obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2916012 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5843 autorů a 393391 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Sen ::

 autor W.Potter publikováno: 09.07.2006, 10:45  
Nahromadění mých pocitů a myšlenek dalo zavznik tomuto "příběhu"...
 

Právě vcházím do restaurace s příznačným názvem „Šťastná Sedmička“. Je to nejlepší podnik ve městě a já tu hodlám strávit krásný večer. Ale co tu vlastně dělám, na tak skvělém místě, já, jež jsem neustále bez peněz? Odpověď na tuto otázku je jednoduchá – jdu slavit. Před chvílí jsem se totiž dozvěděl skvělou zprávu - vyhrál jsem ve Sportce přes pět miliónů korun! Tomu teda říkám pořádný důvod k radosti. Škoda jen, že to budu muset oslavit sám, bez přátel. Všichni mí kamarádi jsou totiž někde na dovolených. Ale co bych od nich taky mohl chtít v půli července. Holt, zase jen já zůstávám v tom svým malým bytě celej rok sám.
Proč si ale teďka vůbec stěžuju? Vždyť jsem vyhrál spoustu prachů, mám být přece veselý. No jasně. Pryč se všema starostma. Jde se slavit!
Vstupuji do restaurace a nestačím se divit. Taková krása všude kolem. Nádherně vymalované zdi, obrovské lustry osvětlující naprosto celou místnost, krásné dřevěné parkety na podlaze, úžasný vyřezávaný strop, překrásné čalouněné židle a stoly pokryté zářivě bílým ubrusem. A jak je to tu všechno prostorné! Prostě nádhera sama. Celou atmosféru ještě dotváří příjemná vůně z vonných svící, které jsou všude kolem. O tomhle všem se mi může v mé oblíbené hospodě „U Tří hvězd“ jen zdát.
„Tři hvězdy“ jsou proti tomuhle učiněný pajzl. Nemalovalo se tam už alespoň dva roky, skoro třetina židlí je tak zničená, že se na nich nedá pořádně sedět, jsou tam téměř neustále špinavé stoly a kouř je tak silný, že není vidět na krok. Je to tam prostě hrozné, ale svým způsobem to mám rád a cítím se tam dobře. Je to můj druhý domov.
Teď jsem ale tady, v „Šťastné sedmičce“. Porozhlížím se po místnosti a hledám nějaké místečko, kam bych se mohl usadit. Vtom ale můj zrak upoutá žena sedící u baru. Je to krásná blondýna oblečená do červených šatů s velikým výstřihem na zádech, jenž odhaluje tetovaní, které má těsně nad zadečkem. Hm, zamyslím se a na tváři se mi objeví úsměv. „S tou by stálo za to, se seznámit.“
K mému milému zjištění je barová židle po její levici volná. „Tak tomu se říká štěstí,“ řeknu si v duchu a vydám se za onou ženou. Projdu kolem několika stolů až přijdu k baru. Jako všechno ostatní tady je i tento dřevěný bar překrásný.
„Dobrý večer, slečno. Mohu si přisednout?“ optám se blondýnky zdvořile.
Pohlédne na mě, usměje se a milým příjemným hlasem odpoví: „Ale jistě.“
Teď mám poprvé šanci spatřit její obličej. Překonává všechny mé největší představy. Ta žena je prostě dokonalá. Nádherné rovné blond vlasy spadající jí až po ramena se třpytí ve světle lustrů. Její azurově modré oči na mě milé koukají zpod jemného obočí. Její malinký nosík je přímo k nakousnutí. A ty její plné usmívající se rty. Jsou prostě úžasné. Málem z toho oněmím úžasem.
Včas si ale uvědomím, že civět na ni není asi zrovna ten nejlepší způsob, jak se s ní seznámit. Ovládnu se tedy a odkloním zrak. Otočím se na barmanku, která je též velmi pěkná, ale na blondýnu nemá ani v nejmenší, a objednám si šampaňské. Když mi ho přinese, pěkně poděkuji a obrátím se na dívku v červeném, která popíjí červené víno. Jak stylové!
Jak jí tak sleduji, přijde mi, že je tu nejspíše sama a možná bude stát o moji společnost. „No za zkoušku nic nedám,“ řeknu si a začnu jednat.
„Mohu vám nabídnout šampaňské?“ optám se jí.
