» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2140829

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303459 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Něco jako štěstí ::

Racek	publikováno: 05.12.2005, 0:53

Povídka


	Něco jako štěstí - Madrachová už na ty děti zase řve, konstatovala babička a přivřela okno. – Kdo to má pořád poslouchat, že jí huba nebolí. A to počkej za chvíli, až přijde Tonda z hospody, to bude mela. Kdyby tloukl tady, pošlu na něj Vítka. Slyšíš, Víťo, pak tam zajdeš, přivřela okno ještě víc a pokračovala v žehlení. – Co Beran odjel do Ruska, není s ní k vydržení, povzdechla si. - Ženská nešťastná… - Se divíš, babi, hormony chtějí svoje, prohlásil z kanape Vítek, můj starší brácha, a vzal si z talíře asi desátou buchtu. - Navíc, babi, Beran se vrátí až za tři roky, za tu dobu asi ohluchneme. Už aby si zase někoho našla.…Nedal pokoj a provokoval dál: - Madrachová je kočka, Tonda jí nemůže stačit, ale to už utíkal před utěrkou, kterou se po něm babička rozehnala. Puberťák… Na dveře kuchyně někdo nesměle zaklepal: - Ahoj, teto, můžeme se u vás dívat na pohádku?, nesměle se zeptala Maruška Madrachová.- Maminka už zase křičí…- To víš, že jo, kývla babi a v tu ránu jí žehlení přestalo zajímat. Vytáhla žehličku ze sítě. – Nalej dětem šťávu, kývla na mě a už z kredence vytahovala dvě malé Milky. Mě nebo Víťovi by je nedala ani náhodou. Nám pekla doma: - To víš, Petruško, aspoň, co jíš…Možná to bylo lepší než celá Vitana, ale ani náhodou to tak dobře nechutnalo. Milku jsme od ní nedostali nikdy…a přitom sama na nás taky často křičela, a jak! Děti Madrachovy se usadily před TV a Maruška jí suverénně zapnula. Vedle ní se posadil bráška Jeník, který si špinavýma rukama pořád okolo oči šmudlal zbytky brekotu. – Děti, a ruce jste si umyly?, zeptala se babička. Mařenka zavrtěla hlavou a vylekaně se podívala: - Už jdeme, zvedla Jeníčka od TV a poslušně ho odváděla do koupelny. – Chudáci děti, nemají to lehký, vzdechla babička. - Babi, já musím…Sjela mě pohledem: - Se učit, já vím, nemusíš tu být. Ale pošli sem Vítka, ať postaví Jeníčkovi autodráhu. Madrach se za chvíli vrátí, to bude delší… Jak se dalo čekat, brácha nebyl ani u sebe v pokoji, ani v kůlně u motorky, tak jsem se na to vykašlala. Když babi bude vážně chtít, sežene si ho mobilem. Jeníček nemusí mít celou autodráhu, stačí mu půjčit autíčka a bude v sedmém nebi. Vzala jsem si dobrý boty a učebnici, v pondělí jsme měli psát písemku, a Štěpán nikomu nic neodpustil. Měla jsem v úmyslu vylézt na Havraní skálu a koukat do fyziky. Přesně tak: koukat do fyziky, že bych něco chápala, se říct nedalo. U zastávky autobusu seděli Mojda s Milanem. – Jdeš na rande? Vem nás s sebou!, vykřikoval Mojda, zatímco Milan znalecky vypouštěl kouř ze startek. - Vykašli se na tamtoho, ber mě, já jsem dobrej, ještě za mnou hulákal Milan. Kdyby pořád nevysedával na zastávce a nekouřil ty hnusné cigarety, docela by se mi líbil. Ale takhle jsem radši zůstala u Johny Deepa, před ním jsem se nemusela stydět za všechny uhry a pupínky, když jsem se večer svlíkala. Nikdy neřekl ani slovo, asi proto, že byl jen na plakátě…Madrach, ten podle babičky ožrala a nemakačenko, mu byl docela podobný. Podle mě v tom stejně byl nevinně, kdyby mu manželka nezahnula s Beranem, nepil by. Beran byl lamželezo, loni v létě se vsadil s partou trampů, že holýma rukama narovná podkovu – a vyhrál. Tři láhve Johnnie Walkera. Dělal v kovohutích, ale když zkrachovaly, novou práci nehledal. A jak byl pořád doma, začal chodit na kafe k Madrachový, ona byla zase doma na mateřské…Věděla to celá vesnice, jen Tonda Madrach ne. Pak Beranovi nabídli dělat v Rusku na stavbě, a on se upsal na tři roky. Sotva odjel, někdo to Madrachovi řekl. Boží dopuštění: věci lítaly z oken, křiku a pláče, až přijela policie. Protože Tonda neměl záznam v rejstříku, řešili to jenom přestupkem. Ale od toho dne Madrachová křičí a Madrach pije. Babička říká, že chudáci jsou oba, ale podle mě je větší Tonda. Neumím si představit, že bych já byla nevěrná někomu, koho miluju. Takhle jsem to řekla babičce a ona, že tomu ještě nerozumím – že láska je někdy jenom zvyk. A takový revoluční názory zastává někdy moje babička. Vítek říká, že babi žije ještě někde v době cukrkandlu, ale mě někdy připadá větší vodvaz než já. Protože, kdyby Madrachová Madracha neměla ráda, proč by s ním byla? Lidi přece spolu nejsou ze zvyku! V každém případě nám šlo o uši. PLESK. Z křoví přede mnou vyletěl holub - až jsem se lekla. Ale to už jsem odbočila na Havranku, dalo se tam jít docela pohodlnou cestičkou. Odhrnula jsem z cesty větev…a zarazila se. Nahoře někdo seděl, nějaký chlap. Krve by se ve mně nedořezal. Poznala jsem Madracha. Co ten tu dělal, měl být v hospodě…Seděl tam úplně jak nějaký tramp, jen usárna vedle něj chyběla. Byl opřený o strom a díval se do kraje. Skoro proti své vůli jsem došla až k němu. K čemu hospoda, když si vystačil: na mechu ležela načatá vodka. – Jestli tě posílá moje žena, těžce artikuloval, - tak jí řekni, že má smůlu. Díval se na mě těžkýma očima Johnyho Deepa. – Do Ruska nepojede. Chce jet za Ním, víš? Napil se vodky. - Všichni to ví, abys to nevěděla. Máchl rukou, až láhev skácel. – Pane Madrachu, začala jsem…- Tondo, klidně mi říkej Tondo, pro všecky jsem Tonda, tak co ne pro tebe, už jsi velká holka. A sedni si!, přikázal. Otřel hrdlo láhve a podal mi ji: - Napij se, napij se taky. Všichni na mě kašlou, tak aspoň ty se se mnou napij…Vodka byla silná, až jsem se rozkašlala. Pak si všiml učebnice: - Tebe neposílá Ivana, ses přišla učit? – Píšeme písemku, řekla jsem. Jen zatřásl hlavou: - Neuč se, život tě naučí, a nelogicky navázal: - Do Ruska chce. Do Ruska! Že mi nechá děti, že se domluvíme. Jo, za pár let by přijela v meďákovi a chtěla by je zpátky…- Maruška s Jeníkem jsou u nás, řekla jsem. Zdálo se, že neslyší. Zhluboka si lokl: - Za Beranem…Že se mnou není šťastná. – A vy …jste…šťastný? Podíval se na mě pohledem, který byl skoro střízlivý. – Co myslíš? S Ivanou? Někdy to musí stačit. Někdy ti musí stačit NĚCO JAKO ŠTĚSTÍ… Ještě hodinu jsem poslouchala Madrachovy výlevy. Už mě nebavil. Byly to jeho problémy, ne moje. Desetkrát jsem se zvedla, že půjdu, a desetkrát mě chytil za ruku: - Ty jediná mi rozumíš…Podpírala jsem ho celou cestu z Havranky. Když jsme šli kolem zastávky, Mojda s Milanem tam samozřejmě ještě seděli. Blbcovi Milanovi vypadla z pusy úžasem cigareta. Do fyziky jsem se za celou neděli ani nepodívala. Ale tu písemku jsme nakonec nepsali. /31.10.2004, 16:38 hodin/


celkové hodnocení autora: 94.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 43		výpis autorského hodnocení