|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303459 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Ztracená magie (33) - Srdce z hvězd ::
 Gandalf |
publikováno: 24.06.2008, 16:17
|
| 33. kapitola - škandální odhalení :) |
| |
|
|
Kapitola třiatřicátá – Srdce z hvězd
"Chlapče, bacha! Někde tu je mrtvák... a hodně silnej," snažil se mě Artur varovat, ale už bylo příliš pozdě. Příliš pozdě na to, abych se vysmekl z mrazivého sevření čísi ruky.
"Co... co mám dělat?!" křičel jsem jak smyslů zbavený a snažil se neotáčet. Jen při pomyšlení na možné variace nemrtvých mě jímala nepředstavitelná hrůza. Navíc jsem neměl nic, s čím bych se mohl svému nepříteli postavit.
"Jak vypadá?" volala na mě lebka z náhrobní desky.
"Co?"
"Musím vědět, co je to zač, jinak ti moc nepomůžu, jasný?" S nechutí a sebezapřením jsem se jen přes rameno podíval za sebe.
"A... aaa... a..."
"A?" vyzvídal Artur.
"A sakra!" vyvalil jsem oči a trhnul sebou tak, že se mi podařilo vysmeknout se bledé ruce.
"Co tam, sakra, vyvádíš? Tak jak vypadá?"
"Hnusně! Mizíme pryč!" křičel jsem směrem k lebce a dal se na útěk.
"Počkééj, něco jsi zapomněl!"
"Co, co?"
"Mě! Nenechávej mě tu s tím mrtvákem, nebo ti to do smrti nezapomenu!"
"A no jo," plácnul jsem se do čela a jen rychle přejel pohledem po vyzáblé postavě nemrtvého, který se pomalu šoural mým směrem.
"Honem, honem. Hejbni kostrou mladíku!" popoháněl mě Artur (a mírně to zadunělo, jak se uvnitř lebky zasmál vtípku, který jsem beztak nepochopil).
"Stůjte!" zasípala mrtvola plazící se k nám.
"Mluví!" zaradoval se Artur a snad by se býval i vrátil.
"Tím hůř!" chňapnul jsem rukou po lebce a svou šikovností jí shodil na zem.
"U všech žeber! On mě dostal! Zasáhnul mě!" křičel hrůzou Artur.
"Klid," okřikl jsem ho, "to jsem byl já."
"Ty? Jseš s ním nebo co?"
"Že já tě tu nenechal!"
"Neutíkejte!" zaskuhral nemrtvý podruhé a mé oči se střetly s jeho tváří. Byla nezdravě pohublá a bílá. Oči měl zapadlé hluboko v lebce, takže na mě zíraly dvě černé díry.
"Co nic neděláš? Tak mizíme, ne?!" probral mě hlas mého společníka, když jsem se zadíval do těch magických hlubin umrlcovy tváře.
"Prosím," sepnul nemrtvý ruce nad hlavou, "musíte mi pomoct. Oni mě... hledají!"
"Kdo?!" rozhodl jsem se změnit plán, jelikož se nezdálo, že by nás ta vychrtlá příšera chtěla sežrat (alespoň ne teď).
"Pro všechny svý zuby, co ještě mám," naléhal Artur, "nemluv s ním!"
"Oni," odpověděl umrlec a ukázal sinavým prstem na oblohu. "Poslové z hvězd. Vědí to a přijdou si pro mě i po smrti!"
"Co vědí? A kdo vůbec jste?" Měl jsem tušení, že jsme narazili na prvního majitele zaprodaného srdce.
"Všivák mrtvák je to!" vložil se nám do řeči Artur. "To ses ho nemusel ptát."
"Jsem Oliver Černoruký, ale lidé mě znali jako Hvězdáře. V nekonečné touze po vědomostech sahajících mimo hranice našeho chápání, pátral jsem po něčem mimořádném. Něco, co by mi umožnilo uskutečnit mé sny."
"Takže jste potkal Julia Čárymara?"
"Bohužel," sklonil hlavu, "ale nikdy bych netušil, že mě to bude stát život."
"Tak to si můžem podat ruce... teda spíš čelisti," zařehtal se Artur. Po jeho úsměvném vystoupením jsem jej raději vrátil tam, kde ho nebylo tolik slyšet - do vnitřní kapsy pláště.
"Máte to srdce?!" ukončil jsem Oliverovo vyprávění (a uvnitř pocítil, jak skrytě toužím mít ten zázrak v rukách).
"Samozřejmě! Dobře jsem ho ukryl. Poté, co jsem jej koupil za všechny své úspory od Julia, podařilo se mi proniknout do tajů vnitřních mechanizmů srdce. Tři dny a tři noci jsem bez ustání ponořoval svou duši hlouběji do celého toho soukolí nevyzpytatelnosti, až jsem nakonec prozřel."
"A spatřil velký..." zahuhlal z podpláště Artur, ale nestihl větu dokončit. Včas jsem jej umlčel.
"Srdce mi umožnilo cestovat mezi světy a tento ledový měsíc Mafasy, kde jsem chtěl začít se svým výzkumem, se stal i mým hrobem! Chamtivost a zrada srdce mě zcela oslepila a znemožnila můj návrat. Umrznul jsem nedaleko tohoto pohřebiště, zcela prázdný jakýchkoliv citů či nadějí, jako vyschlá studna. Do té doby jsem však poznal prazvláštní národ zaostalých lidí, kteří mě s mými schopnostmi přijali jako duchovního vůdce, ne-li pak boha. Proto ta honosná hrobka, obehnaná hroby těch, kteří mi byli nejblíže k srdci... tomu prokletému srdci!"
"To srdce, kde je teď?!" trval jsem stále na své otázce i přes to, že bych mohl mít na Olivera tisíce jiných, neméně důležitých dotazů.
"Není v mé hrobce. Má jej má milovaná v náručí. Rozhodla se zemřít se mnou."
"Její jméno..." chtěl jsem se zeptat, ale náhle mi projela hlavou vzpomínka na ducha a jeho poklad.
"Je to jediná žena zde pohřbená, takže..."
"Éledrin," zašeptal jsem téměř zasněně.
"Jak to víš?!" zbystřil Oliver a tázavě na mě upřel černé oční důlky.
"Její... její hrob ukrývá poklad," opakoval jsem slova bezejmenného ducha.
"Cože? Žádný poklad, má jen to prokleté srdce, ale to jsem věděl jen já a ona. Kdo ti to řekl?"
"Nějaký duch. Chtěl svůj poklad zpět. Myslel si, že jsem Julius, který ho právě pro ten poklad zabil. Slíbil mi pomoc, když přinesu to, oč žádal."
"Hlupáku!" rozhněval se náhle umrlec, až mu vstaly sněhově bílé vlasy na hlavě. "Pěkně tě napálil ten tvůj duch!"
"Co to říkáte? Nepoznáváte tělo toho, kdo vám prodal..."
"Tohle tělo," ukázal na mě Oliver, "patří bůhví komu, ale určitě ne Juliovi! Mluvil jsem s ním osobně a proto vím, jak vypadá. Někdo tě chtěl zmást, to mi věř!"
"Ale je tu tetování... a ty znaky... mluvil jsem s Juliem!" Nemrtvý na okamžik znejistěl.
"Julius, pokud vím, žádné neměl. Takže někdo předpokládal, že jsi jej vůbec nikdy neviděl. Ale rovněž věděl, že budeš chtít ty symboly rozluštit." Začínalo mě nepříjemně mrazit v zádech (a ze zimy to rozhodně nebylo).
"Ale já bych to sám nedokázal, musel mi pomáhat Artur! A to těžko někdo mohl předvídat."
"Artur? Jaký Artur?"
"Princ Artur! Tady!" vytáhl jsem lebku z kapsy.
"Ou-jej, problém!" zavřískala lebka. Víc už nepromluvila.
"Princ? Tohle? Ha!" smál se mi nemrtvý Hvězdář. "Je to jen obyčejná lebka, které někdo vkládá slova do úst... tedy vkládal, právě totiž sejmul její očarování!"
"Cože?!" polekaně jsem zatřepal rukou a nechal Artura (či kdo to vlastně byl) spadnout na zem.
"Ten duch byl další přelud. Julius nikdy nevkročil do těchto končin. Jen někdo mistrně využil kouzla, aby tě zmátl. Pak tahle lebka - jen hlava nebožtíka, očarovaná tak, abys jí uvěřil každé slovo. A nakonec to tetování a dialog s Juliem. Jelikož někdo věděl, že nedokážeš číst prastaré symboly, musel zasáhnout skrze lebku a následně vytvořit další iluzi, že hovoříš se samotným Juliem. Což bylo opět nemožné - jeho tělo leží pohřbené v Čarozemi a duše nedokáže sama cestovat napříč světy."
"Takže..." snažil jsem se nepropadat v úzkost a nepodléhat beznaději, "to byla jedna velká lež? Všechno?"
"Je mi to líto."
"Čemu vlastně můžu teď věřit?"
"Asi to nebude lehké přijmout, ale mně věřit můžeš. A abych nebyl jen u slov, dokáži to to také činem," dokončil Oliver a stočil pohled kamsi za mě.
"Kdo by měl v sobě tolik zlomyslnosti? To je jim málo nechat mě zemřít a znovu oživit s cizím tělem?!" Uvnitř jsem zuřil a trhal na kousky myšlenku na návrat. Byl jsem lapen neviditelnou pastí zde, uprostřed podivné země nikoho.
"Otevři ten hrob a přijmi svou jedinou možnou záchranu - první srdce hvězdného posla Malgernóna. Má skrytou schopnost dopravit tě tam, kam nejvíce chceš."
"Takže to přeci jen byla pravda?"
"V tomto případě ano, zde ti nikdo nelhal. Ta srdce opravdu existují a jejich majitelé po nich usilovně pátrají. Proto mi neskutečně pomůžeš, když jej odneseš pryč. Už tu byly tři mocné bytosti, které pátraly po tom samém. Dokonce mě probudily z mého smrtelného spánku, ale nic jsem neprozradil. Srdce u mě nenašly, naštěstí!"
"Ale... co pak? Nechci skončit jako vy! Jak se toho mám zbavit, až se vrátím domů?"
"V tom ti neporadím. Prostě jej zanes daleko od lidí a všech, které by mohlo ovládnout pokušení. Vhoď jej do moře, nebo do nejhlubší propasti. Ale měj na vědomí, že poslové ti budou v patách. Jednej proto rychle a nenech se zlákat tím proradným hlasem tak, jako já."
"Má to vůbec smysl?" Bylo mi nanic. Vždyť už jsem neměl žádné přátele ani rodinu (měl jsem vůbec pro koho žít?).
"Bude to znít divně, zvláště od nemrtvého, ale všechno má svůj smysl. Život i smrt. Ale rozhodni se sám."
"Asi máte pravdu... beztak nemám co ztratit," povzdechl jsem nad všemi, které jsem ztratil.
"Nes to srdce s hrdostí, ale ne s pýchou," mluvil za mnou Oliver, zatímco já jsem s námahou odsouval mramorovou desku Éledrinina hrobu.
"Určitě jí to nebude vadit?" otočil jsem se tázavě na Hvězdáře.
"Děláš to pro mě, stejně jako pro sebe. Nebude ti bránit."
"Tak dobře," dodal jsem si odvahy a natáhl ruku do temné prohlubně. Podařilo se mi nahmatat chladné tělo a dokonce i pozůstatky šatů či nějakého pláště.
"A ještě jedna věc. Tohle srdce nese něco, po čem všichni touží tam, kam se hodláš vrátit. Využij to pro sebe, ale nedovol tím být využíván. Jinak podlehneš dříve, než si to stihneš uvědomit."
"Zahodím jej hned, jakmile budu stát pevně..." natáhl jsem se ještě o něco víc, abych dosáhl na prapodivný předmět z chladného kovu, "...na zemi. Mám to!"
"Ukaž mi to, nerad bych, abys z toho hrobu vynesl něco jiného."
"Je to ono?" podával jsem Oliverovi stříbrný valoun z jakéhosi kovu.
"Ach ano, Malgernónovo srdce," zažehl jsem mu v očích malé plamínky chtíče. Dokonce se i usmál, když se natahoval ke mně.
"Dobře, co s tím?"
"Ukážu ti to," usmál se znova a ještě více roztáhl dlaň v očekávání.
"Neměl bych jej mít u sebe? Jednou vás již zradilo a..."
"Hloupost!" zavrčel nemrtvý a výhružně se vzpřímil. "Dej ho sem! Patřilo mě a já ho chci zpátky! Slyšíš!" křičel na mě.
"Dobře, dobře!" nechtěl jsem dělat problémy. "Tak si ho vemte, ale slibte mi, že mi ho pak vrátíte, ano?"
"Slíbit? Má ti snad mrtvý něco slibovat?" postoupil Oliver o krok vpřed. Nyní byl na dosah mé ruky se srdcem. "Nech mě ho ještě jednou, naposledy, pohladit po jeho kovové tváři. Pak si s ním dělej, co chceš."
"Něco se s vámi stalo... nevěřím vám!" ucukl jsem rukou a vyčkával na jeho reakci. Po tom všem už jsem si nebyl ničím jistý.
To byla zřejmě poslední kapka do poháru trpělivosti. Hvězdář roztáhl ruce a za silného praskání jakési energie ve vzduchu, zahalil se do tmavězelené mlhy. Byla vidět jen černá silueta jeho těla, stále se měnící v různé tvary.
A v tom někdo promluvil hlasem, který mi zastavil krev v žilách: "Samueli, chlapče, přišel jsem si pro tebe. Už ti nikdo neublíží..." Tak jedinečný hlas měl jen jediný čaroděj v Čaroztemi - Mojmír!
"Mojmíre?" ... "Tati?" řekl jsem nejistě směrem k řídnoucí mlze.
"Klidně mi tak říkej, Samueli, protože tvůj otec," zaskřípala náhle postava jiným hlasem a udělala krok stranou, "už dlouho nebude mezi živými!"
"EM!" stáhlo se mi hrdlo strachem a překvapením (co ten tu dělá?!).
"Myslel sis snad, že už se nesetkáme?" chechtal se a lusknutím prstu mi doslova zmrazil nohy na místě. "Konec divadýlka, chlapečku. Dostal jsem tě tam, kam jsem chtěl. Teď už se zbývá jen uklonit obecenstvu."
"Máš kouzla? Máš magii? Ale hraješ tu na mě tuhle hru... proč?!" Usilovně jsem přemýšlel, jak aktivovat srdce, abych v poslední chvíli zmizel, ale nic se nedělo. Alespoň získávám čas.
"Já ano, ale vy jí nemáte," zasmál se znova. V tento okamžik se mi zdál nejzranitelnější a taky nevěnoval příliš pozornosti srdci, které jsem si přehazoval z ruky do ruky. "A nečekej, že ti řeknu kam zmizela. Čarozem je teď kompletně ochromená a čeká jen na mou pomocnou ruku... nebo spíš... údernou pěst!"
"Co se stalo s Oliverem?"
"Že by... zemřel?" zazubil se Em, ačkoliv jeho černý chrup nebyl zrovna hodný obdivu. "Začal moc mluvit, tak jsem ho poslal zpátky pod zem," kopl znechuceně do lebky, jež bývala mým společníkem. "Ale teď, Samueli, mi laskavě dej to, proč tu oba dva jsme."
"Chceš to srdce?" usmál jsem se na tu odpornou zrůdu, jelikož jsem pocítil, jak kov začíná měnit svou teplotu a příjemně hřeje (buď se mi podařilo najít klíč k úspěchu, nebo jen hřející šutr).
"Chytrej chlapec," natáhl hnijící ruku.
"Jo, chlapec chytrej," stiskl jsem pevně srdce a bleskově se vrátil zpět v myšlenkách, hledajíc místo, kde jsme byli společně s Mojmírem naposledy. "Ale děda hlupák od přírody!" zasmál jsem se, když se mi v hlavě rozzářil veliký nápis: "UPLAKANÁ VDOVA".
"Ty bastarde! Dej to sem!" rozohnil se Em a napřahoval se k seslání dalšího kouzla.
"Shnij si tady!" křikl jsem rychle a přitiskl si hřející valoun k srdci.
"Zirgo Ogram!" zavřískal Em, čímž přerušil právě sesílané kouzlo.
Nemuselo to vyjít. Nemuselo to fungovat a já mohl zůstat napospas tomu zlosynovi. Ale já prostě chtěl být celým svým srdcem, ať už je kohokoliv, zase zpátky na úpatí Dřímajících hor, před Uplakanou vdovou, chýší Evy Rabioly. Tolik jsem po tom toužil, až se se mnou zatočil celý svět a já viděl, jak stoupám ukrutnou rychlostí vzhůru.
Následoval nepříjemný propad prostorem, až mi z toho žaludek vyskočil téměř do krku. Dopad byl tvrdý, ale ne bolestivý. Byl jsem zpět v Čarozemi a ležel v lese na listím zapadané cestě.
Byl jsem natolik šťastný, až se mi z toho všeho chtělo brečet. Jo, chlapi přece nepláčou, říkával táta, ale to netušil, co všechno jednou zažiju. Měl jsem neskutečnou radost a právě tento pocit mi zbortil můj domek z karet osudu. Srdce z hvězd využilo okamžik štěstí a nepozornosti ve svůj prospěch. Splynulo v okamžiku s tím mým a já s tím už nemohl nic udělat.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
