|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28998 příspěvků, 4550 autorů a 303450 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Ame: Čtyři muži ve člunu - kapitola 2. ::
| Takže tu máme další kus - téměř všechny kapitoly na sebe navazují poměrně volně a jejich názvy se k textu váží podobně, tedy spíše obrazně. Jinak jsem zvědavá na komentář, jestli nějaký bude, protože ohledně toto minidílka jsem měla s jedním beta-readerem docela zajímavou výměnu názorů na téma "Co tam dát a co už ne". A také se omlouvám za tu nehoráznou délku a komplikovanost. |
| |
|
|
Svět pořád s potěšením hořel, hroutil se, vraždil a dojednával mír. Blahobyt, krize, válka. Mizérie, rozkvět, krize, totalita. Revoluce, chaos, byrokracie, konjuktura, moderna, postmoderna. Pro lidi to byla taková jednotvárná nuda, že se z toho kolotoče nikdo nepoučil. Ale ti, kdo tahali zezadu za nitky, se náramně bavili. Hráli si pěkně ze zákulisí, kam nebylo vidět. Dokud byla jen zvířata, neznali ten pocit. Bezcílně se potulovali krajem. S lidmi to bylo jiné.
*
V Čechách, stranou od okolního světa, kde lišky dávaly pomalu dobrou noc, ležely Gyrovetice. Malý zapadákov pod hrůzu nahánějící zříceninou. Jen místní z těch rozpadajících se zdí nikdy neměli strach. A největší drzost projevily čtyři rodiny, které žily přímo pod lesem na úpatí kopce. Jejich hlavy pojilo dohromady pevné přátelství a společné zájmy. Přesněji zájmy téměř mafiánské.
Tenkrát, v rozmezí jednoho podzimu a následujícího léta, se v tom místě narodilo dohromady šest dětí. Možná to byla náhoda. Anebo ne?
Kateřina Devírová, Jindřich Javerin, Petr a Matěj Ihenovi, Gita a Jitka Mitínovy. Právě kolem nich se teď všechno točilo. I to, co se nikomu nelíbilo: slídivý vánek s dychtivým dechem.
*
Na krajinu kolem vsi padla podivně chladná letní noc. Vítr ševelil listím, myši šmejdily kde se dalo, hvězdnatou obsluhu křižovaly siluety sov. Mezi těmi všemi zvuky dne obráceného naruby ještě občas zazněl sotva znatelný krok dvou nohou. Pokaždé, když ho jistý Franta Kalina zaslechl, sáhl po křivé čarodějnické holi a citlivými smysly zkontroloval přirozené energetické pole. Kdyby ho jen, k čertu, nerozkmitávaly ty zatracené elektrické dráty… Počkej, ty pacholku, až tě načapu. To něco zažiješ…. Už aby to chlapi nahoře vyřešili.
Kalina, místní hlídač energické sítě krajiny, se zase pohodlně uvelebil v pokřivené koruně dubu. Právě starý listnáč na rozcestí mezi Podhradím a Gyroveticemi byl ideálním pozorovacím místem. Pokud chtěl někdo hlídat cestu k hradu.
Znovu ho vyrušily něčí kroky. Počkat, tenhle trhavý rytmus přece zná! Okamžitě využil noctovizor. Jasně rozeznal vysokou, hubenou postavu Vojtěcha Sůvíka, dalšího místního čaroděje. Jedinečná barevná skladba aury, označená čísly, ukrytý amulet, všechno souhlasilo. „Jdeš pozdě jako vždycky,“ zamumlal dolů. „A dej majzla na toho slidiče. Už je tady zas.“
Sůvík místo odpovědi mávl rukou a pokračoval dál.
Mezi zříceninami se plížila jakási postava jako kuna do kurníku. Noc ji s radostí skrývala pod svým hvězdnatým pláštěm. O kus dál na ni někdo čekal. Také mu velmi záleželo, aby jej nikdo nezahlédl.
Shledali se s ulehčením. „Filipe, ty jsi se zbláznil…,“ zašeptal čekající.
„Ne,“ zakroutil hlavou, „jenom to sledování nás všech – myslím, že tady máme Zirtenovy lidi.“
Zapomněl zavřít ústa. „… Aha, tak proto tady. K sakru...“ Karel Ihen byl největší paličák, kterého Gyrovetice poznaly za poslední století. Malý dědula s velkými pěstmi, které dokázal jaksepatří používat. Zároveň se choval jako správný Mistr čarodějnického řemesla, s noblesní neokázalostí.
Ten druhý se jmenoval Filip Devír, byl to Geredhelův potomek a jeden z nejváženějších mágů v celé zemi. Svědčil o tom jeho na skutečného sedláka neobvykle vznešený zevnějšek, s pečlivě upraveným knírem i bradkou, a nezjistitelný výraz tváře a očí. Jako muž se skvělou kariérou byl tak trochu osamělý. Karel Ihen, Franta Kalina a Vojta Sůvík byli jedni z mála jeho dlouholetých kumpánů.
Někde ve tmě cosi zapraskalo. Ztichli a nastražili uši. Jejich pravé ruce klesly a dvě ostré čepele odrazily měsíční světlo.
Karlovy zorničky zachytily nepatrný pohyb. Hned po něm sekl.
„Neblbněte, to jsem já, Vojta,“ ozval se z černé smetany známý hlas.
„Heslo,“ zabručel Devír.
„Prdicí křeslo. Kde jste to, prokrindapána, vzali?“
„Myslíš, že taková hovadina napadne nějakého zvědavého zirtenského mimikriada?“
Sůvík uznale pokýval hlavou.
„No pánové, klidně si tady kláboste, dokud máme pěknou noc. Rád bych ho přivolal ještě tenhle týden,“ založil si Ihen ruce na prsou.
„Ne že by sis nefandil, ale prosím,“ ušklíbl se na něj Vojta. Sůvík měl pořád nadhled a podpásové průpovídky.
Kamenná žebra klenby osaměle hleděla do jícnu noci.
Vojtěch podal Filipovi naditou mošnu. Jakmile zatáhl za řemínek, vzduch naplnila pronikavá vůně. Těžce zkoušená, oškubaná zahrádka paní Sůvíkové si mohla jen povzdechnout. „Dobře jsi to vybral,“ přikývl a nasypal rostliny na hromádku dubového dříví. Oči se soustředěně přimhouřily. Teď anebo nikdy… Žádat jakéhokoliv strážce svatyní o byť i malou službičku obnášelo určitá rizika.
Sůvík si nedočkavě prohrábl kudrny.
Ihen pomalu tasil ošuntělý meč. Zbylí dva ho hbitě následovali.
Špičky zbraní se vzájemně dotkly nad hromádkou obětin. Připomínalo to magii všech jejich předchůdců. Čarodějný mišmaš. Koledovali si o svatokrádež, ostatně jako vždycky.
Monotónně se kývali, oči zavřené. „Arlahadun y ebelgadtih… Ih armoété… Strážci svatyní… Ó králové…,“ šeptali.
Z hromádky vyšlehl diamantově šedý plamen.
Ovzduší ztěžklo omamným kouřem. Zvedli paže a mocně se ho nadechli.
Trvalo to velice, velice dlouho.
Vzduch bíle jiskřil. Každá jeho částečka s sebou nesla tón. Záblesky se slily do poletujících paprsků, vše souznělo. Do jediného svítícího bodu.
Koule se zvětšovala, až se proměnila ve tvar jen vzdáleně připomínající člověka. Strážce odrážel světlo ohně jako broušené sklo.
Všichni tři se uklonili až k zemi. V zádech jim zapraskalo. Připadali si hrozně poníženě.
„Promiň, ó pane, že tě žádáme vážit cestu z tvého rozměru. Skláním se před tebou s malou žádostí.“ Karel si do hlasu pracně vnutil uctivý tón.
Podivná bytost se povýšeně zasmála. „Na naše jména jste už dávno zapomněli, ale na úslužnosti ne…“ Hlas byl vůči pochybné podobě překvapivě jasný a Devír by byl přísahal na hrob svého otce, že mu byl povědomý.
Filip na chvíli strnul, jakoby přemýšlel, jestli to za to opravdu stojí. „Chci – chci tě požádat o názor na věštbu pro Anrina Devíra.“ Odrecitoval ji. „Můžeme těm slovům věřit?“
Strážce se znovu rozesmál. „Můžeš a nemusíš. Ten, kdo ta slova vypustil z úst, tím něco sledoval. Jen blázni hrabou zadarmo a blázni nepředkládají taková násilná slova. MY myslíme na nevyvážený dluh Nás a vás, co rozechvívá magické pole víc, než je libo. Pokud nechcete magickou bouři, jež vás zničí, musíte ho splatit. Vašich šest potomků ho musí splatit.“
Otevřeli navztekaně ústa.
„Lidé se vždycky ošívali,“ zarazil je, „a jak dopadli? Harrapa, Chetité, Řím, Křižáci, Mayové, Nacisté… Skončili rozmetáni. My přežili. Pro Nás až příliš velké štěstí, které se jednou unaví. Nedopusťte, aby všechny vzala bouře s sebou.“ Na Filipova ramena dosedl neviditelný balvan. Co když Geredhelův osud zpečetilo tohle? „A j – jak?“
Trpký smích. „Zná snad Agameyrona někdo tak dobře? My jsme pouze jeho služebníci.“ S tím se rozplynul v blyštivou mlhu. Sál se opět propadl do tmy. Hromádka obětin se rozpadla v prach.
Sůvík sklonil hlavu. „Ďábelské, ďábelské. Takovou cenu chce snad vážně jenom Antikrist.“
„Netahej sem bibli,“ prskl Karel jako vyhlášený ateista. „Moc se nadýchal špiritusu,“ mrkl na Devíra.
„Nevěřím tomu patvorovi, ale teď můžeme aspoň dotáhnout plán. Vidíš, proč se vyplatilo dělat blbce?“ podíval se na něj poučně. „Tvářil se, že neví a nechápe. Ale ta verbež má jasno velice dobře. To oni podporují Zirteny, oni zadusili naše předky a oni nás svrhli do propasti. Chtějí moudro, které tehdy nedopatřením přešlo na jednoho ze čtyř velkých mágů západních Slovanů. Jednoho ze čtyř, kteří se pak stali králi čarodějů…“
„A ještě lžou. Dělám si starosti o Agameyrona, byť to asi bude pěkně ostrý hoch. Posledních pár tisíc let o něm chybějí přesvědčivější důkazy než jen bombastická zjevení. To mi připomíná,“ poškrábal se Karel zamyšleně v chlupy zarůstajícím uchu, „že když se ruirírští kněží pokoušeli tvrdit, že Velký odešel a všechna zjevení za posledních deset tisíc let jsou falešná, svatyni i ostrov zpustošila bouře tak, že je už celých dvě stě čtyřicet devět let nikdo neobnovil.“ Poprvé tato slova vypustil z úst, do té doby mezi nimi kolovala jen v narážkách.
„Mohli to být Strážci, aby je zastrašili… Jako strašlivý hněv Velkého, který je stále dost přítomen na to, aby slyšel bohapusté rouhání,“ předvedl Sůvík doslova divadelní výstup.
„Naši služebníci Agameyronovi,“ zpitvořil Devír svůj hlas do posměšného tónu, „uzurpátorskými samovládci, ano, to je nutno brát v potaz,“ zvážněl.
„Zvoní jim hrana, panstvo,“ pokusil se to Vojta uzavřít. „Mají vítr z návratu Velkého pána, to by z nich nezbyl ani ten mezihvězdný prach. Potřebují vaše hlavy.“
Zříceninou se zničehonic rozlehlo zakrákání. Přes hvězdy se mihl stín obrovského ptáka. „Krrrá! Arrramén! Řřřřek-kne vícc! Víccc…!“ zaskřehotal znovu.
Čarodějové se zamračili. Kdo to s nimi hraje tu podivnou frašku? Stín překřížil oblohu znovu. A tentokrát nesl na zádech něco mnohonásobně většího. Vlály za nimi stříbroplavé vlasy.
„Ti Strážci to začínají přehánět,“ zavrčel Sůvík.
„Čert ví, co s námi mají za lubem, ale já se nehodlám podřizovat,“ přiložil si Filip zamyšleně prst na rty.
„Ale jaká jsme figura na jejich šachovnici, to ten skoupý zaprodaný lotr neřekl.“
„Opatrně na slova, Karle. Abychom tě ještě nezametali. Blesk z nebe, víš jak to chodí.“
Rachotivý zvuk starého budíku. Řval kdesi v patře, ale přesto v přízemí zadrnčely hrnky, které se válely neumyté na kuchyňské lince. Nebyl to takový hluk, ale dům, který se choval jako něco živého, ho přesunul do svého obýváku. Filip se oklepal z malátnosti a protřel si oči. Bože, co bych dal za ten sen… „… krucifix!!“ rozkřikl se sám na sebe.
Zpoza dveří nakoukla Mariina rozcuchaná hlava. „Co řveš…? Už v noci jsi Kačenku vzbudil. Uspávala jsem ji dost dlouho.“
Starý Devír rozmrzele mrkl na pomuchlané album, na kterém si předtím ustlal. Ze zlámaných černobílých fotografií se šťastně usmíval mládenec s neobyčejně krásnou dívkou. Mávl nad nimi několika klikyháky a papír se začal poslušně vyhlazovat. „Ech, vážně mi moc promiň, ale po té noci na hradě už mi bylo nějaké to prásknutí dveřmi úplně jedno,“ zašeptal někam do kuchyně.
„Vůbec jsme se s Jarkem nevyspali,“ kvitovala to snacha. „A nemusíš šeptat.“
Znovu promluvil až po dlouhé odmlce. „Vzdám se místa na Akademii.“
„Není ten tvůj plán nějak moc překombinovaný? Zahodíš možnost chránit nás shora.“
„Všichni si budou myslet, že už toho mám dost, koneckonců je to nabíledni. Sbor má za to, že mě těch tehdejších třicet osm let dost poznamenalo.“ <ponz. aut: komunismus - viz budoucí kapitoly>
„Skvělá kamufláž. Ale proč takový cirkus?“
Složil prsty do stříšky. „Můj problém je Lipnický. Až příliš dbá na právo a nahlíží všem pod prsty, včetně mě. Nechci ho absolutně do ničeho zasvěcovat.“
„Ten nechutný kariérista, co vypíchl Czechovicze? Chápu tě. Zmetek. Paranoidní zmetek.“
Ignác Lipnický byl docela milý člověk.
Budova Nejvyšší akademie se zahřívala ranním sluncem. Dole v údolí se tetelil chladný vzduch Rychlebských hor. Filip Devír zabral za zdobně kovanou kliku sněmovny a vstoupil do velké kruhové místnosti. Ve vysoké čalouněné židli u jednoho stolu podřimoval drobný skřítek. Černá trpasličí čepička mu spadla hluboko do vousatého obličeje. „Dobré ráno, Donede.“ Sotva pootevřel své černé oko, čaroděj mu vysekl hlubokou poklonu.
„Ach Filipe, Filipe. Co si pamatuji, jste jediný velmistr, který se klaní podřízeným. Kdy už té ironické komedie necháte?“
„Mistře Donede, nemračte se dnes prosím,“ usmál se smutně při haválhinově nelibém šklebu, „tohle byla poslední poklona, kterou jsem vám, coby velmistr, složil. A jako všem svým opravdovým přátelům, zcela upřímně. Ale ještě bych vás chtěl požádat o maličkost.“ V Donedově šedě rámovaném obličejíku se objevil ukázkový úžas.
„Takže bych vám měl vynášet informace, že? Jak vidno, Sůvíkův značný šmírovačně – výzvědný talent se mohl rozvinout do plné krásy. Dobře pro vás, že dal před léty Akademii vale, přestože mne tenkrát zklamal,“ zahleděl se do podlahy, „ale zjevně jeho potenciál nestačí. Samozřejmě ho rád doplním, ale s mým nástupnictvím v úřadě za žádnou cenu nepočítejte!“ zdvihl varovně ukazovák. „Vysvětlili jsme si snad proč.“
Úsměv z velmistrovy tváře zmizel. „To mám své dědictví opravdu přenechat Lipnickému?“ pokusil se ještě odporovat.
„Alespoň prozatím to nebude na škodu. Ignác má cit pro právo, i když podle řeči kamenů se jeho zásada začne časem rozpouštět. Existují ovšem prostředky, jak ho uhlídat, například naše frakce.“
„Někdy mi z vás běhá mráz po zádech. Ty kameny nikdy nelhaly.“
„Mhhhm,“ usmál se blahosklonně, „jsou ještě lepší než runové kameny, ale ptát se s jejich pomocí na osudy čtyř králů, to by byl hřích, kterého se neodvážím.“
Devír rychle přiložil ke rtům ukazovák. „A já to přesto udělal.“
„Jednou se vám to vymstí.“ Pozvedl z kapsy nepravidelný průzračný oblázek, úplně ohmataný.
Všichni přítomní Akademici se hnali do hlavní věže. Jen v té jihozápadní, kde byly kabinety, pracovny, observatoř i velmistrova kancelář, zůstal mladý muž. Přehraboval se v oceánu papírů všude kolem. Jeho sytě šedé vypoulené oči kmitaly po lejstrech, zatímco žilnaté ruce je zapisovaly a ukládaly na hromádky.
Ve dveřích kabinetu se objevil vrásčitý stařec. „Kde se flákáte, Francine? Sbor už se schází!“
První měsíc a hned malér! Krucinál!! Bezděky si přejel dlaní po strništi ve tváři. „Ano, profesore Czechoviczi. Jen jsem musel dokončit evidenci oddílu.“
„U sta hromů, Jene! Teď se vykašlete na katalogy!“ Czechovicz počkal až vstane, a hnal ho před sebou jak tele na porážku.
„Poslední opozdilci už jsou zde, velmistře,“ počastoval Lipnický příchozí. Muž s renesančním knírkem, Cyprian Hermín, který seděl naproti, mu věnoval ohnivý pohled, plný nenávisti. Czechovicz s Francinem bleskurychle obsadili volná místa.
Devír vstal. Přeběhl očima jejich napjaté tváře. „S lítostí vám musím oznámit, že odstupuji.“
Cože?! Místností proběhl nechápavý šum. Ignác Lipnický se zamračil. „Prvního dubna není, či se snad pletu? Velmistr, který dá všechno do pořádku a na samém vrcholu odstoupí, to není obvyklé.“
Hermín málem vzteky snědl svůj knír. Ale podívejme, potrefená husa nejvíc kejhá. Náš kariérista…
„Lepší odejít na vrcholu, než ze dna, milý příteli,“ řekl Filip povýšeně.
Ignác si Cyprianova výrazu všiml. „Zazlíváš to velmistrovi?“
Podíval se na něj jako na největšího blbce. „Je mi líto, že ve zdejších vztazích nedokázal vydržet déle.“
„Zajímavé…,“odpálil ho bohorovným tónem. „Alé, alé… Jane, vy tu nejste dlouho. Jste tedy nestranný. Jsou narážky těchto mužů oprávněné?“
Ošil se. „Víte, moji známí jsou zatím pouze katalogy,“ usmál se jako dítě, „ale kvůli periferním personálním vztahům jsme se snad nesešli,“ zvážněl na chlad oceli.
Po schůzi se k němu přitočil Ignác. „Víte Jane, s velkou, téměř stoprocentní pravděpodobností, budu zvolen příštím velmistrem a potřebuji sestavit vhodný tým. Vy jste takový bystrý, jak jsem si všiml; skvěle jste vyšachoval moji taktickou smyčku ze hry; nechtěl byste v něm přijmout místo?“
Czechovicz s Hermínem je sledovali zpovzdálí. Cyprian si pečlivě uhladil vousy, dělal to snad tisíckrát denně. „Zbyňku, myslím, že Donedův plán vyjde. Právě vidím budoucí článek našeho tábora, jak se kolem něho nebezpečně blízko ometá Ignác.“
*
Na okraji lesa se mezi ohradami krčil palouček. Zřícenina nahoře na kopci splývala s tmou, Devírova usedlost nebyla za hustým křovím vůbec vidět.
Trávu prorostlou mechem sešlapávaly boty, které přežily věky.
„Můj milý vodní brrrachu!“ Araménovi na rameno usedl obrovitý černý pták. Nynější vodník kdysi sloužíval v Geredhelově posádce, dokud ho zirtenské prokleté šípy neposlaly ke dnu Velkého rybníka a nové existenci. Bledé, jakoby vyluhované tělo zakrýval na první pohled neméně sešlý vojenský oděv. „Proč jsi mě sem přitáhnul?“
„Mámm prro tebe přřekvappení. Čekej,“ a beze slova odletěl. Araménova zvědavost ještě vzrostla.
Kolem byla tma, narážel do různých věcí. Viděl toho čím dál méně. Nikdy to nezažil a měl strach. Dech i tep se mu zrychloval. Zkroutil se v bolestech na podlahu. Bože! To…se nedá vydržet! Co mi to udělali! Poslali mě trčet sem a teď mě ještě mučí! Nee… Kosti s chřupáním měnily tvar.
Konečně to přestalo. Vrávoravě se postavil. C-co to je zač?! Hrůza…, už nikdy!! K čertu! Kolikrát, kolikrát to ještě zažiju?! Vy zrůdy! Pošlu vás všechny do pekel… Setřásl nestříhané vlasy trochu víc do obličeje a ztuhle se rozběhl přes dvůr. To je děs! Už se ani nedokážu pohybovat ve vlastním těle…!
Aramén tiše dorazil na místo určení. Že tady už někdo byl, to poznal bezpečně. Ve tmě před ním poblikávala aura. Ale něco se mu na ní nezdálo. Byla silně deformovaná a zubožená. Jako kdyby někdo zkřížil lidskou a zvířecí. Pozorně se rozhlédl. „Ty?“ užasl nevěřícně.
„Příjemné, zase tě vidět.“ Ze stínů sebejistě vystoupil asi třicetiletý muž, připomínající bezdomovce.
„Áách, po tom jsem vždycky toužil,“ zahrál to vodník sarkasticky. „Krkavec má mizernej vkus.“
„Opovaž se přede mnou o něm muknout jenom slovo,“ zasyčel.
„Ahá,“ přisadil si ještě víc, „ tak s ním jsi si vjel do vlasů kvůli tý cuchtě.“
Horní polovina těla se mu roztančila jako kobra. Ramena se podezřele podobala límci a z na lebku vyzáblého obličeje vztekle zasvítily oči. „Zavři tu svou hnusnou hubu! Stavět urozené dámy na úroveň ženských z hampejzu,“ odplivl si, „to může jen někdo s tak ubohým původem.“
„Milej zlatej, ta tvoje víla ze země zaslíbený ti takzvaně vlezla na mozek…“
Jako kdyby se chystal plivnout jed. „To spíš tobě do něj nalezly Krkavcovy myšlenky… Nemají větší váhu než ten nejnicotnější prach.“
Vodník si odfrkl. „Jestli si vaše panstvo ještě neráčilo všimnout, tak jeho potomek Jaromír má maličkou holčičku s elfovskou krví po babičce. Uvědomuje si vaše ,jasnost´,“ zdůraznil posměšně, „že život toho dítěte může každou chvíli vydat ďáblům?! Včetně tý úžasně sehraný čarodějnice?!!“
„Tak takhle, ty odporná kryso! Ukázal jsi se v celé svojí zrůdnosti… Ta tvoje cuchta, čarodějnice, štětka a běs sviňavý ženský_“
„Tak jsem to neřek.“
„Buď zticha když mluvím já! Jsi tím povinován jako poddaný! … Ona tam čeká proto, aby ji provedla tím světem, vzala ji pod svá ochranná křídla! A ty, ty jsi zradil…!!! Zradil…!“, skočil zuřivě po Araménovi.
Jediný pohyb vodníkovy napřažené paže ho zastavil v letu. Znovu se zkroutil bodající bolestí.
„K noze lehni! Buď zticha, obludo! … Za tak pomatenýho psychopata jsem snad ani nemoh položit život.“ Vodník si pohrdavě prohlédl oběť, visící ve vzduchu. „Škoda, že tvůj otec nemá hrob, hanbou by se v něm obracel.“
Šplouch, plesk, plesk… Kamínek klesl na bahnité dno.
„Ne, je zatvrzelej jak tisíc let stará pryskyřice a věří tomu víc než křesťan ve spásu Boží. Nemá to s nim cenu, dokud v tom bludu furt žije. A to bude trvat ještě dlouho, pokud nezasáhne blesk z čistýho nebe.“
„Žije…, jsssi ssi jisstý, že je vůbec živý, jako člověk?“
„To bylo řečený obrazně. Myslel jsem, že jsi ho proklel sám.“ Aramén zvedl hlavu k pilou zmrzačené rozsoše vrby. V ní seděl Krkavec a čistil si o dřevo zoban.
„Já? Ne. Na to jsssem sssvázssaný přřříliššš těsssně. A brratřříčkové o něm ani nevědí.“
„Takže tady máme zasejc posledního hráče…“
Zaskřípal rohovinou na povrchu svého zobáku. „Ano, tu prrrolhanou, prrohnanou lišššku.“
Korunami stromů ve vodníkově království, Velkém rybníku jižně od Gyrovetic, zmítaly poryvy větru. Všudypřítomné šustění listí tvořilo neustále se vtírající kulisu.
„Jak jsi přišel na to, že máš jít zrovna za mnou?“
„Mluvící krkavec, řekl tvoje jméno.“
„To nebyl pták. V jeho těle se skrejvá potrestanej Strážce svatyní. A má na svoje bratry pořádnej vztek. Udělali mu to proto, že se účastnil vzpoury. On a další chtěli od toho průseru s moudrem dát ruce pryč. Většinu poslali do nicoty, jeho a další svázali do těl hovad, ale jedna jim foukla. Rozhod se jim to řádně vytmavit, což mu schvaluju.“
„Vyřiď mu mé sympatie.“
„Hele, žádný podlejzání. Vím, žes nikdy neměl ke Strážcům důvěru, ale cože teď tolik vystupuješ?“
„Mají vlastní plány s našimi dětmi a to se mi nelíbí.“
Aramén na zlomek vteřiny provedl udivenou grimasu. Zamračil se. „To jim zas hoří koudel u zadku a nechce se jim tahat kaštánky. Papežencům zbabělejm. Jestli chtěj´ vaše dětičky, pak věz, že je čeká krchov a možná ani to ne. Nejdřív vymlátěj dušičku z nich,“ rozdrtil v prstech hroudu hlíny, „pak z otců a nakonec z vás dědků. Jenom tak se moudro z toho jednoho chmatáka uvolní.“
„Možná by Krkavec ocenil, kdybych mu naznačil svoji alternativu. Mohu si být stoprocentně jistý, že zůstane jen mezi mnou a jím?“ Místo zřetelně přerostlého ptáka teď v té samé vrbě seděl Filip Devír.
*****
Byl to asi jednadvacátý květen od té doby, kdy se Filip, Vojtěch a Karel odvážili vyvolávat Strážce. Za ta léta zešedivěli ještě víc, až na benjamínka Sůvíka. Kličkovali mezi zákony Akademie, ostražitostí Lipnického mocenské skupiny, zvědavostí ostatních a Krkavcovými pomstychtivými plány, přestože je před bratry kryl.
Podhradští stařešinové v čele s Filipem tvrdě propírali celou šestici a ze známosti přibrali i Vojtova syna. Museli je naučit všechno, co potřebovali pro hromadný magický souboj i přežití v divočině, a ve škole jim to náhodou nedali.
Odpolední sluníčko líně pableskovalo po vodní hladině. Břeh Malého gyrovetického rybníka stínily duby. Šestice se letargicky válela na krátkém dřevěném molu. Byli unavení a nechtělo se jim už nic dělat. Matěj jen tak ležel na břiše s ježatou hnědou hlavou skloněnou hluboko k hladině.
Kaťa se právě zaobírala svými černými vlasy, když Ihen vykřikl bolestí. Jindra pootevřel oko. „Co zas máš?“
„Teď jsem to znova viděl. Ale tentokrát mě z toho lesku bodlo až někde v mozku.“
Jitka na něj nechápavě civěla. „Vysvětlit, prosím.“
„No prostě si už delší dobu všímám modrýho záblesku ve vodě. Nikdy se ani nehne, takže na dně asi něco fakt je.“
„No tak si to vylov.“
„Jenže já, Jindro, nemůžu. Mám rý – hepčí!“ a okázale zafrkal do kapesníku.
Do věci se vložil Matějův bratr Petr. „Není to náhodou tím, že sis dneska tak pěkně nageloval palici a je teprv po poledni?“ Jeho tón byl dost jízlivý.
„Ne,“ prohrábl si Matěj roztodivnou kreaci, „je natužená jako šutr a kromtoho ji mám plnou nějakýho bordelu. Je mi to úplně fuk.“
Matějovi kvůli jeho hlavě přezdívali Štětináč a pro nezvykle dlouhou bradku, zapletenou jako konopné lano, Kozel. Z hnědých očí sálala drzost okořeněná smyslem pro rošťárny. Vyznal se v přitažlivých siláckých pózách, které s oblibou používal na závodech – a dámské obecenstvo mu je baštilo. Ani jim nevadilo, že byl jako správný jezdec na hřbetech nestvůr, zejména malých draků, podsaditý a s rozložitými rameny. Mimo okruh známých paradoxně moc nemluvil, protože s poměrně vysokým hlasem si připadal dost nepatřičně.
Jeho dvojče Petr, který mu tělesnými rysy jako z oka vypadl, na lidi působil naopak dojmem šedé eminence. Věčně důvěryhodný výraz, krátké vlasy a střízlivá pesimistická mysl. Jako ne zrovna Dlouhý trpěl komplexem skrčka, a proto často používal nenápadná výhružná varování, zvlášť miloval nepatrné přejetí ukazovákem po výrazně hranatém obrysu své brady. Tahle jakási skrývaná poťouchlost a fretčí pohyby ukrajovaly z jeho kreditu.
Jitka Mitínová byla trochu jako angorská kočka. Drobná blondýnka s vlnobitím kudrnatých vlasů a uhrančivě nevinnou tvářičkou. Ve světle modrých očích se schovávalo něco šelmovského, co člověka kradmě sledovalo zpoza díry v plotě. Byla bezprostřední a zároveň nestálá.
Gita, stejně stará sestra, jí samozřejmě byla podobná, i když ne tak úplně. Temperamentní zrzka s ježkovitým sestřihem a výraznými lícními kostmi, která bojovala svým úsměvem spojeným s pronikavým pohledem. Dokázala se upřímně starat i silně nenávidět, často touž osobu.
Jindra zavile nesnášel prostory s nízkými stropy, protože se o ně jeho temeno ve výšce téměř dvou metrů vždycky tlouklo a ještě víc nerad se hrbil. Chladně upřímný pohled orlíčkově modrých očí pod hustým obočím byl málokdy čitelný, ale byl to ten nejlepší kamarád, jakého těch pět mohlo mít. Miloval dobrodružství a jeho vrozená hyperaktivita přiváděla všechny autority k šílenství. Včetně všech tatínků a dědečků.
Pokud šlo o grácii namíchanou s peprnou asertivitou a schopností cokoliv jakkoliv rozseknout, jednoznačně to znamenalo Kateřinu, řečenou Kaťa nebo Kaťuša. Výrazně sošná šedooká černovláska oplývala rodovou chytrostí, fyzickou i magickou silou, k nimž někdo nedopatřením přibalil doslova Othellovskou zranitelnost na poli osobních vztahů a specificky seveřanskou výbušnost.
„Tak co,“začal znovu, „vyloví to někdo, nebo to mám zařídit já?“ Tón byl o něco naléhavější než předtím.
Jindra si poposedl blíž ke konci mola a věnoval mu samolibý výraz.
Ignorante… Kolem Matějova ucha cosi zabzučelo. „Kruci! Lítá tu hovado! Bacha Jindris!“ rozmázl hmyz o jeho záda. Šplouchlo to a půlku můstku zalila velká vlna kalné vody. Dole se mezi zelenými lístky vznášel Jindra a netvářil se ani trochu přátelsky. „Ty bazilišku, ty tou tvou leností jednou shniješ.“ Zpod zamračeného obočí ho propichoval pohledem.
„Promiň,“ urazil se druhý, „ale já to neudělal naschvál. A mimochodem, jako kohout kříženej s ještěrkou snad ještě nevypadám, né? A teď, když už tam jseš, moh bys laskavě zjistit, co je to na dně?“ usmál se křivě.
Jitka se nenápadně naklonila k sestře. „Lže, jak když tiskne. Udělal to naschvál jako nikdy.“
„Já bejt Jindra, tak mu ji mrsknu…“
„Víte holky,“ přidala se Kaťa, „Matěj si myslí, že mu Jindra kouká po Petře. Blbec žárlivej.“
„Petra? Vím naprosto bezpečně, že s Mátíkem nic nemá. Jindru bych tipovala víc. –Možná proto ten pitomec tak prudí.“
Mezitím jejich kamarád zmizel pod hladinou. Chvíli se jakoby neklidně vlnila, ale jinak byla podezřele klidná. Matěj se opřel o ruce a v klidu se nahříval na sluníčku. Voda se znovu zavlnila. V příští chvíli už ho Jindra zezadu chytil pod krkem. Žuchli do vody. Jindra se hned pustil a odplaval do bezpečné vzdálenosti. „Kyš kyš…,“ nastrouhal protivníkovi mrkvičku. „Dobře ti tak, záškodníku.“
Matěj na okřehek mezi svými bodlinami neříkal nic.
Ne moc dlouho potom už všichni prohlíželi to, co bývalo na dně. Tři blyštivé a ostré kusy kovu. Rozlomený meč. Byl celý takový zvláštní. Leskl se modře a vůbec nezrezl. Těsně pod jílcem někdo vyryl pár čáranic nějakým podivným písmem.
„No teda, kterej blb to psal? Dyť to skoro ani není thísky, jak je to zkomolený! … Jsem Ruthminol, meč Merylela z Gyró. Kdo ze spánku probudí mne, tomu jest souzeno veliké věci vykonati.“
„To Gyró, to má něco společnýho s Gyroveticema?“
„Znáte někdo to jméno?“
„Asi těžko Matěji. Spíš bych se šel zeptat Araména. Prej má chlupatý známosti.“
Vodník sice na první pohled ochotou příliš neoplýval, ale když se konečně rozmluvil, stálo to za to. „Merylel z Gyrovetic, Merylel z Gyrovetic… počkej! To byl syn Merylóna, kterej velel hradní čeledi za pána Gerdhela. Budiž jim všem země lehká.“
Šestice se kolem Araména sesedla ještě blíž. Dychtili po všem, nač si vzpomene. „Merylel, jestli se pamatuju dobře, byl děsnej hrdina a taky vejtaha. Měl stašně drahej meč, kterej prej nikdy nezreznul.“ Šestice na sebe významně mrkla. „Hejčkal ho víc než ženskou a zbrojný pacholci se mu kvůli tomu furt smáli. Ale velet uměl sakra dobře, to zas von jo. Jenže když přišli Zirtenský, bylo mu to stejně prd platný. Já tenkrát se svejma lidma hlídal okraj Habroviny. Merylel komandoval obranu Gyrovetic, ale stejně je rozprášili. Po bitvě z něj nenašli ani ň. Asi ho nějaká kletba vypařila nebo tak.“
„Poznáváš to?“ Jindra vybalil z kusu látky jílec a podal ho mužíčkovi.
„Jéje, jakby né. Tady ten ksicht vedle tý lebky, to je von. A ten nápis… , no to je Ruthminol. Merylón ho prej nechal udělat přímo pro něj a udělalo mu to pěknej průvan v měšci,“ rozesmál se poťouchle. „Kde jste ho našli? … Na dně Malýho rybníka? Tak to teda moment, Merylela museli buď zajmout nebo popravit. Zirtenský lámávali meče dopadenejch velitelů jako potupu.“
Cestou zpátky přibrali ještě Lukáše Sůvíka. Ten přirozeně nemohl chybět u žádné z jejich piklí. Tahle čiperná a věčně veselá osůbka hýřila inteligentním vtipem, ale zároveň hrozivou zbrklostí. Lukáš měl oči zelené jak brčál a na těle mu svítily kosti, které se tyčily téměř do Jindrovy výšky.
„Mám takovej pocit, že o tuhle vychytanou věcičku bude ještě velkej zájem,“ prohlásil, když si znalecky prohlížel jejich kořist.
„Pak bysme si ji měli nějak zajistit, ještě to někdo čórne a co my potom,“ navrhl Petr. Opatrnost byla jeho krédem.
„Předělení,“ řekl Javerin suše. Zbytek kumpanie přikývl.
Všichni položili dlaně na sebe. Jindra druhou rukou nechal raneček levitovat ve vzduchu a pak jej s krátkým zábleskem nechal spadnout dolů. Během pádu se hmota proměnila ve výboj. Tělem jim proběhl elektrický šok. „A je to. Až ho budem někdy potřebovat, měli bysme se srazit všichni. Když bude někdo chybět, bude to o to těžší. O hodně.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
