|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303456 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Čekání na kometu - III. ::
| Čekání na kometu: "Zítřek" - II. |
| |
|
|
PROSINEC 2019
Nad polární září
Obyvatelstvo Měsíce v prvním roce jeho kolonizace by se dalo snadno rozdělit do tří skupin: na zbohatlíky, pro které představovala největší problém se zaplacením rakety cesta do banky, na prosťáčky, kteří v bezhlavé vidině zbohatnutí na měsíčních ropných polích koupili za veškeré své úspory jednosměrnou letenku pro sebe a svou rodinu a kteří po přistání zjistili, že jsou na mizině a museli se upsat jednomu ze zbohatlíků, který je pak nechal dělat špinavou práci na svých plantážích. Poslední, nejméně početnou skupinou byli pak vlci samotáři, zálesáci, kteří celý život přebývali v malých srubech v lesích Colorada a Arizony nebo na ledových pláních Aljašky, a kteří se teď vydali na Měsíc, kde nikdo nemohl rušit jejich klid.
Po jedenácti měsících zběsilé imigrace ze Země na Měsíc se situace uklidnila, prvotní nadšení Pozemšťanů opadlo a raketové společnosti musely vyhlásit bankrot. Měsíc tak byl dobrého půl roku odříznut od kontaktu se Zemí, půl roku musel žít z vlastních zdrojů a půl roku zbohatlíci neodesílali čerstvou naftu na Zem.
Přineslo to hodně zlého, ale také trochu dobrého – nejvíce z toho těžili zálesáci, osamělí lovci, kteří teď měli dost času a klidu na lov arbalaků a především… na hledání zlata. Tak, jako jejich pradědci a prabáby, pídili se i oni podél křišťálově čistých říček a potůčků a mezi měsíčními kameny hledali třpytivé, zlaté valounky.
Hledali a našli. Našli svůj Klondike, našli měsíční Bonanzu a stejně jako jejich předky je to zahubilo.
-
Marsh Jimaal, předák na pile Donovana Douglase poblíž Babbage a příležitostný lovec kožešin, si jednoho zimního dne řekl, že si dá na chvíli pohov a zajde si zarybařit do říčky Camomile, která nikdy nezamrzá, protože voda v ní je z tekutého stříbra. Před poslední nakládkou krajinek si tedy sbalil prut a pár plechovek s masitými měsíčními červy a vyrazil přímou cestou lesem ke Camomile.
Když tam dorazil, sedl si na břehu na studený kámen a nahodil udici. Chvíli jen tak seděl a sledoval stíny velikých třpytivých ryb, které se míhaly na dně řeky. Najednou si ale něčeho všiml a zbystřil pozornost. Na dně mezi kameny, vetknuté jako drahokam v náhrdelník ze stříbřitého písku, zářilo zlaté polární slunce! Odráželo všechny barvy duhy a třpytilo se až přecházely oči.
Marsh neváhal, zahodil prut a zima nezima, vrhl se po hlavě do ledové vody. Když se vynořil, smál se jako malý kluk, který vyhrál v kuličkách novou duhovku.
To, co držel mezi prsty, se sice podobalo oblázku, avšak bylo to ryzí zlato.
-
Po zamrzlé ulici se řítil muž zabalený v kožešině. Klouzal, padal, zase se zvedal a běžel dál. Něco řval a v ruce se mu blyštěl malý kamínek.
O'Hardyho muži zevlující před krejčovstvím ho dost dobře neslyšeli ani neviděli, ale když si to málo spojili dohromady, došlo jim, o co jde.
Za chvíli se chlap přiblížil a byl přesně tím, za koho ho považovali.
„Zlato!“ řval na celé město a lidé vylézali z lokálů. „Zlato! Na řece je zlato!“ To, co se mu třpytilo v napřažené ruce, byl zlatý nuget.
To byl den, kdy na Měsíci vypukla první zlatá horečka. Začala druhá éra osidlování.
LEDEN a ÚNOR 2019
Krvavé zlato
Ruce měl jako lopaty a hlavu plnou dobrých nápadů; přesně takové tady, na Pólu, potřebovali. Jenže on nepotřeboval je – sebral pár těžce vydělaných dolarů, dal vale rodné farmě i staré kafilérii Izáka Singa a vydal se na zkušenou na sever, ke zlatonosným pláním, kde se proháněl teplý vítr a zlato rostlo jako slunečnice, které se tam každým dnem otáčely za polárním sluncem.
Společně s desítkami dalších dobrodruhů překonal mouchezskou soutěsku na křídlech vidiny krajů za ní, kde tečou řeky plné roztaveného zlata a kde se místo vody při dešti snášejí k zemi zlaté střípky a padají rovnou na klobouky rozjásaných zlatokopů, kteří podnikli tu děsivou cestu; nečekali na jaro, nikdo z nich. Hned jak dorazili na kost strhaní a vyčerpaní do Mouchez Falls, nakoupili zásob co mohli unést na bolavých zádech a vyrazili po zasněžené planině dál, do stovek mil vzdáleného Sylvesteru a Babbage. Tam čekala Camomile, čekala na jejich nedočkavé pánve se sedřeným dnem, na vyhrnuté nohavice a chodidla rozřezaná ostrými oblázky, čekala na ně, na muže z jihu, na muže ze západu i na muže z východu, až budou v ní, v ledové Camomile, cedit krev a pachtit se po nedostižných zlatých šupinkách.
Někdo si mohl na cestu z Mouchez Falls do Sylvesteru dovolit koně, ale on rozhodně ne. Poslední niklák dal za pár gramů sádla a polní lopatku vyměnil s místním šmelinářem za libru rybího tuku a tucet krabiček nepromokavých zápalek. Potom, druhého dne po svém příchodu, překročil vysmátý a vzpřímený North Line, která značila počátek cesty, ze které již není návratu. Na Polar Trail se nikdo neotáčel zpátky; kdo to udělal, zmrzl a byl zapomenut pod tunami ledového sněhu, zatímco na jeho místo se zařadil další ze stovek prospektorů lačnících po zlatě stejně jako jeho předchůdce…
Lidská touha je nekonečná a pokaždé jde ruku v ruce s hloupostí a pošetilostí. To je důvod, proč se lidé nikdy nepoučí z minulosti, z chyb svých otců a dědů, proč se nevyvarují stejně bezhlavých činů, jakých se dopustili i oni, a proč i stejně jako oni vždy dopadnou.
Špatně.
-
„Tatínku, tatínečku!“ volal pihovatý klučina a uháněl přes silnici k vysokému otci s unavenou, bezmasou tváří muže, ze kterého čas vysál všechny naděje i přání.
„Tati! Tati! Tak ses přeci jen vrátil!“
Otec objal synka. Usmíval se, ale jeho oči byly prázdné a upřené jinam, někam daleko, kam nebylo možné dohlédnout. Kostnaté prsty se mu svíraly a povolovaly na synových ramenou, koutky úst nervózně cukaly. Hnědé tváře svlažily první slzy smutku, první, které uronil od svého odchodu. Šetřil si je právě pro tenhle okamžik.
Najednou ty dny a týdny a měsíce, které trpěl jako pes, vláčel se od bídy k nouzi a pro kus žvance byl schopen zabíjet, najednou mu přišlo, že všechny stály za tuhle nepatrnou chvíli, která byla tak neodolatelně průzračná a nezkalená, že člověk nedokázal odolat a ponořil se do ní jako se noří do křišťálové laguny ukryté v rozkvetlém údolí mezi zasněženými horami. Plnými doušky ten mrtvý muž vychutnával návrat své duše, kterou zde před mnoha týdny zanechal, smál se radostí, když znovu ucítil, jak mu do konečků prstů proudí krev a jak srdce zase ožívá a tepe a tepe a tepe a tepe…
Synáček se vykroutil z otcova sevření a ještě jednou si toho pohublého muže prohlédl. Viděl, jak se mu do obličeje vrací krev a jak se mu tváře a boky zase nalévají, a tu poznal svého tatínka, svého milovaného tatínečka, pro kterého každou noc plakal, protože si myslel, že se už nikdy nevrátí.
Potom oba naráz řekli: „Pojďme dovnitř!“ a rozesmáli se na celé kolo – vlastně na celou ulici, která rázem ožila a blahořečila Boha za návrat ztraceného souseda. A pak už šli opravdu domů.
Dům se vůbec nezměnil, pořád voněl rozmarýnem a maminkou a bleděmodré tapety s fialkami mu ještě nezevšedněly. Právě naopak – zdály se mu nové, krásné a neviděné, stejně jako všechno, co opustil a na co po celé dlouhé dny vzpomínal. A teď to všechno mohl vzít do rukou, promnout to mezi prsty nebo k tomu přičichnout, a to bylo přesně to, co potřeboval.
Usadili ho na stoličku do kuchyně, položili před něj dýmku, noviny a perfektní porci telecího s bramborem, ale než stačil něco z toho okusit, vyhrkl synek: „Vyprávěj, tatínku, vyprávěj nám cos tam všechno viděl!“
A tatínek vyprávěl.
„Kde bych jen začal? Asi od toho, co jsem viděl vůbec první. Takže seďte, miláčkové moji, a dobře poslouchejte: byli tam zlatí motýlci, kteří vůbec nemuseli mávat těmi svými třpytivými křídly, protože je unášel vlahý větřík,“ – a kteří kladli do našeho jídla vajíčka, jejichž pozření vyvolávalo epileptické záchvaty a dávení vlastní krví – „byly tam řeky plné rozpuštěného zlata a každý si z nich mohl vzít všechno co našel,“ – tedy pokud se vůbec k řece dostal, protože na jejích pět mil tam rýžovalo každým dnem šestnáct tisíc zlatokopů – „a co bylo vůbec nejlepší, nebyly tam žádné hřbitovy!“
„A proč, tatínečku?“
Protože vlci sežrali všechny mrtvoly dřív, než jsme je stačili pohřbít, pomyslel si, ale řekl: „To proto, že tam nikdo neumíral! A jako by toho nebylo dost, nikdo tam neměl nouzi o jídlo a o pití,“ – každý druhý den jsem musel být o hladu nebo ohlodávat kosti mrtvých kamarádů, abych ušetřil na vodu, jinak se pilo rovnou ze špinavé řeky – „a taky tam bylo spoustu milých lidí, se kterými si tatínek moc rozuměl,“ – jen se podívej, synáčku, na tatínkova záda, na dlouhé jizvy po karabáči, podívej se mu na stehna, na díry po kulkách, a koukni se mu i na prsty; jeden chybí! divíš se, to ti hodní lidé, ti to tatínkovi udělali – „a snad jsem ti, synáčku, ani nepověděl o všech těch vojácích, co tam na nás dohlíželi, aby se nám nic nestalo,“ – byli to žoldáci najatí ropnými magnáty, kteří chtěli vyhnat hledače zlata ze svého území a sami profitovat na jeho nálezu. Každou noc pořádali hony na neozbrojené zlatokopy, posílali na ně psi, roztloukali lebky pohrabáči a mučili je, dokud z nich nevyšel poslední dech. Každý z vyčerpaných prospektorů uléhal s modlitbou, aby se dalšího rána probudil živý a zdraví.
„No prostě a jasně,“ zakončil tatínek, „být tam bylo jako být na té nejbáječnější dovolené, jakou si dokážete představit. A teď už nechte tatínečka a manžílka v klidu zakouřit, najíst a přečíst si noviny, je po té dlouhé cestě hrozně unavený a chce si jen užít trošičku klidu sám pro sebe. Dobrou chuť.“
-
Večer, než usnul, se k němu manželka přivinula a soucitně pohlédla do jeho hlubokých, utrápených očí.
„Trpěl jsi,“ šeptala a hladila ho ve vlasech, „rval ses za nás všechny a nic ti nezbylo. Vůbec nic. Ale tady se už nemusíš bát, tady jsi doma. Neboj se, dobře tě odměníme za tvou snahu. Miluju tě. A vždycky budu.“
Tu noc nemohl zlatokopův synáček spát, protože nahoře, v pokoji rodičů, zlí duchové mlátili postelí a zoufale kvíleli do temnoty, která byla tenkrát mnohem hmatatelnější než kdy dřív.
21. BŘEZNA 2019
Devátá symfonie
Kučeravý chlapec seděl v okně jednoho z oprýskaných domů a hleděl k nebi. Venku pršelo, silnice se proměnila v řeku a ze všech stran do ní přitékaly další a další proudy. Na nebi byly mezi olověnými mračny vidět bílé stopy po tryskách raket, desítek a stovek raket, které startovaly z celého světa; na Měsíc a možná, že i někam dál.
„Jen si leťte!“ volal za nimi a v očích měl slzy. „Leťte si, mě je to jedno!“
Ale jedno mu to nebylo. Taky by rád letěl, tak strašně, strašně moc… Věděl, že nejsou chudí - jeho otec koneckonců předsedal Radě republiky -, ale rodiče by zhola nic nedonutilo, aby koupili raketu – nebo ji jen pronajali! – a vydali se na Měsíc, za lepšími zítřky.
„K tomu bych se nikdy nesnížil!“ zvolal otec s pozvednutým ukazováčkem vždycky, když se ho na to zeptal. „Nikdy, rozumíš? Nikdy! A teď mi dojdi pro pásek – já už ti ty tvoje pitomý nápady vyženu z hlavy!“
„Ale tati!“ vzlykal, když dostával rány na holou. „Všichni letí! Proč my ne?“
„My nemusíme utíkat, rozumíš? My teda ne, my tu zůstaneme, v naší zemi! Skončil jsem!“
To si pak otec vždycky došel pro něco do ložnice a v dlouhé bedně to odnesl do auta. Řekl: „Čekejte mě na snídani!“ a do rána ho manželka se synem neviděli. Jen večer nemohli usnout, protože se zdálky ozývaly tlumené výstřely.
Dalšího dne se pak v novinách pokaždé objevila zpráva o záhadném úmrtí posádky té či oné rakety směřující na Měsíc.
Čím více lidí odlétalo ze Země, tím více je ti, co na ní zůstávali, nenáviděli. A proto už nikdy nepřijali své někdejší bratry zpět mezi sebe. Pozemšťané jsou totiž na svůj původ pyšní. Ti, kteří se své vlasti zřekli, však jejich součástí nejsou.
BŘEZEN 2019
Amok
Dva válečníci stanuli proti sobě na mohylách mrtvých nepřátel. Člověk a zvíře, Pozemšťan a Měsíčňan, Munman, prašivý Munman, poslední, který přežil vlastní smrt. Stáli pevně naproti sobě a hleděli si do očí; Pozemšťan hleděl do nevinných, hlubokých modrých očí, plných soucitu a smutku. Munman hleděl do očí žhnoucích nenávistí a pohrdáním. Dva válečníci, dva tvorové, poslední svého druhu v konečné, epické bitvě, která rozhodne vše. Konečně si byli rovni, ten kratičký okamžik, kdy jejich duše splynuly a vyústily v nevyslovitelné porozumění. Ale potom válečník, Pozemšťan, zpřetrhal to nádherné pouto, které je k sobě pojilo bratrskou láskou, a donutil válečníka, Měsíčňana, aby dokončil to, co bylo započato.
Amon Thothra a Munman Izajáš, který to jméno nikdy nepřijal. Byl Lúnen, byl Měsíc. A kdo je Měsíc, ten neumírá. Nikdy…
Amon si olízl ze rtů krev a v křivém úsměvu odhalil dlouhé špičáky.
„Tak pojď,“ řekl a vrhl se vpřed.
-
Svírala ho palčivá bolest hlavy, myšlenky mu ve smrtelně rychlém sledu skákaly od jedné události k druhé, mísily se a proplétaly a vytvářely tak ještě děsivější obrazy, než by si Amon sám kdy dokázal představit. Tohle nebyla nějaká nemoc nebo mučení, to byla prachobyčejná vražda! A kolem něj svištěly tmou slepé lebky a chechtaly se jeho bolesti, tomu nelidskému utrpení, které pomalu, docela pomaloučku stravovalo jeho tělo.
Křídové rty šeptaly němé kletby, které na něj dopadaly jako rány egyptské, rvaly mu maso a svaly z kostí a čím pomaleji to dělaly, tím více trpěl. Život z něj unikal jako vzduch z propíchnutého balónu.
„Ztrácíme ho!“
„Snad kdyby sebou tak neškubal… podržte mu někdo zatraceně ty ruce!“
To určitě, myslel si Amon, podržte mu ruce! To tak, páni vrazi, to jste natrefili na špatného! Já se tak lehko nedám!
Na zápěstích cítil stisk něčích rukou stejně jako na hrudníku a na kotnících. Ty ruce ho tiskly k zemi, k tvrdé, studené zemi, kde na něj čekala jen smrt.
Věděl, že ho chtějí zabít, že mu nepřišli pomoct, ale jen se pošťourat nožem v jeho otevřených ranách. Proto bojoval.
Najednou ucítil něco na jazyku. Ach bože, ti vrazi mu chtěli do krku vpravit jed! Plival všude kolem, svíral čelisti a zmítal sebou seč mohl, aby mu nemohli ublížit. Šlachy mu praskaly – cítil, jak ztrácí kontrolu nad rukama – a svaly tuhly, jak se do nich nalévala krev.
„Musí to vypít, rozumíte?“
„Nepolkne to ani za nic, to je jasné.“
„Musí! Musí to polknout!“
„Nikdy to nepolkne, raději pojde!“
„Zastaví se mu srdce! Ach bože, polkni to! Tak polkni, no tak! Hlupáku, pošetilče, člověče pitomá! Polkni!“
„Nepolkne.“
„Ani za nic.“
Amon zaječel a s tím výkřikem z něj vyletěla i duše, jeho zlá, temná duše, která vraždila modré muže ve spánku, přetínala jejich mlžné krky a halila je do rudých kaluží měsíční krve. Amon Thothra byl mrtev.
„Je mrtev.“
„Dočista mrtev.“
„Mrtvý jako mrtvola, ledový jako led. Nežije, rozhodně ne. Takhle by neměl vypadat živý Gaian.“
„Je mrtvý. Musí být.“
„Určitě. Nedá se nic dělat, nezachránili jsme ho.“
„Ale mohli jsme…“
„Nemohli. Nedal nám šanci, pitomec.“
„Teď po nás půjdou.“
„Kdo?“
„Lidé.“
„Proč myslíš?“
„Protože jsme ho zabili.“
„Ale my ho přeci -“
„Na tom nesejde. Pro ně jsme vrazi a tečka. Využijí každé záminky jen aby na nás mohli zaútočit. A tohle byla poslední kapka, teď zemřeme.“
„Až přestane tráva růst a řeky téct a vítr vát a uvadne kraj daleký, potom bude konec všemu. Konec Lúnen. Navěky.“
„Tak jest.“
„Tak jest. Konec Lúnen.“
„Navěky.“
„Navěky.“
Čtveřice pableskujících modrých postav opustila zakrvácené lože, smrtelnou postel nadporučíka Amona Thothra, aby vykročila do měsíčních plání a čelila svému osudu.
Byl to začátek konce. Konce Munmanů, Lúnen.
Až přestane tráva růst
a řeky téct
a vítr vát
a uvadne kraj daleký,
potom bude konec všemu.
Konec Lúnen.
Navěky.
Když budou Lúnen, bude Měsíc. Když bude Měsíc, budou Lúnen. Protože Lúnen jsou Měsíc a Měsíc jsou Lúnen, avšak pokud nebude ani jedno, pokud tato nerozlučná dvojčata zemřou, potom zemře i láska.
A jaký má smysl žít, když je láska mrtvá?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
