obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915546 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5772 autorů a 391780 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kulihrášek ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky od Wallianta
 autor WALLIANT publikováno: 21.06.2008, 21:14  
Máte, co jste chtěli..
 

Kulihrášek / Autor: Walliant

Tento příběh se odehrává na daleké planetě, kterou zahřívá jiné slunce, než to naše. Je v jiné galaxii a je rozlohou třikrát větší, než Země naše.
Obloha nad touto zemí není modrá, jak jsme zvyklí, nýbrž září dočervena. Její slunce je stejně teplé, žluté. Žijí tam lidé jiní, než jsme my, jsou však velmi podobní.

Pod touto oblohou leží nebetyčná hora, jež je 10 tisíc mil vysoká a na jejím vrcholu se skví palác třpytem zdobený. V hlubokém údolí pod horou leží krajina sněhem zavátá a pár chatrčí usedlých. Obloha promítá barvy koktejlů a hraje rozněžnělé árie. Při pohledu na sever hledíme na polární záři, však není zde mrazivo, nýbrž celé roční období panuje zde teplo jarní.
K jedné prosté chatrči přistoupil starý muž, oděn do pláště zašedlého. Krátce zaklepal a vešel.
„Merlingtone!“ uvítal jej radostně hlas, který patřil mladému chlapci. Ten vyskočil ze židle a objetím potvrdil svou radost ze setkání.
„Buď zdráv, dobrý Krielosi! Kdepak je strýček?“
„Spěchal brzy ráno do hor, aby zkontroloval rychlovlak. Z paláce nahlásili závadu na stroji, takže bylo třeba okamžité opravy. Jsou tomu tři hodiny a ještě se nevrátil. Zřejmě se cestou zpět zastavil na Muškátové hoře, aby se pokochal Ohňovým mořem.“
„Jistě! Vím, že jej miluje a stejně jako patří království k jeho životu, podobně lne svou duší k tajemnému oceánu.“
„Pravda! Ale jsem rád, žes přišel, protože jsem s tebou zrovna chtěl mluvit.“
„Tedy mluv. Rád tě vyslechnu!“
„Víš, čím je dnešní den výjimečný?“
„Hm! Máš audienci u královny?“
„Ano! To je to! Mám audienci poprvé v životě a trnu z toho hrůzou! Pověsti o královském dvoře předcházejí našim obavám. Považ, že sama královna je bestie, šelma, která uvrhne i toho nejzuboženějšího honáka do žaláře!“
„Ale! Kdopak ti tohle řekl?“
„Všichni! Mezi lidmi z nížin se šeptá, že je necitlivá a sobecká. Nezná strach a smilování, lásku ani cítění! Je odpornou zrůdou na trůně nejvyšším. Jak mám před ní předstoupit a přednést svá přání, když vím předem, co mne čeká?“
Stařec se pousmál a pravil: „Jsi dost silný, nejen fyzicky, nýbrž i duševně! Neměl bys věřit nedoloženým pověrám. Lidé toho navypráví, ale pouze osobní setkání ti dá nahlédnout za plášť nebeského království. Nemyslím si, že přijdeš nazmar pobavení a vykázání z paláce, neboť vím, že tvá přání a tvé prosby jsou nesmírně závažné a smyslné. Královna nevyhoví každému, někoho i ztrestat dá, ale tebe vyslechne a patřičně se ti oddá. Žiji zde mnoho let a nevím o žádném mylném rozhodnutí vládkyně.“
„Ale jsem pouhý pastevec mucherilií, honák, co nestanul výš, než myšlenkami v oblacích. Jak si mám věřit, když nevěřím své duši?“
„Své duši nevěříš, protože jsi příliš mlád! Ale časem vše pochopíš, hladina přesýpacích hodin se rozkmitá a poznatky, zkušenosti, rady a moudra z knih, jež jsi studoval, dostanou ve tvé mysli správný tvar.“
Chlapec pohlédl dlouze na starce a po chvíli vypravil: „Opravdu? Skutečně to všechno není nadarmo?“
„Copak ses nic nenaučil?“ pousmál se Merlington. „Všechno má svůj smysl a místo. Každý je k něčemu předurčen a každému je zbudována životní cesta, kterou si musí na vlastní kůži projít. Nelekej se nástrah, jež ti přijdou do cesty, překážek, které ti budou podkopávat nohy! Ty se nikdy neztratíš, neboť veškerá nauka o světě kolem nás, všechny vědomosti z naší rozmanité knihovny tkví bezpečně ve tvých myšlenkách! Naslouchej svému srdci a své duši a uvidíš, že vše dopadne jak má.“
„A co když bude zle? Co když mě čeká jen utrpení a hoře v mém životě?“
„Potom kráčej vpřed, nezastavuj se před ničím a nikým! Pouze před svou vírou, svým přesvědčením, srdcem, duší se pokloň. I kdybys byl nejchudší či nejnemocnější na světě, nikdy nemůže být tak zle, abys pro svou chudobu či nemoc nemohl darovat úsměv! Dokud tohle svedeš, nikdy nebude nejhůř! Pamatuj si to dobře!“
Chlapec chvíli přemýšlel o slovech zde pronesených, až ze sebe vypravil: „Rozumím ti dobře! Děkuji! Naučil jsi mne toliko moudrých rad, že bych byl bez tebe nic! Děkuji! Teď už musím jít!“
„Jistě, jistě! Pospěš, ať nezmeškáš důležitou schůzku!“ Současně sledoval Krielose, jak sobě navléká vestu a mizí ve dveřích. Když jeho kroky odezněly v křupavém sněhu, pousmál se stařec pod vousy a zamumlal tiše: „Jsi naplněn tolikerým strachem, ale je-li tu někdo, kdo se nemusí bát, pak jsi to zcela jistě ty. Hodně štěstí, příteli!“
Mezitím kráčel Krielos předlouhým údolím, na jehož konci se zvedala nekonečná hora samotné vládkyně. Na její vrchol nebylo možné dohlédnout, neboť se ztrácela v mlhavém sopouchu v oblacích. Chlapec směřoval k jeskyni - jedinému místu, z něhož se dalo dopravit k paláci. Cestou potkával všelijaká pohádková stvoření. Mezi obyvateli nížin se rozneslo rychlostí blesku o audienci honáka mucherilií. Mucherilie jsou lední zvířata, jejichž vzezření je odpudivé. Chovají se pro svou kůži, jež je nejteplejší ze všech. Bohužel jsou obdařeny nejhorším smrdutým pachem, co je znám. Nežli však taková mucherilie dospěje k usmrcení a stažení, uplyne doba pěti let. Po celou dobu je honák odsouzen k nebývalé trýzni zejména čichových buněk. Honák těchto zvířat je také považován za vyvržence ze společnosti v dobrém smyslu. Prostě nemá čas na nic, jen nahánění mucherilií, musí je počítat a hlídat ve dne v noci. Ovšem Krielos byl výjimkou. Od dětství vláčel s sebou na pastviny knihy všech možných dějů a témat. Když po nějaké době Merlington – správce knihovny v nížině zpozoroval nebývalý talent a nadání u honáka, nabídl ze své vůle, že bude půl dne dělat práci za něj. Učinil tak proto, aby se chlapec mohl v klidu učit. Jeho skutek nezůstal bez odměny, neboť po letech vyrostl z prostého honáka mucherilií člověk nadmíru vzdělaný a učený. Tuto skutečnost však tajili a celou pravdu znali jen tři lidé, totiž Merlington, Krielosův strýc a Krielos sám.
Bytosti, které teď kráčeli proti němu, štěbetaly škodolibým smíchem. Co chvíli se donesla k jeho uším poznámka: „Pohleďte na toho hlupáčka! Honák mucherilií se vypravil ke královně! Ubožáček si dovolil požádat o audienci! Co ho asi čeká? Bude vypráskán biči z paláce? Nebo jej vyženou múzy, jejichž líbivá pozlátka hýčkají samotnou královnu? Je to hlupáček! Je to blázínek! Je to jen hlídač smrdutých mucherilií! Chi – chi – chi..“
Takto a podobně se ozývaly hlasy ze všech stran. V tom se z kopečku blížila rota malých vojáčků, sotva ke kolenům vysokých. Spatřili Krielose a jejich kamenné tváře vybuchly ve smích. Škytali jeden přes druhého a ukazovali posměšně na honáčka mucherilií. Jeden ševelil nadmíru hlasitě druhému: „Hrdopýšek! Kdyby tak věděl, kolik ran ho čeká na stolici trestu! Ten pozná bolest za svou domýšlivost. Kéž by věděl, co ho čeká! S hrůzou by se otočil na patách a prchal rychleji, než jeho stádo mucherilií! Chi – chi – chi.. „
Krielos se snažil nevnímat okolí, ale jeho nohy slábly čím dál víc. Ruce se roztřásly a v hlavě mu bzučelo. Čím víc se blížil k jeskyni, tím těžší a pomalejší byly kroky. V uších mu znělo ozvěnou: „Honáček mucherilií! Hlupáček z nížin! Ubožáček z pastvin! Jde ke královně na audienci! Co ho asi čeká? Bude vypráskán a zmrskán! Udělí mu lekci veřejnou a ostudnou! Královna! Královna! Královna! Honáček! Honáček! Honáček!“
Dospěl zvolna k ústí vchodu do jeskyně a zamyšleně vstoupil. V hlavě mu doznívaly hrůzyplné hlasy bytostí, když jej vytrhl ze zasnění dobře známý hlas: „Akorát na čas. Vlak je spraven a bezpečně tě doveze, kam má.“
„Strýčku!“ zajásal chlapec a objal muže statného a vysokého.
„Ale, ale! Cožpak jsi omládl o deset let, žes najednou přítulný jak dítě?“ tázal se s milým úsměvem strýc.
„Omlouvám se! Já jen.. Totiž.. Oni.. Prostě nevím..“
„Klid!“ pohladil jej muž po vlasech. „Bytosti jsou odjakživa škodolibé, ševelící, lelkující! Vždyť je znáš nejlíp. Zapomeň na jejich slova a jdi pevně za svým cílem! Musíš si věřit, jako sis věřil na pastvinách! Jestli budeš stát před královnou nebo mucheriliemi, není v tom rozdílu!“
„Tomu nerozumím.“ podivil se chlapec.
„Je to prosté. Kdo jsi byl, když jsi naháněl mucherilie?“
„Jejich strážce, ale také kluk, co se přitom učil z knih.“
„To je pravda, ale co jsi přitom cítil?“
„Ano! Cítil jsem obrovské štěstí, že tam mohu být se stádem a zároveň studovat knihy.“
„Vidíš! A to je právě to, o čem tu mluvím.“
Krielos nechápavě zavrtěl hlavou.
Strýc tedy pokračoval: „Sám jsi to řekl. Byl jsi šťastný za to, čím by jiný, ač sebehloupější pohrdl. Nechtěl jsi od nikoho víc, než stádo mucherilií a knihu do ruky. Aniž by sis to uvědomoval, trpěl jsi! Ano! Trpěl jsi opuštěn na pastvinách, daleko od společnosti, lidského tepla, ale byl jsi šťastný. Ba co víc! Vyvíjel jsi se z všudypřítomného plurálu do singuláru, do individuality. Stal ses člověkem hodnotnějším, šťastnějším a učeným v tichém utrpení sebe sama. Odpustil jsi sám sobě, porazil své slabé já, abys zušlechtil svou vnitřní kostru, duševní schránku, svou víru! Pochopils?“
„A – myslím, že – že ano!“ vydechl zamyšleně chlapec. „Takže z toho plyne, že pouze lidé, kteří trpí, mohou růst do krásy!“
Strýc se postavil a ukazováčkem spočinul na učenci. S obdivným pokýváním se vřele usmál a dodal: „Mnoho štěstí, drahý chlapče!“
Poté zmizel u východu, takže Krielos odklopil poklop do vlaku, jenž měl tvar podélného válce. Nikde nebylo okénka, žádný výčnělek nepřečníval, pouze předek byl zaoblen do špičky. Jakmile pasažér uzamkl poklop, usadil se pohodlně na hlubokém gauči. Vnitřek vlaku byl zařízen elegantně a spanile. Podlahy brázdily sametové koberce, lustry se třpytily safíry a diamanty, přičemž měl cestovatel dojem, že sedí pohodlně v královské komnatě. Vlaku také nesměl použít jen tak někdo. Pouze bytosti a lidé, kteří byli předem nahlášeni či jinak povoláni do paláce, směli použít tohoto prostředku. Jeho správcem byl i s tratí právě Krielosův strýc. Vlak věděl sám, kdy se má dát do pohybu. Nebylo zde žádné řízení, ovládání či jiný způsob užívání vlaku. Za okamžik se zdálo, že co chvíli souprava vylétne z kolejí, tak rychle se pohybovala. O chvíli později musel Krielos napnout všechny síly, aby se udržel v měkkém gauči. Když se zdálo, že cesta nemá konce, začal vlak zvolna zpomalovat, až zastavil docela. Chlapec nazdvihl poklop a zvědavě pohlédl ven. Nalézal se na rozlehlém nádvoří zcela opuštěném. Pomalu vystoupil a zamířil k mohutným hradbám, jež se zvedaly v dálavě. Trvalo půl hodiny, nežli přešel celé nádvoří a stanul před branou tak vysokou, že se zdálo, jako by se ztrácela v oblacích. Před ní stála skupina čtyř mohutných vojáků v pestrobarevných krojích. Jedinou zbraní byly dlouhé šavle zlatem posázené, upnuté za opaskem. Modré uniformy s červenými řemeny a žlutými přezkami, ozdobené fialovými pery, zakončovaly svou barvitost zelenými cylindry na hlavách.
Nový návštěvník přistoupil, přičemž vypadal oproti vysokým postavám jako špendlík vedle stromu. Dříve, nežli promluvil, oslovil jej voják: „Kdo jsi a co tě sem přivádí?“
„Já – já jsem Krielos a mám dnes audienci u královny.“
Voják vyňal jakousi mohutnou knihu a cosi v ní hledal. Za okamžik vypravil: „Krielos, jinak přezdívaný Kulihrášek?“
„Ano, pane! To jsem já.“
„Bohužel, královna musela v naléhavé záležitosti odcestovat, ale co nevidět se vrátí. Můžeš počkat za hradbami a prohlédnout si palác, chceš-li?“
„No tedy, a kdy se vládkyně vrátí?“
„To sami nevíme. Možná za hodinu, možná za dvě. Jakmile přijede, rozezní se nástroje trubařů na hradbách, což bude znamení, že nemáš otálet. Vstup dál!“ Současně otevřeli nebetyčná vrata, takže Krielos vstoupil do nádvoří. Po několika krocích zaslechl za sebou vojákova slova: „Hlupáček honáček! Jde ke královně na audienci! Měl raději zůstat u svých mucherilií! Takto se mu zle povede! Chi – chi – chi.“
Chlapec se snažil nevnímat ony slova a zvolna kráčel vpřed. Zde panoval čilý ruch, mnohé bytosti kráčely svou cestou a nechyběl mezi nimi například polární medvěd, tuleni, vlci či sobi. Také bylo možno zahlédnout menší obyvatele, jako například mikrovojáčky, medvídky, dřevěné hračky, vycpané plyšáky, lišky a bobry. Celý obraz hrál přemnoha barvami na oděvech bytostí. Ti všichni zde žili rovnoměrným životem, snad šťastně, snad zatrpkle. V tom se zdálo, že se nebe zatáhlo, na každé tváři se rozhostil škaredý škleb a k uším Krielose doléhala podobná slova: „To je ten honák mucherilií, blázínek, co si vyžádal audienci. Ani my sami si to nemůžeme dovolit a tento hrdopýšek stanul až zde, v paláci nebeském! Pohleďte na něj, jak se nese, jak kráčí, jak se tváří! Bude zbičován a ztrestán, možná přijde o hlavu. Honáček mucherilií, blázen, co se odvážil až sem..“
Chlapci bylo úzko z tolika nenávisti a zášti. Snažil se neuhýbat pohledem, ale jeho oči těkaly čím dál častěji po zamračených tvářích. V tom jeho zrak upoutala hlava vykukující za rohem hradby. Byla totiž nezvyklá, protože její vlasy trčely nesčetnými hřeby do výše. Hned zase zapadla, ale Krielos spěšně zamířil k tomu místu. Sotva pohlédl za roh, spatřil prchající postavu s větrem o závod. Nerozmýšlel se dvakrát a pustil se do pronásledování. Mířili k zadnímu křídlu paláce, když tu se pojednou nádvoří stáčelo do jakési cesty, až posléze se změnilo na prašnou lesní cestičku. V tom vyběhl pronásledovatel na menší prostranství a zahlédl postavu s trčícími vlasy, jak mizí v chatrči. Stavení to bylo vpravdě záhadné, neboť bylo součástí mohutného stromu, jistě stovky let starého.
