» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Manželství je památka na lásku."

H. Rowland

počet přístupů: 2140824

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303456 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Trnitá cesta II- Hon na zbojníky ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Trnitá cesta 2.díl

honzoch	publikováno: 02.07.2008, 8:50

Po dlouhé době pokračuje Trnitá cesta. Konečně mám českou klávesnici, ale zase trvalo nějaký čas si na ni zvknout. Tentokrát nabídnu spíš akci, která má čtenáře připravit na závěr dílu. Baronka odjíždí do Bytče na ples a Žofie se pokusí svérázným způsobem zbavit svého nového úhlavního nepřítele. Mezi tím se ze zbojníků stává štvaná zvěř.


	8) Hon na zbojníky Ranní slunce se pozvolna protáhlo pootevřeným oknem a s rozpustile nahlíželo do útulné hradní komůrky. Zrak mu padl na shrbenou osůbku, zápasící s jehlou a nití. Zuzka seděla na okraji postele a snažila provléknout nit okem jehly. Ale té se něco takového vůbec nezamlouvalo a všechny dívčiny pokusy zatím přestála. Zuzce pomalu docházela trpělivost, konec niti se roztřepil a naslinění žádný úspěch nepřineslo. Nic naplat, šaty čekaly na zašití a bezzubá ústa v jednom z jejich záhybů se zlomyslně šklebila. Už se zdálo, že tentokrát děvče uspěje, ale jaké zklamání! Nit vyklouzla a jehla se skutálela kamsi na podlahu. Zuzka zlobně poklekla a po chvilce bezvýsledného pátrání musela zabloudit tam, kam se jí chtělo nejméně, do prachu pod postel. V leže na břiše pak šátrala v závějích a rozvířená zrnka prachu se pod pohledem slunce proměnila v zářivě hejno. A konečně-prsty nahmataly cosi chladného, kovového. Ne, tohle není ztracená jehla v kupce prachu, spíš nějaký zatoulaný peníz. Přisunula jej k sobě a ještě než stačila otevřít ústa překvapením, rozzářil se na denním světle překrásný prstýnek a Zuzana nebyla tak hloupá, aby se nedovtípila, že jde o dárek Kristiána její sestře. Rázem neměla na šití ani pomyšlení. Ostražitě a s jistou provinilostí se rozhlédla a když se ujistila, že je naprosto sama, navlékla jej na prst. Sedl perfektně. Nadšená ze svého objevu málem nezachytila ani hlas zvonku, volajícího ji k baronce. Ulekaně zastrčila prsten do kapsáře a opustila místnost. Mladý pandur cloumal se spícím Szendreiem jak jen to šlo. Jakmile otevřel nevrlý kapitán oči a něco zamručel, voják na něj vykoktal: „Pane kapitáne, zbojníci…“ „Kde?“ přitrouble vykulil Ján oči, když se soukal z postele. „V hostinci U tří kulí!“ „Vždyť už jdu! Ví o tom Ondrej?“ Pandur přikývl a rozpačitě se nechal Szendreiem vytlačit z místnosti. „Na co ještě čekáte! Běžte!“ Kapitán za ním vztekle zabouchl dveře a zdravou rukou popadl opasek se zbraněmi. Ustrojit se mu netrvalo příliš dlouho, vždyť spal oblečený. Ve vedlejší komnatě už ho vedle vyjukaného mladíka čekal Ondrej Javor a další dva panduři vyšších hodností, všichni po zuby ozbrojení. Třetí předák běžel vzbudit mužstvo a ve dveřích se minul s přicházejícím Brezničanem. V rohu se krčil muž menší postavy v prostých šatech. Ondrej ho vyzval: „Pověz panu kapitánovi, cos viděl!“ „Loupežníky, blahorodí,“ ihned ze sebe ochotně vysypal muž, „jsem tak po ránu v hostinci, však víte, tam na křižovatce a najednou co nevidím! Otrhance s valaškami a pistolemi, jak se hádají s hostinským…“ Do toho ctižádostivě vyhrkl mladý pandur: „Pane, měli bychom hned zasáhnout…“ „To nechte laskavě na mně!“ oplatil mu velitel zdvořilost a zaposlouchal se do zvuků na schodech. Pandurské boty dupaly dolů po schodech. Mladík po strohém odseknutí sklopil kučeravou plavou kštici a kousl se do rtu. „Nuže, na co čekáme?!“ pobídl Ján Szendrei podřízené. „Zbojníci čekat nebudou!“ Pandurští velitelé opustili místnost, jako poslední muž s měšcem dukátů a Ján s Ondrejem. „Jene, nechceš tu radši zůstat? Ta tvoje ruka…“ navrhl mladý Javor. Ján rezolutně odmítl a vyhlídky na velení byly pro Ondreje rázem ty tam. Desátník zklamaně polkl a následoval velitele ke stájím. Szendrei si hon na zbojníky nechtěl nechat ujít a vedení si žárlivě střežil. Nakonec přece jen zvítězila Ondrejova „obava“ o jeho bezpečnost. Ve snaze vyhoupnout se do sedla zatížil zraněnou ruku víc než je zdrávo a svalil se na slámu, ochromen bolestí. Ondrej jen ztěží potlačil radost z téměř jistého vítězství a pomohl mu na nohy. „Zůstávám tady,“ rezignoval kapitán, „máš velení! Luboš Uher a mladý Tomašič ti budou k ruce…dohodni se s hajduky!“ Ondrej ho přerušil: „My už něco vymyslíme, radši běž za Kamenským!“ „To je dojemné, jak se o mně staráte,“ zakřenil se Szendrei, „ale já vím, co mám dělat…“ Ještě něco zamručel na doktorovu adresu, zklamaně poplácal kobylu a odkráčel. „To musí ta sebranka dělat takový rámus?“ zlobila se baronka, když přivřela dveře na chodbu kudy se prohnali ozbrojenci. Mimoděk pohlédla na Zuzanku, stojící u oknu div ne v pozoru. S mírnou výčitkou, ale spíše z žertu ji popíchla: „A který komín jsi vymetla ty?!“ Zuzka se začala úporně oprašovat, i když to předtím učinila nejméně desetkrát. „To nevadí, nech toho!“ mávla paní rukou. „Víš, že odjíždím do Bytče? Na ples?“ Jakpak by Zuzana nevěděla. Paní nemluvila poslední dny o ničem jiném. „Prý si sebou berete starou Hanku, Milosti?“ osmělilo se děvče ke slovu, čímž se vlastně optalo, proč nejede ona sama. Důvod byl nasnadě, baronka nechtěla, aby ji doprovázela hezčí bytost než je ona sama, tedy už vůbec ne půvabná Zuzka. Baronka si dobře všimla, jak se děvče postupně osměluje a občas sklouzavá k vzložené drzosti, ale s mateřskou láskou jí to ráda promíjela. A ač se to může zdát neuvěřitelné, dokonce nabídla Zuzce kompenzaci za ples. „Myslím, že máš na plesy dost času, stejně bys zůstala jen u služebnictva.“ Vidouce její zklamání, došla ke skříni a vylovila krásné modré šaty. Zuzka se do skvostu vpíjela očima a v té chvíli netoužila po ničem jiném, ale na barončino pobídnutí, aby si je oblékla, zareagovala zdrženlivě. Bariéra mezi služkou a paní byla stále tu a něco takového by ji podkopalo od základů. „Nu což, já tě neukousnu! Budou ti určitě moc slušet…“ Mladá Plešková chtěla pryč, cítila, že tohle přes všechny touhy nesmí přijmout. Véghová jí ovšem šaty vnutila. Dokonce s takovou neodbytností, že Zuzka ani nevěděla, jak je na sebe v rychlosti dokázala navléknout. Obdivovala v zrcadle tu nádheru, co na tom, že jí pořádně nebyly. Baronka přikyvovala hlavou. Má krásnou dceru, co na tom, že z rodiny moravských poddaných! Trvalo dlouho, než přišlo vystřízlivění a návrat do starých kolejí. Žádný zázrak není věčný a ten Zuzčin trval jen pár minut. Z princezny před zrcadlem se opět vyklubala služka. Šaty, pobouřené takovým nositelem, zmizely ve skříni, stejně jako se vytratila baronka ze zámku. Zuzka se závistivě ohlédla za kočárem, uhánějícím k Bytče. „Pane Ondreji! Zvědové jsou zpět…“ Mladý desátník bystře pohlédl na dva muže, stojící v pozoru: „Ano?“ „Jsou tam, pane! Asi šest zbojníků v zadní části budovy, skládají nějaké pytle! Jeden je na stráži, to je ten falešný kat z hradu! Také ten jejich kapitán Cervenka! Pak jsou tam dva starší, jeden má…“ nestačil doříci onen kučeravý mladík. Jeho hlas, třesoucí se vzrušením a touhou po pozornosti, Ondreje provokoval, protože se až nápadně podobal jemu samotnému před pár lety. „To stačí!“ zarazil ho rázně. „Děkuji!“ „Tomašič a Uher půjdou od řeky, pan Brezničan s hajduky od lesa…“ začal Ondrej s vysvětlováním plánu. Klíčem bylo zbojníky vylákat ven na otevřené prostranství a nedovolit jim opevnit se v hostinci jako v nedobytně baště. Ondrej se právem obával pomoci zvenčí a nechtěl riskovat, že mu někdo vpadne do zad. Jakmile se lotři ocitnou na volném prostranství před budovou, panduři na koních už je snadno zneškodní. Útok zahájila malá skupinka, vedená Ondrejem Javorem a kučeravým mladíkem. Útočníci se pokusili nepozorovaně proniknout až ke stěně hostince. Ve skrytu křovin a vysoké trávy dosáhli bez velkých potíží zadní zdi stavení. Nervózně se přikrčili u její paty a naslouchali hluku vycházejícímu z pootevřeného okna. Ondrej posunky naznačil, že se společně se čtyřmi vojáky zkusí proniknout dovnitř. Kučeravý mladík chápavě pokýval hlavou a sledoval, jak se pětice proplížila pod oknem a zamířila na opačnou stranu stavení. Dobře si všiml také toho, jak Ondrej ostřížím zrakem hledá na okrajích mýtiny poschovávané vojáky. Jen co se desátník ztratil za rohem, měl mladík jasno. V hlavě se mu zrodil plán, jak si získat slávu. I přes zákaz Ondrejův a tichému naléhaní dvou společníků se zachytil okenní římsy. Přitáhl se a nohou se zapřel o spáru ve zdi. Zatajil dech a vysunul hlavu na úroveň okna. Touha po činech ho hnala kupředu. Ale jaká škaredá náhoda se mu postavila do cesty. Ani se nenadál a už se díval přímo do Václavovy tváře. Úlekem se pustil. Padal do hloubek. Zbojníci přirozeně na nic nečekali, nechali kořist kořistí a honem pryč. Zuzana se nudila. Loudala se ztichlými chodbami. Kdyby tu tak byla Lidka! Opřela se zády o kamennou zeď a hluboce se zadumala. Hrad kolem působil mrtvě, ti tam byli vojáci, kteří ji každý den zdravili a upírali na ni nenasytné pohledy. A jít do kuchyně se jí nechtělo, nepochybně by tam někoho zastihla, ale spolu s ním i nějakou otravnou práci. Znuděně a líně se protáhla. Zrovna když míjela křížení chodeb, zaslechla hlasy, zesílené ozvěnou. Pousmála se, že bude s kým prohodit slovo, a vynořila se z přítmí. Žofie a Reháková rozhodně nebyly onou žádanou společností. První záchvěv paniky vystřídala rozvaha, Zuzka sklopila hlavu. Nevěděla, zda se má uklonit nebo dělat, že nikoho nevidí a tak vybrala nejhorší možnost, něco mezi tím. Když v první chvíli nereagovaly, ulevilo se jí. Příliš brzy! Jako chapadlo chobotnice se po ní vymrštila paže, stáhla jí a druhá ruka jí zasadila strašlivý pohlavek. V mžiku se ocitlo přímo mezi oběma rozzuřenými saněmi. „Tak já se ti ještě nakonec budu klanět!“ vřeštěla Žofie a nešetřila fackami. Zuzka byla tak zaskočená, že se zmohla jen na slabé pípnutí ve smyslu omluvy. „Tak co?! Jak dlouho budeš ještě podlézat mé matce? Co? Ztratila jsi řeč?!“ Za každou větou následovala facka z jedné nebo druhé strany. Žofie se nadechla a tím nechala prostor Rehákové: „A kdy se prohlásíš za baronku? Na začátku to byla samá úklona a teď panence otrnulo!“ „A obléká si šaty, na které by svou špinavou rukou neměla nikdy sáhnout! Taková hanba! Mít šaty po nejposlednější čubce!“ Došla jim slova, všemožné nadávky pršely jako letní liják, společně s dalšími fackami. Zuzka myslela, že nastala její poslední chvilinka. Ucítila krev v ústech. Rudého pramínku si všiml i někdo jiný. Někdo v kom krev vzbuzovala největší hrůzu. Žofie byla jako vyměněná. Skákala ve vzduchu a v panické hrůze se snažila setřást žilní tekutinu z rukou. Reháková nechala děvče děvčetem a ve snaze se zavděčit paní hledala nejbližší vodu. Zuzana se zvedla z podlahy a dala se na útěk. Naneštěstí pro ni se už barončina dcera vzpamatovala a ač mdle, tak přesto vzkřikla na Rehákovou: „Chyť jí, Majdo! Musíme ji zabít!“ Nic nemohlo Zuzku popohnat jako právě toto. Dupání stařeniných-smrtčiných nohou dokreslovalo v její hlavě podobu té hnusné kreatury, která se za ní řítila. Tmavé chodby jako by před Zuzkou uzavřely všechny úkryty a přály pronásledovatelům. Dívka nevnímala otékající tváře a krev z nosu, chtěla se pouze dostat do bezpečí, a to za jakoukoliv cenu. Zkusila několik dveří, byly zamčené. A všechno kolem tak tmavé, jako by se zamotala do smrtčina rubáče. V panice pozbyla rozumného uvažování. Jak dlouho ještě vydrží běžet? Za jak dlouhou ji hradní bludiště zavede do slepé uličky? A co stařena? Té síly nikdy nedojdou? Zuzka neprojevila jedinou známku odporu, když jí kolem pasu obmotala cizí paže a stáhla ji do nějakých dveří. Ondrej a jeho pět pandurů byly doslova smeteno ze dveří. Náhlý zbojnický útěk panské neobyčejně překvapil. Chybou ambiciózního mladíka přišli panduři o čas a moment překvapení. Několik z nich, číhajících v záloze, sice dokázalo vystřelit, ale bez velkého úspěchu. To by ještě nebylo nejhorší, jenže zbojníci si to neomylně namířili přímo do míst, kde nikdo nehlídal. Past sklapla naprázdno, Tomašič s Uhrem a Brezničanem se sice spojili, k jejich smůle ovšem až poté, co jim prchající psanci proklouzli pod rukama. Ti duchapřítomnější vojáci se pokoušeli dostat do sedel, ale o nějakém organizovaném útvaru nemohla být ani řeč. Přesto to byli stále panští, kdo měl v rukou hlavní triumfy. Vzdálenost zbojníků od spásné lesní zeleně se sice zkracovala, ale stejnou rychlostí se snižovala i ztráta pronásledovatelů. Prchající za sebou nechali dva mrtvé a rozdrobili se po pláni. Až mezi stromy se rozpoutala skutečná bitva. Les otáčel výhody na stranu loupežníků, početní převaha nebyla panským nic platná. Martin Plešek se pustil do souboje s Ondrejem a připomenutí dávných dob pro něj nedopadlo nejlépe. Ondrej s ním dělal, co chtěl, a bez pomoci přispěchavšího Marka by zůstaly jeho vyhlídky na úspěch nulové. Chlapec zaměstnal Ondreje jen chvilku, než ho pandurský velitel povalil na zem a odzbrojil. Plešek skočil Ondrejovi na záda a odstrčil ho stranou. Veliteli už spěchali na pomoc další, Marek se odplazil stranou a na Martina Pleška se sesypala přesila. Zbojníci si toho všimli a soustředili všechny síly na jeho záchranu. Ondrej proklál přibíhajícího zbojníka a zranil dalšího, když se pokoušel dostat do klubka rváčů. Otec Zuzky a Lidky uvízl vespodu, bez reálné šance na vysvobození. Když už visela porážka zbojníků ve vzduchu, dali se na útěk. Starý Plešek zůstal opuštěn mezi nepřáteli, odzbrojen a velice rychle spoután. Několik odvážlivců z řad pandurů se pokusilo o další pronásledování, od čehož je odradil samotný Ondrej. „To nemá cenu! Tady jsou jako doma…vraťme se, je konec! Cokoliv jiného je zbytečný risk!“ „Zuzanko,“ děsil se Ján Szendrei, „co se ti to stalo?“ Opatrně ji přenesl na postel a pohled mu ne a ne uhnout od nateklých tváří a krve z nosu. Ztýraná Zuzka ze sebe nebyla schopná vypravit slovo, jen tlumené vzlyky. Zabušení na dveře na sebe nedalo dlouho čekat. Ján tázavě pohlédl na děvče a když mu nedokázalo podat vysvětlení a bušení neustávalo, otočil klíčem a prudce otevřel. Zuzka zkoprněle sledovala, jak se babice snaží vecpat do místnosti. „Uprchlá poběhlice! Zlodějka! Kryjete podlou ničemnici!“ vřískala a kdyby měla zuby, asi by ho ošklivě pokousala. „Tak poslyš, babizno! Tohle je moje komnata a nikdo mi sem nebude lézt! A jestli ano…“ Reháková se dala do hlasitého pištění, docházel jí dech. Chrlila ze sebe nejhorší nadávky a vůbec ne náhodou přistála po chvilce na tvrdé dlažbě chodby. „Koukej zmizet, ty stará čarodějnice! A už se neukazuj! Klidně řekni té svojí Žofii, co jsem zač…“ Zabouchl dveře, zamkl a s povzdechem si otřel pot z čela. Babiznino hlasité kvílení oznamovalo, že je stále přede dveřmi. „Nebudeš z toho mít problémy, Jene?“ optala se najednou Zuzka, pečlivě si čistící nos kusem hadru. Szendrei pokrčil rameny a přisedl si k ní. „Co mi můžou udělat? Stěžovat si nadřízeným? Nebo snad baronce…vždyť ty dvě si troufnou akorát na bezbranné služky! “ Pohrdlivě sykl a vzal Zuzku za ruku. „Co děláš, Jene?“ vzhlédla a poodsunula se směrem ke stěně. „Ale nic…ukážeš mi tu jizvu? Mám docela starost.“ Otřela si zarudlé oči a usmála se: „Tak to ne! Žádná jizva nebude…“ „A poděkovat mi nechceš?“ ohradil se najednou. Zvážněla a s naprosto prázdnotou v hlase mu poděkovala. Přisunul se k ní blíž a zpozoroval, že děvče už nemá kam ustupovat. „Dávej si pozor, Zuzi! Zůstaň při zemi…ty dvě tě nenávidí…jsi pro ně konkurence!“ Zuzka se zvedla z postele a dovrávorala k oknu. „Až se to tu trochu uklidní, donesu ti nějaký obklad na ty tváře…a sakra…“ Poslední slova mu unikla z úst při pohledu na dívku, zničehonic sesutou u okna a skolenou hlubokými mdlobami. Doběhl k oknu, ale ani pohled ven mu neobjasnil, co se přihodilo. Branou se vraceli Ondrejovi drábové a někoho vedli, v železech a mezi koňmi! „Asi chycený zbojník!“ zaplesalo srdce pandurského kapitána. Sklonil se k Zuzce. Co ji asi tak vylekalo? Nemá ještě nějaké zranění?“


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	02.07.2008, 12:16:18

Koho asi Zuzka viděla při pohledu z okna? Hezky akční díl, jen co je pravda... :-DDD Vojáci ze všeho vyšli jako pěkná telata! No, zdá se, že pro tentokrát měli zbojníci štěstí! ;-) Že by se tato série pomalu chýlila ke konci? No toto? Těším se na další pokračování! Jednička! ;-) P.S. Co tam chtěl Brezničan?

Adrastea	02.07.2008, 8:50:00

Akční to je tedy dost. Jako obvykle se tu vyrojilo pár překlepů ("s rozpustile", "u oknu", "Prý si sebou berete") a některé věty svědčí o tom, že by nebylo od věci zvolnit tempo a věnovat větší pozornost detailům. Občas by třeba stačilo prohodit některá slova ve větě a tvář příběhu by vypadala zase o něco čistější. Na druhou stranu je jasné, že pátrat tu po každé drobnůstce není vzhledem k rozsáhlosti příběhu žádná legrace.