» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."

Joseph Addison

počet přístupů: 2140826

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303457 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Ame: Okno - kap.3 ::

Matylda Kratinová	publikováno: 08.07.2008, 11:51

Co říci, snad jen "další pokračování..." a "pomalu začíná přitvrzovat." ;-)


	„Ahoj všichni,“ pozdravil je Lukáš s širokým úsměvem. Byla půlka srpna a od nálezu Ruthminolu nepokročili o moc dál. Sůvíkovo chování bylo zvláštní. Vrhal po nich takové zjišťovací pohledy, takže dnes určitě nepřišel jen tak. „Potřeboval bych s něčim helfnout.“ „Pro tebe všechno, zlato,“ zamrkala Jitka z legrace předlouhými řasami. „Tak to vyklop.“ „Jo, ven s tim,“ přidal se Petr k Jindrovi. „Mno, já se vsadil. Vyhecoval mě ten Křesčickej blbec, Ríšan… Vsadil jsem se s nim, že pudu do tý vížky vedle Elthilu, kam se nesmí. Potřebuju nějaký svědky…“ „No jo. Prej už odtamtuď vynesli pár lidí nohama napřed. To bylo od Ríšana pěkně podlý, to ti teda řeknu. Jak se ti na to povedlo přistoupit?“ poznamenala Gita káravě. „Ono to bylo před Ájou, já jinak nemoh…“ „To víš, Lukášku,“ rozesmála se Kaťuša, „že ti to dosvědčíme. Vyblejsknem tě před věží a potom někde kousek za dveřma a máš to vyřešený.“ „Ten Ríšan je děsná svině. Až ho někdy potkám, tak mu plivnu do toho jeho lasiččího ksichtu.“ Petr pěnil už předem, podle dobrého zvyku. Drali se lesem do strmého kopce. Prosekávali se křovím, které bylo prorostlé vším, nač by se jeden odvážil pomyslet. Zakopávali o větve břečťanu, chytali se do šípku a že by něco viděli… „Hergot!“ zaklela zcela nežensky Gita. „Takovej bordel, to je preventivní opatření, nebo co?“ Konečně se propracovali na denní světlo, kterým zcela nečekaně oplýval plácek velikosti asi metru čtverečného, u paty věže. Sůvík bezmocně zacloumal masivní železnou mříží na vchodu. „To je v prdeli.“ „Počkej,“ uklidnil ho šikulka Matěj s drátkem v ruce. Tenký šperhák si s visacím zámkem rychle poradil a cestu měli volnou. Kluci se skřípěním odklonili zarezlou mříž. Lukáš se postavil k mohutnému kamennému oblouku brány a Matěj ho jeho mobilním telefonem zvěčnil. „Tak prima,“ pochválil si, „ještě jednu fotku někde vevnitř a máš Andreinej nehynoucí obdiv zajištěnej.“ „Teď k plánu: když budem dávat bacha, nemělo by se nic stát. Vlezem dovnitř, ještě vyblejsknem Lukina, pak nahoře nějaký pěkný panoráma, aby Ríšanovi spadla čelist, a pak pryč odsud. Ještě by to chtělo nějaký světlo. Sluníčko sice ještě svítí, ale..“ Jindra s Matějem na sebe překvapeně pohlédli. „Děda ji tim svým věčným plánováním nějak nakazil,“ poznamenal suše Kozel na Kaťušinu adresu. Bez obvyklé ironie. Vešli dovnitř a Jindrova dlaň jim zářila na cestu. Kousek za branou našli točité schody a rozhodli se po nich vyšplhat výš. Srdce jim bušila napětím. Někdo možná měl i trochu strach. Mezi zdmi zpíval průvan, přestože venku mělo být bezvětří. Mokrými, mechem prorostlými spárami kličkovaly malé řeky. Nahoře Matěj opatrně vystrčil hlavu z otvoru ven. Do tváře ho praštil prudký lezavý vítr a řídký déšť. „Fuj,“ naklonil se k nim s přimhouřeným a očima, „nelíbí se mi to. Počasí je nějaký divný.“ Jindra se nacpal těsně vedle něj. Zpod rozpadlé kamenné stříšky překvapeně civěl na oblohu. „Podle postavení slunce je ráno a žádnej večer, vážení,“ hlesl chraptivě. „Ty jeden skaute, ty máš faktickou pravdu…“ Vylezli na plošinu. Byla zde příšerná zima a oni měli na sobě jen trička. V mžiku jim naskočila husí kůže tvarově připomínající hřebové lože. Otlučené cimbuří a polorozpadlá kupole nad věží nijak neprotiřečily svému stáří, ale to, co se rozkládalo kolem, jim vyrazilo dech. Všechny tři hradní pahorky byly úplně lysé. Co víc, na prostřední bachraté hoře stál v plné síle obrovský hrad. Žádné zříceniny a vyvalené zdivo, žádný plevel či popínavky s mechem. Hladké jednolité zdi, lesklá břidlice a zlatisté korouhve. Les na jihu dosahoval daleko k obzoru, kde se smíšená temně a světle zelená přeměňovala v tyrkysovou, hluboce modrou a nakonec rozpitou šedivou. Vesnice v údolí měla doškové střechy a po podhradských samotách nikde ani stopy. „Co to má bejt?“ projevil svůj údiv Lukáš. Kaťa opatrně přicupitala k cimbuří a hodila dolů kus kamene. Za chvíli jí odpovědělo jakési vzdálené žuchnutí. „To je okno do minulosti. My vidíme jako přelud událost, která se kdysi stala.“ Jindra si jednou nohou stoupl na schod před okrajem a opřel se o koleno. "Nikdy jsem o tom neslyšel. To je to tak vzácný?“ „Jo. Je to úplně stejný, jako když si dům pamatuje vraždu, která se v něm udála. Tohle je jenom složitější, zvlášť když došlo k zaznamenání děje okolo a ne uvnitř.“ Javerin mezitím v sepnutých prstech vyčaroval skleněnou čočku a koukal přes ni jako dalekohledem. „To je blázinec. Jedni utikaj sem a druhý zase tam. Dole se motá spousta vojáků…“ Nechal pozorování, až když ho Jitka zděšeně zatahala za deštěm nasáklý rukáv. Zpoza kupole vyšel vousatý strážný. Přes opršalou zbroj měl nataženu umolousanou tuniku a hlavu s přilbou si chránil před deštěm kapucí z nějakého filcu. Líným krokem se k nim blížil. Za chvíli bylo jasně vidět, jak mu z prošedivělého plnovousu odkapává voda. Nevšímal si jich, jako kdyby byli vzduch. „Myslím, že nás nevidí,“ zašeptala Jíťa vysokým hláskem. „Vždyť je to přelud,“ odtušil Jindra a už zas hleděl někam ven. „Hele!“ vykřikl za chvíli, „támhle u lesa vidím Araména v plný parádě. Nikdy bych neřek, že dřív nevypadal jak potaženej chlebovou plísní.“ Vzápětí obdržel od Gity výchovný políček. „Ta sedla…,“ zamlaskal Matěj. Honem napodobili Javerinouvu pozorovací pomůcku. „No vážně,“ přisvědčila mu Kaťa, ovšem jen tomu, co se týkalo lokace, „takže asi vidíme Geredhelovu dobu. Hledejte toho Merylela!“ Petr se bleskurychle naklonil k Sůvíkovi a začal vysvětlovat. … „Ty víš, že nerad zůstávám stranou. A stejně…“ Ve vesnici zůstali jen někteří muži a vojáci. Seskupili se do sevřených tlup v uličkách a na několika málo střechách. Na plácku před kostelem bezradně stála další. Matěj se na ni zaměřil. Vtom mu do zorného pole vběhl někdo v drahém brnění a mával mečem jak s práporem. Vojáci ho halasně pozdravili. Ihen si ještě upravil zvětšení, až mohl meč vidět detailně. „Mám ho! Mám ho! Je před kostelem!“ zařval triumfálně. Všichni čekali. Kolem se rozhostilo hrobové ticho. Jen zem se třásla pod dupotem tisíců nohou. V dálce se poprvé ozval válečný ryk. Trubky ho šířily společně s živými i neživými. Obloha nad nimi ztemněla mraky a kouřem. Masa vojska se vrhla na hrad jako příboj snad ze všech stran. Strážného zasáhl šíp a tak přepadl přes cimbuří. Kateřina zděšeně odskočila. Tmou se mrskaly šmouhy světla ze zaklínadel a kleteb. Gyrovetice vzplály. Kousek po kousku se jich zmocňovali Křesčičtí. Při pohledu na jejich rozšklebené tváře všichni na věži zhnuseně polkli. Sedmičce za zády zazněl bolestný výkřik. Rychle se otočili. Průlezem se nahoru hrnuli vojáci chránění jen tvrzenou kůží a prošívanými kabátci. Postavili se na ochoz. Z elthilských hradeb se k nim vydaly první šípy. Na uprázdněná místa se okamžitě postavili noví. Gita zavřeštěla. Jeden z těch zaprášených hrdlořezů zabral její prostor a splýval teď s jejím tělem. Její ječení nebralo konce. Matěj se ji rychle snažil odtáhnout, ale nedokázala se hrůzou pohnout. Nechal ji být. Elthilští ve vsi ustoupili tam, kam ještě mohli – na střechy domů. Nepřátelé se vrhali za nimi, aby se všichni nakonec jeden po druhém propadli do hořících trosek. Merylel a poslední zbytky jeho vojáků skákali k okraji vsi jako zajíci. Sotva se ale u Malého rybníka octli na zemi, byli obklíčeni. Skočili po protivnících. Tři byli okamžitě zabiti, Merylel zajat a ponížen. Celý ten podivný průvod se prodíral šiky až k věži, na které Podhradští s Lukášem stáli. Nevěřili vlastním očím. Několik pořezů vlekoucích vzpouzejícího se Merylela po zemi, zmizelo v bráně pod nimi. Vojáci na ochozu přestávali padat. Pod stříškou svítily cizí oči a soustředěně těkaly zaklínáním. Matějovi zase něco zasvištělo kolem ucha. Dírou v kupoli propadl konec opeřené násadky. Další elthilské šípy přesně dopadaly do rýh v kameni a zůstávaly ležet. Zdivo bombardovalo kamení a podivné koule z ohně. Jedna je právě minula jen o kousek. Její temně rudé plameny olízly cimbuří. Další jim teď profičela těsně nad hlavami. Ale Zirtenovým lidem to, zdá se, vůbec nevadilo. „Začíná tu bejt nějak moc horko,“ vykřikla Jitka s přiškrceným hrdlem. „Zdrháme!“ zavelel rázně Petr, tasil řeznický nůž a rozběhl se přímo proti očím cizího mága. Doslova vletěl pod stříšku, několikrát máchl dranžírákem a pokračoval jako tsunami dál. Jeho kamarádi se nedali zahanbit. Už byli skoro dole, když věží otřásla hromová rána a popohnal je zvuk padajícího kamení. Ven vyrazili s řevem hunské hordy, ale na plácku nebyl nikdo kromě nich. Petr se opřel rukou znaveně o nejbližší strom a chtěl zastrčit nůž do pouzdra. Zůstal na něj přimrazeně zírat. „Hele, nestrefil jsem se s ním, doufám, do někoho z vás?“ „To už bys dávno dostal přes hubu,“chtěl ho uklidnit Jindra. „Tak mi vysvětli, proč je od krve!“ Gita na něj sáhla a olízla špičku prstu. „Je to krev. A proč jsi mě nahoře nechal na tom hnusákovi, ty Kozle pitomej, co?!“ osopila se pro změnu na druhého Ihena. „Čuně,“počastovala ji sestra. To za to olíznutí. Petr mezitím zezelenal. „Já se do někoho zasek timhle volským kuchem, ty krávo, já ho asi zabil…“ a začal zvracet. „Ty krávo…“ Shlukli se kolem něj a Kaťa ho účastně vzala kolem ramen. „Hele, nejseš snad moje máma?“ „Víš co?“ zazubil se Lukáš. „My se tam dojdem podívat.“ „Jdu s váma,“ prohlásila rezolutně Kaťuša. Javerin si zaklepal na čelo. „Blázníš?“ „On tam není schopnej jít, a někdo s ním musí zůstat. Vážně sorry, ale my tři holky jsme trochu málo a ten jeden pak bude scházet vám.“ „No jo, dobře. Utlouklas mě argumentama.“ Tiskli se k sobě, s Kateřinou ve středu. Lukáš pečlivě svítil na každý schod. Nenašel nic, až téměř nahoře se černala vlhká skvrna. „Rajská,“ promnul ji mezi prsty. Matěj si prohlížel chlístanec na zdi. „Pěkně ho brácha zpracoval. Jenže koho,“ povzdechl si. Krvavá stopa nikam nepokračovala. Opíral se o stěnu, oči zavřené, prsty přitisknuté ke spánkům. Člověk by věřil, že si doopravdy masíruje mozkové závity. „Do někoho jsem vrazil, ale nemůžu si vzpomenout. Možná, možná jsem slyšel i nějaký zaskučení, ale fakt nevim.“ Sůvík se otřásl. Pohledy ostatních se na něj zaměřily. „To je jenom takovej divnej pocit. Jako kdybys tam nahoře,“ ukázal ke stropu, „stála ty Kaťušo. Promiň, je to děsně uhozený.“ Přesto vyhlédli ven. Byla tam jen ta dávná doba a strážný. Uháněli z kopce dolů. Stmívalo se. Lukáš přejížděl palcem po ostří své sekerky, ačkoliv to bylo dost nebezpečné. „Nevim, co si všichni pořád stěžujou. Ty krváčky v telce i na plátně jsou jenom slaboučkej odvárek proti tomuhle bijáku. Absolutně nejtemnější středověk, co jsem kdy viděl.“ „A minimálně jeden ještě v životě uvidíš, jestli půjdeš s náma. Nejspíš to taky bude to poslední, co v životě uděláš.“ Předtím byl starší Ihen útrpně zticha. „Petře!“ zaječela Gita. „Ten tvůj pesimismus je trestuhodnej!“ „Gitušenko, Gituško,“ předvedl Jindra předpisové psí oči, „vždyť je ještě celej zkoprnělej. Nech ho bejt, na tohle zabírá jenom chlast. Stavíš se u nás, brácho,“ začal šeptem k Petrově svěšené hlavě, „táta přines nějakou samohonku.“ * „Tatíííí, Geron už ségře zase utek!“ Patrik, již osmnáctiletý adolescent, kterého ale ještě tak úplně neopustila puberta, právě našel prázdnou ohradu. Měl v ní být Kateřinin felveltin, zvíře podobné vyzáblému koni s hrozitánsky dlouhýma nohama, srstnatými křídly a kraťoučkým rohem uprostřed čela. Ale rádo a často pobíhalo volně. Vysoký hubený muž přeskočil strouhu a na okamžik zůstal stát vedle syna. Jaromír Devír by vedle svého dokonale upraveného otce vyhlížel spíš jako tulák. Krátké vlnité a rozčepýřené vlasy, ve tváři strniště, neškrobené vystupování a nevyzpytatelný pohled. Zkrátka jako kdyby jablko padlo na míle od stromu. Fyzická podobnost mezi všemi třemi generacemi přesto byla jasně patrná. „Hledat ho po všech čertech takhle pozdě nebudu. Buď přijde sám anebo si ho Kačena sežene sama. Zatracená mula, kdyby neměl takový rodokmen, klidně bych ho dal do salámu, mrchu utíkavou.“ Kopnul do kůlu ohrady a vrátil se. Patrik ho okamžitě následoval. * „Tak mi zatraceně pomoz!“ „A jak asi? Já nejsem čaroděj, rozumíš? Neumím kouzlit! Mám ti to říct deseti jazykama, nebo co?!“ Aramén vztekle pochodoval kolem stavidla sem a tam. Byla by to scenerie jako vytržená z romantické opery – rybník, na jehož hladině se leskla noční obloha osetá hvězdami s vetknutým měsícem, lehounký větřík čeřící vodu a šustící listím topolů bílých – kdyby… Ve trávě o kus dál sténal Anrin. Rukama špinavýma zaschlou krví si svíral hrudník a břicho, na nichž si hluboké rány scelil alespoň povrchově – na víc se nezmohl. Aramén mu jako první pomoc vrazil mezi zuby kus klacku a na horečkou rozpálené čelo připlácl ouklej. Malá rybička znatelným mrskáním protestovala, jenže rybářská nálepka ,plevelná´ její osud zpečetila. „Cos to vyváděl?“ užasl vodník, když si ho zevrubně prohlédl. Odpovědí bylo zaskřípání zuby. „Na nadávání do zrádců a pánbíčkaření jsem ti byl dobrej, co? A teď se ti zase hodim…“ S námahou vytáhl dřevo z úst. „Víš,… Strážcové se postarali,… aby mě nic… nemohlo zabít,… ale se zraněními… to moc… nedomysleli. … Kdokoliv jiný… by byl… po smrti,… jenom já… hniji.“ Rozkašlal se a vyplivl krvavý chuchvalec. „Kam mě to takhle pozdě vedeš chlapče? I andělé už spí.“ „Jeden známej se ošklivě zranil babi a neumí si pomoct.“ Stará Skorková si vodníkův vymáčený obličej prohlédla skrz tlusté okuláry. „Proč nešel do nemocnice? Já stará bába nejsem žádný šéffelčar.“ „On,… jaksi nemůže. Nemá takový ty papíry, eh… legitimace se to jmenuje.“ Babka uznale pokývala hlavou. Anrin už seděl a přežvykoval nějaké býlí, které mu Skorková dala. „Myslela si, že jseš nějakej podvratnej živel, tak to řekla, a ještě mě sepsula, s jakou chamradí že se to stýkám.“ Aramén si k němu přisedl. „Byla taková divná, jako všechny ty bylinkářky z lidu. Ale odvedla slušnou práci,“ přejel si prstem po bílých jizvách. „To je teda vděk,“ odplivl si vodník znechuceně. „Tahle ženská je nejlepší léčitelka široko daleko, slepila dohromady Filipovi rameno, když to do něj za války koupil skopčáckým automatem. Bylo děravý skoro jako cedník.“ * Sotva druhý den našli chvilku na to, aby se sešli, sesypali se na Araména. Vodníkovi byla jejich nenadálá aktivita divná. „Copak, zase žhavý bulvární novinky přímo od zdroje?“ uchechtl se naoko. „Prvotřídní kvalita, abys věděl,“ vytáhl se Jindra. „Jo,“ pokračovala Jitka, „Můžeme ti říct, že Merylela opravdu zajali. Proč, to nevíme.“ „A nemohli byste mi ten váš zaručeně neomylnej zdroj prozradit?“ „Obávám se, že… zatím ne. Heleď- je mi jasný, že mě chceš odpálkovat Anrinem, ale náš zdroj je jeden vzácnej jev a ten se uměle vytvořit nedá,“ zesílila Kaťa hlas. „Prostě žádná past ani propaganda. Drsná realita,“ postavil se Lukáš honem za kamarádku. „Teď už bys ho možná moh i uhádnout, ale to co jsme přitom provedli, za to by nás asi Bezpečnostní brigáda nepochválila. Kromtoho doma o tom už vědí.“ „Co je s tebou, chlapče?“ odbočil vodník nečekaně jinam. Petr zvedl oči. Jeho vodový výraz prozrazoval, že včera nezůstalo jen u jednoho panáka pálenky. „Ale, to nic neni,“ snažil se to bagatelizovat. „Neupejpej se a mluv.“ „Strejda Aramén je jedno velký ucho,“ zachechtal se Matěj, aby ho mužíček následně zpražil pohledem do stavu ideálního pro mletí. „Já,… já… “ „Prostě při tý naší akci do někoho vrazil dranžírák a obarvil ho, přestože jsme tam byli jenom my,“ vypálil Lukáš dřív, než mu Ihen stihl zacpat ústa. Tak mu alespoň dal pěstí do ramene. Araménovo němé Eh bylo jasně zřetelné. „Pak to byl někdo, kdo pořád žije. Je s tím místem spojenej a zřejmě utržil vopravdickou ránu, když jsi se vohnal po jeho dávným otisku v energickým poli krajiny. Ale je to nanejvejš podivný. Přežít tak dlouhou dobu můžou snad jen Zirtenský pohůnkové, bastardi jedni. … Ahá!! Teď už vim, kde jste byli. Tam je to vopravdu vo kejhák. Přednášet vám o vaší lehkomyslný blbosti asi stejně nemá cenu... A teďkonc zpátky k tématu. Co máte s Merylelem?“ „No že ho zajali. Ale co když ho nesebrali náhodou a pásli po něm už od začátku? Podle tebe velel pár oddílům, ale zběh do Gyrovetic. Neřikej, že se chtěl proslavit efektní sebevraždou ve velkým stylu. Zirtenský na něj mohli poslat nějaký donucovací čáry ve stylu džu-džu a pak se ho zmocnit.“ „To je zajímavej nápad Jitko. Taky mi už přišel do merku. Merylel měl totiž sakra známosti. Měl blízko k lidem, který uměli ovládat tu přestupovou bránu v hradním podzemí.“ „Jako že Zirten věděl o trumfech v rukávu a tak ty lidi zlikvidoval? Iris, Anrin, Merylón, Johana Devírovna, Geredhel a další… Všechny potřebný informace si moh vytáhnout z Merylela… To je ale svinstvo…,“ zkřivila Kaťa znechuceně rty. „Třebajc. Ze sedánků s tvým dědou a Krkavcem vím, že Geredhel měl pro případ nejhoršího smluvenou pomoc od elfů. Stačilo slušně poprosit. Kdyby neměl kdo škemrat, elthilský by byli v háji. Jenže branou stih projít proud uprchlíků. Příchod tý vymodlený pomoci měl zajistit jeden maník, ale úplně zpackal zaklínadla a tu bránu nějak zkur – ehm zasek. Elfové nemohli přijít, ani kdyby se postavili na hlavu a bylo to. V čoudu. Taky na něj mohli seslat to du-du, nebo jak tomu řikáš. Nevěřim, že by jeden z hlavounů Taram-ayi byl takovej hudlař.“ „To je dost ďábelskej plán,“ přikývla Gita, „ale reálie souhlasej. Kdo jim dal první tip? Zirteny jako poutníky Amethilis by Agameyron rozmetal a křišťálovou koulí si je taky představit neumím.“ „Možností je víc. Všichni poutníci rozhodně nebyli klaďasové. Někdo je moh napráskat, třeba konkurence. Pak na hradě taky sloužívali Křesčický, než je po obklíčení radši všechny pomlátili, krysy jedny hovadský. Potenciálních zrádců je dost. Zkus najít toho pravýho, co ti vrazil kudlu do zad. Jenže mrtvým se pátrá dost špatně.“ „Že by se Anrin po tom všem zbláznil taky vlivem cizích čárů?“ zauvažovala Kaťa. Koneckonců, byla to její krev. „Něco na tom je. Někdo asi vyčuchal, že dědic přežil a tak se snažil zajistit, aby poslal svůj rod do záhuby, když to řeknu dvorsky,“ spekuloval vodník dál. Matěj ožil. „Ale Zirtenský ani Strážcové to bejt nemohli, ty by ho vyřídili hned. To musel bejt někdo třetí, komu vadili všichni.“ „Správně,“ přidala se Gita, „oni by neposlali srdceryvnou ženskou. Ten, kdo ji nastražil, byl buď děsně prohnanej chlap, nebo normálně zákeřná baba….“ Aramén na ni poučně ukázal prstem. „Tadle potvora se nejspíš poslala sama. Jo jen tak cestou, řekli vám vaši ctěný rodičové, o co Strážcům jde a co vás čeká, jestli nebudete dělat nic, anebo se začnete bránit?“ S těžkou myslí na sebe mrkli. „Jo,“ řekli jeden po druhém. „Tak to teda už jděte… No kšá, huš!“ začal je zahánět rozmáchlými gesty. Představa nepřátelského manipulanta, číhajícího někde pod nadzvednutým víkem popelnice, je moc netěšila. Začínalo povážlivě přihořívat. „No to je dost, že ses taky uráčil. Já tady mám závažný novinky a ty…“ „Odpussť brrrachu, ale musím hlídatt ssvé ssstopy.“ „Tak teda rychle: Anrin z nějakýho důvodu sledoval těch sedum, když šli nevim proč do věže s Oknem. Ošklivě se mu to vymstilo, jeden z nich ho považoval za útočníka a rozpáral odshora dolů. Chudák kluk. Myslim, že Anrinovi už doopravdy šiblo, anebo jedná na cizí příkaz. Tohle jsem z něj přes veškerej nátlak nevymámil a dvě a dvě jsem si dal, až když se ten kluk s kudlou přiznal. Dej bacha na svý bratříčky a taky na šelmičku prohnanou…“ „Mrrchy, mrrrchy, v tom cítím ruku prrrrolhané sstrrážkyně.“ Ještě vztekle zacvakal zobákem a zmizel.


celkové hodnocení autora: 94.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Tuax	27.09.2008, 12:19:21

Tak konečně část ve které je zřejmý i nějaký plynukejší děj a ne jen skok sem, skok tam :) Pořád je tu dost údajů, jmen a věcí, které čtenáři nic nepoví a s ohledem na tvůj hrrrr styl, ho stále uvádějí do chaosu. Ale je tu znát pokrok oproti předchozím dílům. Myslím, že trochu více světla by do příběhu v neslo, kdyby byl kladen větší důraz na reálie a pozadí, protože to je možná zatím největší kámen úrazu. Slínají se tu všechny do by a vypadá to, jako by se to odehrávalo na časové ose od středověku po budoucnost, ale v jednom okamžiku, chybí tomu trocha zpřehlednění. Ale už to bylo vcelku fajn tako motivační jednička, taky bude ;)


ze dne 23.10.2008, 17:11:08
Matylda Kratinová: Díky díky díky... :-D Doufám, že ta koule na noze ještě ztěžkne (no, doufat asi ani nemusím, to brzy bude realita).

amazonit	08.07.2008, 11:51:37

tak se toho ujal další redaktor, což není nejlepší, ale čuk to asi vzdal... díl je poněkud nepřehledný, obraz střídá obraz tak nějak překotně, dá se v tom ztratit mnohé věty šly stylisticky poupravit, jinak formulovat, podobně některá slovní spojení... některé věty působí nelogicky - uvnitř byl průvan, ale venku mělo být bezvětří (větu jsem zkrátila) pokud mělo být bezvětří, neznamená, že skutečně bylo, takže proč by nemohl být průvan, pokud ale venku bezvětří bylo, nejen mělo být, tak průvan podivný je...


ze dne 18.07.2008, 17:44:15
Matylda Kratinová: čuk říkal, že na fantasy nemá buňky nebo tak nějak... nechci se hájit, ale zveřejňovat takhle dílo o mnoha rovinách, to jsem asi nějak nezvládla, to je fakt co se slohových nedodělků týče, to je také pravda, občas mi to prostě ujede a protože podobně "vychytaně" také mluvím, tak mi to nějak nedoteče... každopádně moc díky za názor a práci s publikací (musela být šílená)