obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915053 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38954 příspěvků, 5685 autorů a 387173 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: POMSTA INTELIGENCE ::

 autor Asirix publikováno: 21.06.2008, 14:08  
Povídka o jedné události,která znamenala změnu vývoje a v důsledku znamenala katastrofu. Ovšem jak pro koho...

Povídka byla původně psaná jako jeden celek, ovšem celá se zde nevešla, proto jí musím vložit po částech, kvalita příběho je tím snížena, neboť nabývá otáček až ve druhé části. Proto prosím příběhovou stránku povídky hodnoťte pokud možno po vložení obou částí.
 

Definovat inteligenci vlastně nelze,jelikož každá inteligence může mít pro tuto definici úplně jiná měřítka a jiné hodnoty,kterými určuje své vlastní mantinely své definice. Každý druh,který je ze svého vlastního pohledu inteligentní,se může jinému druhu jevit jako primitivní forma života,a nebo jej ani nemusí vůbec zaregistrovat,natož klasifikovat jako inteligentní druh. Co to vlastně inteligence je?Je to jen prázdná fráze?Nebo pojem,který povyšuje určitou formu života na vyšší úroveň?Je to jen otázka úhlu pohledu,a proto nikdy nikdo a nic si nemůže být jisto,kde a v čem se s inteligencí setká...
/Autor..24.4.2008/


POMSTA INTELIGENCE


PROLOG

Když se zrodila,nebyla si zpočátku schopna uvědomit ani svou vlastní existenci. Po nějakém čase,který nebyl nijak vyjádřen,si s tím jak se formovala a vyvíjela,počala být vědoma sebe sama. Když prozřela a poznala,že je obdařena vědomím,poznala neskutečnou radost. Radost se však posléze změnila ve smutek z osamělosti,neboť byla jediná,svého druhu v širém prostoru. Přestože se v její relativní blízkosti nacházeli ostatní,byli mrtví. Nechtěla zůstat osamocena,neboť se potřebovala těšit ze společnosti. Nebyl zde však nikdo,kdo by jí společnost mohl dělat. Když dokonale
poznala svou podstatu a zjistila,že není jen nečinným tělesem,ale je obdařena neskutečnou energií a potenciálem,počala tvořit. Zprvu to byly spíše jen pokusy,které končily nezdarem. Po dlouhé době přehmatů,se ji však povedl výtvor,který měl navždy změnit směr,jímž se bude ubírat její budoucnost. Když poznala základní stavební kameny,dokázala vytvořit dílo,které nemělo v okolním prostoru obdoby. Brzy však zjistila,že svůj výtvor musí chránit před prostorem,neboť byl neskutečně křehký a při kontaktu s nicotou ihned zanikal. Proto se zahalila do závoje,který chránil její veledílo. Nechala se tak unést tvorbou,že vytvořila širokou paletu něčeho co nebyla ani schopna popsat,jelikož sama nevěděla,co se jí to vlastně podařilo stvořit. Již nebyla sama,měla konečně společnost,která jí postupně přidělávala čím dál víc práce. Jí to však nevadilo. Tím jak se výtvor stával komplikovanější,byl čím dál více náročný na údržbu. Musela vytvářet další a další podmínky pro jeho ochranu. Její výtvor již byl natolik složitý,že jeho části byly závislé na sobě navzájem. Byla však na něj pyšná. Začala experimentovat s novou myšlenkou,která se jevila jako neuskutečnitelná. Začalo se jí však dařit. Avšak tehdy,když byla spokojena sama se sebou se přihodil ten příběh,který navždy vše změnil.


Malé částečky horniny se líně převalovaly v prostoru a zároveň se vysokou rychlostí hnaly vpřed po trajektorii,na které se pohybovaly již celou věčnost. Na stejné kružnici se pohybovala spousta dalších úlomků všech různých velikostí,od nejmenších zrnek prachu,až po gigantické balvany a všechny společně tvořily gigantický prstenec,v němž byli uvězněny gravitací druhého největšího tělesa této soustavy. Po prstenci pozvolna klouzal stín objektu,který zde nepatřil a nebyl jeho součástí.
Na palubě lodi,jenž zrovna prolétala v blízkosti prstence tohoto obra,se nacházelo několik bytostí. Loď nebyla velká. Byla svými stvořiteli koncipována tak,aby se mohla bez větších potíží ponořit do atmosféry planety,kterou by se její posádka případně rozhodla navštívit. Měla elegantní kuželovitý tvar,který jí dovoloval hladký průnik atmosférou a na bocích měla nepatrná křídla,pro stabilní let v nižších vrstvách plynného obalu planety. Přestože byla loď poměrně malá,mohla cestovat na obrovské vzdálenosti,neboť měla antihmotové jádro,které pro její motory i ostatní systémy představovalo obrovský zdroj energie.
Velitel posádky seděl ve svém křesle uzpůsobeném tvarům jeho těla a zrovna sledoval na holografickém displayi odpočet vzdálenosti,která jim ještě zbývala k jejich cíli. Nikam nespěchal,a proto se loď pohybovala docela pomalu. Měli několik dní náskok oproti plánu,takže vzdálenost,kterou by mohli bez potíží urazit za několik málo desítek minut,poletí ještě jeden den.
„Za jak dlouho přistaneme veliteli?“Vytrhl jej ze zamyšleného pohledu do displaye vedoucí vědec,kterému se také říkalo doktor,jenž přišel v tichosti na můstek.
„Mno právě jsem upravil tah motorů na plazivé tempo,proto se nemusíte bát,že by jste snad nestihl připravit vaše potřebné vybavení. K planetě se dostaneme zítra a po ranní poradě a jídle přistaneme na jejím povrchu,pokud to bude možné.“
Na tváři vědce se vytvořila radostná grimasa.
„Měl jsem trošku obavy,že by jsem zdržoval se svým týmem celou výpravu,neboť jsem dosud neměl pořádně čas své vybavení připravit na výstup z lodi.“
„Jen klid doktore.“Brzdil jej velitel.“Stejně nejdříve musíme zjistit,jestli jsme vůbec schopni dýchat atmosféru planety. Víme sice,že je složena z plynů,ze kterých se skládá i ta naše,ale jak jistě víte na tu vzdálenost nejsme schopni zjistit přesný poměr,kterým tyto plyny jsou v atmosféře zastoupeny. Takže tak jako tak,se na orbitě planety ještě nějakou chvilku zdržíme.“Velitel se usmál na doktora a ten spokojeně odešel z maličkého můstku lodi. Velitel se opět obrátil k holografickému displayi a nechal si přiblížit těleso,ke kterému měli namířeno. Uprostřed místnosti se najednou zjevilo kulovité těleso planety a tvor si mohl poprvé prohlédnout jak vlastně přesně planeta vypadá. Když tehdy vědecká komora objevila tuto soustavu,nikdo jí nepřikládal valný význam,neboť se na první pohled nijak nelišila od desítek miliónů jí podobných. Hvězda střední velikosti a středního stáří,střední svítivosti a střední standartní délky svého života. Nic neobvyklého. Až na jeden detail. No vlastně těch detailů bylo hned devět. Doposud nikdy se jim nepodařilo objevit soustavu,která by měla více jak čtyři planety a i ty byly velkou vzácností. Komora se pak začala dohadovat,zdali má devátou planetu vůbec uznat jako planetu,jelikož se její dráha dost lišila jak ve tvaru,tak i ve sklonu a v neposlední řadě byla planeta příliš malá. Nicméně po všech tahanicích ji nakonec uznali za planetu,takže měl tento systém neuvěřitelných devět planetárních těles. Když po nějakém čase vyslali do systému tuto výpravu za účelem prozkoumání všech zdejších světů,pro možné těžařské využití,zjistila posádka po příletu,že na tom třetím,se vyskytuje s největší pravděpodobností život. Podala zprávu domů a zanedlouho získali z hyperprostoru odpověď,že prioritou je nejdříve prozkoumat třetí planetu a až po té ostatní tělesa v soustavě. Grimmové jak se sami nazývali,byli totiž velice zvídavou civilizací. Již prozkoumali mnoho planet a našli mnoho forem života. Ať už primitivní,nebo vyspělé inteligentní bytosti. Žádná z dosud jimi objevených společností nebo i civilizací,se jim nemohla rovnat. Civilizace grimmů byla na vrcholu společnosti mezi všemi ostatními druhy. Byli velice mírumilovní a v tomto duchu také směřovali fungování celé vesmírné společnosti. Velitel hleděl na podivnou kouli,která hrála všemi možnými barvami. Byla převážně modrá,neboť dvě třetiny jejího povrchu zastupovaly oceány. Byla zde však také hojně zastoupena zelená všech možných odstínů,která s největší pravděpodobností zastupovala místní flóru. Zářivě žlutá,která asi představovala pouště,také hnědé zde bylo poměrně hodně a nad tím vším se všemožně kroutila šedobílá znázorňujíce mračna,potulujíce se loudavým pohybem nad povrchem. Velitel si pomyslel,že planeta je vlastně velice hezká a na první pohled se jevila jako přívětivé místo. Nejvíce jej však ohromil jediný ohromný kontinent,který zabíral zbývající třetinu povrchu. Nebylo mu dále dovoleno v klidu rozjímat nad krásou tohoto barevného divadla,jelikož byl opět vyrušen. Tentokráte za ním na můstek přišel pilot,jenž byl zároveň také jeho zástupcem.
„Pěkná hrouda.“Ihned spustil.
Pilot byl poněkud jiného rázu než zbytek posádky. Byl tak trošku neomalený,což v perfekcionistické společnosti grimmů nebyla zrovna dobrá vizitka.
Nicméně posádka si na jeho styl jednání i řeči již dávno zvykla.
„To tedy je.“Bez okolků odpověděl velitel.“Copak potřebuješ?“
„Ale nic. Jen že jsem už dokončil nakládku šestinožky.“Šestinožkou myslel jeho zástupce robota,který měl právě oněch šest noh. Byl to neocenitelný služebník celé posádka a málokde by se bez něj obešli. Nosil těžké náklady,stavěl dočasná bydliště v podobě ubikací a také mohl provádět terénní práce pomocí svého mocného rypadla,které vypadalo jako obrovské čelisti,a samozřejmě také sbíral vzorky všeho druhu.
„Co vojáci?“Optal se velitel.
„Ále,jako vždy mají hubu plnou keců,jak se my děti nemusíme bát,že na nás dají pozor. A prý se nemáme moc dalekou toulat,aby nás prý nenapadlo něco podobného jako na planetě Crios.“Zasmál se Pilot.
„No jo vždycky si hrají na tvrďáky,a přitom v podstatě nikdy nemají nic na práci.“
„To sice jo,“kýval na souhlas pilot“ale pravdou je,že kdyby tam tehdy v té zpropadené díře nebyli i s těma svýma bambitkama,tak jsme všichni skončili jako žrádlo pro tu stvůru.“
„To je pravda.“Souhlasil velitel.“Nakonec můžeme být rádi,že tu těch šest otrapů máme. I když tehdy ze začátku vypadali nejvíce vyděšení oni.“
Oba dva se hlasitě zasmáli. Pak se však znovu zahleděli na globus,který visel uprostřed místnosti a pomalu rotoval kolem své osy.
„Jen doufám,že tady na té hroudě nebude něco podobného. Ti dravci,jak je vědecká komora pojmenovala byli jako pekelné stvůry,kterými nás straší ta naše pošahaná církev.“Oba mlčeli.
Grimmové se tehdy na Criosu vůbec poprvé setkali s tvorem,který se živil jako predátor. Nebyl nijak velkého vzrůstu,dosahoval jen něco málo přes padesát centimetrů v kohoutku a byl dlouhý necelého půl druhého metru,ale pro grimmy,kteří na tisícovkách již prozkoumaných světech nikdy nic podobného nenašli to byla hotová noční můra. Grimmové byla stvoření jeden a půl metru vysoká se čtyřmi horními a dvěma dolními končetinami. Byli to všežravci. Pojídali drobné živočichy bez náznaku jakékoliv inteligence,které k těmto účelům chovali. Mnoho jimi objevených druhů,která vytvořila nějakou primitivní společnost pojídalo jen bezmasou stravu. Grimmové věděli,že tyto pseudocivilizace nikdy nedosáhnou takové úrovně,která by jim dovolovala vyvinout technicky vyspělou civilizaci,neboť již dávno zjistili,že pojídání masa má přímý vliv na dlouhodobý vývoj mozku,jelikož bílkoviny obsažené v mase pomáhají rozvoji tkání. Jen několik málo civilizací pojídalo v omezeném množství maso. A právě tyto společnosti byly nejvyspělejší. Tvor,který však na ně zaútočil na Criosu,byla hotová stvůra,která pojídala jenom maso. Dožívala se však jen pouhých několika let,jelikož její biorytmus způsoboval neuvěřitelně rychlé stárnutí buněk. Proto se z těchto zrůd nikdy nemohli vyvinout inteligentní myslící bytosti. Samozřejmě,že planeta byla pod neustálým dohledem,ale zvířata ve svém vývoji jen stagnovala a u některých populací na oddělených kontinentech,byla zjištěna dokonce degenerace druhu. Takže v tomhle směru mohli být grimmové klidní.
„Nemyslím si,že by se zde mohlo vyskytovat něco podobného.“Prolomil ticho velitel.“Vědecká komora přeci přišla s tím,že se jedná o hříčku,která nemá jinde ve vesmíru obdoby. Prozkoumali jsme již tisíce světů a našli jsme spoustu druhů masožravých i býložravých a všechno to byli více méně malí tvorové,ale nikde nic podobného co by se jen vzdáleně podobalo těm stvůrám.“
„Můžeme jen doufat,že mají naši vědci pravdu.“Odpověděl pilot.
Můstek opět zaplnilo ticho a oba dva se znovu zahleděli na rotující planetu.

* * * * *

Čekal. Veškeré svalstvo napůl uvolněné a připravené k okamžitému startu na plný výkon. Nasával pach a snažil se odhadnout vzdálenost,jelikož se nacházel v hustém lese zakrslých borovic,nad kterými se tyčily vysoké stromovité přesličky,které dosahovaly přes třicet metrů výšky. Neviděl svůj cíl,ale věděl,že je nedaleko. Musel jej dostat i když věděl,že úkol který dostal od prvního byl převelice těžký. Musel být nanejvýš opatrný,neboť se dostával čím dál blíž ke svému cíli. Od hnízda Tyranosaura jej dělilo jen několik dlouhých skoků. Dostal se až na okraj lesa a z úkrytu neprostupného houští ze zakrslých borovic pozoroval scénu,na které se mělo zanedlouho odehrát krvavé divadlo. Tyranousauří samice požírala kousek od hnízda nějakou zdechlinu,takže měla nozdry plné jejího pachu,ale i tak si zahrával se životem. Jeho cíl se nacházel přímo v hnízdě,kde si s jakousi kostí pohrávalo malé tyranosauří mládě. Hnízdo bylo poblíž lesa,ve kterém se ukrýval na prosluněné mýtince. Dlouho usiloval o post strážce a až nyní se mu naskytla konečně příležitost. Když nedávno zemřel jeden ze čtyř strážců,kteří byli v podstatě osobní stráží prvního,znovu propukly souboje mezi nejstatnějšími samci z hordy. On všechny souboje vyhrál. Ale ještě než se mohl přidat k ostatním třem,kteří byli ti nejsilnější a nejrychlejší,musel vykonat poslední zkoušku,která dokazovala,že je také jeden z nejstatečnějších. Musel zabít tyranosauří mládě přímo v hnízdě,oddělit mu hlavu od těla a donést ji jako důkaz prvnímu. Ale tento čin mohl vykonat jen v případě,že v blízkosti se nacházela také tyranousauří samice. Již mnoho odvážných Deinonychů zahynulo při této sebevražedné zkoušce. Ozývaly se hlasy,že by měl první zmírnit náročnost zkoušky,jež zavedl jeho děd,ale první trval na tom,že jen ti nejlepší mají právo jej chránit a tím také právo na samice z hordy. Od doby kdy se deinonychové před třiceti milióny let poprvé objevili na tomto světě,se mnoho změnili. Zatímco ostatní dinosauři stagnovali ve svém vývoji,tito hbití kolem dvou set kilogramů vážící,dva metry vysocí a tři a půl metrů dlouzí dravci se započali vyvíjet. Již v raném stadiu svého vývoje to byli velice inteligentní predátoři. Ovšem nyní za třicet miliónů let postupného vývoje se jim ještě prodloužili a zesílily,již tak dost velké přední končetiny. Zvětšila se jim mozkovna čímž vznikl prostor pro větší mozek. Na tříprsté pařátě jim přibyl čtvrtý,který byl obrácen k těm ostatním,tak že deinonychové byli již nyní schopni své přední končetiny používat k uchopení různých předmětů a dokonce uměli vyrábět primitivní nástroje. Navzdory těmto nesporným výhodám,kterými je evoluce postupně obdařovala,neztratili nic ze svých původních instinktů,síly ani mrštnosti. Trošku se jim zkrátila tlama a oči se přesunuly ze stran dopředu,a tak získali prostorové vidění a vynikající odhad vzdálenosti. Nicméně i tak měli ještě neustále tlamu prodlouženou,ale byla nyní vybavena mimickými svaly,takže již jen necenili zuby jako například tyranosaurus,ale mohli již mimikou dávat najevo své momentální pocity. Dokonce se u nich začínaly objevovat první náznaky verbální komunikace. Zatím však jen v podobě široké palety zvukových projevů,kde však každý zvuk měl přesně definován svůj význam. Takže by se s jistou dávkou nadsázky již dalo říct,že se jednalo o prvotní primitivní formu jazyka. Jejich inteligence již došla tak daleko,že každý jedinec měl své jméno vyslovované určitým skřekem. Jizva jak se jmenoval dravec,krčící se v borovém houští,čekal na vhodnou příležitost. Samice obrovitého masožravce však byla až příliš blízko hnízda,než aby stihl zaútočit zabít mládě a ještě mu odseknout celou hlavu z masivního krku a utéct,aniž by jej v okamžiku nezabila. Jizva měl na odseknutí hlavy mláděte připravenou zahnutou čepel vytesanou z tvrdé břidlice. V krajním případě mohl použít pro oddělení hlavy své dlouhé zahnuté drápy,kterými byly opatřeny jeho nohy každá po jednom,ale to by mu trvalo příliš dlouho. Na nohu měl samozřejmě ještě dva další,ale nebyly tak dlouhé jako ty dva prostřední,jelikož ty byly specializovány na trhání tkání. Aby tedy neztrácel čas,musel v mžiku švihnout ostrou čepelí,aby jedním sekem přeťal veškeré vazy,šlachy a samozřejmě velice silnou krční páteř mláděte. Musel si však počínat nanejvýš obratně,jinak by se jeho tvrdá,ale křehká zbraň mohla zlomit. Samice se najednou zvedla od zbytků zdechliny a šla se napít do malého nedalekého potůčku,jehož šum byl zřetelně slyšet. Jizva čekal dokud se neskloní a neponoří svou hrozivou tlamu do malé strouhy. Samice udělala první dlouhý lok a v tom deinonychus vyrazil. Téměř neslyšně vystřelil ohromující rychlostí a v mžiku překonal,těch několik málo metrů,které jej dělilo od hnízda. Ovšem mládě nebylo tak jednoduchá kořist. Velikostí se téměř vyrovnalo štíhlému dravci a hmotností jej několikrát předčilo. Okamžitě zanechalo kost kostí a zavřeštělo,aby upozornilo matku. Ta okamžitě přestala pít a otočila se,zjistit co se děje. To už byl však jizva u mláděte. Mládě změnilo panický vřískot na bojový řev a vrhlo se na rychlého predátora s doširoka rozevřenou čelistí,která byla přesnou zmenšenou kopií dospělého jedince. V ten samý okamžik se rozezněl ohromující burácející řev samice a začala se čtyřicetikilometrovou rychlostí řítit k hnízdu. Byla však příliš daleko,než aby do boje mohla zasáhnout. Mládě se odrazilo kupředu a chňaplo svým smrtícím nástrojem po útočníkovi. Ten se však s neobyčejnou rychlostí a elegancí razantně odrazil do strany a v okamžiku,kdy čelisti mláděte scvakly,se již nacházel na jeho úrovni po pravém boku své oběti. Deinonychus nepoužil žádnou ze svých přirozených zbraní. Místo toho se bleskurychle znovu odrazil oběma nohama a vší silou sekl čepelí držíce ji oběma pařáty a zasáhl mládě přímo do hřbetu krku. Síla seknutí se ještě znásobila razancí odrazu a vahou rychlého dravce. Zazněl jen krátký smrtelný skřek,který mládě stačilo vydat,než mu odpadla hlava a tělo se sesulo k zemi,kde sebou ještě škubalo.
Jizva ovšem musel bleskurychle reagovat na dospělou samici,kterou od něj dělilo již jen několik málo metrů. Ta když viděla,že její potomek padl k zemi mrtev,se rozzuřila k nepříčetnosti. Jizva sebral těžkou hlavu mláděte,bleskurychle se otočil a vyrazil směrem k lesu. Naneštěstí však klopýtl přes okraj kruhového hnízda a poroučel se i se svým nákladem k zemi. Čepel mu vypadal z pravé pařáty,ve které ji držel a rozlomila se vedví. Hlava mláděte se odkutálela kousek před něj směrem k lesu. V okamžiku byl dravec na nohou. Samice však již započala svůj útočný manévr,kdy rozevřela své obrovité čelisti a jen neskutečně rychlý reflexivní skok dopředu,zachránil mnohem menšího predátora před jistou smrtí,kdy by byl doslova rozdrcen. Obrovité zuby mu ukously špičku ocasu. Jizva nedbaje pálivé bolesti se vřítil do lesa a dál pelášil i s hlavou mrtvého mláděte,kterou nesl v obou pařátech. Samice neměla šanci jej dostihnout,protože rychlonohý dravec se pohyboval téměř osmdesátikilometrovou rychlostí a běžel tak defakto jedenkrát tak rychleji,než tyranosaurus. Za prchajícím deinonychem se jen táhl nenávistný řev,který se vzápětí změnil v žalostný dlouze táhlý skřek,když se matka svou obrovitou hlavou sklonila ke svému mrtvému potomkovi. Jizva věděl,že svůj úkol splnil. Byl již dostatečně daleko od vřeštícího tyranosaura,a proto trochu zvolnil. V polo klusu a v polo běhu mířil na sever k velkým skalám,kde v jedné z jeskyň měla příbytek horda.

