|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303456 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Sen minulosti 1/2 ::
To jsem takhle jeden páteční večer seděla u počítače a najednou ze mě vypadla povídka vyprávěná v první osobě zaměřená na psychologii hlavní hrdinky. Snad si nezkazím reputaci :-)
Po důkladném zvážení jsem to sem hodila. Musím vás upozornit, že je to doopravdy smyšlené a že jakákoliv shoda jmen je jen čistá náhoda (pochopíte ;-)) Opravdu je mi totiž 17 a žiju v Praze O:-)
Povídku jsem kvůli její délce rozdělila na dvě poloviny, taková ta hlavní pointa je až na konci, ale to snad nikomu nebude vadit.
Enjoy :-) |
| |
|
|
Sen minulosti
1/2
Bylo brzké šedavé ráno, venku se teprve rozednívalo. Kráčela jsem rozespale ulicí, zbytky ranní mlhy se líně povalovaly kolem mě a já se neubránila dalšímu zívnutí. Na rameni mě tlačila těžká kabelka. Dostala jsem chuť ji sundat a nechat ji jen tak ležet na lavičce, kolem které jsem právě prošla.
Silnicí co chvíli projelo nějaké auto, přesto bylo město podivně tiché a prázdné. Byla jsem ráda, že mám s sebou hudební přehrávač a můžu poslouchat hudbu. Jenže jak jsem si záhy uvědomila, spíš mě uspávala.
Uslyšela jsem za sebou tramvaj – no jasně, zase ji nestihnu a přijdu pozdě, došlo mi, když mě předjela. Tak strašně se mi nechtělo běžet!
Překonala jsem se a zrychlila. Na poslední chvíli jsem do ní vběhla a posadila se na jedno z mnoha prázdných sedadel. Automaticky jsem si prohlédla spolucestující, protože mě vždy fascinovalo, kolik se toho dalo vyčíst z jejich tváří… a pak jsem se nechala s klidem unášet svými vlastními myšlenkami. Už teď jsem se těšila, až budu zpátky doma a nechám se políbit svým manželem. Možná mi uvaří nějakou dobrou večeři, napadlo mě. A mohli bychom strávit romantický večer na zahradě…
O pár zastávek dál jsem neochotně vystoupila a zamířila k velké moderní budově v centru města. Sevřel se mi žaludek – zapomněla jsem se nasnídat, zakňučela jsem a loudavým krokem došla až k hlavnímu vchodu.
„Terezo?“ zavolal na mě někdo. Ten hlas jsem znala, znala jsem ho moc dobře, jen moje podvědomí si to nechtělo připustit a já jsem i navzdory své touze zastavit a otočit se pokračovala dál. Už jsem byla skoro uvnitř, když mi něčí teplá ruka spočinula na rameni a já sebou škubla.
Ta jediná vteřina, kterou mi zabralo vzpamatování se, mi připadala jako celá věčnost. Jeho tvář se skoro vůbec nezměnila – jen ji teď měl hladce oholenou. Stále nosil brýle s černými obroučkami, slušely mu. Za nimi byly hluboké hnědé oči. Ach, ty oči, tolik jsem je milovala, tolik mi toho dokázaly říct i zatajit…
Jeho široká ústa se pomalu otevírala, aby mě pozdravila. Nemohla jsem se na ně vynadívat, byla tak svádivá, i já se jimi nechala unést.
„Terezo?“ zopakoval znovu, když jsem konečně zamrkala a lehce zaklonila hlavu. Byl totiž o hlavu vyšší a stál ode mě jen pár čísel, až jsem cítila teplo, které z něj sálalo. S naprostou samozřejmostí jsem potlačila touhu se ho dotknout.
„Filipe?“ vyhrkla jsem bez rozmýšlení. „Co tady děláš?“
„Bydlím tady,“ odpověděl stručně a nejasně. Bodlo mě u srdce; jak já tohle nesnášela. Stručné, výmluvné odpovědi, které vedly k mým dalším otázkám.
„Ah, víš, pospíchám, už teď jdu pozdě,“ snažila jsem se ho co nejrychleji zbavit, ale už teď jsem věděla, že se z toho jen tak nevykroutím. Uhýbala jsem očima, jen aby se v těch jeho nemusela utápět.
„Do práce? Tady pracuješ?“ povytáhl obočí. Arogance v jeho hlase mi rozvibrovala nervy. Stála jsem před ním sotva pár vteřin a už mě dokázal rozhodit. Nenápadně jsem zatnula dlaň v pěst, abych nějak eliminovala veškeré pocity, které se až příliš rychle draly na povrch, aby o sobě daly vědět. Ze všeho nejvíc jsem teď toužila po tom být chladná a odměřená, což se mi ještě mohlo podařit.
„Jo, pracuju, je to moje vedlejší zaměstnání,“ odpověděla jsem a v tu ránu jsem si chtěla nafackovat; co mu to vůbec říkám?
„Aha, a co je tvoje hlavní práce?“ zeptal se znovu naprosto klidně. Ta jeho vyrovnanost – sršela z něj na míle daleko a mě to znervózňovalo. Sama jsem totiž byla neklidná a hádává.
„Promiň, ráda bych si s tebou povídala, ale vážně už musím jít,“ odbyla jsem ho a nenechala se zastavit, když jsem přišla blíž ke dveřím, které se automaticky otevřely. Zmizela jsem ve vstupní hale a neotáčela se; ne, nechtěla jsem znovu vidět jeho tvář, oči…
Celé dopoledne jsem nedokázala fungovat. Pořád jsem na něj musela myslet. Utíkala jsem k zamčeným vrátkům, které vedly do dávných vzpomínek. Nebyla jsem si jistá, jestli vím, kde bych od nich našla klíč, ale dalo mi velké úsilí ho nehledat.
Čas v kanceláři se neuvěřitelně vlekl; neustále jsem sledovala digitální hodiny na svém stole a předstírala, že dělám něco na počítači. Zrovna dnes bych uvítala, kdybych měla víc práce, jenže šéf si vzal dovolenou a mně jí tím pádem ubylo. Vše měl radši pod kontrolou, tak mě pověřil jen drobnými úkoly, jako byla kontrola jeho emailů.
Našla jsem mezi nimi i zprávu od jeho ženy; nechtěla jsem si ji přečíst, ani jsem si ji nepřečetla, jen se mi v náhledu pár řádků ukázalo a já neodolala. Zřejmě na ni neměl tolik času, kolik by chtěla.
Usmála jsem se; štěstí mi přálo, že jsem narazila na muže, jako byl Petr. Milý, pozorný, hodný, slušně vydělávající a ještě k tomu dobrý milenec. Nemohla jsem si stěžovat. Měli jsme dům se zahradou a bazénem, dvě krásné dcery, psa, auto a dostatek času jenom pro sebe.
„Teri? Tohle ti posílá David, máš to přepsat,“ vyrušila mě z rozjímání Lucie, moje spolupracovnice. Byla to čerstvě vystudovaná dívka, štíhlá a pohledná blondýnka. Napadlo mě, že bych občas chtěla vypadat jako ona. Bylo na ní něco, co mě přitahovalo…
„Díky, udělám to a pošlu mu to. Nedala by sis kafe?“ navrhla jsem jí, protože jsem byla z rána ještě stále rozhozená. S úsměvem přikývla a já šla do kuchyňky uvařit vodu.
Sobě jsem uvařila rozpustné s mlékem a cukrem, Lucka měla ráda černé neslazené. Odnesla jsem šálky do vedlejší místnosti; byl tam gauč a dvě křesla, kde jsme si často dávali pauzu. Musím uznat, že jsem měla báječného šéfa. Nikdy neremcal, když jsme si na chvíli odpočinuli od práce, já měla slušný plat a to jsem dělala jen přes dopoledne. Sice jsem musela vstávat už v pět, abych mohla být v šest v práci, ale zase jsem měla čas na rodinu. Jakmile jsem totiž přišla domu, uvařila jsem dětem oběd a mohla se věnovat domácnosti a vlastním koníčkům. Pár hodin denně jsem trávila u psaní, to byla jedna z věcí, která mě dokázala dokonale odreagovat.
S Luckou jsme probraly ženské záležitosti, usmívala jsem se a byla milá, přesto jsem byla duchem úplně v jiném světě. Opíjela jsem se touhou otevřít zamčená vrátka. Lákala mě jejich klika, klika…
„Teri, posloucháš mě?“ vrátila mě do reality Lucka a já hned přikývla. Ještě chvíli jsme si povídaly, než mi skončila pracovní doba a já mohla odejít.
Hned před vchodem jsem si oddechla, že mám pro dnešek klid. Děti byly ještě ve škole, manžel v práci a já si mohla dát konečně pauzu. Udělala jsem pár kroků, když jsem ten hlas uslyšela znovu, až mi žaludek sevřela studená ruka.
„Ah, tady jsi,“ usmál se na mě zářivě.
„Co tady děláš?“ vyjela jsem na něj a pokračovala dál k tramvajové zastávce. Před očima se mi zatmělo a já si ze všeho nejvíc přála zmizet, splynout s okolím, abych se nemusela dívat do těch jeho pronikavých očí.
„Čekal jsem na tebe,“ řekl prostě a přidal se ke mně. Už jsem to nemohla vydržet; zabrzdila jsem, překonala se a pohlédla mu přímo do tváře.
„Celou dobu?“ zeptala jsem se s pochybnostmi a začala se utápět v jeho černých panenkách.
„Ne.“
Proč to dělal? Vřelo to ve mně. Věděl moc dobře, že jsem nesnášela, když mi odpovídal tak stručně a jasně a já se pak jak idiot musela znovu ptát na to, co mě doopravdy zajímalo. Stálo mě to tolik nervů, až mě překvapuje, že jsem to vydržela tak dlouho.
„Aha,“ oplácela jsem mu. Celou dobu jsem musela snášet jeho pohled, díval se do mých modrošedých očí jako do studen, viděl v nich, co si myslím, co chci, věděl to všechno a využíval to proti mně. Přišlo mi to jako nesmyslná válka, kterou jsme spolu odjakživa vedli, válka o to, kdo toho namluví nejmíň.
„A potřebuješ něco?“ nevydržela jsem to – zase jsem to byla já, kdo začal prohrávat.
„Ne.“
„A proč jsi tu teda čekal?“ ušklíbla jsem se opovržlivě a sundala jsem z ramene těžkou kabelku.
„Chtěl jsem tě někam pozvat. Nechtěla bys zajít třeba na kafe?“
„Teď jsem jedno měla,“ vyletělo ze mě. Moje podvědomí moc dobře vědělo, jak by to dopadlo, jak bych se cítila, kdybych jeho nabídku přijala. A to jsem nemohla připustit.
„Tak třeba na medovník, poblíž je tu jedna kavárna, rád tam chodím.“
Už zase! Hrál si se mnou. Mohl mě pozvat na cokoliv jiného, proč si vybral zrovna medovník? Milovala jsem ho, moc dobře věděl, že bych nikdy neodmítla, až teď, když jsem stála před ním, před člověkem, na kterého jsem chtěla už dávno zapomenout.
„Já…“ Další chyba. Na okamžik jsem si nás dva představila v mém oblíbeném podniku, seděli jsme naproti sobě, popíjeli kafe a jedli medovník, probírali, co všechno jsme zažili…
„Mám jen chvilku,“ přijala jsem neochotně jeho nabídku, ale i proti své vůli jsem se zaradovala.
„Ty tu někde bydlíš?“ začal se chovat přátelštěji. Nemohla jsem mu upřít, že povídat se s ním dalo příjemně, jen u toho nesměl dělat nic jiného.
„Jo, bydlím.“ Chtěla jsem mu říct víc, ale stále jsem se bránila jeho vlastním způsobem. Jen ať se ptá, když ho to tak zajímá!
„A jak dlouho už?“
„Hm, s manželem jsme tu před několika lety koupili dům, přistěhovali jsme se z Prahy.“
Ne, nebyla pravda, že jsem tohle místo navrhla schválně, ospravedlňovala jsem samu sebe. Přece jsem tu žila už několik let a tohle setkání byla jen náhoda, nic víc než náhoda. „A ty tu jsi proč?“
„Studoval jsem tady vysokou, pak jsem chvíli bydlel v Praze, ale vrátil jsem se sem.“ Samozřejmě, že nijak nekomentoval zmínku o mém manželovi! Byla to tak perfektní přetvářka, nebo všechno, co říkal, byla pravda? Prostě na mě zapomněl? To všechno, co jsme spolu prožili a on na to vzpomíná jen jako na pár let svého života, které pro něj nejsou ničím víc než…
Vešli jsme do příjemné kavárny, chodila jsem tam ráda s přáteli. Ani mě nepřekvapilo, že mě vzal zrovna sem. Neříkal ale, že je to jeho oblíbený podnik? Jaká byla pravděpodobnost, že bych ho tam za těch pár let nikdy nepotkala? Začala jsem litovat, že jsem se nechala pozvat.
Posadili jsme se ke stolku k oknu. Konečně jsem si mohla odložit těžkou kabelku a sáčko, ve kterém jsem se už mírně potila. Automaticky jsem sáhla po nápojovém lístku, ačkoliv jsem měla už dávno vybráno.
„Co si dáte?“ zeptala se nás servírka. Filip si objednal kafé latté a užuž chtěl objednat i mně, ale zastavila jsem ho.
„Dám si macchiato a medovník,“ usmála jsem se na ni a lístek odložila. Nechtěla jsem mu dovolit, aby mi dokazoval, jak mě zná, nechtěla jsem, aby si se mnou zase hrál.
„Tak co je tvoje hlavní práce, Nancy? Pořád píšeš?“
Už to ve mně zase vřelo. Nancy mi říkal jen před kamarády a tady jsme byli sami. Proč jsem nedokázala zůstat v klidu?
„Jo, pár knih už jsem vydala.“
„Pár jsem si jich koupil,“ zalichotil mi a nenápadně posunul ruku na stole blíž k té mé. Ani jsem se nehnula; už mezi námi nebylo to co dřív.
„To mě těší,“ odpověděla jsem popravdě.
„A co tvoje rodina?“ Podával své otázky tak nenuceně, až mě to vystrašilo a zpanikařila jsem.
„Vede se nám dobře. A co ta tvoje?“ Vlastně mi nahrál. Zajímalo mě, jestli má manželku, děti… Nedokázala jsem si ho představit s jinou, ačkoliv mě k tomu realita zase brzy donutila.
„Tak děti zatím nemám a přítelkyni jsem si ještě nevzal.“
Takže ji má, proč mě to tak bere, proč mě to tak vzalo? Přinesli nám kafe a mně medovník, což jsem brala jako chvilkové vysvobození. Hned jsem se do něj; alespoň jsem se na něj nemusela dívat, nemusela jsem vymýšlet další stupidní otázky a dělat, že je mi ukradený, že mě nezajímá, že se stal minulostí, od které jsem ztratila klíč. Ne, prosím, ať mi ho nepomáhá hledat, jen ať se o to nesnaží…
„A co zdraví, všechno v pohodě?“ Pohrdala jsem tímhle rozhovorem. Pohrdala jsem tím, že mě pozval na kafe, pohrdala jsem tímhle dnem, proč jsem si tu tramvaj nenechala ujet? Nezajímalo ho to, bylo mu jedno, jestli jsem zdravá, bylo mu to úplně fuk.
„Vždycky se něco najde, však víš, matka dvou dětí…“ A další chyba, co já mu to vůbec říkám, proč, proč.
„Máš dvě děti?“ zeptal se překvapeně. „A jsou to aspoň holky?“
„A obě jsou nádherný,“ přikývla jsem. Bohužel jsem si byla moc dobře vědoma, na co narážel tím „aspoň“. Kdysi jsme si představovali, jak by asi vypadal náš společný budoucí život, a vždycky jsme si přáli holky. Mně se sen splnil, jemu ne, jenže byl to vůbec jeho sen? Nebyla to zase jen představa, iluze, kterou mi vnutil?
„Jak jsou starý?“
„Devět a sedm. Proč nemáš děti?“
„Asi jsem ještě nenarazil na tu pravou,“ usmál se, až se mu v očích zablesklo. „Ale dětí jsem si užil ažaž, učil jsem chvíli na základce, teď jsem se přesunul na střední.“
Vůbec mi nedošlo, že studoval peďák. Ne snad, že bych to zapomněla, jen mi to prostě vypadlo.
„Skoro bych zapomněla, že jsi studoval peďák,“ řekla jsem svou myšlenku nahlas a chvíli jsem dumala, jestli mi vůbec věří. Vždycky měl tendence zpochybňovat i naprosté samozřejmosti.
„A ty jsi nakonec studovala co? Asi jsi i odmaturovala, jak na to tak koukám.“
„A ty taky.“ Začínala jsem si vzpomínat. Maturita… Tenkrát jsem se jí hrozně bála, a to jsem byla o ročník níž. On se smál, že ji neudělá, měl maturovat z tolika předmětů. A strašně se těšil na vysokou. Já se bála, že se na vysokou nedostanu a budu jen s gymnáziem bez kvalifikace. Nakonec mě vzali na psychologii a co teď? Zůstala jsem u svého dětského snu a píšu, i když si musím přivydělávat v kanceláři jako sekretářka.
„Eh, studovala jsem psychologii,“ dodala jsem, když jsem si uvědomila, že jsem se opět zatoulala k zamčeným vrátkům.
Oba jsme si usrkli kávy a jeho zájem zase o něco vzrostl. „Proč jsi odešla sem? Myslel jsem, že zůstaneš v Praze.“
„Změna je život,“ pokrčila jsem rameny a začala se opět cítit nesvá. Přála jsem si zaplatit a odejít, přišlo mi, že na mě všichni tupě zírají.
„Co, není ti dobře?“
„Ale je,“ zalhala jsem, což se ukázalo jako chyba.
„Nechtěla by ses na chvíli zastavit u mě? Pak tě klidně odvezu domů,“ navrhl. Věděla jsem, čeho chce dosáhnout. Ale co když to měla být opravdu jen přátelská návštěva?
Kývla jsem. Filip zaplatil, já se oblékla a málem bych si tam zapomněla kabelku, kdyby mě na ni neupozornil. Dobře, bod pro něj – on byl vždycky ten, který na všechno zapomínal, včetně mých narozenin a výročí…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 18 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 37 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