„Ale samozřejmě. Šampaňské nikdy neodmítnu,“ odpoví mile, odloží svoji skleničku a obrátí se na židli mým směrem. Spatřuji její výstřih a poprsí. „Můj bože,“ probleskne mi hlavou. „To je krása.“
„To se mi snad zdá,“ prolítne mi hlavou další myšlenka. „To nemůže být pravda. To mám dneska opravdu šťastnej den. Vyhraju pět melounů, sedím v týhle krásný restauraci s perfektní ženou, jejíž krása překonává všechny moje představy. To snad není možný. Že by opravdu platilo rčení - když se štěstí unaví, tak sedne i na vola - které má babička tak v oblibě?... Vypadá to, že jo.“
Znovu se přistihnu, jak na ženu civím. Jak je ale dle jejího výrazu vidět, nijak jí to nevadí. Zdá se být spíše potěšena. Stejně se ale snažím ovládnout. Mám přece nějakou úroveň.
Abych přišel na jiné myšlenky, poprosím barmanku o ještě jednu skleničku. Naliji do ní šampaňské a podám ji blondýnce.
Poté se spolu začneme bavit. Mluvíme o všem možném. O životě, o lásce, politice, o práci i o sportu. Prostě zcela o všem. Mezi řečí jí povím i o své velké výhře. Vypadá to však, že jí to nijak moc nezajímá. Nebo alespoň nedává svůj zájem najevo. „Že by nebyla na peníze?“ napadne mě. „To se mi nechce věřit… Ale vypadá to tak.“
Čím déle se bavíme tím více začíná být Sabrina, tak se jmenuje, milejší a přátelštější. Pokud to tedy ještě více jde. Nevím jestli je to tím šampaňským nebo tou informací o mé výhře anebo pouze mým šarmem, ale nehodlám to ani řešit. Nemá cenu si zatěžovat hlavu, když se tak skvěle bavíme.
I když se to zdá téměř nemožné, zjišťuji, že je Sabrina ještě dokonalejší než jsem si zprvu myslel. Z naší debaty totiž docházím k názoru, že je též velmi chytrá. Opravdu. Ty její znalosti jsou ohromné. I její myšlení je skvělé. Není to žádná pitomá blondýna, co myslí jen na svůj vzhled.
Z našeho rozhovoru se dále dozvídám několik zajímavých informací. Například, že jí je jednadvacet, studuje na herecké konzervatoři, bydlí jen pár set metrů od mého bytu a to nejdůležitější – je momentálně nezadaná.
Když se pak omluví, že potřebuje na toaletu, začnu o tom všem uvažovat. „To nemůže být náhoda,“ říkám si. „Ne, že bych věřil na osud, ale tohle fakt nemůže být souhra náhod… Ta výhra. Tahle restaurace. Sabrina. To je prostě skvělý. Že by se ke mně osud konečně příznivě naklonil?“
Z přemýšlení mě vytrhne podivný hluk. Otočím se za zvuky a spatřím Sabrinu s nějakým chlápkem ve společenském oděvu. Vypadá to, že je trošku nametený a že Sabrinu obtěžuje.
„Hele, tak na ní mi nešahej,“ řeknu si v duchu a rychle se vydám k dvojici.
Přicházím právě v okamžiku, když Sabrina říká: „Promiňte pane, ale mohl byste mě laskavě nechat na pokoji?“
„Ale kotě. Jen si trošku pohrajeme. Nic víc,“ odpovídá jí chlap opileckým hlasem, když vtom se rozhodnu zasáhnout.
„Neslyšel jste dámu?! Přeje si abyste jí nechal na pokoji!“ rázně mu oznámím.
„Á, paninka tady má doprovod. Tak to je jiná,“ řekne chlap a vypadá to, že od nás odchází pryč.
„Díky,“ poděkuje mi Sabrina poté, co se již vracíme k baru.
„Ále. To nestojí za řeč,“ řeknu, když vtom mi někdo zaklepe na pravé rameno.
Otočím se a spatřuji onoho chlapa. „Radím ti - příště si hleď svýho, blbečku!“ řekne a já jen vidím, jak na moji hlavu dopadá láhev vína. Poté se mi zatmí před očima…

Probouzím se. Strašně mě bolí hlava. „Kde to jsem? Co se děje?“ probíhají mi v hlavě otázky. Uvědomuji si že ležím. Ležím na něčem měkkém, nejspíš na posteli. Otevírám oči a spatřuji strop svého bytu.
„Tak přeci jen to byl sen,“ řeknu si trošku zklamaně. „Ale krásnej.“
Párkrát zívnu, přinutím se vstát, pořádně se protáhnu a vydám se přes chodbu do koupelny. Dojdu k umyvadlu, pustím studenou vodu a opláchnu si obličej. Pohlédnu do zrcadla nad umyvadlem a co nevidím. Uprostřed čela mám nalepenou náplast. Ze zvědavosti na ni sáhnu a zjistím, že je pod ní boule.
„Tak že by to přeci jenom nebyl sen?“ napadne mě. Jdu rychle k věšáku a podívám se do kapsy u bundy. Nacházím v ní tiket Sportky.
„Jo, jo, jo,“ volám radostí. „Tak přece to nebyl sen. Jsem boháč. Jupíí.“
Vrátím tiket zpět a jdu do ložnice pro nějaké věci na sebe. Jsem totiž jen ve slipech. Vůbec si však nepamatuji, jak jsem se sem dostal, natož, jak se svlékl a ulehl do postele. Nějak se mi to ale asi povedlo.
Jakmile však vejdu do ložnice, všimnu si, že na mé dvoulůžkové posteli někdo leží. Sice tu bydlím už od začátku sám, ale dvoulůžkovku jsem si koupil ze dvou důvodů. Zaprvé mám víc místa na roztahování a zadruhé nikdy nemůžu vědět, kdy se bude hodit.
Ihned, co si všimnu postavy zabalené v dece, napadne mě jediné – Sabrina. Kdo taky jiný. Na tváři se mi objeví úsměv. Bez váhání se k ní vydám.
„Sabrinko, vstávej,“ říkám milým hlasem a odhrnuji z ní deku. Vtom se zarazím překvapením. Místo krásné blondýnky na mé posteli totiž leží nějaká černovláska s umaštěnými vlasy, které má pomatlané přes obličej. Vypadá hrozně.
„Kdo to je a kde se tu vzala?“ probleskne mi hlavou. Nechápavě na ní s otevřenou pusou zírám.
Zdá se, že jsem jí probudil. Otevře totiž oči, protře si je, odhrne si vlasy z obličeje a posadí se na postel. Porozhlédne se po pokoji a pak svůj pohled zastaví na mně. Usměje se a povídá: „Dobré ráno.“
Stále na ní překvapeně hledím. „Kdo jsi? A co tu děláš?“ optám se jen, ve tváři stále stejně blbý výraz.
„Já jsem Simona. Copak si mě nepamatuješ?“
„Ne,“ řeknu jen a zakroutím hlavou.
Mile se zasměje. Musí na mě být určitě veselý pohled.
„Kde je Sabrina?“ optám se na krásnou blondýnu.
„Sabrina? Žádnou Sabrinu neznám.“
„Jak to? Vždyť jsem se s ní včera večer bavil. Přece jen tak neodešla,“ řeknu a přepadne mě smutek. Vypadá to, že mě nechala. Zdálo se to ale tak nadějné.
„Včera večer?“ optá se Simona nevěřícně. „To se asi pleteš. Celý večer jsi byl totiž se mnou U Modré růže. Copak si to nepamatuješ?“
„Popravdě řečeno ne. Pamatuju si však, jak jsem vyhrál ve Sportce pět melounů, pak šel do Šťastné Sedmičky. Tam se seznámil se Sabrinou a jako poslední, co si ještě pamatuju je, jak mě ten chlápek praštil tou lahví. Na tebe ani na Modrou růži si vůbec nevzpomínám.“
Jen, co to dořeknu, dá se Simona do smíchu.
„Co se směješ?“ ptám se jí nechápavě.
„Já jen, že tohle se ti asi muselo zdát. Vyhrál jsi sice ve Sportce, ale jenom pár stovek. Sám jsi mi to říkal. A v žádný Sedmičce jsi být nemohl protože, jak jsem již řekla, byl jsi celou dobu se mnou v Modrý růži. A tu bouli máš od toho, jak jsi se praštil o futra u dveří, když jsme z Modrý růže odcházeli.“
„Nevěřím ti! Lžeš!“ obořím se na ni. „Byl jsem se Sabrinou v Sedmičce.“
„Tak si to ověř,“ odpoví mi klidně.
„Taky že ověřím,“ řeknu naštvaně a jdu si pro tiket. Pak popadnu telefon ležící na nočním stolku a vytočím Informační službu Sazky. K mému nemilému zjištění se dozvídám, že jsem opravdu vyhrál jen 608 korun a žádných pět milionů. Simona měla tedy pravdu.
„Dobře. Omlouvám se ti. Mělas pravdu,“ řeknu poraženeckým smutným hlasem. Opravdu to byl tedy jen sen. Ale vždyť vypadal tak reálně.
„Teď by mě ale zajímalo, co tu děláš,“ zeptám se po chvíli, když už mám v hlavě ujasněno, že se mi to vše jen zdálo.
„No povím ti to od začátku. Jak totiž vidím, nic si nepamatuješ… Takže vše začalo v Modré růži. Přišla jsem tam asi v osm a ty jsi již v náladě seděl u baru. Měl jsi vedle sebe místo a tak jsem si přisedla. Pak jsme se spolu dali do řeči… No asi o půlnoci jsi na tom byl už docela špatně a tak jsem navrhla, že tě zavedu domů. Jenže když jsme vycházeli z hospody, ty sis nevšiml, že tam mají snížený strop u dveří, praštil ses do hlavy a omdlel. Protože jsem ale zdravotní sestra, jak jsem ti již včera říkala, tak jsem věděla, že to nic není a proto nebylo ani nutné volat sanitku. Místo toho jsem nám zavolala taxík a odvezla tě sem. Místo tvého bydliště jsi mi včera sám řekl a klíče od bytu jsi měl v kapse. No tak jsem tě sem dotáhla, ošetřila ti tu bouli a pak tě uložila do postele.“
„No to zní sice hezky a já tomu i věřím. Ale pořád si mi neřekla, co tu děláš ty. Proč jsi neodešla domů?“
„Protože nemám kam jít. Už jsem ti to včera přece říkala. Si to nepamatuješ? Přítel mě vyhodil z bytu,“ řekne mi se smutným výrazem ve tváři.
„No to je mi tě líto, ale tady zůstat nemůžeš.“
„Hmm. A můžu se alespoň osprchovat?“
„Jo to můžeš.“
Zvedne se tedy z postele a vydá se do koupelny. Nevěnuji ji už pozornost. Místo toho si snažím vzpomenout, co se včera vlastně stalo… „Simonin příběh dával smysl,“ probírám si v duchu. „A dokonce je i reálnější než ten můj. O hodně reálnější. I to s tím futrem dává smysl. Byl jsem U modrý růže sice jen párkrát, ale to že tam mají snížený strop dobře vím. Asi to s těma pěti miliony a se Sabrinou byl opravdu jenom sen. Nic tak skvělého mě totiž nikdy nemůže potkat. Bylo to fakt moc hezký, než aby to mohla být pravda.“
Po čtvrť hodině se Simona vrátí z koupelny. Až teď si jí pořádně prohlédnu. Předtím jsem totiž věnoval pozornost jen jejím slovům.
Má na sobě pěkné černé šaty. Vypadá na pětadvacet, je menší postavy, docela hubená, ale ne vychrtlá. Její dlouhé černé vlnité vlasy již nejsou umaštěné, nýbrž pěkně sčesané. Obličejem se nemůže nijak rovnat se Sabrinou, ale vůbec nevypadá špatně. Spíš naopak. Ani její křivky nejsou k zahození.
S prohlížení mě vytrhne její hlas: „Půjčila jsem si tvůj ručník a šampón. Nevadí?“
„Ne, to je v pohodě.“
„No tak já asi půjdu,“ řekne náhle. „Měj se,“ dodá trošku smutně a vydá se ke dveřím.
„Mysli,“ řeknu sám sobě. „Přece jí nenecháš jen tak odejít. Vždyť vypadá docela dobře. Víc jak docela dobře. Je přímo krásná. Ne tak krásná jako Sabrina, ale nemá k ní daleko. A nejspíš má o tebe i zájem. Jinak by tě neodvážela až domů. Tu nemůžeš nechat odejít. Vzpomeň si na to přísloví – lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. V tvém případě, lepší pohledná černovláska v tvém pokoji než nedosažitelná perfektní blondýna ve snu. Takováhle šance se už nemusí opakovat. Jednej dokud můžeš!“
„Simono!“ zavolám tedy na černovlásku, která již stojí u dveří.
„Ano?“ řekne doufajícím hlasem.
„Mohla bys tu ještě chvíli zůstat, prosím tě? Stejně přece nemáš kam jít,“ řeknu milým hlasem.
Na její tváři se objeví úsměv…


 celkové hodnocení autora: 84.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 3.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 lf 28.07.2006, 10:54:17 Odpovědět 
   Čte se to příjemně:) i zápletka není nezajímavá, jen vzorec chování a myšlení onoho hrdiny mi přijde poněkud povrchní a předvídatelné
 Adrastea 09.07.2006, 10:45:10 Odpovědět 
   Dá se sice předpokládat, jak celý příběh dopadne, ale i tak to bylo zajímavé a úsměvné počtení :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
Hemestitofeles
Filip Hurdálek
Nejlepší kamará...
Vyjimecnost
Zajatci kruhu -...
Sakora
obr
obr obr obr
obr

Intoxication
MrsSelfDestruct
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr