávno) i Jana. Tak snad vysvětleno. Ještě k té zbrani, kterou po Janě vystřelil otec - krev proti vlastní krvi nemůže bojovat energií...

Lotrinka	29.07.2008, 16:01:28

Tak jsem se zase po dlouhé době dostala k tvému dílku. Musím říct, že nechápu, kde ty nápady bereš...


ze dne 30.07.2008, 11:14:37
Nancy Lottinger: Říká se, že něco píše sám život, ale moc bych tomu nevěřila ;-)

Petr.6.Suchy	23.06.2008, 14:04:52

Haleluja, dočkali jsme se konečně dalšího dílu!!! No jako stál za to čekání. Tři dějové linie v různých okamžicích spojené v jednu věc, aniž by ten který věděl o tom druhém, co se mu děje apod. Líbilo, jedna.


ze dne 23.06.2008, 18:55:23
Nancy Lottinger: Díky, jsem moc ráda, že jsem to překonala :-D

BaD	19.06.2008, 9:15:38

Odpověď na příspěvek od uživatele: BaD* ze dne 18.06.2008, 12:35:22* Nejen Janinýma, ale třeba i Tomášovýma, zkrátka očima těch co jsou zrovna v obraze a jsou to "ti hodní". Ty sice říkáš co ty postavy vnímají rozumem, ale už nerozebíráš jejich city. Tomáš zatajil dech, když kousek od něj zapraskala větvička. Měli ho už dávno zabít – nevěděl víc než oni, přemítal a v dlani mačkal ostrou větvičku, aby se udržel při smyslech. Tomáš ztlumil dech, ale přesto se mu zdálo, že tlukot jeho srdce zní jako dunění nákladního vlaku. Kousek od něj zapraskala větvička, ale v jeho uších to znělo jako hlasitá exploze. Trhl sebou tím směrem. Myšlenky se mu rozbíhaly, přesto se je snažil soustředit k jednomu bodu: Měli ho přece už dávno zabít - nevěděl víc než oni. Do dlaně se mu bolestivě zarývala ostrá větvička a on se k té bolesti vděčně přimknul, jako by to bylo jeho jediné pouto se světem živých. - tohle je už trochu zdlouhavý a předimenzovaný, ale trocha takovéhle nadsazenosti a pohroužení (jo trochu si to protiřečí) by dodala dílku to správné koření.


ze dne 19.06.2008, 15:25:10
Nancy Lottinger: Díky za rady :-) ačkoliv... lidé z řádu jsou přece bez citů :-D Ne, dobře, chápu, díky :-*

BaD	18.06.2008, 12:35:22

Odpověď na příspěvek od uživatele: BaD* ze dne 17.06.2008, 15:43:20* Nežehlím, když je to pravda musím to přiznat. Věřím, že až to celý zkoriguješ a vydáš uceleně, mohl by to být celkem temný, akční příběh. Jen na můj vkus příliš realistické, co takhle trocha pohledu na svět očima první osoby?


ze dne 18.06.2008, 18:35:31
Nancy Lottinger: Tak teď nevím, jestli když je to "realistické", tak jestli je to špatné nebo ne? Hm, první osoba... Janinými očima? povídej, přeháněj... Ach, jsem se tak zamyslela, že asi spálim jídlo :-D

BaD	17.06.2008, 15:43:20

.............. Ty nás napínáš... Hodně a dobře. Jen tak dál, už se nemůžu dočkat dalšího dílu.


ze dne 17.06.2008, 17:33:19
Nancy Lottinger: Ahoj drobku, žehlíš, žehlíš? Díky :-)

čertíček244	16.06.2008, 18:03:46

Tvoji hrdinové to rozhodně nemají jednoduchý, ale to je dobře, alespoň se nenudíme :o)


ze dne 16.06.2008, 21:06:33
Nancy Lottinger: Moc ti děkuji za návštěvu :-)

Charlotte Cole	15.06.2008, 13:00:38

Ahojky! Jak jsem říkala při druhé korekci tuším - už je to mnoooohem lepší! =) Ta krize už skoro úplně přešla jak koukam. ;-) Takže piš piš piš, ať se nám pořádně připomeneš! =)


ze dne 15.06.2008, 17:03:33
Nancy Lottinger: A tohle ještě prošlo tooolika změnama :-) Píšu, vážně, za včera naráz deset stránek, entuším, jak se mi to povedlo, ale povedlo! Děkuji za návštěvu!

Šíma	15.06.2008, 9:44:33

Ty jo... ;-) Už jsem si začínal říkat, co se s Tebou a Tvým dílkem děje, že ses na chvíli odmlčela! :-D Ale tento díl mé čekání hezky vynahradil. Líbilo, tato část byla napínavá a hodně navnadila k přečtení dalšího pokračování (pokud naši hrdinové do jednoho nezemřou)... ;-) Držím jim i Tobě palec! Jednička...


ze dne 15.06.2008, 17:02:56
Nancy Lottinger: Já jsem si také začala říkat, a nevěřil bys, jak dlouho mi trvalo napsat tuhle kapitolu... Dva měsíce! To je snad můj rekord! Děkuji za tvou návštěvu a uvidíme, jak to dopadne :-)

amazonit	15.06.2008, 5:47:49

už to zase sviští, překvapení stíhá překvapení, nejen pro hrdiny, ale i pro čtenáře, který je na tom stejně jako Eva, tak nevěří vlastním uším, tedy čtenář spíš očím no a co teprve Jana? ty jim tedy dáváš


ze dne 15.06.2008, 17:02:10
Nancy Lottinger: Amazonit, děkuji za rychlou publikaci!