|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303458 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Kytice bílých růží ::
 janie |
publikováno: 04.08.2008, 12:05
|
| Takové malé, hodně významné něco... asi pro mámu... snad najde svůj ráj.. |
| |
|
|
Takové ticho je tu teď skoro pořád. Bolí mě z něj uši. Předtím aspoň zazněl domem rachot z kuchyně nebo tóny Vivaldiho. Ale teď? Ani ty Agátini spratci tu už nekřičí. Snad už tu konečně taky budu mít tátu jen pro sebe. Všechny úkoly už jsem splnila. Všechny až na jeden. Táta mi ráno strčil do zadní kapsy pětistovku, když jsem ho objímala, než odešel o práce. Zašeptal mi do ouška: '' Běž ven a kup si nějakou náplast na bolavou duši, zlatíčko moje.'' Pak se jen rozloučil obvyklou pusou na čelo, při které mám pokaždé pocit, jako bychom se už nikdy neměli vidět, a bez pohledu zpět opustil dům. Stejný pocit, jako jsem měla ten den, co odešla .. Snadno se to radí, když má jistotu, že o to, co má, další den nepřijde. Dospělí takhle radí často. Asi trpí nějakým záchranářským komplexem. Ještě nikdy jsem je neposlechla. Vlastně jo, jednou. Když mi máma radila, abych ... Ale to už je jedno. Ale většinu jsem je neposlechla a pak jim plakala v náručí, jak moc to bolelo. Ale jak říkám, mám svoji hlavu. Ostatně stejně jako táta.
Domem zní Avril a její Innocence. Tuhle mám od ní nejradši. Vždycky mě donutí přemýšlet. Mamka ji ale nesnášela. Říkala o Avril, že je ''barová zpěvačka''. Nikdy mi pořádně nedošlo, co tím vlastně myslela.. Už nad tím ale nepřemýšlím. Proč taky? Ono, mamka měla vždycky jinej styl než já s taťkou. Beethoven, Mozart, Vivaldi,.. ti nám vždycky hráli u společné večeře. Vždycky jsme si sedli všichni ke stolu a mamka začala odříkávat modlitbu. A domem zněly tóny klasické hudby, což všemu dodávalo vážnou povahu. Táta klasiku nemá rád. A nikdy neměl. Ale neřekl ani slovo. Nadávala jsem mu za to. Říkala mu, že je podpantoflák a že má z mamky strach. Jenže i on v té chvíli mlčel. Nikdy neměl rád hádky a po té poslední (...) nemá je prostě rád.
Už jako malé se mi šíleně líbil. Jak se po večeři zavřel u sebe v pracovně, pustil si desku Raye Charlese, zapálil doutník a začal číst. Líbilo se mi, s jakou ledabylostí zvedal ruku, aby si prohrábl čupřinu na hlavě a poté obrátil stránku. Sledovala jsem ho pokaždé absolutně omráčená škvírkou ve dveřích. Už tenkrát jsem si přála být jako on.
Ale mamce se nelíbilo, že jsem trávila veškerý svůj čas v jazzovém království místo objevováním tajů dívčího světa. S nezapáleným doutníkem v puse jsem na tátově klíně opřená o jeho rameno netrpělivě očekávala, co se ten den dozvím nového o Odysseovi, Perseovi a jiných hrdinech starověkého Řecka a Říma. Milovala jsem, když mi předčítal ze Starých řeckých bájí a pověstí. Byla jsem jeho holčička. Nikdo mezi nás nemohl. Byli jsme jen my dva, místnost plná vanilkového kouře a tóny 'In the evening'.
Dneska si to vyčítám. To všechno. Neměla jsem na tátu křičet, že je podpantoflák. Už vím, že o hudbu přeci vůbec nešlo. Miloval mámu, i dneska ji miluje, i když to už neříká nahlas. Ale já to na něm poznám.. Ty jeho pohledy do prázdna,kdykoliv se slovem narazí na staré časy, myšlenky na dobu, která už se nevrátí.. Bože, jak já teď miluju, když u večeře slýchávám klasiku. Dodává zvláštní atmosféru. I když je to jen večeře. Chybí mi mámin parfém. Měla jsem s ní trávit mnohem víc času. Starat se o holčičí věci jako šminky, minisukně a hlavně mámin trik na svádění. Kolikrát se mi snažila vysvětit, jak je správné svádění důležité. Že stojí za veškeré cvičení u zrcadla. Ona to přeci musel vědět. Táta ji miloval i po tolika letech a miluje dál, i když už..
Máma byla skvělá. Dokázala očarovat každého. Atraktivní, chytrá, sexy. Prostě pravá dáma. Vždycky chodívala perfektně upravená v úzkých áčkových sukních. Připravená okouzlit jediným pohledem. Její vůně vždycky zaujala. Dřevo a koření. Škoda, že už se nevyrábí.
Měla jsem s ní trávit více času.. Chodili bychom do centra na nákupy, hodiny bychom vybírali rtěnku nebo řasenku a zkoušeli sukně, jen tak, pro zábavu. Zašli bychom si pokaždé do té malé restaurace u nádraží na salát s tuňákem, který tak milovala.
Když se teď koukám zpátky, napadá mě jen jediný způsob, jak utratit tátovy peníze. Dal by mi víc, kdybych chtěla. Udělal by pro mě cokoliv, kdybych si řekla. K čemu.. Já jeho peníze nechci. Nechci ani tu pitomou Agátu a její otravný dětičky. Jak si může sakra myslet, že ji budu mít ráda. Vždyť mamce nesahá ani po kotníky.. Ale když on tak strašně nesnáší hádky.
Venku je nádherně. Už vím, co s penězi udělám. Koupím za ně kytici bílých růží. Velikou nádhernou kytici bílých růží, které maminka zbožňovala. Odnesu jí je i s tím dopisem, co jsem jí napsala. Třeba se na chvíli zastaví a přivoní si. Třeba si i ten dopis přečte.. Třeba jen na chvilku ...třeba.. Přečtu jí ho sama.. Tam, kde teď spí. Určitě mě odněkud z výšky uslyší. Bůh ji asi nepustí za mnou, ale snad.. možná...
Dnes je vážně nádherně. Už sem si sedla a vyčkávám s obálkou v ruce.. Přede mnou jen stříbrný nápis vyrytý do černého kamene... Zuzana Černá, milovaná manželka a milující matka...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 31 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
