» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2140820

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28998 příspěvků, 4550 autorů a 303454 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč (22-23) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 2

MC_Kejml	publikováno: 20.06.2008, 0:12

Po menší pauze přináším obvyklou nálož SE 2 ;)
Přípravy na provoz akademie elementalistů vrcholí a studenti už jsou za dveřmi... Jak se s nimi Společenstvo popere se dozvíme v tomto díle!

Dnešní obrázek nechám bez komentáře. Je to něco, co se v knize objeví a co toho má hodně, ale opravdu hodně na svědomí.
http://i56.photobucket.com/albums/g200/MC_Kejml/64_by_Solinada.jpg

Kdo nebo co to je... To ponechám na vás.


	A tak to bylo zde. Hodina H, den D, říkejte tomu jak chcete. Jednou už jsme měli za úkol trénovat elementalisty, co by zabezpečili Prahu a utkali se s Hyperionovými následovníky. Vycvičit armádu modernější než jakoukoli jinou, převracející principy moderní války. Spal jsem v pavilonu prvního stupně; stráž u zbrojnice drželi střídající se Michal, Pepa a Aleš, na střeše hlídkovali Jakub a Tomáš. Tereza se už zabydlela v kanceláři a Jirka spal vedle mě - právě přišel ze střechy. Zdálo se mi o předchozích dnech - Dohodli jsme se tehdy na způsobu tréninku, zabezpečili školu, vyklidili třídy, z lavic postavili stylově vymalované pódium do proslovové tělocvičny, po chodbách vyvěsili plakáty s pravidly... Všechno bylo tak, jak má být. Jirka vedle mě něco zamumlal. „Hej... Kolik... Je..?“ Probral jsem se z polospánku a pokusil se v pravé kapse nahmatat telefon. „Jo, počkej... Už to mám,“ řekl elementalista. „Hej! Je sedm třicet šest! Tomáš nás nevzbudil!“ Informace o času mě okamžitě probrala. „Cože?! To máme málo času! Honem, jdem tam!“ Elementalista přikývl. “Aspoň se kouknem, kolik jich-“ Jirka vykoukl z okna a vyděsil se. „Ježiši!“ vykřikl a okamžitě se skrčil pod římsu. Nechápal jsem. “Co je?“ Znovu se podíval z okna a stejně rychle zapadl zpět. „Nekoukej tam, nebo se pose-“ „Co tam tak může bejt,“ protřel jsem si oči a sám se podíval na to, čeho se Jirka tak vyděsil. Při pohledu ven se mi téměř zastavilo srdce. Celý prostor před školou, včetně travnatého kola, byl zaplněný elementalisty všech druhů a pohlaví. Venku prakticky nebylo jediné volné místo, dav studentů končil až někde u obelisku před školou. Bylo zbytečné odhadovat jejich počet, ale bylo jich přinejmenším pár set. Jirka se na mě nevěřícně podíval. “Tak a jsme v prdeli.“ „No snad ne,“ ušklíbl jsem se. „Slíbili jsme, že je vytrénujem‘, a nebudeme je přece mít všechny najednou... Pamatuj hlavně na to, co máš dělat ty.“ „No, tyjo, to jsem sám zvědavej,“ dodal Jirka. „Honem, jdem za ostatníma, kde můžou být?“ „Asi na střeše a u zbrojnice, skočim pro Tomáše a Kubu.“ Jirka se rozběhl do patra nade mnou. „Sraz v šedý hale!“ křikl jsem po něm. Pustil jsem se dolů ze schodů; v předsíni na druhé straně ode mě se už připravovali Aleš, Tereza, Pepa, a Michal. Michal s Terezou neměli na tváři zrovna spokojený výraz, Pepa vypadal, jako by nad něčím přemýšlel. „Ahoj, Kamile,“ pozdravil Pepa. „Tomáš, jak vidím, vás nevzbudil včas...“ „Taky důvěřovat Tomášovi,“ pokrčil jsem rameny a usmál se. „No nic, vidím, že je jich tu trochu víc, ale strategie se nemění,“ ubezpečil jsem ostatní. „Pepo, Jirka tu hned bude. Máš připravenou lavici a věci?“ „Jistě,“ elementalista kývl na stůl s notebookem v předsíni. „A ještě – co krejčí a kuchaři?“ „Jsou, kde mají být. Zanechal jsem ve tvé nepřítomnosti pokyny, pokud ti to nevadí.“ „Paráda, děkuju.“ „Až tenhle dav uvidí Tomáš, tak je po něm,“ ironicky dodal Michal. „Pokud se to už nestalo,“ zažertoval jsem. „Jste všichni v pořádku? Terezo, Aleši?“ „...Jo, na pohodu,“ něco zabručel Aleš. „Tak snad jo,“ zakuňkala Tereza. Její jadrné já bylo totam. „A ty?“ ukázal jsem na Michala. „Teď už uhnout nemůžu, co?“ pokrčil rameny. „Asi jo.“ „Fajn,“ přikývl jsem, „hned, jak dorazí Jirka, Tereza a Aleš otevřou hlavní vrata a vyhradíme vám místo - Pepo, vy vynesete lavici s věcma a vysvětlíte jim situaci. Ano?“ „Tak dobře. Nevím ale, proč jsi jim to nechtěl vysvětlit ty, Kamile,“ řekl Pepa. „… Když to uděláš, budu jenom rád,“ zamračil jsem se na elementalistu. „Podívejte, už jdou kluci,“ ukázal jsem na konec haly. Po schodech se přítili zbývající členové Společenstva. „No fajn, takže co teď?“ vyhrkl Jirka. „U tebe se plán nemění. Tomáši, díky za vzbuzení,“ naštvaně jsem se kouknul na Toma. „Kubo, budeš odvádět s Michalem, Alešem, s Terezou a se mnou studenty do tříd. Tomáši - budeš sbírat mobily, jo?“ Tomáš se probral. „Sorry, že jsem vás nevzbudil, ale tak nějak jsem zaspal a-“ „Na stráži?!“ nevěřícně jsem se na něj podíval. „No nic, jdeme na věc.“ Před školou byly stovky mladých elementalistů a nevěděly, co si počít. Jediná informace, kterou jim sdělili, byla, že se mají k vyhlášce prezidenta z mimořádných důvodů dostavit před Brdičkovu školu. Sami. Konkrétně u vchodu nečekal nikdo, všichni byli buď v podchodu nebo na plácku před budovou a to nám dalo moment překvapení. Tereza a Aleš odemkli hlavní vchod a vyšli transformovaní před školu – to už si jich všimli první studenti. Oba ohniví elementalisté vytasili své zbraně a nechali vyjít Pepu, nesoucího lavici a Jirku se židlemi za ním. Následoval je zbytek Společenstva. Žáci okolo podivných individuí vytvořili kruh; nikdo se k nám zatím neodvážil přiblížit. Pepa si stoupnul na lavici. Okolím panoval šum, dokud Jirka nepodal bratrovi megafon, který chlapci zakoupili den předtím. „Studenti živlů! Byli jste sem přivoláni z důvodu vašich mimořádných schopností, abyste zde studovali, jak je využít k obraně státu!“ Z davu jsem nezaslechl ani muk. „Zůstáváte zde k vašemu výcviku na dobu několika měsíců, poté budete propuštěni. Nelze odejít, ani si to rozmyslet. Jste Česká profesionální armáda elementalistů..!“ Poslední věta zůstala viset ve vzduchu. Studenti nevěřícně zírali na Pepu, co to právě řekl. Že nemohou domů?! „Ale my nic takovýho nechceme!“ ozvalo se z davu. „Ano! Nebudeme tady!“ „Tak fajn. Ukažte jim, co umíme!“ houkl jsem na Společenstvo. Doufal jsem, že k tomuhle nikdy nedojde. Jakub rozpažil a doprostřed travnatého oblouku udeřil blesk; ohlušující hrom v tu ránu přehlušil dav. Tereza ze svých dlaní začala vypouštět do vzduchu oheň, Tomáš vzlétl a rozpoutal silný vítr. Jirka vstal a neuvěřitelnou rychlostí začal do vzduchu vypouštět hvězdice. „Jirko, ksakru, to ne- Pepo, bariéru!“ vykřikl jsem. Nebylo potřeba. Jakub v několika rychlých pohybech rozstřílel výboji všechny projektily. Jirka si uvědomil, co dělá, nechal toho a tvářil se, jako by byl nepřekonatelný. Nad Kubovým výkonem mi zůstal rozum stát. Elementy utichly a studenti byli zděšeni. Pepa se znovu chopil megafonu. „Věřte nám, je to k vašemu užitku. Stanou se z vás lepší lidé, ovládající mocné elementy!“ „To je přece Společenstvo elementálu!“ vykřikl někdo. „A jejich vůdce, Freeze!“ „To jsou ti, co zachránili Prahu!“ Někdo z legrace zvolal i náš ujetý pokřik: „Hyperion do kytek!“ „Co ti tu dělají?“ „Je to jasný, chtěj z nás udělat něco, jako 'sou voni!“ „Partu pitomců,“ tiše zažertoval Tomáš. Nevím, jestli to bylo ukázkou naší moci nebo tím, čím jsme se proslavili, ale zdá se, že jsme je o svých kvalitách přesvědčili. „Všichni, co jste zde, jste přijati do akademie elementalistů,“ pokračoval Pepa. „Nyní přistupte, zapíšeme si vás. Po zápisu vstupte dovnitř, nasměrují vás ostatní členové Společenstva.“ Dav se nahrnul k Pepově lavici a bratři začali s registrací. „Tak jo, na svá místa!“ kývl jsem na zbytek party. Sám jsem se odebral dovnitř školy, kde jsem čekal spolu s Michalem, Jakubem a oběma ohnivými elementalisty na příchod prvních studentů. „Zatím dobrý, držte se,“ řekl jsem. Abych řekl pravdu, zavalila mě tréma. Poprvé trénovat takovou hromadu studentů v něčem, co je tak nepředvídatelné jako element, bude zážitek a nevím, jestli to dokážu. Tak nějak podivně jsem zchladl a netrpělivě čekal, co bude dál. Do šedé haly začali postupně vcházet první budoucí elementalisté - členi Společenstva si je odváděli stranou a vysvětlovali jim, co a jak. Ze všech příchozích bylo vidět, že už byli značně ovlivnění elementem, neobvyklé barvy vlasů a zabarvení kůže nebyly vyjímkou, někteří se svým elementem dokonce sladili i své oblečení. Žádný vodní elementalista zatím nedorazil, zato Aleš už odváděl prvních třicet studentů do třídy nad námi. Už jsem doufal, že bych nemusel učit tolik žáků; doufal jsem zbytečně. „Kamile, seš to ty?“ U průchozí šatny mezi předsíní a šedou halou stál brýlatý mladík s namodralými vlasy na ramena. „Pítře Vítře?“ zasmál jsem se. Bylo dobré vidět známou tvář. „Hej kámo, vy to tady máte dobře zařízený, akorát jste mi nemuseli brát mobila,“ odfrkl si Petr. Z předsíně přicházeli další studenti; Petr jim uvolnil místo a přešel ke mně. „To u tebe není ještě nikdo jinej?“ zeptal se. „Ne,“ zašklebil jsem se. „Tak to je fér,“ Petr se opřel o sloup. „Co teď?“ „Počkáme na dalších dvacet devět študáků a odvedu vás do jedný ze tříd,“ řekl jsem. „Oká...“ Po chvíli přišli další vodní elementalisté - nejspíš bratři. Přistoupil jsem k nim a začal mluvit. „Pánové, vítám vás, počkáme na dalších několik žáků a poté vás odvedu do třídy.“ „Tak jo... Viděli jsme vás v televizi,“ řekl jeden. „Jo, na Václaváku. Jaký to tam bylo?“ „No, bylo to o hubu, jinak mi můžete tykat.“ „Freeze, že jo?“ Petr za mnou vydal obdivný hvizd. „... Přesně tak,“ řekl jsem. Nezdálo se mi chytré jim říkat naše skutečná jména. „Zařaďte se, a čekáme na zbytek.“ Chlapci si sedli na zem za mne a Petr se hned jal seznámit. „Čáu, já sem Pítr..,“ zaslechl jsem ho. Po chvíli halou přišly dvě dívky, nejspíš kamarádky. Obě s elementem vody. „Hej, to je von,“ ukázala na mě jedna z nich. „Tak, vítám vás, počkáme tady na zbytek naší nové třídy. Zařaďte se za mnou,“ kývl jsem za sebe. Ta druhá z nich ke mně přistoupila. „Jak vám máme říkat?“ zeptala se s úsměvem. „Stačí Freeze, osobní jméno neř – nemám,“ ukázal jsem palcem za sebe. Dívka se rozzazářila a zahleděla se na mě. „Tak jo, Martina..,“ Na chvíli jsem si vzpomněl na Markétu, ale myšlenka odešla stejně rychle jako přišla. „Bezva. Zařaď se,“ řekl jsem. A tak to trvalo dalších několik desítek minut. Odvedl jsem první dvě skupiny do tříd - v šedé hale pořád přibývali další elementalisté. Vyhlédl jsem ven, jak se daří Pepovi s Jirkou, a byl jsem příjemně překvapený. Před školou se zapisovalo několik posledních studentů. Bratři po chvíli uklidili notebook a vraceli se do školy. To není možné, copak jich přišlo tak málo..? Vypadalo to, že jich je víc! Otočil jsem se na svoji poslední skupinu, čítající asi patnáct studentů a šel je odvést do třídy. Přejel jsem pohledem po svých parťácích – i oni dostali zabrat. Vyčerpaní Jakub s Tomášem seděli opření o jednu z šaten, po schodech ke dvěma pavilonům přicházela udýchaná Tereza. Poté, co jsem nechal svoje žáky v jedné ze tříd na prvním stupni, sešel jsem se se zbytkem Společenstva dole v šedé hale. Všichni vypadali, že toho mají tak akorát. „No... Poradili jsme si docela dobře, ne?“ řekl Michal. „Byla to dřina, a to je teprve začátek,“ dodal jsem. Jirka nadzvedl obočí. “Ale přišlo jich docela málo, to se divim.“ „No, jasně. Pepo, máš někde počet zaregistrovanejch studentů?“ zeptal jsem se. Elementalista nevěřícně zakroutil hlavou. „Je jich přesně pět set.“ „Jak řikám, to neni ani jedna základka,“ pokrčil rameny Jirka. Tomáš si protřel oči. „A hele, máš někde, kolik lidí studuje jakej element?“ „Hrmph,“ povzdychl si Pepa, „u Kamila jich je, myslím, sedmdesát pět. Aleš s Terezou velí zhruba stovce elementalistů, vy dva jich máte pod sebou... Devadesát. Michal má padesát, nebo šedesát žáků, teď to přesně nevím, a my dva máme zbytek – dobrých sto studentů.“ řekl Pepa. „Ale to není pět set,“ upozornil ho Jakub. „Jak říkám, nepamatuji si to přesně, Kubo. Je jasné, že oheň a naše elementy mají okolo sto příznivců, kdežto Michal je na tom zdaleka nejlépe.“ „Ještě, že tak,“ oddechl si Michal. „Pro nás to ale nevypadá tak zle – kde je více elementalistů, tam trénujeme ve dvojici,“ zamyslel se Pepa. „Škoda jen, Kamile, že jich máš tolik.“ „No, nějak to s nima zvládnu, přinejhorším je budu trénovat postupně,“ řekl jsem. „Kubo, kolik máme hodin?“ „Osm – dvacet šest. Měli bysme si máknout na proslov.“ „A co ta... Zbrojnice?“ zamračil se Jirka. „To je pravda..no, musíme se modlit, ať se do ní nikdo nedostane. Hned potom tam někoho dáme, třeba, eh, Kubo?“ „To jako, že bych trénoval sám devadesát lidí?!“ zděsil se Tomáš. Chytil jsem elementalistu za rameno. „Teďka bys trénoval jen polovinu, za hodinu a půl se vyměníš s Kubou, kterej bude mít tu druhou. Ano?“ „No... Tak snad jo...“ „To rád slyším. Jdeme; Terezo, Aleši, otevřete jim ten vchod zvenku, zbytek se půjde připravit do tělocvičny.“ Proběhli jsme rychle školou až do tělocvičny a šli se připravit do zákulisí pódia, zakrytém prostěradlem, na naši slavnostní řeč. Lekl jsem se, že jsem většinu obsahu svého proslovu zapomněl, když do tělocvičny vstoupili první studenti. Aleš s Terezou hlasitě přibouchli vrata tělocvičny, aby dali vědět, že všichni studenti dorazili. Proslov mohl začít. XXIII Do našeho zákulisí vstoupila dvojice ohnivých elementalistů. „Jsou tu všichni,“ řekla Tereza. „Tak fajn. Jsme připraveni? Aleši, Terezo?“ „...Jo, asi jo..“ „Tak... Trochu,“ usmála se Tereza. „Kubo, Tomáši.“ „Jo, nějak to udělám,“ přikývl Jakub. „Jo, já jsem připravenej taky!“ řekl Tomáš, a šibalsky se při tom smál. Dělal jsem, že nevím o možných Tomášových úmyslech, a ptal se dál. „Co vy dva?“ ukázal jsem na bratry Maršíčky. „Jo,“ zašklebil se Jirka. „Já, samozřejmě, také,“ dodal jeho bratr. „A poslední – Michale?“ Elementalista se nejistě kolébal. „Nějak... Jsem to...“ No to snad ne. „Michale – neříkej mi, žes to zapomněl?!“ pronesl jsem nevěřícně. „Já to nějak... Domyslím,“ zakoktal. „Je třicet sedum, měli bysme tam asi už jít,“ řekl Jakub. „Nesmíš to pokazit,“ zakroutil jsem hlavou na Michala. Tomáš ho plácl po zádech se slovy „To dáš,“ nicméně Michal vypadal na umření. „Uvidim..,“ mumlal si. Skupina vystoupila přes sérii naskládaných židlí na dřevěné pódium, zakryté namalovanou plachtou, která hlásala: Akademie Elementalistů 2007. Zabarvená znaky jednotlivých elementů vytvářela pocit uspořádání a rovnosti, namalovali jí Jirka s Pepou a musel jsem uznat, že se jim docela podařila. Společenstvo se postavilo před dav elementalistů v předem domluvené formaci - uprostřed jsem byl já, po stranách Aleš a Jakub, vpravo řadu dokončoval Michal a Tereza, vlevo stáli oba bratři. Za chvíli hluk v hale utichl a studenti se začali obracet směrem na nás. Rozhlédl jsem se po místnosti a naplnil mě zvláštní pocit. Tihle všichni mají v budoucnu tvořit profesionální armádu elementalistů a bojovat proti Hyperionovi... Otočil jsem se na Společenstvo - všichni se snažili před mohutným publikem udržet seriózní výraz. Přistoupil jsem dopředu a promluvil: „Studenti! Zdravím vás v jediné české akademii elementalistů, kde podstoupíte svůj trénink!“ Díky skvělé akustice tělocvičny se okamžitě v místnosti rozlehl můj hlas. Nepotřeboval jsem žádný mikrofon ani reproduktory. „K tomu vám pomůžeme my – Společenstvo Elementálů. Jmenuji se Freeze a jsem ředitelem této akademie. Stejně jako zbytek mé skupiny, obdrželi jsme element už před rokem a utkali se s naším společným nepřítelem – silami Hyperionu, jehož následovníci nedávno ukázali svou moc po celé Praze, především na Václavském náměstí a čtvrti Anděl..! Nejspíš se ptáte, proč jste zde právě vy – byli jste vybráni, abyste tvořili armádu elementalistů, která bude bránit Český stát před mocí Hyperionu. Přestože jste nabyli svého živlu teprve nedávno, budete v něm vycvičeni na mistrovskou úroveň, abyste mohli bránit sebe, i své přátele. Já budu trénovat ty z vás, kteří mají element vody, ledu, a jeho dalších skupenství!“ Odkašlal jsem si a pokračoval dál. „Nevíme, jak se pět elementů dostalo na náš svět – a ani nás to nezajímá. Jediné, co je teď důležité, je vaše připravenost a vůle se účastnit tréninku! Budete zde ubytováni na dobu několika měsíců, dokud nebudete schopni plně ovládnout váš živel... Do té doby je přísně zakázáno navazovat jakékoli kontakty s okolním světem a pokud se přece s někým spojíte, zachytí vás naše GPS rušičky, rozmístěné všude po budově. Každý takový pokus o únik informací bude velmi přísně trestán. Bude mi ctí spolu se svými přáteli z vás vytvořit připravené elementalisty, kteří na sebe budou moci být hrdí. Vítám vás a přeji příjemný pobyt!“ Udělal jsem od středu pódia několik kroků zpět a nechal ostatní, ať se představí - jako první na mé místo nastoupil Aleš. „... Já jsem... Aleš. Budu vás učit, jak se bojuje s ohněm. Naučim vás, jakej je oheň dovopravdy.“ Přistoupila k němu Tereza. „Tak já jsem Tereza,“ uchichtla se. V té chvíli jsem doufal, ať se Tereza ovládne, co ale přišlo potom, jsem skutečně nečekal. „A stejně jako Aleš vás naučím, jak zacházet s ohnivým elementem. Dokud to nedokážete, nedostanete se odcaď.“ Uklonila se a spolu s obrněným elementalistou se zařadila zpět do řady. Na pódium nyní přišli další dva výtečníci – Jakub a Tomáš. „No tak já vás zdravím, jak se máte, lidi??“ radostně vzkřikl Tomáš. Dav nadšeně zahučel, na to ale Tomáš nedbal a pokračoval dál. „Dobře? No tak to budete potřebovat, jinak se tu moc dlouho neudržíte, hehe! Já jsem Tomáš a budu vás učit větrnej element, a že to bude stát za to. Spolu se mnou vás bude učit tady Kuba, kterej je přes blesky, určitě je někdo z vás taky ovládá!“ Tomáš chytil Jakuba přes ramena a zatřásl s ním. A to jsem myslel, že se snad do země propadnu. Jestli si z toho Tomáš bude dělat takovou legraci, tak to můžeme rovnou zabalit. „Tak já jsem Kuba-“ promluvil klidně elementalista. „Tenhleten je Kuba, když mluví nahlas, rozpadá se mu huba!“ zasmál se Tomáš. Hala se otřásla smíchem, ne tak já. Myslel jsem, že tam přijdu a našemu vtipálkovi jednu vrazím. „Jo. Takže já jsem Kuba, a pomůžu vám s tréninkem. Snad vám to půjde dobře, řek' bych, že vás odsud brzo pustíme,“ usmál se. „Tomáš je přes vítr a lítání... já jsem spíš přes blesky a tohle.“ Tomáš plácl svého parťáka do zad a zamával publiku. „Za chvíli se sejdem!“ Oba elementalisté se za nadšeného tleskotu vrátili zpět do řady. Nyní na scénu nastoupili dva známí bratři. Zatímco Jirka se zazubil a oběma rukama pozdravil publikum, Pepa zvolil komornější přístup a uklonil se. „Někteří, co 'ste tu, 'ste možná ovládli světlo nebo tmu – prostě jste bud zčernali nebo zbělěli,“ usmál se arogantně Jirka. „Pro ty, kterých se to týká, jsme zde my dva. Já jsem Josef a tohle je můj bratr, Jiří. Ovládáme protikladné elementy – já jsem schopen vás naučit se silami světla, kdežto můj bratr je zaměřený na temnou stránku věci,“ řekl vyrovnaně Pepa. „Jasně, tu lepší,“ zažertoval jeho bratr. „Těšíme se na vás, jak z vás uděláme pořádný elementalisty, co naklepou Hyperionovi jedna radost!“ Jirkův výstup už jsem radši nekomentoval. Pokud je našim cílem odradit budoucí elementalisty od tréninku, dobrá polovina Společenstva se ubírá správnou cestou. Nyní se ke svému výstupu připravoval poslední člen Společenstva. Soudě podle jeho výrazu, naprosto zapomněl, co chtěl říct. V duchu jsem se modlil, ať nedokončí dílo zkázy. „…“ Studenti nedočkavě očekávali, co ze sebe dostane poslední vyučující. „…“ Mě by se v tu chvíli krve nedořezal. Když elementalista konečně otevřel pusu, napětí v sále se dalo krájet. „Takže... I když někteří berou trénink smrtelně vážně..,“ukázal paží na Aleše s Terezou, „a jiní si z něj dělají téměř legraci..,“ kývl na větrné duo, „já vás budu vyrovnaně učit element země a přírody. I když mám nejmíň žáků, budu se vás snažit vycvičit na mistrovskou úroveň. Já jsem Druid.“


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	20.06.2008, 15:58:29

Dívám se, že jsem zase povrchní a neutrální... Chjo... No tak dobře, tedy... Jdeme na to! ***** A tak to bylo zde. Hodina H, den D, říkejte tomu jak chcete. ---> No, jako začátek se mi tato část textu moc nelíbí... (ale nechcu rýpat) -> Konečně nastala hodina H a den D, říkejte tomu jak chcete, ale naše veliká kantorská premiéra právě začala... ;-))) Spal jsem v pavilonu prvního stupně; stráž u zbrojnice drželi střídající se Michal, Pepa a Aleš, na střeše hlídkovali Jakub a Tomáš. Tereza se už zabydlela v kanceláři a Jirka spal vedle mě - právě přišel ze střechy. Zdálo se mi o předchozích dnech - Dohodli jsme se tehdy na způsobu tréninku, zabezpečili školu, vyklidili třídy, z lavic postavili stylově vymalované pódium do proslovové tělocvičny, po chodbách vyvěsili plakáty s pravidly... Všechno bylo tak, jak má být. ---> tato část textu se mi zdá trochu podivně formulovaná, pokud se zaměříme na vyprávěče, i když vypráví v minulém čase. Možná by to chtělo jinou formulaci. Ono to na první pohled není špatné, ale když se nad tím jeden pozastaví. Tvůj hlavní hrdina prostě spí a zároveň popisuje, co se kolem něj děje... ;-) I když možné je vše! „Čáu, já sem Pítr..,“ zaslechl jsem ho. ---> použití dvou teček a čárky je pro mne dost nezvyklé, všiml jsem si také dvou teček a vykřičníku... Když už jsme u přímé řeči, často ji máš v odstavcích rozházenou v textu a mluví Ti v jednom bloku i více hrdinů najednou. Ne že by to bylo špatné, ale někdo se může i ztratit (kdo s kým vůbec komunikuje)... Jasně, oko není knoflík a vidí, ale nezaškodilo by, kdyby každý Tvůj hrdina začal mluvit na novém řádku... A také máš tu a tam špatně ukončenou přímou řeč - např. tečku namísto čárky a neodpovídající velikost písmene v další větě, která pokračuje za přímou řečí, např.: „Hrmph,“ povzdychl si Pepa, „u Kamila jich je, myslím, sedmdesát pět. Aleš s Terezou velí zhruba stovce elementalistů, vy dva jich máte pod sebou... Devadesát. Michal má padesát, nebo šedesát žáků, teď to přesně nevím, a my dva máme zbytek – dobrých sto studentů.“ řekl Pepa. ---> ono: "řekl Pepa" je možná na konci jeho proslovu zbytečné... Ke konci mi trochu vadil Tomáš a Kuba, jejich proslovy se mi zdají trochu k neuvěření, možná jsou poněkud více zveličující vzhledem k jejich postavení elementalistů - učitelů. Nějak mi to tam prostě nesedí, zatím co Druidovo vystoupení se mi líbilo a na konci tohoto dílu prostě patří! Jinak se dialogy v této části nijak neodlišují od předešlých dílů. Je sice pravda, že jsem se moc "nevžil" do Tvých hrdinů, přestože jim fandím a jsem opravdu napnutý, co se z této situace vyklube (zda splní očekávání a vycvičí armádu kladných elementalistů)... No, patrně nejsem dobrým kritikem, ale když už jsi po mně chtěl, abych se vyjadřoval jasněji, tady to máš... Je mi jasné, že na dílku takového rozsahu je hodně práce (určitě máš alespoň jednoho betareadera), ale tu a tam prostě někdy něco zaskřípe, ale není se čemu divit. Postav máš v příběhu povícero a pořád se něco děje a když mi bylo jako tobě, také jsem už psal nějaké ty příběhy, i když možná ne v takovém rozsahu! :-DDD P.S. Zatím se mi líbily všechny obrázky, včetně toho "dnešního" - avizovaného v Perexu! ;-)


ze dne 20.06.2008, 16:15:10
MC_Kejml: To byla nálož :)) Díky, žes ses zastavil a řekl všechno, co bys k tomu chtěl dodat. Právě dvě tečky a vykřičník/otakzník/čárka mi leckdy přijdou na místě, ale nevím, jesli jsou i gramaticky správné.. Každopádně se uvidíme u příštího dílu :)

Šíma	20.06.2008, 12:54:19

Jsem celý napnutý, jak to naši hrdinové se svými žáky zkoulí a zda vydrží při plnění tohoto náročného úkolu! Někteří jej berou patrně dost vážně a jiní trochu s legrací, snad je ten humor nepřejde! ;-) Líbilo, některé hlášky mě doslova pobavily (když přišli žáci před školu a naši "učitelé" je poprvé viděli)... :-D Jednička a těším se na další díl, pokud můžu hádat, určitě nepůjde vše tak hladce, jak se zdá... Ale už mlčím! ;-)

m2m	20.06.2008, 0:12:27

Jestli se občas mihla nějaká chybka, ani jsem to nezaregistroval. (Kecám. Nějaká tečka místo čárky v přímé řeči by se našla. Ostatní drobty jsem ale zapomněl.) Tohle je naprosto luxusní díl. Líbí se mi, jak se nebojíš postupovat do nitra tuctového béčkoidního teenage fantasy a přitom něj svým zajímavým způsobem cucat něco, co mě zaklíní očima do monitoru a já musím číst. Ruku na srdce, nebudeme si tu hrát na nějaké příteličkování - tohle nemá za úkol převrátit svět fantasy, ale mrtě pobavit čtenáře. Tobě se to, alespoň v mém případě, daří.