» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2140829

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303459 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Vzpomínky ::

kulkul	publikováno: 25.06.2008, 5:39

Lido 24. Nela čeká na zprávy z hotelu, co se stalo a ukládajíc šaty našla kopretinu od Milana. Že je Nela přecejenom výborná baba a taky dobrá máma?


	V kapsičce u džín našla Nela pomačkaný bílý kvítek kopretiny, kterou jí dal Milan Líbal, její přítel a snad i něco více než přítel, před Valdštejnskou jízdárnou a také dávno, dávno předtím... Stál na břehu Lužnice tajemně zamyšlený, špičkou kotníkové tenisky si pohrával s oblázky ohlazenými a vyplavenými řekou. Občas vydloubl z písku vhodný placatý kámen a udeřil jím o hladinu. Skákavá "žabka" rozřízla olejovitě ustálenou hladinu. Na protějším břehu osvětleném paprsky dohasínajícího slunce se zdvíhaly příkré svahy zarostlé smíšeným lesem. Odtamtud zazníval zpěv trampských písní doprovázený břinkavou kytarou a drnkáním na banjo. Nad prastarými rozvalinami hradu na strmém ostrohu zakroužilo káně... Na co asi právě teď myslel - proletělo Nele hlavou. Ukrývala se za neprostupným březovým mlázím, odkud samotářského romantika sledovala. Po kotníky se bořila do zrádné bažiny, ale podstoupené nebezpečí se jí vyplatilo, neboť básník znenadání široce rozpřáhl náruč a jeho rty vyslovily její jméno, takže už nemohla být na pochybách, i když zvuk s láskou vysloveného (pro Milana) skoro zaklínadla zanikal v šumění vody klokotající a šplouchající mezi balvany u břehu. Když Nela suverénně vystoupila z houštiny, Milanovi chvíli trvalo, než vzal na vědomí, že ta, kterou vzýval, stojí před ním živá a zdravá. Taková jaká byla - obyčejná holka z Dobříše v sepraných džínách vonících táborákem a buřty. Milan zůstal překvapením stát s komicky rozpaženýma rukama. "Ty ještě cvičíš?" dobírala si Milana Nela. Vždyť po celodenním pádlování většinou padali na smrt unavení do spacích pytlů ve stanech. "Jasně," zalhal Milan pohotově a udělal bez zadýchání deset kliků. "Jsi dobrý, fakticky," prohlásila Nela. "Tohle je mi ale volné víš," říkal Milan, "myslím, že jsem spíše úplný moula." "Copak copak?" usmála se Nela. "Utopil jsem se v tvých očích," řekl Milan vážně. "A to jsi, prosím, potápěč!" vykřikla Nela radši rozpustile. Chtěla Milanovo vyznání lásky slyšet, ale zároveň se šíleně styděla. Jenže Milan začal odhazovat části obleku, až tu stál pěkně rostlý s opáleným hrudníkem jen v plavkách. "Nevěříš?!" hrnul se střemhlavě do vody. "Neblbni, nastydneš," volala Nela, ale Milan byl celý jako udělaný do šaškování. Vřítil se do vody jako hurikán až stříkala pěna. "Nemyslíš, že také kapři si zaslouží trochu večerního klidu?" volala na Milana se smíchem Nela. "Jsem štika," zubil se Milan, za nímž se co chvíli zavírala hladina, "aspoň jim neztuční maso." Na štiku byl však Milan přecejenom poněkud málo otužilý a po chvíli se s jektáním zubů nořil z ledárny. "Doufám, že už mi věříš," drkotal zuby. "Potápíš se jako potápník," uznala Nela, "ale teď se okamžitě převlékni do suchého!" "Před tebou? Ty ses zbláznila," zpěčoval se Milan. "To bych toho viděla, ty chytráku," utrhla se Nela, "jde o to, abys nenastydl. Ani mě nenapadlo se na tebe dívat." "Když se otočíš, tak se převléknu," vyjednával Milan. Nela se otočila a pro všechny případy pevně přitiskla víčka. "Vidíš, nebe bude plné hvězd," slyšela přidušený Milanův hlas. Otevřela oči k nebi. Měl pravdu, rozsvěcovaly se na něm koláčky hězdiček. "Nelly, já jsem tě nechtěl přesvědčit o tom, že se umím potápět, ale o něčem jiném, víš." "A o čem tedy?" "O tom, že jsem se utopil v tvých očích." Nela se otočila a viděla, že Milan je dávno oblečený a podává jí bílý květ kopretiny s roztomilým žlutým kolečkem uprostřed. "Nelly," šeptnul zamilovaně, jako kdyby odříkával kdovíjaké tajemství, ale Nela byla schopná kvůli němu úplně ztratit hlavu, "tohle je Nelly." "Tak proč mi ji dáváš, je tvoje," vypadlo z Nely, dříve než si stačila rozmyslet odpověď, nejhloupější vyznání lásky, jaké si mohla představit. Milan ho však přijal zcela jinak. "Nelly," objal Nelu něžně a dal jí pusu, "ty a moje? Opravdu? Nelly..." Nikdy tomu nemohl uvěřit, věří mé lásce aspoň dnes po sedmnácti letech? - zavřela Nela s pousmáním pomyslné album vzpomínek, které odvál čas. Vzpomněl si na svou první květinku, kterou dal děvčeti z lásky, anebo čekaje na dámu z vernisáže prostě jen hrábl do záhonu před jízdárnou? Jejich láska připomínala obraz, který postrádá rám. Podobně jako hebká kopretinka založená do knihy k vylisování si podrží původní jasné barvy a náladu rozkvetlé louky, ale vlastně tam nepatří. Podobně byla Nela svázaná osidlem manželství s Daliborem, kde měla všechno hmotné zabezpečení, ale šťastná (jako kdysi s Milanem) nebyla. Rifle přehodila přes tyčku ramínka a pověsila do skříně. Nela už po sté vytáčela číslo hotelu Kalypso, ale nic konkrétního se nedozvěděla. Vkráčela opatrně do dětského pokoje, kam uložila Jolu, aby jí změřila teplotu, neboť měla obavy o její zdravotní stav, na němž se podepsalo prožité nebezpečí. Sáhla dítěti jemně na čelíčko znepokojená jeho horkostí. "Co je?" pípla Jola. "Není ti špatně?" řekla matka. "Ne, ale chci pomuchlovat." "Muchly-muchly," objala Nela Jolu a současně ji hladila po hlavince, po chvíli mazlení řekla, "ukaž ten teploměr." Rtuť teploměru ukazovala jen lehce zvýšenou teplotu. "To ani není teplota," střepávala Nela pohyby ruky teploměr. "Jenom teplotka," broukla Jola. "To může být z horka, ale raději ještě chvíli lež," velela Nela. "Budeš tady?" chtěla vědět Jola. "Chceš?" "Já chci něco povídat." Na pohádky Nela opravdu neměla náladu, tím méně na zamilované story, proto navrhla náhradní řešení: "Mohla bych ti kreslit." Usedla na pelest postýlky, přihrála si z Jolina psacího stolku staré školní sešity a na podložce z tvrdých desek solitérové stavebnice byla připravená bavit dítě kresbami. "Mohu sem? Nechceš si nechat sešity na památku?" "V Mariánkách dostanu nové," mávla rukou Jola, "nakresli žabáka Kokváka." Nela se pustila do malování. Začala oválným tělíčkem lenivě rozvalené žáby s bradavičnatýma zadníma nohama způsobně skrčenýma, s vybíhajícími prstíky zakončenými žlutými kuličkami jako korunky princezen. Přední nožkou si žabka podpírala vakovitou tlamičku s nenapodobitelně smutným výrazem srpkovitých vyboulených očí. "To je žabí princ," pochopila Jola, ačkoliv Nela ještě nebyla hotová, "na koho asi myslí?" Nela nechala žabáka obrůst dlouhými žebříky kapradin sklánějícími se k hladině studánky zbrázděné čarami vodoměrek. "Ta je moc pěkná," aplaudovala Jola, "ty bys mohla ilustrovat tátovy knihy. Takovou žábu jsem viděla jednou v Brdech. Jé, mami, že zase pojedeme na venkov." "Pojedeme. Ale nesmíš zlobit babičku." "Kterou?" "Já ti dám kterou, žádnou nesmíš zlobit," usměrňovala dětskou rozpustilost Nela, "ty navíc dobře víš kterou." "A když budu?" "Když budeš babičku zlobit, tak to babička řekne dědovi, děda to řekne tátovi," vypočítávala Nela na prstech, "táta to řekne mně..." "A ty to řekneš zase babičce," nedala se nachytat Jola, "a tak pořád dokola." "Jolo, proč ty nemáš babičku Lidů ráda? Proč ji zlobíš?" zeptala se Nela přímo, takže Jola musela s pravdou ven. "Já ji mám ráda, ale když ona je taková starobylá." "Vždyť jí táhne na sedmdesátku, tak jaká by měla být?" "Nerozumí dětem," řekla Jola. "Jdi," protáhla Nela, "já si s ní náhodou rozumím velice dobře." "Nerozumí tomu, čím žiju jaká jsem. Nerozumí mi, jenom se pořád ptá, do jaké půjdu třídy a když jí to řeknu, tak se směje. A když se zasměju já, tak žaluje, že zlobím. A zabila mého králíčka!" uzavřela Jola nakvašeně, důrazně si otřela bradu na znamení, že neopustí ani o píď. "Počkej," položila jí Nela prst na ústa, "smích ještě není zlobení, ale ty se směješ schválně jako babička." "Chichichi," předvedla Jola třaslavý smích stařeny. "Napodobování JE posmívání," řekla Nela. "Jenomže já to dělám v dobrém, protože děda se vždycky směje a tleská mi." V tom měla tedy pravdu a Nela se marně pokoušela vystopovat, čím si dospívající školačka Jola a obtloustlý senior Josef Lido s pleší potaženou žlutými fleky padli do noty. Jisté bylo, že na sebe nedali dopustit, Jola docházela dědovi dokonce bez reptání pro noviny, za což ji prarodič zásoboval hruškami máslovkami a dával jí od cesty. "Checheche," zahrála Jola pro změnu průduškový smích břichatého děda Lida. "Che che, mezi námi děvčaty..." plácala se Jola do stehen přesně jako děda. Nela se neudržela smíchem, ale přesto dítěti uložila: "I když tě sám děda navádí, tak se babičce se nesměj." "Já už nebudu," slíbila Jola.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 36		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	25.06.2008, 19:42:54

Hezké je to a hezky se to čte... ;-))) Já vím, že je tento komentík sakra krátký... Hm! Jo, těším se na další část! ;-)

amazonit	25.06.2008, 5:39:42

úvod je velmi romantický, takový náznakově vztahový, upejpavý, jen bych se divila, kdyby tu kytku měla pořád v kapse, to ty rifle neprala? tak tomu se mi nechce věřit... v další části se mísí obavy o to, co v hotelu s obavami o dcerku, které nakonec vítězí na plné čáře, aby i předešlé trable přešly do humornější polohy


ze dne 25.06.2008, 11:36:35
kulkul: To je nová paralelní kopretina od Milana z vernisáže, ale z textu to moc jasný fakt neni - a na vernisáži neměla Nela rifle, ledaže by se převlíkla v práci... Děkuju.