|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303460 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Sen minulosti 2/2 ::
Sen minulosti 2/2
Snad se bude líbit i druhá část pokračování tohoto příběhu. Nevhodné pro mladší čtenáře...
Enjoy O:-) |
| |
|
|
Sen minulosti
2/2
Prošli jsme pár ulic a zastavili se až u bloku domů postavených do půlkruhu. Myslela jsem si, že bude bydlet ve svém vysněném domě se zahradou, kde by měl vlkodava, ale neřekla jsem nic. Předpokládala jsem, že jeho přítelkyně bude nejspíš pryč, když mě k sobě zve.
Nechala jsem si podržet dveře a vešla dovnitř. Cítila jsem, že jim nově vymalovali. Vyjeli jsme výtahem do nejvyššího patra a ocitli se v chodbě s jedinými dveřmi. Ach, vydechla jsem v duchu, musel bydlet v ohromném apartmánu s rozlehlou terasou…
A měla jsem pravdu. Jeho byt byl úchvatný, ani já bych si nebyla schopna takový zařídit. Všude, kam jsem se podívala, jsem musela něco obdivovat, ale ze slušnosti jsem jen řekla: „Máš moc hezký byt.“ Musela jsem se ušklíbnout – jistě žil i s ní, ale mně se nechtělo říkat „máte“.
Na okamžik jsem se vžila do role, že to já jsem ta přítelkyně, že to já tady s ním bydlím a že my máme dvě nádherné dcery. Když mi ale ukázal i zbytek bytu (včetně ložnice), došlo mi, že už to tak dávno není a nikdy nebude.
Změnil se. Hodně se změnil a právě to mi teď trhalo srdce na milion kousků, které už nejspíš znovu dohromady neposkládám. Nejdřív jsem si všimla obrovské rudé postele. Kdysi takovou měla moje spolužačka a já řekla, že ji chci. A on teď jednu takovou měl. A to, co mě na tom žralo nejvíc, byl fakt, že to nejsem já, kdo tam každý den ulehá po jeho boku…
Miluješ svého manžela, připomněla jsem si. A máš dvě úžasné dcery. Jo, já vím! Mám je, jsou moje a budu je milovat, ať se stane cokoliv, ale…
Ani nevím, jak jsme se dostali do obýváku, ale seděla jsem na úžasném gauči, který si rozhodně nemohl dovolit z učitelského platu. Možná… Možná se nezměnil tolik, jak jsem si myslela, možná byl pořád takový, jakého jsem si ho pamatovala. Musela jsem to vědět – teď, když jsem seděla jen několik centimetrů od něj a měla jsem tu možnost.
„Takže nakonec ses přece jen nechal živit někým jiným,“ začala jsem nezávazně konverzaci a doufala, že se ho to nějak nedotkne. Ale co je mi po něm, mně se to dotklo!
„To jsem neřek,“ zašklebil se tím svým šibalským pohledem naznačujícím, že jsem průhledná. Bylo mu to jasné hned od začátku a já tu ze sebe dělala blbce.
„Takže…?“
„Taky jsem si splnil sen. Jsem programátor a ve škole mám pár hodin týdně, protože mě učení baví.“
„Tak proto nemáš rodinu, neměl bys na ní čas,“ snažila jsem se mu podsunout fakt, kvůli kterému jsem se s ním kdysi rozešla. Nemohla jsem to dál snášet.
„Kvůli času to není, na rodinu bych si ho vždycky našel, ale jak už jsem ti dneska řekl, drahá, ještě jsem nepotkal tu pravou.“
Zase! Dělal to zase! Drahá mi říkával, když jsme si hrávali na manžele… A mně bylo vždycky tak fajn. Tuhle větu jsem měla zažitou, přesto to pro mě byla jen iluze, nesplnitelný sen, něco, o čem se mi bude vždycky jen zdát, a já se probudím smířená s realitou, smířená s tím, že vedle mě leží někdo… Cizí? Probůh, jak mě to slovo mohlo jen napadnout! Petr byl můj manžel, kterého jsem milovala!
„Ještě nejsi urna, čas máš,“ zasmála jsem se. Urna jsme říkávali lidem, kteří už dovršili osmnáct let. Jenže v tu dobu mu bylo osmnáct, já byla o rok mladší.
„Víš, jak jsem kdysi říkal, že rosteš do krásy?“
Zčervenala jsem. Nešlo to zadržet. Už teď jsem přemýšlela, jestli má vůbec cenu vzdorovat.
„Moc dobře a jsem ráda, že sis všiml. Bohužel – u tebe to neplatí,“ rýpla jsem si, ačkoliv to nebyla pravda. Jen jsme se zasmáli.
Každý, kdo ho znal tak dlouho jako já, si musel všimnout, jaký chlap se z něj stal. Okouzlující, se svými chybami, ale okouzlující. Napadla mě hříšná myšlenka – jaký je teď asi v posteli? Moje touhy se nezadržitelně draly na povrch. Vůle začala slábnout, jak jsem natahovala ruku k zakázanému ovoci; muselo za tu dobu dozrát.
Měla jsem chuť křičet o pomoc, když jsem se mu podívala do očí. Pohled, kterým mě sváděl, byl neodolatelný. Ale já se mu nemohla poddat, to bych svému manželovi přece neudělala…
„Jezdíš ještě stanovat,“ řekl, ale v jeho hlase jsem nezaznamenala stopy po otázce; zmátlo mě to. Ano, jezdila jsem stanovat na naše místo dlouhá léta poté, co jsme se rozešli, nevynechala jsem nejspíš ani jeden rok. Bylo snad možné, že mě tam viděl? Musel si všimnout mého rozpačitého výrazu.
„Loni jsem tě tam viděl s rodinou. Ta mladší je celá po tobě.“ Jeho hlas náhle zněžněl. Pořádně jsem nevnímala obsah toho, co mi říkal, ale nechala jsem se unášet na vlnách léta, kdy jsme se seznámili. Náš první polibek, nesmělé doteky, chtíč, vášeň a snad i láska. Byla jsem mladá, zamilovaná – tolik měsíců zamilovaná a už tehdy jsem nás viděla spolu, právě v takovém bytě, bok po boku, jeden pro druhého. A mně se o tom zdálo dodnes.
Znovu jsem si uvědomila, že je to sedmnáct let za námi, že jsme oba dospělí, že máme oba nové životy a že tři roky, co jsme spolu chodili, se nevyrovnají tomu, co jsem prožila se svým nynějším manželem a celou rodinou. Přece jsem ho už nemohla milovat, byla jsem to já, kdo se s ním tenkrát rozešel, a on souhlasil – dokonce mi řekl, že je to moje svobodné rozhodnutí, ale že už to mezi námi nikdy nebude jako dřív.
Moje podvědomí vědělo, že má pravdu, ale já si to nechtěla připustit. Bylo to tak pro mě mnohem jednodušší. Uklidňovala jsem se, že jsme i nadále přáteli, že se budeme vídat…
Člověku to dojde až po několika měsících. Pak mine rok, dva, tři, pak dekáda. A najednou, po sedmnácti letech, tu přede mnou stojí ve své plné kráse, muž, který býval jen klukem.
Náhle jsem věděla, co chci udělat. Bylo to tak snadné, tak jednoduché, že jsem nechápala, proč mi to nedošlo dřív. Už jsem se nebránila jeho pohledům a jako by to poznal, olověná bariéra, kterou jsem před námi vztyčila, zmizela a on měl ke mně cestičku volnou. Tak jednoduše volnou…
„Probuď mě, až to skončí,“ zašeptala jsem, když jsem na sobě ucítila jeho horký dech. Dívala jsem se na přívěsek stříbrného hada, kterého jsem mu kdysi věnovala, a přála jsem si ten kov držet v dlani. Pomalu jsem zvedla ruku a se strachem jsem se k němu přiblížila. Ne, tentokrát se nerozplyne a já se neprobudím, není to jen sen, je to sen, ale takový, o kterém jsem celý život snila, a konečně se mi plnil.
Had nasál jeho horkost. Promnula jsem ho ve studených prstech a čelem se opřela o to Filipovo. Když zakloním hlavu, tak se dotknou naše rty. Nejdřív jsem si ale chtěla vychutnat jeho osobitou vůni, které jsem se nedokázala nabažit.
Jako by mě hlava neposlouchala, chytl mou bradu a pozvedl ji sám. Dýchal přerývavě. Přitiskla jsem se k němu a nevěřila, jak je to dlouho, co jsem ho políbila naposledy. Celá nekonečnost, trest, který jsem si sama ustanovila. Proč? Chtěla jsem mít lepší život a místo toho jsem se po celou tu dobu trápila, co by bylo jinak, kdybych to tenkrát neskončila.
Jeho polibky byly drsné, ne jemné, na které jsem byla zvyklá od Petra. Vzrušoval mě; tělem mi projela vlna, která mi zježila chloupky a postavila bradavky. Veškeré pochybnosti byly pryč.
Jeho dlaň hladila má záda. Když se dostal až k lopatkám, ztuhla jsem. Věděl moc dobře, jak na mě, a já se tomu nebránila. Zavřela jsem oči a slastně oddychovala do tempa jeho polibků. Laskala jsem ho v hustých vlasech a nehty šimrala jeho kůži. Od zad se nenuceně přesunul k prsům a jemně je masíroval.
Odtrhl se ode mě jen na tak krátkou chvíli, aby mi mohl sundat sako a přes hlavu přetáhnout triko. Podprsenku nechal ještě chvíli na místě; moc dobře věděl, že jsem se styděla i před ním. A správně si domýšlel, že i před manželem. Nikdy to nechápal – pořád mi říkal, jak jsem krásná, a nechtěl mou stydlivost tolerovat. Tak proč najednou?
Toužila jsem po něm, chtěla jsem s ním ležet v naší vysněné posteli a milovat se s ním, nic víc, nic míň, a pak z jeho života zase zmizet.
Jako by mi četl z očí. Podsunul mi ruku pod kolena a pod záda a vyzvedl mě do vzduchu. Přivinula jsem se k němu jako malé dítě a celou cestu do ložnice čichala k jeho triku. Evokovalo to ve mně tolik krásných vzpomínek a napětí, které jsem po celé ráno cítila, se úplně vytratilo.
Opatrně mě položil na postel a posadil se ke mně. Konečky prstů přejížděl po mém krku, což mě odrovnalo. Vždycky při tom zavírám oči, abych si to lépe vychutnala, ale teď, když jsem před sebou měla svůj nedosněný sen, nechala jsem je otevřené a spalovala ho vášnivým pohledem.
Přejel mi prstem přes prso a bříško až ke klínu a rozepnul mi knoflík u sukně.
„Myslel jsem, že sukně nenosíš,“ řekl, když mi ji sundával. Nečekal, že mu odpovím, a já také zůstala zticha. Nevadilo mi, že mluví – naopak jsem byla ráda. Dokazoval mi tak, že je to skutečnost.
Jen ve spodním prádle. Připadala jsem si úplně stejně jako při našem prvním sexu. Pomohla jsem mu i z jeho oblečení, a když byl i on nahý, odvážila jsem se zbavit se i zbytku. Sklonil ke mně hlavu a vzal do úst mou bradavku. Kroužil kolem ní jazykem, ale nesál; moc dobře věděl, že jsem to neměla ráda.
Rukou sjel až ke stehnu, zajel s ní pod zadeček a jemně ho mačkal. Vlasy mě šimral na hrudi. Neubránila jsem se a dala mu pusu na čelo; ani po tolika letech jsem nezapomněla na staré zvyky.
Ucítila jsem další vlnu vzrušení, když prstem zajel k poštěváčku. Stiskl ho mezi dva prsty, až jsem ucukla. Ne však proto, že bych si to rozmyslela, ale proto, že mi chyběly jeho ruce. Ucítila jsem, jak mi jeho dlouhý prst zajíždí dovnitř, a stáhla jsem se kvůli intenzitě. Začal zrychlovat. Uprostřed se zastavil a prst ohnul; jako by čekal, že vzdechnu, volnou rukou mi zajel k puse a prostředníček zasunul dovnitř. Opatrně jsem skoula čelist a hrála si s jeho špičkou, zatímco on se staral o moje nejcitlivější místo.
Třásla jsem se. Jakmile jsem začala nepatrně pohybovat pánví, vycítil, že chci víc. Zasunul dovnitř ještě jeden prst a navzájem s nimi o sebe třel, což mi bylo nesmírně příjemné. Chytila jsem ho za vlasy a přitáhla trochu výš k sobě; chtěla jsem ho líbat. Až teď jsem zavřela oči a nechala se unést rozkoší, kterou mi tak ochotně způsoboval.
Hlavu jsem měla znenadání čistou a dokázala se věnovat už jen jemu. I já si začala hrát s jeho penisem. Předkožku jsem opatrně přetahovala přes žalud. Když neprotestoval, zrychlila jsem.
Potom ze mě prsty vytáhl a olízl je. Roztáhl mi ještě víc nohy a vsunul se přímo mezi ně. Snesl se na mě plnou vahou a já ohnula nohy, abych mu vyhověla, kotníky jsem obtočila kolem jeho pasu a dívala se, jak se vzepřel na rukou, a když sklonil hlavu, vnikl dovnitř.
Díval se mi přímo do očí. Sálalo z nich vzrušení a zároveň i klid, který k němu neodmyslitelně patřil.
Ovinula jsem pěsti kolem jeho paží. V tu chvíli se odtáhl a přirazil zpátky, tvrdě, a já se sama slyšela překvapeně zasténat. Moje myšlenky se přesouvaly pryč, když přirážel – hrubě a pravidelně a pokaždé hlouběji a dával přitom pozor, aby zasáhl to nejcitlivější místo uvnitř, až jsem zatnula pěsti, až jsem přirazila proti němu.
Přestala jsem uvažovat o tom, co dělám, a jen cítila, jak se stahuju a náhle a prudce se podávám, když přirážel. Povlečení pode mnou mě nesmírně pálilo, ten pocit byl vnějším protipólem horka střádajícího se uvnitř mě, vyplňovalo mě až po okraj…
Boky těsně přitisknul k mému tělu, sklonil se ke mně, aby mě líbal, ale nepolevil, naopak mně svou hrudí dráždil bradavky,
V krku jsem měla úplně sucho. Vyměňovali jsme si tělní tekutiny, dokud mi nepokrčil kolena a nechytil za lýtka. Přisunul se blíž a nohy zvedl do vzduchu, takže ke mně měl lepší přístup. Ani nepřestal přirážet – krátce, surově, mělce, dokud jsem v sobě neucítila jeho horké sperma. Ve žhnoucím okamžiku se i mně spirálovitě zatočil svět, zúžil se mi do jednoho ostrého jasného bodu, neuvědomovala jsem si, že jsem zvrátila hlavu a vykřikla. Moje nehty se zaryly do jeho zad a já nepřestala škrábat, dokud se úplně nevyprázdnil, a teprve pak se zvolna zastavil.
Záplava světla, která se ve mně vzedmula, dosáhla vrcholu a pak pomalu odezněla. Nastalo ticho rušené jen přerývavým dýcháním nás obou, ležela jsem na zádech a přes slzy téměř nerozeznávala strop.
Nezúčastněně jsem na něj civěla, dokud se ke mně Filip nepřitulil, neotočil mě na bok a zezadu se nepřitulil. Svíral mě oblouk jeho paží, ve vlasech jsem cítila jeho horký dech; dal mi pusu, která mě neuvěřitelným způsobem obměkčila. Schoulila jsem se do klubíčka, abych jím byla úplně chráněna, a zavřela oči, protože jsem si chtěla tenhle okamžik navždycky udržet v paměti. Už jsem nechtěla odejít, přála jsem si tam zůstat napořád a opakovat tohle každičký den.
Jenže můj život už byl dávno někde jinde. Tohle skončilo mým rozhodnutím se s Filipem rozejít, začít žít jinak. Ano, podařilo se mi to, byla jsem šťastná – doopravdy šťastná se svou rodinou, která na mě doma každý den čekala. Byla jsem tak šťastná, že jsem svého rozhodnutí už nelitovala. Jenže osud byl nevyzpytatelný a já našla klíč od vrátek, která mě už nelákala svou tajemností. Sen se mi splnil a teď bylo načase odejít.
Vysmekla jsem se z jeho hřejivého sevření a věnovala mu poslední upřímný úsměv. Vzala jsem si svoje oblečení, odešla do koupelny a vysprchovala se. Otřela jsem se do ručníku, byl to jeho ručník, poznala jsem to podle vůně, a už mě nebodlo u srdce, když jsem tam viděla jiný ručník, pro mě tak cizí, a všechnu tu ženskost, která mi připomínala náš vysněný společný život.
Když jsem znovu stála v předsíni, oblečená a připravená odejít, ovinul se kolem mě a objal mě. Neřekl nic, ale já věděla, co má na srdci. Miloval mě a já jeho, ale naše cesty se už dávno rozdělily. Políbil mě na rozloučenou a já odešla – příliš slabá na to, abych mu řekla sbohem.
„Terez, je ti dobře?“ klepal na dveře koupelny už po několikáté můj manžel. Znovu se mi zvedl žaludek, když jsem chtěla zahučet odpověď, ale nevydržela jsem to a vyzvracela jsem snídani. Motala se mi hlava, když jsem vstávala, abych si vyčistila zuby. Prohlédla jsem si v zrcadle svůj bledý obličej, oči jsem měla nateklé, jak jsem celou noc nespala.
„Už je to lepší,“ houkla jsem. „Zavolej prosím tě do práce, že dnes nepřijdu,“ požádala jsem Petra a opláchla si studenou vodou tvář.
Ze zásuvky jsem vyndala poslední těhotenský test, který mi zbýval. Všechny předchozí byly negativní, ale mně se zatím nechtělo k doktorovi; věděla jsem moc dobře, že tohle nejsou nevolnosti způsobené mým špatným zdravotním stavem. Tohle bylo jiné; tohle jsem zažila už dřív.
Vyčůrala jsem se a test na dvě minuty odložila na umyvadlo, abych se s realitou nemusela smiřovat tak dlouho. Posadila jsem se na okraj vany a zírala do bílých kachliček, které se mi rozmazávaly před očima. Vybavovalo se mi jediné odpoledne strávené s Filipem, s člověkem… lterý stále patřil do mého srdce. Moje svědomí bylo netknuté, nic jsem si nevyčítala a to mě děsilo.
„Mamí?“ uslyšela jsem hlas své mladší dcery, jak se snažila dobýt do koupelny. Vstala jsem a otevřela. Filip měl pravdu, měla jsem pocit, že se dívám na sebe, když jsem byla malá.
„Mamí, tobě není dobře? Nemám tady s tebou zůstat?“
„Jsi hodná, kočičko, ale já to zvládnu. Táta musí do práce, vy do školy a já půjdu za panem doktorem, dobře?“
„Slibuješ?“
„Slibuju, Natálko.“
„A neodvezou tě zase do nemocnice?“ zeptala se mě se strachem v hlase. Její oči byly studny, kterými jsem se koukala do jejího nitra, studny, ze kterých vyzařovala dětská radost a nevinnost.
„Neodvezou.“ Natálka se spokojila s mým slibem a odcupitala do svého pokoje, aby dospala. Do předsíně se vrátil Petr a oznámil mi, že mě v práci omluvil.
„Půjdu holkám nachystat snídani, je ti vážně dobře?“ zeptal se starostlivě. Když jsem přikývla, políbil mě na čelo a odešel do kuchyně. Vrátila jsem se do koupelny a znovu se zamknula; nemusela jsem se dívat k umyvadlu, abych se přesvědčila, že jsem těhotná. Ty dvě červené čárky byly jen ujištění. A nepotřebovala jsem důkaz, protože jsem nepochybovala o otci. Filipe, čekám tvoje dítě. Je mi líto, že ho nikdy neuvidíš.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 23 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