Náhle se ozval škodolibý hlas z koruny stromu: „Nejsi ten honáček mucherilií? Co tady pohledáváš? Sem nesmí nikdo z nížin! Budeš ztrestán a zbičován! Honáčku mecherilií..“
Krielos spatřil na větvi sedět dvě dřevěné loutky, jak se ušklíbají a chichotají. Trochu rozlícen nad vší nenávistí a posměchem se neudržel a výhružně zvolal: „Huš, vy darebáci! Mám vás z toho stromu setřást a rozšlápnout?“
Loutky strnuly, jejich tváře zkameněly, pak seskočily na zem, až to zapraskalo. S obtížemi se postavily na nohy a s křikem utíkaly k paláci. Neustále volaly: „Zachraň se, zachraň! Honáček mucherilií urazil obyvatele nádvoří! Vyhrožoval rozšlápnutím a mračil se! Honáček mucherilií, hrdopýšek, co se odvážil až sem..“
Chlapec počkal, až zmizely, načež zaklepal na vrátka chatrče a vstoupil dovnitř. Stanul v prosté světnici, kde praskalo dříví v malebném krbu a v jiném rohu stál stůl a tři židle. Jinak byla světnice prázdná, po uprchlíkovi ani stopa. Vstoupil opatrně do další místnosti, jež byla menší, ale co jej hned zaujalo, byla veliká černá kniha na vysokém stojanu. Pomalu přistoupil až k ní a již natahoval ruku, aby přečetl název, když jej vyrušil šramot z rohu místnosti. Hubená postava s trčícími vlasy vyskočila, ve snaze prchnout ze dveří. Ale Krielos byl pohotovější a postavu zachytil za ošuntělý rukáv košile. „Počkej!“ zvolal na cizince. „Mne se bát nemusíš, já ti neublížím! Kdo jsi?“
Místo odpovědi se však postava krčila k zemi, jakoby se bála nově příchozího. Chlapec tedy usedl vedle a dlaní odstranil vlasy z tváře. Málem se ulekl, neboť tvář nebylo možné poznat. Skvěla se černotou, sazemi, špínou a všemi možnými nečistotami. Chlapec se ovládl a uchopil tedy ruce. Ihned pochopil, že dotyčný je žena, jistě mladá, protože její ruce byly jemné a drobné, i když velmi špinavé. „Kdo jsi?“ opakoval pomalu svou otázku.
Ani teď se mu nedostalo odpovědi. Bylo zřejmé, že dívka se velice bojí, ale čeho, to chlapec nechápal. Znovu odstranil vlasy z tváře a zahleděl se na rysy. Přes nepopsatelnou černotu a špínu viděl, že dívka je velmi krásná, jasného původu. Tušil, že před sebou má duši zraněnou, ublíženou, bojácnou a rozhodl se nevědomky pomoci. V tom zaskřípěly venkovní vrátka a ozval se ženský hlas: „Pumpo, kde jsi?“
Krielos vstoupil do komůrky a spatřil stvoření podobné špínou první dívce. Nově příchozí zahlédla chlapce a s hrůzou vykřikla.
„Nebojte se mne!“ prosil chlapec a gesty naznačoval přátelství.
„Kdo – kdo js – jste?“ vykoktala dívka.
„Neslyšela jste o mně snad? Jsem honák mucherilií, co se odvážil až sem.“
Dívka vydechla jakoby úlevou a odpověděla: „Slyšela, jen mne nenapadlo.. „
Vtom její špinavý obličej zvážněl a zděšeně zvolala: „Už o vás vědí! Už se na vás chystají!“
„Kdo?“ nechápal on.
„Vojáci a stráže! Prý jste ohrožoval panáčky z lesa.“
„Hloupost!“ mávl rukou v odpověď. „Jen jsem jim pohrozil za jejich pošklebky. Ale strachu z nich nemám a do křížku se s nimi dám, jestli sem přijdou! Teď ale k vám. Kdo jste?“
„Já – já jsem služebná v tomto domě a dívka za vašimi zády je – je Pumpa.“
Krielos si všiml zaváhaní při vyslovení toho jména, ale nedal na sobě nic znát a otázal se: „Máte zde teplou vodu?“
„Ano. Právě by měla být uvařená.“
„Dobře! Zde je veliké vědro!“ Přičemž přisunul obrovský dřevěný lavor doprostřed místnosti. Potom zavelel: „Hodně studené vody! Hned!“ zahřměl, když zpozoroval váhavost služebné. Ta vyběhla ven, aby se znovu vrátila s plnými vědry. To se už kouřila pára nad lavorem od horké vody.
„Co s tolika vodou?“ poděsila se služebná a strachy poodstoupila, když vylila vědra do kádě.
Krielos předstoupil před ní a pronesl: „Promiňte mi následující, ale je to nezbytné!“ Rukama ji uchopil do náruče a rychle ji zvolna potopil do vody. Ozval se úzkostlivý výkřik, ale toho si nevšímal a popadl Pumpu. Ta se vůbec nebránila, ani hlásku nevydala. Poddala se bez hlesu. Nyní ležely obě dívky v lavoru i s oděvem. Krielos pravil: „Teď půjdu ven a počkám před dveřmi. Až vstoupím, chci vás vidět čisté a namydlené! Pokud se tak nestane, budu nucen vás vymáchat sám!“
Aniž by se ohlédl, zavřel za sebou vrátka a ještě stačil ucítit, jak se mu cosi otřelo o nohy. Za okamžik slyšel mohutné šplouchání, výkřiky zoufalství, ale též nadšení a do toho se mísilo mňoukání kočky – chvíli žalostné, pak výhružné.
Když uplynula jistá doba, ozval se hlas služebné: „Již můžete vstoupit, pane.“
Otevřel tedy a pohlédl do světnice. Přestože čekal podobné překvapení, neudržel se a úžasem vykřikl. Pochvaloval si nahlas: „Vy jste krásné! Překrásné!“
Zrakem přelétával z jedné na druhou a opačně. Nemohl se nasytit té krásy. Přesto poznal Pumpu okamžitě podle jejích ušlechtilých rysů ve tváři. Ovšem ani služebná nebyla na kráse ochuzena. Užasle pravil: „To je nádhera! Teď mi povězte, proč Pumpa ještě nepromluvila, proč je tak bázlivá?“
„Ona – ona nemluví už dlouho.“ zakoktala zmateně služebná.
„Proč?“
„Prostě – ona – ztratila řeč.“
„Jen tak?“
„Ano! Ze dne na den.“
„Jak je tomu dlouho?“
„Asi dva roky.“
„To je tedy záhada!“ poznamenal zamyšleně chlapec a přistoupil těsně k Pumpě. Pohlédl do jejích smaragdových očích, jejichž lesk nevymizel ani přes ztrátu řeči. Nicméně to byl pohled nehybný, nezaujatý, mrtvý. Krielos uchopil její tváře do dlaní a pozvolna je začal hladit. Takto setrval v rytmu asi deset minut, služebná jen nehybně přihlížela. Přitom chlapec pozoroval, ba přímo hleděl bez uhnutí do těch očí. Hledal v nich známky vzkříšení, když tu měl pocit, že cosi spatřil. Hlazení zvolnil a zjemnil, takže jí současně přejížděl dlaněmi i vlasy. V tom to spatřil. Další zablesknutí. Naklonil se k jejímu uchu a začal jí cosi šeptat, čemu ani služebná nerozuměla. Když se oddálil, vykřikla užasle služebná a zděšením si zakryla ústa. Pumpa nabyla živého pohledu, který se leskl životem. Stále se však nemohla probrat z duševního spánku. Krielos se zvolna naklonil a dlouze políbil dívku na rty. Takto setrval, dokud Pumpa nezačala kašlat. Její kašel byl tak dávivý a hlasitý, že oba přihlížející odstoupili, aby ji nerušili. Náhle se utišila a ostrým zrakem si změřila postavy proti ní, pak užasla: „Kdo jste?“
„Já jsem tvá služebná.“ ozvala se bojácná i užaslá odpověď.
„Já jsem Krielos, honák mucherilií. Ale říkejte mi prostě Kulihrášek.“
„Proč jsem tady a proč jste tu vy? Co se stalo?“ divila se hlasitě dívka.
Služebná chtěla cosi odpovědět, ale nedokázala udržet slzy dojetí a spustila bohulibý nářek. Současně objala dívku a vzlykala do jejích umytých vlasů. Krielos zvolna zamířil ke dveřím, aby se potichu vzdálil, když vtom se vrátka otevřela a dovnitř vstoupil stařec v černém plášti, zahalen do kapuce. Jen ohromné brýle vyčnívaly z jeho obličeje. V rukou nesl nějaké knihy a zamyšleně si cosi pobrukoval. Ve chvíli padl jeho pohled na dívky. S hrůzou a neskrývaným úlekem se zapotácel. Knihy v jeho pažích se vysypaly na zem, zakoktal zmateně: „Kdo jste? Ssss! Taková šerednost! Ssss…“
„To jsme my!“ odvětila služebná udiveně.
„Kdo my? Já vás neznám! Mluvte! Ssss…“
„Přeci vaše Melmíra – služebná a zde je Pumpa!“
„Ufff!“ dýchal ztěžka a rukou se držel na prsou. „To není možné! Vy nejste ony! Mluvte pravdu!“
„Mluvíme!“ zvolala prudce Melmíra. „A zde, pohleďte! Pumpa procitla ze svého věčného spánku! Je živá a zdravá! Je vyléčena! A to vše díky tomuto…“
V tom se zarazila, protože chtěla ukázat na chlapce, ale ten tam nebyl. Potají se vytratil ze dveří.
„Procitla? Je uzdravena? Poznáváš mne?“ koktal dojatě a přistoupil před Pumpu. Její hlas zvolal se smíchem: „Ale jistě, dobrý čaroději Egorde!“
Oslovený chtěl něco říct, ale dojetím nemohl slova vypravit. Slzy se mu kutálely po tvářích a radostí sotva dýchal. Toužebně objal spanilou dívku a rozvzlykal se.
Kulihrášek kráčel mezitím po lesní pěšině, směřujíce přitom k paláci. Náhle proťal vzduch zvuk famfár trubačů na hradbách. Královna se tedy vrátila a on mohl být přijat. Přidal do kroku, když náhle zaslechl hlasy a šramot, který se stupňoval, až zahlédl za ohybem cesty průvod vojáků v čele s neskutečně zamračeným mužem. Jeho tváře stažené do odporného šklebu, žíly naběhlé a zarudlé vysílaly varování před ním samým. Také průvod vojáků zahlédl cizince a muž v čele zvolal: „To je on! To je ten honák mucherilií, co vyhrožoval bytostem z nádvoří. Zatkněte jej!“
Vojáci se po jeho slovech rozestoupili a namířili hroty svých šavlí na bezbranného chlapce. Nelíbivý chlap se výhružně otázal: „Tvé jméno!“
„Krielos, jinak přezdívaný Kulihrášek.“
„Chtěl jsi ublížit těmto panáčkům?“ Zároveň ukázal k zemi, kde se usmívaly vítězoslavně dvě loutky.
„Nechtěl jsem ublížit nikomu, jen jsem jim pohrozil.“
„Tedy se přiznáváš. To tě bude stát krk! Královna tě přijme, ale jen proto, aby tě ztrestat dala! Nasaďte mu okovy!“
Když se tak stalo, předstoupil náhle Krielos před muže a pravil: „Jistě jste správcem paláce, jen mne udivuje, že jste tak slepý a hloupý. Nikdy bych nečekal, že má královna takové poddané. Pokud je tomu tak, mrzí mne, že jsem se vypravil s důvěrou předstoupit před královnu. Jistě nebude o nic lepší! Lituji toho a doufám, že ve své slepotě neublížíte dalším nevinným bytostem.“
„Cože?“ rozkřikl se naň muž. „Věz, žes urazil nejvyššího správce paláce, jenž pobírá nejvíce důvěry od její jasnosti. Protože jsi urazil samotnou královnu, je už teď jisté, že skončíš buď v žaláři, nebo na popravišti! Teď mlč a šetři svá jedovatá slova na svou první a poslední audienci! Kupředu!“
Jak postupovali vpřed a blížili se k nádvoří, přibývalo okukujících postaviček, bytostí a stvoření. Každý si ševelil, že to je ten honák mucherilií, co se odvážil až sem. Nejvíce se však radovali z chlapcova zatčení panáčci, jež ho obvinili a armádu na něj poslat dali. Zrovna si šeptali příliš hlasitě: „To je hloupý honáček mucherilií! Nikdo ho tu nechce, natož královna! Bude ztrestán a zalituje, že sem kdy vstoupil! Bláznivý hrdopýšek, který dostane právem, co mu náleží! Honáček mucherilií! Fuj! Fuj! Fuj!“
Čím více se blížili k paláci, tím více okukujících bytostí přibývalo, až nakonec bylo celé nádvoří zaplněno zvědavci. Před velikým schodištěm museli všichni zastavit, pouze vězeň s vojáky a správcem mohl stoupat výš. Chlapcův zrak náhle upoutali dva gigantičtí mroži, kteří seděli na každé straně odpočívadel po jednom. I teď, když nestáli, měřili na výšku dobrých 5 metrů. Jejich kly čněly nebezpečně nad schody, neboť byly aspoň 2 metry dlouhé. Veliké, průzračné oči hleděly na vězně s neskutečným pohrdáním. Jakoby se snažili říct, jak snadno mohou honáčka mucherilií rozšlápnout. Kulihrášek právě míjel obry, když jeden burácivě poznamenal tomu druhému: „Pohlédni na toho principátka! Ta drzost! Obyčejný honák mucherilií si dovolil obtěžovat vládkyni. Kéž bych mohl ztrestat jeho domýšlivost a zašlápnout ho do země! Ať jsem ztopen v oceánu, jestli lžu.“
Druhý mrož odvětil: „Tak rád bych jej nabodl na své kly a pověsil jeho tělo pro výstrahu ostatním! Ať jsem tisíckrát usmrcen, jestli lžu!“
Pokračovali dál, prošli zlatem zdobenou bránou a stanuli v předlouhém sále. „Jdeme!“ zasyčel správce a postrčil nenávistně Kulihráška, za nimi rota vojáků. Jak procházeli jednotlivými sály, zdálo se Krielosovi, že nedojdou konce. Nikde nepotkali živáčka, jen kdesi v dáli hrála zvukomalebná symfonie. Každý sál byl bohatě zdoben ornamenty ze zlata, briliantů a drahokamů. Lustry posázené démanty vydávaly oslňující lesk, jenž spaloval oči každého, kdo do nich pohlédl. Krasový útvar dýchajících obrazů rozdával zamyšlení na každém kroku a nekonečné regály zvedající se ke stropům, jež byly napěchovány knihami, udivovaly návštěvníky všech krajů. I kdyby sem vstoupil farizej – člověk dvojí tváře a pokrytec, neskryl by svůj úžas nad výrazivem stylu sálů. Všude, v každé místnosti, jimiž procházeli, cítili vůni ambry. Vězeň měl pocit, že se propadá do ztraceného místa své animy – duše. Gongy a tamtamy zmizely, zůstaly venku na nádvoří. Vystřídal je zvuk nebeského éteru, jakási árie, jejíž tóny zesilovaly a krášlely. Náhle vstoupili do největšího sálu ze všech, na jehož konci se nalézal trůn. V něm seděla nehybná postava, ženská postava – královna a vládkyně.
„Teď si to odskáčeš, honáčku smrdutých mucherilií!“ zasyčel opět správce a prudce šťouchl do chlapce. Ten málem upadl, ale vzmohl se a kráčel dál. Jak se přibližoval, jeho úžas rostl. Poznával tu tvář, neboť to nebyl nikdo jiný, než Pumpa, špinavé děvče z lesa. Teď seděla v třpytivém křesle, oděna do smaragdových šatů táhnoucích se po zemi. Na hlavě měla posazenou zlatou korunku zdobenou všemožnými safíry. Její obličej byl jaksi vážný, až zasmušilý, ale stejně krásný.
„Pumpo!“ zvolal Kulihrášek a napjatě hleděl do známé tváře.
Sotva vykřikl, byl sražen na kolena správcem. Současně arcilotr zvolal: „Má královno! Zde je honák mucherilií, jinak nazývaný Kulihrášek! Měl být povolán k audienci před vás, ale místo toho stačil využít svůj čas na nádvoří k tomu, aby šířil strach a zlo! Málem by ublížil panáčkům z lesa, urazil mne a co je nejhorší, veřejně urazil vás! Není s ním rozumné řeči, je pošetilý a zlomyslný! Nemá úctu k vaší jasnosti! Dle mého zaslouží trest nejpřísnější!“
„Je to pravda?“ otázala se zachmuřeně královna.
„Pumpo?“ opakoval překvapeně chlapec. „Nepoznáváš mne? Netušil jsem, žes královnou.“
„Nerozumím ti! Ale přestaň se posmívat a odpověz na otázku, sic budeš o hlavu kratší!“
„Pumpo?“ zamumlal tiše chlapec a v jeho očích se zalesklo. Pochopil, že královna je zlomyslná bestie, bezcitná a zlá, přesně tak, jak se říkalo mezi lidmi z nížin. Došlo mu, že zde svůj boj prohrál, ale přesto chtěl zjistit, proč jej Pumpa nepoznala, proč je najednou tak zlá. Otázal se tedy: „Nepamatuješ si mne? Mluvil jsem s tebou dnes v lese.“
Královniny oči se zalekly, její dech se zrychlil, přesto odvětila, snažíc se vypadat lhostejně: „Jsi hlupák! Obyčejný honák mucherilií, který se odvážil až sem! Nevíš ani, koho jsi potkal a vše se ti splétá v hlavě! Teď řekni, proč jsi žádal audienci a potom nad tebou vynesu rozsudek!“
„Rozsudek? A za co? Cožpak nejsi člověk? Ničím jsem se neprovinil, nikomu jsem neublížil, jenom od každého sklízím posměch a ponížení! Jak velice jsem se zmýlil ve svém přesvědčení, jak moc jsem chybil! Bohužel už to nejde vzít zpět. Žádal jsem audienci ne pro sebe, nýbrž pro bytosti z tohoto světa.“
„Mluv!“
„Mnoha lidem, bytostem a zvířatům v tomto světě chybí škola. Málokdo zná otázky a odpovědi tohoto světa. Skoro nikdo neví, co je duše, co je duch. Nedokáží je rozlišit, ba dokonce nevědí, co to znamená. Chybí zde básně, poezie, umělci a umělkyně. Není vidu ani slechu po umění, vzdělávání, učení. Malé děti, bytosti i zvěř, jsou hloupé a nemají svůj vlastní názor. Poslouchají jen královnu a nemohou rozhodovat, protože neuvažují samostatně. A ti, kteří to svedou, mají myšlenky jen pro posměch, zášť, nenávist a pomstu. Zrovna tak, jako ti dva panáčci, kteří by měli rozdávat radost. Místo toho žalovali, vymýšleli a radostí se pokochali nad mým zatčením, nad mou záhubou. Tvé království je krásné a tvá říše nedozírná, ale věř mi, že nezlomíš-li hůl nad svou pýchou, rozplyne se tento svět v prázdnu!“
„Tak dost!“ vykřikla královna a povstala z trůnu. „Jak si dovoluješ zde kázat o mé říši? Kdo ti dovolil povyšovat se nad nás? Kdo jsi, že zde takto mluvíš? Osvěžím ti paměť a připomenu, žes pouhý honáček mucherilií, co je hloupější než šašek sám! Už nikdy víc nechci slyšet o těchto řečech, protože jsou nesmyslné!“
„Jsi blázen, co si může podat ruku jen s dvorním šaškem!“ poznamenal Krielos nebojácně a hlasitě.
Vše utichlo, vojáci přestali dýchat a správce skřípal zuby. Hned však vybuchl: „Má paní, dejte mu hned setnout hlavu za jeho drzost! Vydám rozkaz a..“
„Ne!“ Zarazila jej rukou. „Umře-li, nikdo z nížin se nedozví, co se zde stalo, ale bude-li ztrestán, dozvědí se to všichni. Zavolejte otce spravedlnosti!“
Jeden voják odběhl, aby se za okamžik vrátil s chlapem vysokým jak hora. Jeho šlachovité svaly vzbuzovaly úctu, ale jeho biče a hole v rukou dotvářely paniku. Předstoupil před trůn a hluboce se uklonil. Přitom pravil: „Volala jste mne, má paní?“
„Ano! Máš zde práci. Vysázej tomuto vězni padesát ran bičem!“
„Jak si přejete, má paní!“ Poté se otočil k vojákům a zavelel: „Podržte ho pevně!“
Pět deset paží se chopilo vykonat příkaz, takže nyní se chlapec nemohl ani hnout. Násilím mu strhli košili a odhalili záda. Otec spravedlnosti se napřáhl a švihl. Hroší kůže však nedopadla na své místo. Stalo se něco neočekávaného, co všechny polekalo. Dveře na konci sálu se rozletěly a vtom vylétl bič z rukou kata. Ten se užasle podíval na svou dlaň, potom na bič, který visel nehybně ve vzduchu. S hrůzou poodstoupil, nemohouc odtrhnout zrak od svého nástroje. Ten vzápětí odletěl a spočinul v ruce starce, který právě vstoupil.
„Ty, Egorde? Jak se opovažuješ bránit spravedlnosti? Tento vězeň je odsouzen k padesáti ranám! Vrať ten bič a zmiz!“
„To bych udělal jen v případě, že bys byla mou královnou.“ odvětil s úsměvem čaroděj.
„Jak se opovažuješ, ty starý opilče!“ zaburácel správce a výhružně si měřil starce pohledem.
„Neradím ti, abys mne urážel, Peliporte!“
„Proč ne?“ otázal se posměšně.
„To se hned dozvíš, měj strpení. Propusťte toho chlapce!“
„Nikdy!“ odvětila královna a zahřměla vztekle: „Vysázejte mu padesát ran!“
Poslední slova platila katovi, který vyňal další bič a přistoupil k odsouzenci. Náhle byl přerušen melodickým hlasem za čarodějovými zády: „Zadrž!“
„Pumpa!“ zamumlal udiveně Kulihrášek.
Všichni spočinuli zrakem na dívce, která pomalu kráčela blíž. Údiv všech přitom rostl závratnou rychlostí, až zapomněli doslova zavřít ústa. Královna vykoktala: „To – to ne – nejsi ty!“
„Proč ne?“ otázala se posměšně dívka. „Pozoruji, drahá sestřičko, žes velmi špatně kralovala za mé nepřítomnosti. Teď jsem ale zpět!“
V tom se zdálo, že královnina tvář se změnila, zpopelavěla, zestárla o sto let. Její oči se naplnily slzami, kolena poklesly, takže upadla na zem. Pumpa k ní přistoupila a podepřela její tělo. Současně se otázala: „Proč jsi tak zlá? Měla jsi vládnout moudře a rozumně. Závisel na tobě celý lid, celá říše a všechny bytosti v ní! Co teď ale spatřuji, po svém dlouhém spánku? Všude jen zášť, nenávist a posmívání. Jak jsi to mohla dopustit?“
Královna se však třásla po celém těle, její slzy stékaly na zem. Pozvolna odpověděla: „Když jsi ztratila vědomí a řeč, ztratila jsem já víru. Potřebovala jsem rádce, který by mne vedl a najala jsem Peliporteho, jemuž jsem věřila. Čím déle jsem vládla, tím menší bylo pochopení kolem mne. Až nakonec nezbyl nikdo, s kým bych si mohla promluvit. Milovala jsem tě vždy, a proto jsem se nedokázala přenést přes tvou ztrátu. Plakala jsem každou noc, volala k nebesům, aby mi tě vrátila, ale nikdy mne nevyslechla. Jedinou nadějí byl čaroděj Egord. Doufali jsme, že on jediný tě může vyléčit z tvého uzavření.“
„A nechali jste mne napospas lesu.“ doplnila Pumpa.
„Odpusť mi! Prosím, odpusť! Bylo to dobře míněno! Tolik jsem tě potřebovala a tys tu nebyla!“
„Potom věz, že kdybys mne neposlala k čaroději, nebyla bych se uzdravila.“
„Tomu nerozumím.“
„Dnes přišel jeden prostý chlapec a vyléčil mne ze spánku.“
„Vážně? Kde je, kde? vyskočila královna a horečnatě pokračovala: Dej ho zavolat, ať mu dáme vše, co bude chtít! Daruji mu ráda svůj život!“
Pumpa též povstala a odvětila: „Zde je, na stolici trestu.“
Když viděla nechápavý pohled své sestry, pokračovala: „Ano! Prostý honáček mucherilií, co se odvážil až sem, mne zachránil a vyléčil! Ubožáček, co je hloupější, než dvorní šašek! Hrdopýšek, který povznesl se až ke hvězdám! A tomu jsi chtěla ublížit, toho jsi chtěla dát zbičovat.“
Královna strnula zrakem na Kulihráškovi, nemohouc vypravit ani slovo, neschopna pohybu. Po chvilce se probrala, oči zalité slzami a těžce poklekla vedle chlapce. Uklonila se k zemi, takže hlavou spočinula na podlaze a pronesla: „Odpusť mi, dobrý pane! Pro mé činy není omluvy a zasloužím si trestu nejvyššího. Vše jsem chtěla jen pro svou sestru a teď, když je zdravá a živá, nechci již pro sebe nic. Vezmi si můj život, protože tak jsem řekla a tak se stane!“
Krielos povstal ze svého nelibého místa a odpověděl velmi vážně: „Jednala jsi velmi zle, vládla ještě hůře a nevinné jsi ztrestat chtěla. Byl jsem velmi zklamán, poté ještě více rozhořčen nad tvým jednáním. Ano, chtěl jsem proti tobě povstat a zničit tě, neboť není vládkyně tobě podobné, jež by směla řídit říši. Nyní se můj názor změnil, prozatím ne kvůli tobě, ale kvůli sestře, kterou mám rád. Protože jste sestry a ona by si to přála, vzdávám se tvého života a daruji jej zpět tobě.“
Bývalá královna povstala, uchopila kulihráškovy dlaně a s tichým pláčem je přivinula ke své tváři. Zároveň pronesla: „Zachránil jsi mou sestru, která je mi drahá nade vše! Mluvil jsi pravdu a nikomu jsi neublížil. Měl jsi můj život a vrátil jsi mi ho. Odpustil jsi vše, čím jsme ti ublížili. Děkuji, můj dobrý, krásný pane! Polepším se ve svém nitru zcela jistě, teď, když je má sestřička zpět! Kdykoliv žádej po mně oběť nejvyšší a dostaneš ji, bude-li to v mé moci! Můj dobrý, spravedlivý a moudrý Kulihrášku!“
Náhle promluvila Pumpa, skutečná královna: „Svolejte hned písaře, ať sepíší nový zákon!“
„Rozkaz! Rozkaz!“ ozývalo se odevšad a všude bylo slyšet volání písařů. Správce přistoupil k Pumpě a pravil: „Má paní, jsem vážně šťasten, žes zdráva a živa! Ale považ, že tento honák je nikdo! Patří k mucheriliím na pastviny, do nížin! Chceš snad dle jeho názorů postavit zákon?“
„Přesně tak, Peliporte! Ale věz, že to není jen honák mucherilií! Hlavně je to člověk vzdělaný a moudrý, který dokázal vyléčit tvou královnu! Bez něj by nebylo říše, která by se dřív nebo později rozpadla! Vděčíš mu svým životem!“
„To nikdy!“ rozkřikl se správce. „Nikdy nepokleknu před tím bláznem z mucheriliemi! Je to odporný člověk, obyčejný, bez ušlechtilé krve! Nesmí se dotýkat rukou šlechetného! Je to špína!“
„Dost!“ zahřměla Pumpa. „Nechceš-li mu poděkovat za mou záchranu, nemiluješ ani svou královnu! V tom případě jsi zbaven své funkce a vyhoštěn z paláce i celého nádvoří! Ještě dnes odjedeš do nížin, abys přemýšlel nad svými hloupými slovy a názory! Sbohem!“
Bývalý správce nenamítal, hrdě plivl před nohy Kulihráška a zamířil k východu, až zmizel za dveřmi. O chvíli později stanulo v sále mnoho písařů a vyčkávavě čekali na změny v zákonech, protože k nim naposledy došlo velmi dávno. Jakmile všichni utichli, promluvila Pumpa: „Slyšte všichni! Dnešním dnem počínaje, se královna Amorlór Siemorská vrátila na trůn. Prostému honáčkovi mucherilií děkujeme za mou záchranu! Protože je to člověk, od něhož se mám sama co učit, nadiktuje vám zákony, podle nichž se bude obyvatelstvo říše řídit.“
Přitom vybídla Kulihráška s úsměvem. Ten odpověděl: „Děkuji, má paní! Myslím ale, že je tu kdosi, jemuž náleží více práva k zadávání zákonů.“
„Koho máš na mysli?“
„Tvou sestru.“
Amorlór se zamyslela a dodala: „Máš pravdu a já ti rozumím. Ať je po tvém.“ Současně pohlédla tázavě na sestru, která pochopila a chopila se řeči: „Zákon první! Každá bytost jdoucí ke královně na audienci je váženou nade vše! Zákon druhý! Každý honák mucherilií je rovnocenným občanem říše! Zákon třetí! Nikdo se nesmí nikdy posmívat druhému! Zákon čtvrtý! Každý občan mladší sta let je povinován navštěvovat školy, které se zítřkem počínaje začnou stavět! Zákon pátý! Každá bytost je povinna se učit v těchto školách od svých pěti let, nevyjímaje, dřevěné panáčky, plyšáky, medvídky, lesní tvory, obry, šlechtu a všechny ostatní bytosti zde žijící! Zákon šestý! Prvním učitelem, jakožto správcem všech učitelů je jmenován Krielos, jinak řečený Kulihrášek, neboli honák mucherilií! Zákon sedmý! Všem obyvatelům nížin bude zpřístupněn palác a všechny jeho prostory, vyjma královniných soukromých komnat. Zákon osmý! Každý…“
Kulihráška v tom vyrušila Amorlór, která jej zlehka uchopila za paži a vyvedla ven. Sotva stanuli na chodbě, otázala se: „Může se má sestra ještě polepšit?“
„Ano! Ty zákony jsou vysloveny přímo z mé duše. Tak jsem si to představoval. Ale skutečně vystavíte školy? Bude to splnitelné?“
„Zcela jistě! Hned zítra dám zburcovat vojáky, pověřím je stavebnictvím a pomohou jim všechny bytosti, které žily bez práce. Bude zaveden pořádek, jak má! Věř mi, drahý Krielosi!“
„Děkuji! Ale co teď?“
„Teď? Pojď za mnou!“
Kráčeli, ba přímo utíkali palácem a jednotlivými chodbami, až vyběhli před schody, kde seděli obrovští mroži. Nové zprávy se k nim ještě nedonesly, stejně jako k ostatním obyvatelům. Když teď spatřili královninu ruku v ruce s honáčkem mucherilií, oba se rozkašlali. Kašlali tak mocně, že se zem otřásala. Amorlór se pobaveně zasmála a táhla chlapce za sebou. Přitom zaslechli, jak jeden mrož praví druhému: „Vidíš to, co já, starý brachu?“
„To teda vidím, dobrý kamaráde! Jsem z toho blázen!“
„Ani já se necítím o moc lépe! Ten honáček mucherilií, ten hrdopýšek, co se odvážil až sem, drží vládkyni za ruku! Jak se opovažuje něčeho podobného? Jistě mu za to setnout ruku dá! Ať jsem utopen v oceánu, jestli se mýlím!“
Druhý odvětil v odpověď: „Ať jsem tisíckrát usmrcen, jestli se mýlíš, starý brachu!“
Královna s chlapcem se pobaveně zasmáli. Najednou zahlédli Peliporteho, jak nasedá na koně. Viděl je také a zamával jim výhružně pěstí. Taková nenávist cloumala jeho nitrem. Nevšímali si ho a zamířili cestičkou podél paláce. Kolemjdoucí bytosti se děsily, když zahlédli královnu s Kulihráškem. Co chvíli oba slyšeli, jak si šuškají podobná slova: „Byl to ten honáček mucherilií? Byla to královna? Proč se drží za ruce? Honáček mucherilií, co se královně odvážil ruku podat..“
Divil se skutečně každý, mikrovojáčci se zastavovali s otevřenými ústy nebo klopýtali jeden přes druhého. Medvídci a panáčci zakopávali a poráželi se navzájem. Obři vytrhávali kameny z dlažby, jak zakopávali údivem. Nikdo nemohl pochopit, co se stalo, že v tak krátké době honáček mucherilií navázal přátelství s královnou. Ten, jehož trest měl varovat ostatní troufalce. Ten, jehož drzost měla být zkrocena a umlčena. Honáček! Honáček! Honáček! Královna! Královna! Královna! Tyto a podobné hlasy ševelily ve větru ještě dlouho po tom, co sešli z kamenité cesty a zamířili k útesu. Za okamžik přistoupili k okraji a pohlédli na plochu nekonečného oceánu. Daleko na hladině plula ledová kra, na níž myla svá mláďata lední medvědice. Kousek opodál seděla na útesu liška a pozorovala letící dvojplošník vysoko na obloze. Prostor pod ním brázdili spanile mořští Albatrosi a rackové. Teprve nyní pohlédli sobě do očí královna s Kulihráškem. Amorlór pronesla: „Od dnešního dne jsi mým přítelem a rádcem. Veškeré knihovny, prostory paláce a celé království jsou ti k dispozici. Jsi člověk, který má krásnou duši a velké srdce!“ Zároveň tiskla pevně jeho ruce, ale neodvažovala se více.
Krielos to pocítil a mnohem víc. Tiše poznamenal: „Přijmi mou omluvu za ten polibek, ale jinak to nešlo.“
„Ach ten! Myslím na něj neustále! Od té chvíle vlastně pořád!“
„Vážně?“ uklouzlo mu nadšeně z úst.
„Skutečně, můj drahý Kulihrášku!“
Na důraz svých slov jej přitáhla k sobě a dlouze políbila. Hloupý honáček mucherilií, jenž se odvážil až sem, byl zcela omráčen. Teplo jej zalilo od hlavy k patám, až měl pocit, že se vznáší k oblakům. Netušil, jak dlouho ta krásná chvíle trvala, když zaslechl zvuk kopyt. Pohlédli na jezdce a nestačili se divit. V sedle byl Peliporte a hnal se k nim jak smyslů zbavený. Kulihrášek nejdříve myslel, že se zloduch rozhodl je napadnout a zaujal tedy obranné postavení, aby ochránil královnu. Když ale jezdec seskočil, mohl pozorovat obličej jiný, nežli nenávistný. Jeho tvář sršela třeskutým strachem a v očích hořelo zoufalství. Váhavě přistoupil a promluvil: „Stala se hrozná věc a nevím, na koho se obrátit o pomoc.“
„Cože?“ podivila se Amorlór. „Jak se opovažuješ…“
„Zadrž, prosím!“ utišil jí Krielos. „Ať řekne, co se stalo.“
Bývalý správce překotně pokračoval: „Můj jediný syn!“
„Co se stalo?“
„Propadl se do sněhové propasti a nikdo jej nemůže zachránit. Už je to dvacet minut a já se bojím o jeho život!“
„Proč jsi přišel k nám?“
„Myslím, věřím, že jste jediný, kdo ho může zachránit. Jste přeci učený ve všech oborech!“
„Dost!“ zarazila jej královna. „Zřekl ses jeho, zřekl ses královny! Nemůžeš žádat pomoc! Odejdi!“
„Zadrž, prosím!“ oponoval honák mucherilií.
„Vysvětli mi, proč?“
„Protože je třeba odpouštět. Peliporte by jistě nebyl tím, kým je dnes, kdyby na trůně seděla královna spravedlivá. Kdyby všechny bytosti byly dobré a spravedlivé.“
„Co mi tím naznačuješ, milý Krielosi?“
„Že za čin jednotlivce nese vinu spolek!“
Královna se odmlčela a zamyšleně pohlédla na moře. Vzápětí odpověděla: „Chci vládnout moudře a dobře! Poslechnu tě tedy. Chceš mu pomoci?“
„Ano, chci!“
„Tedy pojďme rychle!“ pobízel je zamračeně bývalý správce.
Vydali se spěšně a cestou míjeli mnohé bytosti, které už nemluvily o honáčkovi mucherilií, ale o neštěstí, které potkalo správcova synka. Mířili k horám na opačném konci nádvoří, kde se shromáždil dav obyvatel. Každý si šuškal, že je zřejmě pozdě, neboť malý synek zmizel ve sněhu, kde je hluboká propast. Když došli až k místu neštěstí, spatřil Krielos malou díru v nekonečném sněhu.
„Zde! Tady se propadl!“ zoufal si otec a ukazoval k díře.
Kulihrášek se dvakrát nerozmýšlel a zavelel směrem k vojáčkům postávajícím opodál: „Spleťte velmi dlouhé lano! Ať je pevné!“
„Co chceš dělat? Co to znamená?“ vylekala se Amorlór.
„Spustím se dírou co nejdál a pokusím se chlapce zachránit.“
„To nedovolím! Nesmíš tam jít! Prosím!“ Současně jej uchopila za ruce a zoufale pohlédla do jeho očí.
„Musím tam jít!“ pronesl pomalu a usmál se na ni. „Jsem nejštíhlejší v celém království, kdo se může dírou protáhnout.“
„Potom mi slib, že budeš velmi opatrný!“
„Slibuji!“
„Krielosi!“
„Ano?“
„Já – já tě nechci ztratit!“
Usmál se doširoka a odvětil: „Já tebe také ne, princezničko! Já také!“
Ještě jednou se dotkli dlaněmi, načež si Kulihrášek uvázal pevně konec lana kolem těla a vysvětlil vojáčkům dorozumívací znamení. Poté vlezl do díry a rota jej pomalu spouštěla. Jak klesal níže, musel vynaložit veškeré úsilí, aby se protáhl úzkou dírou. Trvalo to dobrou půlhodinu, když se díra začala rozšiřovat. Za chvíli se zvětšila natolik, že pod sebou ucítil prázdno. Zažehl tedy louč, kterou si vzal s sebou a posvítil kolem. Byl v obrovském kráteru jehož hloubka se nadala odhadnout, ale na dno nedohlédl. Na jedné ledové římse asi deset metrů pod sebou spatřil vzlykajícího chlapce. Byl to hoch tak pětiletý, skrýval tvář v dlaních a nehýbal se.
„Hej, chlapče!“ zvolal naň Kulihrášek.
Dítě zvedlo hlavu a pohlédlo nahoru. Jeho obličejík se rozjasnil, když spatřil chlapce na laně.
„Nehýbej se! Slyšíš mne? Dojdu pro tebe a zachráním tě! Jenom se nehýbej! Rozumíš?“
Krátké kývnutí bylo jasnou odpovědí. Krielos škubl za lano, ale v odpověď jej o metr vytáhli a zase spustili. Znamenalo to, že jsou na konci lana. Krielos se musel rozhodnout. Ledový výstupek, na němž seděl chlapec, se mohl každou chvíli uvolnit. Než by jej vytáhli nahoru a prodloužili lano, uplynula by doba velmi dlouhá. Zbývalo tedy jediné, rozhoupat se a zaklestit do ledové stěny. Zachránce s sebou vzal pro všechny případy nůž, kterého hodlal využít k zaháknutí do stěny. Začal se pomalu houpat, až dosáhl stěny. Ještě jedno mocné houpnutí a nuž zasekl až po rukojeť do ledu. Několik dalších výstupků ve stěně mu umožnilo zapřít se nohama. Konec lana opatrně uvázal k noži a pomalu sestupoval k dítěti. Stačil jeden chybný pohyb, špatný krok a zřítil by se do propasti. Život jeho i chlapce by byl ztracen.
Podařilo se mu však šťastně dostat k němu. Klidným hlasem pravil: „Musíš teď vylézt na má záda! Velmi opatrně, abys neuklouzl! Potom se mne chytneš pevně kolem krku a nebudeš se dívat dolů! Rozumíš mi?“
„Ano!“ ozval se medový hlásek.
„Dobře! Pomalu přelez na má záda!“
Chlapeček učinil, jak řekl. Choval se přitom velmi rozvážně, takže netrvalo dlouho a seděl pevně zaklíněn na Kulihráškovi. Ten věděl, že se musí dostat k lanu, aniž by se zřítil, jinak by zmařil život nejen svůj, ale i chlapcův. Začalo mu být úzko, ale věděl, že se teď nesmí poddat. Začal šplhat vzhůru, velmi zvolna. Prsty zatínal do mrznoucí hmoty, občas sněhové, jindy ledové. Pomalu se blížili k noži, jenž byl záchranou. Za okamžik byli u něj, ale Krielos musel o něco výš, aby mohl uvázat sebe a potom chlapce. Společně by dírou neprolezli. Odvázal nejdříve lano, jež si pevně omotal kolem ruky a šplhal výš. Jakmile měl pocit, že to stačí, pravil dítěti: „Teď uvážu sebe a na konec lana přivážu tebe. Vůbec se nehýbej, dobře?“
„Ano, pane.“ odvětil opět klidně, jakoby se nic nedělo.
Krielos se uvázal kolem opasku, ale tři metry lana ještě zbývalo. Nyní byl jištěný, ale ještě musel uvázat chlapce. To se mu podařilo s rukama za zády. Byl hotov a mohla začít cesta zpět. Chlapci řekl: „Teď nás vytáhnou, nejdříve mne, potom tebe. Vůbec se neboj a hlavně se nehýbej!“
„Nebojím se, pane.“
„Dobře!“ Třikrát zatáhl prudce za provaz. Ten se posléze napjal a Krielos se ocitl ve vzduchu. Za okamžik visel v prázdnu také chlapec. Pomalu mířili výš, velmi zvolna, neboť průchod zapadával sněhem, čímž se zmenšoval. Uběhlo asi půl hodiny a spatřili denní světlo. Sotva je vytáhli z ústí díry, spustil se jásot, jaký ještě nezažili. Všichni obyvatelé, nashromážděni mezitím u díry, všechny bytosti teď dávaly hlasitě průchod své radosti. Každý jásal a volal: „Honáček mucherilií, co se odvážil až sem, zachránil synka správcova. Je to hrdina, je to vítěz! Děkujte mu všichni, že nás navštívil v tento den, jinak by správcův synek byl ztracen! Provolejte mu slávu! Slávu! Slávu! Hurá! Hurá! Hurá!“
Amorlór objala svého zachránce a dlouze jej líbala a hladila. Když se nasytila svých citů, uvolnila sevření a vtom před nimi stanul Peliporte - bývalý správce. Jeho pohled nebyl již nenávistný, jeho tvář se rozzářila a jeho oči plakaly štěstím. Uchopil bez váhání zachráncovy ruce a pravil: „Dobrý Kulihrášku! Byl jsem k tobě zlý a nespravedlivý! Nenáviděl jsem tě, protože jsem chtěl být jako ty, ale nebyl! Chtěl jsem ti ublížit a ponížit tě! Oplátkou jsi zachránil mého jediného synka, mou hvězdu na obloze! Bez něj by můj život neměl cenu! Jsi můj přítel, jsi můj bratr! Vejdi kdykoliv do mého domu a přijmi pohostinství z mé ruky, protože nikdy nebudu schopen splatit to, co jsi mi dnes poskytl ty! Miluji tě, drahý Kulihrášku! Miluji tě, honáčku mucherilií!“


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 54 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 21.06.2008, 21:14:10 Odpovědět 
   řekla bych takové klasicky pohádkové vložené do neklasických kulis, velmi dlouhé, ale nenudivé, najdeme zde snad všechny aspekty klasické pohádky včetně jakéhosi výchovného vlivu
občas bych vytkla trochu podivnější spojení:
-kterou si musí na vlastní kůži projít - on si jeden na vlastní kůži spíš zkouší, než prochází
-Co s tolika vodou
-Královna strnula zrakem na Kulihráškovi - spočinula zrakem
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Chaos nebo uspo...
Misha01
Kapitole třetí ...
Dahaka
SKY WAYDERSOVÁ ...
Danny J
obr
obr obr obr
obr

Co skýtá
Jiří Ondra JL"
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr