|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28998 příspěvků, 4550 autorů a 303454 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Konec hry ::
| No nevim co k tomu dodat...moc deje tam nehledejte...potrebovala jsem se vypsat.... cele je to vlastne "rozsirenim" basnicky Chvile stesti.... tak prijemne cteni... |
| |
|
|
Vlak se řítil dál a dál, pořád svou konstantní rychlostí. Časopis Probuď se!, hlásající, že jen Velký Jehov je ten pravý, ležel netknutě na stolečku přede mnou. Lidi přicházeli a odcházeli, krom kokršpaněla patřící despotické mamince malé holčičky a několik postarších lidiček s královskými korunami z papíru nic zajímavého. Jen mé myšlenky se předháněly v tom, které věnuji nejvíc času. Jela jsem na sraz pro mě téměř neznámých lidí, totiž na sraz jedné onlinové hry. Nevěděla jsem, co budou zač, ale těšila jsem se na pivko a na pokec. Další myšlenky byly na mé přátelé(„Nechci, abys tam jela sama.“) Tuto sortu lidí znají a trochu si dělali starosti. Když oni jet nechtěli, tak proč bych sama nejela. Nejsem nejmladší a ukecaná jsem většinou i bez nich. Pomalu se stmívalo a blížil se čas našeho setkání. Kraj horníků už mi byl na dosah a já začínala být nervózní. Kdeže se to máme sejít? Nebudou moc opilí? Poznáme se vůbec? Jaký bude ten ,kvůli kterému jsem jela a nalákala ho, aby jel též? Nakonec to vše nebylo tak tragické – zavolali mi ještě než jsem našlápla na svinovské nádraží a poznat u pivka vyhlížející partu mladých lidí také nebyl takový problém.
„Já jsem Mia“, podal mi s úsměvem ruku vysoký štíhlý kluk s dlouhými vlasy.
„Navo, Bialko, slečno“. Rozkoukala jsem se rychle, až jsem nestihla přemýšlet ani koumat. Přemístění do hospůdky, kde měl sraz probíhat se uskutečnilo také normálně – přidalo se k nám pár lidí, pořád bylo o čem mluvit.
Zamluvených stolů nebylo zas tak moc, proto nebylo žádným zázrakem, že jsme si s Miou sedli naproti sobě. Zrovna byla řeč o škole, pří niž jsme zjistili, že děláme vlastně to samé. Tudíž jsme hned měli jisté téma k hovoru, ale nezůstalo jen u něj. Chvíli jsme hráli i fotbálek – ačkoli to skoro vůbec neumím, tak s ním jsem vždy vyhrála. Občas jsme zašli za někým pokecat, hádali se o prkotinách, smáli se a všem bylo fajn. I vypitá pivka přibývala, prokecaná slova taky a sraz poklidně ubíhal. S přibývajícím časem mi ten člověk s velkýma nádhernýma modrýma očima a černou mikinou Royal Rangers byl bližší a bližší. Ale nějak nebyl čas to hrotit, určitě znáte ty chvíle, kdy prostě něco děláte a nepřemýšlíte. A nyní myslím zastřízliva. Přeci jen to na mě trochu dopadlo, když se přiblížil čas loučení. Ten pevný stisk ruky, pohled do očí a takové dojemné „Ahóóój“ bylo smutné. Nechtěla jsem ho pustit, ale musela jsem. Jeho icqko jsem měla, tak proč si dělat nějaké starosti.
Začali jsme si tedy psávat denně, jednou napsal první on, jednou já. V případě nějaké odluky jsem měla málem absťáky. Myslela jsem na něj zčistajasna nějak moc. Pořád jsem měla před sebou ty krásná modrá kukadla, jeho úsměv. Tehdy jsem už začala být více smělá a rýpala do něj. On mi vše oplácel, psaní s ním byla prostě idylka. Slíbil, že mi očička věnuje ve své závěti. Pěkně vypreparované, abych se jimi mohla kochat. Prostě jsme blbnuli, jak se dalo a nic si neuvědomovali. Zvrat však někdy přijít musí a s ním i ony zrádné starosti. Asi po 2 měsících jsme oba odjížděli na lyžák a tím padlo hodně smsek. Bez nich by se mi dost stýskalo. Myslela jsem na něj čím dál tím víc a měla potřebu ho vidět. On také, jen jsme neměli odvahu vidět se v soukromí. Zpráva o dalším sraze pro nás tehdy tedy byla skvělým vysvobozením. A v zamilovaném únoru také světlem na konci tunelu.
Bylo to něco úžasného, když ten únorový víkend nastal. Jako bych tomu ani nevěřila, když jsem se s ním na icqku loučila s tím, že se za 3 hodiny uvidíme. A to jsem ještě netušila, co vše se stane. Dala jsem si na sobě opravdu záležet – nakrepované vlásky, růžové nehtíky, nové zářící barevné tričko – chtěla jsem vypadat perfektně. Kdybych tušila, že ve městě nejprve půjdu s dvěma kamarády do metalové hospody, zřejmě bych si nevzala růžovou čelenku a bundu. Ale co, pivka mi prodali. Oficiálně sraz snad ještě ani nezačal a my si už psali zprávy, kde jsme. Když jsem přišla do oné restaurace, vyčítavě mě pozdravil kamarád. Jelikož jsem se nestíhala rozhlížet, sedla jsem k němu a pozdravila se s lidma kolem. Vtom jsem však uviděla ty krásné dlouhé kudrnaté vlasy a ihned jsem opustila své získané místo. Objala jsem ho zezadu a už se od něj nehla. Tehdy jsem ho prosila, ať se spolu necháme vyfotit vrchním fotografem. Nechtěl, tak jsme do sebe aspoň rýpali. Správná muška se nezapře, což je důvodem našich dvou nádherných fotografií, na které se mohu dívat vždy, když je smutno. Po chvíli jsem si s ním šla připít a nezůstalo jen u jednoho panáku. To by nebyl problém, kdyby mě nezvalo víc lidí a ještě jako velkou borku zrovna na absinth. To způsobilo, že jsem začala býti veselejší než obvykle a hlavně se zvýšily mé touhy. Jakmile se se mnou začal někdo bavit delší dobu, tak jsem po chvíli pronesla:
„Já nevím, kde je Mia, já chci Miu, pojďme ho najít.“ Kupodivu byli všichni natolik velkorysí, že se s ním hned spřátelili.
Celý večer vyvrcholil venkovní procházkou ještě s jedním pohodovým týpkem. Zřejmě z toho důvodu, že mi chůze rovně začala dělat problémy mne Mia objal se slovy „Pojď prcku“ a vyšli jsme. Bylo mi nádherně, v tu chvíli jsem si asi nic jiného nepřála. Šli jsme spolu na zastávku, kde si kluci povídali a já měla jiné starosti. Ležela jsem mu na rameni, hladila ho po zacuchaných kudrlinkách a odolávala lechtání. Také jsem si hrála s jeho prsty, které byly narozdíl od mých úplně ledové. Byla jsem asi v jiném světě, nechápala jsem to, ten nádherný pocit blaženosti. V jednu chvíli jsem i slzela tou krásou, ale to on neviděl. Nebo nechtěl vidět, nebo třeba jen nechápal, nevím. Nicméně jsme se po chvíli přesunuli zase k hospůdce. Tehdy jsme v objetí stáli naproti sobě a on mě nechal topit se v jeho pomněnkách. Byla jsem opravdu ztracená, nevěděla jsem co mám dělat. Bála jsem se a ani jsem nechtěla uhnout. V každém romantickém filmu nebo vášnivém vztahu by tohle skončilo líbáním, jenže my byli výjimka. Hned na začátku srazu mi totiž řekl: „Já už jsem zvyklý, že všechny super holky bydlí daleko. Když mi dáš pusu, vše bude jen horší“. S tímto vědomím jsme nakonec skončili u „eskymácké“ pusy, která na mé emoce působila úplně stejně. Být kluk, tak svou erekci těžko zakryju. Bylo to nádherné, strašně moc nádherné, ale bolelo to. Bolelo v tom smyslu, že každá krásná chvíle někdy končí.
Musela skončit. Loučení byla věc, kterou nedával ani jeden z nás. já samozřejmě víc. Držel mě za ruce a doslova mě vyháněl. Ten můj letmý pohled, když jsem naposledy šla kolem baru také bolel. Jeho oči jen hleděly, jak mizím z restaurace. Na zastávce jsem se snažila zůstat silná a odrážela narážky týkající se hry. To bych však nesměla být s naprosto empatickým a zlatým klukem, Jonym: „Ty na něj pořád myslíš, co?“ Jistě, že jsem myslela. V mé hlavě a srdíčku nebyl nikdo jiný. Jako největší slaboška jsem se rozplakala a nedokázala přestat. Jony mě objímal, konejšil jak se dalo, ale já byla neoblomná. Věděla jsem, že to celé byl jen okamžik, který byl nádherný, ale stal se. Byl minulostí. Když jsme přijeli k Jonymu domů, chtěl mi zlepšit náladu nádhernou kytarovou interpretací Falling slowly. Jenže když se vám přihodí něco takého a slyšíte „I don't know you but I want you/ all the more for that, není vám o moc lépe.
„Prcku, ty pořád pláčeš. Pojďme spát.“ Kupodivu jsem lehla a spala. Jenže ráno bylo zase smutné. Oči mě pálily jak nikdy předtím. Nedařilo se mi procitnout, nenamluvila jsem si, že byl vše jen sen.
Život šel dál, i když tvrdě. Cesta domů byla plná zadržování slz, psaní smsek přátelům a vzpomínek. Domů jsem přijela otřesená, ale to nikoho nezajímalo. Přede mnou byl úkol vyřešit co s námi dvěma bude. Nevěděla jsem co chci, nevěděla jsem co dělat. Byla jsem úplně zmatená. Po předchozích zkušenostech jsem o vztahu na dálku nechtěla ani slyšet. On také ne, když mi to že jsem zdaleka párkrát předhazoval. Mít spolu jen online vztah nechtěl také ani jeden. Jenže já se utápěla, mně strašně chyběl. Pomalu, ale jistě jsem bláznila z kontrolování kontaktů, zda už je online. Pak jsem byla nepřejemná, vyčítavá a podobně. Takhle to dál nešlo. Byl to právě Jony, díky kterému jsem přešla k dalšímu kroku – přestat si s ním nějakou dobu psát.
J: Ty víš všechno. :P
M: Jasně
J: I to jak moc Tě mám ráda?
M: Bohužel jo.
J: Nebylo by nejlepší si spolu na nějakou dobu přestat psát?
M: Asi jo, jde o Tebe, já to vše nějak zvládnu.
On to pochopil, vše tím zdánlivě skončilo. Až na několik truchlivých večerů bylo dobře. Jenže takové nepsaní nikdy netrvá věčně a nese s sebou i následky...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
3.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 58 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
