|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28998 příspěvků, 4550 autorů a 303450 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Dveře (MTP 2007) ::
 Mathew |
publikováno: 16.06.2008, 12:57
|
| Po nějaké době jsem začal být nedočkavý data vydání almanachu a lačný čtenářských reakcí, a tak jsem se rozhodl vydat soutěžní povídku letošního (loňského) MTP. Když jsem si po sobě dílo po dlouhé době přečetl, svědomí mi nedalo a provedl jsem několik drobných kosmetických úprav. V zásadě se ale dílko neliší od verze, kterou jsem odeslal do soutěže. Přeji tedy všem příjemné počtení a těším se na vaše reakce a výhrady. Doufám, že změny, které jsem provedl nebyly k horšímu, což budete mít šanci posoudit, až vyjde nový almanach. Takže nezbývá než popřát pěknou četbu a strašidelnou atmosféru. |
| |
|
|
Dveře
Ten dům byl jako každý jiný. Tedy až na jednu maličkost - byl bez oken. Sama jsem byla zvědavá, jaká podivínská rodina tam může žít.
„Paní Woodsová? Jsem Marie Hartlová,“ přivítala mě hned u branky postarší žena.
„Miriam Woodsová, těší mě.“ Dáma v temně modrých saténových šatech jen souhlasně kývla a rukou naznačila směr cesty.
„Nebudu dlouze mluvit, paní Woodsová. Náš pán je muž vytříbených zvyků a hodnot, které uznává. Především si potrpí na precizně provedenou práci služebnictva,“ žena zvolnila krok a zlehka přejela třemi prsty po zábradlí u vchodových dveří.
„Je mi to jasné, paní. Myslím, že bude spokojen.“
„V to doufám,“ odfrkla si madam a zhluboka se nadýchla: „Rose! Říkala jsem i to zábradlí!“ Odpovědí bylo hrobové ticho. „A hned!“ dodala rázně. Byla jsem mírně zaskočena, jakou razanci má dáma, které mohlo být kolem padesáti let.
Když po chvilce z domu vyběhla ustrašená dívka a začala vlhkým hadříkem přejíždět chladný kov, mohli jsme pokračovat dál.
„Teď vás poprosím, abyste si nasadila tyto brýle.“
„Prosím?“ Brýle s černými skly v domě bez oken?
„To bude váš první úkol - pokaždé, když půjdete za pánem, musíte mít tyto brýle, rozumíte mi?“ Nechápala jsem.
„Ano, paní.“
„Lord Sey, má milá, je velmi zvláštní muž, jak sama zjistíte,“ pousmála se a otevřela masivní dubové dveře.
Vedla mě temnou chodbou osvětlovanou jen mdlou září svíček. Všudypřítomný chlad pronikal až do morku kostí. Po několika klikatých chodbách a třech schodištích jsme stanuli v dlouhé úzké chodbě s jedinými dveřmi.
„Můžete vstoupit, pán vás přijme,“ šeptla Marie a třikrát zabouchala na velké dřevěné dveře. Zvuk, jenž se vzápětí ozval a jehož ostré tesáky se s chutí zakously do mých uší, byl ten nejpodivnější, jaký jsem kdy slyšela...
Znělo to jako skřípění tisíců nehtů o velikou špatně setřenou tabuli, jako škrábání miliónů myších drápků – tiché, jako by zákeřné šepotání čehosi neživého. Jinak to nedokáži popsat. Vyděsilo mě to, držela jsem kliku v ruce a nebyla schopna otevřít dveře pracovny. Pokradmu jsem se podívala po paní Hartlové, ta se ale otočila a rázným krokem se odebrala na opačný konec chodby. Chvíli jsem ještě váhala a pak jsem navzdory svému strachu vstoupila do místnosti. V ten moment se svět zatočil a rozkomíhal a já ztratila vědomí.
Probudila jsem se do černočerné tmy. Příšerně mě bolela hlava a notnou chvíli jsem si nemohla uvědomit, kde to jsem, ani co se stalo. Rozhlížela jsem se po ztemnělém pokoji, až jsem vedle sebe spatřila něco, co se podobalo obrysu noční lampičky. Nahmatala jsem šňůru a posléze i vypínač. Stiskla jsem ho a místnost v mžiku zalilo měkké nažloutlé světlo okořeněné příjemnou bordó barvou stínidla. Celý pokoj byl laděn v tomto duchu.
Působil starožitně, stejně jako celý dům. Ležela jsem v posteli s nebesy a temné brokátové závěsy halily okno, které, jak jsem si mohla povšimnout zvenčí, bylo stejně zazděné. Vstala jsem a zjistila, že můj kufr je prázdný, schovaný pod postelí, a že všechny mé věci jsou úhledně poskládány ve skříni.
Snažila jsem se uvědomit si, co se vlastně stalo, ale veškeré mé vzpomínky končily u vidiny dveří, které se chystám otevřít.
Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že se blíží šestá hodina ranní. Čas vstávat, pomyslela jsem si. Tušila jsem, co mě všechno čeká. Dům byl veliký a mám-li stihnout uklidit alespoň část do oběda, budu sebou muset hodit. Na nezvyklost svého zaměstnavatele jsem se snažila zapomenout, i když se mi myšlenky na něj neustále vracely a jitřily mé soustředění se na práci.
Převlékla jsem se a vyšla z pokoje. Ocitla jsem se na dlouhé chodbě, která ústila do velkého točitého schodiště, do veliké síně s mnoha obrazy. Dala jsem se tím směrem a dole jsem potkala Rose.
„Miriam Woodsová, těší mě,“ řekla jsem a mile se usmála. Dívka na mě plaše pohlédla, jako bych ji přistihla při něčem nepatřičném. Nervózně si spravila čepeček.
„...Rose,“ víc jsem z ní nedostala.
„Potřebuji co nejdřív začít s úklidem, nevíš, kde bych našla nějaké věci na...“
Dřív, než jsem stihla říct, co jsem měla v úmyslu, ukázala směrem pod schody, kde byly malé dveře a zřejmou grimasou ve tváři mi naznačovala, abych se k nim vydala. Sama při tom držela plechový kýbl s vodou, a když mi ukázala, kde najdu úklidovou komoru, rychle se otočila, jako by se bála, že se jí budu ještě na něco ptát a napadajíc na jednu nohu pod tíhou nádoby s vodou, odebrala se někam, kde jsem tušila kuchyni.
Měla jsem z toho zvláštní pocit. Dům bez oken, výpadek paměti při vstupu do místnosti zaplněné zvuky škrábání a děvečka, která odmítá bůhvíproč komunikovat, to opravdu nebyla práce, jakou bych potřebovala. Jenomže já nepotřebovala ani tak práci, jako peníze a tenhle výstřední lord Sey platil víc, než bylo běžné. Vlastně už tohle mi mělo připadat podezřelé. No nic, řekla jsem si, budu se soustředit na práci a pár týdnů to snad nějak vydržím. Ostatně, když se mi tu nebude líbit, mohu odejít kdykoli.
Otevřela jsem dveře do komory. Místnost byla plná mopů a smetáků, hader a kartáčů a všemožného haraburdí, luxů a prachovek, hub a saponátů a já nevím čeho všeho. Když jsem se ohnula, abych se podívala po něčem použitelném, uslyšela jsem někde za sebou panický jekot ženského hlasu. Prudce jsem se zdvihla a bouchla se do hlavy, až police nade mnou nadskočila. Procedila jsem mezi zuby nadávku a rozběhla se směrem, odkud před chvílí vycházel onen jekot.
Proběhla jsem halou a po projití několika dvěří v úzké chodbě jsem se ocitla v kuchyni. Rose tam stála, pod nohama měla kaluž vody a vyvrácený kbelík. Přímo před ní na zdi dřepěl pavouk velký skoro jako dlaň a ona stála, téměř neschopna pohybu. Dala jsem se do smíchu. Zvyklá uklízet v kdejakém příbytku, nebyla jsem podobnými výjevy překvapená, jen jsem nečekala takovou reakci od služky. Když si člověk vybere nějakou práci, měl by být připraven na všechna její úskalí. Letmo jsem prohledala přihrádky a skříňky v kuchyni, až jsem narazila na několik zavařovacích sklenic. Rose stála hrůzou přikována na místě a hypnotizovala pavouka. Vzala jsem sklenici a hbitě tvorečka přiklopila. Trochu jsem s lahví pohnula a pavouk sjel po její stěně. Když jsem ho měla pěkně na dně sklenice, došla jsem k hlavnímu vchodu a vyklepla pavouka ven. Ten se radostně a snad i trochu vyděšeně rozběhl do trávy a byl asi rád, že unikl z neznámého vězení.
Upozornila jsem Rose, že pavouk je pryč, a že by měla ten nepořádek uklidit. Rose jen tupě a mechanicky začala vytírat rozlitou vodu, a tak jsem ji tam nechala a vydala se konečně najít nějakou tu prachovku, koště a hadr, abych se mohla pustit do práce. Jenomže když jsem došla ke dveřím kumbálu, zjistila jsem, že jsou zavřené. Byla jsem si téměř jistá, že jsem je nechala otevřené, ale kdo ví, možná v tom zmatku...
Jenomže dveře byly nejen zavřené, ale dokonce zamčené. Chvíli jsem s nimi lomcovala, ale když nepovolily, vydala jsem se zpět do kuchyně, abych poprosila Rose o klíče. To není možné, aby tady vládl takový zmatek, láteřila jsem. Já v tom udělám pořádek, pomyslila jsem si a právě jsem zabočila do kuchyně, jenže...
Ona tam nebyla kuchyně. Zatřepala jsem hlavou v domění, že se mi něco zdá, ale neznámá místnost se neztratila. Otočila jsem se tedy a vracela se chodbou, ale když jsem z ní vyšla, vstoupila jsem do nějaké další místnosti, která vypadala jako pokoj pro hosty.
Na protější stěně byly dveře, vydala jsem se tedy jimi a ke svému údivu jsem zjistila, že jsem se ocitla v chodbě, která vedla k mému pokoji. Počkat, to ale znamená, že jsem v prvním patře! To už jsem byla vyděšená a co nejrychleji jsem se rozběhla k místu, kde stěna souvisle přecházela ve vyřezávané zábradlí a otvírala se tak do vstupní síně. Jenomže schody tam nebyly. To není možné! Co je to za hloupost...?
Nic mě nenapadalo, žádné řešení. Běžela jsem ke svému pokoji. Místo do pokoje jsem však vstoupila do kuchyně, kde stála zády ke mně otočená Rose.
Úlevou jsem si vydechla. Hned na to jsem si ale všimla, že Rose se ani nepohnula od chvíle, co jsem ji opustila, a že na zemi se stále válí kbelík v kaluži rozlité vody.
„Rose, musíš to přeci uklidit, jinak se paní Hartlová bude zlobit. Rose!“ zakřičela jsem na ni, a když se ani tak nepohnula, došla jsem k ní, chytila jí za rameno a prudkým pohybem ji otočila, aby mě vnímala. Rose však byla bílá jako stěna a její oči naopak temné jako noc. V momentě, kdy jsem spatřila její tvář, vyletěla jí z úst obrovská můra, která šustila křídly a ten zvuk se tolik podobal....
Probudila jsem se v posteli a chvíli si nemohla vzpomenout, kde to jsem. Po tmě jsem nahmatala lampičku, hned napravo lůžka, a trochu mě překvapilo, že jsem ji na očekávaném místě opravdu našla. Když jsem rozsvítila, rozlilo se po tmavě zelené místnosti příjemné teplé světlo. Cítila jsem se nervózní, protože mi pokoj připomněl něco, co jsem nebyla schopna si vybavit. Jediné, co jsem věděla bylo, že mě příšerně bolí hlava, a že poslední, na co si vzpomínám, jsou tmavé dveře a podivný škrabot, jako šustění křídel nočního motýla.
Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že se blíží šestá hodina. Ideální čas vstát a pustit se do práce. Oblékla jsem se do pracovního oděvu a zamířila k úklidové komoře pod schody. Vztáhla jsem ruku ke klice a v tom okamžiku jsem se zarazila. Měla jsem nutkavý pocit, jako bych již někdy něco podobného zažila. Ihned jsem jej ale zahnala, bylo to přece směšné. Vzala jsem si vše potřebné a vrhla se na halu.
Předpokládala jsem, že rozlehlá předsíň mi dá nejvíc práce a snadno jsem si dokázala představit, kolik času bude stát vyleštit veliký starobylý stůl z tmavého dřeva, se všemi jeho oblinkami a zákrutami, které vytvářely jakýsi barokní dojem, o židlích ani nemluvě.
Stáhla jsem ze stolu ubrus, odnesla vázu a odsunula pár židlí, abych se dostala i ke spodní straně jídelní desky. Zatracené kudrlinky, pomyslela jsem si, jako by se nohy od stolu nedaly vyřezat rovně! Tak jsem si tam lamentovala a klečíc na kolenou jsem otírala vlhkým hadrem každý záhyb složité struktury dřeva, abych jej pak mohla stejně důkladně vyleštit, když v tom jsem ucítila, jak se mi na týle uhnízdila veliká kapka. Automaticky jsem si sáhla do vlasů a v první chvíli jsem si pomyslela, že se mi jen něco zdálo. Dala jsem se proto znova do práce a vymáchala hadr v mýdlové vodě. Najednou jsem ale cítila, jak mi na tělo dopadla další kapka, tentokráte na ruku. Podívala jsem se na místo, kde jsem ještě stále vnímala pomalu stékající tekutinu.
Krev! Byla to krev!
Se zběsilou zbrklostí jsem zvrátila hlavu ke stropu a vykřikla jsem nepotlačitelným zoufalstvím a strachem, když jsem přímo nad sebou spatřila Rose, jak se svíjí u stropu, úplně nahá. Skrze její obnažené tělo se táhla dlouhá temně rudá čára, jako by se ji někdo snažil rozpůlit na dvě přesné podélné polovice. Z té rýhy na jejím těle kapala krev po celé podlaze.
Plazila jsem se po zemi, ochromená strachem, jako nějaký děsivý odraz toho, co sama vidím. Krev kapala na podlahu, na mě, na stůl, prostě všude. Z několika původních krůpějí se pomalu stával proud, kterému se nedalo uniknout. Najednou, jako by se z Rosiina těla vyvalila dlouho zadržovaná povodeň rudé tekutiny a všechna padala přímo na mě. Můj jekot se změnil v němý výkřik bezmoci, ale než se mě dotkla jediná další kapka krve, uslyšela jsem škrabot a šustění a proud lepkavé rudé tekutiny se změnil v hejno nočních motýlů, kteří se mi usadili na rukou, nohou i oděvu, škrábali mě svými malými ochlupenými nožičkami a snažili se mi vstoupit do těla jakýmkoli možným způsobem. Byl to takový příval hmoty, která mne obklopila, že jsem se nemohla ani pohnout, nehledě na to, že jsem byla zcela strnulá hrůzou.
Takto připoutána k zemi, jsem se snažila nevnímat, jak se mi několik můr dere do úst i nosu, cítila jsem jejich mihotající se křidla, jak se mi otírají o zorničky a šelest jejich křidel mě bodal do uší nesnesitelným způsobem. Když i to poslední malé úsilí, které se snažilo podobat vzdoru, ustoupilo neopanovatelné bezmoci a hrůze a já cítila, jak se mými útrobami počínají prohánět desítky sametových křídel, zatmělo se mi před očima a milosrdné zemdlení ušetřilo mé zubožené vědomí.
Připadala jsem si, jako bych se budila po těžkém večírku, ale byla jsem si jistá, že ničeho podobného jsem se nezúčastnila, byť jsem si z předešlého dne nemohla vybavit nic jiného, než to, že jsem uklidila hlavní místnost.
Rozsvítila jsem lampičku a citrónová žluť zdobící starobylý pokoj mě praštila do očí namísto ranního svítání. Všechno se zdálo být v pořádku. Mé věci byly úhledně složené ve veliké almaře, pokoj byl čístě uklizen. Vše bylo na svém místě. Přesto jsem se nedokázala zbavit zvláštní tísně. Podivného, kdesi hluboko zasutého pocitu neklidu.
Převlékala jsem se a stále přemýšlela o té iracionální nervozitě, která ve mně vyvstávala s každým nádechem. Právě jsem si uvazovala služební čepeček, když se pode dvěřmi začalo pomalu něco protahovat. Někdo tam strčil lístek.
Chvíli jsem na něj jen hleděla a pak se rozběhla ke dveřím a zprudka je otevřela, přičemž jsem lístek sebrala a přitiskla si ho k hrudi, jako bych se bála, že mi jej někdo uzme. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že je důležitý. Na chodbě nikdo nebyl, ale návštěvník se mohl taky ztratit, zatímco jsem jen tupě zírala na kousek papíru oběvivší se náhle ve škvíře pode dveřmi. Sama jsem si nedokázala dost dobře uvědomit, zda-li mě to, že jsem adresáta nenašla, uklidňuje, nebo děsí.
Vrátila jsem se do pokoje a zavřela za sebou dveře, abych si psaní mohla v klidu přečíst. Byl to jen kus obyčejného papíru, přeloženého vejpůl. Otevřela jsem jej. Stálo tam: Pomohu Ti!
Nebýt onoho tísnivého pocitu, který mě po celé ráno provázel, myslela bych si, že je to jen špatný pokus o vtip. Vždyť s čím bych potřebovala pomoci? Ale ten pocit ve výsledku přesně korespondoval s psaním, které mi přišlo. Pocit, že potřebuji s něčím pomoci, ale vlastně nevím, že potřebuji pomoci. Jako bych byla uvězněna v obrovském skleněném vězení, které donekonečna odráží samo sebe.
Zazvonil telefon. Až do teď jsem si ho vlastně ani nevšimla. Stál na nočním stolku a byl stejně starobylý, jako vše v domě – s vidlicí a vytáčecím ciferníkem. Nechala jsem ho chvíli zvonit, snažíc se sama sebe přesvědčit, že hovor není pro mě. Ale ten drnčivý zvuk mě nenechal v klidu. Co když je to paní Hartlová a má pro mě nějaký úkol? Ne! Musím ho zvednout. Došla jsem k telefonu a zdvihla sluchátko.
„Nic neříkej, jen mě dobře poslouchej!“ řekl hlas na opačném konci drátu.
„Musíš mi věřit! To, co zažíváš se bude donekonečna opakovat, ale ty si to nebudeš pamatovat. Odtud pramení ten pocit bezmoci a úzkosti, který tě svírá, odtud všechna ta déja vu. Teď udělej přesně to, co ti řeknu. Abys pochopila, že nelžu, musím tě přesvědčit. Jsi ochotna to podstoupit? Řekni jen ano, nebo ne. Nic víc, jinak položím sluchátko a ty už nikdy nedostaneš další šanci.“
Hlas zněl naléhavě a já bych se nejradějí zeptala na tisíc věcí. Nic podobného jsem nikdy nezažila, neměla jsem žádný důvod tomu hlasu naslouchat, než jeden paranoidní pocit, který mohl znamenat cokoli.
Muž trpělivě čekal.
„Ano,“ ozvala jsem se asi po minutě ticha.
„Dobře,“ pokračoval, jako by ani s jinou odpovědí nepočítal, jako by to byl vlastně on, kdo rozhoduje o celé situaci a ne já. Přesto jsem cítila obrovskou zodpovědnost za to jediné slovo, které jsem vyslovila.
„Dobře,“ zopakoval, „teď se vydej na chodbu. Nesnaž se vůbec pouštět do práce, prostě si jen projdi dům. A nenech se jím zmást, bude to jako předevčírem, ale to si nemůžeš pamatovat. Až se ti dostaví pocit déja vu, nesnaž se ho ignorovat, ale naopak mu věnuj pozornost. Dům tě bude mást, ale ty musíš nalézt cestu zpět do svého pokoje. Když to zvládneš, první část úkolu bude vyřešena. Zavolám ti, jakmile se vrátíš do tohoto pokoje. Nezapomeň, že nesmíš v hledání ustat, i kdybys měla dojem, že to trvá celou věčnost!“
Zavěsil.
Popadl mne pocit neskonalé naléhavosti a vyběhla jsem z pokoje. Dala jsem se chodbou do prava, kde, jak jsem věděla, není žádný východ. Vběhla jsem do opuštěného pokoje plného pavučin. Rozhlédla jsem se po místnosti a hledala další dveře, když se za mnou ty jediné, kterými jsem vešla, zabouchly. Chtěla jsem je otevřít, ale bylo zamčeno.
V místnosti nebyl jiný východ. Chvíli jsem se snažila bušit na dveře a lomcovat s nimi, ale brzy má marná snaha přešla v usedavý pláč a já se přistihla, jak sedím na starém koberci, objímám si křečovitě kolena a přerývaně vzlykám.
Pak mi náhle jako blesk prolétla hlavou vzpomínka na to, že muž říkal, že se mě dům bude snažit zmást a na jeho neochvějnou jistotu, že řeknu ano na jeho naléhání. Pochopila jsem, že dům nemá neomezenou moc, rychle jsem vstala a zkusila jsem otevřít dveře. Šlo to! Snad mi síla oné vzpomínky pomohla překonat moc, kterou mne dům držel v šachu. Tentokráte jsem již ale chodbou neběžela, ale šla jsem pomaličku a důkladně si dům prohlížela.
Byla jsem evidentně v přízemí, přestože jsem nesestoupila po žádných schodech. Prošla jsem chodbou a otevřela první dveře po své pravici. Vstoupila jsem do jídelny. Věděla jsem, že kdybych jí prošla přímo, dojdu do kuchyně a tak jsem se tudy vydala a doufala, že se poté dostanu zpět do haly.
Jenomže kuchyň tam nebyla.
Byl tam jeden z pokojů pro hosty, které jsou v prvním patře. Nevěnovala jsem tomu pozornost a pokračovala jsem, jako bych mířila do haly. Překvapilo mě, když jsem prošla velikými dveřmi, které ale vedly do úklidové komory. Udělala jsem tedy něco, co bych se za normálních okolností nikdy udělat neodvážila a zavřela jsem se v malé tmavé místnůstce. V komoře byla absolutní tma, neviděla jsem naprosto nic. Nahmatala jsem kliku a proběhlo mnou mrazení. Věděla jsem, že se něco opakuje, i když jsem si nedovedla vysvětlit, jak by se to mohlo stát. Tentokrát jsem ale tomu nutkání dala prostor, oddala jsem se tomu pocitu a nechala jsem jej přejít v temné zděšení, které mne donutilo rychle dveře otevřít.
Místnůstku zalilo světlo, které bylo tolik typické pro mohutné osvětlení hlavní haly. To znamenalo, že se nic nezměnilo! Zmocnil se mě nenadálý záchvat naděje. Vystoupila jsem z místnosti a vydala se podél schodů. Euforie se mě zmocňovala stále více, donutila mě běžet. Schody byly na svém místě. Skvělé! Rozběhla jsem se po nich, přidržujíc se dřevěného zábradlí.
Nééé...!
Vše se propadlo a já tvrdě dopadla na podlahu. Když jsem otevřela oči, pochopila jsem, že jsem v kuchyni. Přímo přede mnou stála Rose nad kýblem rozlité vody. Stála naprosto nehybně. Znova se mě zmocnil pocit déja vu. Šla jsem k ní, ale dřív než jsem se jí stačila dotknout, otočila se na mě a prázdným hlasem řekla:
„Ten pavouk...“
Nechápala jsem. Její pohled byl prázdný, jako by se jí vůbec nic na světě netýkalo.
Hleděla jsem na ni a ona začala pomalu otevírat ústa, asi mi chtěla něco říct, ale zřejmě ji to stálo obrovské úsilí. V tom se jí namísto slov počaly z úst drát veliké chlupaté nohy a za nimi i veliké tělo. Jak se ten hmyz snažil dostat ven, roztrhl ji ústa, koutky se jí počaly párat, jako když trháte papírový sáček, ale ona nevydala ani hlásku, jako by byla spoutána nějakou zvláštní mocí. Jen do očí jí vstoupily slzy.
Proběhla jsem rychle kolem Rose v panické hrůze, naprosto opačným směrem, než tím, který by mne dovedl do mého pokoje. Na chvíli jsem se zastavila, ale vzápětí bylo slyšet měkké cupitání osmi hbitých nohou. Zmocnil se mě neskutečný děs. Cítila jsem se jako ve snu. Už jsem na nic nemyslela, jen jsem běžela. Kamkoli, jen dál od toho, co mě poronásledovalo.
Proběhla jsem několika místnostmi a ani jsem pořádně nevnímala, co je to za pokoje, když jsem se ocitla na chodbě v prvním patře. V záchvatu znovu se objevivší naděje jsem se rozběhla ke svému pokoji, když se po mé levé straně ozvalo jaksi povědomé odporné šustění a škrábání. Vběhla jsem do nejbližších dveří a rychle je za sebou zabouchla. Zůstala jsem stát v té neznámé místnosti opřená zády o dveře, oči jsem měla pevně zavřené a těžce jsem oddechovala. Když zazvonil telefon, doslova jsem nadskočila.
Pocítila jsem blaženou úlevu, když jsem zjistila, že je to týž pokoj, ze kterého jsem byla vyslána - celý citrónově žlutý, a vrhla jsem se k telefonnímu přístroji, který už naléhavě řinčel.
„Fajn,“ řekl hlas, jakmile jsem si sluchátko přiložila k uchu, a já si byla jistá, že to vyřkl s úsměvem, “to nejhorší máme za sebou. Teď vezmi svíčku, která je schovaná v almaře mezi ložním prádlem, zapal ji a vydej se chodbou nalevo. Uvidíš věci jinak, ale nediv se tomu, prostě jen běž k pracovně lorda Seye!“
Když ten hlas vyslovil jméno mého zaměstnavatele, bezděčně mne zamrazilo, ačkoli jsem si nedokázala představit proč. Bylo to naprosto iracionální tušení. Jenomže v tomto domě, jako by vše, co je logické nedávalo smysl a naopak. Nevěděla jsem už vůbec jak dlouho zde můžu být, čemu mohu věřit. Hranice mezi skutečným a neskutečným byla naprosto smazána. Zdálo se, že jediné, čemu je možno v té nepřehledné změti skutečností věřit, je neznámý hlas v telefonním sluchátku.
Dodržela jsem mužovy pokyny, prohledala skříň a opravdu jsem nalezla malou svíci z bílého vosku, zasazenou v keramické misce, schovanou mezi ložním prádlem. Vytáhla jsem z kabelky svůj oblíbnený stříbrný zapalovač a zažehla knot. Ten zaprskal a posléze se rozhořel malým, ale stálým plamínkem.
Vydala jsem se chodbou nalevo a počítala dveře. Až dojdu za roh, měly by to být druhé dveře napravo. Šla jsem pomalu a všimla si, že kdekoli dopadne světlo svíce, mizí obrysy domu, stěny, zábradlí, koberce – všechno, a mění se v nekonečné změti tvarů a obrazů. Ale kam už světlo svíce nedosahovalo, nabýval dům opět jasných kontur a vše bylo na svém místě.
Samo o sobě to sice nedávalo smysl, ale vzhledem k tomu, co jsem v poslední hodině prožila, to bylo tak jasné a logické, že jsem se začala cítit o poznání klidněji a dokonce jsem měla dojem, že začínám chápat, proč mě ten neznámý hlas poslal prozkoumat dům jednou bez oné svíce – pro srovnání. Počala jsem mu důvěřovat ještě o něco víc.
Zabrána do myšlenek, ocitla jsem se přede dveřmi pracovny lorda Seye.
Tady to všechno začalo, napadlo mě. Bezděky jsem nahmatala v kapse brýle, které mi paní Hartlová dala, když jsem se se svým zaměstnavatelem měla setkat poprvé. Věděla jsem, že si je nesmím nasadit. Začínalo mi to být jasné. Jestli temnota pomáhá domu skrýt své úmysly, pak jsou tmavé brýle na očích služebnictva ještě lepší ochranou pro někoho, kdo celému domu panuje.
Vytáhla jsem brýle z kapsy, hodila je na zem a rozšlápla. Netušila jsem k čemu všemu je dům schopen mě donutit a jejich zničení se mi jevilo jako správné řešení.
Stěny domu se zavlnily a přísahala bych, že v dáli někdo zakvílel. V tom jsem zase zaslechla ten příšerný, nervy drásající zvuk škrábání a šelestění. Bála jsem se, ale svíce v ruce mi dodávala odvahy. Vstoupila jsem do místnosti.
Byl to malý nevětraný pokoj, temné závěsy by halily pokoj šedivým závojem, kdyby v místnosti bylo okno. Takhle jen podpořily černočernou temnotu. Pod zazděným výklenkem stál pracovní stůl a nalevo od něj se nacházela veliká knihovna. Ostatně, knihami byl obložen celý pokoj. Když jsem postoupila dovnitř místnosti, dveře se s třísknutím zavřely.
V tu chvíli se stalo něco absurdního, něco co mě natolik vyděsilo, že se to nedá slovy popsat. Svíce jako by expolodovala a zalila místnost jasným světlem, které už se v ničem nepodobalo záři plamene. Byla to jasná, takřka bělostná záře, která smazala vše, co jsem do té chvíle mohla spatřit ve světle plamene. Nezbylo nic, než ten škrabotající zvuk. A v tu chvíli mě právě objala ta hrůza. Hrůza veskrze bytostná, hrůza která vás pojme, když pochopíte, že vaše existence je naprosto nicotná, prašivá. Děs, jež se do vás zakousne a vy cítíte chladné ostří jeho zubů na svém vědomí. Strach, který mne obklopil byl tím nejpřirozenějším a nejsmysluplnějším pocitem, který jsem za svůj život zažila. Strach, který mi říkal, že jsem nikdy živá nebyla. Ano, už to nebyl strach. Byla to neochvějná jistota.
To škrábání, všechny ty bezmezně hloupé situace, absurdní příhody, začalo to dávat smysl. Bylo to jako nějaké bizarní výplody choré mysli, jako nakupenina nesčetných a nesmyslných historek, které je někdo odsouzen prožít v jediném okamžiku. V tu chvíli jsem nahlédla do Jeho mysli a už jsem nepotřebovala slyšet Jeho hlas a přitom jsem věděla, že je to On, kdo ke mně promlouval a kdo se mě rozhodl vysvobodit z těch pout.
I když... vysvobodit?
Nebyla to svoboda, bylo to jen poskytnutí vědomí, které bych neměla mít. Byl to logický závěr a Jeho neschopnost dosáhnout větší invence.
Nakonec mi došlo, proč ve mně to škrábání vyvolávalo tak hlubokou tíseň. Pera! Byla to pera. Stovky brků, jejichž hroty se nelítostně a neodvolatelně dotýkají pergamenu a zanechávají na něm nesmazatelnou stopu mého osudu.
On to věděl. Věděl, že jsem postavou, která bude trpět už z podstaty zadání. Věděl, že budu bezmocná proti všemu, co se mi přihodí, že jsem jen loutka v rukou ctižádostivých pisálků. On jediný na mne myslel a dovedl tak mou existenci do bolestného absurdna. Proklínám Vás spisovatelé, proklínám celé MTP, proklínám literaturu a Vás všechny, kteří nás mučíte, svazujete a omezujete!
Teď už to vím. Už nikdy nebudu svobodná. Mějte si své piedestaly, svá vítězství a svou popularitu. Ale za jakou cenu? Ha?!
On jediný na nás myslel a chtěl nás osvobodit. Co ho k tomu vedlo? Nevím. Každopádně Ti děkuji, Mathewe. Díky.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 16 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 84 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