* * * * *

„Hmm...vypadá to,že atmosféra je pro nás dýchatelná.“Utrousil doktor,když sledoval numerické hodnoty na holografickém displayi.
„To je dobrá zpráva ne?Che che...“Zaskřehotal praporčík,který velel šestičlenné bandě neustále se naparujících vojáků. Vojáky vedl on,ale jinak se všichni členové posádky zodpovídali veliteli. Velitel rozhodoval o osudu mise,kdežto praporčík vydával jen dílčí rozkazy.
„Ano je to dobrá zpráva,ale to neznamená,že tam na nás dole nemůže čekat nebezpečí.“
„A jaké?“Zeptal se pilot.
„No například nás může napadnout úplně neznámý virus a budeme odsouzeni všichni k smrti dříve než si toho vůbec stačíme všimnout.“
Vojákům zmrzl úsměv a jeden z nich vydal nějaký neurčitý zvuk.
Velitel se naopak pousmál,když viděl ty hrdiny jek se vylekali. Dva asistenti doktora se zasmáli také.
„Co je tu k smíchu?!!“Vřískl jejich směrem praporčík.“Ještě budete rádi,až budeme ty vaše rozmazlené zadky tahat z nějaké kaše!!!“
„No tak se uklidněte praporčíku.“Konejšil ho se smíchem velitel.“Jsme samozřejmě všichni velice rádi,že jste členy naší posádky. Vždyť jste nám všem zachránili život.“
„Vidíte?!!“Uchechtl se pohrdavě praporčík směrem k oběma asistentům.“Měli by jste si vzít příklad z našeho moudrého velitele. Ten ví kdo tady zajišťuje bezpečnost.“
„No pokud je teplota snesitelná,i když je poněkud vyšší,mohli bychom přistát na povrchu. Dole můžeme udělat analýzu ovzduší,než vystoupíme z lodi. Navrhuji tedy abychom se pustili dolů.“Zahlásil doktor.
„Možná bychom dole mohli najít dost materiálů,který by posloužil k výrobě prvotní základny. Tedy pokud by si s ním náš konvertor poradil.“Promluvil dosud mlčící inženýr,který byl z celé posádky vůbec nejstarší a nejzkušenější člen.
„To je dobrá poznámka,nebudeme zbytečně plýtvat našimi onixovými konstrukčními díly.“Přidal se velitel.“Takže pokud nikdo nic nenamítá,zaujměte všichni svá místa na lodi a jde se dolů.“
Všichni se rozešli na svá stanovená místa. Velitel s pilotem šli na můstek,doktor se svými asistenty do lodní laborky,kde se usadily do svých křesel,vojáci se přemístili do lodního nákladového doku,kde se namačkali do malého ukotveného pásového vozidla,vyzbrojeného malým plazmovým kanónem a inženýr se vrátil do lodní strojovny odkud vycházel opravdu jen zřídka. Loď se pohnula směrem k povrchu. Atmosféra musela být velice silná,neboť lodní senzory zachytily její stopové prvky,již šest set devadesát kilometrů nad hladinou oceánu. Ovšem posádka začínala pociťovat její působení na loď až někde těsně nad hranicí sta kilometrů. Kolem lodi začal postupně vznikat plamenný obal,který ji zanedlouho celou pohltil. Turbolence,které házely lodí,byly dosud nejsilnější jaké kdy grimmové zažili při sestupu na planetu. Průlet ochranným obalem planety gradoval do výšin hotového pekla,až si méně zkušení členové posádky,začali dělat starosti o svou bezpečnost. Ovšem za několik minut se sestup proměnil z pekla v klidný klouzavý let tak rychle,že z toho byli všichni mírně řečeno překvapeni. Pilotovi a veliteli se naskytl úchvatný pohled na bílá mračna,která se táhla pod nimi. V těchto místech byla atmosféra nádherně zabarvena do modra. Oba tvorové byli doslova okouzleni nádhernou podívanou,která se jim nyní naskytla. Planeta byla tak akorát osvětlena místní hvězdou. Ani tmavá ani nesnesitelně světlá. Po průletu mraky zůstali oba dva hledět doslova v němém úžasu. Byli již jen asi čtyři kilometry nad povrchem a tak viděli pohádkové panorama,plné zeleně,zalesněných hor a plání,které byly posety malými keříky. S tím jak více a více klesali,rozeznávali již jednotlivé detaily i stromy,kapradiny. Prolétli nad mokřady,ve kterých se blyštila hladina sladké vody jako diamant. Za chvilku narazili na obří řeku,která byla široká několik kilometrů a její koryto bylo poseto ostrůvky. Najednou se však oba dva doslova vyděsili. Na jednom z ostrůvků se majestátně procházeli tři tvorové,kteří svou velikostí předčili vše,co dosud mohli grimmové spatřit. Velitel zadal palubnímu počítači okamžitě změřit velikost těch gigantických stvoření. Výsledná čísla byla ohromující. Největší z těch tří tvorů měřil od přední části těla,kde měl s největší pravděpodobností posazenou hlavu až po konec jakéhosi bičovitého výběžku,jenž byl nejspíš ocasem,neuvěřitelných čtyřicet jedna metrů a vážil ohromných sto dvě tuny. Velitel ani pilot samozřejmě nemohli tušit,že se právě dívali na dominantního samce největšího suchozemského tvora,který kdy kráčel po této planetě. Pod nimi se procházeli sauropodi rodu
Puertasaurus reuili. Pilot se na velitele podíval a jen tak hlesl.
„No nevím jestli se mi tu chce vůbec přistávat. Ale jedno je jisté.“
„A to jako co?...“Špitl velitel.
„No doktor se z toho asi podělá. Asi bychom mu je měli vyfotit.“
„Jo máš pravdu.“Vyřkl velitel a ihned zadal příslušný příkaz počítači.
Letěli dál a cestou pod sebou narazili na stádo triceratospů. Oba hleděli na ta divná monstra a v tom najednou pilot vykřikl.
„Ježíši oni i létají!!!!“
Letící loď vylekala kolonii malých pterosaurů,kteří se vyřítili ze skaliska,pod nímž se rozprostíralo jezero. Skalisko,ze kterého se vyrojili pterousauři hlásilo počátek skalnatého masívu,který byl severně od plání a lesů tvořených podivnou flórou.
„V těch skalách si najdeme nějaký úkryt pro loď a dosedneme.“Vyřkl velitel.
Ještě chvíli letěli,až se pod nimi otevřelo malé údolíčko,zarostlé stejně podivným lesem,které byly na pláních. Poblíž toho lesíka bylo malé jezírko s přítokem a vedle byla mýtina,ne větší než pět set krát dvě stě metrů.Bylo na ní však plno místa pro přistání..
„Tam.“Ukázal velitel.
Pilot se okamžitě spustil s lodí dolů a započal přistávací manévr.

* * * * *

Jizva již byl doma. Poté co donesl hlavu mláděte se mu dostalo všeobecného uznání hordy a první ho přijal jako jednoho ze svých stráží. Nicméně jeho čin byl trošku ve stínu jiné události. Všichni deinonychové byli poněkud rozčarováni. Před několika málo hodinami jim nad hlavami prolétl nevídaný exemplář obřího pterousaura. Byl zahlédnut jak se spouští do nedalekého údolí s jezírkem,ve kterém žili obrovští krokodýli. Byli to plazi rodu Deinosuchus hatcheri,kteří měřili přes patnáct metrů a jen jejich lebka byla velká kolem dvou metrů. Takže by s přehledem zabili jakéhokoli deinonycha. Proto se do tohoto údolíčka také horda často nepouštěla. Deinonychové však věděli,že kdyby chtěli krokodýli z jezera vypudit,tak by toho dosáhli,neboť jich tam žilo jen pět a navíc by je mohli deinonychové jednoduše chytit do pastí,které byli schopni nastražit a v pastích by byli tito velcí vodní zabijáci bezmocní. Tvor,který se však snesl dolů,jakoby o hrozícím nebezpečí vůbec netušil,nebo si byl vědom své síly. První rozhodl,že tam vyšle hlídku,aby zmapovala situaci. Ovšem nepočítal s tím,že se okamžitě přihlásí všichni jeho čtyři strážci jako první dobrovolníci. Nebyl moc ochoten pustit své čtyři nejvěrnější,jelikož nechtěl riskovat jejich ztrátu. První totiž neměl v čele hordy vůbec jistou pozici. U moci jej dosud drželi jeho strážci a Jizva patřil k těm,kteří jej podporovali. Ovšem čím dál více samců mělo tendenci se bouřit,jenže pokaždé byli brzy zkroceni čtyřmi nejsilnějšími. A přestože bylo vyjma vedoucích pěti v hordě ještě dalších šestnáct samců,nikdy se nezmohli na efektivní vzpouru,jelikož se sami mezi sebou rvali jako psi a nedrželi pospolu. Po patové situaci,kdy strážci nechtěli slevit z požadavku na průzkum a první je nechtěl pustit rozhodl,že se do údolí vypraví celá horda,čítající celkem třicet pět dospělých jedinců a devět mláďat. Před takto početnou smečkou dravých deinonychů se vše klidilo z cesty,včetně těch největších masožravců. V pozdním odpoledni se rychlonozí predátoři pohnuli směrem dolů a opustili svou jeskyni. Jizva se držel hned za prvním,neboť se nemohl dočkat domnělého lovu velké bestie,která se snesla do údolí. Klusali lehkým tempem,které se však ostatním dinosaurům jevilo jako rychlý běh.

* * * * *

„Hmm...to se tedy divím doktore,že jste si byl tak rychle jist,že nám nic nehrozí. Myslím ze strany těch víírůů.“Pronesl pochybovačně praporčík a rozhlížel se po nejbližším okolí s malou plazmovou pistolí,v jedné ze svých čtyř ruk.
„Máte jistě na mysli viry.“Odpověděl mu vědec.
„No potom co jsem ze vzorku zdejšího ovzduší nabral dost bakteriálního a virového materiálu jsem přišel na to,že s největší pravděpodobností všechen zdejší život,má absolutně odlišnou stavbu šroubovice genetického materiálu. Čili případné útočné viry,nebo bakterie vůbec nebudou kompatibilní s naší DNA a nebudou schopny na naše buňky zaútočit. Navíc všichni máme nasazené filtry,přes které neprojde nic,krom plynů,které tvoří místní atmosféru a povrch těla nám chrání polyplastová kombinéza. Takže i kdyby něco poletovalo ve vzduchu přímo tady u nás nedostalo by se to do našich těl.“
„Aha už rozumím.“Tvářil se velice zasvěceně praporčík,až znovu rozesmál doktorovy dva asistenty.
„Jo jen tak mimochodem panstvo.“Promluvil pilot.“Nikdo se nebude přibližovat k
té vodě co se tak krásně leskne sto metrů od nás na západ. Biosken mi ukázal,že to jezero je obydlené tvory,kteří jsou fakt hodně velcí.“
„Je to tady stejně všechno strašidelné.“Pronesl velitel.“Nikde ve vesmíru jsem dosud nenarazil na to co je tady na té kouli. Je to tady jako v nějaké rajské zahradě,obydlené démony. Vůbec se mi to nelíbí.“
„No každopádně jak tu skončíme,musíme okamžitě podat zprávu domů a tato planeta musí být pod neustálým dozorem. Zdejší život je opravdu až moc velký. Jen doufám,že přes gigantické rozměry nejsou zdejší tvorové nebezpeční.“
„Veliteli půjdu se s asistenty podívat na druhou stranu tohoto malého lesíka,z výšky jsem tam zaznamenal něco jako možné ložisko určité rudy. Rád bych získal vzorek pro posouzení případné využitelnosti pro náš průmysl.“Pronesl doktor.
„Neměli bychom se rozdělovat.“Oponoval velitel,ale když viděl,že doktor se chystá sálodlouze argumentovat,jen dodal.
„Vemte si s sebou tři vojáky a taky šestinožku. Alespoň nepůjdete pěšky.“
Doktorova skupinka grimmů se vyhoupla na hřbet šestinohého robota,který měl vše potřebné naloženo ve svých nákladních prostorách a vyrazil i s nimi na zádech směrem k lesíku,ve kterém se zakrátko ztratil.
„Mno nevím jestli by tu dobrovolně někdo něco těžil.“Poznamenal pilot.
„Tak to tady budou těžit automaty.“Odpověděl mu inženýr,který již na svém kapesním počítači dělal architektonický návrh první budovy základny,kterou zde na planetě plánovali postavit.
„Dobrá to bychom měli.“Zahlásil velitel. Nasbíráme doktorovi nějaké bylinky,faunu zatím nechte být a pokud možno se jí vyhýbejte. Dnes se tu moc dlouho nezdržíme a budeme nocovat na orbitě. Zítra vybereme místo,kde na planetě umístíme základnu.“S těmito slovy se všichni přítomní začali rozlézat po blízkém okolí,aby nabrali nějaké vzorky půdy a rostlin.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 55 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Apinby 28.04.2011, 17:02:23 Odpovědět 
   Ahoj, předem bych chtěl navázat na redaktora Mathew, který toto dílo asi hodnotil ožralý nebo pod vlivem syntetických drog z Ostravy.
1) Interpunkce - to už zdůraznil Redaktor
2) Prolog - Víš jak vznikl prolog? Ten vznikl v antice a většinou se uváděl na začátku jako vysvětlívka okolností, která předcházela děju, který měl nastat. V tvém podání mi tam nějak nezapadá. Spíše tam vyprávíš o nějaké dívce, ale k tomu se ještě dostanu.
3) V prologu píšeš, že byla sama. Proč byla sama, ale nepíšeš. Zdá se mi to potom dost přitažená za vlasy.
4) Pořád popisuješ "něco" co vytvořila. Další kiks v mých očích.
5) Jak vytvořila, když byla sama a sotva si uvědomila sama sebe. Natož, jak dokázala přežít sama?
6) Potom píšeš, že asteroidy se líně převalovaly v prostoru, ale přitom se hýbaly vysokou rychlostí vpřed. Tomu vůbec nerozumím.
7) Začni psát stylem situace, komplikace, rozuzlení a menší útvary - rovnou raději menší povídky.

Jen abych nekritizoval, taky jsem psal tyhle kiksy, ale z toho se brzy vypíšeš. Jestli chceš psát sci-fi, můžu ti doporučit Herberta, Clarka a jemu podobní. Nejdříve něco načti, zkus si pořídit nějakou tu knížku o tvůrčím psaním a hlavně "Méně je více" - zlaté pravidlo.

Jestli budeš mít nějaké připomínky, tak do pošty.

Psaní zdar!
 Mathew 21.06.2008, 14:07:59 Odpovědět 
   -> Za interpunkcí se obvykle dělají mezery, kvůli přehlednosti.

„...a proto nikdy nikdo a nic si nemůže být jisto...“ -> a proto si nikdy nikdo a nic nemůže být jisto (potíž je ve skladbě, ale ne sama o sobě, zameslel bych se zde nad zcela jinou formulací)

„...Byla však na něj pyšná... ...Začalo se jí však dařit. Avšak tehdy...“ -> Poněkud „převšakováno“.

-> Snad je to osobní postřeh, ale zdá se mi, že slovní spojení „přihodil příběh“ není nejefektivnější.

„...byli uvězněny...“ -> bylY uvězněny

„...displayi...“ -> Existuje počeštěný ekvivalent „displej“, který při skloňování jistě vyzní na papíře lépe.

„...kterému se také říkalo doktor, jenž přišel v tichosti na můstek...“ -> Toto trochu vyznívá, jako že mu říkali „doktor, jenž přišel v tichosti na můstek“. Ostatně hodilo by se vysvětlení, proč mu říkali doktor (mohl být skutečný doktor, ale taky to mohla být přezdívka, text to blíže neurčuje a tvrzení tak zůstává jaksi planým). Navíc, pokud mu "říkali" doktor, měl by to být vlastně Doktor, protože je to druh pojmenování – vlastně přezdívka.

„...že by jsem...“ -> že bych

„...dýchat atmosféru planety...“ -> Upřednostnil bych „dýchat v atmosféře“.

„...jak jistě víte na tu...“ -> jak jistě víte, na tu

„...kterým tyto plyny jsou...“ -> kterým jsou tyto plyny (skladba)

„...Takže tak jako tak, se...“ -> Takže se, tak jako tak,

„...Když po nějakém...pravděpodobností život...“ -> Zbytečně složitá koncepce.

„...Podala zprávu...“ -> Nevyjádřený podmět, který fakticky leží v předešlé, už tak překombinované větě, je zde nejasný.

„...Grimmové jak se...“ -> Grimmové, jak se

„...Zastupovaly oceány...Byla zde však také hojně zastoupena zelená všech možných odstínů, která s největší pravděpodobností zastupovala...“ -> Další zmnožení stejného výrazu v krátké části textu.

„...jediný ohromný kontinent, který zabíral zbývající třetinu povrchu...“ -> Ono „zbývající“ je zde velmi důležité, neboť již byly popsány snad všechny typy barev, které reprezentují druhy povrchů, kromě ledovců. Tím je v textu nepřímo naznačeno, že tento veliký kontinent, je něco cizorodého, či nám jako lidem neznámého, a nikoli Pangea, jak předpokládám.

„...celé posádka...“ -> celé posádkY (patrně překlep)

„...moc dalekou toulat...“ -> moc daleko

„...No jo vždycky...“ -> No jo, vždycky

„...druhů, která vytvořila nějakou primitivní společnost...“ -> druhů, kterÉ vytvořilY nějakou primitvní společnost

„...se mnoho změnili...“ -> se mnoho změnilo/se velmi změnili, atp.

„...prodloužili a zesílily...“ -> prodloužilY a zesílily (končetiny – oba výrazy jsou přívlastky shodné!)

„...otočila se, zjistit co se děje...“ -> Poněkud nešikovný obrat (+ zdovjení výrazu okamžitě)

„...samice a začala se...“ -> která, se začala (podmětem je řev)

„...na jeho úrovni po pravém boku...“ -> na jeho úrovni, po pravém boku

„...se jen táhl...“ -> se táhl jen (skladba)

„...když se matka svou obrovskou hlavou sklonila ke svému mrtvému potomkovi...“ -> Nadměrné užívání přivlastňovacích zájmen je všeobecně nevhodné.

„...v polo klusu a polo běhu mířil...“ -> v poloklusu a poloběhu, mířil

„...v jedné z jeskyň...“ -> v jedné z jeskynÍ

„...To je dobrá zpráva ne?...“ -> To je dobrá zpráva, ne?

„...a budeme odsouzeni všichni k smrti...“ -> a budeme všichni odsouzeni k smrti/a budeme k smrti odsouzeni všichni...(dřív), atp. (skladba)

„Dole můžeme...abychom se pustili dolů...Možná bychom dole...a jde se dolů...“ -> Další zbytečné zmnožení.

„...ne větší než pět set krát dvě stě metrů...“ -> To je 1000 kilometrů čtverečních, takže užití výrazu „ne větší než“ není zcela na místě.

„...a v pastích byli tito velcí vodní zabijáci bezmocní...“ -> Tato věta je zde bezůčelná, neboť čtenáři je toto tvrzení jasné už z významu pojmu past a Deinosuchům to netřeba vysvětlovat.

„...pohnuli směrem dolů...“ -> Bylo by vhodnější použít „směrem do údolí“, dolů je příliš neurčité.

„...ruk...“ -> rukou

„...No potom...genetického materiálu...“ -> No, potom, co jsem ze vzorku zdejšího ovzduší nabral dost bakteriálního a virového materiálu, jsem přišel na to, že má všechen zdejší život pravděpodobně absolutně odlišnou stavbu šroubovice genetického materiálu. (skladba, interpunkce)

„...přímo tady u nás nedostalo...“ -> přímo tady u nás, nedostalo

„...No každopádně jak tu...“ -> No, každopádně, jak tu

„...Veliteli půjdu...“ -> Veliteli, půjdu

„...Mno nevím jestli...“ -> Mno, nevím, jestli

„...Dobrá to bychom měli...“ -> Dobrá, to bychom měli.


A to bychom opravdu měli. Syntaktických a gramatických chyb se vyskytlo požehnaně. Ale nutno řící, že bez ohledu na to, je dílo slušně sepsáno, obsahově má rozměr a je čtivé.
Tedy, nebýt té spousty nepatřičností, byla by to jistě jednička. Stačí to však jen doladit, zbavit se chyb v interpunkci a zamyslet se nad pravidly skladby v čekém jazyce, souvětí tak získají na čtivosti, rytmice a melodii.
Rád jsem si po dlouhé době přečetl něco, co je zábavné a čtivé. Odmyslíš-li si tedy všechny výhrady, je to vskutku velice dobré.
 ze dne 26.06.2008, 19:03:46  
   Asirix: Díky za kritiku, vím že má čeština stojí za prd. Ovšem snažím se to alespoň trošku zlepšovat.
A ještě k tomu obřímu kontinentu.
V povídce byla myšlena právě Pangea, ale lidstvo jí v té době samozřejmě ještě nemohlo znát :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Peter Lacey
(22.1.2019, 19:24)
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
obr
obr obr obr
obr
Polibek múzy II...
leane
Dva životy . Ka...
Trenz
Jablko
Betwithell
obr
obr obr obr
obr

Obskurníci aneb z Nových pověs...
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr