obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2914442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 37791 příspěvků, 5582 autorů a 379678 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Inkvizitor - 2.část ::

 autor Aenica publikováno: 25.06.2008, 17:21  
Závěr jednoho obrazu ze života Williama Cornwalla. A pokud se budou mé myšlenky neustále ubírat stejným směrem, možná ani ne posledního...
 

„Co je to tedy magie?“ zeptala se.
I ve tmě Brida postřehla, že Mág odvrátil tvář. Zamyšleně pozoroval oblohu, snad hledal nějakou odpověď.
„Magie je most,“ řekl konečně. „Most, který vám umožní přecházet ze světa viditelného do neviditelného. A získat ponaučení od obou.“

Paolo Coelho - Brida





Horko. Tak urputné vedro tu už nebylo několik let… Poustevník si olízl rozpraskané rty a zakryl si hlavu slaměným kloboukem. V očích se mu leskla vyprahlost slunce, velmi podobná vyprahlosti jeho duše, kterou však dokázal skrývat mnohem lépe než chatrnost fyzického těla. Seděl na zápraží na návsi a prohlížel si dívku, která nabírala ze studny vodu. Vědro klesalo hloub a hloub, zdálo se, jako by nikdy nemělo dorazit k žíznivým útrobám Země. Dívka si odhrnula vlasy, zlatavá záplava pramenů se svezla po jejích zádech a muži se tak naskytl pohled na zpocenou, sluncem opálenou tvář. Zůstal na ní viset pohledem, ne však jen proto, že by mu líné vedro poledního slunce stouplo na mozek.
Kopyta koně zvedla prach cesty. Hnědý hřebec se unaveně táhl vpřed, hlavu skloněnou a oči zakalené vyčerpáním. Jezdec na jeho hřbetě seděl rovně mezi vaky zavěšenými u sedla a kritickým pohledem přejížděl poloprázdnou náves. Mohlo mu být něco málo přes čtyřicet, vlasy měl prošedivělé a stáhnuté do ohonu, rozhalená košile však odhalovala pokleslou hruď a na tváři, zvláště pak na čele, mu vrásky vryly do obličeje útrpný příběh života. Kolem zápěstí měl omotaný konec provazu, který se táhl až k zajatci kráčejícímu potupně za klisnou. Narozdíl od jezdce působil mnohem čerstvějším dojmem, ačkoli se mu černé pramínky vlasů lepily na zpocené skráně a promočená kola na jeho oděvu dokreslovala dojem dlouhé a úmorné cesty. Přesto jeho oči čile bloudily po okolí, než se zastavily na dívce nabírající vodu. Poslal jí vzdušný polibek a ona se cudně, avšak s nikoli stydlivým úsměvem, odvrátila.
Poustevník vstal a na uvítanou poplácal po šíji stojícího koně. „Buďte zdrávi, bratři poutníci! Velebme Pána našeho za to, že vám umožnil stanout na zápraží štědrých lidí!“
Jezdec se obrátil k lidem pomalu se svírajícím ve zvědavém hloučku. „Jsem Robert Dolcenzo, starosta z Piazzy. Jsem na cestě do Nového Říma.“
„Tvé jméno zde jistě každý zná, Roberte z Piazzy,“ pokračoval poustevník. „Věř mi, že zdejší lidé mají srdce otevřené a jistě ti na tvé svaté pouti uleví od únavy. Vidím také, že vedeš zajatce…“
Jezdec sesedl a uvázal provaz, poutající mladíka, k trámu, který podpíral střechu. Lidé získali tou krátkou chvílí mlčení možnost prohlédnout si zajatce podrobněji. Měl nevídaný obličej s rysy řezanými tak ostře a dokonale, že snad ani nemohl pocházet z tohoto světa. Přesto v jeho očích hrálo cosi, co mělo blíže k ďáblu než k Bohu a to vyvolávalo při pohledu na něj neklid.
Robert z Piazzy pohlédl na mladíka, který se právě nenuceně usazoval na zápraží. „Je to kacíř a vrah Asúf.“
Nebylo potřeba toto oznámení nijak dramatizovat, neboť už jen po této prosté větě zavládla mezi lidmi zděšená atmosféra. Sevřený hlouček se začal rychle uvolňovat, někteří překřížili prsty, aby na ně démon nemohl, jiní rychle odstupovali či odcházeli pryč.
Poustevník sepjal ruce a jeho ústa překotně odříkávala motlitbu. Dolcenzo sundal klobouk z hlavy a unaveně, možná až trochu vyčítavě, upřel oči na muže před sebou. Ten dokončil svou řeč a vlídně ukázal rukou směr.


Mladík ležel před domem skrytý ve stínu, boty měl vyzuté a zdálo se, jako by spal. Náhle se klisna narovnala a tlumené kroky jejího pána donutily zajatce otevřít oči.
„Cur non properabas?“ promluvil ke svému vězniteli.
Dolcenzo polkl poslední doušek z měchu, který si držel u úst a zahleděl se na něj. To, že Asúf mluvil římským jazykem, ho znepokojovalo. Řeč, kterou vždy slýchával jen od kněží nebo četl v Knize, mu ze slov toho bezvěrce zněla znepokojivě – věděl přece, že Bůh propálí duši každému, kdo zneváží jeho jazyka, tento muž byl však důkazem toho, že ďábel je mnohem úskočnější, než jak o něm mluvil Prorok.
Starosta z Piazzy připevnil měch k sedlu a pronesl pohrdavým tónem: „Už se nemůžeš dočkat Inkvizice? Nebo si myslíš, že se nad tebou smiluju?“
Asúf se opřel lokty o zem. „Snažím se polepšit.“
„Jsi vrah.“
„A ty politik.“
Dolcenzo trhl s uvolněným provazem, až se jeho zajatec potupně natáhl v prachu. Pevnými pohyby připevnil lano k sedlu. „Pokud Inkvizice shledá, že je tvá duše čistá, osvobodí tě. Ale sám o tom dost pochybuju.“
„Ani já tomu nevěřím. Zato vím, že ty mě pustíš.“ Asúf vrhl na Roberta z Piazzy vyzývavý pohled.
„Obuj se,“ kývl hlavou k jeho nohám.
„Mám žízeň.“ Natáhl ruce svázané u zápěstí. Když mu bylo dopřáno několik doušků, nazul si boty a vydal se po cestě, po které ho táhl kůň.
Vesničané vyhlíželi z oken svých stavení. Ještě dlouho poté, co se vytratil klapot koňských kopyt, zazníval v jejich hlavách Asúfův posměšný smích:
„Jen pohleďte, bratři a sestry, Apokalypsa nadešla! V knihách se zabydleli červi a duše vám drží okovy z falešného zlata, proroci umírají a lidé na ně zapomínají, tak proč zemřít kvůli jednomu z nich? Dívali jste se tak dlouho, až jste z božího světla oslepli, ale stále se ještě můžete zachránit před spásou! Via longa est, propera!“


Robert z Piazzy se v pololehu opíral o kmen buku. U pravice mu unaveně spočíval meč a plamínky z vyhasínajícího ohniště poletovaly na jeho ostří jako opilí tanečníci na kamenné mohyle. Přikrytý dekou si mlčky prohlížel spícího zajatce a při tom pohledu se mu v hlavě vyrojila slova, která od něj před několika dny slyšel: Via longa est, propera! Vzpomněl si na mrazení v zátylku, které se ho při nich zmocnilo. Byla to věta, kterou Prorok vyzýval nevěřící Chanubijce, aby se co nejrychleji vydali na pravou cestu. Zalitoval nyní, že Asúfa za jeho troufalost nepotrestal – apokalyptické vize, pokřivená kázání, zesměšňování svatého, toho všeho se už od něj dočkal a díky tomu chápal, proč je nutné, aby byl co nejdříve odstraněn.
Nikdo nevěděl, odkud se Asúf vzal, ale vraždy, které spáchal, byly neodpustitelné, ať už se jednalo o smrt církevních hodnostářů nebo kohokoli jiného. Žádná podvratná slova to nemohla ospravedlnit, ne!
Les kolem něj se semkl do těsného kruhu. Zničehonic se jej zmocnila temnota – a to nejen temnota, která zastírá zrak, ale i taková, co se vpije do duše a živí se strachem člověka. Náhle se nad jeho hlavou objevila kometa. Zářící chvost splynul s oblohou jako kapka vína na hladině vody. Její obraz se kroutil a křivil do děsivých tvarů a Roberta Dolcenza se zmocnil strach. V bílé záři se objevila ruka – ruka, která mu hrozila. Cítil bázeň a strach, že už nikdy nenapraví své hříchy a ta bolest ho ubíjela do naprostého zoufalství.
Vtom se před ním zjevila šedavá postava, vypadala, jako by její tělo tvořila jen esence mlžných par. Paže měla roztažené – snad ho chtěla uvítat, nebo ho ten duch toužil pohltit, rozsápat jeho mysl a roztříštit v zapomnění nekonečna. Dolcenzo slyšel její tichý, všeobjímající hlas:
„… a tak minul tří stý třicátý třetí rok, který děti Země strávily v náruči Proroka. A on k nim přistoupil a pověděl: ´Nadešel čas, abych se i já odebral k Bohu. Vyjděte a pohleďte na krásu, jakou nám daroval! Svět, jenž jsem zničil pro jeho hříšný život, je opět úrodný a čeká, až do jeho půdy zasejete svou první motlitbu, až se vaše ruce natáhnout, aby okusily ovoce ze stromu kajícnosti.´ I šli a spatřili světlo světa, světlo Boží…“
„Ukaž mi, kudy povedou jejich kroky.“
Dolcenzo se s trhnutím probudil. Hlas, který přerušil posvátné kázání jej přivedl zpět do temného lesa, který se už nezdál tak svíravý a ponurý jako v jeho snu, a dokonce i uhlíky v ohni ještě žhnuly a hřály. Pohledem vyhledal svého zajatce.
Asúf však již nebyl na místě jako předtím. Stál ve stínu borovic a vedle něj se tyčil ještě někdo jiný. Robert z Piazzy se bleskurychle narovnal.
Tlumený hovor obou mužů ustal a jejich oči se soustředily na Dolcenza, který v ruce svíral meč. Černý mužský stín se vyzdvihl do vzduchu. Dolcenzo vykřikl, když na něj narazilo tělo protivníka. Meč vypadl z bezvládné ruky. Nikdy předtím ani potom ho nikdo a nic nedrželo tak pevně jako nyní. Ta síla, která se tiskla na jeho hrdlo a která mu poutala zápěstí, snad nemohla být lidská.
Druhý z mužů vykročil ze stínu. Podle pohybu i podle rysů, do nichž se opíral měsíc, to byl Asúf. „Neměl ses probrat k vědomí, Roberte Dolcenzo, starosto z Piazzy,“ pronesl jako soudce, který se chystal vyřknout ortel nad obviněným.
„Ďábel…“ zasípal Dolcenzo. Druhý muž ho pohodil na zem. Jeho postava nebyla nepodobna Asúfově, skoro by se dalo říct, že vypadali jako dvojčata, jen kdyby obličej toho druhého nebyl v záři měsíce tak rozmazaný. Nebo to už byly mdloby, které mu zkreslovaly zrak?
„Ďábel jsi ty, pokud věříš, že nějaký existuje a má nad tebou moc,“ odpověděl Asúf.
„Ovládáš démony! Umřeš v plamenech…“
Asúf jej zatáhl za provaz a připevnil konec lana k sedlu. „Možná. Ale nebudu jediný, kdo tak skončí.“
Dolcenza jako by zachvátilo šílenství. Tak teď se vězeň a věznitel vyměnili? Proč, proč jen ho Bůh neustále zkouší? Klečel na zemi a smál se jako pominutý. „Myslíš si, že utečeš Inkvizici jen tak? I když mě zabiješ, Bůh si tě najde…“
„Omyl,“ řekl Asúf, když se vyšvihl do sedla. „To já jsem Inkvizitor.“
Dolcenzo tupě zíral na svého bývalého zajatce. „Ještě stále mám noční můry. Bůh chce, abych zakusil všechny démonské svody a nástrahy, než mě přijme do svého království. Je to jen iluze.“
„Jaké je rozhraní mezi snem a realitou, když celý tenhle svět je jen iluze? Půjdeš se mnou a než se rozloučíme, sám mě propustíš.“
„Jsi blázen, Asúfe! Pominul ses na rozumu…“
„Nejmenuji se Asúf. Můžeš mi říkat William.“ S těmi slovy pokynul muži vedle sebe, tomu nerozeznatelnému stínu, který nabýval jeho tvarů, a ten vzlétl do vzduchu jako pták, jediným skokem zmizel mezi korunami stromů, zatímco se kůň dal do kroku.


William Cornwall vybíral cesty, které byly sice bezpečné, ale žádaly si čas, kterého on měl nedostatek. Vracel se opačným směrem, už nepokračoval v cestě na jih, kterou šel, když byl Dolcenzovým vězněm, ale ubíral se na sever, odkud započal svou pouť.
Robert z Piazzy si toho povšiml. Zmátl ho však způsob, jakým postupoval – příliš často zastavovali a zakládali tábořiště, aby je hned vzápětí uklidili a opustili. I tak byla pro něj cesta obtížná. Nebyl už nejmladší a i v sedle koně se cítil velmi unavený, tentokrát se ale musel trmácet pěšky a navíc jako vězeň.
William zastavil koně. Přivázal Dolcenza ke stromu a zapálil oheň, přestože bylo teprve pár hodin po poledni a slunce zářilo stejně jako ve svém zenitu. Posadil se, zkřížil nohy a uvolnil své tělo. „Už jsme jen den cesty od Piazzy,“ pronesl tiše po několika minutách zahloubaného mlčení. „Chci, abys věděl, proč to dělám…“
Dolcenzo zaťal zuby. „Zavraždi mě tak jako ostatní! Bůh mě za to přijme do svého království.“ Hlas se mu zatřásl. Teď, právě teď, když se jeho život blížil ke svému konci, pochyboval nejvíce. Co když nebyl jeho život dost dobrý? Co když mu k boží přízni chybí ještě několik dobrých skutků? Co když Bůh jeho duši nepřijme…
„Myslíš si, že jsem vypaloval vesnice, unášel nemluvňata a z jejich krve pekl chléb? Že jsem daroval své tělo Satanovi a v jeho jméně jsem se krmil orgány zavražděných?“ William se zhluboka nadechl. „Zabil jsem jen jednou v životě a to ve jménu Boha.“
„Tvého Boha.“
„Existuje jen jeden Bůh, nebo my snad tvrdíš opak? Ve skutečnosti je mnoho bytostí, které bys mohl nazývat božskými, ale jen jeden z nich stojí nade všemi, netrestá hříšníky a nekoná zázraky ve prospěch dobrých. Je to Velký Architekt a jeho jedinou mocí je láska. Ono jest, to je ta největší pravda ze všech. On přežívá v každém z nás, ale my nejsme v něm, dokud se k němu nerozhodneme vrátit a to neučiníme ohněm a mečem, ani tím, že budeme jiné přesvědčovat o své pravdě, ale skrze motlitbu, která vychází ze srdce a skrze radost, která vzniká z lásky.“
Dolcenzův výraz ztvrdl. „Upravuješ si pravdu tak, jak se ti hodí.“
„Neudělal to snad Prorok, když se svými stoupenci vyvolal poslední velkou válku na Zemi? Neudělal to, když nechal lid tři sta třicet tři let spát v jeskyních, kde je přetvářel ke svému vlastnímu obrazu a vlastní pravdě?“
„Jsi lhář.“
William přiložil větev do ohně. „Říkám ti to jako Inkvizitor. Chceš, abych ti to dokázal?“ Rozevřel dlaň a Dolcenzo viděl, jak na ní pomalu ale jasně vystupuje rudý kříž, znak Inkvizice. William pomalu vydechl a znak opět zmizel.
„Kouzla… To jen dokazuje, že jsi ovládaný démony,“ pravil Robert z Piazzy rozechvěle. Právě teď se modlil. Nedokázal si vybavit žádnou z motliteb, ale v duchu prosil Boha, aby to skončilo, aby už nebyl zkoušený a zlo od něj odešlo.
„Když jsem byl Inkvizitor, myslel jsem si, že k Bohu dospěji bojem za jeho víru. On ale žádnou víru nemá, on nesepsal knihu, v níž popsal pravdu, protože pravda neexistuje. Existuje jen on a bytosti z něj.“ William se odmlčel. „Řekl jsem ti, že jsem v životě spáchal jen jednu vraždu. Zabil jsem svého vlastního otce. Ne, nebyl jsem hnán démony, alespoň ne takovými, jaké si představuješ. Udělal jsem to proto, že jsem si myslel, že jen po smrti může otec pochopit, jaký hřích spáchal, když se bouřil proti Církvi a její Říši. To byl hřích ze všech nejhorší a já to pochopil příliš pozdě, a když jsem se snažil později uniknout, nešlo to. Proto jsem utekl, přestože jsem byl Inkvizitorem, a Církev se mě snažila dostihnout jakýmikoli možnými prostředky, nikdo však nemohl říct pravdu o tom, že jsem se od víry odvrátil, a proto vznikly lži, které o mě lidem rozhlašuje. Snažil jsem se bojovat proti této víře, proti falešnému Proroku, ale pak jsem zjistil, že nemohu bojovat za Církev ani proti ní.“
Náhle se z ohně zvedl popel. Černá figura vystoupala nad hlavy obou mužů a zhmotnila se vedle Williama, její obrysy se však neukázaly tak, aby mohla být jasná jeho skutečná podoba. Bytost měla Cornwallovy rysy, ale to bylo tak všechno, co se z ní dalo rozpoznat.
„Démon…“ vydechl Dolcenzo.
William mlčky hleděl na tu zvláštní bytost. Potom stejně neslyšně přikývl a ona zmizela. Obrátil se k Dolcenzovi. „Můj otec byl mág. A místo toho, abych přijal jeho dědictví, kterého jsem se jako novic vzdal, převzal jsem v okamžiku jeho smrti na sebe jednu část jeho vědomí. Je zvláštní, jak toto spojení člověka změní. Kdysi jsem býval pokřivený tvor chodící ve stínu a teď se víc podobám svému otci než sobě samému. Chci proto, abys věděl, že spolu s touto tíhou na mě byla uvalena přísaha: Nesmím nikdy nikoho pomocí svých schopností přesvědčovat k mé vlastní cestě nebo k mým názorům.“ Silně si protřel dlaň. „Teď ale musíme jít,“ řekl, vstal a uchopil provaz, kterým byl Dolcenzo spoután. Tentokrát ho však neuvázal k sedlu, ale měl ho omotaný kolem zápěstí.


Brána do Piazzy byla otevřená. Město rozkládající se na břehu mohutné řeky přivítalo jezdce i jeho zajatce dlouhým tichem. Lidé nevěřícně zírali na Roberta Dolcenza, svázaného a potupně následujícího ohon vlastního koně.
William kopnutím srazil Dolcenza na zem. Jeho kůň se zběsile proplétal davem přihlížejících. Jezdec se shýbl. Zvedl ze země dítě a přiložil mu dýku u hrdla. Otevřel ústa, aby něco vykřiknul, v tu chvíli však zjistil, že se k němu blíží stráže a snaží se mu zablokovat východ. William obrátil koně a hnal ho tryskem z města.
Za jeho zády se ozval hysterický jekot matky. Dusot desítek, možná i stovek nohou se za ním hnal a dorážel na něj ještě dlouho potom, co prorazil hradbu lesa. Dítě v jeho náruči se zmítalo. Už dávno odhodil dýku na zem, ale přesto pro něj bylo obtížné držet se v sedle, aniž by se mu nevykroutilo a nespadlo.
Měšťané se za ním hnali jako zběsilí. Ženy, muži… všichni byli šokováni jeho činem a v tomto rozhořčeném odhodlání jej pronásledovali více než hodinu. Pak se ale v davu ozval vyděšený výkřik. Lidé roztroušení po lese se otočili k místu, ke kterému hlas vzpínal své naléhání.
„Piazza! Piazza hoří!“


Robert z Piazzy stál před branou města. Do temné noci probleskovaly plameny ohně zachvacujícího stavení, hluk bortícího se kamene a praskajícího dřeva jako by lámal kosti jeho existence. Do brány se temně vpíjel symbol Inkvizice, znamení potrestaného hříchu.
William Cornwall seděl u jeho nohou, ruce svázané provazy.
„Ty jsi věděl, že se to stane, že ano?“ zašeptal Dolcenzo tiše.
William nedopovídal.
Dolcenzo pokýval hlavou. „Nechápu to. Proč Svatá Inkvizice zapálila Piazzu?“
„Vzpomínáš si na toho poustevníka?“ řekl William.
Dolcenzo přikývl.
„Byl to Inkvizitor,“ pokračoval Cornwall. „Poznal mě a nechal nás proto sledovat. Myslel si, že se se mnou pokoušíš uprchnout.“
Dolcenzo se na něj rozhořčeně obrátil. „Když jsi to věděl, proč jsi mi nic neřekl? Proč jsi mě nevaroval?“
„Protože jsem tuto znalost získal díky svým schopnostem a já přísahal, že s takto nabytými vědomostmi nebudu zasahovat do života jiných. Dělal jsem, co jsem mohl. Protože nás Inkvizice stopovala, podařilo se mi je zdržet, ale věděl jsem, že je nemohu zastavit.“
Dolcenzo mlčel. Proto vyprovokoval několik set měšťanů ke zběsilému útěku lesem, který je zachránil před plameny. Je to démon a kacíř… a vrah… Kdo z nás jím není? „Kdysi jsi říkal, že tě pustím. Chceš tím říct, že to co vykonáme, je už předem dáno?“
„Viděl jsem jen jednu z možných cest. Rozhodnutí už je jen na tobě.“
Robert z Piazzy zaváhal. Pak ale uchopil dýku a uvolnil pouta svému zajatci. Cornwall se postavil nohy, nic však neříkal. Dolcenzo proto promluvil jako první: „Kam teď půjdeš? Kam povede tvá cesta?“
William se pousmál. „Má cesta? Přece k Němu…“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 35 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 11.07.2008, 10:34:38 Odpovědět 
   Souhlas s Annún. Je to zvláštní, zajímavé a nabádající k zamyšlení. Je to také čtivé a pěkné.
 ze dne 11.07.2008, 12:55:38  
   Aenica: Děkuji ;)
 Eleonys 10.07.2008, 22:44:14 Odpovědět 
   Ahoj, četl jsem to už tak před dvěma týdny, ale můj mozek ne a ne vymyslet nějaký schopný komentář :) V tomhle stavu zůstává i nadále, proto jen dávám vědět, že jsem s tvou prací nadšen a těším se na další historické "jednohubky" :)
 ze dne 10.07.2008, 22:46:22  
   Aenica: Ahoj!! Vítej! Jsem ráda, že stále jsi ještě naživu a o to více mě těší tvůj komentář... :)))
 Annún 30.06.2008, 22:12:36 Odpovědět 
   zvláštní a zajímavé, poutavé a svádí k zamyšlení. Dávám za jedna.
 ze dne 30.06.2008, 22:25:30  
   Aenica: Děkuji mnohokrát :)
 Asirix 26.06.2008, 21:27:31 Odpovědět 
   Bylo to celkem zajímavé, ovšem z trošku jiného soudku, než na jaký se orientuji. Ovšem to nemění nic na tom, že máš perfektní češtinu. Tu ti opravdu závidím. Nicméně jak tak koukám, zatím jsem se tu setkal s úplně jiným stylem psaní, než jakým píšu já.
 ze dne 27.06.2008, 14:16:08  
   Aenica: Díky, jsem ráda, když si i člověk, který má v oblibě jiný žánr, najde na mém dílku něco svého, co ho potěší nebo zaujme :)
 Imperial Angel 26.06.2008, 19:19:39 Odpovědět 
   Doufám, že se nebude poslední :))
Ani nevím, co dodat - text snad nejde ani nic jiného než chválit. Píšeš čtivě a tak, že čtenáře zaujmeš nejen stylem, ale i příběhem.
Takže jedna ;)...
 ze dne 27.06.2008, 14:15:24  
   Aenica: Kují :)
 Leontius 26.06.2008, 11:15:18 Odpovědět 
   Tákže: Co říci? No především jsi mě překvapila s tím zřetelnějším příklonem k fantasy. Naštěstí se nejedná o žádný extrém a stále tam zůstává ta syrovost skutečného světa. Líbilo se mi to! Krásně popisuješ rozporuplné pocity jednotlivých hrdinů (antihrdinů?). William má jako postava určitě velký potenciál a ještě může skrývat spoustu překvapení... takže jak dál? Dám ti motivační jedničku :-)
 ze dne 27.06.2008, 14:15:04  
   Aenica: Cítím se těžce přemotivována :))
 taira 26.06.2008, 9:30:26 Odpovědět 
   zajímalo by mne, kam až povede Williamova cesta... a jo, fandím mu. Nejde mu nefandit. ;)
 ze dne 27.06.2008, 14:14:12  
   Aenica: To jsem ráda... a on koneckonců taky ;)
 m2m 25.06.2008, 17:21:24 Odpovědět 
   Ahoja!
No jak jsem slíbil, po zkoušce jsem se vrhl na Inkvizitora a...
Než sem vyjádřím svoje dojmy, mám tu jeden dva postřehy:

"Hlas, který přerušil posvátné kázání jej přivedl zpět do temného lesa,..."
Sama jistě vidíš, že utekla čárka.

Vůbec čárky jsou hrozné potvory a osobně bych jednu uvěznil do této věty: „Zabil jsem jen jednou v životě a to ve jménu Boha.“ (totiž před 'a to')


Noo...
Toť vše. Více je nekomentovatelné.
Měla jsi tehdy v první části trochu pravdu, tuším někde kolem konce prvního bloku jsem tušil, žes obrátila čas. A že to celé je mnohem zamotanější, než se původně zdálo.
Myslím, že se Ti daří si celkem pohrávat s časem (viz Phaethon), stejně tak ale s jazykem, máš už příliš vybroušený styl a není na něm co měnit.
Skvělý text to je a myslím, že moje známka je naprosto zasloužená.
Vlastně obě. :-)
 ze dne 25.06.2008, 17:44:04  
   Aenica: Děkuji, čárky mi utíkají, když se na ně pořádně nesoustředím, tak děkuji za opravu ;) Snad se mi podaří udržet úroveň.
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Blog o hypotékách, Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Kristián
(5.5.2017, 00:36)
chochol
(8.4.2017, 16:19)
simonea
(5.3.2017, 20:29)
Petra Karasová
(23.2.2017, 16:21)
obr
obr obr obr
obr
Byl Štědrý veče...
Edvin
Malířka - část ...
Doll
Svítání
Notreal
obr
obr obr obr
obr

22 Olympiáda odložených
Rimmer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr