» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."

Rochefoucauld

počet přístupů: 2140817

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28998 příspěvků, 4550 autorů a 303450 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Opus Pictus XXVII ::

kilgoretraut	publikováno: 17.06.2008, 5:56

A je to


	Mohl bys opět blábolit jako opilec sám sobě, když se vrací z hospody domů? S rozkoší sobě vlastní, ctihodní řešitelé. Jaksi jsem opomněl zmínit jednu sice nikoliv zásadní, ale přesto pozoruhodnou postavu, nebo lépe neopozmíněnou postavičku. Jmenuje se Svéráz. Ne národního lovu ani rybolovu, jenom tak. Bez objektu atributu. Co dělá: chodí sem a tak semtak a neškodí, vždy pronese tu svou - neodbytnou repliku: „Všichni umřete.“ Ano, další z městských bláznů, ozdoba ranních postřiků ulic, aby bylo čistajasno, prach stekl k Dětem, nežehnající, i když, ta dvě slova pronášející s jistou obřadností, jistě, jako kdyby byl jediný, kdo přežije, vysmíval se. A tak, potřísněný saponáty z trysek a roztočených kartáčů, jen stál, kráčel a při tom všem nepotřeboval nápovědu, nemusel jsem sedět se scénářem v ústraní a zlostně a i trochu slitovně šeptat, sykat: „Všichni umřete.“ To si stihl zapamatovat. A ještě něco: Mezi obyvateli nebyl znám jako Svéráz, to je jen mé pracovní pojmenování, říkali mu posměšně Felčare, protože nočnodenně nosil bílý plášť, patrně si myslel, že má licenci, diplom a v něm titul, případ pro pohovku a pozorný pár uší, přidávám. A teď chci takto pokračovat: jistě si vzpomínáte svými sloními buňkami, že Hrdinu přitahují všichni blázni, nějak jim rozumí. Už tenkrát před suicidou, na lavičce s řáholeckou bambitkou, poslouchal o bytí nebytí jako to bývá v pohádkách a bum! Kulka v komoře. Utekl. Nebyl ještě zvyklý na smrt. Možná se i styděl, když to prázdné šilhání a záškub chodidlem. Možná se lekl výstřelu, že by si ho někdo spojil s vraždou. Ale já ne, to on sám! Ach ta mladická naivita. Proč se pořád nimráš v nepravostech, chodíš kolem horké kaše? Protože se má jíst po okrajích talíře, lžící vybírat hmotu postupně až ke středu. Je to něco jako pronikání. Víš, mám citlivé zuby... A vede to k něčemu? Co si od toho slibuješ? Od ničeho k něčemu, od prázdné knihy k nasycení, doufám. Neslibuji si nic. Zhola. Víš, že bys mohl trávit čas něčím opravdovým než jen sedět a psát pitomosti? Třeba čím? Poznat fajn slečnu, ona by poznala tebe, zašli byste někam, dobře se měli, ruka k ruce, pěkně na líčka atakdále... To je moc opravdové, realitou to až smrdí, snad i tělesnými pachy a tresty, tak začínají katastrofy. Raději šetřím energii pro psaní, to má, ne, může mít hodnotu. To, cos zmínil, nikoliv, jen se to za hodnotné vydává, je to dočasné – jde mi o opak, o věčnost. Aha, takže jsi ztracený případ. Zatracený, přesněji řečeno, ale je to prima. Jdi si někam do vzdušných paláců, snílku... Ty bys měl, stejně nejsi skutečný, vymyslel jsem si tě, jsi nepovedený homunkulus. Pfííííííí. (mizí jako vzduch z jehlou penetrovaného balónku) Všímejme si otázek: vždy se objeví zlomyslný andělíček, přilétává oknem, když jsem sám v brlohu, soplík u nosíku, ptá se. Naši konverzaci, totiž, cosi jako když se v animovaných seriálech vysvětluje plán zlosyna, ne ne ne. Nejsem syn zla, nejlépe udělám, když se popíšu jako zlý syn, nene. To už vůbec ne. Kdysi mi bylo sděleno, že meandruji, tak se rozšmodrchám, trvá to, nikdy jsem nebyl mistr uzlování, smáli se mi, okrojovaní mužíci s nášivkami. Konečně uzel povoluje: Cosi jako když sluha laškuje se svým pánem anebo obráceně a dohromady jsem zaznamenal do bloků, aby se vědělo, jak to ve skutečnosti probíhalo. Mí duchové: držím je v lampách, někdy jim třu bříška, aby se mosazně leskly, mrkaly na mě povrchy. Stává se pak, že z útrob paláce vystoupí Múza (nikdy jsem se nedozvěděl, jakého jsou pohlaví, mohu se pouze domnívat, že obojího, protože někdy jim hlas přeskakuje z výšky do hloubek a jinak – budu tedy o nich občas psát jako o Múzách a jindy jako o Múzích) a ne že by se se mnou líbala, nikolivěk. Ona básnická metafora „polibek Múzy“ (nebo Múze) je prachmiliónská blbinka: ve skutečnosti jde o kopulační obřad, při němž nevzniká teplo, nýbrž chlad. Je opravdu hrůza vidět, jak je umělec zmítán Múzem. Duch vstoupí do těla šťastníka a ten se pak v nezměrně dlouhé extázi cuká, podobnost s umíráním zcela na místě, ale spíše se jedná o těžké mystično, protože bělmo zmírajícího se obrací k nebím, drkotajícími zuby se line nesrozumitelná motlitba, zřejmě jazyk astrální, nemožno dostatečně prozkoumati a tudíž vědecky popsati. Tak jsem se stal narkomanem, vážení. Hltačem duchů, potěračem lamp, milencem Múz Múzů, jakákoliv terapie vyloučena. „Ve jménu české rodiny! Vychovávejte své syny a dcery tvrdě, se silou pravých rodičů národa našeho, se zaťatou pěstí roďte děti na tento krásný svět. Náš svět. Plný lidské dobroty, spravedlnosti. Otevřete jim cestu do světa lepšího, spravedlivějšího, neboť oni budou pilíře nové společnosti, vojáci morálky a tradičních hodnot. Otevřete svá srdce a pomněte: právě jim patří život další. Vaši synové se chopí zbraní, budou bojovat za národ, před usnutím vzpomínat na praotce, naše moudré předky, Otce zakladatele, a v dáli budou výbuchy granátů hřmět chór očištění, neb ve smrti najdou vykoupení, v boji za čistý národ a rasu navždy spočinou obklopeni švarnými děvčicami v hanáckých, chodských, slezských a jiných krojích, užívat rajského vína a božského jehněčího. A my je budeme ctít, chovat v našich myslích a vědět, že vykonali mnoho za záchranu našich duší. Bude to hrozný boj...“ zde musím zastavit, byla by to už jen zaseklá gramofonová deska, pardon, hluboce se omlouvám, skončím dřív než se celá slonina změní v arcižvást. Tak by totiž mohl mluvit Fyzik-Prezident k národu. Na tribuně lidu, řekli bychom dnes, stále horlivěji, za tou trojtečkou by následovala plamennost pohybů, pohledu, slov, a samozřejmě jásot – ať už těch, kteří uslyšeli a chtějí chápat, nebo těch, kdož neuslyšeli, a nechtějí chápat, ale přidávají se k molochu řevu, stávají se celkem a to bývá omračující, hypnotizující, protože v takových chvílích nejít s davem znamená jít proti němu, veslovat proti proudům – ti, nezmalátnění hlukem, jsou zašlapáni, odneseni pryč. Měl bych se vrátit k nakousnutému, tedy, k dětství Matky a k věcem zvěře: dříve, než se rozvinulo první rudé poupě na jejím klíně, sedávala s ostatními na mezích, proháněla koroptve, zajíce, zpívala ještěrkám, to ještě nějaké kladly do písku vajíčka a nacházely uschlá nebo pošlapaná dětmi. Ona s jinými dívkami: pochichtávání se klukům - ti s hrami na prolévání krve těch druhých s natrhnutými tričky, aby netekla jejich, po setmění mátli netopýry máváním klacky ve vzduchu... Ale abych zase neodkráčel jinam: V těchto proháněních, zpíváních, kladeních, nacházení, šlapání, pochichtávání, prolévání, natrhávání, netečení, matení, mávání se formovala její duše, ne, to není ono, její náklonnost ke zvířatům. Vnitřním hlasem varovala koroptve, po nocích hlídala zaječí pelechy před dravci, ničila oka, odnášela ještěrčí líhně do bezpečí hnoje, naváděla netopýry zpět do jeskyň pod doškami. Ten dar, jak to tak bývá, měla od narození, nemusela pojíst masa zakletého hada, mluvila ke zvířatům a ona k ní. Toho dne, co spadla z hřbetu a zlomila si vozek, působily nekalé síly - kůň se polekal a i když se žokejka snažila slovy-neslovy uklidňovat, vzepjal se a shodil náklad. Je třeba podotknout, že navzdory tomu, že ona zvířatům pomáhala jak mohla a uměla, nechovala se jako vděčníci-dlužníci. Ten osudový grošák nedbal bezpečí jezdce, chtěl ujet, pardon, utéci do bezpečí sám. To však neznamenalo, že by Matka-bezskvrnná přestala držet nad tvory nelidskými ochrannou dlaň (obmotanou chapadly růžence). Jak mě znáte, bylo tomu přesně naopak - v letech zralosti, kdy pánev srostla, aby mohla hostit plod, se stala vtělením Františka z Assissi. V parcích kázala holubům - ti seděli, ani nevrkali, nakloněnými hlavičkami naslouchali jako děti v mateřské školce, touto činností si získala obdiv spoluobčanů a respekt u pánů na magistrátu, protože ptáci přestali kálet na sochy vlastenců, busty generálů, bájné bytosti na střechách divadel; dávala poslední pomazání psům, kteří pokousali politiky, celé policejní sbory, zaměstnance útulku, takže před utracením pocítili pravou víru na čenichu i ve vpichu za ušima, kudy by byl vpraven jed; pelikánům, lemurům, tygrům, šimpanzům, zubrům, promykám, anakondám a dalším dychtivcům předčítala z Bible, aby nezapomněli boží slovo a vraceli se k poselství; pořádala věroučné semináře v zastrčených uličkách, aby byly kočky aristokratky osvíceny a už zdaleka ne tupě vysedávaly na popelnicích; hlasitým řinčením naběračky o poklici svolávala psí vyhnance na charitativní žranice ve znamení červených jazyků v mísách; byla učiněný anděl Páně. Záležitost s uhýbáním: když jde člověk jedním směrem a proti němu jiný druhým směrem, že ano, bývá to občas i tak, že si navzájem uhýbají a to tak, že si paradoxně brání v průchodech: on napravo, ona nalevo, ale ouha, tak jinak, on nalevo, ona napravo, zase ouha. Lze se domnívat, že když se takovéto dvě osoby potkají, je pro pozorovatele patrna jistá schopnost doplnění, srozumění mezi nimi. Uhodli jste správně: má to co dočinění se vztahem Hrdina-Hrdinka.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 9		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

kulkul	30.06.2008, 22:08:03

Přečetl jsem ten otřesný antitext do 15.kap.a jsem trochu schopný odpovědi. Hrozně nepříjemný čtení, i když stále chytré a vynalézavé. Takto pestře a vyrovnaně, "organizovaně neuspořádaně" mluví idiot nebo prorok, takže tam nesporná kvalita či zřivost je. Pomohl jsem si takto: je tu mozek po úplném vyprázdnění morálky, otázka jak budeme vypadat, až Nietzchovu pravdu o mrtvém bohu opravdu přijmeme. Takové pokukování po zřeknutí se mravnosti je vždycky (byť negativně) působivé, literárně nosné, zajímavé. Jako kdybychom se ptali jak bude ten Nadčlověk žít a jak vypadat jeho svět? S tímto "návodem" jsem textu víc rozuměl a místy i přícházel na chuť. Jak tedy vypadá svět a život bez boha-smyslu, svět "vůle": 1) rychle rozbíjí zbytky mravnosti, soucitu a podobné slabosti lidskosti - to je jasné neb z jehich negace povstal, mravnosti a smyslu se směje 2) je přirozeně pudový, dominuje síla, sex a násilí (už bez kategorie hříšnosti) 3) co je domnívám se zajímavé, po vyprázdnění z osidel dobra-zla se rozpadá také logika uspořádání a aritmetika rozumu ve prospěch mravenčí nutkavé křeče (to jsou ty nekonečné výčty druhý a věcí, nebo opakovaná podivná nemohoucnost odpovědět na otázku) jako kdyby s výplachem mravnosti se rozpouštěla i racionálinata... V tomto pojetí potom hrdina působí místy až pozitivně a není bez humoru, poněkud překvapivě namísto zrůdného Nietzchova Nadčlověka přichází jakýsi nedomrlý ukecaný "postčlověk", teoreticky splňující hrozné předpovědi, avšak (v kontextu české literatury typicky) opět selhávající k směšnosti a tu a tam v humoru dokonce ozvuků lidskosti. Také víc chápu autorovo sebevědomí a někdy velikášství, neboť do tématu se zakousl obdivuhodně náročně a schopně. Text ovšem ze své podstaty opravdu není (nemá být) ke čtení, ruší, neguje sám sebe. Témata se vypravěči rozpadají v kaskády slepých(?) uliček, myšlenky sice osvobozené z područí smyslu se okamžitě rozkládají v prapůvodní kaši. Viz Genesis: "duch se vznášel nad vodami..." Není v moci Našeho podat zprávu o sobě nebo souvislý výklad jevu, neboť dříve racionální komunikace je také mezi nakaženými a znetvořenými. Tak vychází transparentní blábol, (pato)logicky uzavřený a do sebe zkroucený jako vesmír, který právě proto, říká vypravěč "nikdy nechytíme". Kniha sice ne k čtení, ale závažná ze své povahy, vyjímečný "on line" experiment. Tak hodně zdaru na cestě (nikam?)... upřímně přeje KK. (Pokud je technika Tvoje originální, tak doporučuju vůbec nezminovat Rough draft ani jiné předchůdce.)


ze dne 04.07.2008, 23:58:42
kilgoretraut: Aha, tady mi někdo mluví z duše... Ehm, no po pravdě, kniha má mít ve výsledku podtitul "druhá kniha o všem a o ničem". Tedy, i to znamená, že to je jakýsi "antitext" a literární experiment zcela určitě. Je třeba dodat, že text dosud nemá finální podobu struktury, jistá logika, nebo alespoň náznak logiky, tam ale bude. Snad. Se. Mi. To. Povede. A děkuju za zatím nejodbornější, nejzasvěcenější, nejpronikavější komentář, co jsem kdy pod textem měl.

kulkul	17.06.2008, 13:46:05

Jasně aluze proč ne, ale přece nechceš úmyslně napsat odpuzující unavující text? Tomu nevěřim, nýbrž spíš že chceš jako každý autor s něčím přijít a zaujmout. Přece jsi říkal "poprat se s prózou, o to jde..." ve smyslu zvládnout ji, ocenit, ne ničit. To by nemělo smysl, k čemu bys pak např.mě potřeboval?


ze dne 17.06.2008, 13:56:11
kilgoretraut: Ne, byl jsem jenom ironickej. Dobře, tak: čím konkrétně unavuju, abych se s tím popral? Která pasáž je zlé utápění se v opakování? Ukaž mi ji, prosím. Je to s těmi koňmi? S pánví? Nebo je to stylem? Technikou? Nebo čím?

kulkul	17.06.2008, 13:04:04

Naprosto kouzlo ztratilo, vysušilo, odpudilo, zůstali jen čtenáři-obsedanti a úmorný vypravěč téhož ražení. Se utápí v opakování sahaje už po jakémkoliv podnětu včetně odkazů na komerční filmy a politiku. Ručník!


ze dne 17.06.2008, 13:12:28
kilgoretraut: Opakuje se to, protože se k mnoha věcem vracím - např. tento předposlední odstavec. A ano, ve výsledku bude ztracená, vysušená, odpuzující kniha pro obsesivní čtenáře - přesně o to mi jde, kulkule! Komerční filmy a politika: Co to má společného s kvalitou textu? Nechápu. Pokud tyto aluze mají v kontextu díla smysl, proč je nepoužít?

Šíma	17.06.2008, 9:13:17

A je to... Za Jedna! ;-) Skrblím slovy, jsem skrbla a lakomec... ;-)

amazonit	17.06.2008, 5:56:30

tak trochu zvláštní je, že je to psáno v první osobě, to u tebe nebývá moc časté, spíše hrdinu sledujeme, jsi od něj distancován, zde se to tak nejeví, včetně použitého ,,živého" monologu hrdiny... až ke konci je tu návrat k vyjetým kolejím opět zlehka těžce filosofické, zamýšlivé ale přiznám, že mi to už přijde trochu zdlouhavé, ne tento díl jako takový, ale celá ta série... jeden díl od druhého, tak si v něčem podobné, ale samozřejmě také rozdílné... zkrátka, mám pocit, že to může pro čtenáře ztrácet své kouzlo, když už je toho tolik... neopozmíněnou postavičku - ten přívlastek už opravdu nepůsobí jako novotvar, ale tak trochu jako paskvil


ze dne 17.06.2008, 13:06:47
kilgoretraut: Nebo to taky může být blbost. Snad ta "postavička" tam dělá bordel. Aha aha, dík za postřeh. Je toho tolik: kratší to být nemůže, jenom delší. Že to ztrácí kouzlo - to nechám na budoucích čtenářích a recenzentech/kriticích, teď to zkrátka je. Každá kniha může ztratit kouzlo - pro mě to byli Škvoreckého Zbabělci...